Dėl esamojo ir būtojo kartinio laiko dalyvių bei padalyvių darybos ir morfeminio skaidymo

Acta Linguistica Lithuanica LIV (2006), 83 – 93 O tvoření a morfematickém členění příčestí a polopříčestí přítomného a jednorázového minulého času JOLANTA VASKELIENĖ Šiaulská univerzita V tomto článku se předkládá nový pokus o určení morfologické struktury příčestí a polopříčestí přítomného a (jednorázového) minulého času ze synchronního hlediska. Gramatiky a příručky se liší v tom, jak tyto formy člení. Způsob jejich zpracování závisí především na tom, zda jsou tvary 3. osoby přítomného indikativu, z nichž vycházejí, a flektivní afixy posuzovány diachronně, či synchronně. Příklady uváděné v odborné literatuře jsou často v rozporu s definicí nabízenou pro koncovku a výklad tvarů 3. osoby se může v rámci jedné práce pohybovat mezi tematickým vokálem a koncovkou. Článek ukazuje, jak lze popsat tvoření příčestí a polopříčestí přítomného a minulého času za předpokladu, že historické tematické vokály tvarů 3. osoby jsou synchronně koncovkami. Morfologie je podle A. Paulauskienė „naukou o slovních druzích, která zkoumá gramatickou sémantiku a morfematické složení slov, z nichž se skládají“ (Paulauskienė 1994: 10). Zkoumá tedy: (1) morfematickou stavbu slova – vymezuje a klasifikuje významové části, které slovo tvoří, tedy morfémy; (2) ohýbání slov1. Tyto dva aspekty výzkumu – morfematická analýza a ohýbání – by se měly vzájemně doplňovat, protože vyčleňování některých morfémů souvisí s tvořením tvarů. Cílem článku je znovu objasnit, jak se (ze synchronního hlediska) tvoří příčestí a polopříčestí přítomného a jednorázového minulého času a jak se tyto slovesné tvary morfematicky člení. 1 A. Paulauskienė morfologijos objektu laiko ir žodžių darybą (Paulauskienė 1994: 10; Paulauskienė 2006: 9). Kitų kalbininkų (taip pat ir straipsnio autorės) manymu, žodžių daryba yra atskira kalbotyros disciplina. Bet kokiu atveju žodžių daryba, kaip ir kaityba, lemia darybiškai skaidžių žodžių morfeminę analizę. 83 JOLANTA VASKELIENĖ Nejprve je třeba připomenout některé morfologické termíny. Definice morfému, předpony, přípony, kořene se v mnoha lingvistických pracích v zásadě shodují2. Relevantní je definice kmene. Chápe se jako část slova, která zůstane po odtržení koncovky a flektivních přípon3 (LKE 305; srov. také KTŽ). To by byla definice lexikálního kmene, zatímco morfologický kmen je část slova, která zůstane po odtržení koncovky4 (viz Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 12; srov. také Paulauskienė 2006: 15–16). Existují morfematicky členitelné kmeny (kdy se vyčleněné morfémy opakují v jiných kmenech), částečně členitelné a nečlenitelné kmeny (viz Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 13–14). Zvláště různorodé jsou definice koncovky, která je velmi důležitá při pojednání o příčestích a polopříčestích přítomného a jednorázového minulého času5; například koncovka je „afix následující po kořeni slova nebo po kořeni a příponě“ (LKE 210), jímž se realizují gramatické významy. Rozdíl koncovky od jiných morfémů podle A. Paulauskienė spočívá v tom, že je to „proměnná část slova, která vyjadřuje gramatické významy slova a jimi podmíněné syntaktické vztahy mezi slovy ve větě“ (Paulauskienė 1994: 35; srov. také Ambraškas, Žiugžda 1985: 32; Paulauskienė 1983: 25; Paulauskienė 2006: 15). V litevštině se koncovkou realizuje většina gramatických významů slova; například koncovky podstatných jmen nejčastěji vyjadřují rod, číslo, pád, sloves- 2 Například morfém je nejmenší oboustranná jednotka jazykového systému, která má formu i význam (srov. LKE 420; Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 4–5; KTŽ), předpona je „afix stojící před kořenem slova a blíže vymezující jeho význam“ (LKE 503). V definicích kořene se zdůrazňují jeho různé vlastnosti: kořen je „základní morfém slova, pojatý bez jakýchkoli afixů“ (LKE 615), „charakterizuje lexikální základ slova a tvoří jeho sémantickou páteř“ (Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 6), k tomuto morfému „se připojují slovotvorné a flektivní afixy“ (Paulauskienė 1994: 32) a jeho pomocí se tvoří další příbuzná slova (viz Ambraškas, Žiugžda 1985: 32). Přípony se rozumějí afixy stojící za kořenem a fungující jako formanty tvoření slov nebo gramatických tvarů (srov. Paulauskienė 1994: 34–35; Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 7–8; LKE 503). 3 Příklady kmenů uvedené v LKE (305) karei-vis, atgalin-is, aukštesn-is. Za kmen podstatného jména kareivis je třeba považovat kareiv-, nikoli karei- 4 Je třeba dodat, že po odtržení nejen koncovky, ale také infinitivní přípony -ti dostaneme například knyg-a, knygyn-as, kabin-ti atd. (Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 12). 5 Často záleží na tom, co autor zdůrazňuje – místo morfému ve slově, nebo jeho funkci. Morfémem na konci infinitivu je třeba považovat za příponu, nikoli za koncovku -ti, ačkoli podle autorů KTŽ se kvůli svému postavení také nejčastěji nazývá koncovkou. 84 Dėl dalyvių bei padalyvių morfeminio skaidymo sloves – osobu a číslo (někdy také způsob a čas). Za zvláštní koncovky se považují zakončení krátkých tvarů participií mužského rodu, např. dirb-ąs, dirb-ą; myl-įs, myl-į; dirb-ęs, dirb-ę; přípony těchto participií (přítomného času -nt-, minulého jednorázového času -us-) „se historicky změnily a splynuly s koncovkami“ (LKE 135; viz také LKGII 313, 315; DLKG 355). Na zakončení třetí osoby sloves v přítomném a minulém jednorázovém čase neexistuje jednotný názor: někteří lingvisté tvrdí, že tato osoba koncovku nemá, jiní se domnívají, že z hlediska současné litevštiny je vhodné považovat ji za koncovku. Tento druhý názor se projevuje v Lietuvių kalbos gramatikoje, kde se uvádí, že slovesné třídy se určují podle KONCOVKY (zvýraznil jsem já – J. V.): „koncovkou tvarů třetí osoby sloves první paradigmy je -(i)a“, [...] do druhé paradigmy patří slovesa, jejichž tvary třetí osoby mají koncovku -i“, zatímco „koncovkou tvarů třetí osoby sloves třetí paradigmy je -o“ (LKGII 131–133; srov. také Ambraškas, Žiugžda 1985: 93–94; Paulauskienė 1994: 297). Za koncovky třetí osoby minulého jednorázového času se považují samohlásky -o (suko) a -ė (barė) (viz LKGII 134–135). Existuje i jiný názor: v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se zdůrazňuje, že tvary třetí osoby nemají zvláštní koncovky6 a že „je tvoří čistý kmen“ (DLKG 332); podle koncovek kmene v přítomném a minulém jednorázovém čase se rozlišují tři slovesné třídy (viz DLKG 334; srov. také Paulauskienė 2006: 147–148). Co je tedy z hlediska současné litevštiny (synchronie) zakončením třetí osoby přítomného a minulého jednorázového času – koncovka, nebo zakončení kmene? Druhá možnost komplikuje úkol rozčlenit slova na morfémy, neboť vyvstává otázka, za co považovat morfémy a, i, o a o, ė, které se ve slovesech nacházejí po kořenech (suk-a, myl-i, raš-o; suk-o, raš-ė apod.). Je třeba souhlasit s myšlenkou A. Paulauskienė: pokud někdo „historická zakončení kmene v gramatice současného jazyka interpretuje jako koncovky, nelze to považovat za chybu. Z hlediska současného jazyka jsou zakončení kmene koncovkami“ (Paulauskienė 1979: 133). Interpretace téhož jazykového prvku (nebo jeho části) se tedy ze synchronního a diachronního hlediska může lišit a také se liší7. 6 Formulace nemají zvláštní koncovky je nejasná; ihned vyvstává otázka, zda tvar třetí osoby vůbec nějakou koncovku má. 7 Například dvojhláskové koncovky první a druhé osoby jednotného čísla sloves v přítomném a minulém jednorázovém čase současného jazyka (saug-au, saug-ai; suk- 85 JOLANTA VASKELIENĖ Většina litevských slov (všechna ohebná a část neohebných) je morfematicky členitelná a jejich rozdělení na morfémy zpravidla nevyvolává pochybnosti8; při objasňování tvoření (a zároveň morfematického členění) činných participií přítomného času (1) a transgresivů (2), trpných participií přítomného času (3), činných participií minulého jednorázového času (4) a transgresivů (5) však panuje určitý zmatek, částečně i kvůli zvolenému přístupu ke koncovce / zakončení kmene třetí osoby. Co se o těchto participiích a transgresivech píše v nejvýznamnějších lingvistických pracích? V kapitole Veiksmavardžiai J. Jablonského Lietuviškos kalbos gramatikos se pojednává také o participiích9. (1) O činných participiích přítomného času, např. velkąs – velkanti, darąs, -anti, stovįs, -inti, se píše: „od slovesa je třeba změnit koncovku třetí osoby (přítomného času) a – o, i na ąs, iš“ (Jablonskis 1901/1957: 105). (2) O neohebných transgresivech přítomného času, např. sukant, stovint, se říká, že „tento slovesný tvar se tvoří z třetí osoby přítomného času změnou koncovek o – a, i na ant (antis), int (intis)“ (Jablonskis 1901/1957: 106). (3) Ohebné trpné participium přítomného času, např. rašomas – rašoma, sukamas, -a, mylimas, -a, se tvoří „z třetí osoby přítomného času: ke koncovkám o, a, i je třeba připojit slabiku mas, ma“ au, suk-ai) vznikly připojením osobních koncovek -u a -i ke starému zakončení kmene ā (viz LKGII 134–135). Z hlediska synchronie se sloveso ramstyti označující opakovaný děj považuje za odvozeninu od remti pomocí přípony -styt (Pakerys 2002: 309), místní název ganykla je odvozeninou s příponou -ykla (Ambrazas 1993: 209; LKGI 399), zatímco diachronicky lze ramstyti spojovat s podstatným jménem ramstis a považovat je za odvozeninu s příponou -yti; ganykla pak bylo vytvořeno s příponou -kla (Urbutis 1978: 33). 8 Například sloveso nusinešdavau se skládá z kořenového morfému neš- (srov. tentýž kořen v příbuzných slovech neš-ti, neš-imas, at-neš-tas apod.), předpony nu- (srov. nu-vežti, nu-sukti), zvratné částice si (at-si-gulti, nu-si-pirkti), přípony minulého frekventativního času -dav- (ei-dav-ome, pieš-dav-au) a koncovky -au, která vyjadřuje gramatické významy první osoby jednotného čísla (srov. ėj-au, buv-au); přídavné jméno gražesnį členíme na tyto morfémy: kořen graž- (srov. graž-umas, apy-graž-is), sufix vyššího stupně – přípona -esn- (srov. nauj-esn-is), a koncovku -į (gražesn-is, gražesn-io, gražesn-iam atd.; stejné gramatické významy mužského rodu, jednotného čísla a akuzativu mají i další přídavná jména s koncovkou -į, např. baltesn-į, geresn-į). V těchto slovech je tedy příponou vyjadřující minulý frekventativní čas -dav-, zatímco vyšší stupeň přídavného jména vyjadřuje přípona -esn-. (Článek se nezabývá členěním jednofonémových slov (spojek, předložek apod.) na morfémy, problematikou prázdných/kvazimorfémů apod.). 9 V této Jablonského gramatice se participia a transgresivy nazývají veiksmavardžiais, přítomný čas se nazývá pereinamuoju laiku a osoba ypata. 86 Dėl dalyvių bei padalyvių morfeminio skaidymo (Jablonskis 1901/1957: 107). (4) Při tvoření činných příčestí minulého času prostého (např. vilkęs, vilkusi, daręs, dariusi) „je třeba koncovky třetí osoby (minulého času) o a ė změnit na ęs – usi“ (Jablonskis 1901/1957: 105). (5) Polovětná příslovce minulého času prostého (např. dirbus, rašius) se tvoří „z třetí osoby minulého času tak, že se o nebo ė změní na us“ (Jablonskis 1901/1957: 106). V pozdější Jablonského gramatice se v kapitole Dalyviai (už se používá dnešní termín) píše, že (1) činná příčestí přítomného času se tvoří ze základu třetí osoby přítomného času: „změníme-li samohlásky na konci základu (a, o, i) na koncovky as, ęs, dostaneme tvary: sukęs, lūžtas, vėjęs, skaitęs, lydįs“ (Jablonskis 1922/1957: 299); (2) polovětná příslovce přítomného času se podle Jablonského tvoří ze základů přítomného času: „koncové samohlásky základu a a o měníme na koncovku ant, koncovou samohlásku základu i – na koncovku int, dostaneme tvary – metant, leidžiant, [...] lydint“ (Jablonskis 1922/1957: 320); (3) trpná příčestí přítomného času se tvoří ze základů třetí osoby: „k samohláskám na konci základu (a, o, i) přidáme koncovku mas; přidáme-li ji, dostaneme: suka-mas, lūžta-mas, veja-mas, skaito-mas, lydi-mas“ (Jablonskis 1922/1957: 300); (4) při tvoření činných příčestí minulého času prostého „změníme jejich samohlásky na konci základu (o, ė) na koncovku ęs, dostaneme: sukęs“ (Jablonskis 1922/1957: 299); (5) polovětná příslovce minulého času prostého se tvoří ze základu minulého času prostého: „koncové samohlásky základu (ė, o) měníme na koncovku us, dostaneme – bėgus“ (Jablonskis 1922/1957: 321). Podle Jablonského se tedy všechny odvozené tvary tvoří z třetí osoby přítomného nebo minulého času prostého slovesa, avšak postup není jednotný: v jednom případě – při tvoření činných příčestí a polovětných příslovcí přítomného času (1, 2), jakož i činných příčestí a polovětných příslovcí minulého času prostého (4, 5) – se navrhuje „změnit / přeměnit“ koncové části základů10 na příčestní koncovky, zatímco při tvoření trpných příčestí přítomného času (3) se říká, že k zakončení základu je třeba přidat slabiku / koncovku. Za koncovku nelze považovat -mas, -ma, protože při skloňování slova (sukam-as, sukam-o, sukam-am, sukam-ą atd.) se mění pouze -as, -a, zatímco m zůstává ve všech příčestních tvarech. Za koncovku navíc nelze považovat přípony polovětných příslovcí11. 10 Jablonského ne zcela jasná formulace změnit/přeměnit koncové části základů na koncovky se opakuje i v některých pozdějších pracích litevské jazykovědy. 11 V gramatikách J. Jablonského koncovkami se označuje jak infinitivní přípona -ti, tak formant trpných příčestí minulého času -tas, např. myletas, tj. vztah mezi příponou a koncovkou není jasný. 87 JOLANTA VASKELIENĖ V Lietuvių kalbos gramatika se píše, že činná příčestí přítomného času (1) „se tvoří ze základů sloves v přítomném čase. Po odstranění koncovky třetí osoby jednotného čísla přítomného času se přidává koncovka nominativu jednotného čísla mužského rodu příčestí -(i)ąs, koncovka nominativu množného čísla -(i)ą, tvoří-li se příčestí od sloves první konjugace; koncovka nominativu jednotného čísla mužského rodu -as, koncovka nominativu množného čísla -ą, tvoří-li se příčestí od sloves třetí konjugace, a koncovka nominativu jednotného čísla mužského rodu -įs, koncovka nominativu množného čísla -i, tvoří-li se příčestí od sloves druhé konjugace, např.: dirb-a: dirb-as, dirbą; kur-ia: kur-ias, kur-ią; rašo: raš-ąs, raš-ą; tyl-i: tyl-įs, tyl-į. Ostatní pády mužského rodu a všechny pády ženského rodu mají příponu -(i)ant- [...], -ant- [...] nebo -int- [...]. Stejnými příponami se tvoří také dlouhé neboli sekundární tvary nominativu jednotného a množného čísla mužského rodu12, např.: dirb-ant-is, dirb-ant-ys; [...] tyl-int-is, tyl-int-ys“ (LKGII 312). (2) „Polovětná příslovce přítomného času se tvoří ze základů sloves v přítomném čase připojením přípony -ant [...] nebo -int [...], např.: dirb-a: dirb-ant, raš-o: raš-ant, tyl-i: tyl-int“ (LKGII 385). Při tomto výkladu je morfematické členění (raš-ąs, raš-anč-io, raš-ant-i; tyl-is, tyl-inč-io, tyl-int-i; raš-ant-i, raš-anč-ios atd.) odůvodněno tvořením tvarů. Zdá se, že v Lietuvių kalbos gramatika by mělo být vysvětleno také tvoření trpných příčestí přítomného času (3), výklad v díle je však nejednotný, neboť tato příčestí jsou podle autorů „tvořena z formy třetí osoby přítomného času slovesa (shodné se starým základem přítomného času), a to přidáním přípony -mas, -a ke koncovce, např.: dirba: dir- V podstatě stejně jako v Jablonského gramatikách je tvoření příčestí a polovětných příslovcí vysvětleno v Lietuvių kalbos gramatika Ambrašky a Žiugždy: při výkladu tvoření činných příčestí přítomného času se používá neurčitá formulace koncové části základů se mění na koncovky (viz Ambraška, Žiugžda 1985: 130). Zakončení třetí osoby přítomného času sloves se střídavě označuje jako koncovka (tamtéž: 93) a jako koncová část základu (tamtéž: 130, 141); za koncové části základů se považují samohlásky minulého času prostého sloves, které se podle autorů při tvoření příčestí a polovětných příslovcí mění na příslušné příčestní koncovky (tamtéž: 130), nebo na příponu polovětného příslovce (tamtéž: 141). Označování formantů trpných příčestí přítomného času -mas (tamtéž: 131) a polovětných příslovcí -ant a -us (tamtéž: 141) za koncovky je v rozporu s definicí koncovky uvedenou v téže gramatice (tamtéž: 32). 12 O užívání dlouhých a krátkých tvarů viz LKGII (313–314); DLKG (355); Paulauskienė (2006: 155); Miliūnaitė, ed. (2004: 51); LG (330). 88 Dėl dalyvių bei padalyvių morfeminio skaidymo ba-mas, dirba-ma; myli: myli-mas, myli-ma; rašo: rašo-mas, rašo-ma“ (LKGII 322). Především bychom zakončení -mas, které zahrnuje i koncovku -as, neměli nazývat příponou13. Další věc je, že pokud se ke koncovce (srov. slovesa dirba, myli, rašo) připojí -mas, není jasné, ke kterým morfémům patří koncovky a, į, o v příčestích dirbamas, mylimas, rašomas a jak taková slova morfematicky členit. (4) O činných příčestích minulého jednorázového času Lietuvių kalbos gramatikoje se píše, že „se tvoří z kmenů sloves minulého jednorázového času. Po odtržení koncovky třetí osoby jednotného čísla minulého jednorázového času slovesa se připojí koncovka nominativu jednotného čísla mužského rodu příčestí -ęs, koncovka nominativu množného čísla -ę, např.: dirb-o: dirb-ęs, dirb-ę [...]. Ostatní pády mužského rodu a všechny pády ženského rodu mají příponu -(i)us-, k níž se připojují [...] adjektivní pádové koncovky, např.: [...] dirb-us-io“ (LKGII 317). (5) „Polovětná příslovce minulého jednorázového času se tvoří z kmenů sloves minulého jednorázového času připojením přípony -(i)us, např.: dirb-o: dirb-us“ (LKGII 385). V Lietuvių kalbos gramatikoje se tedy všechny odvozené tvary (s výjimkou trpných příčestí přítomného času) tvoří z kmene přítomného a minulého jednorázového času, přičemž kmenem se rozumí tvar třetí osoby bez koncovky. Postup Lietuvių kalbos gramatikos14 se v zásadě dodržuje v některých učebnicích morfologie pro vysoké školy (srov. Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976, Paulauskienė 1994). V gramatice současné litevštiny se zdůrazňuje, že kmen přítomného a minulého jednorázového času je základem tvoření participií a poloparticipií: (1) „participium činné v přítomném čase se tvoří z kmene přítomného času pomocí přípony -nt- a adjektivních [...] koncovek: pracuje – pracující (m.), pracující (ž.); mlčí – mlčící (m.), mlčící (ž.). Při tvoření těchto participií ze sloves 3. konjugace (kmen na o) se slovesa- 13 Pravda, ve slovotvorbě se z praktických důvodů za příponu označuje část slova s koncovkou, ale při pojednání o tvoření tvarů by se měly termíny přípona, koncovka užívat přesněji. 14 Určité rozdíly se vyskytují například v tom, že v učebnicích se zakončení trpných příčestí přítomného času -mas považuje nikoli za příponu (srov. LKGII 322), nýbrž za koncovku (srov. Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 177; Paulauskienė 1994: 347–248). Jak již bylo uvedeno, za koncovku lze považovat pouze proměnnou část slova, tj. -as. Příponu polovětného příslovce minulého jednorázového času -us nelze nazývat koncovkou (srov. Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 195). K označení morfémů -ant, -int u polovětných příslovcí přítomného času se užívá nevyhovující termín koncovka-formant (Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 195). 89 JOLANTA VASKELIENĖ samohláska na konci slovesného kmene-o SE MĚNÍ (zvýraznění moje – J. V.) na -a, např.: rašo – raša-nt-is, raša-nt-i“ (DLKG 355). (2) Obdobně se tvoří polovětné příslovce přítomného času; zde se však uvádí, že „při tvoření polovětných příslovcí od sloves 3. časování (kmenů na o) se samohláska -o na konci kmene přítomného času MĚNÍ (zvýraznění moje – J. V.) na -a- [...], např.: daro – dara-nt, skaito – skaita-nt“ (DLKG 379). (3) „Trpné příčestí přítomného času se tvoří z kmene přítomného času pomocí přípony -m-, k níž se připojují [...] adjektivní koncovky: dirb-a – dirba-m-as, -a; myli – myli-m-as, -a; rašo – rašo-m-as, -a“ (DLKG 361). (4) „Činné příčestí minulého jednorázového času se tvoří z kmene minulého jednorázového času pomocí přípony -(i)us (s výjimkou nominativu jednotného a množného čísla mužského rodu) a adjektivních [...] koncovek. Při tvoření těchto příčestí se samohlásky -o a -ė na konci kmene VYPUSŤUJÍ (zvýraznění moje – J. V.). [...] Krátké tvary nominativu mužského rodu se tvoří s koncovkami -ęs (jednotné číslo) a -ę (množné číslo), které se připojují k závěrečné souhlásce kmene minulého jednorázového času: dirb-o – dirb-ęs, dirb-ę“ (DLKG 357–358). (5) „Polovětná příslovce minulého jednorázového času se tvoří z kmene slovesa minulého jednorázového času odtržením samohlásky na konci kmene a připojením přípony -(i)us: dirb-o – dirb-us“¹⁵ (DLKG 379). V zásadě se tedy v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje zastává diachronní přístup: v Lietuvių kalbos istorijoje Z. Zinkevičius píše, že „v základu tvarů činných příčestí přítomného času spočívá kmen slovesa v prézentu rozšířený o příponu -nt-“ (Zinkevičius 1996: 159). Trpná příčestí se podle autora vyvinula z určitých adjektiv a „v základu tvarů přítomného času spočívá kmen sloves v prézentu rozšířený o příponu *-mō- (> baltské -ma-) [...], např. renka-mas (: renka), rašo-mas (: rašo), myli-mas (: myli)“ (Zinkevičius 1996: 163). Stejně jako DLKG vysvětlují tvoření příčestí a polovětných příslovcí přítomného a minulého jednorázového času také LKE (srov. 134, 135, 454)¹⁶, Paulauskienė (2006: 155–156, 159, 169)¹⁷, LG (329, 334, 340), Dobrovolskis a kol. (1998: 186–187, 190), pouze 15 Opět se užívají nejasné formulace: samohlásky -o a -ė na konci kmene se vypouštějí / odstraňují nebo se krátké koncovky připojují k závěrečné souhlásce kmene. Z toho vyplývá, že při tvoření činného příčestí a polovětného příslovce minulého jednorázového času je třeba starou kmenovou koncovku, tedy koncovky -o a -ė, vypustit. 16 V této práci se skutečně vůbec nezmiňuje, že by se samohláska na konci kmene sloves minulého jednorázového času vypouštěla nebo něco podobného. 17 V učebnici se nepíše o tom, kam při tvoření příčestí a polovětných příslovcí minulého jednorázového času mizí samohláska na konci kmene minulého jednorázového času; činná příčestí přítomného času- 90 Del dalyvių bei padalyvių morfeminio skaidymo O polopříčestích se v knize uvádí, že tyto neohebné slovesné tvary se tvoří z kmenů příslušných časů připojením přípon: pro přítomný čas -ant, -int, pro prostý minulý čas -us (Dobrovolskis a kol. 1998: 197–198). Jak je vidět, konkrétní příklady v různých litevských lingvistických dílech často neodpovídají uvedené definici koncovky (například za koncovku se považuje proměnlivá část slova, ale tímto termínem se označuje zakončení přítomných trpných participií -mas, přípony polopříčestí -ant, -int, -us apod.). Navíc se v témže díle ne vždy důsledně uplatňuje jediný pohled na zakončení třetí osoby – mělo by se považovat buď za zakončení kmene, nebo za koncovku. Jestliže je tedy proměnlivou částí slova koncovka, pak z hlediska současného jazyka – synchronie – je u sloves v přítomném čase dirb-u, dirb-i, dirb-a, dirb-ame, dirb-ate, sloves v prostém minulém čase dirb-au, dirb-ai, dirb-o, dirb-ome, dirb-ote apod. třeba za koncovky považovat -u, -i, -a, -ame, -ate; -au, -ai, -o, -ome, -ote (s vysvětlením, že koncovka třetí osoby je starý kmen). Pak lze (1) tvoření činných participií přítomného času vysvětlit takto: po odtržení koncovky třetí osoby jednotného čísla přítomného času sloves (a, i, o) se připojí koncovka nominativu singuláru mužského rodu participia -(i)ąs / -is, koncovka nominativu plurálu -(i)ą / -i, např.: kur-ia: kur-ias, kur-ią; raš-o: raš-ąs, raš-ą; tyl-i: tyl-įs, tyl-į (s vysvětlením, že historicky s těmito koncovkami splynula participiální přípona -nt). Ostatní pády mužského rodu (včetně dlouhých tvarů nominativu mužského rodu) a všechny pády ženského rodu mají příponu -(i)ant- / -int- a odpovídající koncovky, např.: kenč-iant-i, raš-ant-i, tyl-int-i, dirb-ant-is, tyl-int-is, dirb-ant-i, tyl-int-i atd. (2) Analogicky se tvoří i polopříčestí přítomného času: po odtržení koncovky třetí osoby přítomného času sloves se připojí přípona -ant nebo -int, např.: dirb-a: dirb-ant, raš-o: raš-ant, tyl-i: tyl-int (v současném jazyce tedy existují dvě varianty přípony: -ant- a -int-). (3) Trpná participia přítomného času se tvoří rovněž z třetí osoby sloves v přítomném čase: po odtržení koncovky se připojí přípona -am- / -om- / -im- a odpovídající koncovka, např.: dirb-a: dirb-am-as, raš-o: raš-om-as, myl-i: myl-im-as (nejdůležitějším ukazatelem trpných participií přítomného času je -m-, v současném jazyce však existují tři varianty přípony: -am-, -om-, -im-). (4) Činná participia prostého minulého času cia se člení takto: dirb-a – dirb-a-nt-is (dirbęs), stov-i-nt-is (stovįs), zatímco u trpných participií už nelze oddělit samohlásku následující po kořeni: dirb-a-m-as, turi-m-as, raš-o-m-as apod. 91 JOLANTA VASKELIENĖ Participia se tvoří z třetí osoby jednotného čísla sloves v prostém minulém čase – po odtržení koncovky se připojí koncovka nominativu singuláru mužského rodu participia -ęs, koncovka nominativu plurálu -ę (dirb-o: dirb-ęs, dirb-ę apod., s vysvětlením, že historicky s těmito koncovkami splynula participiální přípona -us-). Ostatní pády mužského rodu a všechny pády ženského rodu mají příponu -(i)us-, k níž se připojují odpovídající koncovky. (5) Polopříčestí prostého minulého času se tvoří z třetí osoby jednotného čísla sloves v prostém minulém čase – po odtržení koncovky se připojí přípona polopříčestí -(i)us (dirb-o: dirb-us). Při takovém výkladu je morfematické členění zdůvodněno tvořením tvarů. LITERATŪRA AMBRAŠKA, J., ŽIUGŽDA, J. 1985: Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija. Chicago: JAV Lietuvių bendruomenės Švietimo Taryba. AMBRAZAS, S. 1993: Daiktavardžių darybos raida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. DLKG = Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005. DOBROVOLSKIS, B., KNIŪKŠTA, P., KUČINSKAITĖ, A., PAULAUSKIENĖ, A., RYKLIENĖ, A., STUNDŽIA, B., TARVYDAITĖ, D. 1998: Lietuvių kalbos žinynas. Kaunas: Šviesa. JABLONSKIS, J. 1901/1957: Lietuviškos kalbos gramatika. Cituojama pagal: Jablonskis 1957, 57–180. JABLONSKIS, J. 1922/1957: Lietuvių kalbos gramatika. Cituojama pagal: Jablonskis 1957, 183–433. JABLONSKIS, J. 1957: Rinktiniai raštai 1. Sudarė J. Palionis. Vilnius: Valstybinės politinės ir mokslinės literatūros leidykla. JAKAITIENĖ, E., LAIGONAITĖ, A., PAULAUSKIENĖ, A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija. Vilnius: Mokslas. KTŽ = Kalbotyros terminų žodynas [www.terminynas.lt]. 92 Dėl dalyvių bei padalyvių morfeminio skaidymo LG = Lithuanian grammar, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Baltos lankos, 1997. LKE = Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999. LKGI = Lietuvių kalbos gramatika. T. 1. Fonetika ir morfologija. Vilnius: Mintis, 1965. LKGII = Lietuvių kalbos gramatika. T. 2. Morfologija. Vilnius: Mintis, 1971. Miliūnaitė, R., sud., 2004: Kalbos patarimai. Gramatinės formos ir jų vartojimas (1). 3-as leid. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Pakerys, A. 2002: Akcentologija II. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Paulauskienė, A. 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. Vilnius: Mokslas. Paulauskienė, A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža. Kaunas: Šviesa. Paulauskienė, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos lituanistams. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Paulauskienė, A. 2006: Lietuvių kalbos morfologijos pagrindai. Kaunas: Technologija. Urbutis, V. 1978: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius, Z. 1996: Lietuvių kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Jolanta Vaskelienė Šiaulių universitetas Lietuvių kalbotyros ir komunikacijos katedra P. Višinskio g. 38, LT-76352 Šiauliai [email protected] 93