Pastabos dėl Marijampolės krašto vietovardžių tyrimų

Acta Linguistica Lithuanica LVI (2007), 103 – 116 Poznámky Poznámky Poznámky k výzkumu místních názvů v oblasti Marijampolė 1. Do náročného pole toponomastiky vstupuje nová generace mladých pracovníků. To potěší každého, kdo se alespoň trochu zajímá o tuto oblast lexika, kterou lingvisté vždy velmi oceňovali. Zvláště mnoho se očekává od výzkumu drobné toponymie, v němž mohou být ve světle vědy odhalena zcela nová jazyková fakta. Čtenáři, který mezi názvy míst tohoto typu nenajde některý jemu známý místní název, však vyvstávají různé otázky: co se považuje za vlastní toponymum, jak se místní názvy jednoho druhu odlišují od názvů podobných míst, zda je zkoumané území dostatečně vymezeno a zda se lze zorientovat v tom, kde se který uvedený toponym nachází. Podobné otázky začaly napadat jednoho tak trochu místního z Marijampolė, když si pozorněji pročetl dva články o místních názvech tohoto kraje. První práce si klade za cíl pojednat o všech toponymech marijampolského valsčia (Sviderskienė 2005), zatímco druhá se zabývá pouze drimonimy (česky názvy lesů), avšak již z celé Marijampolské apskrity (Sviderskienė 2006). V obou pracích byla zvolena stejná cesta analýzy tvoření toponym: místní názvy se třídí podle toho, z jakých slovních typů vznikly, a podle způsobů tvoření. Jde tedy po značně prošlapaných cestách, jejichž směr jasně vytyčily práce Aleksandrase Vanagase, který zkoumal litevská hydronyma (viz Vanagas 1970; 1984). Dalia Sviderskienė využívá také statistické údaje a ve druhém článku se navíc pokouší porovnat názvy lesů v od sebe vzdálených oblastech Litvy (Sviderskienė 2006: 58–59). Autorkou uváděný původ konkrétních místních názvů a jejich slovotvorné skupiny téměř nevzbuzují pochybnosti. Z tohoto hlediska stojí za to předložit odlišný pohled na výklad některých faktů teprve po úvaze o tom, jak se toponyma odlišují od obecných slov a jaké nedostatky lze spatřovat v současném podrobném členění názvů podle objektů (viz 1.1). 1.1. K pojetí toponyma a třídění toponym V podrobných popisech a výzkumech toponym obvykle hledáme vysvětlení, co se v praxi považuje za toponymum. Když se setkáme s názvy drobných objektů, z 103 Pastabos Ve skutečnosti není tak snadné určit, kde jde o obecné slovo – druhové (nomenklaturní) označení místa, a kde už o vlastní jméno – jednoznačný toponym. Například jak se určuje, zda duburys označuje obvyklou prohlubeň, nebo výjimečné, určité místo – Dūburį? Kdy jde o alksnyno a kdy už o Alksnyno, kdy pouze o paežerė a kdy o vlastním jménu Paežerė? Setkal jsem se s desítkami durpinyčių, tj. jam s vodou, z nichž se těžíval nebo těží durpės, a nejednou také s Dūrpinyčios – výjimečným, konkrétním místem, kde se kdysi těžila rašelina. Netvrdíme, že takové vlastní jméno nemůže existovat. V pojednávaných článcích se o těchto věcech neuvažuje. Autorka se slepě opírá pouze o Historickou kartotéku místních jmen uchovávanou v Institutu litevského jazyka (Sviderskienė 2005: 91–94; 2006: 52). Tato kartotéka je bezpochyby neocenitelným bohatstvím národa a státu, ale je třeba pohlížet na ni jako na jakousi ikonu a nepřipouštět si, že v ní mohou být opomenuté, nepřesné či ne zcela spolehlivé údaje? Základ zmíněné kartotéky tvoří dotazníky vyplněné ve 30. letech 20. století učiteli a lesníky. Místní jméno od obecného slova mohli všude odlišit nebo je přesně uvést učitelé či lesníci pocházející z daného místa, případně pracovníci těchto profesí s velkým smyslem pro odpovědnost a pečlivost, kteří daný kraj mnohokrát prochodili a z nějž pocházejí vyplněné dotazníky. Ne každý lesník nejspíš mohl dobře znát jména lesíků vzdálených několik desítek kilometrů od jeho polesí, zejména jejich částí. Většina místních jmen je v dotaznících kartotéky uvedena bez označení přízvuku. To je značný nedostatek, který může vyvolávat pochybnosti, zda se všude podařilo odlišit toponymum od obecného označení místa. Autorka článku, která zřejmě neměla možnost pořádat expedice do lokalit, jejichž toponyma zkoumá, by to měla jasně přiznat a dokonce v názvech svých prací zdůraznit, že vše je zkoumáno pouze na základě údajů zmíněné Kartotéky. Není zcela přesné srovnávat výsledky výzkumu názvů lesních porostů v Marijampolském okrese, založeného pouze na údajích Kartotéky, s popisem týchž objektů v okrese Telšiai od Mickienė (Mickienė 2004), protože Mickienė po čtyři roky pořádala ve svém okrese speciální expedice, při nichž byla shromážděna více než polovina všech zkoumaných místních jmen. 1.1.1. Odlišit vlastní jméno od obecného (apelativa) mohou pomoci některé gramatické a přízvukové rysy. Autorka článků také zmínila, že značná část názvů obydlených míst má pouze množné číslo (jde o pluralia tantum), srov.: Amalviškiai, Prienai, Šakai. Méně častá neobytná místní jména v množném čísle: jezero Bebrusai, jezero L akajai, louka Sausiej i (u Daukšiů). Značná část vlastních toponym může mít jednotné číslo (singularia tantum), srov. sídla Liubavas, Padovinys, Sasnavà, Šilavótas … a další místní jména: Jevónis 104 Pastabos ř., Šlavantà ř., Alksnynas les a další. Takže les Alksnynas a les Beržynas, které se staly vlastními toponymy, mají pouze jednotné číslo, a tím se liší od alksnynas – alksnynai, beržynas – beržynai. Kdy se však užívají tvary obou čísel a kdy pouze jednoho, mohou jasně říci jen místní obyvatelé. V nejednom nářečí se vlastní jméno od obecného liší místem přízvuku nebo pouze přízvukovým vzorem. V marijampolském nářečí se obecné odvozeniny s příponou -ýnas přízvukují stejně jako ve spisovném jazyce – s přízvukem na témže místě, který se nepohybuje (1. přízvukový vzor). Toponyma se naproti tomu zřejmě záměrně užívají s přízvukem posunutým jinam nebo alespoň v jiném přízvukovém vzoru, srov. kal̃nas, kalnynas, ale vesnice Kal̃nymai, les Kal̃niškė, nendrynas – nendrynai, ale louka Nendrynai. Podobné pohyblivé přízvukování vykazují i názvy obydlených míst, které uvádí autorka: Paršeliai (: paršėlis), Pietariai (:pvd. Pietaris), Šeštokai (:pvd. Šeštokas) (Sviderskienė 2005: 100). Přízvuk místního jména se nemusí shodovat ani s množným označením rodin, srov. Kýbartas – Kýbartai (název rodiny), ale název lokality – Kybártai. Protože autorka uvádí většinu toponym bez přízvuku, nemohla popsat ani procesy jejich vzniku. Mnohá z těchto místních jmen jsou však opatřena přízvukem v nejnovějších slovnících tohoto oboru (Razmukaitė, Vitkauskas (sud.) 1999; Pupkis ir kt. (red., sud.) 2002). 1.1.2. Je třeba postihnout také sémantické tvoření toponym – založené na metonymickém (metaforickém) vývoji toponyma z obecných či jiných vlastních slov, např. Blusynė drb. ž., Kaktà dr., Kepūrė louka, Senóvė dr., louka aj. (Sviderskienė 2005: 103). S takovým sémantickým tvořením mohou snad souviset i některé odvozeniny či složeniny Kakariekinė les, Šilakojis mš, Žomčiakalnis mš a podobně (Sviderskienė 2006: 54). 2. Způsoby výběru a prezentace toponym Autorka pojednávaných článků vyzkoušela oba hlavní způsoby výběru a prezentace místních jmen – areálový (Sviderskienė 2005) a objektový (tj. seskupování toponym podle pojmenovávaných objektů) (Sviderskienė 2006). Přesněji řečeno, v jedné i druhé její práci se tyto dva způsoby kombinují. Dále se využívají metody slovotvorné a etymologické analýzy. Nejdůležitější je, čemu se dává přednost. První článek by bylo vhodné nazvat areálovým, protože toponyma jsou zde nejprve omezena na Marijampolský okres (Sviderskienė 2005: 91–118). I zde se však místní jména dále uvádějí podle tří hlavních typů pojmenovávaných objektů: 1) hydronym, 2) názvů sídel a 3) toponym označujících názvy pozemků. Poslední z nich se dále na menší onymické skupiny nečlení. Hlavní oporou druhého článku jsou objektového typu drimonymy (lesní jména), zde však byla převzata pouze z určitého, avšak již rozsáhlého areálu (Marijampolského okresu- 105 Pastabos krities) (Sviderskienė 2006: 49-62). Toliau ir čia toponimai tiriami pagal darbą ir kilmę. Autorka nevysvětluje, proč přešla od areálového základu k objektovému. Tuto cestu si pravděpodobně zvolila nikoli tolik podle rozsáhlé studie hydronym Alexandra Vanaga (Vanagas 1970), jako spíše podle příkladu svých současných kolegů a jejich výzkumů názvů bažin a mokřadů (helonym – Bilkis 1998), cest a stezek (hodonym – Mickienė 2002), lesů (drimonym – Mickienė 2004), polí a luk (agronym – Endzelytė 2004) apod. Užitečný je výběr toponym jak podle areálů, tak podle druhů pojmenovávaných objektů; oba způsoby lze také kombinovat. Každý způsob má své vlastní přednosti a nedostatky nebo vyvolává určité problémy. Areálový výběr místních jmen zvýrazňuje zvláštnosti tvoření a původu toponym charakteristické pro daný kraj, které jsou obvykle podmíněny etnickým původem. Do pozadí se však odsouvají rysy toponym charakteristické pro proces utváření názvů typů a druhů objektů. Tyto tendence pomáhá odhalit výběr a způsob prezentace místních jmen druhého typu, ten však zastírá to, co je příznačné pouze pro daný kraj, jednotlivé nářečí či dokonce celé nářeční pásmo, a především společné rysy různých onym, závislost názvu jednoho objektu na názvu jiného, srov. Āmavas ež., Amavė up., Amalviškiai k. Jsou-li místní jména vybírána a prezentována podle drobných objektů, největší nebezpečí hrozí drobné a té nejdrobnější toponymii. O jaká nebezpečí jde? Jedním názvem může být označováno rašeliniště, louka, pastviny a na téže ploše mohou růst také shluky různých stromů či keřů. Ke kterému onymu patří? Nejvýraznějším příkladem takového místa jsou Žuvintské palios (viz 4.2). Pozemkoví správci je řadí k vrchovištím a slatinám. Místní lidé je považují spíše za jakýsi les než za mokřad (viz 3.2). A uvnitř nich jsou také vyvýšeniny a louky, paseky s březovými či borovými háji, které mají opět svá jména. Shromáždí a uvede je všechny nějaký badatel zabývající se jednotlivými onymy z celé Litvy? Pokud se totéž toponymum dostane do dvou či tří popisů, není to velká škoda. Pro jazykovědu je jasnou ztrátou, když se některá z nich ztratí mezi několika onymy, která badatelé vyloží různě a která zůstanou „na území nikoho“. Že tato obava není vycucaná z prstu, dokládá seznam toponym, která autorce unikla a který bude uveden dále (viz „Přílohu“). Podle našeho názoru je vhodné pojednávat o názvech sídel, hydronymech a snad i názvech největších lesů a jejich slovotvorných typech v měřítku celé Litvy či velkého regionu, zatímco drobná a ta nejdrobnější toponyma je lepší uvádět podle malých areálů – někdejších okresů, farností nebo obcí. Areálový výběr drobných onym však 106 Pastabos bez dalšího místa? Pastabos búožė jako hanlivé označení bohatého zemědělce se objevilo až v sovětské době. Raistas Búožinė znamená „místo, kde rostou tyto rostliny – buožės“. Mezi složenými hydronymy chybí potok z daného kraje s přítoky – Uósupelis (viz Ilgūnas 1995). Jako jediný odvozený název s příponou -anta se uvádí název řeky Šlavantà, ačkoli se tato řeka vlévá od východu do jezera Amalvas a území tohoto místa nikdy nespadalo pod marijampolskou obec. Bohužel chybějí i názvy některých obydlených míst – postrádáme názvy vesnic ležících těsně u Marijampolė, které se později staly součástí města: Degùčiai, Kvietiškis, Kumelionys, Liepynai, Mokolaĩ, Tarpučiai (ačkoli se uvádí Tarpučių brasta), dále od města leží Trakiškių k.; možná nebylo zmíněno ještě jedno či dvě další místa. Nejhorší je situace s lokalizací místních názvů. Poloha většiny bažin, rybníků, luk, polí, obdělávané půdy, rašelinišť a dalších objektů není vůbec uvedena, např.: Degùmas b., Šuniabalė b., Alksna d, Bedruskė ar., pv., Dubiojì pv., Gėraitė gn., mš., Kūlios pv., Šenkalis kl., Žárdis gn. Žiógis pv. atd. Nelze je identifikovat, stejně jako Naujos kapinės kp., Senos kapinaitės kp., Kapinių upėlis, Sodo upėlis – opět není známo, o které hřbitovy a čí zahradu jde. Zde se zřejmě hovoří o městském hřbitově a městské zahradě v Marijampolė, není to však přesněji řečeno. Hřbitov měl každý kostelní městečko či větší vesnice a zahrad bývalo mnoho i přímo v Marijampolė. Įprasta nurodyti, į kur upė įteka (plg. Savukynas ir kt. 1963), tai taip pat padeda upėvardį lokalizuoti. Šiame darbe ir į tai nekreipiama dėmesio. Odkazy na obydlená místa někdejší marijampolské obce jsou někdy nesrozumitelné nebo přímo zavádějící, např. Nàrtas k. LDVN – Liudvinavas byl samostatnou obcí. Babalìnė k. a Výsniālaukis k. mají odkaz PDVN – Padovinys, který rovněž patřil k obci Liudvinavas. Je těžké pochopit, jak se sem dostala železniční stanice Šeštokai z obce Krosna nebo Rūdiškės k. z obce Šilavotas. Ve zkrácených lokalizačních odkazech najdeme také Gražiškius, Rasiùs z okresu Vilkaviškis a dokonce Lazdijùs, Prėnus (tamtéž, s. 115), které marijampolské obci nijak nepomáhají. Nechybějí ani názvy obydlených míst bez lokalizačních odkazů. To snad není nutné, jsou-li uváděny názvy větších vesnic, ale když se v seznamech probíraných toponym zmiňují usedlosti, samoty, části vesnic apod., čtenář se bez lokalizace nevyzná, například narazí-li na taková sídla: Abromýne sod., Birbynė sod., Kailýnė vs., Kleinýnė vs., Palaikýnė sod. atd. 4.1. Území a hranice okresu Marijampolė 4.1.1. V současnosti je okres Marijampolė větší než v meziválečné Litvě; mimořádně důležité je, že území dnešního okresu Marijampolė se výrazně posunulo směrem k 108 Pastabos Na západ a sever zahrnuje také území bývalých okresů Vilkaviškis a Šakiai. Na druhou stranu územní část okresu Prienai, která tehdy náležela k okresu Marijampolė, je nyní přiřazena ke kraji Kaunas. Část jižního území bývalého okresu Marijampolė připadla kraji Alytus. Území dnešních samosprávných obcí Kalvarija a Kazlų Rūda náležela v meziválečné Litvě k okresu Marijampolė. To vše se promítá také do určování, z jakého území byly názvy lesů (drimonima) shromážděny, a do lokalizace jednotlivých lesů. 4.1.2. Drimonima (názvy lesů) okresu Marijampolė a jejich lokalizace Tradice výzkumu názvů lesů (drimonim, litevsky „miškavardžiai“) je poměrně skromná. V poslední době bylo zveřejněno jen několik jazykovědných popisů této oblasti (Mickienė 2001, Mickienė 2004). Při pojednávání o drimonimech bývalého okresu Marijampolė se tedy Sviderskienė setkala s nemalými obtížemi. Změny rozsahu a hranic tohoto areálu nejsou tím nejzapeklitějším problémem, avšak pokud se k nim nepřihlíží, může výběr toponym, jejich evidence a lokalizace značně kolísat na jednu či druhou stranu. Větší problémy, o nichž se práce vůbec nezmiňuje, představují otázky, jak v konkrétních případech odlišit názvy lesů od názvů bažin, rašelinišť, pastvin apod.; zda zahrnout názvy částí lesů a názvy malých luk, „ostrůvků“, cest, stezek a kopečků, které se v nich vyskytují. Jak určit lokalizaci všech těchto míst? Při shromažďování názvů i těch nejmenších míst všude kolem se lze stěží spolehnout dokonce i na neustále doplňovanou a bohatou kartotéku místních názvů. Největší údiv vzbuzuje skutečnost, že práce uvádí pouze tři složené názvy lesů v genitivu, odvozené od jiných místních názvů (Sviderskienė 2006: 55). Kam se poděly názvy největších lesů či lesních komplexů Marijampolského kraje s touto strukturou – Būktos miškas, Kazlų Rūdos miškai, Prienų šilas? Uvádějí je všechny fyziografické mapy Litvy (viz např. Suvalkijos kraštas, 2003), encyklopedicky zaměřené práce (Kviklys 1996) aj. Rozsah těchto poznámek neumožňuje podrobněji probrat všechny zmíněné problémy související s názvy lesů. Zaměříme se pouze na jeden případ, dobře známý autorovi poznámek: Žuvinto palių, který může osvětlit i další potíže spojené s názvy lesů. Kad Marijampolės drimonimų apraše Žuvinto palios neminimos (žr. Sviderskienė 2006: 49–62), gali būti lėmusi viena iš dviejų priežasčių: (1) arealo teritorijos ir ribų suvokimas, (2) pažiūra, kad šis ir kiti palių vardai nesusiję su drimonimais, t. y. miškų vardais. 4.1.3. Již bylo zmíněno (viz 3.1), že území meziválečného okresu Marijampolė v Litvě zasahovalo na několika místech dále na jih, než je tomu dnes. Hranice tohoto okresu s 109 Pastabos krajem Alytus vedla přes jezero Žuvintas – severní, severozápadní a východní část jezera náležela k okresu Marijampolė. Neoddělitelně k němu patřila také palios, které obklopovaly jezero Žuvintas z těchto stran. Teprve před několika desetiletími, když bylo centrum rezervace Žuvintas přesunuto na jižní stranu jezera, připadly kraji Alytus všechny Žuvintské palios a přilehlé louky. Hranice tohoto kraje je nyní posunuta až k Daukšiai, do míst, která odedávna obývali a spravovali Kapsové. Je podivné, že v jazykovědném popisu místních názvů jsou místní nářečí zcela opomíjena. 4.1.4. Název Žuvinto pālių se do popisu Sviderskienė nejspíše nedostane kvůli bezvýhradně přijatému názoru, že názvy palių nemají s drimonimy (názvy lesů) nic společného. Jak ale potom vysvětlit, že v Lietuvos miškų vardynas, který sestavili a vydali sami lesníci, jsou uvedeny názvy lesů Pālių Bālos (v polesí Bukta v okrese Marijampolė a lesní správě Marijampolė) a také Pālių mišk. (v polesí N. Ūta v okrese Prienai a lesní správě Prienai) (Brukas ir kt. 1994: 163)? Oba tyto místní názvy uváděné lesníky náležely tehdy k okresu Marijampolė. Pālios mišk. je ve zmíněném slovníku uveden také v polesí Stalai lesní správy Veisiejai v okrese Lazdijai (Ibid.). Autorku nezajímají žádné palios a ani se nezabývá otázkou, zda bažiny (mokřady?) s tímto slovem ve svých názvech nesouvisejí s lesy; zřejmě pevně uvěřila mimořádně širokému pojetí helonyma (názvu bažiny), jak je formuloval Laimutis Bilkis (viz Bilkis 1997: 40–43). Bylo by však třeba objasnit dvě věci: (1) proč se název Žuvinto palios (a nikoli bažiny) dostal do mnoha kartografických a encyklopedických publikací a dalších prací, (2) jak a proč místní obyvatelé tak často používají název palių, který odedávna neztotožňují ani s bažinami, natož pak s mokřady? 4.1.5. Název Žuvinto pālių se objevuje na mnoha mapách meziválečné Litvy a zpravidla je vyznačen stejnou barvou jako lesy. Tento název najdeme také v seznamech místních názvů, které připojil Antanas Salys, odborník na vlastní jména, k mapám vydaným na Západě (Salys 1983: 266, 569). Název Žuvinto pālių nevymizel ani ze slovníků místních názvů vydaných současnými litevskými jazykovědci (viz Razmukaitė, Vitkauskas 1994: 220; Pupkis ir kt. (red., sud.) 2002: 447); je pravda, že zde je doplněno vysvětlení „bažiny“ nebo „bažiny a rašeliniště“. Žuvinto palias (s poznámkou, že jim místní obyvatelé říkají jednoduše Pālios) popisuje Bostone vydaná Lietuvių enciklopedija (1966: sv. 35, 434), další encyklopedická díla pak uvádějí i několik dalších názvů částí palių (1960: sv. 21, 420). O palios obšírně píše zejména B. Kviklys (Kviklys 1996: 193–200). T. Zubavičius (1978) podrobně a výstižně pojednal o všech palių společně s jezerem Žuvintas a uvedl také množství místních názvů tohoto kraje. 110 Pastabos Je pravda, že novější encyklopedická díla také všechny palios řadí mezi bažiny. Zvláštním způsobem jsou názvy palios rozptýleny a pojmenovány i na poměrně podrobné turistické mapě Suvalkijos kraštas (jsou zde uvedeny také mnohé další drobné názvy lesů). Na území rezervace Žuvinto zde najdeme Buktos pelkę, západně od ní Buktos mišką, dále na jih směrem k jezeru Žaltytis – Palių Balų mišką, a na pravém břehu řeky Dovinė pak již Žuvinto pelkę. Ještě o několik desítek kilometrů dále na východ od Igliauky leží Palių durpynas, jehož severní část při řece Šlavanta je Palių miškas. To je ale pestrá směs názvů! Palios se stávají samostatnou složkou složeného termínu a jsou zcela nahrazovány složkami jiných názvů pelkės, balos. 4.1.6. Obyvatelé okolí Daukšiů, kteří po léta sbírali lesní plody a houby a lovili v bažinách Žuvinta a v letech 1944–50 bojovali v partyzánských řadách proti okupantům, znají několik názvů těchto palios a jejich částí. Palios Žuvinta se nazývaly jak tímto jménem, tak Didžiosios palios i jednoduše Palios. Jejich vnitřní části měly několik samostatných názvů – Lygės, Dėgsnės, Beržukai, Pušelės, na okrajích pak – Raistas, Skabytų salaitė, Pušynas (Pušynė), Išdagas, Salos… Lze části palios, jejichž názvy jsou odvozeny od názvů stromů, považovat za obyčejné bažiny? Na pravé straně Dovinė pokračovaly tytéž palios Žuvinta podle vesnic, v jejichž blízkosti ležely, jako Daukšių palios su Raistu ir su Burbulių salaite, dále na jihovýchod – Vidgirėlių (Daukšių) giria ar palios, ještě jižněji – Miknonių palios, Riečių palios. Vesnice Liūliškis, Plyniai a částečně Daukšiai oddělovaly palios Žuvinta od Amalvo pālių, táhnoucích se několik kilometrů na sever; jejich jižní okraj se nazýval také Plynių palaitėmis. Někdy se všechny palios Amalva, odlišované od Velkých (Žuvinto) palios, nazývaly Palaitėmis. Palių a palaičių rozlišoval i Vincas Mykolaitis-Putinas (viz LKŽIX 265), neboť jeho matka pocházela z Amalviškiai. Na severním okraji palaičių Plynių se nacházely Kavaliaiško šilelis ir Kirtiklio šilelis (viz Brizgys 1993: 14; Labutis 2002: 173). Místním obyvatelům byl název palios běžný – možná zpočátku právě jako vlastní jméno palios Žuvinta – Palios¹ (pluralia tantum). Zdá se, že slovo pelkės je zde novinkou, kterou přinesli odborníci na limnologii nebo z jiných oborů. A nazývat palios, či obecně bažiny, balomis lze jen při naprostém přehlížení jazyka lidí z okolí Daukšiů: palios (nebo bažiny) si nepletou se základním významem slova balà – bãlos – „mokřina, tůň, malá otevřená vodní plocha, na níž je voda viditelná na povrchu“. Mimochodem, slovníky neuvádějí množné číslo podstatného jména 1 Palios je zřejmě starý název Sudovů a Jatvingů, zmiňovaný také v jednom popisu křižácké cesty – je tedy neodpustitelné odsouvat jej stranou a nahrazovat slovem obecnějšího významu pelkė, nebo ještě hůře – balos. Slovo palios se užívá pouze v množném čísle; nejde o pėlkė – pėlkės ani o balà – bãlos. 111 Pastabos podstatného jména bãlos. Všechny názvy Žuvinto balos, Buktos balos, Palių balų miškas byly zřejmě převzaty z ruských map, protože ruština nemá vlastní zvláštní název pro bažiny – užívá slovo болото. Podle chápání místních obyvatel a tradice užívání jsou palios spíše bažinatým lesem než skutečnými bažinami. Jde o zvláštní místo, kde mohou být rozsáhlé plochy stromů; dalo by se říci, že je napůl lesem a napůl bažinou. Místní obyvatelé rozlišují Velké (Žuvinto) palios od lesa Bukta. 4.2. Rozhodnutí o tom, kam zařadit samotné takzvané objekty, by mělo být ponecháno odborníkům. Obecně platí, že podrobné třídění drobných toponym podle objektů nutí jazyková fakta vtěsnat do přihrádky určené odborníky. Domníváme se tedy, že palios mají blíže k lesům než k rybníkům, tůním, skutečným mokřinám a bažinám, na jejichž povrchu leží voda. Z pohledu neodborníka v přírodních vědách by názvy palios neměly být při výzkumu názvů lesů opomíjeny. 4.3. Z přehledu palios Žuvinta, Amalva a jim blízkých je patrné, jak obtížné je oddělit drimonimy (názvy lesů) od názvů jiných míst. To přitom může podstatně změnit celý popis původu a tvoření názvů lesů i procentuální poměry jednotlivých místních názvů. Nejvíce zarážející je, že i když ponecháme stranou vztahy palios k drimonimům, při letmém pohledu na Lietuvos miškų vardyną a mapy v článku (Sviderskienė 2006: 49–62) postrádáme početnou skupinu toponym tohoto druhu (viz přílohu, do níž jsou zahrnuty také názvy palios a jejich částí). 4.4. Nelze být spokojen ani s lokalizací názvů lesů v okrese Marijampolė. Lesníci uvádějí lesy podle lesních správ a revírů. Je samozřejmě obvyklejší určovat jejich polohu podle nejbližšího sídla. Velké lesy (Kazlų Rūda, Bukta apod.) však zabírají značné území, a proto mohou mít několik názvů. Autorka používá název jedné obce, avšak podle dabartinį správního členění, např. Ašminta (okres Prienai), Gudeli ai (Marijampolės sav. t.). V seznamu zkratek najdeme i zcela podivné odkazy: Liubāvas (Kalvarijos sav. t.), zatímco samotná Kalvarija – Marijampolės sav. t.. Místo Kazlų Rūda může označovat jak samotné městečko tohoto jména, tak okres Kazlų Rūda. Autor těchto poznámek zná Beržynas (pokud jde o tentýž lesík), který se nacházel v obci Igliškėliai (nyní v seniūniji Igliauka), zatímco Gudeliai, jejichž zkratka je zde použita, leží mnohem dál. 4.5. Hodnotu pojednávaných prací určuje analýza zkoumaných toponym podle skupiny základového slova a podle tvoření. Je chvályhodné, že autorka neusiluje o příliš kategorická zobecnění (Sviderskienė 2005: 59). Slabé stránky práce: (1) nevysvětluje se, jak odlišit toponymum od apelativa 112 Pastabos místního názvu; (2) nejasné areály zkoumaných místních názvů a jejich hranice; (3) příliš málo pozornosti se věnuje lokalizaci míst; (4) poměrně mnoho místních názvů z areálů, jejichž výzkum byl vytyčen, zůstalo neanalyzováno, ba ani zmíněno, protože autorka nedostatečně využila tištěné prameny. Bylo by vhodné uvést seznam všech toponym zkoumaných v práci. Je třeba doufat, že kritické poznámky autorku neodradí od tak potřebné práce na dosud nezkoumaných toponymech, nýbrž ji pouze povzbudí, aby více oceňovala jazyková fakta a nevyhýbala se teoretickým úvahám. Příloha: vynechané názvy lesů Marijampolského okresu Agūrkiškės les – KzR Alksnynė les – Ldv Āmalvo lesní ostrůvky (Pãnausupio, Plýnių) (okresy Igliškėlių, Gudelių a Liudvinavo2). Ąžuolų Būdos les KzR Balbieriškio les Blb Barsukynės les KzR Beržūkai (jižní část mokřadu Žuvintas) Ldv Beržiniškės les KzR Brėdžkampio les KzR Bubnabalė les Ldv Bužgirė les KzR Būktos les Ldv Burbulių salaitė (jižní část mokřadu Daukšiai) Gdl Dalgine les. Daukšių palios Gdl Dėgsnės (jižní část Žuvintských bažin) Ldv Dėgsnės les. Prn Didžiosios palios (u Žuvintu) Ldv Ėgležeris les. Prn Gojėlis les. Krsn Gorija les. KzR Griešių les. KzR Grigaičių les. KzR 2 Přibližně lokalizováno podle správního členění Litvy v meziválečném období. 113 Pastabos Gudelių les KzR Ivóniškio les GDL Kazlų Rūdos les KzR Kavaliaùško šilelis les Ldv Kirtiklio šilelis les Ldv Klebiškio les Prn Kliñiškių les KzR Kupstinė les KzR Lýgės (část Žuvinto) Ldv Meškãpievių les Prn Mikalãvo les KzR Miknonių palios (část Žuvinto) Gdl Pãgraičio les Šil Pãlių palios (viz Žuvinto palios) Ldv Pãlių les Prn Plýnių palaitės (část Amalva) Ldv Prienų šilas Prn Borový les (okres Žuvintas) Ldv Rūdupio šil Prn Rudžių les. Šns Runkių les. KzR Sasnavõs les. Ssn Skabýtų salaitė Ldv Skriaudžių les. Ssn Skeršabalio les. Prn Šunskų les. (Šunskagirė) Šns Ùosiabalė les. Ldv Ùtos giraitė Prn Valavičių les. Šns Varnabūdės les. Ssn Žalióji (Būktos giria) Žiegždžių les. Prn Žuvintské (Velké) bažiny Ldv, Gdl 114 Pastabos PRAMENY (LITERATURA) ATSŽ = Příručka administrativně-územního členění Litevské SSR I, sest. Z. Noreika, V. Stavinskas, Vilnius: Mintis, 1976. Bilkis, L. 1997: Lietuvių helonimai: termino teikimas, sąvoka, vieta toponiminėje sistemoje. Lituanistica 1 (29), 35–37. Bilkis, L. 1998: Lietuvių prisaginės darybos helonimai. Daktaro disertacijos santrauka. Vilnius. Brizgys, V. 1993: Gyvenimo keliai. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjunga. Brukas, A. ir kt., sud., 1994: Lietuvos miškų vardynas I. Kaunas: Lietuvos miškininkų sąjunga. Endzelytė, R. 2004: Šiaurės vidurio Lietuvos vandenvardžių daryba. Lituanica 2000, 4 (60), 63–77. 4DLKŽ = Slovník současného litevského jazyka. 4. vyd. Vilnius: Institut vydávání vědecké a encyklopedické literatury, 2005. Ilgūnas, G. 1995: Prie Sasnos ir Šešupės. Surgūčių, Sasnavos ir Kantališkių kaimų istorijos ir etnografijos bruožai. Vilnius: Lietuvos archyvų departamentas. Kviklys, B. 1996: Mūsų Lietuva. 3 t. Bostonas: Lietuvių enciklopedija. Labutis, V. 1997: Žuvinto ir jo apylinkių vietų vardai. Kalbos kultūra, 18 sąs.: 56–69. Labutis, V. 2002: Daukšių krašto žodynas. Vilnius: Alma Litera Litevská encyklopedie sv. 21, 1960. Boston: Vydavatelství Litevské encyklopedie, 1960; sv. 35, 1966. Mickienė, I. 2004: Telšių rajono toponimų daryba. Daktaro disertacijos santrauka. Kaunas. Pupkis, A. ir kt., red., sud. 2002: Vietovardžių žodynas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Razmukaitė, M., Vitkauskas, V., sud., 1994: Vietovardžių kirčiavimo žodynas. Vilnius: Kultūra. Salys, A. 1983: Raštai. T. 3. Roma: Lietuvos Katalikų Mokslo Akademija. 115 Pastabos Savukynas, B. ir kt., sud., 1963: Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas Vilnius. Valstybine politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1963. Subačius, K. 2006: Sūduvos kraštas nuo priešistorinių laikų iki XX a. III dešimtmečio. Marijampolė. TeleSATpressa. Mapa oblasti Suvalkija. Vilnius: Briedis, 2003 Sviderskienė, D. 2005: Marijampolės apskrities Marijampolės valsčiaus vietovardžių darb os ir kilmės polinkiai, Acta Lituanica Lithuanica 52, 91–118. Sviderskienė, D. 2006: Marijampolės apskrities dr imonimų darb os ir kilmės polinkiai. Acta Lituanica Lithuanica 54, 49–62. Vanagas, A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba. Vilnius: Mokslas. Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas. Zubavičius, T. 1978: Žuvintas ir jo gyventojai. Vilnius: Mokslas. Vitas Labutis Vilniuská univerzita Katedra litevského jazyka Univerzitní ul. 5, LT-01122 Vilnius, Litva 116