Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen: die litauische Partikel „nevà“

Acta Linguistica Lithuanica LIX (2008), 57 – 80 K vyjadřování evidenciality v baltských jazycích: litevská částice nevà Marianne Giedra Daniel Petit École Normale Supérieure, Paris Evidencialita se zde chápe jako jazykové označování distance mluvčího od obsahu jeho výpovědi. V litevštině lze evidencialitu vyjadřovat synteticky pomocí takzvaného relativního modu, který spočívá v užívání participií namísto určitých slovesných tvarů, nebo analyticky pomocí příslovcí či částic. Tato studie se zabývá původem jedné z těchto částic, litev. nevà „údajně“. Není doložena před 19. stoletím a zdá se, že se skládá ze záporové částice nè a prezentativní částice và. Existují však typologické obtíže: evidencialita se nikdy nevyjadřuje prostou negací; a je známo, že prezentativní částice (jako lat. ecce, rus. вот, franc. voici, voilà) nelze negovat. To naznačuje, že nè ve výrazu nevà nemohlo mít svůj základní záporný význam. Mohli bychom proto předpokládat, že se užívalo ve své komparativní funkci („jako, podobně jako“), po níž v baltských jazycích zůstalo mnoho reliktů a která může sahat až do indoevropštiny (srov. véd. ná „ne“ a „jako, podobně jako“). I. ÚVOD1 V jazykově typologické literatuře se v poslední době přikládá pojmu evidenciality velký význam2. Pod evidencialitou 1 Příspěvek přednesený na XIV. odborném setkání Indoevropské společnosti (Salzburg, 22. září 2008). Za diskusi a podněty děkuji Björnu Wiemerovi, Georgesovi-Jeanu Pinaultovi a Axelu Holvoetovi. 2 Während die englischsprachigen Sprachwissenschaftler (z.B. Aikhenvald und Dixon 2003, Aikhenvald 2004) jetzt weitgehend die Bezeichnung evidential, bzw. evidentiality verwenden, hat sich in der französischen Linguistik zumindest seit Lazard (1956: 149, Fußnote 2) und neuerdings Guentcheva (1996, 2007) die Bezeichnung médiatif, bzw. médiativité durchgesetzt – explizit mit dem Streben, der Spezifizität des Worts 57 Daniel Petit rozumí se tím všechny jazykové prostředky, které vyjadřují údaje o postoji mluvčího k obsahu výpovědi. Evidenciální rysy ukazují, jak mluvčí získal poznání o ději, zda jej přímo zažil, či nikoli, a konečně také zda zaručuje jeho pravdivost, či nikoli. Podle Guentchevy lze evidencialitu v užším slova smyslu v zásadě definovat jako nepřisvojení si informačního obsahu3. Evidenciální vyjadřovací strategie se mohou v různých jazycích lišit. Existují jazyky, v nichž může být evidencialita velmi komplexní kategorií. Například v jazyce Tuyuca (Brazílie, Kolumbie) lze pravidelně tvořit až 5 vět, a to podle zdroje informace a postoje mluvčího k pravdivosti výpovědi4: (1a) Díiga apé-wi „Hrál fotbal [viděl jsem ho hrát]‘ (1b) Díiga apé-ti „Hrál fotbal [slyšel jsem ho hrát, ale neviděl jsem ho]‘ (1c) Díiga apé-yi „Hrál fotbal [viděl jsem indicie, které ukazují, že hrál fotbal, např. jeho stopu na hřišti]‘ (1d) Díiga apé-yigi „Hrál fotbal [informaci jsem dostal od někoho]‘ (1f) Díiga apé-hỹi „Hrál fotbal [je to pravděpodobný předpoklad]‘ Evidencialita se častěji vyjadřuje v rámci binárního kontrastu, kdy se rozlišuje mezi externí informací, od níž se mluvčí distancuje— évidence ve francouzštině oproti angličtině (srov. Guentcheva, 1996: 13, Lazard, 2000: 209-210). Byla navržena také jiná označení, například médiaphorique od Hagègea (1995: 15). Někdy se lze setkat také s označeními testimonial, indirektiv, distanziv, imperzeptiv, quotativ atd. Johanson (2000: 61) používá označení indirective. 3 Guentcheva (1996: 13): „non-prise en charge du contenu informationnel“. Vgl. auch Joseph (2003: 97): „ Evidentiality can be defined as the indication of the source of a speaker’s information, of the modality by which that information was gained, and/or of the speaker’s stance (i.e., attitude) towards the truth of the information.“ 4 Klassisches Beispiel nach Barnes (1984: 255–271), s. auch Guentcheva (1996: 13). Ein anderes Beispiel ist Fasu, eine Papuasprache, mit 6 verschiedenen Möglichkeiten (vgl. Joseph, 2003: 98). 58 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen …distancuje a od interní informace, kterou mluvčí přijímá jako pravdivou. Známý je např. modus obliquus baltofinských jazyků (finštiny, estonštiny, livonštiny), podle něhož participiální formy užité predikativně vyjadřují evidenciální význam, tj. odstup mluvčího, např. est. Ma lugevat ‚Údajně čtu; říká se, že čtu; prý čtu‘ (s participiální koncovkou -vat5). Počet jazykovědněteoretických, resp. jazykově typologických studií o evidencialitě a jejím označování se v poslední době výrazně zvýšil6. Je však nápadné, že indoevropeisticky zaměřené studie věnovaly otázce evidenciality až dosud téměř žádnou pozornost, až na několik výjimek7 — možná už proto, že rekonstruovatelná indoevropština byla pokládána za jazyk, v němž evidencialita nehrála žádnou roli, a evidenciální formace se rozvinuly teprve v pozdějších fázích jednotlivých indoevropských jazyků. Jak známo, evidencialita je jako morfosemantická kategorie zastoupena pouze v některých moderních jazycích, zejména v albánštině, bulharštině, novořečtině, novoarménštině a litevštině. Lze se patrně domnívat, že kategorie evidenciality byla indoevropskému prajazyku cizí. Tvrzení, že je třeba přisoudit praindoevropskému injunktivu základní evidenciální význam, jak nedávno navrhl Joseph (2003), je tvrzením, pro něž podle mého názoru dosud existuje příliš málo dokladů. To však neznamená, že by otázka evidenciality byla pro indoevropeisty zcela nezajímavá. Jedním z hlavních úkolů moderní indoevropeistiky je totiž zkoumat, jak zděděné jazykové struktury vedly k podobě historických jednotlivých jazyků. Otázka, jak může evidencialita vzniknout, je v indoevropeistice dosud téměř neprozkoumaným tématem. Z typologického hlediska je třeba počítat v zásadě se dvěma důležitými prostředky vyjadřování evidenciality. Buď je evidencialita syn- 5 Srov. Hasselblatt (²2001: 135). 6 Z.B. Chafe und Nichols, Hrsg. (1986), Guentcheva, Hrsg. (1996, 2007), Johanson und Utas, Hrsg. (2000), Aikhenvald und Dixon, Hrsg. (2003), Aikhenvald (2004). 7 Vgl. Gren-Eklund (2000), Joseph (2003). Vgl. auch eine allgemeine Darstellung bei Ramat (1996). 59 Daniel Petit tetické povahy a je označena přímo ve slovesném tvaru, většinou původními perfektivními formami, jako např. v bulharštině (např. Иван спял ‚Ivan údajně spí‘8) nebo v novoarménštině (např. Gac‘er em ‚Údajně jsem odešel‘9; albánština má, jak známo, specifický způsob, tzv. admirativ, který může mimo jiné vyjadřovat evidenciální význam (např. Punúakam ‚Údajně jsem pracoval‘10). Anebo se evidencialita vyjadřuje analyticky přidáním adverbiálních určení. To je případ mnoha moderních jazyků, např. němčiny (angeblich, vorgeblich), francouzštiny (apparemment, prétendument), angličtiny (like), ruštiny (будто), polštiny (rzekomo), bretonštiny (hervez), novoarménštiny (eyer) atd. Složitější prostředky vyjadřování jsou vzácné; příklad najdeme v irštině is cosúil ‚údajně‘ (< ‚jeví se‘). Jak známo, kategorie evidenciality hraje v baltských jazycích, zejména v litevštině, významnou roli. Litevština může odstup mluvčího od obsahu výpovědi vyjadřovat dvěma způsoby, a to buď synteticky takzvaným modem relativem, nebo analyticky adverbiálními formami. Modus relativus, jak známo, spočívá v užití participiálních forem jako predikátů s evidenciálním významem. Jednoduchý příklad: (2a) Indikativ, pokud mluvčí považuje pravdivost výpovědi za jistou: Danutė dirba mokykloje ‚Danutė pracuje ve škole.‘ (2b) Participium, pokud mluvčí nepovažuje pravdivost výpovědi za jistou, ať už proto, že se mu jeví jako pochybná, nebo proto, že informaci nezná osobně, nýbrž z externího zdroje. Danutė dirbanti mokykloje ‚Danutė údajně pracuje ve škole.‘ 8 Beispiel bei Guentcheva (1996: 54). 9 Beispiel bei Donabédian (1996: 90). 10 Beispiel bei Duchet und Pernaska (1996: 31–46). 60 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Literatura o modus relativus v litevštině je nepřehledná. Odkážu zde pouze na důležitou monografii Axela Holvoeta, Mood and Modality in Baltic (2007), v níž je jedna kapitola věnována modu relativus (s. 81–127)11. Často se předpokládá, že modus relativus vznikl v důsledku kontaktu s východobaltskými finskými jazyky. Z typologického hlediska je však třeba poznamenat, že evidencialita často pochází z původních perfektových konstrukcí, což by odpovídalo i participiálním tvarům baltštiny, neboť hrají důležitou roli při utváření opisných perfekt. Interní výklad je tedy zcela možný. Vedle modu relativus existuje v litevštině celá řada příslovcí, respektive částic, které mohou mít evidenciální význam. Dosud byly pouze rámcově shromážděny a zkoumány v monografii Romana Roszka (1993) a v důležité studii Bjorna Wiemera (2007). Otázka jejich původu se však většinou nekladla. Předmětem této studie je původ právě takové evidenciální částice, totiž litevského nevà ‚údajně‘. 2. ČÁSTICE nevà: FILOLOGICKÁ EVIDENCE O původu litevské částice nevà ‚údajně‘ bylo dosud napsáno velmi málo. Krátce se jí věnuje pouze Fraenkel (LEW₁ 498); zcela chybí v nedávno vydaném etymologickém slovníku litevského jazyka Wojciecha Smoczyńského (2007). I filologická evidence zůstává málo prozkoumaná. Pokud vím, tato částice není doložena ve starolitevských písemných pramenech. První doklady pocházejí z 18. století. V rukopisném slovníku Jakoba Brodowského (1713–1744) se slovo nevà ‚údajně‘ objevuje poprvé. Na počátku 19. století je ilustrováno následujícím příkladem ve slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho (1800: 564): (3) Christian Gottlieb Mielcke, Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): Neva būk nekaltas esas ‚jako by byl nevinný [údajně nevinný]‘ 11 Aus der älteren Literatur s. noch Ambrazas (1977). S. auch Wiemer (2006). 61 DANIEL PETIT V 19. století se slovo pozvolna začíná objevovat v literatuře, zajímavé je, že zpočátku pouze v neformálním jazykovém úzu nebo v méně formálních literárních žánrech. Charakteristické je například užití nevà ve sbírkách pohádek, které často vycházejí z mluvených nářečních variant. Například v Lietuviškos Pasakos Jonase Basanavičiuse (1898: I, 178)12 najdeme: (4) Jonas Basanavičius, Lietuviškos Pasakos (1898): O tas vaikinas ir neva nusidavė girtu, atsigulęs ant lovos, kelinę tą užsimaukė ir neva miegti. ‚A ten mladík předstíral, že je opilý, lehl si do postele, natáhl si kalhoty a předstíral, že spí.‘ Ve 20. století je slovo doloženo v literárních dílech častěji, zejména v románech a novelách, které usilují o zachycení mluveného jazyka, například u spisovatelů, jako jsou Mykolaitis-Putinas, Sruoga nebo Tumas-Vaižgantas. U Juozase Tumase-Vaižgantase (1869–1933)13 například najdeme: (5) Juozas Tumas-Vaižgantas (1869–1933): Saviški, tušti Aleksio įrodymai labiau įtikindavo Jokūbą, negu labai išmintingi ir neva mokslingi privedžiojimai. ‚Alexiova svébytná a prázdná vysvětlení přesvědčovala Jakuba více než velmi rozumné a údajně vědecké výklady.‘ Dalším literárním žánrem, v němž se užití nevà zdá být oblíbené, je soukromá literatura, například soukromé dopisy nebo paměti, které se vyznačují jednoduchým stylem blízkým mluvenému jazyku. Částici nevà najdeme například v autobiografii východopruského Litevce Viliuse Gaigalaitise (1870–1945)14: (6) Vilius Gaigalaitis (1870–1945): 12Podobné užití v Litauischen Märchen und Erzählungen od Christopha Jurkschata (1898: 124). Srov. LKŽVIII 749. 13Citováno podle LKŽVIII 749. 14S. Kaukiene (1997: 323). 62 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Buvome į blogą garsą įklampyti, neva neištikimi esanti? ‚Měli jsme špatnou pověst, jako bychom byli nevěrní?‘ Charakteristické je, že puristé až do třicátých let 20. století částici nevà nedoporučovali, nebo ji dokonce zavrhovali jako barbarismus. Slavný litevský gramatik Jonas Jablonskis napsal v roce 1911 v dopise, že slovo nevà ve významu ‚jako‘ (= lýg) je nesprávné15. V litevsko-ruském slovníku B. Sereiskise (1933: 511) je částice nevà přeložena rus. будто, как-будто, будто-бы ‚údajně‘ a ilustrována příkladem: (7) B. Sereiskis, Lietuviškai-rusiškas žodynas (1933): Jie sako, neva aš sutrukdžiau visą dalyką. ‚Říkají, že jsem údajně zmařil celou věc.‘ Sereiskis však výslovně zdůrazňuje, že užití nevà s modus relativus ve významu ‚že… údajně…‘ je méně správné než standardní konstrukce kàd (+ mod. rel.). O několik let později (1935) vytkl gramatik Juozas Balčikonis v recenzi spisovateli Vincasi Mykolaitisovi-Putinasovi užití nevà ve větě z jeho románu Altorių šešėly16. Podle Balčikonise je nevà slavismus; svůj názor několikrát zopakoval (srov. RR₁ 148 a 331). Teprve novější slovníky uvádějí toto slovo jako neutrální. Ve velkém slovníku Niedermanna, Senna, Salysa a Brendera (1951: II 180) najdeme četné doklady, např.: (8) Niedermann, Senn, Salys a Brender (WISⅡ 180): žinios neva apie einančias derybas ‚Zprávy o údajně probíhajících jednáních‘ (9) Niedermann, Senn, Salys a Brender (WISⅡ 180): vaistai, kurie neva palengvina kentėjimą ‚Léky, které údajně zmírňují bolest‘ Ve standardním slovníku litevského jazyka (Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, DŽ ²2000: 423) je nevà vysvětleno pomocí tarsi, lýg ‚takříkajíc, jako‘ 15 Vgl. Piročkinas (1986: 164). S. auch Jablonskio laiškai, hrsg. von A. Piročkinas, Vilnius (1985: 28, 29). 16Věta Mykolaitise-Putinase zní: jausdamasis neva kaltas ‚cítit se jako vinný‘ (Altorių šešėly, I 233, 6). 63 DANIEL PETIT a ilustruji dvěma příklady, z nichž zde uvedu pouze jeden: (10) Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, DŽ ⁴2000 (srov. LKŽVIII 749): Atrodo, neva serga. ‚Zdá se, jako by byl nemocný.‘ In der heutigen litauischen Sprache ist der Gebrauch von nevà üblich. Roszko (1993: 53) und Wiemer (2007) führen mehrere Beispiele insbesondere aus der Presse an. Als charakteristisches Beispiel kann man folgendes vorbringen: (11) Roszko (1993: 54): Kiti astronautai, nusileidusieji Mėnulyje, juokiasi iš pasakų, kuriose neva susitikę su ateiviais iš kitų pasaulių. ‚Jiní astronauti, kteří přistáli na Měsíci, se vysmívají příběhům, v nichž se údajně měli setkat s obyvateli jiných světů.‘17 Není koneckonců překvapivé, že částice nevà je v litevských dialektech poměrně dobře doložena, neboť nářeční záznamy, pořizované většinou od padesátých let 20. století, věrně zachycují mluvený jazyk. V takzvaných „kapských“ či „zanavyckých“ dialektech, které patří do západní oblasti vysoké litevštiny (v blízkosti řeky Novà), se částice nèva (nèva) používá často. Protože v tomto dialektu téměř zcela vymizel relativní modus, nèva (nèva) se nejčastěji pojí s indikativními tvary. Význam bývá často evidenciální, jak ukazuje následující příklad: (12) Zanavycký dialekt z Griškabudisu (ZŠŽII, 270): Nèva ǵė.rt karėvei prašo ale iš_tikroˑiˑ mergà[s] ž̃ūri. ‚Vojáci prý žádají něco k pití, ale ve skutečnosti si prohlížejí dívky.‘ Pozoruhodný je kontrast mezi nèva ‚údajně‘ a iš tikro ‚ve skutečnosti‘ 17 Srov. polský překlad Roszko: Inni astronauci, którzy wylądowali na Księżycu, śmieją się z opowieści, w których niby się spotkali z przybyszami z innych światów. 64 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Přesto je nápadné, že næva (nėva) má v témže dialektu někdy obecnější význam („takříkajíc, jako“) bez evidenciálního odstínu, např.: (13) Zanavský dialekt Griškabudisu (ZŠŽII 270): Jiz dė:ši[m] mǟ:tu: nėva gā:vo:. „Dosáhl přibližně [< takříkajíc, jako] deseti let.“ V témže dialektu se lze občas setkat také s variantou nėvago·s (nėvagos)18, např.: (14) Zanavský dialekt Griškabudisu (ZŠŽII 270): Nėvago·z bān̄do· stūba· pasistatīt. „Prý se pokouší postavit dům.“ Další příklady (viz LKŽVIII 749) ukazují zřetelnou převahu nářečních pramenů. Existuje tedy důvod domnívat se, že částice nevà ve významu „prý“ je lidové slovo, které bylo do psaného jazyka začleněno až pozdě, zejména do textů orientovaných na jazykovou normu, respektive do puristických spisů. To může také vysvětlovat skutečnost, že toto slovo není, pokud vím, doloženo ve starolitevské literatuře: tato literatura, která má téměř výhradně náboženský charakter, ostatně náleží k vyššímu stylu. Nápadné je, že nevà bylo určitou puristickou tradicí odmítáno jako nesprávné, či dokonce jako slavismus. Tuto zvláštnost částice nevà musí vzít v úvahu každý, kdo se zabývá jejím původem. 3. PŮVOD ČÁSTICE nevà Než se pokusím odpovědět na otázku původu částice nevà, rád bych upozornil na zvláštnost jejího užívání. Nevà může mít ve větě dvě funkce: může fungovat jako příslovce (15a = něm. angeblich, pol. rzekomo) nebo jako spojka (15b = něm. daß...angeblich, pol. jakoby). Uvádím dva příklady z Roszkovy monografie (1993: 53): 18 Další doklady viz Senkus (KD 130) a LKŽVIII 749, 65 DANIEL PETTIT (15a) Roszko (1993: 53): Pateikiama ano meto statistika, kuri neva turi parodyti, kaip en tuziastingai balsavo Lietuva. ‚Je zveřejňována statistika z té doby, která má údajně ukázat, s jakým nadšením Litva hlasovala.‘ 19 (15b) Roszko (1993: 53): Ėmė sklisti gandai, neva nedirbs M. M. Mažvydo nacionalinė biblioteka. ‚Začaly se šířit pověsti, že Národní knihovna M. Mažvydase nebude pracovat.‘ 20 Tuto ambivalenci lze podle mého názoru vysvětlit reinterpretací původně parataktických konstrukcí. Příklad 10 (atrodo, neva serga ‚zdá se, jako by byl nemocný‘) skutečně připouští obě interpretace: buď je nevà příslovcem v asyndetické konstrukci („zdá se, údajně je nemocný“), nebo spojkou uvozující vedlejší větu („zdá se, že je nemocný“). Právě v takových kontextech se mohlo užívání nevà jako spojky rozvinout. Původně bylo nevà patrně pouze příslovcem. Pokud jde o původ nevà, je třeba nejprve vzít v úvahu několik skutečností. Nejprve přízvuk. V současné litevštině je pravidelný přízvuk na konci slova (nevà), známá je však také nářeční varianta s přízvukem na začátku (nèva). Toto kolísání je velmi nápadné. Taková akcentová variace je u neohebného slova gramatické povahy obtížně vysvětlitelná. Varianta nèva navíc odporuje hláskovému zákonu charakteristickému pro litevštinu, podle něhož se samohláska e (stejně jako a) ve vnitřní otevřené slabice prodlužuje a dostává cirkumflex: očekávali bychom *nèva (jako například v litev. kèvalas ‚skořápka vejce‘, klèvas ‚javor‘, drẽvę akuz. ‚dutina v kmeni stromu‘ atd.), nikoli nèva s grave. Jak známo, grave v litevštině označuje přízvučné krátké samohlásky. Očekávané prodloužení zde zjevně nenastalo. Dalším problémem je skutečnost, že sekvence *-ev- před zadními- 19 Roszko: Uvádí se statistika z onoho období, která má údajně ukázat, s jakým nadšením měla Litva hlasovat. 20 Roszko: Začaly se šířit pověsti, že Národní knihovna M. Mažvydase nemá pracovat. 66 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen vokál se v litevštině pravidelně mění na *-av-; *-ev- se zachovává pouze před předním vokálem. Máme tedy např. sāvas ‚svůj, vlastní‘ (< idg. *seu̯-o-, ř. ἐός) oproti devyni ‚devět‘ (< *dev-in- se sekundárním prodloužením na *dev-yn- podle aštuoni ‚osm‘ < idg. *h₁neṷ-n̥, lat. nouem). Zachování sekvence *-ev- před zadním vokálem *-a ve slově nevà vyžaduje vysvětlení21. Všechny tyto problémy lze vyřešit, pokud předpokládáme, že nevà je složeno ze dvou původně nezávislých slov *nè + *và. Jen tato domněnka objasňuje, proč se samohláska è uvnitř slova neprodloužila: původně nestála uvnitř slova, nýbrž na konci samostatného slova (*nè), a v této pozici k příslušnému prodloužení nedošlo. Tento předpoklad také objasňuje, proč se sekvence *ev nezměnila na *av: splynutí slov *nè a *và musí být pozdější než hlásková změna *ev > *av před zadním vokálem. A konečně je kolísání přízvuku (nevà / nèva) za předpokladu, že jde o dvě původně samostatná slova, zcela pochopitelné; odráží buď přízvuk první, nebo druhé složky. Nevà je tedy pravděpodobně třeba chápat jako pozdní splynutí dvou nezávislých slov *nè + *và. Vzhledem k těmto skutečnostem se nabízí předpoklad, že první složka slova nevà pokračuje v indoevropské negaci *nè. Je pozoruhodné, že některé z výše popsaných zvláštností slova nevà mají paralely v negaci: ani u negace nedochází k prodloužení samohlásky e (např. nèkalba ‚nemluví‘); hlásková změna *-ev- > *-av- je jí rovněž cizí (např. neválgo ‚nejí‘); konečně i přízvuk je podobně pohyblivý (např. nèkalba / neválgo). Není nijak překvapivé, že negace byla v této struktuře původně samostatná; pravidelné splynutí (např. lit. nesāko ‚neříká‘) je sekundární22. Otázkou nyní je, jakou roli mohla negace sehrát při vzniku evidenciální partikule. Zde začínají typologické obtíže. Litevština má i jiné partikule, které mají evidenciální význam 21 Varianta navà je velmi vzácná. 22 V předhistorickém období baltských jazyků byla negace ještě samostatným slovem. Svědčí o tom stopy tmesis ve staré pruštině (stpr. neggi „ještě, a ne“ < *ne-gi + sloveso, III 31₄, 33₃, 45₉, 109₄), stejně jako v litevštině (např. nesidúoda „nevydává se“ < *ne-si-dúoda). 67 DANIEL PETIT mají význam23. Z hlediska sémantiky lze tyto partikule rozdělit do několika podskupin. Může jít o slovesné tvary, zejména z významové oblasti mluvení, jako například sāko (< ‚říká se‘ od sakyti ‚říkat‘), tarši (< ‚budeš říkat‘ od tārti ‚říkat‘), tārtum nebo tarýtum (< ‚řekl bys‘, rovněž od tārti ‚říkat‘). Mohou být také založeny na existenčním slovese būti ‚být‘, a to v modus relativus (esą, aktivní participium přítomné) nebo v imperativu (būk, s variantou būktai, snad napodobení ruského будто). Evidencialitu lze vyjádřit také srovnávacími partikulemi, například lýg ‚jako‘ (s variantou lýg-tai). Kromě nevà je nyní nejrozšířenější partikule esą. Zdá se, že rozdíl mezi oběma partikulemi spočívá v tom, že nevà vyjadřuje větší odstup mluvčího než esą. Tato otázka by vyžadovala důkladnější zkoumání. Stejné kategorie lze doložit také v jiných indoevropských jazycích, v nichž evidencialita funguje jako příznaková kategorie. Evidenciálním partikulemi často předcházejí původní slovesné tvary s významem ‚mluvit, říkat‘, jako například něm. angeblich (< angeben), fr. prétendument (< prétendre), pol. rzeko-mo (< rzec ‚mluvit‘), chet. -ua(r)- (< *-uorh₁-, srov. ř. εἴρω ‚mluvit‘)24. Stejně často vznikly evidenciální partikule z původních srovnávacích partikulí, jako například angl. like (< ‚jako‘), rus. якобы (< jako ‚jako‘ + kondicionál by). Někdy pocházejí evidenciální partikule z existenčních sloves (srov. rus. будто < imper. sg. 2 *bǫdi + -to) nebo ze sloves označujících zdání či jevení se (srov. fr. apparemment, ir. is cosúil ‚jeví se‘). V bretonštině je hervez ‚údajně‘ původně předložkou ‚podle, dle‘, která označuje nepřímý zdroj informace25. Srovnání s nejindoevropskými jazyky potvrzuje stejné tendence při vzniku evidenciálních partikulí. Je však nápadné, že žádná evidenciální partikule nevychází z negativní formace. A to pravděpodobně není náhoda. Evidencialita vyjadřuje různé stupně odstupu, který může oddělovat mluvčího od toho, co se říká. Nemusí nutně, nebo nemusí na prvním 23 Zu den evidentialen Partikeln des Litauischen s. grundsätzlich Wiemer (2007). 24 Zum Hethitischen s. Kloekhorst (2008: 958). 25 Srov. Hemon (1975: 94): ‚podle‘. 68 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen vychází z předpokladu, že realita není skutečná. Z typologického hlediska je jisté, že evidencialita není nikde chápána jako popření bezprostředního prožitku. Druhá typologická obtíž souvisí s výkladem druhého členu -và. Předpokládáme-li, že jde původně o samostatné slovo, nabízí se domněnka, že je totožné s deiktickou částicí và ‚tam! zde! hle! podívej!‘. Tato částice, která se v mluveném jazyce používá poměrně často, se vyznačuje lidovým charakterem. Ve staré litevské literatuře zcela chybí; její první doklady pocházejí z konce 19. století (viz Büga, RRI 328, RRII 47). Svou funkcí připomíná tvary, které se v jiných jazycích řadí pod souhrnné označení prezentativní částice, např. rus. вот, lat. ecce, fr. voici, voilà atd. Funkcí takových tvarů je totiž silně deikticky prezentovat realitu, která se bezprostředně nachází před očima. Ve většině případů lze và přeložit francouzským prezentativem voici nebo voilà. Příklady: (16a) Jan Otrębski, GJLIII 371: Và, ką aš radau. ‚Hle, co jsem našel!‘ (fr. ‚Voici ce que j’ai trouvé!‘) (16b) Vysokolitovský dialekt z Pivašiūnai (viz LKŽXVII 763): Dabar và laiko y[ra]. ‚Teď je opravdu čas‘ (fr. ‚Voilà, il y a du temps.‘) (16c) Vysokolitovský dialekt z Pivašiūnai (viz LKŽXVII 763): Aš và pinigų turiu. ‚Hle, mám peníze!‘ (fr. ‚Voilà, j’ai de l’argent.‘) Varianta vã (s dloužením) je doložena méně často, např.: (17) Vysokolitovský dialekt z Miežiškiai (viz LKŽXVII 763): Vã keturi arkliai – pasigauk kątrą nori. ‚Hle, čtyři koně – vezmi si toho, kterého chceš‘ (fr. ‚Voici quatre chevaux – prends celui que tu veux!‘) Předpokládáme-li, že existuje etymologická souvislost mezi và a nevà, je třeba poznamenat, že oba tvary se vyznačují týmž lidovým charakterem. Oba jsou doloženy pozdě, zpočátku pouze v hovorových textech nebo v dialektových záznamech, oba patří 69 Daniel Pettit zjevně k mluvenému jazyku. Domnívám se, že za to odpovídá partikule và a že jí právě nevà vděčí za tento charakter. To, že nevà někteří litevští gramatikové považovali za slavismus, souvisí patrně s mylnou představou, že và bylo převzato z ruštiny ve významu ‚hle! podívej se!‘. Tento předpoklad je však neopodstatněný. Büga (RRII 46, RRIII 826) právem pokládá và za ryze litevské slovo (savas žodis). Přejímka z ruštiny by dala nikoli và, nýbrž vàt. Tato forma vàt se sice skutečně vyskytuje v některých litevských dialektech26, nelze ji však ztotožňovat s partikulemi và. Lze nanejvýš předpokládat, že và a vàt byly vzhledem ke své úplné synonymii a fonetické podobnosti sekundárně vnímány jako volné varianty téže partikule. O původní totožnosti nemůže být řeč. Zajímavé je, že vedle và / vàt neexistuje odpovídající dvojice nevà / *nevàt27. Vedle và existují varianty s dalšími deiktickými, respektive důrazovými partikulemi, např. vàge (LKŽXVII 814), vàgi (LKŽXVII 815) atd. Podle vzoru niekadà / niekadõs ‚nikdy, nikdy‘ byla k và vytvořena forma s prodlouženým stupněm võs (viz LKŽXIX 957)28. Podobně byla vedle *neva-gà (s partikuli -gà) vytvořena varianta nèvagos, doložená mimo jiné v dialektech Šakiai, Geist ar ai a Žalioji (nedaleko Vilkaviškisu). Sem lze snad zařadit i jiné varianty, např. vaĩ (LKŽXVII 831), vaigi (LKŽXVII 847), vajè (LKŽXVII 980), vajãĩ (LKŽXVII 979), ačkoli zůstává nejisté, zda jde skutečně o tutéž partikuli, neboť význam je poněkud odlišný. Vaĩ a vajè vyjadřují spíše zvolání úžasu. Konečně je třeba upozornit také na variantu vè (LKŽXVIII 460), která má přesně stejný význam jako và (‚hle! podívej se!‘) a je doložena převážně v dolnolitevských dialektech; varianta vègi (LKŽXVIII 502) je velmi vzácná. Kterou samohlásku v původní koncové slabice rekonstruovat (*và nebo *vè), lze vzhledem k nestabilitě ablautových poměrů v morfologii partikulí jen stěží rozhodnout. 26 Viz doklady v LKŽXVIII 391. 27 Forma nèvat je sice v litevských dialektech příležitostně doložena, ale pouze jako výpůjčka z polštiny nawet ‚dokonce‘. Srov. ZŠŽII 270. 28 Tato forma je velmi vzácná (pravděpodobně kvůli homonymii s rozšířenou partikuli võs ‚sotva, stěží‘). 70 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Původ partikule và je nejasný. Původně se pravděpodobně jednalo o deiktický kmen. V jiných indoevropských jazycích existují deiktické, respektive anaforické partikule patřící ke kmeni *uo-, např. rus. его ‚tam, hle!‘, srbchorv. ево ‚tam, podívej!‘ (z *e-uo). Lze například předpokládat, že và pokračuje v neutrální podobě tohoto kmene v adverbiálním užití, například indoevropské *uo(d) ‚takto, tak‘ (nebo s lokálním významem ‚zde‘). Je třeba zmínit také různé pronominální formy založené na *e/o-uo-: slov. *ovo- (stsl. овъ... овъ ὁ μέν, ὁ δέ, rus. овый, srbchorv. òvāj, slovin. όv, čes. ov, pol. ów ‚tento‘, srov. také apol. owo ‚hle‘), indoír. *ava- (avest. auua-, staropers. ava- ‚tento‘, staroind. avóṣ gen. du. ‚těch dvou‘29. Je možná souvislost se staroindickou zdůrazňovací partikuli vává ‚právě, jistě, zrovna‘ (s reduplikací a dvojím přízvukem). Zda k tomu patří také staroind. váí ‚věru, opravdu‘ (srov. avest. uōi „věru“ Y 36, 3), nebo zda je dokonce přímo srovnatelné s litev. véi ‚hle!‘, je třeba považovat za nejisté, dokud nebude objasněna struktura partikule30. Mimochodem, ve staroindštině lze partikuli váí negovat, srov. ná váí ‚věru ne, vůbec ne, ať ne‘ RV + (viz také javest. na-ua „rozhodně ne“). Je tedy nasnadě předpokládat, že nevà sestává ze dvou částí {negace nè + prezentativum và}. Zde se však setkáváme s druhou typologickou obtíží. Z jazykové typologie je známo, že prezentativní partikule ve většině jazyků nelze negovat. Například ve francouzštině nelze negovat voici, voilà: vedle voici/voilà des fleurs jsou *voici/voilà pas des fleurs nemožné31. V latině existuje vedle 29 Trautmann (BSW 20), Vasmer (III 116-117), Hoffmann a Forssman (1996: 167), Kent (1953: 85). Ruské сом sem nepatří, protože je třeba je vykládat jako *v-oto (s *v-protézou) a srovnávat s pol. oto ‚totéž‘. 30 V litevštině může být véi analogické k néi „ne, jako“ (< *nei s nejasným akutem). 31 Je třeba poznamenat, že ve francouzském mluveném jazyce lze vytvořit negaci výrazu voilà, avšak pouze ve formě řečnické otázky: voilà-t-il pas, srov. Voilà-t-il pas Monsieur qui ricane déjà? (Molière, Tartuffe, I 1), srov. také Voilà-t-il pas de quoi pousser des cris sinistres! (Victor Hugo, Ruy Blas III 5). Další doklady u Grevisse (¹²1986: 642, § 387). Prezentativní partikuli voilà však jako takovou nelze negovat. 71 Daniel Petit Prezentativ ecce „hle, podívej!“ nemá záporný protějšek *non ecce. Totéž platí pro ruský prezentativ вот, jemuž neodpovídá žádné *невот, ani pro litevské štai, které je rovněž izolované (žádné *neštai). Robert Forest (2000: 21–31) ukázal, že tato nemožnost negovat prezentativní partikule představuje téměř univerzální jev v jazycích světa. Například v jazyce Peul (Afrika) nelze negovat větu jako padao i „hle, pole!“ (fr. „voilà un/le champ“). Předpoklad záporné struktury *ne-và založené na prezentativu và by v litevštině představoval typologickou nesrovnalost. Tato situace je příznačná pro problémy, jimž čelí dnešní indoevropeistika. Co dělat, když etymologická rekonstrukce odporuje jazykové typologii? Dnes již není možné typologické nemožnosti jednoduše akceptovat a chovat se, jako by neexistovaly. Typologické rozpory musíme považovat za stejně závazné jako doklady historické hláskoslovné a tvaroslovné nauky. To v našem konkrétním případě znamená: pokud se rekonstrukce nevà jako {negace nè + prezentativ và} ukáže jako typologicky nemožná, musí být nějak chybně formulována a bezpodmínečně nahrazena jinou rekonstrukcí. Problém podle mého názoru spočívá v negaci nè. Negace je zde z výše uvedených dvou důvodů neočekávaná. Zaprvé se evidencialita nikde nevyjadřuje popřením reality. A zadruhé prezentativní partikuli, jako je và, obvykle nelze negovat. Lze tedy předpokládat, že nè má jinou funkci než funkci negace. 4. NEGACE A SROVNÁNÍ V LITEVŠTINĚ Je známo, že záporná partikule *nè může mít v baltských jazycích také srovnávací funkci. Tato otázka se již stala předmětem několika studií. Zde odkazuji zejména na důležitou studii Georgese-Jeana Pinaulta o negaci a srovnávání ve védštině (1985), která uvádí také mnoho baltského materiálu (viz zejména s. 131–132)32. V současné litevštině se tato srovnávací 32 S. auch Pinault (1989: 53–74). Viel Material auch bei Būga (RR, 470–471). 72 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen funkce omezuje téměř výhradně na komparativní struktury, v nichž rozšířené podoby negace nẽ nebo negù (méně často nekâip) uvádějí doplnění. Příklady ze staré litevštiny (18a) a současné litevštiny (18b): (18a) J. Bretkūnas, Postilė (1591: 37, 17–18)33 Tassai daug geresnis ira nei wissu praraku Seno Sokano. „Tento je mnohem lepší než všichni proroci Starého zákona“ (18b) Hochlitauischer Dialekt von Naujamiestis (LKŽVIII 621) Geriau duoti, negu prašyti. ‚Es ist besser zu geben als zu bitten.‘ Ve spisovné litevštině se v této funkci používají už jen nẽ nebo negù (a nekâip), avšak ve starých textech a dialektech se někdy po komparativních tvarech vyskytuje i prosté nè, například: (19) Jakob Brodowski, Lexikon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum (1713–1744)34 Keturios akys daugiaus mato ne viena. „Čtyři oči vidí lépe než jedny.“ Kromě komparativních struktur, v nichž má negace nè funkci srovnávací partikule (srov. paralelní konstrukci: komparativ + kaîp „jako“), lze volnější užití nè jako srovnávací partikule („jako“) doložit už jen ve starých textech35. Například v prvním litevském slovníku (Sirvydas DTL III 84) najdeme: (20) Konstantynas Sirvydas, Dictionarium trium linguarum (³1643), heslo jakoby: Ne zerketas žiba. „Září jako zrcadlo.“ V 18. století nacházíme stejné užití ještě u J. Brodowského (1713–1744): 33 Beispiel und Analyse bei Leskien (1903: 111). 34 Srov. LKŽVIII 596. 35 Srov. LKŽVIII 597. 73 Daniel Petit (21) Jakob Brodowski, Lexikon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum (1713–1744): Auga vaikai ne giroj medžiai. ‚Děti rostou jako stromy v lese.‘ Rozšířené formy negace mohou mít rovněž tuto funkci, např.: (22) Hornolitevský dialekt Suvalkų Naumiestis (Būga RRIII 826): piktas nēi velnias ‚zlý jako čert‘ Tato ambivalence negace nè („ne / jako“) představuje archaismus litevštiny. Paralelu nacházíme ve védštině, kde částice ná může, jak známo, fungovat buď jako negace36, nebo jako srovnávací částice37. V Rgvédu je srovnávací užití ná doloženo dokonce častěji než užití záporné; v tomto významu ná v závislosti na kontextu soupeří s iva (po samohlásce se užívá iva, po souhlásce ná)38. Lze předpokládat, že srovnávací funkce vznikla sekundárně z funkce záporné, a to reinterpretací takzvaných „záporných přirovnání“ (comparaisons négatives). Uveďme jako příklad RV VI 10.2 podle Pinaulta (1989: 64): (23) RV VI 10.2 Ghṛtám ná śúci matáyah pavante. ‚Čisté jako máslo se pročisťují (mé) myšlenky.‘ Původně bylo třeba větu vykládat jako záporné přirovnání, přibližně: ‚Máslo není čisté, čisté jsou myšlenky, které se pročisťují.‘ Později byla reinterpretována jako ‚Čisté jako máslo se pročisťují (mé) myšlenky.‘ Tato stylistická figura, záporné přirovnání, se vyskytuje také v litevské lidové poe- 36 Např. RV IV 30.19: ná tát te sunnám āṣṭave ‚této tvé dobrotě nelze [slovy] dosáhnout‘. Srov. Pinault (1985: 115). 37 Např. RV VI, 10.2: Ghṛtám ná śúci matáyah pavante ‚čisté jako máslo se pročisťují (mé) myšlenky‘. Srov. Pinault (1989: 64). 38 Zum Vedischen vgl. Pinault (1995–1996, 1997, 2004). 74 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen …ření je široce rozšířeno. Uveďme jednoduchý příklad ze sbírky starých lidových písní: (24) August Leskien a Karl Brugmann, Litauische Volkslieder und Märchen (1882: 16): Neí vėjes púte, „Nevál vítr, neí šódai užė, nešuměly zahrady, tik aužulai lingáva jen duby se kolébaly sem a tam“. To znamená: ‚Duby se kolébaly sem a tam, jako vál vítr a šuměly zahrady.‘ Lze předpokládat, že tato tendence k reinterpretaci záporných přirovnání byla již indoevropská. To vysvětluje skutečnost, že negace v mnoha jazycích stále funguje jako srovnávací částice v komparativních konstrukcích, srov. např. angl. than (<þat + negace ne), angl. (USA) he is taller nor me atd. Nyní vyvstává otázka, zda nevà nemůže vycházet právě z tohoto srovnávacího užití záporné částice. Tento přístup by vyřešil typologické obtíže, o nichž jsme v této studii podrobně pojednali. Opakovaně se zdůrazňovalo, že evidenciální částice často pocházejí ze srovnávacích částic, jako například lit. lýg (< ‚jako‘). Z typologického hlediska nic nebrání předpokladu, že částice nè ve výrazu nevà má skutečně srovnávací funkci. Takový názor zastával již Fraenkel (LEWI 498), který nè ve výrazu nevà překládá jako ‚jakoby, jako‘. Z hlediska tvoření lze pomyslet na paralelu s výrazem kaĩp và, který se v některých litevských nářečích užívá ve významu ‚jako například‘ (= ve spisovném jazyce kaĩp antai). Na rozdíl od và, které popisuje skutečnost bezprostředně přítomnou před očima („právě tak, jak věc hic et nunc vidím“), vnáší srovnávací částice nè ve výrazu nevà sémantický odstín neurčitosti a nepřesnosti („přibližně tak, jen srovnatelně tak, víceméně tak, ale přece ne tak“), díky němuž se mohla snadno stát prostředkem vyjadřování evidenciality. Pro jazykové typology je tedy původ výrazu nevà zajímavý v tom, že ukazuje, jak se evidenciální částice vyvinula jako výsledek srovnávacího procesu na základě prezentativní částice, což může přirozeně vrhnout určité světlo na celý fenomén evidenciality. 75 Daniel Petit LITERATURA Aikhenvald, A. u. R. M. W. Dixon, Hrsg., 2003: Studies in Evidentiality. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins. Aikhenvald, A. 2004: Evidentiality. Oxford: Oxford University Press. Ambrazas, V. 1977: Nietiesioginės nuosakos (modus relativus) paplitimas ir kilmės problema. Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 7–54. Balčikonis, J. 1935: Kelios pastabos dėl V. Mykolaičio-Putino romano „Altorių šešėly“ kalbos. Gimtoji kalba 3 = RR1 144–146. Balčikonis, J. 1978–1982: Rinktiniai raštai I–II. Vilnius: Mokslas. Barnes, J. 1984: Evidentials in the Tuyuca verb. International Journal of American Linguistics 50, 255–271. Basanavičius, J. 1898: Lietuviszkos pasakos. I Band. Chicago. Bretkūnas, J. 1591: Postilla, Tatai esti Trumpas ir Prastas Ischguldi̇mas Euangeliu, Königsberg. In: O. Aleknavičienė, Hrsg., Jono Bretkūno Postilė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Brodowski, J. 1713–1744: Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum. Manuskript. Būga, K. 1958–1961: Rinktiniai raštai, hrsg. von Z. Zinkevičius (RR). Band I, 1958; II, 1959; III, 1961. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Chafe, W. u. J. Nichols, Hrsg., 1986: Evidentiality: The Linguistic Coding of Epistemology. Norwood, New Jersey: Ablex Publishing Corporation. (Advances in Discourse Processes, 20.) Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (DŽ). 4. vydání. Vilnius: Mokslas, 2000. Dendale, P. u. J. Nuyts, 1994: Bibliographie sélective de l’évidentialité. Langue française 102, 121–125. Donabédian, A., 1996: Pour une interprétation des différentes valeurs du médiatif en arménien occidental. In: Guentcheva, Hrsg., 87–108. 76 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Duchet, J.-L. u. R. Pernaska, 1996: L’admiratif albanais: recherche d’un invariant sémantique. In: Guentcheva, Hrsg., 1996, 31–46. Forest, R., 2000: Ce qui ne se nie pas dans les langues. Mémoires de la Société de linguistique de Paris, N.S., La négation: une ou multiple?, 4, 21–31. Fraenkel, E., 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch (LEW), I. Band, A-privekiuoti; II. Band, prივykėti-žvolgai. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht. Gren-Eklund, G., 2000: Evidentiality and Typology: Grammatical Functions of Particles in Burmese and the Early Stages of Indo-European Languages. In: Johanson u. Utas, Hrsg., 367–381. Grevisse, M., 121986: Le bon usage. Bruxelles: Duculot. Guentchéva, Z., Hrsg., 1996: L’énonciation médiatisée. Louvain, Paris: Peeters. (Bibliothèque de l’Information Grammaticale.) Guentchéva, Z., Hrsg., 2007: L’énonciation médiatisée II. Louvain, Paris: Peeters. (Bibliothèque de l’Information Grammaticale.) Hagège, C. 1995: Le rôle des médiaphoriques dans la langue et le discours. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 90, 1–19. Hasselblatt, C. 22001: Grammatisches Wörterbuch des Estnischen. 2., völlig überarbeitete Auflage. Wiesbaden: Harrassowitz. Hémon, R. 1975: A Historical Morphology and Syntax of Breton. Dublin: The Dublin Institute for Advanced Studies. Hoffmann, K. u. B. Forssman, 1996, 22004: Avestische Laut- und Flexionslehre. 2. Auflage. Innsbruck. (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft, 115.) Holvoet, A., 2007: Mood and Modality in Baltic. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. Johanson, L. u. Utas, U., Hrsg., 2000: Evidentials. Turkic, Iranian and Neighboring Languages. Berlin: Mouton de Gruyter. Jones-Bley, K., M. E. Huld, A. Della Volpe u. M. Robbins Dexter, Hrsg., 2003: Proceedings of the Fourteenth Annual UCLA Indo-European Conference, Los 77 Daniel Petit Angeles, November 8-9, 2002. Washington DC, Institute for the Study of Man. (Journal of Indo-European Studies Monograph Series, 47.) Joseph, B. D. 2003: Evidentiality in Proto-Indo-European? Building a Case. In: Jones-Bley, Huld, Della Volpe u. Robbins Dexter, Hrsg., 2003, 96–111. Jurkschat, K. 1898: Litauische Märchen und Erzählungen. Heidelberg. Kaukiene, A. 1997: Klaipėdos krašto vakarų aukštaičių tarmė. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla. Kent, R. 1953: Old Persian, Grammar, Texts, Lexicon. New Haven, Connecticut: American Oriental Society. Kloekhorst, A. 2008: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon. Leiden: Brill. Lazard, G. 1956: Caractères distinctifs de la langue tadjik. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 52, 117–186. Lazard, G. 2000: Le médiatif: considérations théoriques et application à l’iranien. In: Johanson u. Utas, Hrsg., 2000, 209–228. Leskien, A. u. K. Brugmann, 1882: Litauische Volkslieder und Märchen. Straßburg: Trübner. Leskien, A. 1903: Litauische Partikeln und Konjunktionen. Indogermanische Forschungen 14, 89–113. Lietuvių kalbos žodynas (LKŽ), 1941–2001, Vilnius, Mintis (I-II: 1968–1969, 2. Auflage), Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla (III–VI: 1956–1962), Mintis (VII–IX: 1966–1973), Mokslas (X–XX: 1976–2001), hrsg. von J. Balčikonis, später von K. Ulvydas und J. Kruopas. Mielcke, Ch. G. 1800: Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch. Königsberg: Hartungsche Hofbuchdruckerei. Niedermann, M., A. Senn, A. Salys u. F. Brender, 1932–1968: Wörterbuch der litauischen Schriftsprache (WLS). Heidelberg: Winter. Otrębski, J. 1956–1965: Gramatyka języka litewskiego (GJL). 3 Bände. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. 78 Zum Ausdruck der Evidentialität im Baltischen Pinault, G.-J. 1985: Négation et comparaison en védique. Bulletin de la Société de linguistique de Paris 80, 103–144. Pinault, G.-J. 1989: Les voies de la comparaison védique. In: P. Valentin, Hrsg., La Comparaison. Actes du colloque tenu les 23 et 24 septembre 1984 par le Département de linguistique à l’Université de Paris-Sorbonne. Paris: Presses Universitaires de Paris-Sorbonne (Linguistica Palatina, Colloquia, III), 53–74. Pinault, G.-J. 1995–1996: Distribution des particules comparatives dans la Ṛk-Saṃhitā. Bulletin d’Études Indiennes 13–14, 307–367. Pinault, G.-J. 1997: Distribution de la particule négative ná dans la Ṛk-Saṃhitā. Bulletin d’Études Indiennes 15, 213–246. Pinault, G.-J. 2004: On the usages of the particle iva in the Ṛgvedic Hymns. In: A. Griffiths u. J. E. M. Houben, Hrsg., The Vedas: Texts, Language and Ritual. Proceedings of the Third International Vedic Workshop, Leiden, 2002. Groningen: Forsten, 285–306. Piročkinas, A. 1986: Jono Jablonskio kalbos taisymai. Kaunas: Šviesa. Ramat, P. 1996: „Allegedly John is ill again“: stratégies pour le médiatif. In: Guentcheva, Hrsg., 1996, 287–298. Roszko, R. 1993: Wykładniki modalności imperceptywnej w języku polskim i litewskim. Warszawa: Polska Akademia Nauk, Instytut Slawistyki. Senkus, J. 2006: Kalbotyros darbai (KD). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Sereiskis, B. 1933: Lietuviškai-rusiškas žodynas. Kaunas: Lapinas ir Volfas. Sirvydas, K. 1642: Dictionarium trium linguarum (DTL3), Vilnius, 3. Auflage. In: J. Kruopas, Hrsg., Pirmasis lietuvių kalbos žodynas. Vilnius: Mokslas, 1979. Smoczyński, W. 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego. Vilnius: Vilniaus universitetas. Trautmann, R. 1923: Baltisch-Slavisches Wörterbuch (BSW). Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. 79 Daniel Petit Vasmer [Fasmer], M. 31996: Этимологический словарь русского языка. 4 Bände. Skt. Petersburg: Azbuka. Wiemer, B. 2006: Evidencialumo kategorija lietuvių kalboje. Baltistica 41.1, 33–49. Wiemer, B. 2007 (im Druck): Lexical markers of evidentiality in Lithuanian. Rivista di Linguistica 19.1. Willett, Th. 1988: A cross-linguistic survey of the grammaticalization of evidentiality. Studies in Language 12.1–2, 51–97. Zanavykų šnektos žodynas (ZŠŽ), 2 Bände. Vilnius, Mokslas, 2003–2004. Daniel Petit Ecole Normale Supérieure, Centre d’études anciennes 45, rue d’Ulm. F-75005 Paris, France [email protected] 80