Irena Ermanytė. „Antonimų žodynas“

176 | RECENZIJOS (s. 400); ušpilto·s (s. 397) = uš'p'ilto·s; vadō·ve (s. 414) = vadō·ve; atē·jo (s. 414) = atē·jo; tō·ks (s. 430) = tō·ks; lē.idž'u (s. 457) = lé.idž'u; púokštė (ve slovníku není); pel·ti (s. 462) = pel·ti; acisē·zdavo (s. 467) = acisē·zdavu; ē·da (s. 479) = ē·da; ža·si·tez (s. 484) = ža·s'i't'es; riedam (s. 508) = riedam; pasirė·d'e. (s. 532) = pasirė·d'e.; kō·ta (s. 543) = kō·ta.; atlē·kt (s. 559) = atl'ē·kt; reng'uōs'i (s. 565)= ren'g'uōs'i; pasiryžimas (1) (s. 569) = (2); rodýti (s. 570) = rōdyti, rōdo, rōdė; možná ještě něco uniklo pozornosti. Chyb v tomto díle skutečně ubylo a blížíme se k vzornému vědeckému textu: takový nářeční slovník je velmi náročná práce, kterou autoři I. svazku nezvládli. Jsou zde i chyby z nepozornosti a další drobné chyby, proto bylo možné je snadno uvést (při přípravě k tisku) a opravit. Patří všechno k nářečí, když pojem „nářeční slovo“ není vymezen, ačkoli celý svazek slovníku jako by spojovala definice „zděděné slovo“. K nářečním slovům ani tvarům by nepatřily: literātas (s. 88), sulōsiu (=sulōši) (s. 97); neišmaišt·tu. GrS = neišmaišt·tu. (zdá se, že tam k takové metatonii nedochází); za blē·cvas (s. 452); daugumō· (=daugiausia) rīnko· [vozit] tarnā·uto'jus visūs JNK (s. 559) aj. Toho také není mnoho, ale odkazy by byly velmi užitečné a potřebné. Nyní budeme očekávat poslední, celkový poklad této skupiny nářečí, tvořící základ spisovného jazyka. Ve třetím svazku by bylo třeba uvést i některé nepříjemné chyby a nedostatky. Vhodné sestavování a zaznamenávání slovníků nářeční slovní zásoby je nesmírně důležitou záležitostí – nářečí a staré písemné památky jsou velkým jazykovým bohatstvím národa, o něž se zajímá mnoho badatelů indoevropeistiky. Existují i nevyřešené otázky, například otázky měkkosti skupin souhlásek: m'iṅkšt'i či jinak, al'ks'n'is či jinak. Vytautas Antanas Vitkauskas Institut litevského jazyka ul. P. Vileišia 5, 10308 Vilnius, Litva Obdrženo 2005 06 09 Irena Erm anytė Slovník antonym Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003, xxiii + 584 p., ISBN 9986-668-52-2 Slovník antonym je výsledkem dlouhotrvající práce, která vyžadovala značné znalosti a pečlivost. Jeho autorka Irena Erm anytė je zkušená lexikografka, která mnoho let psala a redigovala velký Slovník litevského jazyka a vydala školní Slovník antonym litevského jazyka (1985), takže lze plně důvěřovat jak jejím lingvistickým schopnostem, tak její vědecké poctivosti. Recenzovaný slovník náleží k typu speciálních slovníků, neboť uvádí lexikální jednotky jednoho typu: dvojice či řetězce slov, jejichž významy jsou diametrálně protikladné, tj. antonyma. Materiál byl vybrán z vícesvazkového Slovníku litevského jazyka a doplněn příklady z krásné literatury a publicistiky; toto dílo se snaží uvádět jak systémová, tak kontextová antonyma a vykládat doklady ze spisovné litevštiny, nářečí i starých písemných památek. Před námi je tedy rozsáhlé lexikografické dílo, v němž lze nalézt údaje nejen o systémových vztazích mezi slovy současné litevštiny, ale také o vztazích protikladnosti, které se utvářejí v určitých textech a různým způsobem ovlivňují celý jazykový systém. RECENZIJOS | 177 1. Struktura „Slovníku antonym“ je téměř tradiční: na začátku jsou tři oddíly („Úvod“, „Struktura slovníku“ a „Zkratky“), po nich následuje vlastní slovníkový korpus, v němž jsou antonyma uvedena v hnízdech uspořádaných podle abecedy jednoho z antonym, a na konci je seznam frazémů s antonymickým původem a rejstřík antonymických hnízd. To, že byl slovník napsán na dostatečném teoretickém základě lexikální sémantiky, dokládá obsah „Úvodu“. Jsou zde argumentačně vyloženy otázky, co tvoří základ antonym jako dvou členů protikladu, co podmiňuje protikladnost těchto slov (kořen, slovotvorné formanty či kontext), jaké logické činitele antonyma v jazyce spojují a jak vznikají stylistické figury založené na antonymech. Při čtení úvodu vyvstává jediná otázka: odhaluje vlastní text slovníku všechna tvrzení postulovaná v teoretické části a bylo třeba v úvodu slovníku uvádět všechno, co jeho autorka ví, když obhájila doktorskou disertaci právě o antonymech? Na tuto otázku by bylo možné přesně odpovědět pouze po podrobné analýze samotných dvojic antonym a příkladů ilustrujících jejich užití. I bez důkladnějšího zkoumání však vyvstávají pochybnosti o důležitosti některých úvah pro tento slovník. Pojmy „funkce“ a „odvozenost“, jimiž jsou spojovány takové dvojice antonym jako blízký – vzdálený (cesta), vysoký – nízký (strom), hluboký – mělký (jezero) nebo úsvit – soumrak, narodit se – zemřít, předehra – finále, jsou zde chápány velmi podivně. Je zcela jasné, že oba členy těchto protikladů mají nějaký společný obsahový rys, jehož jeden člen má více a druhý méně, a že tento společný obsahový rys umožňuje spojovat slova do určitých typů lexikálně-sémantických paradigmat; jakou roli v tom však hraje funkce a jak s ní souvisí „odvozenost“? Rovněž je sporné, zda lze ve slovníku nějak zachytit vliv intonace na sémantický vztah v dvojici antonym. Celkově by tedy v jinak dobře argumentovaném teoretickém úvodu slovníku mohly být formulace tvrzení poněkud přesnější a cenné pro lexikografii, nikoli pro obecné úvahy o antonymech. V oddílu „Struktura slovníku“ se vysvětluje, jak je uspořádán materiál. Tento oddíl je poměrně fragmentární, zásady prezentace údajů v něm nejsou náležitě rozvedeny. Například se zde pouze uvádí, jak se prezentuje synonymní řada druhého členu slovesných antonym (nejprve se píše sloveso bez předpony a za ním se abecedně řadí slovesa s předponami), o prezentaci synonymních řad ostatních slovních druhů se však nic neříká; uvádí se, že se při výkladu významů antonym pokud možno nepoužívají synonyma, vůbec ale není jasné, jak jsou tyto významy vykládány – zda jsou výklady odněkud převzaty, nebo je vytvořila sama autorka. V tomto oddílu je definováno, co tvoří dvojice antonym, a uvádí se, jak se číslují. Jakmile však začneme prohlížet vlastní text slovníku, ukáže se, že číslování dvojic antonym drobnými číslicemi a významů odsazenými číslicemi je opravdu sporné. Především vznikají určité vizuální obtíže a navíc se zdá, že rozlišení významů je důležitější než rozlišení samotných dvojic antonym. Drobnými číslicemi před heslovým slovem se někdy čísluje nejen dvojice slov užitých ve stejném významu, tj. téže lexémy (a), ale také dvojice tvořená stejným slovem užitým v jiném významu (tedy jinou lexémou) a jiným slovem (b). Takové jednotné zpracování skutečností různého typu vnáší zbytečný zmatek a stává se pro uživatele hádankou. Srov.: a) 1 hladit jemně přejíždět rukou – kousat působit bolest, zraňovat zuby 2 hladit jemně přejíždět rukou – bít, mlátit působit bolest údery 3 hladit jemně přejíždět rukou – rvát působit bolest taháním za vlasy b) 1 klidné které nepřináší změny – bouřlivé které je neklidné, proměnlivé 2 klidné které se snadno nerozčílí, nerozhněvá – podrážděné které se snadno rozčílí 3 klidné které je mírumilovné, bez krveprolití – krvavé které souvisí s krveprolitím 178 | RECENZIJOS Takové číslování antonymních dvojic je zvláště matoucí, když je první slovo dvojice víceznačné a když se ke každému lexému najde několik antonym; pak není jasné, co daná číslice označuje – antonymní dvojici, nebo lexém. Například u antonym přídavného jména gyvas je uvedeno pět čísel, ale co jimi bylo označeno – pouze pět antonymních dvojic? Anebo se autorka slovníku domnívá, že toto přídavné jméno je jednovýznamové, když jeho významy nejsou očíslovány tučným písmem, jak je tomu v jiných heslech: 1 gyvas který má život – marūs který musí zemřít, smrtelný 2 gyvas který má život – miręs, numiręs který nemá život 3 gyvas v němž probíhají organické procesy – negyvas v němž neprobíhají organické procesy 4 gyvas který je čilý, svěží – lėtas, romus který se pohybuje pomalu, nespěchá 5 gyvas který se aktivně projevuje – sustingęs který je pasivní, projevuje se netečně a srov.: 1 skystas který má vlastnost téci – kietas který odolává ohýbání 2 skystas 1. který obsahuje hodně vody – tirštas 1. který obsahuje málo vody 2. který dobře teče – 2. který teče pomalu 3. který je řídce, s rozestupy porostlý – 3. který je hustý, bez mezer Číslování dvojic někdy obecně vyvolává otázky ohledně pořadí uvádění antonym. Například není jasné, z jakých důvodů jsou některé dvojice číslovány počínaje přenesenými významy: 1 pakilimas přen. duchovní posílení – depresija, išsekimas přen. duchovní oslabení 2 pakilimas přen. duchovní posílení – nuopolis přen. výrazný duchovní úpadek 3 pakilimas odtržení od povrchu – nusileidimas dosažení povrchu po letu 4 pakilimas zvýšení úrovně – nuslūgimas snížení úrovně 5 vzestup získávání lepších výsledků – pokles získávání horších výsledků Objevuje se i zcela zbytečné číslování, zřejmě přehlédnuté při redakci, např.: 1 projevit (a kde je 2?). 2. Při hodnocení obsahu slovníku je nejprve důležité zjistit, zda rozsah a ambice recenzovaného díla odpovídají současnému stavu jazyka. Proto je třeba něco říci o výběru materiálu pro slovník. V úvodu se píše, že materiál byl shromážděn z živého jazyka, z I.–XX. dílu LKŽ, z tvorby klasiků litevské literatury, různých písemností a periodik. Autorku slovníku lze jen pochválit za nalezená a systematizovaná jazyková fakta a jejich ilustrace, neboť taková práce vyžadovala velkou pečlivost a znalosti. Přesto vyvstává nemálo otázek ohledně výběru heslových slov. Jedna z nich zní: proč se při sestavování slovníku v dnešní době nevyužila data z korpusu, proč nebyla vybrána nová slova z posledních desetiletí, zatímco byly zařazeny velmi vzácné nářeční výrazy (magùs, momà, totà, šapara?, skirmõs, senýkščias – dabarykščias, nušìlti – nušaltì), naprosté okazionalismy (aukštù-kas ir žemùkas, kãbis ir nelãbis, kušančiàsis ir slinkančìsis, pardõsas, parduõksnė, parduõlė ir pìrksnė), varianty týchž slov, které se v podstatě nijak neliší (vedle aukštyn jsou uvedeny převážně nářeční podoby aukštỹ, aukštỹna, aukštỹnai, aukštỹniui, aukštỹnuo)? Není příliš pochopitelné, proč jsou jako heslová slova uváděny také nesourodé adjektivní tvary a považovány za samostatné antonymické dvojice, přestože vedle nich jsou uvedena adjektiva stejného významu rodu (zdá se, že se zde porušují pravidla pro hranice mezi slovem a jeho tvary). A dále: proč jsou některé potenciální odvozeniny do slovníku zařazeny jako hesla, zatímco jiné jsou ignorovány? Například byla zařazena adjektiva ankstõkas – vėlõkas, ale slova utvořená přesně stejným způsobem, gerõkas – blogõkas, jaunõkas – senõkas, už chybějí; zařazen je jen jeden či druhý adjektivní nebo slovesný abstrakt, např.: lankstumas – inertiška- RECENZIJOS | 179 mas; veselost – smutnost; dlouhodennost – krátkodennost; povýšení – ponížení, pokoření; zdvihání – ležení a ještě jeden či druhý. Proč je ale vůbec zařazovat, když vedle jsou uvedena základová slova se zcela stejným významem? Vždyť se zdá, že dobře známou lexikografickou praxí je nezařazovat jako hesla pravidelné mutační odvozeniny, tedy takové, které pouze přecházejí do jiné slovnědruhové skupiny, ale zachovávají stejný význam vlastnosti či děje. Nejasné jsou autorčiny důvody pro uvádění jako hesel také takových prefixálních odvozenin, které se od sloves bez předpony liší pouze vidovým významem, např.: ztloustnout – zhubnout, rozšířit se – zúžit se, rozšířit – zúžit, zúžit (nestačil by v těchto případech protiklad nepředponových sloves?). Sotva je třeba uvádět jako hesla slova považovaná za jazykové chyby, např.: atidaryti ‚otevřít (oči)‘; kūdas, kudlotas atd. Při hodnocení uvedených antonymických dvojic vyvstává také jedna zásadní otázka, o níž teoretikové lexikologie diskutují již dlouho: kdy slova získávají opačný význam pomocí záporu? V úvodu se tato otázka neprobírá a antonymické dvojice, v nichž je druhé slovo variantou prvního se záporem, problém neřeší, např.: tištěný – netištěný (proč ne rukopisný?), taktní – netaktní (proč nestačí drzý, troufalý, hrubý?). Takové úvahy a jasné vyjádření autorčina stanoviska by pomohly nejen badatelům v lexikologii, ale i uživatelům slovníku. 3. Autorka slovníku prokázala vynikající jazykovědný cit při hledání antonymických protějšků. Ukázala, že v litevštině existují slova, která mohou díky mnoha významům a rozmanitosti kontextů tvořit řadu antonymických dvojic (např.: dárbas tvoří osm dvojic, džiaugsmas – jedenáct, kálnas – třináct, kélti – sedm, kélti – devět, viršūnė – šest dvojic atd.). Většina antonymických dvojic je ilustrována větami, z nichž vystupuje jak systémový, tak nahodilý vztah protikladů a rozmanitost stylistických figur založených na antonymech. Zvláště zajímavé jsou příklady ukazující, že antonymní mohou být dokonce i významy týchž slov, např.: brėkšti může znamenat ‚stmívat se‘ i ‚rozbřeskávat se‘; čiáupti – ‚otevřít ústa‘ i ‚zavřít ústa‘; atristi – ‚přikutálet blíž‘ i ‚odkutálet pryč‘; išgarbinti – ‚vychválit, vyvýšit‘ i ‚spílat, ponížit‘; kásti – ‚vytvářet jámu‘ i ‚zasypávat jámu‘. Slovníková hesla tedy ukazují velké možnosti našeho jazyka vyjadřovat složité vztahy protikladů. Ve slovníku velkého rozsahu se přesto často objevují určité nedostatky v systematizaci shromážděného materiálu. Ukazují je například místy ne zcela odůvodněně vybraní členové antonymických dvojic: a) neodpovídají deklarovanému pojetí antonyma, když jsou jako antonyma srovnávána slova náležející k různým slovním druhům: oblečený – naháč, osvobozenec – otrok, moudrý – nevědomec, svobodný – otrok, bohatý – žebrák, spravedliví – podvodník atd.; b) je sporné, zda lze za antonyma považovat slova téhož slovního druhu, která však náležejí k různým sémantickým typům, například slovesa, z nichž jedno označuje aktivní děj, zatímco druhé děj samovolný, nebo dokonce stav: vmáčknout se – vysmeknout se; žít – spáchat sebevraždu; anebo příslovce, z nichž jedno označuje místo, zatímco druhé směr: domů (Po několika týdnech strávených v cizině se vrátil domů); něco jiného by bylo doma – v cizině; c) někdy jsou k heslovému slovu vybírány nahodilé protějšky (snad proto, že byl nalezen jen takový ilustrační příklad?), zatímco přesnější možná antonyma unikají pozornosti, např.: odolat jako antonymum bylo vybráno bít, ale co tlačit, tisknout (?); jako antonyma k přistěhovalci, příchozímu jsou uvedeni pouze emigrant, odchozí, ale co domorodec, místní, zdejší (?); rozhalený má prý za antonymum pouze zavřený (a co když se mluví o rozhaleném kabátě?); proč je u slova bělost uvedeno jen jedno antonymum, černota, a co žloutek? Byl nalezen jen jeden, a ještě poněkud zvláštní, protiklad k adjektivu spokojený, totiž rozzlobený (– Dej sám, – zjemnila Damulė, už spokojen- 180 | RECENZIJOS než než zlé), ale nebyl by protiklad tohoto slova výraznější ve vztahu k příčestím zklamaný, zasmušilý, přen. zkyslý? K podstatnému jménu kvãpas je vybráno několik antonym: dvókas, smárdas, smárvė; ale vždyť kvãpas zdaleka neznamená vždy příjemnou vůni, obvykle se tímto slovem označuje obecná vlastnost látky působit na čich (vůně může být příjemná i nepříjemná), a ani věta ve slovníku vůbec nenaznačuje, že uvedená slova jsou antonymy kvapui (Ir bus smardas vietoje gero (!) kvapo). Je pochopitelné, že počet vybraných antonym byl značně omezen dostupnými větami (autorka se snažila uvádět takové věty, v nichž by byly oba členy opozice), ale je snad lepší, když uživatel ve slovníku najde jen ta antonyma, která měla autorka právě po ruce, a nemůže najít všeobecně známé dvojice slov? Je proto škoda, že jsou uvedeny pouze dvě dvojice se slovem laimėti: laimėti – pralaimėti a laimėti – prarasti, ale co laimėti – pralóšti, laimėti – nepavykti, laimėti – prakìšti? U slovesa žudyti je uvedeno jediné antonymum gimdyti, zatímco u jeho synonyma užmušti se již nachází zcela jiné antonymum – pasigailėti; nemůže tedy být pasigailėti antonymem slovesa žudyti a naopak? Takových nepřesností je opravdu mnoho (srov. také: teisinis – beteisis, tikinti – neigti, užklaus­ti – atkirsti). Všechny tyto nepřesnosti vedou k pochybnostem, zda je správný přístup autorky slovníku, která vybírá antonyma spíše na základě náhodných textů než systematických vztahů mezi slovy. Text slovníku skutečně obsahuje řadu dvojic, které v žádném případě nejsou systémovými antonymy a mezi nimiž se v jazykovém systému ustálily nikoli antonymické, nýbrž hyponymické či souřadné vztahy, např.: dainà – raudà, úošvė – úošvis, 2 lápas – spyglỹs, tekėti – vesti, válgyti – gérti, brólis – sesuõ, tė́vas – mótina apod. Je pochopitelné, že se taková slova mohou stát kontextovými antonymy, uvedené příklady však takovou antonymii neukazují (Tėvą ir motiną gyvą turįs; Tik darnus tėvo ir motinos auklėjimas gali pakreipti vaikus norima linkme; Valgydamas, gerdamas skaninos, t. y. sako, kad skanu jam; Jis iškėlė jiems vaišes – jie valgė ir gėrė), nebo vedou k pochybnostem o antonymičnosti dané dvojice, např.: 1 stovėti – griūti (Ne braškantis griūva, o stovintis); antonymický vztah lze jen stěží rozpoznat i mezi slovesy sakyti ir girdėti (srov. Aš girdėjau danguje galingą balsą, sakantį). Některé dvojice nejsou vůbec doloženy příklady, což ještě více ztěžuje vnímání jejich členů jako antonym, např.: dýgti – ìrti, dýgti – nykti, erótiskas – platòniškas, gamìnti – naudóti, gársinti – tylėti, gaũbti – skėsti, skléisti, išanalizuoti – susintetinti, lė́stis – stìngti atd. Někdy se naopak vyskytují hesla přehlcená neinformativními dokladovými příklady (viz hesla aktyvùs – pasyvùs, anksčì – vėlai, artė́ti – tóltì, aukštyn – žemyn, bál­tas – júodas, čia – ten aj.). 4. Hodnotu obsahu slovníku do značné míry určují sémantické údaje ve slovníkových heslech. Používání tohoto slovníku velmi usnadňují zde uvedená vysvětlení významů antonym či jejich odstínů. Autorka nepodává úplné definice významů, nýbrž jejich stručná vysvětlení, která ostatně zcela postačují k tomu, aby uživatel mohl snadno určit sémantiku obou členů antonymické dvojice. Škoda, že nikde není podrobněji vysvětlena metodika uvádění výkladů významů ani rysy metajazyka, který autorka zvolila. Přesto jsou zřetelně patrné autorčiny cílevědomé snahy systematizovat běžná vysvětlení, převážně převzatá ze Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (např. snaha podávat u slov stejného gramatického typu nebo z téže lexikálně-sémantické skupiny výklady podle jednotného modelu), a vytvářet vlastní definice (zejména u přenesených či symbolických významů). Uživatelům tedy byla ku prospěchu odvedena opravdu velká práce. Samozřejmě nelze přehlédnout, že se v některých případech zcela nezdařila. I výběrové hodnocení umožnilo zaznamenat nepřesné výklady významů, které buď vedou k vytváření příliš mnoha antonymických dvojic, nebo brání uvedení skutečných antonym. Například není jasné, na jakém základě jsou do samostatných hesel rozděleny dvojice dainuoti – verkti a dainuoti – raudoti; dosnūs RECENZIJOS 181 – gobšus ir dosnūs – spulūs; stačí poněkud odlišné výklady významů synonym vytvořené samotnou autorkou k tomu, abychom mohli mluvit o několika antonymických dvojicích? Zcela zbytečně se rozlišují dvě dvojice apsistoti ‘někde se zastavit, najít nocleh’ – išvykti a apsistoti ‘někde se zastavit, najít nocleh’ – pasitraukti; jen málo se lišící výklady významů (išvykti je vysvětleno jako ‘vydat se na cestu, odcestovat’, zatímco pasitraukti jako ‘odjet, odcestovat’) by takové rozlišení rozhodně neměly umožňovat. Záhadu představují výklady významů podstatných jmen atokaita, saulėkaita i uvedená antonyma. První slovo je vysvětleno jako ‘místo obrácené ke slunci’, druhé jako označení druhového pojmu prvního, ‘sluneční atokaita’; a přestože je sémantický rozsah prvního slova mnohem širší, je u něj nalezeno pouze jedno antonymum pavėsis, zatímco u druhého dokonce tři: pavėsis, paukšmė ir ūksmė. Někdy se zcela totožné významy popisují různými slovy, což čtenáři velmi ztěžuje pochopit vztah uváděných antonym k prvnímu slovu, např.: u první dvojice se slovesem grįžti, sugrįžti je sloveso nueiti vysvětleno jako ‘někam se pěšky dostat’, zatímco u dvojice se slovesem pareiti už jinak: ‘odejít stranou chůzí’. Jsou takové výklady opodstatněné? Odhalují slova použitá ve výkladu skutečně odlišné významy? Nelze větu ilustrující první dvojici Melagiui platus kelias nueiti, bet siauras sugrįžti nahradit větou Melagiui platus kelias nueiti, bet siauras pareiti? Liší se snad významy slovesa nueiti skutečně natolik, že je třeba je vykládat zcela odlišně? Autorku je třeba rozhodně pochválit za to, že se vyhýbá vysvětlování významů pouze pomocí synonym. Lze zmínit jen několik málo výkladů, které by bylo možné nahradit přesvědčivějšími, např.: įsiminti ‘zapamatovat si’, pamiršti ‘nezapamatovat si’, žvalūs ‘živý, čilý’, gyvas ‘pohyblivý, čilý’. V některých případech vyvolává pochybnosti autorčin přístup k přeneseným významům. Není jasné, zda se při jejich označování řídí historickým přístupem (za přenesené považovat všechny motivované významy), nebo synchronním přístupem (za přenesené považovat pouze ty, které mají dodatečný konotační odstín). Takové pochybnosti vznikají při nálezu značky prk. u významu podstatného jména naujokas ‘člověk, který teprve začíná nějakou práci’, u významů přídavných jmen vaisingas a bevatis ‘který přináší dobré výsledky’ a ‘který nepřináší výsledky’ a u významů sloves kairėti a dešinėti ‘stávat se levicově smýšlejícím’ a ‘stávat se pravicově smýšlejícím’. Protože slova užívaná ve zjevně přenesených významech vyjadřující symbolický protiklad jsou označena i zvláštním znakem (tečkou napravo od prvního členu antonymické dvojice), lze vůbec pochybovat o potřebnosti značky prk. Pokud však v slovníku jsou, není nijak na závadu, že takto označené významy někde zůstaly bez dokladových příkladů, např.: minkštas prk. ‘který je milosrdný, citlivý’ – kietas prk. ‘který je nemilosrdný, hrubý’. Je velmi politováníhodné, že se v některých výkladech významů objevují jazykové chyby: ilginimas ‘činění delším (= delšího) z hlediska prostoru’, trumpinimas ‘činění kratším (= kratšího) z hlediska prostoru’; ilgumas ‘stav být delším (= delším) než něco z hlediska prostoru’, trumpumas ‘stav být kratším (= kratším) než něco z hlediska prostoru’. 5. Jelikož se materiál pro slovník shromažďoval nejen z lexikografických prací, ale i z různých písemných pramenů, dostalo se do něj několik termínů, u nichž je jako obvykle uvedena oblast užití. Na některých místech však terminologické značky bohužel chybějí, např.: ekonomické a finanční termíny aktyvas – pasyvas nejsou označeny (ačkoli se vysvětluje, že tato dvojice užívaná v jiném významu patří do lingvistiky); není uvedeno, že termíny stačiaštabis – gulsčiaštabis, stačiavarpis – lenktavarpis jsou botanické, dažninis – kartinis lingvistické a integruoti – diferencijuoti matematické termíny. Možná se předpokládalo, že poslední dvě dvojice se užívají nejen v lingvistice a matematice? Proč jsou pak ale jejich významy vysvětleny jako terminologické? 6. Malou část slovníku tvoří oddíl „Frazeologismy vzniklé z antonym“. Uvedený seznam a dokladové příklady seznamují s jedním z možných typů frazeologických spojení. Tyto frazeo- 182 | RECENZIJOS Komponenty frazeologismů ztratily své obvyklé lexikální významy, a proto se zde nezachovala ani jejich antonymie, tj. formálně do složení frazeologismu vstupuje dvojice antonym, ta však nevyjadřuje protiklad, protože se podřizuje celkovému významu spojení, např.: nei pakartas nei paleistas ‚o bezvýchodné situaci‘, a vilkas sotus, ir avis sveika ‚zájmy jsou sladěné‘, vienas pirštas burnoje, kitas uodegoje ‚o člověku, který se těžko protlouká životem‘ aj. Oddíl je krátký, ale může být užitečný pro badatele v oblasti litevské frazeologie, kteří na jednom místě najdou ustálená slovní spojení téhož strukturálního typu. Celkovou lexikografickou úroveň zvyšuje „Rejstřík antonymických hnízd“. Přesně uvádí, na které straně slovníku lze danou dvojici antonym najít. Prvním heslovým slovem rejstříku jsou postupně všichni členové dvojice antonym, seřazení abecedně, takže lze ve slovníku snadno najít údaje o každém z nich, které mohou být v samotném korpusu značně rozptýlené. Grafická úprava slovníku je jednoduchá a srozumitelná (s výjimkou výše zmíněných nesrovnalostí v číslování) a v zásadě odpovídá požadavkům současné lexikografie. Výhrady uvedené v recenzi ukazují, jak obtížné je připravit kvalitní rozsáhlý slovník a jaké znalosti problémů lexikologie a lexikální sémantiky a jakou pečlivost taková práce od lingvisty vyžaduje. Irena Ermantyė je vynikající odbornicí ve svém oboru, ačkoli i pro ni bylo při tak rozsáhlé práci obtížné vyhnout se chybám a nepřesnostem. Její dílo Antonimų žodynas však lze upřímně ocenit. Jde bezpochyby o hodnotné dílo litevské lexikografie. Opírá se o závažné teoretické studie autorky a přináší zajímavá fakta o litevské slovní zásobě. Užitečné bude jak budoucím badatelům v oblasti sémantických vztahů mezi slovy, tak všem, které zajímá a kteří oceňují svébytnost litevského jazyka. Evalda Jakaitienė Katedra litevského jazyka Vilniuská univerzita Univerzitní ulice 5, 01122 Vilnius, Litva Obdrženo 2004 12 02