Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje

ILJA LEMEŠKIN Univerzita Karlova v Praze Směry vědeckého výzkumu: stará baltská literatura a písemnictví, srovnávací folkloristika, lexikografie, dějiny baltistiky. RUKOPISNÝ NĚMECKO-LITEVSKÝ SLOVNÍK PŘIPISOVANÝ FRIEDRICHU WILHELMU HAACKOVI V ČESKU1 Rukopisný německo-litevský slovník připisovaný Friedrichu-Wilhelmu Haackovi v České republice2 A N O T A C E V Klementinu je uchováván litevský lexikografický pramen datovaný do třetího až čtvrtého desetiletí 18. století, který se do akademického prostředí Vídně a Prahy dostal nejpozději roku 1777. Článek zkoumá historii pražského rukopisného německo-litevského slovníku spojenou s Rakouskem – období let 1777–1861. Pokouší se určit vlastníky slovníku a okruh badatelů – „uživatelů“. Klade si otázku, proč a za jakých okolností se slovník dostal do Vídně a později do Prahy a jaký měl význam. 1 Článek vznikl v rámci projektu financovaného Státní komisí pro litevský jazyk Výzkum a příprava k vydání rukopisného německo-litevského slovníku připisovaného Friedrichu Wilhelmovi Haackovi (počátek 18. století) (smlouva č. K-4/2012, uzavřená 1. 2. 2012). 2 Článek vznikl v rámci projektu Výzkum a redakční příprava rukopisného německo-litevského slovníku připisovaného Friedrichu-Wilhelmu Haackovi (počátek 18.th století). (smlouva č. K-4/2012, datum uzavření 01/02/2012). K L Í Č O V Á S L O V A: německo-litevský slovník, lexikografie Východního Pruska, Friedrich Wilhelm Haack, Matouš Philonomus Benešovský, Josef Valentin Zlobický, Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Čelakovský, Leopold Geitler. K L Í Č O V Á S L O V A: německo-litevský slovník, lexikografie Východního Pruska, Friedrich-Wilhelm Haack, Matouš Benešovský Philonomus, Josef Valentin Zlobický, Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafárik; František Čelakovský, Leopold Geitler. 318 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rukopisný německo-litevský slovník připisovaný Friedrichu Wilhelmu Haackovi v Česku ANOTACE Lituanistický lexikografický pramen uložený v Klementinu, pocházející ze třetího a čtvrtého desetiletí 18th století, se do akademického prostředí Vídně a Prahy dostal nejpozději roku 1777. Článek analyzuje rakouské dějiny pražského rukopisu německo-litevského slovníku v období 1777–1861. Pokouší se určit vlastníky slovníku i badatele, kteří jej „užívali“. Klade si otázku, proč a za jakých okolností se slovník objevil ve Vídni a později v Praze a jaký měl význam. Kodex nazvaný Hacke. Lexicon Lithuanicum (nápis na hřbetu) je v současnosti uložen v Klementinu, v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky (Národní knihovna Oddělení rukopisů a starých tisků, signatura XVI.F.30). Rukopisná kniha datovaná do třetího až čtvrtého desetiletí 18. století se skládá ze dvou částí. První (2r–344v) je německo-litevský slovník, který zastupuje skupinu opisů z Malé Litvy zahrnující: Lexicon Lithuanicum3, Krauseho slovník4, Richterův slovník5, Clavis Germanico–Lithvana6, slovník se signaturou Msc. 84 4o7. Druhá část (od 345r) představuje mnohem osobitější a pokročilejší lexikografický záměr Observatio de origine Verborum Littwhaniorum, přesněji jeho počátek (podrobněji o rukopisném prameni, jeho struktuře, povaze jednotlivých částí a autorství viz Lemeškin 2012, 2013). Soudě podle vodoznaků vznikl tento lexikografický památník v Malé Litvě a nejspíš se zanedlouho dostal do Halle. Svědčí o tom darovací zápis (1r) odkazující k poměrům v Halle, v němž je autorství slovníku připisováno Friedrichu Wilhelmu Haackovi (Friedrich Wilhelm Haack): Autor Hacke byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho jazyková= učebnice prý byla vytištěna v sirotčinci. Daroval [D]. Baumgarten 3Polovina 17. století; uloženo v LMAB RS: f. 137–10; faksimile: Lexicon Lithuanicum 1987. 4Třetí až čtvrté desetiletí 18. století; uloženo v LLTIB R: f. 1 – 5792. K datování rukopisu viz Drotvinas 1984. 5Richterův (nebo Klaipėdský) slovník se datuje do roku 1728; uložen v archivu Franckeho ústavů v Halle: AFSt J 84. 6Uloženo v LMAB RS: f. 137 13–14; vydal Vincentas Drotvinas v letech 1995–1997 – Clavis Germanico-Lithvana 1995–1997. 7Do druhé světové války bylo uloženo v tajném královském archivu v Královci, ve fondu Rėzy; v současnosti je považováno za ztracené. Straipsniai / Articles 319 ILJA LEMEŠKIN „Autor Hacke byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho jazykovědné dílo muselo / patrně vyjít v tiskárně ve Weisenhause. Daroval je Baumgarten“. Následující provenience (1r) již naznačuje jiný kontext existence této lexikografické památky – akademické prostředí Rakouska-Uherska: Ex Libris Josephi Zlobický Professoris litteratura Bo= hemica Vienna 1777. Údaje z rukopisného slovníku skromně využil v roce 1875 český slavista a litevista Leopold Geitler (1847–1885). Do svého Beiträge zu Nesselmanns litauischem wörterbuch zařadil (Geitler 1875: 74–123) lexémy merlė (s. 96), patupėlis (s. 103) a pranaras (s. 104), doplněné poznámkou aus einem in der prager bibliothek aufbewahrten lit. wörterbuche. Není jasné, v kterém roce se slovník, který využil, dostal do „pražské knihovny“, tj. do tehdejší Císařsko-královské veřejné a univerzitní knihovny v Praze. Knihovní razítko REGIAE BIBLIOTH. ACAD. PRAGEN., otištěné na několika listech rukopisné knihy, se používalo od založení knihovny, tj. od roku 1777, do počátku 19. století. Slovník je rovněž uveden v nejstarším (z první poloviny 19. století) soupisu knihovních fondů, konkrétně v jeho hlavní části, která zahrnuje období do roku 1861. Lexikografické dílo původem z Malé Litvy je tedy na území Rakouska-Uherska spolehlivě doloženo již v období 1777–1861. Zároveň vyvstávají tyto otázky: 1. Kdy přesně, tj. v roce 1777, nebo ještě před ním, proč a za jakých okolností se slovník stal majetkem Josefa Valentína Zlobického (Zlobický)? 2. Proč a kdy se slovník přestěhoval z Vídně do Prahy a z čí iniciativy se dostal do fondu veřejné univerzitní knihovny? 3. Kterým pražským baltistům byl slovník dostupný, tj. jak a čím ovlivnil vývoj české filologie v 19. století? Odpovědi na tyto a další otázky budeme hledat v tomto článku. 1. Abychom objasnili vznik litevského lexikografického materiálu, jeho šíření a aktuálnost v Česku, nejprve obrátíme pozornost k dřívější epoše. Návrat k dějinám lingvistiky, konkrétně ke konci XVI. století, pomáhá lépe porozumět přístupu pražských filologů XVIII.–XIX. století k lexikálním zdrojům baltských jazyků. Na úrovni jazykové čistoty se litevské téma v Česku poprvé objevuje roku 1587. Dílo slavisty Matěje Philonoma Benešovského (Matouš Benešovský Philonomus, 1550–1595), vydané v Praze, Knijžka slow Czěských wyložených 320 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Knižka slow Čžeských wyložených odkud swůj počátek magí yaký gest gegich rozum, Knihovna Národního musea, sign.: 26.D.41 odkud swůj počátek magí (totíž) yaký gest gegich rozum („Knížka českých slov, která vysvětluje, odkud pocházejí a jaký je jejich význam“) se považuje za první slovanský etymologický slovník. Litevština v něm figuruje nikoli v hlavním textu (jak je tomu dnes běžné), nýbrž v autorově předmluvě, kde se šíří myšlenky o očišťování češtiny. Neobvyklá je z našeho současného pohledu také role litevštiny v této předmluvě. Není chápána jako jedna z plnohodnotných realizací předmluvy, nýbrž jako odstrašující příklad. Litevština se tu mění v ekolingvistické strašidlo, které má uvědomělejší Čechy varovat a vést k čisté české mluvě: V čem se budeme lišit od papouška, straky a jiných ptáků, kteří umějí mluvit lidskou řečí, ale bez rozumu, protože nevědí, co říkají? Jestliže tedy do svého jazyka přimísíme mnoho německých a latinských slov a přestaneme jim rozumět, budeme podobní těm nerozumným ptákům, kteří, jak jim bylo předloženo ke krákání, tak (jak byli naučeni) také promluví. Nakonec se nevyhnutelně stane, že budeme mít jazykovou směs, jako je Litva, národ, který se podle svého jména skládá z různých národů, neboť Litva je Straipsniai / Articles 321 ILJA LEMEŠKIN Collectium nomen, označující množství různých lidí, kteří [lidé] mají jednu spleť slov z řečtiny, slovanských jazyků, italštiny a němčiny. Proto se tolik nedivím nevzdělaným lidem, kteří bez ohledu na rozum [významy] všelijak opakují po druhých. Divím se těm, kdo se vydávají za vzdělance nebo jimi skutečně [jsou], že do svých textů zařazují mnoho neznámých, nepříjemných a často opravdu těžko vyslovitelných slov. K čemu je to slovo Erbanuńky, k čemu Halspant, Armpant a jiná neobratná slova, kterým nerozumí nespočet lidí? Proč nemám česky říkat Přezwědnějí, ale zkomolené řecké slovo pranostyka, které zastírá význam a smysl? (Benešovský 1587: 6–7)8 Zdá se neobvyklé, že M. Benešovský, známý také jako autor díla z roku 1577 Grammatica bohemica, tehdejší společnost děsí právě litevštinou. Českým uším musela znít neslýchaně. Možná by podobně přísné tvrzení o nějakém Čechům mnohem dostupnějším jazyce vyvolalo u čtenářů námitky. Příklad vzdáleného, údajně „znečištěného“ a „smíšeného“ jazyka mohl být v tomto ohledu mnohem vhodnější. Ať už však autora vedly jakékoli pohnutky, když hovořil o povaze litevštiny a něco o ní tvrdil, musel se ve svých úvahách přece jen opírat o něco konkrétního. Nelze vyloučit, že měl určitou osobní, tedy přímou, byť jen dílčí zkušenost (existují důvody domnívat se, že jako doprovod vyslanectví krátce pobýval v Polsku). Názor na tento jazyk mohl převzít i odjinud, tedy ve svém díle mohl pouze opakovat, co slyšel. Lze poukázat také na možný zdroj. Takové informace mohli v Česku šířit čeští jezuité Balthasar Hostounský (*1535–1600 06 07), který po návratu z Vilniusu roku 1571 vyučoval na pražské jezuitské koleji latinu, řečtinu a teologii (podrobněji viz Narbutas 2011: 58–60). Právě v té době měl na uvedené koleji dokončit studia Matěj Benešovský (o jeho záměru dokončit studia u jezuitů se dozvídáme z dokumentárních pramenů; podrobněji viz Koupil 2007: 223–234). Pohled na litevštinu jako na směs jazyků mohli utvářet jezuité zakládající vilniuskou kolej, mohl však být zděděn i z dřívějších dob. Jeho odrazy nacházíme už v XIX. století, například v literární polemice Simona Daukantase s učenými muži, v jejichž očích „litevský jazyk prý je směsicí všelijakých jazyků“ (Daukantas 1976: 64). Kromě toho je třeba vzít v úvahu ještě jednu důležitou okolnost. M. Benešovský byl úzce spjat s emauzským klášterem, kde působil jako farář až do roku 1592. V tomto utrakvistickém klášteře na Novém Městě pražském, dnes nazývaném také Na Slovanech, se nejdéle udržela slovanská liturgie (Hůňáček 1975). Předpokládá se, že se zde podle záměru zakladatele Karla IV. a jeho politických plánů soustřeďovaly síly a příslušné písemné prameny potřebné k rozšiřování říše na východ. Toto místo, mimořádně významné pro slovanskou písemnou kulturu, mohlo být na počátku století užitečné také Františku Skorinovi, který podle atribuce Petra Voita vyobrazil klášter (jako projev vděčnosti) ve své pražské rusínské bibli – ilustrace Осада Иерусалима (Книги... царств... Praha, 1518, f. 183; Voit 2014). Bohužel, naše 8Tento a ostatní citáty přeložil autor článku. 322 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Klášterní knihovna se v těchto dnech nedočkala popisu, z něhož bychom mohli usuzovat na slavistické a baltistické památky tehdy uchovávané v klášteře. Ať tak či onak, názor o vlastnostech litevského jazyka šířený v Praze roku 1587 vycházel ze srovnávání se slovanskými jazyky, jimž byla pojednávaná kniha přímo určena. Gramatická stavba těchto, tj. slovanských jazyků, již byla tehdy poměrně dobře popsána (také díky samotnému M. Benešovskému), na gramatiku litevštiny však bylo třeba čekat až do roku 1653. Je přirozené, že nepříznivý pohled na litevštinu nebyl založen na vzájemném srovnávání gramatických jevů, nýbrž na rukopisných památkách nelingvistického charakteru, konkrétně na jejich lexiku. V rámci teorie komponentů (Dini 2009) byly tedy interpretovány lexikální zdroje. V litevském slovníku se odpovídajícím způsobem rozlišovaly jednotlivé vrstvy: řecká, slovanská, italská a německá. K takovému účelu se nejlépe hodily právě lexikografické prameny (ve středověku typ Elbingského slovníku). Z nich se dlouho usuzovalo na specifika jazyků a jejich vzájemné vztahy, zvláště mimo etnickou Litvu. Tato metoda práce se bohužel neomezila na dobu, kdy se v Čechách formovala… Byla rozšířena v 18. století a dokonce i v první polovině 19. století. Tradiční, od starověku zděděná tendence pracovat se slovníky patrně podnítila také vznik německo-litevského slovníku Malé Litvy ve Vídni a později v Praze. Pohled na knihu M. Benešovského odhaluje ještě jednu důležitou okolnost, která na konci 16. století i na počátku 19. století podněcovala zájem o litevskou lexikografii a její výzkum. Litevské slovníky měly mimořádný význam při určování rozšíření slovanských jazyků, respektive národů. V díle M. Benešovského se tato snaha zřetelně uskutečňuje. Autor zdůrazňuje význam „česko-slovanského jazyka“, znevažuje němčinu a snaží se obsáhnout rozsáhlou geografii slovanského světa: Druhý důvod mě vede k vydání této věci – aby všichni Němci věděli, že německý jazyk jako smíšený není pouze německý, nýbrž k témuž německému jazyku patří i mnohé další země, například Bavorsko, Švábsko, Nizozemí a Straipsniai / Articles 323 ILJA LEMEŠKIN další, které jsou jim známější. Stejně tak ani čeština nevznikla pouze v samotných Čechách, nýbrž existuje více než sto zemí, v nichž se mluví naším slovanským jazykem: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice, země Malopolská a Velkopolská, Mazovsko, Podlesí, Velká Rus, Bílá Rus, Volyň, Podolí, Kyjevská země, Severie, Kašubsko a mnohé další v Polském království. Kromě toho je mnoho oblastí v Moskevském knížectví. U srbského národa. Mnoho zemí [je] pod tureckou [vládou]. V Uherském království, Dalmácii, Chorvatsku, Bulharsku, Liburnii, Slovinsku a Bosenském království. Všechny tyto národy užívají jeden slovanský jazyk, proto náš jazyk nemůže být úzký. […] V čím jazyce dosáhl Cicero velké cti a chvály? – Jistě ve svém rodném. Také Démosthenés proslul jako výmluvný řečník v jazyce, v němž se narodil. Víme také, že ani řečtina, ani latina se nemohou rovnat slovanskému jazyku, neboť všechny ty řecké země již mluví slovansky. Také v tureckých državách se chorvatština značně rozšířila. Řečtina a latina zahynuly, trochu se pletou mezi vzdělanci, ale není žádné samostatné země, která by mluvila buď řecky, nebo latinsky. Náš jazyk však obsáhl velkou část světa v takové míře, že se mu pod nebeskou klenbou nemůže zcela rovnat žádný jiný [jazyk]. (Benešovský 1587: 5, 7–8) Je samozřejmé, že litevština se kvůli své domnělé zkaženosti neřadí mezi vlastní prestižní slovanské jazyky. Litevské Collectiuum nomen nenajdeme v dlouhém výčtu slovanských zemí mezi Čechami, Moravou, Slezskem, Lužicí, Polskem a podobně. Autorovu argumentaci určuje úroveň lingvistického myšlení 16. století. Z dnešního pohledu se charakter výzkumu té doby jeví jako značně svérázný, jeho pokrokovost však překvapuje hlavním závěrem, že litevština nepatří mezi slovanské jazyky. Význam tohoto závěru z roku 1587 se ukazuje v kontextu filologie první poloviny 19. století, kdy byli Baltové stále ještě často řazeni ke Slovanům. Není pochyb o tom, že slovník provenience z Halle byl v 18.–19. století přitažlivý a potřebný pro řešení otázky vzájemných vztahů Baltů a Slovanů, aktuální již od dob M. Benešovského. Pravděpodobně proto se slovník objevil ve Vídni a později také v Praze. Pokračování myšlenek a lingvistického výzkumu dobře ilustruje činnost českého filologa první poloviny 19. století Františka Ladislava Čelakovského (Čelakovský, 1799–1852). Jako baltista se F. L. Čelakovský poprvé projevil roku 1825 vydáním Slowanské národní písně (sv. 1 – 1822, sv. 2 – 1825, sv. 3 – 1827). Do druhého svazku zařadil tři litevské písně převzaté z díla Filipa Ruigise Lietuvių kalbos kilmės, būdo ir savybių tyrinėjimo: Laučenj newěsty (Asz atsisakiau sawo mocžuttei…, s. 200–202 = Ruhig, č. 3, s. 77–78), Nepracowité děwče (Asz turrėjau žirgužėli…, s. 202–205 = Ruhig, č. 2, s. 76–77), Dceruška wyprowodziwšj milého (Anksti rytą, rytūži…, s. 205–206 = Ruhig, č. 1, s. 75–76). Všechny písně této obsáhlé třídílné sbírky vyšly v originále s paralelním překladem do češtiny. Dělo se tak proto, aby se čtenář na vlastní oči přesvědčil o příbuznosti jazyků. Zařazení litevských písní do této sbírky ukazuje, že vydavateli záleželo na podobnosti baltských a slovanských jazyků. 324 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Proč se litevské písně objevily ve sbírce slovanských písní, vysvětluje sám F. L. Čelakovský poměrně podrobně, opíraje se o jazykové argumenty a tvrzení M. Benešovského: Tyto tři půvabné písně jsou převzaty z Ruiggiho pojednání o litevském jazyce, připojeného k jeho slovníku a gramatice jeho syna. Lessing a Herder dostatečně informovali o jejich kráse. Patří právem, či neprávem do sbírky „Slovanské písně“? Na to – i na další, ještě důležitější otázku: lze litevštinu zařadit mezi slovanské jazyky? – lze snadno odpovědět. Při srovnání gramatické stavby a slovní zásoby litevských a slovanských jazyků je ihned patrné, že všechny početné slovanské jazyky jsou si navzájem podobnější a více spolu souvisejí než kterýkoli ze slovanských jazyků s litevštinou, srovnáme-li je z obou hledisek. Zatím nebylo rozhodnuto, ke kterým z autonomnějších jazyků lze tento mnohojazyčný jazykový útvar přiřadit. Není rozhodnuto, zda jej lze (jak tvrdí a dokazuje učený Polák pan [Ksawery] Boguš) vzhledem k jeho blízké příbuznosti s lotyštinou, jinak řečeno kurštinou, označit za samostatný jazyk. Ruigys ve svém výše zmíněném díle považuje řečtinu za pramáti litevštiny a na důkaz toho uvádí asi čtyři sta slov, která znějí stejně nebo mají stejný kořen. Stejně tak však lze za tutéž pramáti považovat i slovanské jazyky. Straipsniai / Articles 325 ILJA LEMEŠKIN Když jsem prohlédl týž Rugův slovník (byť neúplný), našel jsem více než šest set slov, která znějí podobně nebo mají společný kořen9 se slovanskými jazyky, nepočítaje složeniny a odvozeniny. Souhlasil bych však s tím, že gramatická stavba litevštiny má více společného s řečtinou než se slovanskými10 jazyky, ačkoli i toho je poměrně málo. Další příbuznost lze nalézt s latinou, germánskými jazyky a také s romštinou (cikánským11 jazykem), její příčiny je však třeba hledat dále s pomocí sanskrtu. Z toho je patrné, že i když litevštinu nelze zařadit mezi slovanské jazyky, přesto má tento jazyk – spolu s lotyštinou a zaniklou starou pruštinou (nakolik to lze usuzovat z jejích pozůstatků) – bližší příbuzenské vazby se slovanskými než s řeckými, latinskými a germánskými jazyky, a patří tedy alespoň zčásti k našemu jazykovému kmeni. Ať jsou tedy i zde, na těchto stránkách, litevské písně chápány jako vzdálenější příbuzné slovanských. Dr. Rėza slíbil, že úplnější sbírku litevských písní vydá záhy (1818); zda se tak stalo, nevím. (Čelakovský 1825: 220–222) Roku 1825 vyšla ve Slovanských lidových písních poměrně podrobná poznámka o litevštině, její povaze a vztahu k ostatním jazykům, především slovanským; v této poznámce je zřejmá textologická souvislost s pražskou lingvistickou publikací z roku 1587 (M. Benešovský: Nebo Lytwa geft Collectium nomen / lidu množ[t]wí rozličného znamenagicy / Kterýž z Ržckého / z Slovanského / z Wlafkého a z Německého yazyku gednu zpllete- 9 Badatel a vykladač slovanských jazyků může původ některých slov, který lze jen obtížně uhodnout podle slovní zásoby (jazykových prostředků) vlastního jazyka, snáze vysvětlit a odvodit s pomocí litevštiny. Například slovo nevėsta, litev. nevėdes pochází z vedu, inf. vesti, což znamená: a) naše „vedu“, b) „ženjм se, wdàwám se“, podobně jako latinské ducere (uxorem). Naše nevėsta je tedy jakoby nevedená, neprovdaná, nehledě na měkké ė, které se ve slovanských ústech snadno mění v měkké [e]. Podobně pljce [plíce] pochází z iszplečiu atd. 10 Stojí za povšimnutí, že 1. osoba jednotného čísla přítomného času na –u (nebo –mi, což je řecké) pravidelně všude odpovídá, stejně jako ve slovanských jazycích, infinitivu na –ti; skloňuje se obdobně, např.: metu, mesti, glaudžiu, glausti atd. 11 Například litev. ašzara, lot. avs ‚slza‘, avsapav ‚slzet‘; litev. bàras, lot. bar ‚zahrada‘; litev. butinay, lot. but ‚mnoho‘; litev. rändas, lot. randav ‚nádoby‘; litev. rytas, lot. ratàha ‚ráno‘ atd. 326 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje nicy magí – F. L. Čelakovskis: Nenīt geštė rozhodnuto, ke kterému ze samostatněgších gazyků poměšek tento mnohonárodné mluwy měl být přiřazen), mělo velký význam. Podrobnou odpověď na otázku, kterou položil F. L. Čelakovskis, podal v polovině století Augustas Schleicheris (Schleicher 1853: 320–334). Úvaha F. L. Čelakovského je pro nás důležitá vzhledem k rukopisnému německo-litevskému slovníku uchovávanému v Klementinu. Publikace z roku 1825 dokládá, že při práci se slovníkem P. Ruigia vybral F. L. Čelakovskis více než šest set slov, která znějí podobně jako slovanské jazyky nebo mají společný kořen. Tyto lexémy tvořily jádro slovníku litevského jazyka, jehož cílem bylo odhalit podobnost mezi litevštinou a slovanskými jazyky. Toto jádro společné baltské a slovanské slovní zásoby se od roku 1825 přibližně do roku 1852 rozšiřovalo, a to právě na základě lexikografického díla z Malé Litvy, které nás zajímá (o tom dále). Lze tedy učinit několik obecných závěrů týkajících se vzniku pojednávaného německo-litevského slovníku a jeho recepce v Čechách: a. Rukopisný slovník, který současníci připisovali F. W. Hakovi, není z hlediska Prahy ani Vídně místním dílem. Nepochází ze sbírek emauzského kláštera a nevytvořili jej jezuité působící ve Vilniusu (v tomto smyslu první seznámení s lexikografickou památkou přineslo zklamání). Vznik slovníku v Rakousku-Uhersku je druhotným a pozdním jevem, podmíněným akademickými a lingvistickými hledisky; b. Opírání se o lexikální zdroje (i litevského jazyka) a využívání teorie komponentů k odhadu vlastností zkoumaných jazyků bylo v české jazykovědě běžné přinejmenším od konce XVI. století. To podněcovalo systematické shromažďování rukopisných a později i tištěných slovníků a práci s nimi. Podobná metodika se používala již na počátku XIX. století; c. O proniknutí lituanistického materiálu, včetně slovníku z Malé Litvy, do Rakouska-Uherska rozhodovala odedávna aktuální komparativní problematika slavistiky a vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky. 2. První známý vlastník slovníku v Rakousku-Uhersku je v provenienčním záznamu z roku 1777 označen jako profesor bohemistiky ve Vídni. J. V. Zlobickis (1743–1810) tuto funkci zastával od 7. října 1775 až do své smrti. Jeho jmenování prvním profesorem českého jazyka a literatury na Vídeňské univerzitě souviselo s jeho organizačními zásluhami, především s přípravou plánu studia slovanských jazyků Entwurf eines Slawischen Instituts, jehož cílem byla reforma vídeňské vysoké školy a zavedení výuky živých jazyků. Ještě předtím, 24. října 1773, jmenovala Marie Terezie J. V. Zlobického učitelem českého jazyka na Císařské a královské Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, a to za jiné zásluhy (za překlad učebnice porodnictví Wedenj k prawému, a dokonalému Babjmu Uměnj: we Wjdni s Sjulcowým Pjſmem do češtiny z roku 1773). Straipsniai / Articles 327 ILJA LEMEŠKIN J. V. Zlobického jmenovala učitelem českého jazyka na Císařské a královské Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Příjmy z univerzity nebyly dostatečné, a proto musel nadaný filolog pracovat jako úředník u Nejvyššího soudního úřadu (Oberste Justizstelle), kde rovněž dosáhl vysokého postavení. Značné množství času a úsilí musel věnovat cenzorské činnosti a překladům; přivydělával si také jako soukromý učitel potomků vídeňské aristokracie. Všestranná činnost J. V. Zlobického mu bránila ve vědecké práci, a proto většina jeho záměrů zůstala nerealizována nebo nedokončena; mezi nedokončenými byla i gramatika slovanských jazyků. Vznik srovnávací gramatiky slovanských jazyků úzce souvisel s jeho profesorským působením na vojenské škole a od roku 1775 na Vídeňské univerzitě. Koncepci slavistiky odhaluje již zmíněný studijní plán J. V. Zlobického Entwurf eines Slavischen Instituts (Reichel 2004: 238–242). Podle něj se slavistická témata probírala na přednáškách (tři až čtyři hodiny týdně), z nichž část se konala v bytě učence. Tam (dnes Bäckerstraße 14) začínal dvousemestrální kurz úvodem do slavistiky, který se nemohl obejít bez pojednání o litevštině (baltském jazyce). Výuka doma (v protější ulici naproti univerzitě) byla výhodná v tom, že si badatel mohl kdykoli podle potřeby ze své osobní knihovny vzít potřebnou publikaci nebo rukopis (včetně německo-litevského slovníku), použít jej při výuce či zapůjčit. V úvodu se mimo jiné probírala rozmanitost slovanských jazyků, praslovanština a příčiny jejího rozpadu. Srovnávací gramatika slovanských jazyků bohužel nebyla dokončena ani vydána. Kolem osmdesátých let XVIII. století předal badatel přípravný materiál svému žákovi Maximiliánu Václavu Šimekovi (1748–1798), ten však projekt nedokončil, přestože jej učitel později nazval „nevděčným oslem“ (materiál J. V. Zlobického pro českou gramatiku vydal M. Schimek bez náležitého uznání, doplnění či úprav pod svým jménem: M. Schimek, Handbuch für einen Lehrer der bömischen Literatur, Wien: gedruckt bei Christian Friederich Wappler, 1785)12. Není snadné určit, kdy a proč rukopisný německo-litevský slovník opustil rozsáhlou osobní knihovnu J. V. Zlobického. Po smrti filologa čekal knihovnu smutný osud. Sbírka 17 000 svazků byla bohužel rozptýlena a postupem času se rozplynula. Máme k dispozici pouze soupisy pořízené z podnětu filologových dědiců, které nám umožňují představit si obsah knihovny. Jeden známý soupis se uchovává ve Vídni, druhý v Praze, avšak v žádném z nich není slovník uveden. 12 Rukopisným odkazem Maximiliána Šimeka se podrobně zabývala habil. dr. Tatána Vykypělová (Vykypělová 2012). Badatelka ochotně konzultovala útržky rukopisné gramatiky všech slovanských jazyků, kterou M. Šimek sestavoval. Nenajdeme zde žádné zmínky ani myšlenky o litevštině. Neuvádějí se ani žádné lexikografické prameny. 328 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Pramen nazvaný Katalog slavik knihovny J. V. Zlobického, uložený v knihovně Národního muzea v Praze (Knihovna Národního muzea, IX E 37a), uvádí (27r–28v): Straipsniai / Articles 329 ILJA LEMEŠKIN 1747 Litevsko-německý a německo-litevský slovník. Královec, 8°. 1755 Bible, to jest: Všechno svaté Písmo Starého a Nového zákona. Královec. 8°. 880 s. 1754 Proroci, s knihami, které se nazývají apokryfy. Královec. 8°. 891–1416. 1755 Nový zákon. Královec. 8°. 364 s. V zásadě máme dvě vydání: litevsko-německý a německo-litevský slovník P. Ruigia z roku 1747 (Littauisch-deutsches und deutsch-littauisches Lexicon, worinnen ein hinlänglicher Vorrath an Wörtern und Redensarten, welche sowol in der H. Schrift, als in allerley Handlungen und Verkehr der menschlichen Gesellschafften vorkommen, befindlich ist / mit möglichster Sorgfalt, vieljährigem Fleiss, und Beyhülfe der erfahrensten Kenner dieser Sprache gesammelt von Philipp Ruhig, Pfarrern und Seniore zu Walterkehmen, Insterburgischen Hauptamtes. 1747) a druhé vydání Bible Jonase Bretkūna, připravené Adamem Friedrichem Schimelpenigiem (Biblia, tai eſti: Wissas Szventas Rásżtas, Séno ir Naujo Testamento / pagal wokiszką pérstáttimą d. Mertino Luteraus, su kiekwieno pérskyrimo trumpu praneszimu, ir reikalingu pazenklinnimu tu paczû žodźû, kurrie kittose pérskyrimose randomi, nû kellû mokytojû Lietuwoj’ lietuwiszkay pérstattytas, ir antrą kartą iszspáustas. 1755), jehož součástmi byly: Prarakai, su tomis knygomis kurros wadd vamos Apokrypa [...] a Naujas Testamentas, musû Pono bey Iszgannytojo Jezaus Kristaus. Seznam baltistických pramenů doplňuje ještě jedna kniha uvedená (f. 50v) v Catalogus librorum impressorum et manuscriptorum ad historiam Slavorum praecipue veero Tschechorum facientium, uloženém v Rakouské národní knihovně ve Vídni (Österreichische Nationalbibliothek, Sammlung von Handschriften und alten Drucken, cod. 13788) a sestaveném Josefem Dobrovským (Dobrovský): Dictionarium Polono-Latino-Lottauic: opus [...] P. georgii Elger. S. J. Vilnae 1683. 8. (674P). Baltistická část knihovny se nejspíš neomezovala pouze na uvedené publikace. Složení knihovny se v průběhu času měnilo. Až do osmdesátých let 18. století, dokud byla aktuální srovnávací slavistika, muselo být litevských pramenů podstatně více. Rukopisný německo-litevský slovník pocházející z Malé Litvy to výborně dokládá (badatel měl slovník ve své knihovně nejméně od roku 1777, bibliografické soupisy jej však neuvádějí). J. V. Zlobický spolupracoval a udržoval styky s celým akademickým prostředím ve Vídni a Praze. Knihy, které měl, zejména ty, jež v té době nepotřeboval, rád půjčoval i daroval blízkým kolegům, pro které byly užitečnější. Slovník tak pravděpodobně změnil majitele a časem se dostal do pražského Klementina. Kvůli nedostatku údajů nelze konkrétněji říci, kdy a za jakých okolností se slovník dostal do rukou J. V. Zlobického. Mohl jej získat na některé knižní aukci ve Vídni nebo během cesty do zahraničí. Knihu mohl... 330 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje zdědit po svém předchůdci (na vojenské akademii) Wiedemannovi, jehož nashromážděná knihovna položila základ jeho osobní knihovně (Reichel 2004: 28). Pramen uchovávaný v knihovně Národního muzea České republiky Katalog slavik knihovny J. V. Zlobického částečně (nepřímo) odhaluje postoj J. V. Zlobického k litevštině. V seznamu publikací a písemných pramenů důležitých pro slavistiku je Lituanica uvedena vedle Lufatica (další rubriky: Cyrillica; Glagolitica; Carniolica; Carniolica miscellanea; Russica; Vodnikiana; Dalmatica, Croatica et. Slavonica; Adminicula ad rem Slavicam; Bohemica; Polonica). Sousedství právě s lužickosrbskou filologií by dnes mohlo překvapovat, avšak na přelomu 18. a 19. století takové řazení zřejmě nebylo neobvyklé ani vzácné. Litevština byla vnímána prizmatem lužickosrbských (v menší míře polských) jazyků. Takový pohled odhaluje botanické epigramma F. L. Čelakovského z první poloviny 19. století Routa, „Rūta“: Proč Litvinky a Polky milé, i ty Srbky lužické Z routy si vínky vijí, písně o routě pějí? Šťastní národové se nehlásí k routě zahořklé, Ji v podobenství vzal lid si jen uhnětený. (Čelakovský 1850: 102) Překlad: Proč Litevky, milé Polky i ty lužickosrbské dívky, Pletouce z routy věnce, o routě písně zpívají? Šťastné národy se s hořkou routou neztotožňují, Za příklad ji volí jen národy zotročené. 3. Proč a kdy se slovník dostal z Vídně do Prahy, z podnětu které osoby se ocitl ve fondu veřejné univerzitní knihovny? Abychom na tuto otázku odpověděli, bylo by třeba přehledně představit pražské filologické prostředí konce 18. a počátku 19. století a vyčlenit badatele, které zajímala problematika baltských jazyků a kteří uvažovali o vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky. Není jich mnoho, což úkol značně usnadňuje. Při řešení otázky vztahu baltských a slovanských jazyků měl na přelomu století v Praze rozhodující význam český filolog, historik, zakladatel české slavistiky a jezuita Josef Dobrovský (1753–1829). Roku 1788 vyšel jeho článek „O místech v Evropě, kde Slované odedávna žili […]“ (Über die ältesten Sitze der Slawen in Europa […]). Autor v něm tvrdil: Baltské pobřeží poblíž ústí Visly je nejstarší vlastí Venedů, jinak řečeno Slovanů. Zde měli svá sídla od nepaměti, po mnoho staletí již před Kristem, neboť zde či v blízkém sousedství žili také Lotyši, Prusové a Litevci, kteří jim jsou příbuzní i jazykem. Žádný jiný jazyk v celé Evropě se slovanskému nepodobá tolik Straipsniai / Articles 331 ILJA LEMEŠKIN jako staropruština, lotyština a litevština. Posledně jmenované tři považuji za nářečí jednoho jazyka (slovanština je o něco méně podobná asijským jazykům než němčina). Z germánských jazyků je slovanský jazyk příbuznější skandinávštině, dánštině, švédštině a dolnoněmeckému nářečí, avšak podstatně větší příbuznost bezpochyby vykazuje s latinou. Mezi latinou a slovanskými jazyky stojí uprostřed litevština. (Dobrovský 1788: XIX–XX) Rozhodně prosazovaný názor musel být podložen důkladnějším vzájemným srovnáním pojednávaných jazyků. Je sotva pravděpodobné, že by na názor J. Dobrovského měly vliv myšlenky J. V. Zlobického, s nímž pražský badatel udržoval dlouholeté a úzké odborné vztahy. Vídeňský slavista však mohl do Prahy užitečný pramen nepochybně poslat. Stejného umístění pravlasti Slovanů – na baltském pobřeží poblíž ústí Visly – se držel pokračovatel díla J. Dobrovského, slavista, literární historik, etnograf, lingvista a spisovatel Pavel Josef Šafařík (rovněž Šafárik, 1795–1861), autor díla Slovanské starožitnosti (1837 a 1865, Praha). Od roku 1841 působil jako kustod knihovny pražské univerzity a od roku 1848 jako její ředitel; vzhledem k jeho širokým baltistickým zájmům je proto namístě považovat vznik rukopisného slovníku v Klementinu právě za zásluhu P. J. Šafaříka. Autor Slovanských starožitností vědomě a systematicky shromažďoval lituanistický materiál, opatřoval si potřebné publikace a rukopisné prameny a pořizoval opisy lituanistických památek. „Vysoce váženému otcovskému podporovateli mých studií“ posílal v létě roku 1852 z Východního Pruska zprávy o úspěších lituanistické expedice August Schleicher (Schleicher 2008: 670–739). „Slavnému panu Šafaříkovi“ děkuje A. Schleicher v článku „O jazyku litevském, zvláště se zřetelem ke slovanskému“, v němž důkladně rozebírá otázku baltských a slovanských jazyků, která oba tolik zajímala. Rukopisný německo-litevský slovník uchovávaný v Klementinu byl P. J. Šafaříkovi bezpochyby praktickým a užitečným zdrojem při stručném popisu vztahu baltských a slovanských národů a jazyků v díle Slovanské starožitnosti (část I, kapitola III Přehled cizích kmenů, pododdíl §19 Kmen litewský, s. 359–377). 4. Přehledneme také další badatele, kteří mohli v první polovině 19. století používat rukopisný slovník. Začít je třeba u P. J. Šafaříka a baltistických a slavistických studií, které pozvedl na kvalitativně zcela novou úroveň. Když hovoříme o P. J. Šafaříkovi a jeho současnících, je třeba upozornit, že některé myšlenky univerzitního knihovníka byly časem zkresleny. Jméno P. J. Šafaříka se dnes obvykle spojuje s odvozováním Slovanů z karpatské oblasti. V tomto ohledu jsou jeho názory totožné s myšlenkami Olega Trubačova. Je pravda, že učenec ve svých pracích často zmiňuje Tatry a tvrdí, že Slované žili „za Tatrami“, „na druhé straně Tater“. Skutečná situace je však poněkud složitější. 332 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Ve skutečnosti se názor P. J. Šafaříka na pravlast Slovanů nijak neliší od myšlenek, které mnohem dříve formuloval J. Dobrovský. J. Dobrovského přímo uvádí jako zdroj svého stanoviska (s. 360) ve svých Slovanských starožitnostech: „Národy litevského kmene považujeme za dávné obyvatele své vlasti, kteří v dávných, hluboko prehistorických dobách žili spolu se svými slovanskými bratry na pobřeží Baltu“ (Šafařík 1837: 366). O příbuznosti Baltů a Slovanů dále píše: „litevské a slovanské národy prehistorických dob chápeme jako větve téhož kmene, avšak v historických dobách se z vnějších příčin natolik rozešly, že je nyní považujeme za odlišné. Přesto tyto kmeny pokládáme za nejbližší ze všech ostatních Indoevropanů. Proto tyto dva bratrské kmeny v celku indoevropských národů klademe společně a vedle sebe a společně je nazýváme Vindy (Vendae). K oddělení od litevského kmene došlo nepochybně brzy po jejich příchodu do Evropy“ (Šafařík 1837: 361). Další vývoj podle P. J. Šafaříka určilo zasahování cizích národů do společného baltsko-slovanského prostoru. Klidný život narušili „Gótové a další Germáni“. Rozdílná reakce na gótský tlak postupem času vedla k rozdělení Slovanů a Baltů. Konkrétně Baltové, kteří zůstali na svých místech, se dostali pod gótskou nadvládu, zatímco Slované usilující o svobodu se stáhli dále – „hlouběji do zemí poblíž Tater“. Větší archaičnost morfologické stavby baltských jazyků ve srovnání se slovanskými vysvětluje lingvista a historik po svém – v duchu postoje českého (a dalších slovanských) národního obrození: „jeden jazyk (litevský) se staletí před Kristem naplnil cizími prvky a zkameněl, druhý (slovanský) šel svou cestou, svobodně se rozvíjel a sám pro sebe, a jako svěží a mocná rostlina všude rozvinul a rozšířil větve, listy, květy a plody svých rozvětvených výhonků“ (Šafařík 1837: 362). Názor J. Dobrovského tedy dále převzal a rozvinul Slovák P. J. Šafařík. Za zmínku stojí role, kterou hrají Baltové. V 19. století se v Praze aktivně hledala pravlast Slovanů, lokalizace starých Baltů však otázky nevyvolávala (320 př. Kr. – 175 po Kr.). Sám P. J. Šafařík odůvodňuje sídla Baltů baltskou etymologií názvu Baltského moře. S ohledem na podobnost jazyků a kultur badatelé lokalizovali také Slovany, přičemž vycházeli z Baltů. Baltové sloužili jako výchozí bod při hledání slovanské pravlasti. Právě to vedlo k odvozování pravlasti Slovanů (týchž Baltů, pouze té části, která toužila po svobodě) z pobřeží Baltského moře. Jako příklad způsobu myšlení P. J. Šafaříka uvedeme následující shrnující úryvek: „Prvními obyvateli pobřeží Baltu v okolí ústí Visly byli Slované, které odtud později (snad ve 4. století př. Kr.) vytlačili Gótové. O tom, jaké bylo postavení obou bratrských národů, litevského a slovanského, zvláště pak podél jantarového pobřeží, a jaké byly jejich vzájemné vztahy, nemůžeme s jistotou nic tvrdit. Lze se však domnívat, že jako děti jednoho kmene se tehdy jazykově lišili jen málo či nepatrně a že jejich náboženství i zvyky byly úzce propojeny. Na celém tomto pobřeží žili pokojně a mírumilovně vedle sebe. Obchodovali s jantarem a směrem od Slovanů přes Tatry k pobřeží Jaderského moře byli starým autorům známi pod jménem Vindů. Válečných Straipsniai / Articles 333 ILJA LEMEŠKIN vpád Gótů a jejich kmenových příbuzných, dnes známých jako Vinitové či Vandalové, do zemí Vindů, na pobřeží a k Visle, vyhnání Vindů odtud a podrobení litevských národů změnily šťastné vztahy obou národů. Slované, vytlačeni Góty a dalšími Germány od Baltského moře a Kelty od Jaderského moře, neviděli jiné východisko a milujíce svobodný a poklidný život ustoupili ještě dále na sever, kde nenarazili na odpor. Litevské národy se smísily s Góty a dalšími Germány a měly mezi sebou také Finy a Uhry; postupně ztrácely svou čistou národní identitu a tím se vzdalovaly Slovanům“ (Šafařík 1837: 366). S názorem P. J. Šafaříka však nesouhlasí lituanista F. L. Čelakovský, který rovněž čerpal údaje z rukopisného německo-litevského slovníku z Malé Litvy. Společné rysy baltské a slovanské lexiky, které objevil, přiměly F. L. Čelakovského pustit se, jak již bylo zmíněno, do mimořádného lexikografického díla. Slovník, na němž pracoval až do své smrti13, představoval samostatnou lingvistickou koncepci. F. L. Čelakovský ji široce rozvíjel při styku s kolegy a při přednáškách na univerzitách ve Vratislavi a Praze: Konečně vidíme zvláštní a zajímavý vztah litevštiny (a spolu s ní i jejích dvojčat – lotyštiny a mrtvé staré pruštiny) ke slovanským jazykům, který přitahuje pozornost každého slavisty. Tento jazyk si zaslouží, aby se mu vůbec věnovalo více péče, zvláště dokud ještě žije ve světě; vzhledem k jeho rychlému zániku a expanzi sousedních jazyků (z jedné strany němčiny, z druhé ruštiny) se totiž může stát, že za necelá dvě století budou potomci litevštinu marně hledat. Gramatika litevštiny je velmi autentická a přesná, její lexikum je však přeplněné a znečištěné cizími prvky. Téměř polovina slov současné litevštiny je zcela slovanská. Většina této slovní zásoby pochází z polštiny a ruštiny, což lze snadno historicky vysvětlit tisíciletým soužitím v sousedství. Nelze se domnívat, že další část společných litevských a slovanských slovních kmenů označujících běžné pojmy vznikla teprve v době křtu: nejvíce se přikláníme k tomu prehistorickému zdroji, z něhož pochází například i příbuznost sanskrtu se slovanskými jazyky. Další soubor základních slov je zcela svébytný a charakteristický pouze pro litevštinu. Zčásti zde nacházíme také výpůjčky z germánských, finských a dalších jazyků. Ještě před čtyřmi sty lety vidíme oblast rozšíření litevského jazyka a národa jako velmi rozsáhlou – velkoknížata svým žezlem dosahovala až k Černému moři. Jazykověda však někdy osvětluje i staletí, o nichž historie mlčí. S její pomocí zjišťujeme, že litevský kmen nežil jen podél celého Baltského moře, ale svými sídly zasahoval hluboko do střední Evropy. Co jiného si lze myslet, když se v písemnostech Pomořanska, Rujány, Meklenburska a Braniborska od 11. století dále 13 Výňatek z příbuzenských termínů, datovaný počátkem roku 1851, byl pořízen ze slovníku G. F. Nesselmanna z roku 1850. F. L. Čelakovský jej získal od knihkupce 13. února 1851. 334 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Je zde mnoho místních názvů, které lze pochopit pouze na základě litevštiny. Jaký jiný závěr lze učinit? Jen ten, že tento národ zde kdysi musel žít. Litevské větve se bezpochyby rozlévaly daleko do slovanského sídelního prostoru; stejně tak je zřejmé, že Slovany odedávna přitahoval především tento národ a postupně s ním splývali v jeden celek. Co je na tom podivného? Neobydlených krajů bylo všude dost; věrná povaha litevského kmene, nakloněná pokojnému rolnickému životu, se dobře snášela s naší slovanskou, takže se jeden národ mohl nejen skvěle usadit vedle druhého, ale i mezi ním (takové příklady vídáme u našich sousedů Maďarů). Abych zde uvedená tvrzení něčím podložil, vyberu z mnoha důkazů jeden, který bude nejzajímavější, neboť souvisí s naší vlastí. Je známo, že ve slovanských jazycích jsou takové slovní kořeny, které jsou doloženy všude, tj. jsou známy a užívány v každém slovanském jazyce. Existují také slova, která se rozšířila pouze ve větší či menší skupině jazyků. Konečně jsou i taková, která se vyskytují jen v jednom či druhém jazyce, ale tím ovšem nikdo nepochybuje o jejich slovanskosti. Také my máme určitý počet kořenů, které pokládáme za vlastní, ačkoli se vyskytují jen v češtině. Když se podíváme na taková slova a jména, pro něž nenacházíme protějšky ani ve slovanských, ani v jiných příbuzných jazycích, všimneme si, že se užívají v litevštině v naprosto stejné či nepatrně pozměněné podobě. K jakému závěru jsme tedy nuceni dospět? Nepochybně k tomu, že jsme se my, Češi, kdysi museli setkat se současnými Litevci a úzce s nimi stýkat. Dějiny však, pokud jde o to, co zahrnují, nepodávají ani nejmenší stopy svědčící o takovém společenství, které by mezi námi a tímto národem trvalo delší dobu. Nezbývá proto nic jiného než popustit uzdu představivosti a domnívat se, že toto soužití sahá do dob, z nichž se nedochovaly písemné památky. Z mnoha takových slov, která se mi podařilo shromáždit, uvádím jen některá: švarný: szwarus; náramný: nerammus; sluka = slankė, la. slohka; luňák = lingė ide. Waihe ze slovesa lingau „krouživě vyletět vzhůru“; ožanka (bylina teucrium): ožys, také naše bylina se nazývá kozlík „kozlík“; zákampí: kampas; chomol: kamuolys; krbatý: karbūtas; vyvaditi: iszwadoju; klábositi: kalbu, kalbėsis; šarapatka: szerpétos; loudati se = lendu; kmen = kamėnas; zvířetnice: zvěřinně atd. Marně bychom se snažili vysvětlit některé své místní názvy a hydronyma pomocí údajů ze slovanských jazyků; v litevštině však okamžitě získávají zvukovou podobu i význam, například: Ūpa, Ūpice, Opava: litev. uppė; Labe z labas; Ogra, Ohře z geras; řeka Ploušnice u města Děčín, která se vlévá do Labe, z plusze (podle Rokytnice); místa Řisuty v kraji Rakovníka a Litomyšle: litev. reszutis; Lkouš u města Lokšany od lokis (máme také Medvědí); Ula, mužské jméno Hula a Hulin, Hulice, litev. ŭla (Sláła místo Skalky); Lobze z lobis; Doksy u Doksan: časté litevské mužské jméno Doksa, doložené od XIV. století. Podobná jména odkazující k litevštině lze nalézt také na Moravě, ve Slezsku, Lužici a jinde. To vše ukazuje, jak rozšířeným národem byli v dobách, které nám nejsou známy, a jak velmi se nyní zmenšil. (Čelakovský 1877: 64–66) Straipsniai / Articles 335 Litevský slovník, Knihovna národního musea, sign. IV.A.11 336 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Straipsniai / Articles 337 ILJA LEMEŠKIN F. L. Čelakovský se tedy snažil odhalit pravěké sousedství, kdy předkové Čechů a Litevců navazovali mimořádně úzké a úspěšné kontakty. Moderní morfologie litevského jazyka byla podle F. L. Čelakovského „autentická a přesná“; nejvíce odpovídala gramatice slovanských jazyků. Právě podobnost baltských a slovanských jazyků, češtiny a litevštiny a jejich blízká příbuznost vedly v první polovině XIX století ke vzniku osobité koncepce, podle níž Litevci (Baltové) pocházejí ze samotných Čech. Snaha F. L. Čelakovského odhalit pravěké sousedství, kdy předkové Čechů a Litevců v nížině obklopené horami (Česká kotlina) navazovali mimořádně úzké a úspěšné kontakty, je zřetelně patrná z jeho přednášek pro studenty ve Vratislavi a v Praze. Myšlence společné epochy vývoje Baltů a Slovanů, její lokalizaci v Čechách i jejímu zdůvodnění posloužil právě Lietuvių kalbos žodynas (Knihovna Národního muzea, sign.: IV A 11). Tomu odpovídá výběr slov, způsob jejich výkladu i sklon k etymologizování. Lze říci, že slovník F. L. Čelakovského, který svým původem tak či onak vychází z knížky M. Benešovského, je předchůdcem díla Reinholda Trautmanna Baltisch-Slavisches Wörterbuch (Göttingen, 1923). Myšlenky F. L. Čelakovského a s nimi související rukopisný slovník litevského jazyka korigují naše chápání dějin klíčové otázky Baltů a Slovanů. V análech baltistiky a slavistiky z hlediska pořadí vzniku stojí na prvním místě hypotéza A. Schleichera o existenci společného baltsko-slovanského prajazyka. Podle ustálené tradice se nazývá klasickou, zatímco snaha rekonstruovat epochu společného vývoje, která trvala po určitou dobu a během níž došlo ke sblížení těchto jazyků, se řadí k novým modelům. Některé stránky dějin české baltistiky však ukazují, že domnělá novinka je pouze dávno zapomenutou koncepcí, která byla poprvé vyslovena a zdůvodněna již v první polovině XIX století. Zdá se, že myšlenka A. Schleichera o baltsko-slovanském prajazyku vznikla a rozvíjela se jako protiklad starší teorie F. L. Čelakovského. Z hlediska pramenného výzkumu je mimořádně důležité zdůraznit, že F. L. Čelakovský při vytváření své lingvistické koncepce využíval materiál z rukopisného německo-litevského slovníku. Dokládají to slovníková hesla obsahující slova doložená ve slovnících připisovaných F. W. Hackemu a v příbuzných slovnících. Leopold Geitler tedy v roce 1875 nebyl prvním badatelem, který slovník využil. Ještě před ním zkoumal lexikální materiál Malé Litvy romantický filolog F. L. Čelakovský, který v letech 1825 až 1852 sestavoval slovník baltských a slovanských lexikálních shod, jenž podporoval jeho šířenou teorii baltského a slovanského původu, etnogeneze a glotogeneze. Samotný vznik slovníku v Klementinu, tedy v Pražské c. k. veřejné a univerzitní knihovně, bude nejspíše souviset s další významnou osobností baltistiky a slavistiky první poloviny XIX století – P. J. Šafaříkem, který na základě podobných pramenů řešil tutéž problematiku Baltů a Slovanů v zásadě 338 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje jinak. Jeho názory se shodovaly s výsledky výzkumů J. Dobrovského. Jezuita J. Dobrovský – jako blízký názorový spojenec a kolega J. V. Zlobického – je interpretovatelný jako prostředník, díky němuž se německo-litevský slovník (či slovníky) dostal do Prahy (slovník P. Ruigia, který používal F. L. Čelakovský a další, mohl rovněž pocházet z osobní knihovny J. V. Zlobického). Všechny uvedené osobnosti, které navazovaly na výzkumný směr M. Benešovského, tedy důkladně zkoumaly problematiku vztahů baltských a slovanských jazyků, systematicky pracovaly s tištěnými i rukopisnými slovníky. Seznámení A. Schleichera s pražským slovníkem je třeba zkoumat samostatně. LITERATŪRA Benešovský Matouš Philonomus 1587: Knižka slow Čžeských wyložených odkud swůj počátek magí (totiž) yaký gest gegich rozum. Sepsaná od Kněže Mathausse Philonoma, Pjsaře Konsystorže Pražské. Wytisstěna w Starém Městě Pražském w Jmpressy Jiříka Dačického. Clavis Germanico–Lithvana 1995–1997: Clavis Germanico–Lithvana. Rankraštinis XVII amžiaus vokiečių–lietuvių kalbų žodynas 1–4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Čelakovský František L. 1825: Slowanské národní pjsně sebrané Frant. Ladisl. Čelakowským. T. 2, V Praze: Pjsmem J. owd. Vetterlowé z Wildenbrunu. Čelakovský František L. 1850: Kvití – Časopis Musea království českého 24(1), 99–102. Čelakovský František L. 1877: Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury slovanských. Praha: V kommissí u Františka Řivnáče. Daukantas Simonas 1976: Raštai 1. Vilnius: Vaga. Dini Pietro U. 2009: Baltų kalbotyros apyaušriai. Baltų kalbų paleokomparatyvistinės sampratos kalbotyros istoriografijos kontekste. – Archivum Lithuanicum 11, 439–462. Dobrovský Josef 1788: Uiber die ältesten Sitze der Slawen in Europa, und ihre Verbreitung seit dem sechsten Jahrhundert; insbesondere über das Stammvolk der Mährer, und ihre Geschichte bis zur Einsetzung des Herzogs Rastislaw – Josef Vratislav Monse. Versuch einer kurzgefaßten politischen Landesgeschichte des Markgrafthums Mähren. Bd. 2. Vom Jahr 1182 bis 1306. Mit vorausgeschickter Abhandlung über die ältesten Sitze der Slawen. Olmutz, IX–LII. Drotvinas Vincentas 1984: Kada parašytas vadinamasis Krauzės žodynas. – Baltistica 20(2), 163–167. Geitler Leopold 1875: Litauische studien. Auswahl aus den ältesten denkmlälern, dialectische beispiele, lexikalische und sprachwissenschaftliche beiträge von Dr. Leopold Geitler. Prag: T. Mourek. Straipsniai / Articles 339 ILJA LEMEŠKIN Hůňáček Václav 1975: Klášter Na slovanech a počátky východoslovanských studií u nás. – Z tradice slovanské kultury v Čechách. Praha: Universita Karlova. Koupil Ondřej 2007: Grammatikáři. Gramatologická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinëm. Lemeškin Ilja 2010: Františeko Ladislavo Čelakovskio lietuvių kalbos žodynas. – Leksikografija ir leksikologija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 98–113. Lemeškin Ilja 2012: Friedrichui Wilhelmui Haackui priskiriamas Prahos rankraštinis vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. – Mažoji Lietuva: paribio kultūros tyrimai. Vilnius: Petro ofsetas, 31–58. Lemeškin Ilja 2013: Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 269–279. Lexicon Lithuanicum 1987: Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. Vilnius: Mokslas. Narbutas Sigitas 2011: Praha–Vilnius: jėzuitų poveikis lietuvių kultūros raidai. – Lietuvos Mokslų akademijos Vrublevskių biblioteka. 2007 / 2008. Vilnius, 52–70. Reichel Walter 2004: Josef Valentín Zlobický – první profesor českého jazyka a literatury: život, působení a zásluhy na pozadí osvícenství. – Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci: život, dílo, korespondence. Praha: Academia, 24–42. Schleicher August 1853: O jazyku litevském, zvláště ohledem na slovanský. – Časopis Českého Museum 27. Praha, 320–334. Schleicher August 2008: A. Schleicherio laiškai iš Lietuvos P. Šafarikui. – Lituanistinis Augusto Schleicherio palikimas 1. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 670–739. Šafářik Pavel Josef 1837: Slovanské starožitnosti w Praze: tiskem Jana Spurného. Vykypělová Taťána 2012: Maximilian Schimek: Bemerkungen zu seiner Mitarbeit an Josef Zlobickýs Projekt einer gesamtslawischen Sprachlehre und zu beider Zerwürfnis. – Miscellanea Vindobonensia Bohemica. In Erinnerung an den 200. Todestag von Josef Valentin Zlobický. Wien: Holzhausen, 37–61 (Bohemoslavica abscondita 1.). Voit Petr 2014: Новые сведения о деятельности Франциска Скорины в Праге (1517–1519) (Atiduota spausdinti.) 340 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Rankraštinis Frydrichui Wilhelmui Hakui priskiriamas vokiečių–lietuvių kalbų žodynas Čekijoje Manuscript German–Lithuanian Dictionary Credited to Friedrich-Wilhelm Haack in the Czech Republic S U M M A R Y While analysing the history of the Prague manuscript of the German – Lithuanian dictionary a very special Austro-Hungarian context can be clearly observed. The dictionary was witnessed in Vienna in 1777 and in 1875 the dictionary was undoubtedly referred by Leopold Geitler. However, the owner of the dictionary Josef Valentin Zlobický and Leopold Geitler will remain the only ones who touched this lexicographical source. There is a substantial reason to presume that prior to Geitler, in the first half and the middle of the 19th century, the lexical material of the East Prussia was analysed by the philologist romantic František Čelakovský who was compiling the dictionary of Baltic – Slavic lexical generalities in the period of 1825 – 1852. The coming of the manuscript dictionary in Clementinum, i.e. in Imperial and Royal Public and University Library of Prague will most probably be related to one more personality of Baltistics and Slavistics of the first half of the 19th century Pavel Jozef Šafárik. He was referring to the same sources, but approached the issues of the Balts-Slavs differently than František Čelakovský. His approaches towards the ethnogenesis and glotogenesis of the Balts-Slavs accorded with the attitudes of his predecessor Josef Dobrovský. The Jesuit J. Dobrovský, as a close supporter and a colleague of J. V. Zlobický, should be presumed as a person mediator with the help of who the German – Lithuanian dictionary appeared in Prague. The coming of the manuscript German – Lithuanian dictionary in Vienna was most probably decided by the scientific interests of J. V. Zlobický, the undertaking of the comparative grammar of all Slavic languages to be precise. The Czechs are inclined on treating the Lithuanian language as a separate, i.e. non-Slavic language from the time of Matouš Benešovský (1587). J. V. Zlobický could compare it to the Sorbian language. However, in this case, the Baltic-Slavic issue was important for the researcher in the seventh decade of the 18th century, and his then available manuscript source was convenient in searching for an appropriate explanation and reasoning of arguments of lexical character. All the above mentioned individuals took on the research direction of Matouš Benešovský i.e. they consistently worked with printed and manuscript dictionaries while thoroughly analysing the issues of Baltic-Slavic language relations. Įteikta 2014 m. gruodžio 5 d. ILJA LEMEŠKIN Prahos Karolio universitetas Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, Czech Republic [email protected] Straipsniai / Articles 341