Antroponimijos lingvistinė analizė ir reali asmenvardžių istorija

ZIGMAS ZINKEVIČIUS Směry vědeckého výzkumu: baltská studia, dějiny litevského jazyka, dialektologie, onomastika. LINGVISTICKÁ ANALÝZA ANTROPONYMIE A SKUTEČNÉ DĚJINY OSOBNÍCH JMEN ÚVODNÍ POZNÁMKY Badatelé osobních jmen se s tímto problémem setkávají neustále. V článku se jej pokusím probrat na základě svých dlouholetých zkušeností získaných při výzkumu litevské antroponymie. Nejvíce údajů mám o příjmeních svém a svých příbuzných, proto se budu zabývat především jimi. Zinkevičius. Lingvistická analýza tohoto příjmení ukazuje, že jde o někdejší patronymikum, jehož základem byla lidová podoba – zkrácenina křestního jména řeckého původu Zenonas (řec. Zeus, gen. Zēnos „Zeus“) s příponou k, mající kořen Zen-k-. Jméno bylo převzato od Byzantinců přes východní Slovany, a proto se změnilo na Zin-k- (řecké ē > v byzantské řečtině ī, ve slovanských jazycích i). Srov. variantu téhož příjmení Zenkēvičius s kořenem Zen-k-, převzatou ze Západu, z Říma, prostřednictvím Němců, Čechů a Poláků. Příjmení stejného původu vznikla i ze zkrácených podob bez přípony k: Zinas, Zinius, Zin-iūkas aj. (svědčí o převzetí z Východu) a Zēnas, Zēnius aj. (svědčí o převzetí ze Západu). Přípona -evičius je východoslovanského (nikoli polského!) původu a užívala se v písemném jazyce kanceláří starého litevského státu (-evičь) k označování osob bez ohledu na jejich národnost a původ. Později, když se patronymika změnila v příjmení, ztratila tato přípona patronymickou funkci a stala se ukazatelem „urozenosti“1. Dnes již nic neoznačuje a je cizorodým prvkem v litevské antroponymii. Zjistit skutečnou historii mého příjmení, tj. určit, zda je přímým pokračováním patronymika, nebo zda se jeho přípona -evičius objevila později ve snaze učinit příjmení „urozenějším“, není bez genealogického výzkumu možné. Genealogických údajů se však podařilo shromáždit jen málo. 1 Plačiau apie šią priesagą ir pavardę Zinkevičius žr. Zinkevičius 2003: 124–126. Įžvalgos / Insights 149 ZIGMAS ZINKEVIČIUS Podle vyprávění mého otce Petra Zinkevičiuse pocházeli jeho předkové „od Vilniusu“ (Zinkevičius 1999: 8–12). Takové vyjádření však může znamenat nejen okolí Vilniusu, ale také starobylou správní jednotku spojenou s Vilniusem, například vilniuské biskupství, nebo dokonce vilniuské vojvodství. Místo původu rodu je tedy velmi neurčité. Soudě podle vyprávění sousedů, které jsem slýchával v dětství, můžeme těžko uvěřit, že by jeho litevští rodiče či prarodiče sami „povýšili“ své příjmení na šlechtické tím, že k němu přidali cizí příponu –evičius. Sousedé vyprávěli, že můj dědeček Andrius neuměl polsky a jeho žena, která pocházela ze zchudlého a polonizovaného šlechtického rodu, ho nedokázala naučit polsky ani se pokřižovat. Jejich příjmení nejspíš dalo základ zděděné staré patronymické jméno; to mohlo vzniknout z křestního jména kdekoli v Litvě. Skutečnou historii příjmení by pomohl objasnit pouze genealogický výzkum, nikoli lingvistický. Ten je však obtížně proveditelný kvůli omezené dostupnosti nejdůležitějších pramenů – matrik křtů a sňatků a inventářů panství, rozptýlených v různých archivech a institucích – a především kvůli tomu, že údaje v nich nejsou systematicky zpracovány a chybějí podrobné rejstříky. O obtížích při pátrání po příjmeních v písemných pramenech bude ještě řeč. Není jasné, kdy se Zinkevičiusovi přestěhovali do okolí Ukmergė. Na konci 18. století tu, přinejmenším v Juodáusiu, kde nyní žijí, určitě ještě nebyli. Dokládají to inventarizační akty panství Juodausiai z let 1765 a 1791, v nichž se Zinkevičiusovi nezmiňují. Přistěhovali se tedy v 19. století, protože na jeho konci už můj dědeček Andrius pracoval na panství Juodausiai jako ordynář (podruh vyššího postavení). Když panství vyhořelo, dostal pozemek na jeho území, nejblíže k Ukmergė. Tam jsem se narodil. Změny našeho příjmení někdy způsobily náhodné okolnosti. Můj strýc Stasys (otcův bratr) změnil své příjmení z Zinkevičius na Zenkēvičius, protože se mylně domníval, že jde o nářeční podobu, srov. penki > nář. pinki. Žagelis. To je příjmení mé babičky z otcovy strany: Žagel-ýtė. Lingvistická analýza umožňuje odvodit toto příjmení od starobylého dvousložkového osobního jména Žā-gelas, které má první složku Žā-, srov. Žā-baras, Žā-buras, Žā-labas, Žā-liudas, Žā-liumas a další (původ a stáří této složky nejsou jasné), a druhou složku – -gelas, srov. Bár-gelas, Daũ-gelas, Jaũ-gelas, Mìn-gelas, Nór-gelas, Vós-gelas, Žý-gelas a další, také Gél-butas, Gél-gaudas, Gél-kantas, Gél-minas, Gél-vydas a další, jakož i zkrácené podoby a jejich odvozeniny Gelỹs, Gel-áitis, Gel-ónis. Složka Gel- se spojuje se slovesem gélti „velmi bolet“; měli ji i Prusové, a proto je třeba ji pokládat za vzdálené dědictví starověku. Osobní jméno Žagėlis může mít také původ v přezdívce (pravděpodobnost je malá), srov. žãgas „kužel, hromada dříví“. Příjmení Žagėlis by se dalo vykládat také jako nářeční podoba jména Žiogėlis (pravděpodobnost je ještě menší), protože se v nářečí nepřízvučné o vyslovuje jako a (srov. tvarėla „plůtek“ vedle tvõra „plot“), zatímco měkké ž mohlo ztvrdnout vlivem polské výslovnosti (?). Srov. příjmení Žiog-ėlis a Žiógas, Žiógis, Žiogỹs, Žiog-ūnas: žiógas. 150 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Antroponimijos lingvistinė analizė ir reali asmenvardžių istorija Podařilo se shromáždit poměrně mnoho údajů, které ukazují skutečnou historii příjmení mé babičky, ale ne všechny jsou spolehlivé a některé jsou pouze domnělé. Babička Žagelytė, která pracovala na panství Juodausiai jako správkyně kuchyně ještě předtím, než panství vyhořelo, podle vyprávění jejího i sousedů pocházela z okolí Kurkliai (městečko asi 30 km za Ukmergė) a ze známého šlechtického rodu Žageliů, který postupně zchudl. V minulosti pocházeli z tohoto rodu významní lidé. Jedním z nich byl Ignas Žagelis (jeho příbuzenský vztah k babičce není jasný), který se polsky psal Żagiel. Narodil se roku 1826 na nedalekém panství Pavirinčiai, zemřel roku 1891 a byl proslulým lékařem. Cestoval po zemích Afriky a Asie, dlouho žil v Egyptě (byl očním lékařem u místokrále!) a plul po Nilu až k jeho pramenům2. Údaje z archivů o babiččiných předcích bohužel dosud nebyly prozkoumány, a proto chybějí nejen genealogické poznatky, ale i takové, které by pomohly objasnit původ příjmení. Skapas. Příjmení mé matky za svobodna: Skap-aitė. Lingvistická analýza umožňuje odvodit toto příjmení od zkrácené podoby takových starobylých dvousložkových osobních jmen, jako je Skā-paras, které mělo první složku Skā-, srov. Skā-buras, Skā-vydas, Skā-vitas (:?), a druhou složku -paras, srov. Daū-paras, Lium-paras, Ùž-paras a podobně, dále Pár-gaudas, Pár-skaudas, Pár-vainas a další, jakož i Parà, Par-ùlis, Par-eikà a další (: předpona a předložka par-?), která dala počáteční souhlásku p-: Skā-paras. Shodovala se s podstatným jménem skāpas „vykastrované zvíře“. Dnes lidé toto příjmení obvykle „etymologizují“ právě takto. Osobní jméno Skāpas a jeho varianty Skapa, Skapis, Skapaitis se užívaly již v 16. století a nacházejí se v písemných pramenech. V minulosti šlo o oblíbené osobní jméno, užívané nejen v okolí Ukmergė. Dalo vzniknout mnoha názvům sídel, srov. název městečka Skāp-iškis. Proniklo dokonce i do běloruštiny a možná také do polštiny, srov. bělor. Cron, pol. Skop, pokud byly původním zdrojem jeho rozšíření někdejší baltské země. Je třeba poznamenat, že od tohoto osobního jména se obvykle netvoří příjmení s odvozenými (příponovými) podobami. Kromě Skap-ìnskas ir Skap-ėckas, která mají cizí přípony, je známo pouze jedno vzácné příjmení patronymického původu, Skap-ónis. Jinak se užívá původní, neodvozené osobní jméno Skāpas. Podařilo se shromáždit více údajů o skutečné historii příjmení mé matky než odpovídajících údajů o příjmení Zinkevìčius. Inventarizační akty panství Juodausiai z let 1765 a 1791 ukazují, že na konci 18. století žilo v Juodausiai několik rodin označovaných příjmením Skapais. Z jedné z těchto rodin (není známo z které) měla pocházet má matka (podrobněji viz Zinkevičius 1999: 12–15). Možná budou Skapové z Juodausiai Skapai v budoucnu nalezeni i ve starších písemných pramenech, pokud se nějaké objeví. Vždyť jde o staré původní (neodvozené) osobní jméno. 2 Apie kitus žymesnius Žagelius žr. Zinkevičius 1999: 21. Įžvalgos / Insights 151 ZIGMAS ZINKEVIČIUS Sestra mého dědečka Kazimíra Skapase Ona se provdala za Adama (jméno je nejisté) Balžeka. Je to zajímavé příjmení. Přízvuk je na Balžėkas a Balžėkas, nikoli však na Balžėkas, ačkoli jinde v Litvě se vyskytuje i takové příjmení s příponou -ėkas, připojenou ke kořeni Balž-; srov. příjmení Balžis, Balžus, Balž-aitis, Balž-ūnas, Balž-inas (přízvukování žádného z nich není známo). Kořen Balž- souvisí se slovem balžas „střízlivý, jasný, modrý“. Neobvyklá přípona -ėkas v příjmení Balžėkas mohla vzniknout namísto -ėkas z -ėkas vlivem polské výslovnosti; srov. název sídla Krikštėnai, které místní obyvatelé (oblast byla polonizována) vyslovovali Krikštėnai. V takovém případě by však zůstala nevysvětlena varianta přízvuku Balžėkas s -ėkas, která kvůli ė naznačuje možný nelitevský původ příjmení. Připomíná francouzská příjmení; srov. Balžakas / Balžākas. Nelze proto vyloučit předpoklad, že původ tohoto příjmení může souviset s Napoleonovým tažením Litvou; jeho počátek mohl mít na svědomí francouzský voják, který zůstal v okolí Ukmergė. Zda je tento předpoklad správný, by měl ukázat výzkum skutečných dějin příjmení a rodu v písemných pramenech. Dostupné genealogické údaje bohužel do napoleonské doby nesahají. Je tedy třeba hledat starší údaje. Moje matka se stýkala nejen s dětmi zmíněného Balžeka, Petrem a Vaclovasem (byli to její bratranci), ale také s matkou manželky jeho bratra, habilitovaného doktora Jonase Balžekase, známého odborníka na včelařství (jeho synem je známý tenisový trenér Remigijus Balžėkas). Jde o takzvané příbuzenství sňatkem neboli švagrovství3, které je třeba mít na paměti a nezaměňovat je s genealogickými vazbami. Žeruolis. Příjmení mé babičky z matčiny strany: Žeruol-ytė. Lingvistickou analýzou lze v příjmení Žeruõlis vyčlenit kořen Žer-; srov. příjmení Žėras, Žer-eikà, Žer-iolis (přízvukování není známo, lidé jim říkají také Žer-ùlis), Žer-õlis, Žer-õnas, Žer-skis (přízvukování není známo) a s rozšířením k: Žer-ka (přízvukování není známo), Žer-k-áuskas. Kořen Žer- pochází nejspíše ze staršího Žėr-; srov. příjmení Žėrỹs, Žer-õnas aj. Původem by mohl souviset se slovy žėr-uóti, žėr-ėti apod. Kořen Žėr- je v tomto příjmení rozšířen příponou -uõlis, pomocí níž se obvykle od sloves tvoří označení původců děje (nomina agentis), např. pavyd-uõlis, skend-uõlis, žin-uõlis „ten, kdo toho hodně ví“. Existuje také podstatné jméno žėr-uõlis „ten, kdo září“. Příjmení Žeruõlis je tedy třeba považovat za příjmení přezdívkového původu. Jeho původní ohnisko šíření leží v okolí Ukmergė. To vysvětluje změnu kořene Žėr- v Žer-, protože v nářečí se nepřízvučné dlouhé samohlásky změnily v krátké a o, ė splynuly s a, e. Údajů, které by dokládaly skutečnou historii příjmení mé babičky Žeruolytė, je velmi málo. Ví se pouze, že se můj dědeček Kazimieras Skapas oženil s Kotrynou Žeruolytė z vesnice Baubliai, ležící na druhém břehu Šventoji (říkávali jsme „z anašalių“). Původ jejích pradědů není jasný, archivní prameny dosud nebyly prozkoumány. 3 Plačiau apie šią giminystės rūšį ir jos narių pavadinimus žr. Buivydienė 1997. 152 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Antroponimijos lingvistinė analizė ir reali asmenvardžių istorija Lisas. Rodné příjmení mé ženy Reginy: Lis-aitė. Lingvistická analýza umožňuje odvodit příjmení Lisas z varianty křestního jména Aloyzas, Alisas, která ztratila počáteční A-. Základem podoby křestního jména Alisas bylo latinizované germánské jméno Aloysius, Aloisius, které vzniklo z germánského dvousložkového osobního jména Alwis: starohornoněmecké al „všechen“ + wīsi „moudrý“. Křestní jmenný kořen A(Lis) se do Litvy musel dostat z východu, z Byzance přes východní Slovany. Dokládá to nezměkčení souhlásky s, na rozdíl od dnes užívaného křestního jména Aloýzas, které k nám přišlo ze západu, z Říma přes Poláky; s bylo znělé a změnilo se v z, což ukazuje na zprostředkování němčinou. Zkrácený kořen Lis- křestního jména (bez A-) má v Litvě řadu příjmení odvozených od něj: Lisýš, Lis-aitis, Lis-ėvičius, Lis-inskas, Lis-ičkas, Lis-ėckas, Lis-áuskas a podobně; také s rozšířením k: Lìskus, Lisk-aitis, Lisk-ėvičius aj. Srov. Liz-áitis se znělým s, které ukazuje na západní původ. Údaje dokládající skutečný původ příjmení mé ženy sahají pouze do poloviny 19. století. Její dědeček Juozapas Lisas (1855–1939) pocházel z okolí Kupiškisu. Koupil pozemek v Tutkonysech (toto sídlo dnes již neexistuje). Později se přestěhoval do Pupónisu. Oženil se s Juozapatou Vaitiekūnaitė (1872–1957) z Jutkoniů. Krátce před první světovou válkou, kolem let 1911–1912, se spolu se třemi dalšími hospodáři z oblasti Kupiškisu přestěhoval do žemaitské oblasti, do Apýdimů, ve farnosti Upýna, nedaleko městečka Upýna (okres Telšiai). Tak vznikl ostrov obyvatel z Kupiškisu uprostřed Žemaitije. Vesnici Apydimai dnes na žádné mapě Litvy nenajdete. Kvůli melioracím a dalším pohromám nezůstala ani nejmenší stopa po její existenci. Synové Juozapase Lise: Povilas (nar. 1897), Petras (nar. 1899), Juozas (otec Reginy, nar. 1903), Jonas (nar. 1912) a dcera Ona (nar. 1900) odešli do žemaitské oblasti ještě jako děti. Jediný nejmladší syn Stasys se narodil už v žemaitské zemi, v roce 1914. Všichni si však dobře uchovali rodné kupiškénské nářečí, alespoň jeho nejdůležitější prvky. To ale nelze říci o jejich dětech: ty se poženemaitštily a v jejich řeči nezůstala po rodném kupiškénském nářečí rodičů žádná stopa. Jako dialektologa mě zajímalo sledovat řeč starší generace „žemaitských kupiškénců“ a soupeření kupiškénských a žemaitských jazykových prvků v ní. To podnítilo úvahy o problémech obecné lingvistiky, zejména o míře odolnosti jednotlivých jazykových prvků vůči cizímu vlivu. V řeči Juoze, Reginina otce, který žil mezi Žemaity jen krátce a už v roce 1924 se přestěhoval do Kaunasu, téměř žádné žemaitské prvky nejsou. Toto nářečí se nenaučil, přestože jeho žena byla Žemaitka. Jeho řeč nejvíce ovlivnila tehdejší městská mluva v Kaunasu a později ve Vilniusu, kde žil nejdéle. Zachovaly se v ní i výrazné kupiškénské prvky. Téměř totéž lze říci i o řeči jeho nejstaršího bratra Povila. Jinak tomu bylo u bratrů Petra, který celý život prožil mezi Žemaity a hospodařil v Apydimech, Įžvalgos / Insights 153 ZIGMAS ZINKEVIČIUS Stasys (pracoval jako lesník v okolí Kuršėnů) a sestra Ona (vdala se do vesnice Kirklių, na druhé straně Upyny, a po celý čas žila obklopena Žemajty), v jejichž řeči se výrazně střetávaly žemajtské a aukštaitské, přesněji kupiškénské prvky. Bratr Jonas roku 1929 odjel do Argentiny a o jeho řeči nelze nic říci. Příjmení utvořená z křestního základu Lis- byla zřejmě odedávna méně typická pro Žemajty než pro Aukštajty. Zajímavá je tato drobnost. Příjmení Lisas kupiškénsky vyslovují s prodlouženou přízvučnou samohláskou i (lìsas) ‚hubený‘. Dokonce měli podezření, že toto příjmení má původ v přezdívce, a odvozovali je od spojení „hubený člověk“. Nedostatek starších genealogických údajů brání určit, zda předkové Lisů měli příjmení (snad ještě nedědičné osobní jméno) s počáteční samohláskou A-, tj. *Alìsas, anebo pouze podobu bez A-: Lìsas, která se do Litvy snad dostala již bez A-. Stasiulis. Příjmení prarodičů Regininy manželky z matčiny strany. Lingvistická analýza odvozuje příjmení Stasiulis od křestního jména slovanského původu Stanislovas (ze slovanského dvoukmenového osobního jména Stani-slavъ: stani ‚stůj, staň se‘ + slava ‚sláva‘), jehož zkrácenou podobou je Stasỹs, rozšířenou o zdrobňovací příponu -ulis. Toto příjmení i jeho další příponová odvozená jména (Stasiul-aitis, Stasiul-iónis, Stasiul-ėvičius aj.) jsou rozšířena téměř po celé Litvě: nositele najdeme jak mezi Žemajty, tak mezi Aukštajty. Údaje dokládající skutečnou historii příjmení Reginina dědečka Stasiulis se vztahují pouze k druhé polovině 19. století; údaje z poloviny tohoto století jsou nejasné. Reginin dědeček Tomas Stasiulis se narodil roku 1864 ve vesnici Barvyžiai, asi 5 km od Luókė směrem na Viekšnály (místní tomu obvykle říkají Beibele). Je pravděpodobné, že zde žili i jeho předkové. Dnes tato vesnice již pomalu zaniká. Tomas Stasiulis se oženil s Viktorijí Česnytė, sestrou známého profesora a prorektora VDU Blažieje Česnyse (1884–1944). Jejich děti: Pranas (nar. 1912, zemřel roku 1952 v bolševickém lágru někde v Archangelské oblasti), Kazė (Lisienė, Reginina matka, 1904–2000), Ona (Rastenienė, 1906–1976, roku 1929 odjela do Argentiny), Viktorija (Jogminienė, 1908–1989), Aleksandras (1911–1960). Reginina matka Kazė Stasiulytė-Lisienė, která navštěvovala školu domácích prací, se stala hospodyní svého strýce a kmotra, prof. Blažieje Česnyse, v Kaunasu. Na jejich dvoře stál nevzhledný domek z červených cihel, v němž se usadil profesor Kazimieras Būga, který se vrátil z Ruska. Kazė Stasiulytė se při práci v domácnosti u prof. Česnyse seznámila s Juozasem Lisasem, který vykonal vojenskou službu a žil v Kaunasu, a provdala se za něj. Nějakou dobu žili oba u prof. Česnyse. Kazė Stasiulytė-Lisienė si dobře uchovala svůj rodný jihovýchodní žemajtský dialekt (její manžel se, jak již bylo uvedeno, žemajtsky nenaučil). Tímto dialektem dobře mluví i Regina. Naučila se jej od matky a prarodičů, kteří mluvili žemajtsky, když v létě pobývala v Barvyžiai. Později se narodili Reginini bratři a sestry, kteří vyrůstali už poté, co se rodiče přestěhovali do Telšiai; z prostředí, v němž se používal, se naučili nikoli matčin „dūnininský“, nýbrž telšský „dounininský“ žemajtský dialekt. 154 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Antroponimijos lingvistinė analizė ir reali asmenvardžių istorija Vzhledem k nedostatku starších genealogických údajů nelze zjistit, kdy a jak vzniklo příjmení Reginina dědečka Stasiulis: zda jeho původní význam byl „Stasův syn“, nebo „malý Stasys“, nebo nějaký jiný. Dále probereme několik příjmení vhodnějších pro naše téma, jejichž nositelé s námi nejsou příbuzensky spjati. Baltrušis. Příjmení mého spolužáka z gymnázia v Ukmergė, profesora Romualda Baltrušise. Lingvistická analýza ukazuje, že pochází ze křestního jména Baltramiejus (z aramejského Bar-Talmai „syn Ptolemaia“), jeho zkrácené podoby Baltras + přípony -ušis, která se používá k tvoření označení činitelů (nomina agentis); srov. příjmení Baltušis, Toliūšis aj., podstatná jména gailliūšis „ten, kdo může pro druhého všechno“, tėtūšis „tatínek“ aj. Údajů dokládajících skutečnou historii příjmení prof. Baltrušise je málo. Romualdův otec Stasys (Stanislovas) byl učitelem a vedoucím školy v Ukmergė. Jeho otec Matas byl zemědělec a měl hospodářství v Bliuvuose mezi Kaunasem a Veiveriai. Zemědělci byli i jeho předkové, kteří tam rovněž žili. Někteří z nich užívali dvojí příjmení Baltrušio a Balt-rušaičio. Varianta s patronymickou příponou -aitis by v okolí Ukmergė nebyla možná, ledaže by se dotyčná osoba přistěhovala odjinud. Jsou známy celkem čtyři generace Baltrušisů. Starší původ tohoto rodu dosud zůstává skryt v archivech a nebyl prozkoumán. Jovaiša. Příjmení archeologa, profesora Eugenijuse Jovaišy. Lingvistická analýza ukazuje, že pochází ze starobylého litevského dvousložkového osobního jména Jó-vaiša, respektive Jo-vaišas. První složka Jó-, srov. Jó-gailas, Jó-gaudas, Jó-kantas, Jó-mantas, Jó-tautas, Jó-oydas aj. Takovou složku měli i Prusové, jde tedy o dědictví z velmi dávných dob (spojované s jó-ti). Druhá složka -vaišas, srov. Gaud-vaišas, Nór-vaišas, Taūt-vaišas, Tól-vaišas aj. a Vaiš-mantas, Vaiš-noras, Vaiš-tautas, Vaiš-vilas, také zkrácené podoby a jejich odvozeniny Vaišas, Vaišys, Vaiš-ūtis aj. Takovou složku měli také Prusové, vyslovovali ji Vais-; souvisí s vá išės, jde tedy rovněž o dědictví z velmi dávných dob. Údajů dokládajících skutečnou historii příjmení prof. Jovaišy není mnoho. Jeho otec Leonas, profesor pedagogiky, se narodil v Lieplaukė (okres Telšiai), tedy v žemaitském kraji. Dědeček Antanas (nar. 1875) užíval dvojí příjmení: Jóvaiša a Jóva išas. Byl hudebníkem, působil jako varhaník v Lieplaukė a živil se tam také obchodem. Narodil se však nikoli v Lieplaukė, nýbrž v kraji Aukštaitija, poblíž Pãsvalys, odkud pocházeli i jeho pradědové. Protože příjmení Jóvaiša tvoří staré dvousložkové osobní jméno, přesněji jeho ā-kmenová podoba, v minulosti u tohoto příjmení pravděpodobně nedocházelo k větším změnám, kromě kolísání mezi a-kmenovými a ā-kmenovými podobami, jak jsme viděli. To by měly ukázat archivní dokumenty z dřívějších dob, které dosud nebyly prozkoumány. Įžvalgos / Insights 155 ZIGMAS ZINKEVIČIUS Razumas. Příjmení prezidenta Litevské akademie věd Valdemara Razumase. Prvotní ohnisko rozšíření tohoto příjmení se nachází v okolí Ukmergė. Přibližně tam se užívá také příjmení Prōtas. Proto se samo nabízí myšlenka, že Rāzumas může být kalkem příjmení Prōtas. Spojení příjmení s podstatným jménem prōtas by v takovém případě bylo výtvorem lidové etymologie, protože původ příjmení Prōtas je ve skutečnosti zcela jiný. Vzniklo z polatinštěného řeckého křestního jména Protasius: řec. protássō „stavím dopředu“. Srov. příjmení vytvořená z tohoto křestního jména Protasėvičius, Pratasėvičius aj. Osobní jméno téhož původu měli také Bělorusové, například Прамас ← Прамасий. Existuje ještě varianta křestního jména Protāzas s polským zněním souhlásky s, které svědčí o tom, že se jméno dostalo z Říma na Západ přes Poláky (srov. pol. Protazy), Čechy a Němce (ti s rovněž změkčili). Forma křestního jména s s se k nám dostala z Východu přes východní Slovany z Byzance. Máme také složku -protas: Nó-protas. u dvousložkových osobních jmen. Toto osobní jméno však může být prusismem, proto je jen málo pravděpodobné, že by složka -protas byla skryta v příjmení, které nás zajímá. Při zkoumání původu příjmení Rāzumas je třeba mít na paměti, že příjmení Розум mají Bělorusové, což by zase mohlo ukazovat na roli baltského (litevského) substrátu při jeho vzniku. Totéž je třeba říci také o polském příjmení Rozum, pokud vzniklo v oblastech, které patřily ke starému litevskému státu nebo v nichž v minulosti žili lidé hovořící baltskými jazyky (litevsky). Skutečná historie příjmení Valdemara Razumase dosud nebyla prozkoumána. Jsou známy přibližně tři až čtyři generace. Genealogický výzkum by měl uvedené úvahy potvrdit, nebo vyvrátit. OBTÍŽE GENEALOGICKÉHO VÝZKUMU Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že lingvistická analýza odhaluje možný původ osobního jména nebo několik variant tohoto původu. Která z nich se hodí pro příjmení, které nás zajímá, lze určit pouze objasněním jeho skutečné historie, a to není možné bez genealogického výzkumu. Litevcové zpravidla znají původ svého rodu do minulosti nejvýše tři až čtyři generace. Výjimky jsou vzácné. O dřívějším původu se uvažuje nejasně, často se pouze hádá, ba dokonce fantazíruje. Kdo chce prozkoumat svůj vzdálený původ na základě písemných pramenů – a právě to je skutečný genealogický výzkum – setkává se s velkými obtížemi. Takové dokumenty jsou různorodé: patrně nejdůležitější jsou matriky narozených a oddaných. Odedávna se matriky vedly pouze v kostelech, neboť civilní matrika byla v Litvě zavedena poměrně nedávno. Za sovětské okupace byly z kostelů 156 Acta Linguistica Lithuanica LXVI Antroponimijos lingvistinė analizė ir reali asmenvardžių istorija Matriky byly převáženy do Vilniusu, kde pro ně byl zřízen zvláštní archiv. Něco však zůstalo i v kostelech. Mnoho matričních knih ze starších období se uchovává také ve vědeckých knihovnách a v různých archivech. Jejich hledání je tedy nelehká práce. Osobní jména zapsaná v matrikách ze starších období (17.–19. století) (bez ohledu na to, zda ještě nebyla dědičná, nebo již plnila funkci příjmení) se nevyznačují autentičností, neboť polští a polonizovaní litevští kněží je polonizovali, a dokonce je „převáděli“ do polštiny. Studium těchto osobních jmen nejen pomáhá objasnit historii polonizace příjmení a jeho deformování, ale také poskytuje důležité údaje, které umožňují osvětlit skutečný vývoj konkrétního příjmení (nejen v dokumentech). Mnoho významných genealogických údajů lze nalézt ve vizitačních aktech kostelů uchovávaných v archivech. Tyto akty začala nedávno vydávat Litevská katolická akademie věd, čímž významně přispěla ke studiu litevské antroponymie. Druhým velmi důležitým pramenem pro genealogický výzkum jsou inventáře panství. Jen část z nich byla vydána, ostatní jsou dosud rukopisy uchovávané ve vědeckých knihovnách nebo archivech. Osobní jména obsažená v inventářích panství, které jsou právními dokumenty, se vyznačují relativní autentičností: ve větší míře než v církevních matrikách jsou v nich zaznamenány takové formy osobních jmen (litevské či polonizované), jaké tehdy používali sami jejich nositelé a jejich sousedé. To je velmi důležité. Nikdy však nesmíme ztrácet ze zřetele skutečnost, že osobní jména ve všech pramenech byla tehdy ovlivňována „oficiální“ polopolskou antroponymií užívanou polonizovanou společností. Proto se neustále setkáváme s potřebou polonizovaná osobní jména znovu přizpůsobovat litevštině a s problémy tohoto procesu, které vyžadují další práci. Rekonstruovat skutečné litevské podoby je nezbytné; jinak nebude možné objasnit jejich skutečný vývoj. Potíže při studiu dokumentů všeho druhu začínají už snahou určit, ke které správní jednotce, obvykle farnosti nebo panství, náležela v minulosti příslušná osada, a tedy v dokumentech které farnosti či panství je třeba hledat příjmení. Pátrání je velmi složitá a pečlivá práce. Je třeba procházet hromady dokumentů napsaných v odhadovaném (obtížně určitelném) období, než se podaří najít hledané příjmení. Ne vždy je snadné je ani identifikovat, tj. spojit s hledaným rodem, objasnit stupeň příbuzenství a určit, zda patří k genealogické linii, nebo odráží jen jeden z typů příbuzenství. To je velmi důležité. Všechna tato práce vyžaduje mnoho času a úsilí, zejména proto, že osobní jména v pramenech dosud nejsou evidována, nebyly sestaveny jejich úplné rejstříky, natož pak souhrnný registr zahrnující celé Litvu. Įžvalgos / Insights 157 ZIGMAS ZINKEVIČIUS ZÁVĚRY 1. Genealogický výzkum je pro vědu o antroponymii velmi důležitý, neboť objasňuje skutečný vývoj a původ zkoumaného osobního jména. 2. Genealogický výzkum umožňuje zjistit, která z verzí původu osobního jména určených lingvistickou analýzou (často jich bývá více) je správná. 3. Při zkoumání osobního jména v pramenech je důležité odlišit dědičnou linii (jeho genealogii) od různých druhů příbuzenství obecně, jejichž jednotlivé stupně se označovaly různými, proměnlivými termíny. 4. Je třeba určit status osobního jména nalezeného v pramenech: zda jde již o příjmení, nebo ještě o nedědičné osobní jméno (přízvisko). Jeho status vnáší do samotného genealogického výzkumu jasno. 5. Vzhledem k velkým obtížím spojeným s genealogickým výzkumem a objasňováním původu rodu se objevují nepoctiví lidé, kteří se snaží obohatit na těch, kdo hledají své kořeny. Podvodníci „vytvářejí“ neexistující dokumenty nebo pořizují jejich údajné opisy, které prý dokládají to, co člověk hledá. Tím škodí budoucím seriózním výzkumům, uvádějí badatele v omyl a ztěžují jim práci. Upřímná rada všem, kdo hledají kořeny svého rodu: mějte se na pozoru před podvodníky! LITERATŪRA Buivydienė Rūta 1997: Lietuvių kalbos vedbyų giminystės pavadinimai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Zinkevičius Zigmas 1999: Prie lituanistikos židinio. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Zinkevičius Zigmas 2003: Rinktiniai straipsniai 3. Vilnius: Katalikų akademija. Įteikta 2012 m. sausio 31 d. ZIGMAS ZINKEVIČIUS Justinškių 41–24, LT-05127 Vilnius, Lietuva [email protected] 158 Acta Linguistica Lithuanica LXVI