Dėl „SEJL“ papildymų

Acta Linguistica Lithuanica LX (2009), 129 – 134 Poznámky Poznámky Doplnění k SEJL Vážený profesor z Krakova svým dílem po K. Būgovi, E. Fraenkelovi, J. Kazlauskovi a V. Urbutisovi rozhýbal zkoumání etymologií slovní zásoby našeho jazyka a vše předkládá s výbornou znalostí všech baltských jazyků. Opírá se o nejvýznamnější naše prameny: LKŽ, K. Sirvydase a částečně A. Jušku, zvláště pak o Z. Zinkevičiuse. Musíme tedy pochopit výjimečnost a význam tohoto díla pro vědu o našem jazyce a projevit učenci úctu, neboť v tomto ohledu jsme značně zaostalí. Autor ve vědeckých pracích, zdá se, přímo překypuje činností. Právě máme v rukou a pozorně zkoumáme hned několik knih z roku 2007, každou o téměř tisíci stranách, a také pořádnou dávku oprav a doplnění v jazykovědném časopise ALL. Knihy W. Smoczyńského jsou pro mnohé lingvisty jakýmsi osvěžením. Přesto máme na etymologizaci některých slov, uvedenou ve Stowniku, jiný názor (např. ačiū, aršūs, lęšis aj.). Sporné jsou i některé otázky přízvuku. Nejde o nijak zásadní záležitosti, mohou však mást čtenáře a následovníky Profesorových děl. Je třeba všem připomenout, že řada slov spisovného jazyka nemá zděděný přízvuk nebo intonaci, nýbrž změněné, převzaté do užívání písemně vzdělanými lidmi z nářečí: například progą (4) ← prógą, reikšmę (4) ← reikšmę, veikslas ← veikslas atd. Například audrà začali básníci a divadelníci užívat ve spisovném jazyce teprve od roku 1935 podle názvu jezera Audrà, -õs (Aldrà, -õs); nyní se stalo spisovnou normou (dokonce se jí pevně drží i mladší Žemaité). Stejně se postupuje i u slov lėkštė → lėkštė, óda → odà, kibìras → kìbiras, vérgas → vèrgas, pavėrgti → pavèrgti, vaĩstas → vaistàs, žãisti → žaĩsti, spėĩgas → spėgas atd. W. Smoczyńskis zapisuje všechny přízvukové varianty stejně jako ty zděděné. Ne, jde o novější přízvukové varianty, nikoli o výsledek vývoje slov. Tak je tomu u audrà / audrà (v LKŽ¹ I vůbec nebylo uvedeno, stejně jako kibìro / kìbiro¹). Ve šnektách slovo aikštės (4) kvůli mladosti nahradilo ãikštę a prostřednictvím učitelů se rozšířilo jako aikštę; totéž se stalo i se slovem aistrà (2), žemaitsky, nyní spisovně (4). 1 V ústavu bylo třeba vyslechnout rozhodnutí B. Vosylutė a K. Ulvydase z roku 1956, když byly přineseny zapsané nářeční výrazy: Říkají to jen ve Vilniusu, Žaliakalnisu, snad v Panevėžysu. Jde o nově naučené slovo, které v LKŽ není potřeba 129 Pastabos Je samozřejmé, že se jazykové normy mění a nemohou ustrnout. Pokud neničí jazykový systém a kulturní společnost si je téměř všeobecně osvojí, musíme je přijmout a začít je měnit jako synonyma. Ze všech variant uvedených studentkami VPU jsou v učebnici jednoho vědce „Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimas“ (2007) autoři z východní Litvy i z Kaunasu ochotni mnohé změnit a nedbat pravidelnosti toho, co se naučili. Řekněme, že přízvuk ukazuje také na stáří. Například u mnoha žemaitských a severních západních aukštaitských nářečí se vyskytuje advėrėje, které se nestačilo přizpůsobit dlouhému přízvučnému ē; takový údaj nebyl zveřejněn. Také ābrė Skn, Žg, Grz, ābrī Krš – bez debat výpůjčka z lotyštiny; není třeba ani dlouhého zvažování, protože starým nářečním slovem by bylo ābrė (v nářečích, která prodlužují krátké přízvučné samohlásky, se tak děje; v Pp, vesnici Šemetačiai, jsem roku 1985 zaslechl také: á. brė ~ ābrė. Forma pálksninė dėsningai iš paalksninės (p. 11) – dėsningas balsių sutraukimas. Mažai girdima álksnuotos pievos (p. 11). Priešdėlio ant- dariniai žemaičių tik ánt- (net ámburgos, iškritus priebalsiui t, o n atsidūrė prieš b ir tariama m. Žodis ánkiaušis ‚anties kiaušinis‘ yra šnekamojo stiliaus, tarties dialektizmas. Tik aukštaičių yra añštolis (p. 18). Apsidžiaugti taisytinas apsidžiaugti (p. 19). Ką apie žem. apẽi, aplẽi, āple mano autorius, kodėl vietoj ie čia ei, e? Žodis atañčių (dgs. gal.) turi atitrauktinį kirtį (p. 28). Tarminis pasakymas yra tik áudras kėlti ‚dūkti‘ (p. 31). Žem. yra avėčia (p. 38). Prieveiksmis beveik (p. 58) nepaveldėtas, priegaidės keitimas miestuose. Negi duburkālis ‚menkas duburkis‘ (p. 69) ir kurpālis — vienos priesagos dariniai? Visame žem. plote yra tik bruotėrė.lis, ne broterėlis (p. 75). čigonėna = čigonėnai (1). Žodis giesmė (3) ne tiktai yra religinė, bet ir iškilminga, pvz., himnas (p. 91). Ar daugėlis yra ne daūgelis ‚l. gromada‘. Forma drėžū (drežėti ‚šykštauti‘ (p. 124)) yra nesusipratimas = drėžū. Žem. drįsti tam tikrame an, en, in, un išlaikymo krašte esam. 1. yra drēnčo / drēn.ču ~ draṣū, o formos dresū (p. 125) tiesiog nesu niekur girdėjęs ir užrašęs; šalia drū.kc ‚drūtas‘, daug kur tariamas drū·gdgalis Krš, Pvn ir kt. Ar ne korektūros klaida yra acc. sg. dūobę = duobę (p. 133). Žodis eikštė yra kažkokių transponavimų (J), balsių redukavimo rezultatas (p. 143). Žodžiai aldija ir eldija vien susieti a- ir e- transponavimu — turbūt tai vienas žodis (p. 146). Abejotini duomenys gāila (p. 151), po gāisą (iš latvių kalbos? – p. 151). Žodis urkštynė šnektų tik urkštynė, o urkštynė teikiama bk pagal kitus tokius priesaginius žodžius. Juškos bāgalis iš šnektų, kur na-, ba-, ta- dėl e platėjimo buvo pakeistas balsiu e vakarų šnektose (klaipėdiškių ir kretingiškių) — p. 165, o gegužė bene korektūros klaida (ten pat). Iš vok. žem. rašybos atsirado jēlas = gēlas (p. 166, taip pat ten žr. ir išnašą). Gelžis žodžio etimologija neįtikinama dėl didesnio baltų kalbų ploto gelž-, o gelež- (gelaž- tik dėl le > la) tik aukštaičių šnektų. Veiksmažodžių gimdžia, kludžia (p. 175) yra i ir o kam. esam. 130 Pastabos 1. pakeičiamas es. l. kamienų ia. glėmža = glėmža (p. 188; gliuosis (iš Jž) tikriausiai yra korektūros klaida — tikrinta, žmonės nežino (p. 191); glūdinas = gluodinas (p. 191) iš pietų žem. (dūnininkų); atėjo = atėjo (p. 214). Aukštaičių šnektose ir bk prieš ie- visada pridedamas i = j: jekà = jekà, jėšmas = iešmas, ievà = ievà, Jiešmuo = Iešmuo (p. 216–217). ilgainiui = ilgainiui (naujo prisiminto žodžio kirčio vietos ir priegaidės keitimas — p. 218; nuõdai = nuodaĩ (4 kirč.) — p. 221; įsnauja ir yšnauja tik rašyba, tariama i (p. 225); lėlė = lėlė (4) — p. 227; jeknos ir jāk nos,‘kepenys’ tik rašyba, tarimas vienodas, pirmasis — p. 233; tas pats reiškinys júo = juõ, júoba = juõba — p. 238; giāure — g atsirado iš rašybos vokiečių žemaičių tarmė — Prūsų lietuviai tarė j (p. 235), jūsasis = jūšasis žem — p. 240; kainà 4 — žodžio ne iš šnektų priėmimo apie 1910 m. kirčio ir priegaidės perstatymo pagal K. Būgą dalykas (p. 242). karčemà — retesnis žodžio kirtis = karčėma (p. 255). Vad. rotininkų kevárza,‘keverza’ (p. 280) = kevérza, net transponuotas nedėsningas. Žodis kivirčias yra atsipalaidavusių sportininkų ir žurnalistų žodis, visai naujas = kivirčas (2) — p. 293. klānas (vandens) 4 — klānai yra skolinys ekonomikos reikalams, o klanai,‘balos’ — p. 293. Ten pat rašoma klonė, klonis, dažniau tarmėse klonė, klonis — tvirtagalę nori įtvirtinti dr. S. Ambrazas. Žodžiai klėvas ir kliūvai (p. 297) yra tik rašybos reikalas. Kirčiavimas kõneveikti, -veikiù, -veikiaũ yra neįmanomas, sudurstytas iš kelių šnektų: kõneveikti, -ių, -iau bk ir vakarų aukštaičiai ir koneveikti, -veikiù, -iaũ — pietų aukštaičiai (Drsk, Rtn, Maceliai, Vrn) — p. 305. kópa,‘wydma pomorska’ — naujas kirčio vietos ir priegaidės pertvarkymas miestų inteligentų (ten pat). Iš košėti sakome kósėju, o kosėju beveik negirdimas (p. 306). Formos krātis keitimas kreĩčiu yra *ri > rei (p. 307). Net iš krāšės padaroma krēšė net žem. (ten pat) — žr. knygoje Lietuvių kalbos tarmių morfoneminiai reiškiniai (p. 155–158). Taip pat vyksta su žodžiais krātilas ir krētilas, krašėti ir krešėti ir kt. (ten pat), kráuti ir kriáuti, kraulioti ir kriaulioti ir daugybė kitų — p. 309. Na, tas kriau akis yra tik kreivākis (ei > e. transponuota dvibalsio pirmuoju sandu, buvo rašyta, o kraivas — priebalsio r kietinimo, matyt, prasidėjusio K. Sirvydo laikais, padarinys (p. 311). Žodis krāušė ypač būdingas žemaičiams Sg, Kin, Šv, Grdm, Pj ir kt. (p. 313). Jau autoriaus rašyta, kad krumsnóti netransponuota kramsnoti forma (p. 315). Pr. cugis yra aiškus rašymas pagal vok. žem. (p. 321). Kūlis / kūlys,‘akmuo’ nemaišytinas su kul- šaknies žodžiais (ten pat), ypač Kulių su Kūliais. Sovietų okupacijos laikais sukurti laisvanõris, kad nesutaptų su lietuvių kovotojais savanoriais (p. 394). Kauniškių šnektų laĩškas yra naujo žodžio priegaidės perstatymas, atsisakant skolinio grõmata nuo 1920 m. — p. 335. Taurālaūkis naujas pavadinimas, nes senieji klaipėdiškiai (ir pagal Fenzlaw) vartojo tāurlā.ūkis. Veiksmažodis lailėti, lailà, -ėjo yra netransponuota rytų lietuvių forma (p. 342), sena mūsų 131 Pastabos chyba lexikografů. Porušením F. de Saussureova zákona je lėžti, lėžtu, lėžiau ‚uhasit se, slábnout‘ =... lėžtų, lėžiai (s. 349). lėsgyvis, lėžgyvis, lėl-t-gyvis je přehození přízvuku v novém slově užívaném ve spisovném jazyce (s. 342). atlyžau je třeba opravit, protože existuje pouze atlyžau od atlyžti (s. 348). Nářeční historie slova lėšis: lė̃šis, lĩšis, S. Stan. laisis = leisīs nebo lėsis, leniš zdánlivě neukazuje, že jsou germánská (s. 348); mėštas (s. 368) je doklad z jižních aukštaitských (dzūkijských) nářečí s redukovaným dvojhláskovým -ai: = maištas. Podoba màno = màno pochází z nářečí, v nichž se prodlužují krátké přízvučné samohlásky (s. 372). Matomai (= patrně, je vidět) takový je můj osud (chyba jazykové kultury) — s. 377. Pravopis je třeba opravit pouze na kaip mat) = kaipmàt — s. 377. Slova madùs, bárnas (s. 385) budou nejspíš z nářečí dadininků nebo ze Šv, Grdm. Slovo malata (s. 386) má také slabiku -at- z nářečí, která změkčují l, zatímco mala liežuvìu bude neopravená tisková chyba. Výrok žmonà parsilėido bude nejspíš žmonà pérsileido (s. 391, pozn. 307). Přídavné jméno paminklinis (2) je patrně nějaké nářeční; taková je podoba paminklinis, -ė (1) — s. 403. Pokud je známo, nářeční přítomný čas slovesa myžti je menžù, menžà (Krš, Šauk, Vg, Varn), nikoli minžù — s. 407; mókymasis není novotvar (s. 409), srov. také široce rozšířenou nesklonnou žemaitskou podobu múoki. mùos / múoki.muos (s. 408). Žemaitské mótyna nemůže mít dzūkijskou příponu -yna vyjadřující pohrdání (když učitel Slovan řekl ve škole švenčionským merginoms „děvčata“ mergynos, ještě po 50 letech si pamatovaly, co se stalo) (s. 411). Přídavné jméno ženského rodu papúota označuje samici s mnoha papų; jak známo, na jednom zasedání Litevské jazykové společnosti v roce 1910 se mluvilo o dívce s velkými prsy a o papúota prasnici (s. 439). Slova pumplys, pumpùkas mají nepřehozené um ~ am (s. 438). Předložky a příslovce pàskui ‚v závěsu, zezadu‘ a paskui ‚později‘ jsou velmi odlišná slova, která se nezaměňují (s. 441), stejně tak pàskum a paskuṁ. Sloveso pavydėti se v 1. os. přít. času vyslovuje pavẏdžiu, nikoli pavyzdžiu̇ (s. 444). Pavẏtra má jaksi nečekaný přízvuk a zápis (s. 444). Pielčiai ‚takový dž joviklis‘ (s. 447) lze stěží převést na pėlčiais. Tvrzení, že přípona -ūn- je ruského původu (s. 451), je dávno opuštěno. Příslovce pérnot má v severních západožemaitských nářečích v poslední slabice slova ai > o (W. Fenzlau 1936, 13, D. Gargasaitė LKK III 87–89, LD 90 aj.) = pérnait. per- se mění nejen v lotyšské par-, ale také ve všech žemaitských nářečích a v severní aukštaitštině kolem Žg, Ps, Pn, Kp a jinde (s. 451). Ohledně pėšti ir pàšyti ‚trhat‘ panuje jistá nejasnost (s. 453). Slova pelakas ir pelakai pocházejí z oblasti nářečí s -le- > -la- (s. 459). Mnozí Žemaité dodnes říkají pìninks / pìni.njks, pìni̇gìnis, nejde tedy o stlit. gw. (s. 461). Ne všichni Litevci mají šuodžiai (s. 474); chudáčci Žemaité všude říkají sú.des / sù.dis, prìsu.dėjusį / prìsu.dėjosė ‚namočili se‘. Přízvukovanou podobu plúgas jsem nikdy nikde neslyšel; zapsána byla podoba od těch, kdo nerozlišují přízvukové intonace (s. 476). Podstatné jméno prastúolis je třeba opravit: prastuòlis (s. 480). púota 1 je rovněž novým přehozením přízvuku spisovného jazyka (s. 489). Pùnia a pùnė jsou slova téhož kořene? ràisas, -à (4) je přepracovaná podoba slova z východních nářečí z podoby spisovného jazyka 132 Santraukos raisas, -à (3) (s. 497). Ravkasys se vyslovuje raukasiš ~ Ravkasys mělo být; častější ravakasys lexikografy zaujalo více (s. 505). Ve spisovném jazyce se nyní místo rožančiaus šíří rožinis (1) — s. 505. Příslovce žemynražui, žemynvarpiui (s. 505) vzniklá namísto žemaitských žėmi-nražų, žėmi-nvãrpų (s. 505) jsou nejasná; nejasné je i sloveso rumžtis (s. 510), snad > um ramžtis? Přídavné jméno riebus, -ì 3 se teprve nyní kvůli vzácnosti svého přízvukového typu začíná přizpůsobovat spisovnému jazyku podle typu 4 (s. 514). Množné číslo atariečiai = atóriečiai pochází z nářečí, v nichž se zachovalo *a a o zůstalo nezměněné (s. 515). V žemaitských nářečích se vyskytuje také rùdmėiši / ròdmė.nčę / ròdmė.se, stejně jako varianty slova „maso“ (s. 522). Slovo samànė ‚domácí pálenka‘ se rozšířilo prostřednictvím televizních zábavných pořadů, dokonce i v Žemaitsku, kde se slovo sàmāna vůbec neužívalo; je staré 5–7 let (s. 531). Sámpylinis pienas není mléko nalité opatrně (s. 532), nýbrž označení z adventního či postního období suchých půstů. Podoba sãvo pochází z nářečí, v nichž se prodlužují krátké přízvučné samohlásky (s. 537). šėkantis ‚další, který přijde‘ dosud nebylo přijato do spisovného jazyka (s. 540). skiedrà (4) je školní novotvar, od (3) — s. 562. smėlėtas, -a = smėlėtas (1) — tisková chyba? (s. 576). Ve spisovném jazyce je sóstas (1), nikoli šòstas (s. 584). Jak je možné, že spėlgti se vyskytuje převážně v Žemaitsku, zatímco spàlgena (1) u východních aukštaitů (s. 585). Novotvar A. Salise z roku 1932 je staigmenė (3ᵇ) — s. 600; a įstinga = ístinga (s. 601). Sloveso stérti, -u nemůže mít podobu stėrãu = stė́rau (s. 602). Přítomný čas: šála = šãla (s. 623). Znovu se objevuje v živém jazyce dávno zaniklé kainà (s. 623). Žemaitské Šatrija (3ᵇ), nikoli Šatrija! (s. 625). šiauža je pouze v jednom J; žemaitské jsou atšiaūža, atšãža, atšmìža (s. 627). Podstatné jméno šeimà ei má diftong jako kreitis, kreivas, seitas (s. 617). kreivas je zděděné, r může být ztvrdlé; seitas je nářeční slovo, může jít o redukci a nebo o korekci tvrdého a měkkého s (s. 637). Genitiv singuláru šėpos nemůže mít přízvukový typ 4 (s. 628). Místní název zní Šeštokai (4), nikoli Šeštokai (s. 633). Ono šiaūža je pouze v jednom J; doložená je podoba pašāža (1) — s. 635. Tam, kde se rozlišují přízvukové intonace, je liėknas, zatímco lieknas pochází od východních mluvčích, kteří intonace ˈˈ nivelizovali (s. 635). V živém jazyce je žálesas, nikoli žalėsas (s. 639). Přítomný čas je šniokščiu = šniokščiu (s. 648). U přídavného jména šunkùs, -ì by přehozená podoba správněji byla šankus, -ì ‚čilý, skákavý‘ — s. 652. Nářeční rumbus = rambùs (s. 658). Z Pruské Litvy přišlo téigti; to je původní varianta (s. 664), zatímco teigti je slovo s později přehozeným přízvukem. Podoba prãžvimbė je nářeční (s. 675). Minulý čas má podobu trémti, trémiau, zatímco trémiau náleží slovesu trémti (s. 685). ūstai se užívá v okolí Žagarė-Grudžiai (z Krš ùsta), tj. ùostai (severní žemaitské ùustā) – s. 707. Z ùtis v Krš, Rdn, Tl, Eig nejspíš vzniklo utėlė, stejně jako ze skruzdìs (skruzdės) skruzdėlė, skruzelė aj. (srov. s. 707). Slovo vàlanda (z zděděného valandà, -õs 3ᵇ) pochází od mluvčích, kteří užívali adyną a nahradili přejaté slovo domácím (s. 715). Častější přízvuková podoba je nėvala, nikoli nevalà (s. 717). Souhláska v- se před am-, an- nevyslovuje v nářečích, která dodržují zákon am-, an- > ǫm-, ǫn- / um-, un-: ūm.ždis, ūn.čas, ūndù; ale ū.nìni (s. 718, 720). O tom se psalo mnoho. V tomto případě 133 Pastabos Vymezená oblast nářečí nedovoluje považovat to za starší jev, navíc je to proměnlivé. Kdo ví, zda je na tom něco zvláštního, nebo zda tu jsou nějaké ántų, ą̃šų, andenių apod. Podstatné jméno veisėlė (s. 728) je nářeční, zatímco téměř všeobecně se užívá veislė (2); veislė ve městech je důsledkem neporozumění. Vėltana je pravidelné e > a v takzvaných dadininkų nářečích (s. 733). Zemědělci vyslovují šienveržė, ne šienveržė (s. 742). Tvar vėdo je třeba změnit na vėso (s. 743). sėjėjas = sėjėjas (tamtéž). Výslovnost lokálu singuláru u všech Litevců zní vidui, viršui, kraujui, jen učebnice učí vidui, viršui, jde tedy pouze o pravopisný zvyk (s. 747); dokonce i vyučující na VPU přízvukují viduj, viršuj (!) atd. Nečekaně je přízvukováno viengungis (s. 748) = viengungis (2). Pono se nahrazuje tvarem viešių (s. 750), což se proměnilo v drobný žert. Sloveso viežtis nebylo objasněno; Žemaité vyslovují viež̌:s, neūšioviežu, což zní jako nějaká miėstas, svietas a další slavismy. Jméno jezera Vāšuoka pochází z nářečního vā.so.kas / vā.šakas, což souvisí s výslovností nepřízvučného uo v nářečích (s. 744). Tvar nakvašà má slabiku -va- z nářečí s dadininkų výslovností (s. 744). Další slovo — pavėnia — lze jen obtížně vysvětlit přízvukem (s. 744). Viengungis, -ė (s. 748) = viengungis, -ė (2). Příčestí apvilktas je doloženo z okolí Švenčionys a Utena; většina Litevců užívá pouze apvilktas (s. 753). Bevyrė, didvyrė se vyslovují s metatonickým přízvukem: bevyrė, didvyrė (s. 757). Paviržis je třeba nahradit tvarem pavìržis (s. 761). žāisti je zděděné (v Suvalkách se kárá dítě: vė̃ pražā.i-dei pirštinītės; o Lz a Zt už ani nemluvím (s. 771)). Tvar žìpsnis nejspíš vznikl z žìpsnis, -ỹs vlivem ú > i (s. 775). Do literární podoby převedená žemaitská slova žemynrašui, žemynvārpiui se tak šíří celým textem: jde pouze o koncovku ‘-u / ’ou / o‘ (s. 778). Z německého žemaitského pravopisu pochází žlėga (s. 789), kterou začali vyslovovat poněmčení tilžėnai a pagėgiškiai ze západní aukštaitštiny. Prof. W. Smoczyński vynaložil mnoho práce a předložil světu významné tvůrčí dílo. Proslavil náš jazyk a učí nás všechny zkoumat jeho nářečí s nasazením a obětavostí i nejrůznější vědecké prameny. Je to z nedůvěry ve vlastní síly, nebo si myslíme, že budeme lépe připraveni, anebo si chceme na nějakou dobu trochu polevit? Vytautas Antanas Vitkauskas Institut litevského jazyka P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva 134