Angelė Vilutytė. „Kaltanėnų šnektos žodynas“

ANTANAS BALAŠAITIS Směry vědeckého výzkumu: lexikografie, jazyková kultura, terminologie. Angelė Vilutytė SLOVNÍK KALTANĖNSKÉHO NÁŘEČÍ Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008, 460 p. ISBN 978-609-411-019-1 V nedávno vydaném jednom z deseti slovníků litevských nářečí je představena slovní zásoba okolí Kaltanėnů. I to je neplánovaná práce Ústavu litevského jazyka. Takto se také připravovaly slovníky nářečí. První takový slovník vydal Vytautas Vitkauskas (1937–2012). Po jeho Slovníku severovýchodních dūnininkských nářečí (1976) začali takové slovníky připravovat nejen jazykovědci Ústavu, ale i Vilniuské univerzity. Jak v předmluvě k recenzovanému Slovníku kaltanėnského nářečí píše jeho autorka Angelė Vilutytė, slova svého nářečí si začala zapisovat kolem roku 1960, když dokončovala studium na Vilniuské univerzitě. Autorovi tohoto článku A. Vilutytė vyprávěla, že ji jako školačku nadchla hodnota nářečního jazyka a k zapisování ji vybízel starší příbuzný, vilniuský univerzitní litevský filolog Adolfas Jatulis. Když sbíral materiál k diplomové práci, zapisoval také živou řeč Angeliny matky a babičky. Porozumění hodnotě živého jazyka rostlo a sílilo během studia litevské filologie a klasické filologie, kdy dialektologii vyučoval badatel nářečí Zigmas Zinkevičius. Po mnoha letech měl profesor radost, když se od své bývalé studentky dozvěděl o psaní slovníku jejího rodného nářečí. Po několik desetiletí A. Vilutytė vedle přímé práce na psaní a redigování velkého Slovníku litevského jazyka shromažďovala kartotéku i pro slovník svého nářečí. Jak píše v předmluvě, slova zapisovala o prázdninách a při každé příležitosti, kdy se vracela do rodného kraje. Prochodila desítky vesnic a hovořila s více než padesáti Kaltanėňany nejstarší generace, kteří mluvili tradičním nářečím. Nejvíce jazykových dokladů autorka zaznamenala od své matky Eleonory Dailidytė-Vilutienė, pocházející z vesnice Terpežis, a babičky Eleonory Dailidienė (věty z jejího nářečí ilustrují kaltanėnské nářečí v čítance Litevská nářečí, 1971, s. 346). Ze stejné vesnice pocházely také čtyři tety, s nimiž autorka hovořila. Zaznamenávala i řeč mužů: od svého otce Edvarda, který žil ve vesnici Kūrinai, dědečka Juoza Dailidė, Adolfa a Zenona Radziulů (z Pāgilūtė) a Alfonsa Šerėnase (z Berniūnai). Recenzijos / Reviews 177 ANTANAS BALAŠAITIS Nářečí Kaltanėňanů není z fonetického hlediska jednotné: jeho východní část se řadí k vilniuskému podnářečí východních aukštaitských nářečí, západní pak k uteniškému¹. Stejně jako většina východních aukštaitů tedy Kaltanėňané místo dvojhlásek am, an, em, en vyslovují um (dungus), im (pìmpė), in (ži.ntas), im (tìmpė). Z fonetických rysů nářečí stojí za zmínku tvrdá výslovnost skupin le, lė, re, rė, se, sė: vyslovuje se zde sáula (saulė), lá.isk (leisk), lę̌ksu (lėksiu), rã.tas (retas). Tvrdě se vyslovují také souhlásky d, r, s: dãglas (deglas), rã.tas (retas), rę̌kæ (rėkia), sá.nas (senas), sė̌mãu (sėmiau). V nářečí se vyskytuje také první rys dzūkavání: skupiny dj ir tj se mění na dz ir c: vyslovuje se mé.zei (medžiai), á.uzæ (audžia), nakčù (nakčia), svečù. (svečių). Ačkoli nářečí Kaltanėňanů náleží k různým podnářečím, jeho slovní zásoba je společná oběma: utvářel ji a sjednocoval styk farníků v městečku o nedělích, při odpustových slavnostech a na trzích. Doklady pro slovník se zapisovaly od mluvčích ze západní i východní oblasti. Jak říkávala autorka slovníku, dobrou příležitostí k zapisování jazykových dokladů byla setkání při odpustech i jiná shromáždění v Kaltanėnech. Slovník kaltanėnského nářečí patří k typu úplných slovníků: obsahuje veškerou starou tradiční slovní zásobu nářečí (tedy i výpůjčky) a slova současného spisovného jazyka s významy typickými pro toto nářečí. Slovní zásoba je ve slovníku uspořádána do hnízd stejně jako ve velkém Slovníku litevského jazyka (dále LKŽ). Slovní zásoba Kaltanėňanů je rozdělena do 5725 hnízd. Při čtení slovníku upoutá poměrně velký počet hnízd označených zkratkami sv. a hibr., tj. cizí slovo a hybrid. Po sečtení hnízd pod písmeny A, L, N, V bylo zjištěno, že z 1178 hnízd je 230 slov a odvozenin nelitevského původu. Přibližně pětina slovní zásoby nářečí tedy pochází z cizích jazyků. Zdá se to poněkud mnoho, ale stejně jako z písně nelze vypustit slovo, nelze je vypustit ani z jazyka. Je to dědictví z dob cizí nadvlády. Část cizích slov tvoří slovesné deriváty s předponami da-, raz- (dapìlti, datìrti, razplėšti, raznešioti). Ve slovníku jsou shromážděna slova, která se nejčastěji používají v každodenním životě vesnických zemědělců. Většina slovníkových hesel obsahuje dvě nebo tři věty, ale jsou zde i velmi rozsáhlá hesla s bohatou frazeologií. Z těchto hesel lze uvést oči, zuby, dělat, klást, pracovat, dávat, hlava, škádlit, padat, hýbat se, pouštět, létat, lézt, šplhat, házet, nést, krmit, vrhat se, ruka, sbírat, říkat, sedat si, stavět, bok, opravovat, táhnout, třít, trpět, hnát, navlékat, vodit, země, člověk, tráva. Pro nářečí Kaltanėňanů jsou typické předložky (a předpony) až, ažù, užívané ještě východními aukštajty a odpovídající spisovnému už: Àž kalno namai i nesmato; Àž uogas daug ažrinko; Ažù metų kad grįš, tai gerai; Gyvena ažùkampėj, nei privažiuot in juos; Važiavo ažùlankom; Stokis čia: ažúovėja ažù pirkelės; Miške ažúovėja, o in lauko duoda vėjas; Ažùperniai tai buvo uogų miške; Man jau berniokas ažùmainas ‘užvadas’, – visa ką padaro. 1 To zjistil Adolfas Jatulis ve své diplomové práci Fonetika a morfologie kaltanėnského nářečí (1964), o kterou se opírá Zigmas Zinkevičius ve své Litevské dialektologii (1966: 523). 178 Acta Linguistica Lithuanica LXX Angelė Viltutytė Kaltanėnų šnektos žodynas Všechny tyto odvozeniny ve velkém LKŽ nejsou. A. Vilutytė zaznamenala i další slova, která do LKŽ nebyla zařazena: atōšilas: Led na jezeře puká: atōšilas. bobeliōtė „nepatrná žena“: Bobeliōtė da nesena, baika. dýrauti 1. „slídit“: Dýrauna par langus pavogt ko. 2. „číhat“: Kiaulį papjovė, tai dýrauna katinai. gamùlžiš „kousek“: Duonos gamùlžiš po stalu nusviestas. gišýti „hasit“: Ugni gisau anksti: bijau kad kas neinsgrūst. gretėji „vedle“: Gretėji namai jų. knābinti „šetřit, hromadit“: Knābino knābino visą gyvenimą į paliko turtą svetimiem. paklōščiai „podestýlka“: Atsivežu samanų paklōščiam. papānis „silná konopná látka“: Priaudžia papānio kokio i nešiojam būdavo, a ką darysi. parañkė „blízko, po ruce“: Parañkėj atsistojo i stovi, – da apšutinsiu puodą keldama. prāpjuvas „zahájení žní“: Prāpjuvas būdavo rugių: tai valgių priruošia, alaus pridaro, srov. prapjuvos v LKŽ. prieblindýs „soumrak“: Saulė leidžias, prieblindýs, o mes da lauke. prieblindžiais „za soumraku“: Atėjau prieblindžiais. retōja „řídká řeč“: Anas iš retōsios kai pradėjo. skalėtyti „pomlouvat, drbat“: Laksto po ūlyčią i skalėtyja kai velnias. tylėtem „potichu“: Potichu jdu lesem: bojím se sladkých kořínků. týnius „otok“: Otok splaskl, a přitom jsem byla oteklá, celá noha červená. týpčioti „cupitat“: Kočka už cupitá za kuřátky. viržiūnė „vřesoviště“: Na vřesovišti na jaře paseme. V LKŽ jsou slova, která A. Vilutytė zaznamenala ve svém nářečí: sagrąžai přísl. „když se tká při pohybu zpět přes šlapky“: sagrąžai – tkáš na jednu stranu přes šlapky a pak šlapeš zpátky. saugulìngas „který je třeba velmi opatrovat“. To je strašně opatrovaný bílý šátek. samanykščia „místo zarostlé mechem“: Na mechovišti voní rojovník. savýsu přísl. „mezi svými“: Mezi svými je vždycky lépe, klidněji. sugraużinys „trápení, starost“: Mám velkou starost – cibule shnily. sukirtinýs „základy kamen“: U kamen jsem udělal základy. šūrastis „šurnutí“: Není šurnutí, houby nepůjdou obrostlé. V článku nusliūgti je věta Ve stáří oči slábnou, tj. ztrácejí sílu, avšak LKŽ takový význam neuvádí. Snad nejvýraznější vlastností Slovníku nářečí Kaltanėnai jsou častá zdrobnělá podstatná a přídavná jména. Jde o ozdobu řeči starých venkovanů, kterou autorka slovníku zaznamenala. Slova se zdrobňovacími příponami vyjadřují jemnost myšlení mluvčích, úctu, lásku a soucit s probíranými věcmi či osobami. Častou zdrobňovací příponou je utis, -utė. Babičky z Kaltanėnů se radují z vlněný šáteček, že moje dceruška často přije- Recenzijos / Reviews 179 ANTANAS BALAŠAITIS jede. Holčičko, jak dobře, že jsi ke mně přišla. Zde se vyjadřuje údiv nad tím, že úzký proužek posečené trávy, jaká to chaloupka – okénka maličká, nízká; Co asi ten člověk zmůže, tady je třeba silného muže; Už když telátkům rostou růžky jako špendlíky; vyjadřuje se soucit: Snědla jsem kousek chleba a sedím; předsíňka je malá, nemám si kam sednout; Dítě je promrzlé, rtíky se třesou; Studánka je maličká, ale vody je dost. Hvězdička na čele, a celá kráva je strakatá. Kaltanėnskou mluvu ještě více zjemňují často užívané útvary s dvojitými zdrobňovacími příponami: Lampička právě jen poblikává: nebyl ani petrolej; Snachu přivezla jako dar šáteček; Celou zimu jsem nosila vlněný šáteček, zdravé pro hlavu; Cestičku je sotva vidět, zarostla; Plátek chleba voní, že by se dal sníst i suchý; Rozednívá se, světýlko, už je čas vyrazit, jdu do chléva za dobytkem; Kravička je jako špendlík, ale dává mléko; Peníze si uložila do truhličky; Domeček se úplně sesedl, a přitom byl tak maličký; Sýreček dopadl úplně maličký, a tolik bylo tvarohu; Šatičky jsou krátoučké, oblečená v kabátku, šáteček tenounký; Potůček je u nás úplně úzkoučký; Tatínek zemřel – zůstali jsme bosi, docela nazí. Nosík vzhůru, dlouhé vlasy, krásná holčička. Na rozdíl od znevažujícího postoje se v nářečí užívá přípona -ynas, -yna: Měl nějakou kozu, bez mléka, prodal ji a pořídil si krávu; Vratka byla nějaká shnilá, prase ji vyvrátilo; Největší svině leží v blátě; Její dcery jsou všechny tlusté – dveřmi neprojdou; Zapletl se s nějakým klukem a tahá se s ním; Tady se tahá nějaký klučina, aby ho neokradli. Z odvozenin s příponami stojí za zmínku slova se vzácnou příponou -atė, která mají význam slovesného abstrakta: Sama jste mlátila obilí, rozhlížíme se po strojích; Celou zimu jsme mlátili a mleli – nezaháleli jsme; Celé léto jsem plela tuhle zahrádku; Už ho také postihla slabost; S těmi houbami je největší trápení, než je usušíš; vedle S těmi jídly je jen trápení – je třeba kopat brambory. Tyto útvary mají také konkrétní význam: Dej krávě dobré krmení; Pes si nevšímá tvého házení – házím mu chléb a maso; Letos nemám žádné obilí k mlácení – nezasel jsem. Vedle úplňku se užívá také pilnatė. Říká se také sveikėtė, ale častěji sveikatà. Slova zapsaná A. Vilutytė rozšiřují zeměpisný rozsah nejen takových slov známých z LKŽ. V kaltanėnském nářečí se užívá složený minulý iterativ: Nosíval jsem seno ze luk svým lidem na rameni; Zapálíval si smolu a večer chodíval chytat raky; Když jsem přidal do kaše šťovík, bývala jako med; Když chtěl člověk spravit nějaký oděv, chodil po lese celý rok a hledal materiál; V zimě jsme vyběhávali bosi a nebývali nemocní; Z kousků jsem dětem sešívala oblečení a oblékala je – nebylo za co koupit nové. Ve vilniuském nářečí východních aukštaitů se dosud poměrně často užívá imperativ bez –k, a to i v kaltanėnské mluvě vedle spisovné podoby: Vynes oblečení na slunce a vyvětrej je; Přijď mi někdy ukázat děti; Posaď se ke mně – věcí bude dost; Když prosí, posaďme se a najezme se; Proč spěcháš, posaď se, když jsi přišla; Proč tu stojíš, sedni si; Nakrájej brambory, jsou ještě velké na sázení; Přistupte blíž, uvidíte lépe; Chyť se mě, klouže to, spadneš; Dej mi také trochu peněz; Nalij skleničku; Vyhrň si kalhoty, celé zmokneš, když půjdeš přes louku; Vyhrň si je, přebrodíš řeku – není hluboká; Dávej pozor 180 Acta Linguistica Lithuanica LXX Angelė Vilutytė Kaltanėnų šnektos žodynas zamkni, uvidíš, cikáni všechno odnesou; Pojďte, kluci, trochu si zablbneme. Pootevři dvířka chléva, ať slepice nevyjdou; Přestaň křičet na ty děti, je to ostuda před lidmi; Možná mají při senoseči hlad, přines jim aspoň něco k pití; Přečti, co je tu napsáno, otec to kdysi popisoval; Uvař husy, lezou do zahrady; Natrhej řepu a dej ji praseti. V kaltanėnské mluvené řeči se často užívají trpná příčestí: Přišly v dřevácích a nezmokly; Přehazovali, přehazovali, až se peníze našly a byly ukradeny; Vlasy učesané jen nahoru – kluk se děvčařil opravdu hrozně, Balys; Cedník celý utřený a odhozený v koutě; Celý břeh je zarostlý rosou; Vylomil jsem kus pařezu, přinesl ho domů a bylo v něm plno mravenců. Ze zvláštností nářečí stojí za zmínku také osobité pojmenovávání chlapců a dívek. Podobně jako u mnoha východních aukštaitů mají zde svobodní muži příjmení s příponou -ōkas: Vilučiōkas (Vilutis), Šaraniōkas (Šėrenas), tato přípona se přidává i ke křestnímu jménu: Baliōkas (Balys), Juziōkas (Juozas); Kaziōkas (Kazys), Vinciōkas (Vincas). K dívčím jménům se přidává přípona -ōtė: Uliōtė (Julija), Anciōtė (Ona); Anciōtė se ještě nevdala, proč ji necháváš čekat. Dívčí příjmení mají příponu -yčia: Vilutyčia (Vilutytė), Gaidyčia (Gaidytė), Vasiliūnyčia (Vasiliūnaitė). Autorka slovníku v úvodu uvádí i některé méně běžné rysy nářečí. 1. osoba kondicionálu končí koncovkou -čia: nešča (nesščiau), šōkča (šokčiau), gėrča (gerčiau). Za zmínku stojí množné číslo neštūtė, dirbtūtė; Eītumbe raōet, ale lyja; Eītūt namo, – ko čia stuōit. A. Vilutytė zaznamenala krátkou podobu jussivu vedle delší: Tepastā pušinė, – kresiu liuktus; Tegù pastōvi pienas šiltai, tegu rūgsta. Velkou hodnotou slovníku jsou ilustrační věty, zejména ty s frazémy. A. Vilutytė jich za dlouhá léta zaznamenala opravdu mnoho krásných. Abychom ukázali krásu kaltanėnského nářečí, uvažování venkovanů a jejich prožitky, několik z nich ocitujeme (snadněji se čtou v mírně zjednodušeném zápisu): Koš plný bobulí až po okraj (vrchovatě); Letos hub a bobulí, že by se daly vozit vozem (velmi mnoho); Ruka se jí vrací zpátky (nerada), – neber si; Když jsem vyhořela, zůstala jsem na kameni, chudinka; Celý život uběhl jako kamínek do řeky; Jaký strašný liják (velmi silný); Teď bys u ní nenašel peníze ani s loučí (nemá vůbec nic); Kolik tam platili za pracovní dny – slzy (docela málo); Na tomhle přece nezáleží (to je jedno), – nech ho jít svou cestou, najdeš jiného; Bere si, co je na stole, a hltá, má dobrou chuť (nestydí se); Kdyby mohla, vyrvala by oči z čela (všechno by sebrala); Bosi jsme chodili do školy až do sněhu, bosi jsme i vyrostli; Kapradí dávali do chleba, když byl hlad; Od malička jsem tuhle píseň znala; Když vyjdu mezi lidi, hned mám světleji před očima; O zvíře se musíš starat jako o člověka, pak ti bude také dobré; Dcera je jako blesk, je všude včas; S dobrým mužem je jako za kamennou zdí (člověk má klid); Má hlavu jen pro (moc touží) tancování; Okurky roznesli na nehtech (rychle vykoupili) trh: nestačila jsem je položit na stolek; Bez důvodu člověka bezostyšně pomluvil (bez příčiny); Houbaři odvedle sem houbařit nechodí (cizí lidé) nepřijdou – místní si houby nasbírají sami; Dítěti při pohledu na koláč až přetékají oči (moc po něm touží), – ukroj mu kousek; Lásku si za groš nekoupíš; Křič, co hrdlo ráčí – mrtvé z hrobu nevyvoláš; Je tam jako v hrnci (velké dusno); Jeden konec hoří, druhý už nekouří (špatně se strojí); Já jdu pomalu a ona už čichá k zemi (blízko Recenzijos / Reviews 181 ANTANAS BALAŠAITIS smrti); Starému už je krok vzácný; Ana pije vítr a svého syna (velmi po něm touží); Zbytečně si trhá jazyk (hodně žvaní), – syn jí nevezme; Celý život odešel na psí chlup (na nic) ; Jakýpak z něj člověk: žije ze dne na den (nehospodárně), děti se toulají hladové; Krásnýma očima hrnec nevyhodíš – třeba slaninu; Koláč kazí chuť v ústech; Co místo něčeho, raději nosit šedivé vlasy (zůstat neprovdaná); Děvče je jako liška (milé); Umím to jako modlitby; Pod zemí budeš mít vždycky dost času – chraň si zdraví. Na závěr několik zaznamenaných nepřesností a přání. V úvodu slovníku se uvádí, že se v nářečí tvrdí souhlásky d, r, s a uvádí se příklad dãglas namísto spisovného deglas, zatímco ve slovníku stojí věta: Vienas paršelis dãglas, kiti balti. Heslové slovo je daglas, vedle také daglōja. Zřejmě se vycházelo z LKŽ, kde je dãglas odkazováno na dẽglas. V LKŽ jsou také dvě hesla darmai a dėrmai. Protože jde o výpůjčku, tvrdnutí se zde možná neuplatňuje: jako heslo je uvedeno dãrmai. Je možné, že tvrdnutí d je v tomto nářečí ještě diskutabilní, protože LKŽ uvádí dãglas ze slovníků Konstantina Sirvyda, Pilypa Ruigise a Friedricha Kurschata i z díla Kristijonase Donelaitise. Tuto pochybnost potvrzují také údaje z gervėčského nářečí. Jeho badatelka Jadvyga Kardelytė považuje tvrdnutí d zde za sporadické2. Ačkoli v nářečí, jak tvrdí autorka slovníku, dùkros není, jsou v něm pouze zdrobnělé podoby dukrėlė, dukrytė, nebylo však vhodné je přidávat do hesla duktės. Ve větách u několika hesel (áusti, mìlas, raištis, žmogus) kvůli nesprávným interpunkčním znaménkům při členění (místo || by mělo být /) vypadá, jako by chybělo heslové slovo. Počet slovníkových hnízd by byl větší, kdyby bylo každé slovo ve větě vyčleněno a vysvětleno v samostatném hnízdě. Někdy se zdá, že by to tak mělo být. Například v hnízdě hlíny není jasné, co je to móliabrastis. Je to snad vlastní jméno? Z hnízda sesuvu nebylo z věty vyčleněno kaldúobinas, z hnízda vypustit nebylo z věty vyčleněno pasitrasýti. Z hnízda sėlė mělo být z věty „Tyto siūlai pašuvai ploni, sėlė, dedù dù“ vyčleněno a vysvětleno pašuvà. Věty uvedené v LKŽ z východních nářečí ukazují, že jde o nitě, kterými se tká útek. Věta u hesla Pilvas Pilvų apsraižgius mergà (těhotná) připomíná frazém, ale ve slovníku není ani raizgýtis, ani apsiraižgýti. Frazém su tà dienà „nehospodárně“ se objevuje ve dvou heslech, ale je uveden v odlišných podobách: su túo dienà gyvėna, su túo dienù. Několik kritických poznámek nijak nesnižuje význam dlouholeté práce autorky slovníku ani hodnotu krásného nářečního pokladu, který v něm zveřejnila. Přijato 20. března 2014. ANTANAS BALAŠAITIS Didlaukio 27-64, LT-08320 Vilnius, Lietuva 2 Kardelytė Jadvyga. Gervėčių tarmė. Vilnius: Mintis, 1975, 30. 182 Acta Linguistica Lithuanica LXX