Wege der deutschen Entlehnungen in die ostpreußische Zeitung „Naujasis Tilžės keleivis“ (1924–1940)

Acta Linguistica Lithuanica LIV (2006), 27 – 47 Cesty německých výpůjček do východopruských novin Naujasis Tilžės keleivis (1924–1940) INDRE BROKARTAITE-PLADIENĖ Šiaulių universitetas Tento článek se pokouší zhodnotit chronologické vrstvení německých výpůjček doložených v novinách Naujasis Tilžės keleivis, jejichž období vydávání zahrnuje poslední desetiletí existence prusko-litevského jazykového společenství. Podává přehled typologických vlastností (struktury, chronologického rozložení) této skupiny výpůjček. Pojednává o základních německých jazykových varietách, které v různé míře sloužily jako zdroje německých výpůjček v litevštině ve Východním Prusku: o dolnoněmeckých nářečích Východního Pruska a o spisovném jazyce, který vyrostl z psaného jazyka a rozvinul své profesní a politické varianty. Dále se věnuje litevským jazykovým varietám, které mohly ovlivnit strukturální přeměnu nebo vytlačení německých výpůjček; způsobu, jakým se německé výpůjčky od 18. století přizpůsobovaly pruské litevštině; veřejným diskusím o jejich užívání v psané litevštině Východního Pruska; a míře, v níž vznikající spisovný jazyk ovlivnil jejich užívání v novinách Naujasis Tilžės keleivis. 0. ÚVODNÍ POZNÁMKY Litevské noviny Naujasis Tilžės keleivis, které vycházely v letech 1924 až 1940 v Tilsitu, poskytují příležitost zkoumat německé výpůjčky v litevském tisku Východního Pruska v období, kdy už pruská litevština1 představovala samostatnou jazykovou varietu. 1 V uvedených novinách označují samotní mluvčí tento menšinový jazyk synonymními výrazy Prūsų lietuvių/lietuvi(n)inkų kalba (německy: Preußisch- 27 INDRĒ BROKARTAITĖ-PLADIENE …ty, jejichž specifika byla zásadně utvářena důsledky jazykového kontaktu a společenské dvojjazyčnosti (srov. Schiller 1999: 225–226, 228). Tento příspěvek, vycházející z poznatků kontaktní lingvistiky2, si klade za cíl sledovat cesty německých výpůjček do výše uvedených novin, a má tedy pokrýt dvě oblasti: 1. Teoretické vymezení předmětu zkoumání (německé výpůjčky v Naujašis Tilžės keleivis), které předpokládá jak širší teoretický přístup (analýzu typologických a strukturálních zvláštností), tak historický přehled. 2. Příkladové znázornění cest německých výpůjček do Naujašis Tilžės keleivis, založené na kvalitativní analýze shromážděného korpusu. 1. KE ZVLÁŠTNOSTEM PŘEDMĚTU ZKOUMÁNÍ Německé výpůjčky v Naujašis Tilžės keleivis lze označit za obtížně klasifikovatelný a nesystematický předmět zkoumání, který má terminologické, typologické a strukturální litevština) neboli Rytprūsių lietuvių kalba (německy: východopruská litevština). Z těchto dvou označení, odrážejících politickou příslušnost, se první více vžilo v německy psané literatuře; zeměpisně přesnější označení východopruská litevština používá Zinkevicius (2002b: 476). V litevském jazykovědném bádání se upřednostňuje termín Mažosios Lietuvos lietuvių kalba (německy: malolitevština), který němečtí autoři uvádějí také jako synonymum k označení pruská litevština (srov. Hinderling, Hasselblatt 2004: 3272). Všechna tato označení jsou dnes považována za historické pojmy, protože prusko-litevská jazyková komunita již vymírá. 2Kontaktní lingvistika zkoumá situace, v nichž se setkávají dva (nebo více) jazyků a alespoň jeden z nich se v důsledku tohoto kontaktu mění. Změnu je třeba chápat jako komplex úzce provázaných jazykových a mimojazykových jevů (Oksaar 2004: 3160, Clyne 1996: 12). Výzkum jazykového kontaktu je považován za poměrně mladou a dynamickou lingvistickou disciplínu a stále usiluje o jasné vymezení svých teorií a nástrojů; dosažený stav poznání však již našel encyklopedické zpracování ve dvou svazcích věnovaných kontaktní lingvistice v řadě HSK (Goebl, Nelde, Stary, Wölck 1996, 1997). 28 Deutsche Entlehnungen im Naujasıs Tilžės keleivis Vyžaduje upřesnění. Protože není k dispozici kompaktní teoretický rámec pro výzkum tohoto druhu, jsou v této části diskutovány základní rysy a metodika výzkumu výpůjček v uvedených novinách, a to na základě koncepčních výzkumů výpůjčního lexika a zkoumání německého výpůjčního lexika v jiných východopruských primárních pramenech. 1.1. Terminologické, strukturní a typologické úvodní poznámky Předmět zkoumání je vzhledem k tematickému zaměření novin označen výsledkově a procesně orientovaným termínem VÝPŮJČKA3. Chronologickou vrstevnatost korpusu lze ilustrovat především na následujících příkladech4: … Bernas, ant Staldo (1) Bertainio (2) stowėdamas, nuwirto …. (1926-52-3, Iß muſu Kraßto), … apſirėdžjuſi jūdu Kedeliu (3) … (1924-62-3, Iß muſu Kraßto), … atidengė Piningų (4) Szmugeli (5)… (1938-72-3, Iß muſų Kraßto), … nuwirto ant Szaſijos (6) į Kampą ſukdamas … (1926-8-4, Margumynai), … Wokietijos Führeris (7) ir Reichskancleris (8) Adolf Hitler … (1937-46-2, Politikos Naujienos) Zatímco staldas ‚stáj‘, bertainis ‚přihrádka ve stodole umístěná po stranách mlatu‘, kedelis ‚dámská sukně, plášť‘, piningas ‚peníz, mince‘, szmugelis ‚pašování‘ a szaſija ‚silnice‘ jsou doloženy jako německé výpůjčky i v jiných pramenech (viz Alminauskis 1935, Čepienė 1995, Kurschat 1883), slova führeris ‚vedoucí, vůdce‘, reichskancleris 3 Na základě Betzovy typologie se výpůjčka v německé odborné literatuře rozvinula v široký pojem (zahrnující slovní výpůjčku Wortentlehnung i kalk Lehnprägung, ale také samotný proces přejímání) a významově již neodpovídá litevskému ekvivalentu skolinys (výpůjční slovo). 4 Příklady vět otištěné v novinách Naujasıs Tilžės keleivis německým frakturním písmem jsou zde reprodukovány latinkou (při zachování některých charakteristických frakturních písmen). 29 INDRE BROKARTAITE-PLADIENĖ ‚říšský kancléř‘ jako později převzatá slova, která se v jiných spisech ještě nevžila. Domnívám se tedy, že z chronologického hlediska je vhodné hovořit o dvou skupinách výpůjček: 1. Výpůjční slovní zásoba převzatá v důsledku přirozených německo-litevských jazykových kontaktů a užívaná v mluvené i psané východopruské litevštině, pro niž tyto noviny jednoznačně představují pouze sekundární zdroj užití (příklady 1, 2, 3, 4, 5, 6). Při zkoumání jazykových zvláštností takových německých výpůjček v Naujasisis Tilžės keleivis se opírám o komparativní metodu, při níž se příklady porovnávají s údaji z dialektologického výzkumu (v sousedních dialektech, viz Zinkevičius 2002a), se záznamy ve východopruských slovnících (Drotvinas 1987, Kurschat 1883, Alminauskis 1935), případně s lexikologickými studiemi těchto slovníků (Čepienė 1993, 1995, 2000b) či jinými východopruskými spisy (Čepienė: 1998a, 1998b, Kaukienė: 1997, Palionis: 1995). Srovnání s jinými litevskými novinami z Východního Pruska lze provést jen ve velmi omezené míře, neboť podle J. Range (1994: 216) a Z. Zinkevičiuse (2002b) byl německý výpůjční lexikální materiál v prusko-litevském tisku od počátku 20. století až do současnosti zkoumán pouze náznakově, stejně jako německé výpůjčky v tisku Východního Pruska v dřívější době (viz Palionis 1995: 175). 2. Nové výpůjčky nezbytné pro tisk jako médium, které částečně ještě představují proces přejímání, ale v textech se vyskytují s vysokou frekvencí (příklady 7, 8); některé z nich však vykazují jen slabé fonologicko-morfologické začlenění (příklad 7). Z hlediska dynamiky synchronie5 je třeba tato slova řadit k výpůjčkám, protože tyto noviny jsou pro ně vůbec prvním zdrojem výskytu. Jejich jazyková analýza vychází především z prací C. Berning (1960), K. Doerr (2002), S. Müller (1994), A. Wolf (1991). 5 Vaicekauskienė (2004: 8) definiert die dynamische Synchronie als variablen Gebrauch von Fremdwörtern in Verbindung mit den primären Ergebnissen dieser Entwicklung, d.h. als die Herausbildung bestimmter Verhältnisse zum Sprachsystem (s. dazu auch Tesch 1978: 23–24, Bechert, Wildgen 1991: 9, Wolff 2004: 21, Coseriu 1975: 138). 30 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis Další poznámka se týká strukturální rozmanitosti korpusu. Protože jazykové kontakty vycházejí z dynamického modelu, vykazují také příklady strukturální smíšené útvary a hybridizace (srov. Bechert, Wildgen 1991:154, Vaicekauskienė 2004: 124, Weinreich 1976). Struktura výpůjček sahá od přejímání slov (příklad 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 12) přes kalkování (příklad 9, 10, 11a) až po hybridní formy (příklad 11b): Kromě toho jede sám Trukis (9) z Klaipėdy (1924-54-4, Gelžkeltrukiu (10) Seznam jízd) Orlaiviu (11a) (1925-44-1, Nejnovější zprávy) ... maloval veliký Oršėpis (11b)... fudaskytas (1925-72-1, Nejnovější zprávy) Winterhilfēs (12) Práce bude tuto zimu prováděna. (1936-63-1, Politický přehled) Přitom je samozřejmě třeba vymezit strukturálně prototypické a periferní prvky, přičemž výpůjčky je nutno v jazyce odlišovat od jejich rozšíření (odvozenin, napodobenin). Ze strukturálního hlediska se zde za německé výpůjčky označují především výsledky přejímání slov (které se dále dělí na zdomácnělá přejatá slova a cizí slova; Range (1994: 218) však nepovažuje toto rozlišení v baltských jazycích za smysluplné). Nářeční podoby výpůjček zahrnují běžné oblasti slovní zásoby a nejčastěji se vyskytují ve formě asimilovaných přejatých slov (příklad 1, 2, 3, 4, 5). Do této skupiny patří jak internacionalismy německého původu (reichskancleris ‚říšský kancléř‘), tak internacionalismy zprostředkované němčinou (szafija ‚silnice‘, automobylas ‚zastaralá forma: automobil‘). Vedle přejímání slov jsou zde zkoumány také upřednostňované podoby kalkování (především doslovné překlady (trukis < vlak, gelžkeltrukis < železniční vlak, orlaivis < vzducholoď) a hybridní formy (oršėpis < lit. oras + lit. šēpis / něm. Schiff). Různé podoby výpůjček obvykle soupeří o své postavení při zavádění nového označení, např. kalk a hybridní forma (orlaivis vs. oršėpis). J. Range (1994: 211) považuje kalky v pruské litevštině za jazykové interference, které vznikají cestou 31 INDRĖ BROKARTAITE-PLADIENĖ literární výpůjčky. Příklady 9, 10 a 11 tedy dávají důvod k domněnce, že autoři textů se na stanovení podoby výpůjček podíleli také záměrně, což vyžaduje historický přehled, který by určil, do jaké míry mohly historické předpoklady ovlivnit soubor německých výpůjček v Naujasis Tilžės keleivis. 1.2. K historickým předpokladům Shromážděný korpus nelze považovat za věrný obraz skutečného stavu německých výpůjčních slov v psané pruské litevštině na počátku 20. století, což lze z velké míry přičíst specifikům novin, například postoji autorů textů k jazyku a jejich lingvistickým znalostem či rozdílné povaze výpůjček (obecná slovní zásoba oproti odborným výrazům). Ačkoli používání výpůjček v litevských novinách ve Východním Prusku často záviselo na konkrétní osobě6, Naujasis Tilžės keleivis usiloval o zachování litevštiny a řadil se mezi vlastenecké noviny. Kromě informování o politickém, společenském a kulturním životě podněcoval Litevce ve Východním Prusku ke kulturní a jazykové péči (Kaunas 1996: 548). Jeho vydavatel Enzys Jagomast byl znám jako vydavatel litevských tiskovin ve Východním Prusku a aktivní kulturní pracovník; otázkami identity se zabývaly články Vydūnase7. Z tohoto důvodu jsou Naujasis Tilžės 6 Nach Palionis (1995: 175) kam es dabei meistens auf den Herausgeber an: auch im Keleivis von F. Kurschat (bis 1880) gibt es entbehrliche Entlehnungen: festungas ‚Festung‘, kurbas ‚Korb‘. Alminauskis (1935: 14) führt auch unbegründete Verwendung von Entlehnungen an: „Fehlt dem Zeitungsschreiber für irgendeinen Ausdruck das litauische Wort, so bedient er sich des deutschen Wortes mit litauischer Endung. Zu solchen Fremdwörtern gehören bestimmt armekoras „Armeechor“, hautitsas „Hauptitze“. Am Anfang des 20 Jhs. störten solche Bildungen die zweisprachigen Leser nicht mehr. 7Například v roce 1924 vyšly jeho články v němčině a litevštině: č. 1 Tėviškės žemė / Heimaterde, č. 2 Tikrasis lietuvių gymis / Das wahre litauische Gesicht, č. 8 Klaipėdos krašto bažnyčia / Die Kirche im Memelgebiet (a polemika: č. 20 odpověď faráře Römera, č. 33 Vydūnas: odpověď na odpověď), č. 21 Vokiečiai ir Lietuviai / Deutsche und Litauer, č. 37 Lūkesčiai / Erwartungen, č. 43 Kaip mums pasielgt reikėtų / Wie wir uns verhalten sollten. 32 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis keleivis je třeba chápat nejen jako soupis jazykového úzu8, ale také jako kulturní produkt a částečně i jako nástroj plánování korpusu, což se odráží ve vzácných článcích věnovaných jazykové péči (zejména v letech 1936–1938). 2. NĚMECKÉ VÝPŮJČKY V NAUJASIS TILŽĖS KELEIVIS: NĚMECKÉ JAZYKOVÉ VARIETY, KTERÉ SLOUŽILY JAKO ZDROJE, A PRUSKOLITEVSKÉ ZPROSTŘEDKOVÁNÍ Tento záměr samozřejmě úzce souvisí s historickými a sociokulturními jevy v Pruské Litvě od 13. století do poloviny 20. století i se sociolingvistickou diferenciací každého jazyka. Základní otázky tohoto výzkumu znějí: Z kterých německých jazykových variet pronikaly výpůjčky již dříve do pruskolitevských nářečí, respektive písemností, a objevují se proto také v novinách? Z kterých německých jazykových variet byly výpůjčky převzaty přímo? Zkoumání výchozích německých variet se zaměřuje na vymezení charakteristických tematických skupin i na věcné členění výpůjční slovní zásoby. Při popisu pruskolitevských variet zprostředkování se pojednává také o tom, do jaké míry se při užívání výpůjček uplatňovaly odpovídající dobové koncepční tendence. To vše vyžaduje chronologický přístup a terminologickou jasnost, což lze zase představit pouze velmi schematicky, neboť je třeba vždy počítat s průniky a překryvy. Za nejstarší zdroj výpůjček (německá nářečí) lze považovat místní dialekt (kolonizační dialekt) Niederpreußisch (také: Ostpreußisch), rozšířený především v někdejší Pruské Litvě, který se řadí pod souhrnné označení Niederdeutsch (také: Plattdeutsch). Dialekty založené na západoaukštaitských rysech 8 Bei der Untersuchung der Entlehnungen wurde auch Grosses (2002: 257) Hinweis in Acht genommen, dass die Zeitung eine mosaikartige Gemeinschaftsarbeit vieler Autoren ist, wobei die Gefahr subjektiver Spracherscheinungen entsteht. Deswegen wurde in dieser Forschung die individuelle Verwendung (z.B. wenn die Entlehnung nur einmal vorkommt) als Sonderfall behandelt. 33 INDRE BROKARTAITE-PLADIENĖ Prusko-litevská nářečí lze považovat za litevské zprostředkující variety. Za novější varietu, z hlediska historického rozlišitelnou pro výpůjčky, lze považovat německý spisovný jazyk. Prusko-litevský spisovný jazyk je přitom považován za možnou zprostředkující varietu. Nejmladší varieta výpůjček se označuje jako německý spisovný standard (v podobě, v jaké byla na počátku 20. století shromážděna a normována ve slovnících a gramatikách) nebo horní němčina (tento pojem se zde chápe jako protiklad k dolní němčině, ačkoli v současnosti nabyl víceznačného významu). Z historických důvodů přitom nelze uvést žádnou prusko-litevskou jazykovou varietu jako zprostředkující varietu. 2.1. Obecná slovní zásoba přejatá z německých kolonizačních nářečí a její prusko-litevské zprostředkující variety Primárními zdroji přejímání z německých kolonizačních nářečí jsou samozřejmě litevská nářečí východního Pruska. Německá slovní zásoba se do prusko-litevštiny přejímala ústně od počátku 13. století v důsledku intenzivních kontaktů v lidovém jazyce. V novinách se užívají podstatná jména přejatá z německých nářečí do prusko-litevštiny a označující hmotnou kulturu; odhalují některé aspekty východoevropských sociálních dějin (srov. Čepienė 1993, srov. pro polštinu Wiktorowicz 2002: 337). Jde o výpůjčky z následujících tematických skupin: předměty domácnosti (kurbas ‚koš‘ < východopruské korb, korv9, dekis ‚přikrývka‘ < východopruské dęk), oděvy (kedelís ‚ženský kabátek‘ < východopruské kėdel, ceikis ‚látka‘ < východopruské zeik), budovy a jejich části (staldas ‚stáj‘ < středodolnoněmecké stall, stuba ‚světnice‘ < starohornoněmecké stuba), stavební materiál (balkis ‚trám, krokev‘ < středodolnoněmecké balke, planka ‚prkno‘ < východopruské planke), správní slovní zásoba (vaktmistras ‚strážmistr‘ < východopruské wachméster), jídlo (šmanta ‚smetana, šmand‘ < východopruské šmant, plume / pliume ‚švestka‘ < východopruské plume). O jejich zdomácnění v prusko-litevštině svědčí rozšíření, zejména tvorba zdrobnělin (Ked分lukas ‚malý ženský kabátek‘, Ostpruské podoby přejímek jsou uváděny podle Alminauskis (1935), Drotvinas (1987), Fraenkel (1962), Kurschat (1883).9 34 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis Stubelė, malá světnice'). U některých výpůjček lze doložit vývoj od dolnoněmecké podoby (Burgermijtras) k hornoněmecké podobě (Burgermejteris, Bürgemejteris). Protože je mnoho takových výpůjček známo z dialektologických výzkumů západolitevských nářečí 20. století, měly být rozšířeny také v mluvené pruské litevštině. Pokud jde o jejich asimilaci, lze však jen u několika příkladů doložit, že noviny přímo využívaly výpůjční podoby existující v mluvené pruské litevštině: pro ‚vězení, káznici‘ se tedy v Naujasis Tilžės keleivis nevyskytuje lidovou etymologií pozměněná podoba šiktūžė, nýbrž Cuktūžė, která se více blíží původní podobě zuchthūs. Příklady z novin naznačují, že se v Naujasis Tilžės keleivis používaly písemné podoby hovorových výpůjček rozšířené v jiných písemnostech. Pruská litevština se tak ukazuje jako zprostředkující varieta. Německé výpůjční lexikum pronikalo z mluvené pruské litevštiny (v některých případech také přímo) do psané varianty (náboženské spisy, slovníky, později také jazyk tisku). V Naujasis Tilžės keleivis se skutečně vyskytují výpůjčky lidového původu, které se používaly v písemnostech 16.–17. století, např. stunda ‚hodina‘, turmas ‚věž‘, stukis ‚kus‘ (srov. Čepienė 1998a, 1998b, 2000b). Lze však říci, že jazykově očistné myšlenky týkající se výpůjček se v pruské Litvě uplatňovaly v praxi jen v omezené míře. Obecný litevský spisovný jazyk ve Východním Prusku se utvářel na základě západního aukštaitského nářečí a kodifikoval jej Daniel Klein ve svých gramatikách z let 1653 a 1654 (Rimša 1972: 75, Palionis 1995: 39). V 18. století se myšlenky očisty a širšího užívání pruské litevštiny šířily souběžně s myšlenkami na očistu německého jazyka. Traktát Michaela Mörlina Úvahy o principium primarium v lingva lithvanica (1706) byl projektem10 reformy náboženských spisů (Girčienė 2003: 397, viz také Aleknavičienė, Schiller 2002: 91–97, Traktát vyzýval k vyhýbání se polonismům a germanismům (nemá se používat nic německého, lze-li pro to najít jiné vyjádření) a k tomu, aby se lidovému jazyku tolik nedůvěřovalo, protože je germanismy zkažený. Nesrozumitelným pojmům se mají dát opisná pojmenování, nikoli10 35 INDRĖ BROKARTAITĖ-PLADIENE Palionis 1995: 125). Dieses Traktat veranlasste philologische Diskussionen zur Sprachsäuberung: Mörlin z.B. sah keine Möglichkeit eines Kompromisses hinsichtlich der Verwendung von Wörtern nichtlitauischer Herkunft, Perkuhn warf ihm die umschreibende Übersetzung vor (Aleknavičienė, Schiller 2003: 36–47). Mörlins Ideen hinsichtlich der Entlehnung wurden hauptsächlich von Johannes Schulze, Philipp Ruhig, Ludwig Rhesa fortgesetzt. In den Schriften herrschte jedoch Unsicherheit bei der Verwendung von Entlehnungen. Die Textverfasser verwendeten für denselben Begriff an einer Stelle das Lehnwort, an einer anderen schon die litauische Entsprechung (Palionis 1995: 84–88), nicht alle hatten ausreichende linguistische Kenntnisse: So schlug Rhesa vor, manche deutsche Entlehnungen durch Wörter slawischer Herkunft zu ersetzen (Jonikas 1987: 402). Deutsche Entlehnungen waren bei manchen Autoren schon Bestandteil der Sprache und wurden in Wörterbüchern nicht speziell markiert, Philipp Ruhig z.B. betrachtete sie als einheimische Wörter und gab keine Randbemerkungen dazu (Girčienė 2003: 398). Als die litauische Schriftsprache in Ostpreußen seit Mitte des 19. Jhs. wegen der äußerst restriktiven sprachpolitischen Gesetze einem starken Assimilationsdruck seitens des Deutschen ausgesetzt war und stufenweise zurückzog, vermieden nur bestimmte Einzelgänger in ihren Schriften die deutschen Entlehnungen. So empfahl Ludwig Rhesa cuktūžė ‚Zuchthaus‘, jegerė ‚Jäger‘, bekeris ‚Bäcker‘, gruntas ‚Grundlage‘, skūnė ‚Scheune‘ durch apkalimas, medėjas, kepėjas, tvirtumas, kluonas zu ersetzen (Palionis 1995: 174). Gramatiky a slovníky ve Východním Prusku nemohou sloužit jako opora ani proto, že nebyly určeny prostým mluvčím, nýbrž sledovaly vědecké zájmy. Za výhodu lze považovat pouze skutečnost, že užívání spisovného jazyka bylo ve Východním Prusku v 18. století standardizováno prostřednictvím gramatik a slovníků (Palionis 1995: 169). Lexikografická práce se ve Východním Prusku zintenzivnila až ve druhé polovině 19. století11, nedosáhla však takového rozsahu jako ve Velké Litvě. Úzké dialektismy lze používat. Cílem spisovného jazyka má být zajištění úspěšné komunikace (Jonikas 1986: 391-395). 11 Slovník Kurschatův (Wörterbuch der littauischen Sprache: Deutsch-littauisches Wörterbuch I. Teil 1870, II. Teil 1874, Littauisch-deutsches Wörterbuch 1883) obsahuje mnoho litevské lexiky, která byla shromážděna v okolí Tilsitu a Ragnitu 36 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis 2.2. Výpůjční fond z německého spisovného jazyka a jeho prusko-litevské zprostředkování Rozsah výpůjček v prusko-litevských textech 18.–19. století byl způsoben jak změnami přirozené a sociální skutečnosti, tak utvářením německého spisovného jazyka. V 17.–18. století se sféry užívání dolní němčiny omezily na komunikaci v domácnosti; na počátku 17. století byla vytlačena také dolnoněmecká spisovná podoba. Po celé období nové horní němčiny se pracovalo na normování jazyka, jednotnosti však bylo dosaženo až kolem roku 1900. Prusko-litevština musela v 18.–19. století vymezovat a popisovat nové sociální, správní a politické poměry. Cizí odborná slovní zásoba úředního stylu pronikala v 18. století do prusko-litevského spisovného jazyka jako výpůjčky v důsledku častějšího přetiskování zákonů. V Naujasis Tilžės keleivis se vyskytuje mnoho hospodářských a právních termínů jako slovních výpůjček, které se podle Palionise (1995:152–154) objevily již v Prūsų valdžios gromatos, pagraudenimai ir pasakymai lietuvių valstiečiams, např. landrotas ‚zemský rada‘, urlaubs ‚dovolená‘. V novinách se užívají kalky, které se ve východopruském tisku 19. století ustálily jako nové náboženské a sociální termíny, např. výraz ligonbutis ‚nemocnice‘ od F. Kurschata, draugbro lis ‚bratr v Kristu‘, geležkeltrūkis ‚vlak‘ a geležkelis ‚železnice‘, které vytvořil vydavatel novin Kelkis. Je třeba poznamenat, že se zvýšil také počet internacionalismů zprostředkovaných německým spisovným jazykem v prusko-litevštině. To odráží skutečnost, že němčina byla v 17.–18. století sama vystavena silnému vlivu jiných jazyků. Poté, co dolnoněmecká Hanza ztratila své obchodní prvenství, přejímala se slova nizozemského původu (šleužė byla. Nejasná slova se uvádějí v závorkách, autentická slova se přeškrtávají, což získalo praktický význam také díky jejich užívání v novinách Aušra a Varpas určených pro Velkou Litvu. Zvláště v německo-litevské části tohoto slovníku se však nachází mnoho lexikálních germanismů (bukštavas, ėdelmonas, steliuoti, stundas) (Palionis 1995: 195–198). 37 INDRĖ BROKARTAITĖ-PLADIENĖ ‚průplav‘, apfelsynė ‚pomeranč‘), v absolutistické době se zřetelně projevuje francouzský vliv (kostymas ‚kostým‘, tortė ‚dort‘, hotelė ‚hotel‘, gardynai ‚záclony‘). V 19.–20. století vzrostl anglický vliv a přímé kontakty v oblasti politiky, vědy a obchodu vedly k většímu počtu slovních výpůjček (sztreikis ‚stávka‘, lokomotyvė ‚lokomotiva‘). V Naujasis Tilžės keleivis se vedle toho užívala potřebná přejatá odborná slovní zásoba, která byla z velké části vytvořena z latinských a řeckých slovních základů (např. Automobylas ‚zastaralá forma: automobil‘), nebo také inovativní internacionalismy z jiných východopruských periodik (např. deputiertas ‚poslanec‘, profeseris ‚profesor‘, teateris ‚divadlo‘), přičemž z mnoha detailů je zřejmé německé zprostředkování (Palionis 1995: 218–220). Za nárůst podílu cizích slov v Naujasis Tilžės keleivis (a obecně v prusko-litevštině) tedy neodpovídala pouze tehdejší politická situace, ale také širší civilizační vývoj průmyslových států. Po první světové válce začala na celém světě technická evoluce, která vedla k značnému rozšíření odborné slovní zásoby; specializovaná slovní zásoba v podobě přejatých internacionalismů (německého původu nebo zprostředkovaných němčinou) se dostala také do textů výše uvedených novin. Na konci 19. století nebylo možné na otázky týkající se užívání výpůjček najít jednoznačnou odpověď. Vydavatelé Aušra (1883–1886) nedokázali zákaz cizích slov teoreticky zdůvodnit ani se jim v praxi vyhnout. Zvlášť jim v tom bránilo nedostatečné jazykovědné vzdělání a romantický přístup k litevštině. Mnohem významnější roli hrály noviny Varpas, zejména když tam Jablonskis nechával přetiskovat své jazykové články a recenze. O očistu spisovného jazyka se staral také Kudirka. V Varpas se vyskytovalo mnoho lexikálních variant, neboť se redakce snažila nahrazovat nelitevská slova či vytvářet nové termíny: ligonbutis / ligongulis / ligongulta / ligongnamis ‚nemocnice‘ (Palionis 1995: 233–234). Redaktoři novin Varpas a Ūkininkas byli při tvorbě nových slov zdrženlivější než vydavatelé Aušra. Variaci nových termínů v různých východopruských novinách lze částečně vysvětlit snahou o obecnou srozumitelnost, 38 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis vysvětlit. Tak se telegrafas „telegraf“ v Keleivis nazýval například vielu pustas, vielinis pustas, žaibinis pustas, zatímco v novinách Aušra se používalo tolrašiš „dálnopis“. Bylo zvykem uvádět vedle litevského ekvivalentu v závorkách také výpůjčku (Girčienė 2003: 403). Tato tradice pokračuje i v novinách Naujasis Tilžės keleivis: vedle slovní výpůjčky fallčirmas „padák“ se objevují litevské ekvivalenty v podobě kalků (Iššigelbėjimo Prietaisas, Nufileidimo Įtaisymas, Nufileidimo Skėtis, Oro Skėtis) nebo doslovných překladů (Kritimo Skėtis). 2.3. Výpůjčky z horní němčiny a nepřímý vliv litevského spisovného jazyka Pro proces přejímání ve spisovném jazyce Východního Pruska na konci 19. a na začátku 20. století je zvláště důležitý vznik německého spisovného jazyka. Po založení Říše v roce 1871 získala podpora německého jazyka agresivní rysy; němčina se stala světovým jazykem a mělo se jí proto věnovat náležité pozornosti. Ve 20. století přešlo Prusko k otevřené politice kulturní asimilace menšin (Palionis 1995: 256, Polenz 1998: 9), což mělo přirozeně dopad na slovní zásobu prusko-litevského jazyka. K vytvoření národního německého spisovného jazyka vedlo šíření normy spisovného jazyka a nový zájem o purismus (např. již koncem 19. století se terminologie železnice a poštovnictví systematicky poněmčovala (Bahnsteig místo Perron, Fahrkarte místo Billet, Briefumschlag místo Kuvert); Všeobecný německý jazykový spolek, založený roku 1885, působil ve jménu jazykové péče, očišťování jazyka a národního vědomí (Stedje 1989: 148–151). V souladu s těmito idejemi vznikaly nové pojmy a poněmčené výrazy z oblasti tělesné výchovy, které se v novinách Naujasis Tilžės keleivis používaly také jako slovní výpůjčky: maršuoti „pochodovat“, turnuoti „cvičit“. Nacionální socialismus pokračoval v této agresivní jazykové politice ve Východním Prusku ještě důrazněji. Nacionálněsocialistická odborná slovní zásoba se skládala především ze starších známých výrazů, které byly částečně významově přehodnoceny či interpretovány novým způsobem; zřetelná byla tendence k úderným heslům a zkratkám (srov. Wolf 1991, Müller 1994: 57, 39 INDRĖ BROKARTAITE-PLADIENĖ Doerr 2002: 32). Zwei Gruppen von Neubildungen der sog. Reichssprache lassen sich im Naujasis Tilžės keleivis erkennen: (a) als Funktionswörter dienende Neuprägungen, die häufig durch Halbaffixe gekennzeichnet sind, z.B. Reich- (reichskanc leris ‚Reichskanzler‘), -karte (lebensmittelkartė ‚Lebensmittelkarte‘). (b) die Neubildungen mit propagandistischen Qualitäten, die als Tarnwörter und Euphemismen funktionieren, z.B. Winterhilfe ‚Winterhilfswerk‘ (s. dazu auch Doerr 2002: 38). Im Naujasis Tilžės keleivis neigt man dazu, daraus Lehnübersetzungen (Žiemos pagalba) zu machen, der richtige Inhalt bleibt jedoch versteckt12. Viele dieser Begriffe besitzen in der o.e. Zeitung nicht selten zwei Formen: Wortentlehnung (mit geringer linguistischer Eingliederung) und Lehnübersetzung (Beispiel für die literarische Entlehnungsform). Dokonce i v Německé říši se v době kolem první světové války začala jazyková péče výrazněji podřizovat nacionalismu a užívání cizích slov bylo označováno za duchovní vlastizradu (Stedje 1989: 164, Müller 1994: 95–96). Hitler naproti tomu pohlížel na cizí slova kladně: většina lidu, která cizím výrazům nerozumí vůbec nebo jim rozumí jen nepřesně, má být jejich užíváním ohromena (Müller 1994: 54). Noviny Naujasis Tilžės keleivis se u mnoha těchto výpůjček ukazují jako primární zdroj jejich užívání; autoři textů se snaží zachytit příval nové politické přejaté slovní zásoby a předkládat ji čtenáři v textech, přestože se téměř nediskutuje o tom, která forma – slovní výpůjčka, nebo kalk – je vhodná. Označit litevskou zprostředkující varietu je přitom obzvláště obtížné. Již v 18. století se litevský spisovný jazyk ve Východním Prusku a ve Velké Litvě vyvíjel a fungoval odlišně (Palionis 1995: 163). Vztah mezi těmito dvěma varietami se jeví jako paradoxní: přestože pruská větev litevského spisovného jazyka zaznamenala v polovině a ve druhé polovině 19. století značné omezení užívání a ze sociopolitických důvodů nikdy nedosáhla úrovně spisovného jazyka pro prusko-litevské jazykové společenství- 12 Winterhilfswerk (zkráceně Winterhilfe) bylo prezentováno především jako funkční slovo, ve skutečnosti však šlo o krycí označení pro daně a financování války. 40 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis … sloužila jako základ pro utváření současné litevské spisovné normy13. A na druhou stranu, přestože se litevština v letech nezávislosti (1918–1940) stala státním jazykem, mohla mít na přejímání v prusko-litevštině pouze nepřímý vliv, protože tyto jazyky představovaly dvě odlišné životní reality (sociální, politické atd.). Ačkoli lze nabýt dojmu, že autoři textů v Naujasis Tilžės keleivis měli při přejímání a reprodukování nových výpůjček značnou volnost, podrobnější analýza ukazuje, že některé myšlenky jazykové kultury přece jen převzali z Litvy. V Litvě byly v letech 1918–1940 formulovány základní principy normování výpůjček (na základě teoretických prací Būgy, výzkumu slavismů Skardžiusem a výzkumu germanismů Alminauskisem). Očišťování a obohacování slovní zásoby litevské spisovné normy v meziválečném období vycházelo z dat lidového jazyka (nářečí) (Palionis 1995: 252–256). Tento princip bohužel již nebylo možné v meziválečném období ve Východním Prusku prakticky uplatnit, protože tamní litevská jazyková menšina byla již do značné míry dvojjazyčná. V Naujasis Tilžės keleivis jsou jako ekvivalenty uváděna nová slova z litevské spisovné normy; upozorňuje se, že některá z nich by mohla sloužit jako náhrada německých výpůjček14, a uvádějí se také litevské ekvivalenty německých výpůjček zdomácnělých v prusko-litevštině15, přičemž se často neargumentuje lingvisticky, nýbrž se apeluje na city: 13 Na základě nářečí Litevců žijících v jižním Východním Prusku se v polovině 17. století utvořila vysokolitevská spisovná forma jazyka. 14 Například sąjunga, paskaita, uždavinys (1936-16-3), menas, įvykis, gamta (1936-18-3), padermė, tauta (1940-13-3) a další. 15 „Medžiaga – německy by bylo Material nebo Stoff, proto není třeba užívat nelitevské slovo „Ceikis“, ale správně „Medžiaga“. Na oděvy je pytel totéž co „žakas“, avšak slovo „žakas“ (něm. Sack) se v litevském spisovném jazyce neužívá“ (1936-71-2). „Krofnis – to je litevské pojmenování místo slov „Kakalis“ nebo „Peczius“; Kakalis pochází z něm. „Kachel-Ofen“ (1936-23-4, Jaunimo Kampelis). 41 Indre Brokartaite-Pladiene Už nemůžeme říkat „Szpygelis“ nebo „Zerkolas“, protože jedno slovo je německé a druhé polské, ale máme správně říkat „Weidrodis“, tedy věc, která ukazuje tvář. Židli je třeba nazývat místo ošklivého slova „Sztülė“, převzatého z německého jazyka. Stejně tak se nehodí užívat slovo „Krafe“, neboť je to slovo slovanského jazyka. Laikrodis – hezčí slovo než název „Zėgorius“, který vznikl z německého slova „Zeiger“ nebo plattdeutsch „Zėger, Sėger“ (1936-23-4, Jaunimo Kampelis). Takové rubriky věnované jazykové kultuře vycházely v Naujasis Tilžės keleivis především v letech 1936–1938; utvářející se litevská vysoká jazyková forma sloužila jako vzor při normování pouze v určitých sférách a nikoli bez záměru vydavatele16. 3. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Obecně lze říci, že německá přejatá slovní zásoba přítomná v novinách Naujasis Tilžės keleivis vznikla v důsledku úzkých německo-litevských jazykových kontaktů ve Východním Prusku, přičemž německé jazykové variety sahají od dialektů německých osadníků až po spisovnou němčinu a lze je v různé míře považovat za zdroje výpůjček. Nelze přitom podceňovat ani zprostředkující roli prusko-litevských jazykových variet (nářečí, spisovného jazyka). Toto složité uspořádání velmi zjednodušeně znázorňuje obr. 1. Lidové slovní výpůjčky (obecná slovní zásoba) v Naujasis Tilžės keleivis nemusely být samozřejmě přejaty přímo z dialektů německých osadníků, ale mohly být zprostředkovány mluvenou prusko-litevštinou, a zejména prusko-litevským spisovným jazykem, v němž se již dříve jazykově přizpůsobily. O mnoha těchto slovních výpůjčkách se diskutovalo již v 17.–18. století a měly výstižné litevské ekvivalenty, přesto se v prusko-litevštině vžily. V prusko-litevském spisovném jazyce (překlady Bible, noviny) se utvářely literární výpůjčky, tj. vznikalo mnoho individuálních přejatých útvarů, které později pronikly do textů Naujasis Tilžės keleivis. 16 Podle D. Kaunase financovala vydávání těchto novin také litevská vláda. 42 Deutsche Entlehnungen im Naujasıs Tilžės keleivis U přejaté odborné slovní zásoby je třeba zdůraznit především silný vliv německého spisovného jazyka a spisovné němčiny; výpůjčky se přitom dělí na výpůjčky v jednotlivých odborných jazycích (s přejatými internacionalismy) a v říšské němčině. Autoři textů při přejímání volili různé přejaté podoby, které si vzájemně konkurovaly. Noviny v mnoha případech sloužily jako primární zdroj výskytu německých výpůjček; standardní jazyk nezávislé Litvy působil pouze nepřímo, neboť nabízel tendence k očišťování prusko-litevštiny a ekvivalenty některých starších slovních výpůjček. Obr. 1. Cesty německých výpůjček do Naujasıs Tilžės keleivis 43 Indrė Brokartaitė-Pladiene LITERATURA Aleknavičienė, O., Schiller, Ch. 2002: Rastas antras Michaelio Mörlino Principium primarium in lingua Lithuanica (1706) egzempliorius. Archivum Lithuanicum 4, 79–98. Aleknavičienė, O., Schiller, Ch. 2003: Jacobas Perkuhnas prieš Michaelį Mörliną, Johanna Schultzą ir Philippą Ruhigą traktate Wohlgegruendetes Bedenken Uber die Ins Litthauſche Uberſetzte Zehen Fabeln Æſopi, Und derſelben paſſionirte Zuſchrifft (1706). Archivum Lithuanicum 5, 15–50. Alminauskis, K. 1935: Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen. Kaunas: Šv. Kazimiero D-jos Knygynas. Bechert, J., Wildgen, W. 1991: Einführung in die Sprachkontaktforschung. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Berning, C. 1960: Vom „Abstammungsnachweis“ zum „Zuchtwart“. Vokabular des Nationalsozialismus. Berlin–New York: Walter de Gruyter. Clyne, M. 1996: Sprache, Sprachbenutzer, Sprachbereich. In: H. Goebl, P.H. Nelde, Z. Starý, W. Wolck, Hrsg., 1996, 12–22. Coseriu, E. 1975: Synchronie, Diachronie und Typologie. In: D. Cherubim, Hrsg., Sprachwandel. Reader zur diachronischen Sprachwissenschaft. Berlin–New York: Walter de Gruyter. Čepiene, N. 1993: Germanizmai XVII a. Mažosios Lietuvos vakarų aukštaičių tarmėje (remiantis „Lexicon Lithuanicum“). Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 37–46. Čepiene, N. 1995: Lietuvių kalbos germanizmai ir jų fonetinė adaptacija. Daktaro disertacijos santrauka. Vilnius. Čepiene, N. 1998a: Mikalojaus Daukšos raštų germanizmai. Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 31–38. Čepiene, N. 1998b: Jono Bretkūno Biblijos germanizmai. Baltistica. V priedas, 91–96. Čepiene, N. 2000a: Germanizmai Mažosios Lietuvos raštuose. In: Mažosios Lietuvos enciklopedija 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 463–464. 44 Deutsche Entlehnungen im Naujasīs Tilžės keleivis Čepienė, N. 2000b: Vokiškos kilmės namų apyvokos daiktų pavadinimai F. W. Haacko, P. Ruigio ir K. G. Milkaus žodynuose. Acta Linguistica Lithuanica 43, 34–38. Doerr, K. 2002: Nazi-Deutsch: An Ideological Language of Exclusion, Domination and Annihilation. In: R. Michael, K. Doerr, Nazi-Deutsch / Nazi-German: An English Lexicon of the Language of the Third Reich. Westport: Greenwood Publishing Group, 27–46. Drotvinas, V. 1987: Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių-lietuvių kalbų žodynas. Vilnius: Mokslas. Fraenkel, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Bd.1, 2. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Girčienė, J. 2003: Leksikos gryninimo polinkiai bendrinės lietuvių kalbos istorijoje. Archivum Lithuanicum 5, 391–410. Goebl, H., Nelde, P.H., Starý, Z., Wölck, W., Hrsg., 1996/1997: Kontaktlinguistik. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung. Halbbd. 1, 2. Berlin–New York: Walter de Gruyter. Grosse, S. 2002: Zur deutschen Sprache zwischen 1918 und 1933. In: D. Cherubim, J. Karlheinz, A. Linke, Hrsg., Neue deutsche Sprachgeschichte: mentalitäts-, kultur- und sozialgeschichtliche Zusammenhänge. Berlin–New York: Walter de Gruyter, 253–268. Hinderling, R., Hasselblatt, C., 2004: Baltisch / Deutsch. In: W. Besch, A. Betten, O. Reichmann, S. Sonderegger, Hrsg., Sprachgeschichte. Ein Handbuch zur Geschichte der deutschen Sprache und ihrer Erforschung. 3. Teilbd. Berlin–New York: Walter de Gruyter, 3269–3282. Jonikas, P. 1987: Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje. Visuomeniniai lietuvių kalbos istorijos bruožai. Čikaga: Lituanistikos instituto leidykla. Kaukienė, A. 1997: Klaipėdos krašto vakarų aukštaičių tarmė. Brolių Vil­iaus ir Makso Gaigalaičių raštų kalbos pagrindu. Klaipėda: KU leidykla. Kaunas, D. 1996: Mažosios Lietuvos knyga. Lietuviškos knygos raida 1547–1940. Vilnius: Baltos lankos. 45 Indre Brokartaitė-Pladienė Kurschat, F. 1883: Wörterbuch der littauischen Sprache. 2. Littauisch-deutsches Wörterbuch. Halle a. S.: Buchhandlung des Waisenhauses. Müller, S. 1994: Sprachwörterbücher im Nationalsozialismus: die ideologische Beeinflussung von Duden, Sprachbrockhaus und anderen Nachschlagewerken während des „Dritten Reichs“. Stuttgart: M&P, Verlag für Wissenschaft und Forschung. Naujasis Tilžės Keleivis. Tilžė, 1924–1940. Oksaar, E. 2004: Terminologie und Gegenstand der Sprachkontaktforschung. In: W. Besch, A. Betten, O. Reichmann, S. Sonderegger, ed., Sprachgeschichte. Ein Handbuch zur Geschichte der deutschen Sprache und ihrer Erforschung. 3. Teilbd. Berlin–New York: Walter de Gruyter, 3160–3170. Palionis, J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Polenz, P. von 1998: Vom Sprachimperialismus zum gebremsten Sprachstolz. Das 20. Jahrhundert in der sprachenpolitischen Geschichte der deutschsprachigen Länder. In: H. Kämper, H. Schmidt, Hrsg., Das 20. Jahrhundert. Sprachgeschichte –Zeitgeschichte. Berlin–New York: Walter de Gruyter, 9–26. Range, J. 1994: Zur Erforschung des Lehngutes in den baltischen Sprachen. Linguistica Baltica 3, 211–231. Rimša, V. 1972: Rytų Prūsijos lietuvių kalbos elementai dabartinėje bendrinėje lietuvių kalboje. Kalbotyra 24 (1), 75–81. Schiller, Ch. 1999: [Rec.] Audronė Kaukienė, Klaipėdos krašto vakarų aukštaičių tarmė. Brolių Viliaus ir Makso Gaigalaičių raštų kalbos pagrindu. Archivum Lithuanicum 1, 222–228. Stedje, A. 1989: Deutsche Sprache gestern und heute: Einführung in die Sprachgeschichte und Sprachkunde. München: Wilhelm Fink Verlag. Tesch, G. 1978: Linguale Interferenz. Theoretische, terminologische und methodische Grundfragen zu ihrer Erforschung. Tübingen: TBL–Verlag Narr. Vaicekauskiene, L. 2004: Naujųjų lietuvių kalbos svetimžodžių norminimo teorija ir praktika. Daktaro disertacija. Vilnius. 46 Deutsche Entlehnungen im Naujasis Tilžės keleivis Weinreich, U. 1976: Sprachen in Kontakt: Ergebnisse und Probleme der Zweisprachigkeitsforschung. Hrsg. und Nachwort von A. de Vincenz. München: Beck. Wiktorowicz, J. 2002: Die deutsch-polnische Nachbarschaft und ihre Widerspiegelung in der polnischen Sprache. In: D. Cherubim, Hrsg., Neue deutsche Sprachgeschichte. Berlin–New York: Walter de Gruyter, 337-348. Wolf, A. 1991: Wandel im Jargon des Nationalsozialismus. Freiburg im Breisgau: Padagogische Hochschule. Wolff, G. 2004: Deutsche Sprachgeschichte von den Anfängen bis zur Gegenwart. Ein Studienbuch. Tübingen, Basel: A. Francke Verlag. Zinkevičius, Z. 2002a: Mintys pasirodžius lietuvių kalbos atlaso I tomui. In: Ders., Rinktiniai straipsniai 1. Vilnius: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija, 404–410. Zinkevičius, Z. 2002b: Zum Einfluss des Deutschen auf das Ostpreußisch-Litauische am Anfang des 20. Jahrhunderts. In: Ders., Rinktiniai straipsniai 2. Vilnius: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija, 393–398. Indrė Brokartaitė-Pladienė Šiauliská univerzita Filozofická fakulta ul. P. Višinského 38, LT-76352 Šiauliai [email protected] 47