“Būdvardžių darybos raida. The Development of Adjective Formation”

WILLIAM R. SCHMALSTIEG Pensylvánská státní univerzita Oblasti výzkumu: indoevropeistika, baltské jazyky, zejména stará pruština, slovanské jazyky. VÝVOJ TVOŘENÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN. VÝVOJ ADJEKTIVNÍ DERIVACE Saulius Ambrazas; sestavila Danguolė Mikulėnienė Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2011, 274 p. ISBN 978-609-411-066-5 Touto monografií autor završil svou třídílnou práci o vývoji tvoření litevských substantiv. První část „Daiktavardžių darybos raida. Lietuvių kalbos veiksmažodiniai vediniai“, věnovaná vývoji substantiv (slovesných derivátů), vyšla v roce 1993 a druhá část „Daiktavardžių darybos raida. Lietuvių kalbos vardažodiniai vediniai“, věnovaná vývoji substantiv (jmenných derivátů), vyšla v roce 2000. Je velmi smutné, že autor zemřel dříve, než mohl připravit k vydání konečnou verzi třetí části své práce. Tato monografie byla připravena na základě jeho rukopisů a článků publikovaných v litevských i zahraničních lingvistických časopisech. Je rozdělena do příspěvků ve třech různých jazycích. Její hlavní část tvoří šest kapitol v litevštině věnovaných tvoření adjektiv (s. 7–155), po nichž následuje část v angličtině nazvaná „Některé indoevropské rysy baltských adjektiv“ (s. 156–180). Závěrečný text je článek, který do francouzštiny přeložil Daniel Petit a který nese název „Východní Balt, západní Balt, Balt a Slovan: problém jejich dávných vztahů z hlediska slovotvorby“; původně vyšel v časopise Histoire Épistémologie Langage 26/II (2004): 43–79 (s. 181–211). Následují zkratky (s. 212–213), bibliografie (s. 214–239), rejstřík litevských slov (s. 240–266) a jmenný rejstřík (s. 267–272). V 1. kapitole autor píše, že důležité informace o tvoření přídavných jmen lze najít už v nejstarších litevských gramatikách, v gramatikách Daniela Kleina (1653 – Grammatica Litvanica; 1654 – Compendium Litvanico-Germanicum) a Kristupase Sapūnase a Theophyla Gottlieba Schultze (1673 – Com- Recenzijos / Reviews 161 W I L L I A M R. S C H M A L S T I E G pendium Grammaticae Lithuanicae). Obě tyto gramatiky zdůrazňují, že zdrobněliny si zachovávají rod i koncovky základového slova, např. juodas „černý“ má zdrobnělinu juodokas „načernalý“, zatímco saldus „sladký“ má zdrobnělinu saldokus „nasládlý“. Tento rys však zřejmě není starobylou derivační technikou, nýbrž inovací, která se vyskytuje zvláště ve východních dialektech. Další zdrobňovací přípona je -intelis(-ė). V uvedených nejstarších gramatikách se tak setkáváme s výrazem silpnintelis „trochu slabý“ i s výrazem silpnokas „tamtéž“. První gramatiky rovněž zaznamenávají adjektivní přípony -iškas a -inis, srov. např. kūniškas „tělesný“ a geležinis „železný“. V Kleinově gramatice se vyskytují některá číselná adjektiva s příponami –(i)okas(–a)) a –(i)opas(–a)), např. vienokas a vieneropas „stejný, podobný“, zatímco v gramatice Sapūnase a Schultze se setkáváme pouze s příponou -opas, např. vieneropas. Zmiňovány jsou také gramatiky Augusta Schleichera (1856) a Friedricha Kurschata (1876), stejně jako práce dalších badatelů, například Augusta Leskiena, který jako první zkoumal litevské jmenné přípony v kontextu indoevropské slovotvorby. Probírána je práce Pranase Skardžiuse, Kazimierase Būgy, Pranase Kniūkšty, Jana Otrębského, Jana Endzelīna a dalších; kapitola končí klasifikací šesti kategorií adjektiv od Adelė Valeckienė: 1) adjektiva vyjadřující zesílení nebo množství; nejdůležitější jsou zde zdrobněliny s příponou –(i)okas(–a)); 2) adjektiva vyjadřující inherentní vlastnosti; do této kategorie patří deriváty s příponou -ingas(–a) a také mimořádně produktivní slovesná adjektiva s příponou –us(–i), vyjadřující charakteristickou vlastnost odvozenou od odpovídajícího děje (stavu), např. apdairūs(–i) „obezřetný“, atsargūs(–i) „opatrný“ atd.; 3) adjektiva vyjadřující vnější vlastnosti –(i)uotas(–a), –(i)otas(–a)), –ėtas(–a); 4) adjektiva vyjadřující podobné nebo charakteristické vlastnosti, většinou tvořená příponou -iškas(–a); 5) adjektiva vyjadřující charakteristické rysy; do této kategorie patří produktivní deriváty s –inis; 6) adjektiva vyjadřující výsledné vlastnosti; většinou jde o slovesné deriváty s příponou –us(–i), např. aptakūs(–i) „proudnicový“, išlaidūs(–i) „marnotratný“. Jak však Ambrazas poznamenává, hranice mezi kategoriemi nejsou vždy zcela zřetelné. Kapitola 2 je věnována kategoriím tvoření adjektiv z historického hlediska. Stejně jako substantiva lze i adjektiva rozdělit na slovesné a jmenné kategorie. Slovesná adjektiva obvykle označují vlastnosti odvozené od dějů (nebo stavů) a zpravidla se tvoří příponou –us(–i), např. platūs(–i) „široký“, našūs(–i) „produktivní“. Tento starobylý slovotvorný typ se stal velmi produktivním a rozšířil se na úkor jiných typů. Litevština zdědila z indoevropštiny také další, méně časté přípony s podobnou funkcí: *–no–, *–lo–, *–ro–, *–to–, *–uo–. Zastupují je staré deriváty s kognáty v řadě příbuzných jazyků, např. pilnas „plný“, tūlas „mnoho“, aštras „ostrý“, stãtas a statūs „strmý, svislý“, gyvas „živý“. Přípony *–to– a *–no– mají starobylý sémantický 162 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Būdvardžių darybos raida The Development of Adjective Formation související jevy, srov. bál-tas „bílý“ a bál-nas „s bílým hřbetem“. Přípona –t– se začala používat pro pasivní participium v baltských jazycích, kde na rozdíl od slovanských jazyků přípona –n– tuto funkci nepřevzala. Litevská jmenná adjektiva mají několik typů produktivního tvoření. Vyznačují se větším sémantickým rozlišením, avšak při historickém zkoumání nacházíme souvislosti mezi dřívějšími sémantickými vztahy a typy tvoření, které se na první pohled značně liší. Pranas Skardžius již upozornil, že adjektiva s příponami –(i)otas(–a), –(i)uotas(–a), –ėtas(–a) označují nejen vnější, povrchové vlastnosti, ale také vlastnosti vnitřní (podobně jako odvozeniny s příponou –ingas(–a)). Stáří sémantických odvozenin tohoto typu potvrzují příbuzné výrazy, jako je litevské barzdótas „vousatý“, které dobře odpovídá OCS *bradatъ, polskému brodaty, ruskému borodatyj a latinskému barbātus. Odvozeniny se stejnou příponou však mohou zároveň označovat vnitřní vlastnost, např. litevské dievótas „zbožný, pobožný“, lotyšské dievuots „dobrý, skvělý“, staropruské deiwuts „požehnaný, spasený“, stejně jako OCS *bogatъ „bohatý“ a latinské fortūnātus „týž“. Deminutiva tvoří zvláštní kategorii jmenných adjektiv. Obvykle označují větší či menší míru vlastnosti a nesou odstín něžnosti, např. gerókas „docela dobrý, značný“, didókas „pěkně velký“. Úzce souvisejí s odvozeninami číslovek, např. vienókas(–a) „stejný, homogenní“, dvejókas „dvojího druhu“ (srov. OCS двоjakъ), které již v 16. století začaly nahrazovat odvozeniny na –(i)opas(–a). V dějinách tvoření litevských adjektiv je proto třeba rozlišovat tři kategorie: 1) adjektiva označující děj a jeho výsledek; 2) adjektiva vyjadřující příslušnost; 3) deminutivní adjektiva. Tyto kategorie byly nejspíše zděděny z pozdního indoevropského prajazyka, odedávna však byly navzájem úzce spjaty. Kapitola 3 pojednává o derivačních příponách adjektiv označujících děj nebo jeho výsledek. Nejběžnější z nich je přípona *–u–kmenného typu –us(–i), starý derivační typ. Litevské platùs(–i) „široký“ se tak liší pouze stupněm ablautu od OI pr̥thú- a avestského parəθu-, řeckého πλατύς „široký“. V litevštině se tento derivační typ stal velmi produktivním a odvozeniny se často tvoří jak od sekundárních, tak od primárních sloves, např. skalùs „snadno štípatelný“ od skáldyti „štípat“; někdy se objevuje také ablautová alternace, např. marùs „snadno umírající“ od mìrti „zemřít“. Zdá se, že absence *–u–kmenových adjektiv ve staropruském a lotyšském jazyce svědčí o tom, že jejich produktivita v litevštině je nedávného data. V baltských i dalších indoevropských jazycích je poměrně mnoho deverbalních odvozenin s *–no–, např. litevské pìlnas(–à), lotyšské pìlns, staropruské pilnan, slovanské *pъlnъ / pъlnъ, germánské fulna, staroirské lān, sanskrtské pūrṇá, avestské parəna- „plný“. V litevštině je mnoho takových odvozenin, např. drėgnas „vlhký“ (srov. drėkti „navlhnout“) atd. V LKŽ je uvedeno 105 příkladů, z nichž 73 mají *–u–kmenové dvojtvary, např. kìlnas(–à) „vznešený“ a kìlnus(–ì). Odvozeniny s *–no– mají často dvojtvary na *–lo–, srov. krėsnas „zavalitý, statné postavy“ Recenzijos / Reviews 163 W I L L I A M R. S C H M A L S T I E G a krēslas. Slovní adjektiva s příponou *-ino-, tvořená od malého počtu sloves, jsou příznačná pro západní nářečí. Některá z nich, odvozená od přechodných sloves, se významem blíží participiím, např. nėšinas(-ā) „nesoucí“. Obecně již slovní adjektiva s derivačními příponami od *-no- nejsou v baltských a příbuzných jazycích produktivní. Slovní adjektiva s příponou -tinas(-ā) mají zpravidla význam nutnosti a často se jim říká „participia nutnosti“, například nėštinas(-ā) „který musí být nesen“. Podobně jako přípona -tinas se i přípona -tinis odvozuje od pasivních participií na *-to-, tyto útvary jsou však novější, vznikly pouze v litevštině a vyskytují se převážně ve slovnících Sirvydase, např. abejotinis „wątpliwy (pochybný)“. Některá litevská slovní adjektiva na *-lo- mají hluboké historické kořeny. Odvozeninu tūlas(-ā) „mnoho“ již z hlediska současného jazyka nelze rozdělit na složky tū-las(-ā). Z indoevropského slovesa *teu-/tu-/tū- „bobtnat, přibývat“ pocházejí také litevské výrazy tù-mtas, tu-ñtas / tù-ntas „velký zástup, pluk“ a tù-mstas, tū́kstantis „tisíc“. V několika případech se u téhož kořene setkáváme se střídáním tří přípon -lo-, -ro- a -no-, srov. kiblūs(-i) „přilnavý, držící se“, kibnùs „přilnavý, držící se“, kibrùs(-i) „zvědavý“. Přípona -lus(-i) se stala poměrně produktivní a tvary s kmenem na u zde nahrazovaly tvary s kmenem na o. Starší adjektivum gāilas(-ā) „smutný, zarmoucený“ tak bylo nahrazeno u-kmenovým tvarem gailùs (-i). Přípona -lus(-i) má také varianty -slus(-i) a -šlus(-i), například bailus „bázlivý, zbabělý“ a baislùs, dále tuklùs „obézní“ a tukšlùs–(i) „měkký“. Přípona *-mo- se od nejstarších dob používala k tvoření adjektiv od sloves. Indoevropské formy *kai-ma- / *kei-ma- daly litevské káimas, staropruské caimis „vesnice“, litevské kiēmas „dvůr“ a lotyšské ciems „vesnice“. (Odkaz Ambrazase PKEŽ III 76 a násl. je třeba opravit na PKEŽ II 76 a násl.). Ambrazas uvádí, že se přípona -mas(-ā) vyskytuje také s variantou u-kmene -mus(-i); doloženy jsou například obě varianty lai-mas(-ā) „šťastný“ a lai-mus(-i). Většina slovních adjektiv s příponou *-mo- se v baltských jazycích změnila v pasivní participia, některá z nich však i dnes mají spíše adjektivní povahu, např. litevské gāl imas „možný“, įmā no mas „představitelný“, ištikimas „věrný“ atd. Zajímavé je, že germánské *werma- „teplý“ má tutéž adjektivní příponu. Na základě odvozenin s příponou *-mo- vznikla odvozená přípona *-imo/ -īmo, která tvoří nejen adjektiva, ale také podstatná jména označující děje a vlastnosti, např. gyvėnimas „život“, rāšymas „psaní“. Slovní adjektiva s příponou *-to- jsou v indoevropských jazycích doložena od nejstarších dob, např. litevské stā́tas, latinské status, řecké στατός, sanskrtské sthi-tá „stojící“. Většina slovních adjektiv s touto příponou se v litevštině (stejně jako v mnoha jiných indoevropských jazycích) změnila v pasivní participia. Pouze část z nich (většinou odvozeniny od nepřechodných sloves) si zachovala původní adjektivní význam, např. litevské 164 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Būdvardžių darybos raida The Development of Adjective Formation báltas(–à) „bílý“, keĩstas(–à) „podivný“ atd. Ambrazas poznamenává, že sufix *–uo– byl s největší pravděpodobností již samostatným slovotvorným afixem a úzce souvisel se sufixy *–no–, *–to–, *–mo–. Zvláště starobylé jsou lit. gyvas, lotyš. dzīvs, slovanské živъ, lat. vīvus, OI jívá- „živý“ < IE *gʷei–/*gʷī–. Ambrazas navrhuje, že lit. kliėpas a lotyš. klāips „chléb“ pocházejí z indoevropského kořene *kʷlei– „klonit se, ohýbat se“, a odkazuje na Otkupščikov 2001b (tiskovou chybu za 2001a). Ambrazas nezmiňuje názory Būgy a Alminauskise, kteří se domnívají, že litevské slovo pochází ze staroislandského hleifr, ani názor mého učitele Alfreda Senna, že slovo pochází z běloruského chlėb nebo polského chleb (viz LEW 271). Kapitola 4 pojednává o jmenných derivátech. Ve starém indoevropském prajazyce převažovaly deriváty s afixem *–(i)io–/–eiio–, např. lat. patrius, řec. πάτριος, OI pítriya- „otcův, otcovský“. V litevštině se zachovalo poměrně málo derivátů se sufixem *–(i)io–. Patří k nim adjektiva na –ias(–ia), např. apsčias „hojný“, šlāpias „mokrý“ atd. V litevštině je poněkud více adjektiv se sufixem –is, –ys(–ė), která rovněž pocházejí z *–(i)i–, např. kairỹs(–ė) „nacházející se vlevo“ atd. Vedle kmenových derivátů *–io–/–iio– existují v litevštině také odpovídající kmenové deriváty *–o–, např. vedle apsčias(–ia) „hojný“ se vyskytuje také ápstas(–à). Tento jev je poměrně starobylý; srov. litevský kmen naũjas „nový“ na *–io– s pruským kmenem na *–o– (ak. pl.) nawans „týž“. Obecně lze z údajů vyvodit, že ve východobaltské oblasti zůstala adjektiva se sufixem –(i)io produktivní o něco déle než v ostatních baltských nářečních oblastech. Kapitola 5 se věnuje obecným charakteristikám tvoření starých indoevropských adjektiv v baltských jazycích. V baltských jazycích se setkáváme s archaickými slovesnými adjektivy označujícími vlastnosti odvozené od slovesného děje či stavu. Jsou to *–no–, *–ro–, *–lo–, *–to–, *–uo– a odvozovací koncovky *–u– a *–o–. Příklady: pil-nas „plný“, ãš-t-ras „ostrý“, tū-las „mnoho“, stā-tas „svislý“, gý-vas „živý“, plat-ùs „široký“, sēn-as „starý“. Ambrazas poznamenává, že řada dřívějších badatelů spojovala střídání kořenových sufixů l, n, r se starším heteroklitickým skloňováním. Několik takových střídání je doloženo v litevštině a příbuzných jazycích, např. lit. leĩ-las „tenký“, staroislandské linr „měkký, slabý“, řec. λει-ρός. Zdánlivý řecký kognát je však nejistý. Podle Friska (1970: 101) „Wie lat. līlium stammt auch λείριον aus einer östlichen Mittelmeersprache... Auch das poetische λειριός und λειρός als Beiwörter der Haut und der Stimme dürften als Ableitungen von λείριον verständlich sein (‘lilien weiss, -zart’)...“ Přesvědčivější jsou však lotyšské příklady kūr-ls a kūr-ns „hluchý“. Kapitola 6 pojednává o baltské etnogenezi z hlediska slovotvorby. Autor poznamenává, že slovotvorné afixy přecházejí z jednoho nářečí či jazyka do druhého snáze než tvaroslovné koncovky. Slovotvorné údaje proto mohou pomoci při řešení obtížných problémů baltské etnogeneze. Mnohé společné Recenzijos / Reviews 165 WILLIAM R. SCHMALSTIEG typy baltské slovotvorby jsou zděděny z období společné baltštiny nebo ještě starších dob. Přesto se slovotvorné procesy v litevštině, lotyštině a staré pruštině značně liší. Tyto rozdíly a jejich vzájemné vztahy umožňují zkoumat některé procesy, k nimž došlo v dávné baltské minulosti. Nomina actionis a adjektiva označující děj a výsledek se v litevštině a lotyštině již dlouho tvoří pomocí forem se sufixem *-mo-; v tomto ohledu se východobaltské jazyky shodují se vzdálenějšími slovanskými, albánskými a chetitskými jazyky. Naproti tomu ve staré pruštině se sufix *-mo- vyskytuje pouze v číslovkách a adjektivech a osobních jménech odvozených od těchto číslovek a adjektiv. Existují však vzácné výjimky. Elbingský slovníček (39) uvádí dumis (Rouch), srov. lit. dūmas, lotyš. dūmi, slovanské *dymъ, lat. fūmus, OI dhūmá- „kouř“ a řecké abstraktum θυμός „duše“. V litevštině vznikala podstatná jména děje se sufixy *-i-mo-/-īmo- (např. nešìmas „nesení“, rãšymas „psaní“), zatímco v lotyštině, stejně jako ve staré pruštině, existují pouze adjektiva této struktury. Je třeba si povšimnout, že na rozdíl od litevštiny, kde se sufix -mo- běžně používá, se v lotyštině adjektivní sufix *-no- vyskytuje v podobě -šana (<*-s-jo-nā), srov. např. mir̃šana „smrt“. Nejbližší obdobný sufix nenajdeme v litevštině, nýbrž ve staré pruštině, kde se vyskytuje sufix -sna, srov. OP billīsnā „výroky“. Ambrazas poznamenává, že při úvahách o etnogenezi Litevců je třeba mít na paměti, že řada slovotvorných izoglos spojuje Litevce s Prusy a odlišuje je od Lotyšů. Například lit. šeimýna „rodina“ odpovídá OP seimīns „čeledíni“. Kolektivní útvary se sufixem *-īno- se vyskytují také ve slovanských jazycích (srov. lit. beržýnas „březový háj“ a slovanské *beržina-). V lotyštině se však vyskytuje pouze ablautová varianta *-ei-no-/-oi-no-, srov. lit. eglýnas „jedlový háj“ oproti lotyš. egliene, eglien̄s „týž“. Protože IE *-ei- dává také praslovanské *-ī-, nelze určit, zda je slovanská rekonstrukce *berzina nejstarší podobou. Stejně dobře lze rekonstruovat ranou praslovanskou podobu *berzeina-; v takovém případě by sufix odpovídal lotyšské, nikoli litevské podobě sufixu. Oddíl nazvaný „Některé staré indoevropské rysy tvoření baltských adjektiv“ (s. 156–180) je v podstatě anglickým překladem 5. kapitoly Senieji indoeuropietiškieji baltų kalbų būdvardžių darybos bruožai. Anglický překlad je výborný, ale nepodařilo se mi zjistit, proč byl do angličtiny přeložen právě tento oddíl ani kdo je autorem překladu. V závěrečném článku (ve francouzštině) se Ambrazas soustředí na skutečnost, že litevština a lotyština vykazují četné strukturální rozdíly, zejména ve tvoření podstatných jmen děje, kolektivních podstatných jmen a zdrobnělin. Zaráží, že sufix *-imo/-īmo, známý z takových litevských podstatných jmen jako nešìmas „nesení“ a rãšymas „psaní“, se v lotyštině a staré pruštině vyskytuje pouze 166 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Būdvardžių darybos raida The Development of Adjective Formation u přídavných jmen, např. lotyš. nářeč. tālīms „vzdálený“, srov. lit. tólimas, tólymas „tamtéž“. Je třeba poznamenat, že na rozdíl od litevštiny, kde se běžně užívá přípona –mo-, se v lotyštině adjektivní přípona *–no- objevuje v podobě –šana (<*–s–io–nā), srov. např. miršana „smrt“. (Tisková chyba na s. 126 uvádí nomina actinis místo nomina actionis.) Nejbližší přípona tohoto typu se nevyskytuje v litevštině, nýbrž ve staré pruštině, kde nacházíme příponu –sna, srov. staropr. billīšna „výroky“. Litevština a lotyština se liší také ve způsobu tvoření zdrobnělin; litevština obvykle užívá příponu *–elio-, často doprovázenou palatalizací předcházející souhlásky. Tato přípona se však občas vyskytuje i v lotyštině, např. maišelis (zdrobnělina od maiss „pytel“), srov. lit. maišėlis „tamtéž“. Ve staré pruštině máme pro tuto příponu jen velmi málo dokladů, např. (EV 179) patowelis „nevlastní otec“ a snad také slovo tewelyse z basilejského epigramu, „tatínek“, a několik osobních jmen. Běžná lotyšská zdrobnělina se naproti tomu tvoří příponami *–inio- a *–ītio-, např. dê,liņš od dê.Is „syn“ a brālītis od brālis „bratr“. V litevštině jsou zdrobněliny na *–ītio- mnohem méně běžné než v lotyštině, ačkoli se setkáváme s lit. brolýtis odvozeným od brólis „bratr“. Naopak jiný ablautový stupeň téže přípony, totiž *–oitio-, se v litevštině užívá hojně, např. broláitis od brólis. Tato přípona není v lotyštině doložena. Kolektivní podstatná jména označující skupinu lidí nebo živých tvorů v lotyštině zanikla, zatímco v litevštině se tato kategorie zachovala; srov. lit. brolija „bratři a sestry“, slovanské *bratrьja „bratři“, řec. φρατρία „kmen, klan“. Lotyšská nářečí mají četné odvozeniny označující skupinu rostlin či předmětů nacházejících se na jednom místě, např. s příponou *–ā-io-; srov. lotyš. nářeč. ālksnājs „olšový háj“, zatímco litevština má álksna, alksnà „tamtéž“. Nejhojněji zastoupená litevská přípona označující skupinu rostlin či předmětů na jednom místě je *–ī-no (srov. lit. šeimýna, staropr. seimīns „čeledíni“). Některá východní a západní aukštaitská nářečí mají kolektivní podstatná jména s příponou –ytė; srov. lit. alksnytė „olšový háj“, eglýtė „borový les“, karklýtė „vrbový háj“ (zde je na s. 190 chybně vytištěno jako karklýlė). Tato přípona musela kdysi existovat také v lotyštině, jak ukazují místní názvy Apsīte, Kalmīte atd.; v současné lotyštině se však vyskytuje ablautová odvozenina, srov. bē,rzaite vedle lit. beržytė „les mladých bříz“. Ambrazas pojednává o příponě –ysta (častěji také –ystė u podstatných jmen označujících vlastnost) a píše, že lit. krikščionystà „křesťanství“ přesně odpovídá staropr. (EV 794) cristion-isto (zde na s. 192 chybně vytištěno jako cristiomsto); viz PKEŽ II 280. Kromě podstatných jmen na –ulis(-ė) označujících nositele určité vlastnosti má litevština také podstatná jména na –uõlis(-ė), např. bičiùlis and bičiùolis „přítel“. Stará pruština a východolitevská nářečí mají příponu –ena označující kůži nebo kožešinu zvířete, např. lit. arklenà „koňská kůže“, staropr. (EV 498) nognan „Leder, leather“, pokud je toto slovo odvozeno od *nōgenan. Lotyština naproti tomu tuto příponu v této podobě nemá, setkáváme se v ní však s příponou *–enio-, např. vecenis „stařec“, rītenis Recenzijos / Reviews 167 WILLIAM R. SCHMALSTIEG „východní vítr“. Litevština má jen několik takových odvozenin, např. bergždėnis(-ė) „neplodné zvíře“. Nejdůležitější litevská přípona označující nositele určité vlastnosti, -inykas, má přesný protějšek ve staré pruštině, nikoli však v lotyštině; srov. např. lit. laukinỹkas „obyvatel polí“, staropr. (EV 407) laukinikis „Leman, nájemce půdy“, avšak lotyš. laučinieks „sedlák“. Ambrazas píše, že podstatná jména s příponami *-iniko-/*-ineiko- označující nositele vlastnosti jsou produktivní také ve slovanských jazycích a že se často odvozují od přídavných jmen na *-ino-; srov. např. grěšьnikъ „hříšník“ < grěšьnъ „hříšný“. Zdá se však, že grěšьnikъ lze chápat také jako jméno činitelské (viz Vaillant 1964: 211). Máme tedy hříšníka chápat jako nositele vlastnosti hříšnosti, nebo jako činitele (schopného) působit hřích? Zdá se, že jde spíše o teologickou než jazykovědnou otázku. Podle Ambrazase byla podstatná jména s příponou *-iko- běžná v západních aukštaitských nářečích, zatímco ve východních aukštaitských nářečích jsou doložena méně často. Tato přípona vznikla z deminutivní přípony *-iko-, která je dobře doložena ve staré pruštině; srov. malnījikix „Kindlein, malé dítě“. Ambrazas píše, že slovanské jazyky pravděpodobně převzaly z baltských jazyků činitelské přípony *-tā-io- a *-ē-io-; srov. lit. artójas „oráč“, lotyš. arājs < *artājs, staropr. (EV 236) artoys „Ackermann, oráč“, příbuzné s praslovanským *ortajь „tamtéž“. Zatímco adjektivní přípona *-(i)i̯o- je produktivní ve slovanských jazycích (např. člověčь „lidský“), řečtině (např. ἵππιος „bohatý na koně“) a indoárijských jazycích (srov. védské áśo(i)ya- (zde chybně vytištěno jako áśviya-) „náležející ke koním (nebo od koní pocházející)“, není tento typ přídavného jména v baltských jazycích příliš zastoupen, ačkoli se zde vyskytuje; srov. lit. šlāpias „vlhký“, lotyš. slapjš. Ambrazas poznamenává, že archaičnost baltských jazyků je dobře známa, existují však případy, kdy slovanské jazyky zachovaly starší stav než baltské. Slovanské jazyky si například uchovaly starobylou příponu *-tel-, zatímco v baltských jazycích byla tato přípona zcela odstraněna a nahrazena příponami *-tāio- a *-io-. Některé inovace ve slovotvorbě spojují Balty, Slovany a Germány, např. posesivní přídavná jména s příponou *-isko-; srov. např. staroslověn. božьskъ, gótské gudisk s, lit. dieviškas „božský“. Kromě několika již zmíněných tiskových chyb uvedu ještě několik dalších. Rok v bibliografickém odkazu „Vanags 1951“ (s. 18) je jistě tiskovou chybou, neboť se narodil v roce 1962. Na s. 116 a v anglickém překladu na s. 166 nacházíme řec. ἅγιος „svatý, posvátný“ s jemným přídechem místo správného ἅγιος s ostrým přídechem; na s. 194 je ankštuõlis místo aukštuõlis; na s. 211 exlusive místo exclusive. V pozn. 8 na s. 113 je staroind. kṛṣṇasá „načernalý“ přepsáno správně, avšak v pozn. 7 anglického překladu na s. 163 bylo vynecháno písmeno -ṣ-, takže je uvedeno kṛṇasá. Ačkoli jsem v této recenzi vyslovil jen velmi drobné výhrady, celkově se domnívám, že všichni baltisté by měli být profesorce Mikulėnienė vděčni za to, že shromáždila a zpřístupnila spisy tohoto nadaného, avšak předčasně zesnu- 168 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Būdvardžių darybos raida The Development of Adjective Formation zesnulý lingvista, muž, jehož hluboké znalosti a pronikavé postřehy vedly k důležitým a zajímavým závěrům. Abychom si udělali představu o ztrátě, kterou jsme utrpěli, doporučuji přečíst nekrolog Saulia Ambraze, který napsala Grasilda Bl ažienė (2010). Zvláště mě zasáhla poznámka, kterou pronesl Sauliusův otec: „Nemėgstu, kai mane aplenkia“ (Blažienė 2010: 203). Baltisté mé generace mohou tento pocit sdílet. ZKRATKY Gk. – řečtina Latv. – lotyština OCS – staroslověnština Pol. – polština IE – indoevropský Lith. – litevština OI – staroindický Russ. – ruština Lat. – latina OP – staropruský REFERENCES Blažienė Grasilda 2010: Išėjęs, kad pasiliktų. – Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 201–204. EV – Elbing Vocabulary. LEW – Fraenkel Ernst. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter; Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht, 1955–1965. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 1941–2004. PKEŽ I-IV – Mažiulis Vytautas. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1988–1997. Vaillant André 1964: Manuel du vieux slave 1. Paris: Institut d’études slaves. Įteikta 2011 m. gruodžio 19 d. WILLIAM R. SCHMALSTIEG The Pennsylvania State University 814 Cornwall Road State College PA 16803, U.S.A. [email protected] Recenzijos / Reviews 169