Dėl „Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijos“ recenzijos

Pastabos podobu základního slova. V definici však uvedené „volba tvaru nikoli podle valence základního slova“ ve skutečnosti neodlišuje přimykání od shody, protože toto kritérium se hodí pro oba typy připojování. Ačkoli se tedy definice typů připojování ve srovnání s předchozími vydáními DLKG značně změnily, celkový počet vnitřních rozporů zůstal víceméně stejný, nebo se dokonce nepatrně zvýšil. I nadále budeme pozorně sledovat vývoj pojetí připojování uplatňovaného v této gramatice, tak důležité pro univerzitní výuku. Zajímavé bude, jak budou typy připojování definovány v dalších vydáních Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos, kterých se v budoucnu nepochybně dočkáme ještě mnoha. AMBRAZAS, V. 2005: [Rec.] Axel Holvoet, Artūras Judžentis, red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003. Acta Linguistica Lithuanica 52, 167–170. HOLVOET, A., JUDŽENTIS, A. 2003: Sintaksinių ryšių tipai. In: A. HOLVOET, A. JUDŽENTIS, red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–35. HOLVOET, A., JUDŽENTIS, A., 2005a: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: A. Holvoet, R. Mikulskas, red., Gramatinių funkcijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–38. DLKG1 = Vytautas Ambrazas, red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994. DLKG4 = Vytautas Ambrazas, red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Ketvirtoji pataisyta laida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2006. Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5 LT-10308 Vilnius, Lietuva K recenzi Chrestomatie litevských nářečí1 Je zřejmé, že každá kniha žije jen tehdy, má-li vztah ke čtenáři. Přáním všech autorů či editorů je vyslechnout co nejvíce ohlasů na připravené vydání. Chrestomatie litevských nářečí (Vilnius: Institut litevského jazyka, 2004, 328, 1 Acta Linguistica Lithuanica 52, 170–174. 107 Pastabos [16] s., ISBN 9986-668-56-5; dále – Chrestomatija) sestavovatelé se také těší každému názoru na svou práci. Jedním z prvních, kdo publikaci zhodnotil, byl vážený badatel našich nářečí V. Vitkauskas. V podrobné recenzi bylo upozorněno na řadu nepřesností a omylů při transponování a transkripci, které vznikly při úpravě složitého textu. Za všechny připomínky jsou redaktoři velmi vděční. S některými myšlenkami, které vážený recenzent vyslovil, však nelze souhlasit; v některých probíraných otázkách je názor autorů Chrestomatijos poněkud odlišný. Proto bychom rádi několik svých stanovisek podrobněji probrali. Především je v recenzi nespravedlivé tvrdit, že se „zcela mlčí o obdobné chrestomatii z roku 1970“. Sestavovatelé si uvědomovali, že nová Chrestomatija navazuje na řadu dřívějších podobných prací, z nichž je pro dialektology dodnes bezpochyby nejdůležitější Lietuvių kalbos tarmės (Vilnius: Mintis, 1970). Nelze souhlasit ani s tím, že chrestomatie z roku 1970 je rovnocenná této publikaci. Podobnost těchto knih spočívá pouze v tom, že obě obsahují texty ze všech litevských nářečí. Novinek je v Chrestomatijoje podstatně více: vychází z jiného, současné dialektologické vědě přijatelnějšího členění nářečí, které vytvořili A. Girdenis a Z. Zinkevičius2, přináší popisy jiného typu, ilustrační mapy a jiný princip výběru nahrávek. Publikace je přizpůsobena současnému uživateli, umožňuje využívat možnosti výpočetní techniky a odráží, jak uvádí autor recenze, pohled mladší generace jazykovědců-dialektologů na nářečí. Všechny tyto otázky i vztah k předchozím publikacím jsou podrobně probrány v úvodu Chrestomatijos (s. 13, 14). Lze tedy tvrdit, že se o předchozí chrestomatii zcela mlčí? Postoj autora recenze k „ničení“ nářečí rozhlasem, televizí a, jak se uvádí, nejrůznějšími školami není příliš jasný. Neměly by se podle V. Vitkauskase takové „zkažené“ texty v publikacích vůbec uvádět a analyzovat? Pro dialektology již nastal čas opustit úzké pojetí nářečí a představu, že dobrý je pouze takový informátor, který mluví jako z učebnice dialektologie. Chceme-li zkoumat současnou situaci nářečí, musíme uznat, že se rychle mění (nezanikají, ale právě se mění!), a rysy zaznamenané v letech 1960–1970 bychom často nenašli ani s lucernou. Měli bychom pochopit, že se nářečí kvůli změnám nestávají méněcennými, ale měnící se nářeční 2 Chrestomatijoje pateiktas ir K. Jauniaus–A. Salio skirstymas. Kai kurioms patarmėms, pavyzdžiui, dabartinių vakarų aukštaičių, jis netgi labiau tinkamas. Beje, dabartiniame skirstyme vartojami patarmių pavadinimai, tokie kaip rytų aukštaičiai panevėžiškiai ir kiti, iš tikrųjų sukurti A. Girdenio siūlymu. Tai pripažįsta ir pats skirstymo bendraautoris Z. Zinkevičius (1994: 19). Kaltinti rengėjus autorystės nutylėjimu tikrai nederėtų. 108 Pastabos mluvený projev – méně hodnotný3. Proměnlivý vztah mezi nářečími a spisovným jazykem, vzájemné působení nářečí na rozhraní jazykových oblastí i změny rozlišovacích a dalších nářečních rysů vyžadují pečlivé pozorování a zkoumání. Nejsou snad jevy, které recenzent nazývá „narušením nářečního systému“, pouze fakty jeho nepřetržité proměny a vývoje? Autor recenze by se rozhodně neměl všude opírat o poznatky z nářečí, která sám navštívil, ani o názory jazykovědců z poloviny minulého století. V čítance je uvedeno nemálo textů zaznamenaných na konci 20. století; za tu dobu se změnili nejen informátoři, ale také některé jazykové rysy jejich řeči a tradice zápisu hlásek. Texty jsou v publikaci čtenáři předkládány snad poprvé s úsilím zaznamenat skutečnou výslovnost vypravěče pomocí fonetické transkripce. Ta je ovšem značně zjednodušená kvůli nedostatku grafických znaků a specifickým cílům knihy. Dříve se často transkribovalo podle systému, tedy fonologickou transkripcí, která zachycuje pouze zobecněný obraz nářečí. Bohužel nářeční projev často nelze vtěsnat do žádných předem vytyčených rámců. Je samozřejmě nesrovnatelně snazší transkribovat podle zásady „zde se to má vyslovovat takto“. Snaha zapsat výslovnost tak, jaká skutečně je, s sebou nese riziko chyb, avšak takový text má pro badatele větší hodnotu. Proto se v čítance, jak uvádí autor recenze, skutečně nejednou stává, že je v témže textu, někdy dokonce v téže větě, slovo zapsáno různě. Takové nesrovnalosti lze samozřejmě považovat za „zkažené“, sotva je však přípustné je nezaznamenávat. V úvodu čítanky jsou zásady transkripce jasně vyloženy (s. 12), takže stanovisko autorů by v této otázce mělo být zřejmé. S recenzentem lze jen souhlasit, že užitek z krátkého, pouhých 15–20 minut trvajícího rozhovoru s informátorem je nepatrný. Moderní technické prostředky umožňují zaznamenávat poměrně dlouhé texty, někdy i v délce 4–5 hodin. Všechny nahrávky obsažené v čítance jsou úryvky z vyprávění trvajících alespoň hodinu. Delší texty nebylo možné zařadit; jejich rozsah určovala kapacita kompaktního disku. Rád bych diskutoval o některých otázkách transkripce. Jedním z případů, které recenzent kritizuje nejčastěji, je označování měkkosti souhlásek ve skupinách, v nichž se užívají velární varianty souhlásky n: ŋ (tvrdá) a ŋ’ (měkká). Podle názoru V. Vitkauskase je měkká varianta možná pouze před měkkými k’, g’, zatímco tvrdá pouze před tvrdými. Autor toto stanovisko hájí nejen v recenzi; věnuje mu samostatný text Mažmožis v témže čísle časopisu Acta Linguistica Lithuanica (Vitkauskas 2005: 3 Jiným, a mimochodem mnohem naléhavějším problémem je klesající prestiž nářečí a nářečního projevu mezi mladými lidmi i v celé společnosti. Právě tím by se dialektologové a všichni jazykovědci měli obzvlášť zabývat. 109 Pastabos 161). Ve skupinách souhlásek spisovné litevštiny jsou ve skutečnosti téměř vždy buď všechny souhlásky měkké, nebo tvrdé, v souladu se zákonitostmi regresivní asimilační palatalizace (srov. Girdenis 2003: 242, Pakerys 2003: 181). V nářečích je asimilační palatalizace rozmanitější, v tomto případě by se však nemělo diskutovat o velárních alofonech n, nýbrž o stupni změkčení souhlásek k, g ve skupinách. Rozdíly v tvrdosti a měkkosti velárního sonantu4 jsou slyšitelné při srovnání slov laŋkštùs: laŋ'kšti5, dæŋktà: deŋkti, diŋ.ktu.: diŋ'.kti aj. Na přední či zadní vokalizaci následující slabiky závisí nejen tvrdost či měkkost sonantu, ale liší se také kvalita celé předcházející slabiky. Z regresivního řetězce hláskové asimilace vypadávají pouze souhlásky k, g. Odborníci na fonologii opakovaně upozorňovali, že tyto souhlásky ve skupinách měknou jen velmi málo nebo zůstávají zcela tvrdé, avšak nebrání měknutí hlásek, které jim předcházejí, např.: al'ks'n'ùs, smul'kmẽ, vẽr'.kti – v těchto slovech je měkkost sonantů zřetelně slyšitelná. Recenzento minimas prof. A. Girdenio straipsnis (2000: 165–167) skirtas visai ne gomurinių sonantų minkštumo problemai, o priebalsių k, g minkštėjimo laipsniui. Jame teigiama, kad ankstesniais metais lietuvių kalbininkai (J. Gerulis, P. Jonikas, J. Balčikonis, E. Mikalauskaitė ir kt.) laikėsi nuomonės, jog samplaikose k, g neminkštėja (Girdenis 2000: 165). Tik prieš keliolika metų imta manyti, kad bendrinėje kalboje priebalsių samplaikos ištisai patiriančios asimiliacinį minkštinimą (Pakerys 1986: 286). Deja, šio naujesnio požiūrio neparemė nei tarmių faktai, nei eksperimentiniai tyrimai. Minimame straipsnyje prof. A. Girdenio daroma išvada, kad priebalsiai k, g samplaikose artimesni kietiesiems, net ir būdami minkštųjų apsuptyje. Taigi tokio tipo junginiai tartini al'ks'n'ùs, pravir'.gdi·s, č'ir'kšl'ìs ir kt. Laikantis šio požiūrio transkribuoti visi Chrestomatijos tekstai, tai kaip galima teigti, kad joje „einama net prieš knygos konsultantą prof. habil. dr. A. Girdenį“ (Vitkauskas 2005: 161)? Recenzijoje tarsi su priekaištu teigiama, kad daugelio patarimų tekstuose supriešakėjęs balsis e išvirstąs „žemaitiškuoju“ ė. Žemaitiškasis ė < i tikrai skiriasi nuo ė < e, tačiau tuo pačiu ženklu žymimi kelių patarimų skirtingi garsai. Trūkstant išsamaus 4 Při přípravě článku bylo třeba otázku měkkosti ve skupinách souhlásek konzultovat s doc. dr. Ž. Markevičienė. Podle jejího názoru velární nosové sonanty ve skupinách měknou jen nepatrně, právě proto, že stojí před souhláskami k, g, které neměknou. K vyřešení tohoto problému by byl nutný experimentální výzkum. 5 Měkkost souhlásek se nikde neoznačuje bezprostředně před samohláskami přední řady. 110 Pastabos Vzhledem k souboru znaků to dialektologové musejí dělat poměrně často; například stejně zapisované východní katė.s se zřetelně liší od žemaitského vė.sa. Krátké nepřízvučné e se před měkkou souhláskou v mnoha podnářečích vyslovuje velmi zavřeně; tak výraznou kvalitativní variantu nelze neoznačit. Řada znaků pro všechny užívané alofony fonému /e/ v textech vypadá takto: ę – mnohem zavřenější než e, velmi napjatá diftongická samohláska, nejčastěji užívaná u jihozápadních kaunaských horních Litevců – Suvalčanů; její zápis v publikacích se různí; ę – samohláska o něco zavřenější než e, nejčastěji vyslovovaná nepřízvučně před měkkou souhláskou nebo v cirkumflexním a nepřízvučném dvojhláskovém spojení ei; e – hlavní „neutrální“ alofon; ė – samohláska o něco otevřenější než e; æ – velmi otevřená diftongická samohláska, užívaná před tvrdou souhláskou. Zdá se, že nejvíce „naloženo“ od recenzenta dostala kapitola o západních kaunaských horních Litevcích. Protože autorka tohoto článku, pocházející z kaunaské oblasti, se na přípravě kapitoly podílela nejvíce, ráda bych polemizovala i s některými názory. Především s názorem na délku a kvalitu prvních členů přízvučných dvojhlásek i, u. Až dosud se tradičně mělo za to, že severní část kaunaské oblasti (nářečí Jurbarkas a Šakiai) a jejich jižní sousedé zanavykové (okolí Griškabūdis a Jankai) jsou snad jedinými v celém litevském jazykovém areálu, kteří tyto členy dvojhlásek neprodlužují6 (Zinkevičius 1966: mapa č. 70, 72; LKT 1970: 180–192; LKA 1982: 38, mapa č. 20)7. Tak se tvrdí téměř ve všech dialektologických pracích z předchozích let, počínaje dobou F. Kuršaitise, zmiňovaného v recenzi. Bohužel se vycházelo pouze ze sluchového vjemu, bez jakéhokoli experimentálního výzkumu. Mapy v Chrestomatiji byly mimochodem vypracovány podle Lietuvių kalbos atlasas, jak je uvedeno v úvodu (s. 14), proto je v nich zachycen stav uvedený v tomto zdroji. V posledních letech se začala objevovat hypotéza, že ani tato nářečí nemohou být výjimkou v celém litevském jazykovém areálu. Vlastnosti slabik s odlišnou prozodickou stavbou (krátkých samohlásek a dvojhlásek) se musí nepochybně lišit. Je známo, že jednou z nejdůležitějších vlastností litevských přízvučných dvojhlásek je di- 6 Je třeba poznamenat, že v oblasti Veliuony, jak ji vymezuje LKA, se první členy cirkumflexních (sestupných) dvojhlásek i, u zapisují jako polodlouhé (1982: mapa č. 21). Podle takového zápisu se zdá, že jsou delší než v přízvučných dvojhláskách, což je stěží pravděpodobné. 7 V sousední oblasti jižních žemaitských raseinišků více autorů zapisuje jako polodlouhé, ba i dlouhé první členy přízvučných dvojhlásek i, u (Zinkevičius 1966: mapa č. 70, 72; Grinaveckis 1973: 130–132; LKT 1970: 102–128). Tradice zápisu analogických hlásek v různých podnářečích se tedy dosud lišily. 111 Pastabos desnė pirmojo dėmens trukmė (plg. Pakerys 1982: 159). Todėl imta galvoti, kad ir šiame plote aptariamųjų dvigarsių dėmenys i, u galbūt nėra trumpieji (plg. Girdenis 1996: 111). Įtvirtinti šią nuomonę kol kas sekasi sunkiai, jau vien dėlto, kad, kaip teigia recenzijos autorius, pasitvirtinus hipotezei, Lietuvoje nebeliktų vietų, kur dėmenys tariami trumpai, o bendrinės kalbos tarties normos reikalauja tarti būtent taip. Atidžiau pasiklausius daugiau šiaurinių kauniškių šnektų tekstų, be jokių eksperimentinių tyrimų pirmiausia aiškiai išgirstas ne kiekybinis, o kokybinis dvigarsių dėmenų skirtumas nuo ilgųjų ir nuo trumpųjų balsių. Dvigarsių dėmenys atrodo atviri, mažai įtempti, todėl Chrestomatijoje visur žymėti ženklais i, u (būtent pabraukimas, kurio recenzentas nepastebėjo, žymi atvirumą). Ekspresyviau kalbant ir pabrėžiant žodį, kartais šie garsai dar labiau paplatėja ir virsta balsiais ẹ, ọ, panašiais į žemaitiškus. Šiame plote pasitaiko daug bendrų su žemaičiais ypatybių, tik ne visada pasireiškiančių sistemingai. Todėl ir tvirtapradžių dvigarsių dėmenų i, u platėjimas – dažnas reiškinys. Gaila, kad recenzentas, atidžiau nepasigilinęs į transkripcijos ženklus, apkaltino Chrestomatijos rengėjus nesamais dalykais. Knygoje tikrai nebuvo teigiama, kad šiaurinės kauniškių šnektos taria taip pat, kaip kapsai apie Marijampolę, Prienus ir kitur. Užrašymai pí.rmas: pí.rmas, dú.nda: dú.nda žymi visiškai skirtingą kokybinį tarimą, pirmųjų nėra nė viename tekste iš šiaurinio kauniškių ploto, jų sistemai toks ilginimas svetimas. Beje, autorius mini, kad klausantis aptariamųjų šnektų dvigarsių, girdimas i, u plastelėjimas, taigi pripažįstama, kad iš klausos jie skiriasi nuo trumpųjų balsių. Na základě řady experimentálních výzkumů kvantity (Bacevičiūtė 2001; Bacevičiūtė, Leskauskaitė 2004; Bacevičiūtė 2004, 88–94; Vaišnienė, Bacevičiūtė 2005, 292–303) byly měřením stanoveny tyto poměry délek hlásek: prvky dvojhlásek i, u a krátké samohlásky – 1: 0,63; prvky dvojhlásek i, u a dlouhé samohlásky – 1: 1,23. Délkou se tedy prvky dvouhlásek s přízvukem na první složce i, u liší jak od krátkých, tak od dlouhých samohlásek, jsou však bližší dlouhým⁸. Zde stojí za povšimnutí, že při zkoumání hlásek se ukázal nesoulad mezi skutečnými vlastnostmi a sluchovým, auditivním dojmem. Protože se tyto prodloužené prvky dvojhlásek kvalitativně velmi liší od dlouhých napjatých i-, u-, sluchem jsou poměrně často vnímány jako krátké. Po změření délky je však nelze považovat za krátké. Proto jsou také v Chrestomatijoje všude označeny jako polodlou- 8 Větší délka způsobuje, že se v uvedených nářečích vyskytují případy diftongizace prvků těchto dvojhlásek. Časté jsou přechodné varianty mezi i, u a ẹ, ọ, mírně diftongizované ʹe, ʹo. 112 Pastabos ce otevřené. Mimochodem, sluchem je zřetelně slyšitelný rozdíl mezi krátkými samohláskami a prvky dvojhlásek, např.: spìre: sp.r, kùras: kù.r. Autor recenze se podivuje, že jsou v Chrestomatijoje západní aukštaitští kauniškiai přiřazeni jurbarkskému nářečí. Podle současného dělení nářečí jsou však Jurbarkané skutečnými kauniškiai, kteří nepřesouvají přízvuk z konce slova. Je pravda, že jurbarkské nářečí se poněkud liší od nářečí kauniškiai na jižní straně Nemunu, neboť leží blíže k žemaitské oblasti a má více žemaitských rysů, ale snad je proto nebudeme považovat za Žemaity? Severozápadní aukštaitští (zřejmě je třeba rozumět – podle dělení A. Salise aukštaičiai vakariečiai žiemiečiai, srov. Salys 1992: 102) se v současném dělení nevydělují. Navíc tvrzení, že se v jurbarkském nářečí v nepřízvučných o, e v otevřených koncovkách vyslovují pouze samohlásky a, e, již neodpovídá skutečnosti. Nejnovější pozorování, uskutečněná v létě 2003 ve Smalininkai a později v okolních lokalitách, ukazují, že krátké i, u se střídají s e, a mnohem dále na západ od hranice u Skirsnemunė vyznačené v LKA (1982: 49, 56, mapa č. 32, 38). V popisech dalších mluvních podob a v textech recenzent nalezl méně závažných chyb; většinu připomínek tvoří nesrovnalosti v transkripci a transpozici. K několika důležitějším připomínkám bychom rádi vyslovili polemické poznámky. Recenzent zpochybňuje šiauliškiai podobu plàukai. Podle něj by se mělo psát pláukai⁹, tj. že v slabikách s přesunutým přízvukem nejsou rozdíly v intonaci. Již dávno se ví, že intonace přesunutého přízvuku rozlišují nejen severní žemaští kretingiškiai, ale také ostatní Žemaity a východní aukštaitští panevėžiškiai (Salys 1992: 124–125; Garšva 1977: 83; Kačiūskienė 2006: 56; Girdenis, Židonytė 1994: 119, pozn. 4 aj.). V současnosti prozodii šiauliškiai nářečí (pravda, pouze jižních) podrobně prozkoumala R. Kazlauskaitė. Experimentálně prokázala, že v pašuvišském nářečí, a nejspíše i v celé jižní části šiauliškiai oblasti, se intonace přesunutého přízvuku v diftongických a dvojhláskových slabikách liší. Nejvýrazněji je odlišuje kvalita prvního prvku: počáteční prvek neoakutových dvojhlásek je méně redukovaný, čistší než odpovídající prvek neocirkumflexových slabik (Kazlauskaitė 2005: 322). Redaktoři Chrestomatijos se řídili právě tímto pojetím. Lze diskutovat o délce prvního prvku cirkumflexní intonace u šiauliškiai. Autor recenze tvrdí, že intonace u šiauliškiai jsou pouze melodické, tj. závisejí na pohybu tónu. Zdůraznění prvního prvku cirkumflexní intonace je podle něj údajně neopodstatněné, takže by se mělo zapisovat išein, šauǧdava, a nikoli išè.in, šà.ugdava. Šiau- 9 Zápis je v tomto případě věcí konvence. Bylo by možné psát také plàukai: làukai, ale gravis výrazněji ukazuje rozdíl v intonaci. 113 Pastabos A. Laigonaitė podrobně experimentálně zkoumala přízvukové intonace šiauliškiai. Skutečně tvrdí, že „u cirkumflexových dvojhlásek je největší hlasová síla soustředěna na první složku, ta je však přibližně stejně dlouhá jako druhá složka dvojhlásky“ (1958: 91). Studie patří k prvním experimentálním pracím. V současnosti se na ni kvůli změně metodiky a prostředků experimentů nelze slepě spoléhat. Přízvukové intonace litevštiny byly dlouhou dobu popisovány v návaznosti na tradice muzikinės priegaidės F. Kuršaitise (charakterizované změnou tónu) a dinaminės priegaidės K. Jauniuse (charakterizované změnou intenzity). V pracích ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století byly tyto termíny populární. Po výzkumu prof. A. Pakerise (1982) však všichni odborníci na fonetiku jednomyslně uznávají, že litevská přízvuková intonace je stejně jako přízvuk jevem smíšené povahy a nelze ji charakterizovat pouze jedním znakem, nýbrž jen jejich souhrnem. Sotva by severní okraj šiauliškiai mohl vybočovat z obecného systému. Je-li cirkumflexová intonace soustředěna na první složce, jsou výraznější všechny její znaky (čistší kvalita, vyšší tón, větší intenzita, delší trvání), nikoli pouze některý z nich. Kromě toho se cirkumflexové slabiky šiauliškiai i sluchem jasně liší od slabik s cirkumflexovou intonací, které mají posunutý přízvuk; dvojice ā.ušra ‚aušrą‘: aušra ‚aušrą‘ rozlišuje právě kvantita první složky. Pokud jde o prodlužování přízvučných samohlásek i, u v šakyniškiai a žagariškiai, již bylo zmíněno, že Chrestomatijoje se autoři snaží přepisovat hlásky tak, jak se vyslovují. Při poslechu nahrávek je slyšet, že prodlužování v Žagarė není systematické: někdy se vyslovuje tak, jindy jinak. Také se to snaží zaznamenávat. Mimochodem, při rozhovoru s mladšími lidmi pocházejícími z těchto míst10 je slyšet, že v poslední době mají ještě větší sklon tyto samohlásky prodlužovat. Zřejmě se zobecňuje situace v sousedních nářečích. Není příliš jasné, proč recenzentovi nejsou z popisu (s. 78) a mapy (za s. 76) zřejmé areály užívání jihovýchodních vysokých samohlásek ę / ęː ir oː / ɔː. Je jasně řečeno, že zavřené samohlásky se užívají ve východní části jihovýchodních vysokých nářečí, přibližně až k Nemunu, otevřené pak v části západní. Stejný názor zastává i Ž. Markevičienė, která po opakovaném poslechu a rozluštění mnoha textů z jihovýchodních vysokých nářečí tvrdí, že „zavřené oː, ęː se vyslovují v severních a východních nářečích – v okresech Trakai a Kaišiadorys a ve východní části okresu Varėna. <…> Jinde (v okresech Alytus a Lazdijai, v západní části okresu Varėna, v okolí Druskininkai) se vyslovují otevřené ɔː, ęː, často dokonce otevřenější než u uteniškiai“ (1999: 10 Podle kolegyně A. Kaikarytė, která pochází z Joniškis a dobře zná severní nářečí šiauliškiai, mají dnes žagariškiai a šakyniškiai sklon prodlužovat probírané samohlásky na polodlouhé, jen ne vždy systematicky. 114 Pastabos 27–28). V souladu s tímto názorem jsou v Chrestomatijoje uvedeny všechny příklady i texty, kromě případů, kdy byla výslovnost nepravidelná. Rádi bychom odpověděli na několik připomínek k oddílu o východních vysokých nářečích. Především jde o přízvukové intonace forem ilativu a inesivu. V dřívějších pracích nebylo označování přízvukových intonací těchto pádů jednotné. Nejčastěji se v obou pádových formách označovala akutová intonace. Teprve v posledních letech se začala objevovat myšlenka, že v těch východních vysokých nářečích, kde se užívají zkrácené formy ilativu a inesivu, se tyto formy rozlišují přízvukovou intonací, srov.: ainù pæ.vǯs a arḱlùs gà.na.s pæ.vǯs (Rinkauskienė 1999: 5). Zajímavé je, že J. Jablonskis kladl v ilativních formách cirkumflexový přízvuk – Šiauliuõsna, daržùõsna, daržùõsen, Salõsna, Salõsen (1957: 72). Jeho značení bylo ovšem kritizováno s tím, že jakožto západní vysoký nářeční mluvčí nemohl správně umístit přízvuk ve formách, které v jeho rodném nářečí neexistovaly11 (Zinkevičius 1966: 214). K potvrzení (nebo vyvrácení) této hypotézy je třeba provést experimentální výzkum; při poslechu se však zkrácené formy liší. Podle názoru autora recenze by se přípona -ytė měla v oblasti východních vysokých nářečí širvintiškiai přízvukovat akutově, např.: mergí·tes, sukní·te, nabagí·č’u aj. Není však jasné, o co se toto tvrzení opírá, neboť širvintiškiai patří do oblasti nářečí, která přízvuk posouvají, a všechny formy, které mohou pomoci určit přízvukovou intonaci, mají přízvuk na kmeni. Při poslechu se přízvukové intonace těchto forem tomuto typu vůbec nepodobají akutové intonaci. Mimochodem, samohlásku v takových příponách označují jako střední intonaci i jiní badatelé, např.: smal·te, mar·te (Markevičienė12 1999: 100–109). S mnoha připomínkami týkajícími se žemaitských nářečí lze souhlasit, některé z nich jsou však také sporné. Zcela nejasné je tvrzení, že „areály výskytu afrikát č, dž nejsou náležitě popsány“. Kromě popisu na s. 198 jsou areály užívání afrikát a míra jejich rozšíření uvedeny v tabulce znaků žemaitského nářečí (za s. 200) a znázorněny na mapě každého podnářečí. Čtenář může potřebné informace bezpochyby najít. Slovo balandis dnes možná zná celá Litva, naučila se ho z knih, zejména po tolika letech intenzivního užívání výrazu taikos balandžio „holubice míru“, dříve se však balandžio a karvelio 11 Podle názoru mnoha dialektologů však ze všech vysokých nářečních skupin právě západní vysoká nářečí kauniškiai nejlépe vnímají rozdíly mezi přízvukovými intonacemi. 12 Autorka v textech širvintiškiai označuje střední intonaci ve všech přízvučných dlouhých vokalických slabikách, např.: pasakí·s’u, víena, mó·tera, pà·sakaya, cigó·ne. Údaje z výzkumu Ž. Markevičienė a V. Markevičiuse (1995: 69–72) ukazují, že přízvučné dlouhé samohlásky širvintiškiai jsou výrazně (více než dvakrát!) kratší než v litevštině spisovné, a při tak malé délce je prostě nemožné výrazně vyslovit přízvukové intonace. 115 Pastabos Izoglosa skutečně oddělovala žemaitská a aukštaitská nářečí13 (srov. LKA 1977: 149, mapa č. 76). A ještě několik myšlenek k případům, které recenzent považuje za chyby v transkripci. Kromě míst, kde skutečně zůstaly nepřesnosti, bývají chyby často spatřovány tam, kde podle autora výslovnost neodpovídá systému nářečí. Nemělo by se zapomínat, že většina slov, jejichž opravu recenzent navrhuje, byla nahrána, např.: mė·ds, ūkṣ (s. 18, 19), kàmul·is, sú·n°s (s. 196, 197). Při pozornějším poslechu je slyšet, že jsou přepsána tak, jak se vyslovují. Totéž lze říci i o souvislých textech: snaha přepisovat podle výslovnosti vedla k tomu, že zápis neodpovídal zobecněnému obrazu místní mluvy. Například v Katyčiai se výslovnost koncovek různí – i.sib'r'úove, pradė·i·, sukrúovi, viėž, ať bychom si jakkoli přáli, aby se vyslovovalo i.sib'r'úove, pradė·ie, sukrúove, viėže. V textu ze Žagarė se ve větách rė·ik bã.ndo.s ganí·t' ‚je třeba pást stádo‘ a to.z__ bãndas než'u.rė·si ‚o to stádo se nebudeš starat‘ zjevně užívá pokaždé jiný tvar, a proto se liší i výslovnost. V recenzi se uvádí, že „ve vědeckých dílech jsou pečlivost a pravdivost nezbytné“. Je to rozumný a správný přístup, kterého by se vědci měli všude držet. Čím je však publikace složitější (Chrestomatija s obrovským množstvím přepsaných textů rozhodně nebyla pro sestavovatele ani vydavatele snadným úkolem), tím obtížnější je v ní vyhnout se nepřesnostem. Že nikdo z nás není vůči chybám chráněn, nejlépe dokládá sám text recenze. Není vůbec jasné, jak chápat recenzentův návrh opravit deŋ'.kt' ‚zmizet‘ na deŋgt' (nepochopené slovo zapsané napůl transkripcí a napůl pravopisem spisovného jazyka). Při citování příkladů (ať už určených k opravě, či nikoli) z recenzované Chrestomatija by bylo třeba uvádět je přesně tak, jak byly zapsány. Odchylky od textu Chrestomatija se však objevují téměř u každého slova uvedeného v recenzi, např.: deŋ'.kt' ~ deŋ'.kt' (s. 18), ž'un'ks'n'us ~ ž'uŋ'ks'n'us (s. 22), ír ~ í.r (s. 51), aštúntais ~ aštúntais (s. 51), devín.tais ~ devíntais (s. 51), ʊa ~ ùà (s. 54), plàukai ~ plàukai (s. 63), ǧ.lei ~ ǧ.lei (s. 69), ú.žlips' ~ ú.žlips' (s. 70), lá.kstà.s ~ lā·kstà.s (s. 70), bã.ndo.s ~ bã.ndo.s (s. 71), než'u.rė·si ~ než'u.rė·si (s. 71), mokeš'čėi ~ mokeš'čėi (s. 75), rėi.ška ~ rėi.ška (s. 75), laŋ.k'e ~ laŋ.kæ (s. 77), namõpi ~ namõpi (s. 93), dalí·kas ~ dalí·kas (s. 95), vīlkas didždã.use(s) ~ vīl.kas ziǧé.use(s) (s. 115), dur'nís'te ~ dur'nís'te. (s. 141), nedóra.s ~ nedō·ra.s (s. 141), kaimī.ŋka ~ kaimī.ŋ-ka (s. 141), bú.dava ~ bú.dava. (s. 147), liktarnė.la.s ~ liktarnė.la.s (s. 147), iš-plė·ždava. ~ išplė·ždava. (s. 147), pakiŋ'kl'ū·kai ~ pakiŋ'kl'ū·kai (s. 166) atd. Nedůvěryhod- 13 Ani balandžio nezná ani autorka ve své rodné místní mluvě; všichni starší lidé, kteří okusili méně vzdělání, používají pouze karvelį. 116 Pastabos Nedostatky jsou různé – tu chybí tečka, tu pomlčka, tu je místo redukované samohlásky napsána běžná, a tak dále. Při transkripci však mají všechny tečky a pomlčky svůj účel. Ještě jednou děkuji autorovi recenze za možnost vyslovit několik diskusních připomínek k otázkám dialektologie. LITERATŪRA Bacevičiūtė, R. 2001: Mišriųjų dvigarsių kiekybė šiaurinėse kauniškių šnektose. In: Paribio kalbų ir tar mių problemos: Tarptautinės mokslinės konferencijos, skirtos Europos kalbų metams, pranešimai: Šiauliai, 2001 m. balandžio 27 d. Šiauliai, 12–19. Bacevičiūtė, R. 2004: Šakių šnektos prozodija ir vokalizmas. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. Bacevičiūtė, R., Leskauskaitė, A. 2004: Akūtinių dvigarsių pirmųjų dėmenų [i], [u] trukmė aukštaičių šnektose. In: Baltų ir kitų kalbų fonetikos ir akcentologijos problemos. Vilnius: Vilniaus pedagoginio universiteto leidykla, 9–20. Garšva, K. 1977: Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų aukštaičių panevėžiškių tarmėje. Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 76–88. Girdenis, A. 1996: [Rec.:] A. Salys, Raštai 4: Lietuvių kalbos tarmės. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija, 1992. Baltistica 31 (1), 101–114. Girdenis, A. 2000: Dėl [k], [g] minkštumo prieš kitus priebalsius. Kalbotyra 48 (1)–49 (2), 165–167. Girdenis, A. 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Girdenis, A., Židon yte, G. 1994: Šiaurės panevėžiškių (Rozalimo šnektos) balsių sistema. Baltistica 29 (2), 115–154. Grinaveckis, V. 1973: Žemaičių tarmių istorija (fonetika). Vilnius: Mintis. Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai 1. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Kačiūskienė, G. 2006: Šiaurės panevėžiškių tarmės fonologijos bruožai. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Kazlauskaitė, R. 2005: Atitrauktinio kirčio priegaidės Pašūvio šnektoje. In: Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 1. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 313–324 117 Pastabos LKA 1977 – Lietuvių kalbos atlasas 1: Leksika. Vilnius: Mokslas. LKA 1982 – Lietuvių kalbos atlasas 2: Fonetika. Vilnius: Mokslas. LKT 1970 – Lietuvių kalbos tarmės (chrestomatija). Vilnius: Mintis. Markevičienė, Ž. 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Markevičienė, Ž., Markevičius, V. 1995: Kelios pastabos apie Vidiškių šnektos balsių ir dvibalsių trukmę. Kalbotyra 44 (1), 69–72. Pakerys, A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija. Vilnius: Mokslas. Pakerys, A. 1986: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika. Vilnius: Mokslas. Pakerys, A. 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika. Vilnius: Enciklopedija. Rinkauskienė, R. 1999: Rytų aukštaičių uteniškių vardažodis: dabartinė padėtis ir istorinė raida. Daktaro disertacijos santrauka. Vilnius: Vilniaus pedagoginio universiteto leidykla. Salys, A. 1992: Raštai 4: Lietuvių kalbos tarmės. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija. Vaišnienė, D., Bacevičiūtė, R. 2005: Dėl pietų žemaičių raseiniškių ir šiaurinių vakarų aukštaičių kauniškių dvigarsių [i, u + l, m, n, r]. In: Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 1. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 292–303. Vitkauskas, V. 2005: Mažmožis 7. Acta Linguistica Lithuanica 52, 161. Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Zinkevičius, Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Rima Bacevičiūtė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 118