Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius?

BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Ústav litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: dějiny lexikografie Malé Litvy, dějiny litevského spisovného jazyka. JE FRYDRICHAS VILHELMAS HAKAS AUTOREM TAKZVANÉHO PRAŽSKÉHO RUKOPISNÉHO SLOVNÍKU?1 Je Friedrich Wilhelm Haack autorem takzvaného pražského rukopisného slovníku?2 ANOTACE Článek analyzuje problém autorství takzvaného pražského rukopisného německo-litevského slovníku (první polovina 18. století), který Ilja Lemeškin před několika lety nalezl v Národní knihovně České republiky (NK ČR: XVI.F.30). Cílem článku je zjistit, zda mohl být autorem tohoto slovníku lexikograf a evangelicko-luterský kněz v Malé Litvě Frydrichas Vilhelmas Hakas (Friedrich Wilhelm Haack, 1707–1754). K vyslovení této hypotézy vybízí provenience zapsaná na začátku rukopisu, která uvádí: „Auctor Hacke“. 1 Článek vznikl v rámci projektu Výzkum a příprava k vydání rukopisného německo-litevského slovníku připisovaného Friedrichu Wilhelmu Haackovi (počátek 18. století) (vedoucí prof. dr. Grasilda Blažienė), který byl zařazen do programu Normování, užívání, rozvoj a šíření státního jazyka v letech 2006–2015. Výzkum podpořila Státní komise pro litevský jazyk (smlouva č. K-4/2012). 2 Článek vznikl v rámci projektu Výzkum a příprava k vydání rukopisného německo-litevského slovníku připisovaného Friedrichu Wilhelmu Haackovi (počátek 18.th století) (vedoucí prof. dr. Grasilda Blažienė) v rámci programu Normování, užívání, rozvoj a šíření státního jazyka v letech 2006–2015. Výzkum podpořila Státní komise pro litevský jazyk (smlouva č. K-4/2012). KLÍČOVÁ SLOVA: lexikografie Malé Litvy, pražský rukopisný slovník, Frydrichas Vilhelmas Hakas, autorství. KLÍČOVÁ SLOVA: lexikografie Malé Litvy, pražský rukopisný slovník, Friedrich Wilhelm Haack, autorství. 292 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Je Friedrich Wilhelm Haack autorem takzvaného pražského rukopisného slovníku? Ve snaze odpovědět na uvedenou otázku se článek zabývá tím, zda lze „Hacke“ uvedené v záznamu o darování rukopisu ztotožnit s Friedrichem Wilhelmem Haackem; pojednává také o povaze slovníkového textu a stručně přibližuje jeho vztah k dalším rukopisným německo-litevským slovníkům z Malé Litvy ze 17.–18. století. Na základě Haackových autografů nalezených v německých archivech je jeho rukopis porovnán s rukopisem přepisovatele pražského slovníku. ANNOTATION Článek analyzuje otázku autorství takzvaného pražského rukopisného německo-litevského slovníku (první polovina 18th století), který před několika lety objevil Ilja Lemeškin v Národní knihovně České republiky (NK ČR: XVI.F.30). Cílem článku je prozkoumat, zda mohl být autorem slovníku Friedrich Wilhelm Haack (1707–1754), lexikograf a evangelický luteránský kněz z Malé Litvy. Tento předpoklad vychází z provenienčního záznamu na začátku rukopisu, v němž stojí „Auctor Hacke“. Aby článek na tuto otázku odpověděl, zabývá se tím, zda lze „Hacke“ uvedené v darovacím zápisu ztotožnit s Friedrichem Wilhelmem Haackem; zkoumá také povahu slovníkového textu a stručně přibližuje jeho vztah k dalším rukopisným německo-litevským slovníkům z Malé Litvy. Na základě Haackových autografů nalezených v německých archivech porovnává jeho rukopis s rukopisem přepisovatele pražského slovníku. 1. ÚVOD V létě roku 2010 našel habil. dr. Ilja Lemeškin, docent Univerzity Karlovy v Praze, v Národní knihovně České republiky rukopis – německo-litevský slovník (Národní knihovna České republiky [NK ČR]: XVI.F.30; dále P)3, který významně obohacuje dědictví rukopisné lexikografie Malé Litvy. Tento slovník rozšiřuje soubor rukopisných dvojjazyčných slovníků ze 17. a 18. století, které se dochovaly až do našich dnů. Pražský německo-litevský slovník (P 2r–344v), k němuž je připojena také krátká etymologická studie, přesněji řečeno pouze její zárodek (P 345r), nemá titulní stranu. Jak napovídá vazba rukopisu, nejspíš ji ani nikdy neměl; první strana rukopisu je stranou se slovníkovým textem. Neexistují tedy žádné autentické informace ani o autorovi (sestavovateli či přepisovateli), ani o době a místě vzniku, natožpak o pramenech textu. Tento rukopis, který se teprve nedávno dostal do zorného pole badatelů, proto jako každý anonymní pramen vybízí především k otázce atribuce – autorství, datování a lokalizace. Některé otázky atribuce P již byly částečně zodpovězeny. Lemeškinova analýza papíru tohoto rukopisu svědčí o tom, že německo-litevský slovník byl nově— 3 Podrobněji o archeografickém popisu tohoto lexikografického pramene, okolnostech jeho objevení a jeho místě v české lituanistice 19. století viz Lemeškin 2012: 31–57. Straipsniai / Articles 293 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Uvedený papír se dvěma vodoznaky lze datovat do let 1683 a 1712. Papír části P věnované etymologické studii se podle třetího vodoznaku začal vyrábět v roce 1701 (Lemeškin 2012: 52–53). Rok 1712 je tedy nepochybným terminus post quem tohoto rukopisu. Má se za to, že P mohl vzniknout ve 3.–4. desetiletí XVIII. století (Lemeškin 2012: 31; Lemeškin 2013: 269). Přesné místo P v chronologickém řetězci dochovaných rukopisných slovníků z Malé Litvy z XVIII. století však bude teprve nutné určit. Jeho datování by snad mohlo zpřesnit určení čtvrtého vodoznaku. Rukopis se před tím, než se dostal do Prahy, a předtím do Vídně, nějakou dobu nacházel v Halle (viz dále), je však pravděpodobné, že P nebyl sestaven tam, nýbrž ve Východním Prusku – byl totiž napsán na papíře z dílen Finkena a Trutnavy, které zde působily v XVII.–XVIII. století (Lemeškin 2012: 52–53; Lemeškin 2013: 278). Při zvažování otázky autorství tohoto slovníku by se mělo vycházet z první provenienční poznámky na začátku rukopisu, na volném předsádce, přesněji řečeno z darovacího zápisu (viz také obr. 1): Auctor Hacke. ‖ War Prediger in Lithauen. Hat ‖ zu Halle studirt. Seine Sprach=‖lehre soll auf4 dem Waißenhause ‖ gedruckt seÿn. Dono dedit ‖ {I. / D.}5 Baumgarten. (P 1r) Překlad Autor Hacke. Byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho gramatická příručka má být vydána v sirotčinci. Daruje {I. / D.} Baumgarten. Je nejpravděpodobnější, že dárce, jehož totožnost rukopis neuvádí, lze ztotožnit se Siegmundem Jakobem Baumgartenem (1706–1757), známým profesorem teologie na univerzitě v Halle v XVIII. století6 (Lemeškin 2012: 54), v jehož osobní knihovně se nacházely také litevské knihy (Kaunas 1996: 188), třebaže dosud není jasné, zda zápis pořídil vlastní rukou (Lemeškin 2013: 277). V každém případě musel Baumgarten patřit k prvním vlastníkům tohoto rukopisu. Jak vyplývá z darovacího zápisu, za autora P je označena osoba s příjmením „Hacke“. Toto příjmení je zapsáno také na hřbetu rukopisu: „Hacke ‖ Lexicon Lithuan=‖cum“. Nabízí se proto otázka, jaký je vztah tohoto rukopisu k Friedrichu Wilhelmu Haackovi (1707–1754), známému z dějin litevské lexikografie. 4 Je pravděpodobné, že toto slovo v zápisu je třeba číst jako auf. Grafika posledního písmene však zcela nevylučuje možnost, že je zde zapsána předložka auß. 5 Ve složených závorkách { } se zde i dále uvádějí obtížně čitelná písmena. V tomto případě přicházejí v úvahu dvě možnosti čtení písmene – I nebo D (k možnostem jejich interpretace viz Lemeškin 2012: 55; Lemeškin 2013: 277). 6 Více o ní viz článek prof. dr. Grasildy Blažienė v tomto svazku časopisu Acta Linguistica Lithuanica. 294 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? 1 OBR. P 1r: záznam o darování rukopisu slovníku; Praha, Národní knihovna České republiky: XVI.F.30 Ar Hakas galėjo būti P autorius? Šis klausimas jau keltas (Lemeškin 2012: 55, 57; Lemeškin 2013: 277), bet išsamiau tema neanalizuota, tad įtikinamai argumentuoto atsakymo kol kas nėra. Šio straipsnio tikslas – nustatyti, ar vadinamojo Prahos vokiečių–lietuvių kalbų žodyno autorystė7 gali būti priskirta Frydrichui Vilhelmui Hakui. Todėl svarbu: 1) išsiaiškinti, ar donacijos įraše minimas „Hacke“ iš tikrųjų identifikuotinas su Frydrichu Vilhelmu Haku (žr. 2 sk.); 2) aptarti žodyno teksto pobūdį (žr. 3.1 sk.) ir trumpai apžvelgti santykį su kitais XVII–XVIII amžiaus Mažosios Lietuvos rankraštiniais žodynais (žr. 3.2 sk.); 3) atlikti žodyno bei Hako autografų rašysenos analizę (žr. 4 sk.). 2. PŘEHLED ŽIVOTOPISU FRYDRICHA VILHELMA HAKA Frydrichas Vilhelmas Hakas se narodil 8. dubna 17078 v Kretingalė (okres Klaipėda). Jeho otec, evangelicko-luterský pastor Erdmanas Hakas (?–1731), byl jedním z kontrolorů překladu Malého katechismu Martina Luthera (1719) (LyK 145; 7 Když se dále hovoří o autorství P, míní se tím pouze německo-litevský slovník zaznamenaný v rukopisu, tj. do zkoumání autorství není zahrnuta etymologická studie, s níž se začíná na konci rukopisu. 8 Obvykle se uvádí, že se Hakas narodil roku 1706, avšak dokumenty univerzity v Halle, do nichž vlastní rukou zapsal přesné datum – 8. dubna 1707 (Haack [po 1728-09-02], Haack [1730-07-12 nebo později]) – dokládají, že se ve skutečnosti narodil o rok později (viz obr. 5). Straipsniai / Articles 295 B I R U T Ė T R I Š K A I T Ė Brž II 67). V sedmnácti letech, 6. září 1724, se Hakas zapsal na univerzitu v Královci („1724 [...] 6. Septembris Haack Ffdr. Wilh., Memel. Pruss.“; Erler 1911/1912: 322), kde tři roky studoval teologii. Zde se pravděpodobně vyznamenal jako výborný znalec litevštiny – byla mu totiž svěřena korektura Nového zákona z roku 1727, vydávaného péčí Johanna Jacoba Quandta (Johann Jacob Quandt, 1686–1772), profesora teologie na univerzitě v Královci a inspektora tamního Litevského jazykového semináře9. Není tedy nejspíš náhodou, že se toto vydání Nového zákona později stalo hlavním pramenem slovníku, který Hakas sestavil. Koncem roku 1727 odjel Hakas pokračovat ve studiích do Halle, centra pietistických idejí. Na univerzitě v Halle se zapsal 17. prosince 172710 a navštěvoval nově založený Litevský jazykový seminář11, který vedl Gotthilf August Francke (Gotthilf August Francke, 1696–1769), syn proslulého Augusta Hermanna Franckeho. Brzy začal i sám Hakas vyučovat litevštinu spolu s prvním lektorem semináře Johannem Richterem (Johann Richter, 1705–1754). Když se Richter vrátil do Východního Pruska, působil Hakas jako lektor semináře čtyři roky, až do dubna 1732. V Halle prožil Hakas nejkreativnější a nejplodnější léta svého života. Společně s návštěvníky semináře zde přeložili a vydali traktát proslulého halleovského pietisty Johanna Anastasia Freylinghausena Ordnung des Heyls (Davadnas mokslas apie dūšios išganymą, Halle, 1729; Francke 1730-11-17: 2v). Je známo, že se v semináři tehdy překládala i další pietistická díla – Freylinghausenovo Compendium Theologiae (Trumpas teologijos mokslas) a Die Lehre vom Anfang des Christlichen Lebens Augusta Hermanna Franckeho (Mokslas apie krikščioniškojo gyvenimo pradžią), avšak o osudu těchto překladů dosud nebyly nalezeny žádné informace (Aleknavičienė, Schiller 2002: 60, 64). Ačkoli Hakas není jako překladatel těchto děl přímo uváděn, jeho podíl je nepochybný. Nejdůležitějším Hakovým tvůrčím odkazem je však slovník litevsko-německý a německo-litevský, který vyšel koncem roku 1730 Vocabularium Litthvanico-Germanicum, et Germanico-Litthvanicum (dále HŽ)12. Do dějin litevské písemné kultury se zapsal… 9 Že Hakas korigoval litevský Nový zákon vydaný roku 1727 v Královci, uvádí vrchní duchovní Klaipėdského církevního okrsku (něm. Erzpriester) Johann Arnold Pauli v dopise z Klaipėdy do Halle ze dne 10. září 1727, adresovaném Gotthilfu Augustu Franckemu (Pauli 1727-09-10; vydání viz Winter 1954: 200–201). 10 Dokládá to Hakasův zápis v matrice univerzity v Halle (Haack 1727-12-17; Juntke 1960: 195; viz obr. 4). 11 Litevský jazykový seminář v Halle působil v letech 1727 až 1740 (Specht 1935: 36; Schiller 1994: 195). 12 O přípravě tohoto slovníku se zmiňuje Johann Arnold Pauli v dopise z Klaipėdy do Halle ze dne 7. ledna 1728, adresovaném Gotthilfu Augustu Franckemu (Pauli 1728-01-07; vydání viz Winter 1954: 201–203). 296 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? bylo souzeno stát se prvním tištěným paralelním slovníkem s litevským heslářem, tj. v něm byla litevská slova poprvé uvedena v pozici lemmat13. Poněkud menší německo-litevská část se základní mikrostrukturou sloužila spíše jako rejstřík, který pomáhal najít litevské slovo v první části (Drotvinas 1998: 86). Krátká německy psaná gramatika litevštiny připojená ke slovníku v zásadě vycházela z děl Daniela Kleina Grammatica Litvanica (1653) a Compendium Litvanico-Germanicum (1654) (Buchienė, Palionis 1957: 42–43; Zubaitienė 2012: 122), avšak jako lexikograf byl Hakas originální. Při přípravě svého slovníku se neopíral o rukopisné slovníky sestavené v Malé Litvě již v XVII. století, které se téměř celé století šířily v opisech a byly mu známy (jeden z opisů, pořízený jeho kolegou Richterem, se po určitou dobu používal v semináři jako učební pomůcka14), nýbrž se vydal zcela jinou cestou – sestavil jej s využitím nejnovějších překladů Nového zákona (1727) a žaltáře (1728) do litevštiny15. Hákův slovník tedy na rozdíl od dříve připravených rukopisných slovníků v zásadě zachycuje pouze lexikum těchto biblických knih. Takový výběr zdrojů byl nejspíše přizpůsoben zamýšlenému uživateli – studentovi teologie a překladateli náboženských textů. Jinými slovy, Hakas se snažil připravit slovník odpovídající tehdejším potřebám – vhodný jak pro výuku a studium litevštiny studenty teologie, tak pro stále intenzivnější překládání náboženských textů do litevštiny16. Na jaře roku 1732 král Friedrich Wilhelm I (Friedrich Wilhelm I, 1688–1740) pověřil Haka doprovodem salcburských emigrantů, kteří se stěhovali do Východního Pruska. Jak dokládají archivní prameny, Francke velmi litoval, že přišel o docenta jím vedeného semináře, a dokonce žádal krále o povolení, aby se Hakas mohl vrátit (Francke 1732-05-01). 13 Je možné, že rukopisné slovníky s litevským heslářem existovaly již dříve. 14 Jde o takzvaný Richterův slovník, který se dosud uchovává v archivu Franckeho institucí v Halle (AFSt: J 84; viz oddíl 3.2). Na začátku rukopisu jsou doplňky psané Hákovou rukou (Schiller 2009: 126), které mohly být zapsány mezi 1728-06-18, kdy byl opis slovníku dokončen, a dubnem 1732, kdy Hakas odjel z Halle. 15 Zdroje Hákova slovníku – Nový zákon z roku 1727 a žaltář z roku 1728 – jsou uvedeny jak na jeho titulní straně, tak v předmluvě napsané Franckem: „Darinne alle im ‖ Neuen Teſtament und Pſalter ‖ befindliche Wörter nach dem Alpha=‖beth enthalten ſind“ (HŽ 1r); „ein kleines ‖ Vocabel-Buch / darin die Wörter aus ‖ dem Neuen Teſtament und Pſalter / ſo ‖ ſie in Händen haben / enthalten wären“ (Francke 1730-11-17: 3r). Nejnovější výzkum tohoto slovníku nepotvrzuje, že by Hakas využíval ještě nějaké další zdroje (viz Zubaitienė 2012: 35–36, 122). 16 V té době se náboženské texty aktivně překládaly do litevštiny ve dvou akademických institucích: na univerzitě v Královci pod vedením Quandta a na univerzitě v Halle pod vedením Franckeho. Ačkoli hlavním cílem litevských jazykových seminářů zřízených na obou univerzitách bylo připravovat budoucí evangelické luteránské duchovní a učitele pro práci v litevských farnostech Východního Pruska, jejich vedoucí za pomoci účastníků semináře, kteří nejlépe ovládali litevštinu, sledovali i další cíle – připravovat učební literaturu a chybějící překlady náboženských textů do litevštiny. Straipsniai / Articles 297 B I R U T Ė T R I Š K A I T Ė Ačkoli toto povolení bylo uděleno17, k Hákovi se nedostalo18. Cestou do vlasti byl Hakas v Berlíně vysvěcen na kazatele emigrujících salcburských věřících. Po návratu do Východního Pruska byl Hakas královským reskriptem ze 7. února 173319 jmenován diakonem v Gumbinnen. Současně působil jako farář v novém kostele v Gerviškénu (okres Gumbinnen)20. Brzy, na konci roku 1733, byl pravděpodobně kvůli neshodám s farářem v Gumbinnen Christophem Geystadtem přeložen do Pillkallenu (okres Pillkallen), kde působil jako farář až do konce života – do 19. listopadu 1754 (Quandt 4 14v, 17r, 85v; Arnoldt 1777: 111, 129; Moeller 1968: 50, 110). Stručný přehled Hákova životopisu tedy nepochybně ukazuje, že jej lze skutečně ztotožnit s osobou „Hacke“ zmíněnou v darovacím záznamu. Jak se v něm uvádí, Hakas studoval v Halle, zde vydal gramatiku (spolu se slovníkem) a po návratu do vlasti působil jako farář v litevských farnostech Východního Pruska až do posledních dnů svého života (srov. tabulku 1). 1 T A B U L K A. Fakta uvedená v životopisu Friedricha Wilhelma Haka a v darovacím záznamu P (1r) Fakta uvedená v darovacím záznamu P Životopisná fakta o Friedrichu Wilhelmovi Hakovi (1707-04-08–1754-11-19) Auctor Hacke. || Podepisoval se: Haack, Friederich Wilhelm, Haack, Friedericus Wilhelmus, Haack, Friedericus Gvilielmus; další podoby jeho příjmení: Haacke, Haak War Prediger in Lithauen. Diakon v Gumbinnen (1733) Farář v Gerviškénu (1733) Farář v Pillkallenu (1733–1754) Studoval v Halle. Teologická studia na univerzitě v Halle a vyučování v tamním semináři litevského jazyka (1727–1732) Jeho jazyk=||ová učebnice měla být vytištěna v sirotčinci ||. Vocabularivm Litthvanico-Germanicvm, et Germanico-Litthvanicvm [...] Nebſt einem Anhang einer kurtzgefaßten Litthauiſchen Grammatic (1730, Halė, Stephanus Orban) Pouhým nepřesným odhadem je domněnka, že Hackeho gramatika, vydaná spolu se slovníkem, měla být vytištěna v sirotčinci (německy Waisenhaus): „Seine Sprach=||lehre 17 Takový závěr vycházel z dopisu Gotthilfa Augusta Franckeho z 13. 5. 1732 pruskému králi Fridrichu Vilémovi I., v němž děkuje za povolení, aby se Hacke mohl na půl roku vrátit do Halle (Francke 1732–05–13). 18 Tak se uvádí v Hackeho dopise Gotthilfu Augustu Franckemu, napsaném 19. 5. 1732 ve Štětíně poté, co král již povolil návrat do Halle (Haack 1732–05–19; publikaci viz Drotvinas 2001: 179–186). 19 Tento dokument je zmíněn v Hackeho dopise pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. z 22. 6. 1733, zaslaném z Královce do Berlína (?) (Haack 1733–06–22: 1r; viz obr. 7). 20 V Gerviškėnech byl evangelický luterský kostel postaven v roce 1730. V letech 1733 až 1746 zde působili jako faráři diakoni z Gumbinnenu (Moeller 1968: 42). 298 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X X I Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? „soll auf dem Waiſenhauſe || gedruckt ſeÿn“ (P 1r). Přestože sirotčinec měl tiskárnu, Hako Vocabolarium, jak je uvedeno na jeho titulní straně, vyšlo v tiskárně Stephana Orbana působící při univerzitě v Halle: „HALLE, || Druckts Stephanus Orban, Univerſ. Buchdr.“ (HŽ 1r). Rozdílné psaní příjmení lze vysvětlit tím, že jeho podoby kolísaly. Ačkoli sám Hakas, jak lze usuzovat z dochovaných autografů (viz oddíl 4), psal své příjmení Haack (Haack 1727-12-17; Haack 1732-05-03; Haack 1732-05-19; Haack 1733-06-22), jeho otec se však v Malém katechismu podepsal jako Haak21. Takto psali Hakovo příjmení také Pauli a Kvantas (Pauli 1727-09-10; Pauli 1728-01-07; Quandt 4 14v, 17r, 85v). Francke psal Haack (Francke 1730-11-17; Francke 1732-05-13). V archivních dokumentech byla kromě podob Haack a Haak zaznamenána ještě další podoba Hakova příjmení – Haacke (Friedrich Wilhelm I 1733-10-01a; Friedrich Wilhelm I 1733-10-01b). Toto příjmení mělo a má obecně různé pravopisné varianty, srov.: Haack, Haacke, Haak, Haake, Hack, Hacke, Hacken, Hak, Hake, Haken, Hakius (viz matriky univerzit v Královci a Halle [Erler 1917: 154–155, 157; Juntke 1960: 194]; viz také Falkenhahn 1964: 256–257; Kohlheim, Kohlheim 2005: 300–301, 304). Dále je třeba zjistit, zda je informace uvedená v donátorském záznamu P, že Hakas je autorem tohoto rukopisného slovníku, přesná. 3. TAKZVANÝ PRAŽSKÝ SLOVNÍK – OPIS STARŠÍHO RUKOPISNÉHO SLOVNÍKU Z MALÉ LITVY Při analýze autorství jakéhokoli textu je důležité určit jeho povahu – zda jde o původní autentický text, tedy autograf, nebo o opis. 3.1. Znaky opisu v P O tom, že německo-litevský slovníkový text zaznamenaný v P není původní, nýbrž byl opsán ze staršího pramene, svědčí fyzické znaky textu – opravy způsobené parablepsí nebo ditografií22. Při čtení protografu a opisování jeho textu může opisovači zrak kvůli shodným nebo podobným slovům, morfémům či frázím někdy přeskočit dopředu k další části textu nebo se vrátit zpět k již přečtenému, 21 Srov.: „Erdmann Haak Pfarrer in Deutſch Crottingen d[en] 18 Octob[e]r 1719“ (LyK 145). 22 Apie nuorašams būdingas teksto ypatybes žr. Subačius 2001: 294–313. Straipsniai / Articles 299 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ jde tedy o přepis buď následujícího, nebo již opisaného fragmentu. V P se vyskytují oba případy, obvykle jsou opraveny. Častější je v P parablepse, kdy při opisování textu přeskočil opisovačův pohled dále a kvůli shodě začátku slov přepsal úsek následujícího slovníkového hesla. Když si toho všiml, opravil chybu seškrábáním chybně zapsaných slov nebo vepsáním správných nad ně. Například kvůli shodnému začátku řádků (takzvanému homoearktonu), přesněji kvůli totožnosti prvního členu sousedních lemmat – složenin – Laβ-, opisovač slovníku místo Laβeifen opsal v protografu o řádek níže stojící Laβdünckel. Když si omylu všiml, opravil jej vyškrábáním druhého členu složeniny -dünckel a jeho nahrazením výrazem -eifen, srov.: P 156r Laβeifen [2]23 «←Laβdünckel»24 – Kirftuwas Kerteklis Laβdünckel [1] U hesla Bratβfan byl nejprve opsán ekvivalent následujícího hesla Bratβpieβ Giełźmas, později však byl vyškrábán a místo něj byl vepsán správný výraz – Skauradą, srov.: P 44v Bratβfan – Skauradą «←Giełźmas» Bratβpieβ – Giełźmas Podobně se stalo také u hesla Churfürſt[ich]: zde byl hned zapsán ekvivalent hesla Churfürſtin, které stálo o řádek níže, totiž Ercikene, ale později byla chyba rozpoznána a opravena na Ercikįźkas (-įź- bylo zapsáno přes -ene), srov.: 23 Čísly v hranatých závorkách jsou označeny číslice zapsané ve slovníku nad řádkem. Ukazují, že opisovač po opravě podle protografu zjistil, že je přesto třeba upravit abecední pořadí slov, a proto hesla očísloval, čímž naznačil, které slovníkové heslo má následovat po kterém. 24 Zde i dále jsou v lomených závorkách ‹ › uváděny textologické komentáře; šipka ← označuje, z čeho bylo opraveno. 300 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Je Friedrich Wilhelm Hakas autorem takzvaného pražského rukopisného slovníku? P 50v Churfürltl[ich] – Ercikilzkas «←Ercikene» Churfürltin – Ercikene Mnohem vzácnější jsou v P případy ditografie, kdy se při opisování textu pohled opisovače slovníku vrátil zpět k již opsanému fragmentu protografu, tj. zopakoval již opsaná slova. Například u lemmatu Kindlich je nejprve uveden ekvivalent již opsaného lemmatu Kindifch Waikifzkas, který byl následně opraven na Waikifzkay vepsáním y přes s, srov.: P 144v Kindich – Waikifzkas Kindich werd[en] P 145r Kindlich – Waikifzkay «←Waikifzkas» Kromě těchto se ve slovníku vyskytují i jiné chyby, které podle všeho rovněž způsobil opisovač P, a nikoli že by se nacházely v protografu, který měl před sebou, a byly z něj bezmyšlenkovitě opsány. Uveďme následující případy a příklady: a) chybné přečtení znaků v opisovaném textu, např.: P 81v Eÿdams Bruder – manželův bratr «opr. Brolis» P 256v StiefKinder – nevlastní děti «opr. Pawaikei» P 305v Vorgebirg – předhoří «opr. Antkalnes» b) nesprávné určení hranic opisovaných slov, kdy jsou dvě slova považována za jedno nebo jedno slovo za dvě, např.: P 134v Höllen Hund – pekelný pes «opr. Peklos lžū» Straipsniai / Articles 301 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ P 15r Pracovní doba – Darbi mette «corr. Darbimette» P 173r Mléčný pudr – Pien pūdis «corr. Pienpūdis» Povaha těchto chyb poskytuje informace o jazykové kompetenci přepisovatele P. Lze z nich usuzovat, že znalosti litevštiny přepisovatele P byly ještě skromné. Je tedy pravděpodobné, že slovník také přepisoval (či opisoval), aby se ji mohl učit. 3.2. P a další rukopisné slovníky Malé Litvy Pozornější pohled na makrostrukturu a mikrostrukturu P nenechává pochybovat, že patří do rodiny rukopisných německo-litevských slovníků Malé Litvy ze 17.–18. století, kterou dnes tvoří, jak zjistil Vincas Urbutis (Urbutis 1987: 59–75; Urbutis 2008: 622–623), tyto rukopisy, jež se dochovaly do dnešních dnů: 1) Lexicon Lithuanicum (polovina 17. století, LMAVB RS: F 137 – 10, dále jen Lex); 2) Clavis Germanico-Lithvana (po roce 1680, LMAVB RS: F 137 13–14, dále jen C); 3) takzvaný Richterův slovník (1728, AFSt: J 84, dále jen R); 4) takzvaný Krauseho slovník (3.–4. desetiletí 18. století, LLTIB R: F 1 – 5792, dále jen K). Do této rodiny slovníků se řadí také slovník, který se ztratil během druhé světové války a který byl do té doby, stejně jako Lex, C a K, uložen v Pruském státním archivu v Královci, ve fondu Ludwiga Rhesy, a měl signaturu „Msc. 84 4°“ (dále jen Q¹, Urbutis 1987: 70–75)25. Lex, R, K, Q¹ a zčásti i C26 vznikly z téhož nedochovaného lexikografického pramene a představují nejméně dva prototypy různého stupně, které lze rekonstruovat jejich vzájemným srovnáním: *Lex a *Q27, jenž se z něj později vyvinul. Přesněji řečeno, do dnešních dnů dochovaný Lex je jediným známým opisem *Lex, zatímco R, K, Q¹ a zčásti i C představují novou, opravenou a doplněnou redakci *Q, založenou na *Lex, avšak již značně rozšířenou (Urbutis 1987: 75; Urbutis 2008: 622–623). Na souvislost P s touto rodinou rukopisných slovníků Malé Litvy upozornil také nálezce rukopisu Lemeškinas (Lemeškin 2012: 31; Lemeškin 2013: 270, 271). Dále uvádíme příklady, které toto tvrzení dokládají. Genetické souvislosti P s Lex, C, R, K a Q¹ dosvědčuje téměř každý jejich fragment (viz tabulky 2 a 3). 25 Fragmenty tohoto slovníku se objevují v pracích Kazimierase Būgy, Pranase Skardžiuse a dalších (publikaci viz Zubaitienė 2009). 26 O lexikografických počátcích C se složitější genezí a jeho vztahu k ostatním rukopisným německo-litevským slovníkům Malé Litvy podrobněji viz Urbutis 1987: 70–75; Schiller 2002: 164–169; Triškaitė 2008: 44–74; Schiller 2009: 184–196. 27 Taip šį neišlikusį žodyną žymi Urbutis (1987: 74), o Christiane Schiller (2002: 165) – *KR arba *PRK (t. y. vok. Prä-Richter / Krause). 302 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? 2 TABULKA. P obecně s Lex, C, R, K P 158v Lex 58r C I 1175, 1178–1179 R 150 K 322–323 Leg Henne Wiłzta Dedanti [1]²⁸ Leg=Henne. Wißta d édanti. [1] [Lege] Henne Wiłzta Dedanti. Leg Heñe Wiłzta deddan-ti ←dedenti. Legehöltzer Stellinges [2] Leg=Höltzer. [2] [Lege]hölt-zer Lege Höltzer Stelinges. Legen Deti. Gulditi. Gultili Leg[en] Deti, guldyti, gultili. [3] Legen. Dēmi, dejau, ſu, ti. e[t] Deddu. || Gul-dau, dzau, ſu, ti. || Gullu, ejau, ſu, ti. || Lauſús [...] [3] Legen Deti. Guldÿti. Gultili à Deti, Praef. Demmi. Paguldyti{i} Legen Deti. Gulditi. Gultili. [...] [4] [...] Lehnbänck Solas atloßinnis [8] Lehn=Banck. Solas atloßinnis. [4] Lehn Bänck Solas atl{o/e}ßinnis. Lehnbank Solas atloßinnis. Lehne Atlo{ʒas [5] Lehne. Atloßas, ô. M. [5] Lehne Atloßas. Lehne Atloßas. Lehne[n] Życziti Ankſzczoti Lehne[n] 3iczyti, Ankßczoti ←A{k}kß-czoti› [6] Lehnen. Sȝlēju, au, ſu, ti. || Sȝlējuš, jaus, ſús, tis. [...] Stengiūs, aus, ſús, tis. || Pasſirem̄u, emjau, ſu, ti. || Ȝyçȝiju, au, ſu, ti. ¬Angßȝoju, jau,⁷²⁹ ¬Lykoti.⁷³⁰ [6] Lehnen Żẏcziti. Ankſzczoti. Lehnen Zycciti. Ankſzczoti. [7] Lehner. Ȝýczielis, cȝiô. M. Lehn Gutt [9] [Lehn=]Gutt. [7] Lehn Gut Lehn Gutt Lehn Herr [10] [Lehn=]Herr. [8] [Lehn] Herr Lehn Herr Lehre Moklas. Pamokflas. Pamokinimas Lehre Moklas, pamokslas, pa|mokinīmas. [11] Lehre. Moklas, ô. M. Pamókflas, ô. M. Pamokí̄nimas [...] [9] Lehre Mokflas. Pa-mokflas. Pamo-kinimas. Lehre Moklas. Pamokflas. Pa-mokinīmas 28 V tomto úseku makrostruktury se pořadí hesel C a R poněkud liší od P (a od Lex a K). V tabulce jsou uvedena podle pořadí hesel v P, zatímco jejich skutečné pořadí ve zdroji ukazuje číslování v hranatých závorkách. 29 Později zapsal sestavovatel C. Zde i dále označuje znak ¬ hranice komentovaného úryvku. 30 Později zapsala jiná osoba. Straipsniai / Articles 303 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ P 158v Lex 58r C I 1175, 1178–1179 R 150 K 322–323 Lehren Učit Lehren Učit. [12] Lehren. Učím, nau, lu, ti [...] [17] Lehren Mokȳti. Lehren Učit. Lehrer Učitel Lehrer Učitel. [13] Lehrer. Učitel, jeho. M. [...] [16] Lehrer Učitel. Lehrer Učitel Lehrhaftig Učený Lehrhaftig Učený. [14] Lehrhafft. Učený, jeho. M. ga, ôs. F. gay. [15] [Lehr]hafftig Učený. Lehrhafttig Učený. Lehrjahr [15] Lehr=Jahr [10] [Lehr] Jahr Lehrjahr Lehrling Učeň Lehrling Učeň [16] [Lehr=]Jung. Učeň, jeho ‹corr. iô›. M. [11] [Lehr]ling Učeň. Lehrling Učeň. LehrM[ei]ft[e]r Učitel Lehrmeister Učitel. [17] [Lehr=]Meister. Učitel. [12] [Lehr] Meister Učitel. Lehr Meister Učitel. Jak je vidět, společné rysy spojující slovníky jsou výmluvné: shoduje se nejen heslář, tj. německá hesla, ale i litevská část slovníkových článků: litevské ekvivalenty či jejich absence, jejich povaha (jedno slovo nebo slovní spojení), počet a pořadí uvedení (ekvivalenty či gramatické informace zaznamenané pouze v některém ze slovníků je třeba považovat za samostatný výsledek rozvíjení protografu). 3 TABULKA. Společné rysy P s Lex, R, K, Q1 P 63v Lex 26v–27r R 66–67 K 138 Q1?31 Ehre Garbe Częltis. Szlowe Słową Ehre Garbe cȥeltis. Čest a sláva. Čęltis. Szlowę. Słową. Kwola. Loſka. Čest a sláva. Čęltis. Szlowe. Słowa. Čest a sláva. Čęltis. Szlowe. Słowa Prokazovat úctu. Gerbti. Sczwolty Prokazovat úctu, gerbti. Prokazovat úctu. Gerbti. Czwoliti. Szienawoti. Vzdát poctu, gar-||ben {i}łȥkelti. Prokazovat úctu. Gerbti. Czwoliti. prokazovat úctu. Gerbti. Kwoliti Zloděj cti. Garbes waggis Zloděj cti= Zloděj cti. Garbes waggis. [nejsou k dispozici údaje] Čestný věnec. Garbes wainiks Čestný věnec Čestný věnec. Garbes wainiks. [nejsou k dispozici údaje] Čestná cena Kietenos ‹corr. Rietenos› Ehren Preiß Rietenos. Čestná cena Kietenos ‹corr. Rietenos›. Ehrenpreiss Rietenos 31 Stránky nejsou známy. Údaje o Q1 jsou převzaty z: Zubaitienė 2009: 162. 304 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? Podrobná analýza vztahu P k dochovaným a rekonstruovatelným rukopisným slovníkům Malé Litvy ze 17.–18. století je tématem samostatného výzkumu. Nyní lze pouze říci, že příklady dokládají, že vztah P k *Lex není, stejně jako u R, K, Q1, přímý, nýbrž vede přes jeho redakci *Q (srov. ta slovníková hesla, která v Lex nejsou, ale jsou v C, R, K, Q1). Z dochovaných slovníků je P nejbližší K (srov. litevský ekvivalent Stellinges u lemmatu Legehöltzer v tabulce 2; litevské ekvivalenty Garbes waggis u Ehrendieb, Garbes wainiks u EhrenKrantz a chybně zapsané Kietenos ‹corr. Rietenos› u EhrenPreiß v tabulce 3, které se chybně objevuje v obou slovnících). Textologická analýza tedy dokládá, že P je opis, v němž se odrážejí vrstvy nejméně dvou starších rekonstruovatelných rukopisných slovníků: 1) *Lex (nepřímo prostřednictvím *Q, které z něj vyrostlo, nebo opisu tohoto slovníku); 2) *Q (přímo či nepřímo prostřednictvím zprostředkujícího slovníku). Při interpretaci slov „Auctor Hacke“ („Autor Hacke“) v záznamu o darování a obecně při úvahách o autorství P je proto nutné rozlišovat, co mohlo být míněno a co je třeba hledat – autora textu, nebo osobu, která pořídila opis. Zvolený aspekt autorství, po němž pátráme, vymezuje v chronologickém prostoru různé hranice výzkumného pole. V prvním případě, tedy při hledání autora textu zaznamenaného v tomto slovníku, je třeba zaměřit pozornost na 17. století – právě zde je třeba hledat sestavitele *Lex (první polovinu 17. století) a připravovatele jeho značně rozšířené redakce *Q32 (druhá polovina 17. století). Je zřejmé, že Hacke, narozený v roce 1707, rozhodně nemohl být autorem textu zaznamenaného v P, který byl připraven v 17. století. Ve druhém případě, tedy při hledání odpovědi na otázku, kdo přepsal dříve připravený text a jak vznikl nový lexikografický pramen – takzvaný pražský slovník –, je třeba zaměřit pozornost na první polovinu 18. století, tedy na dobu vzniku rukopisu. Především je třeba ověřit, zda mohl být Hacke, uvedený na hřbetu rukopisu a v záznamu o darování, opisovačem P. Jediným spolehlivým způsobem, jak to zjistit, je porovnání rukopisu opisovače slovníku s Hackeho písmem. 4. ANALÝZA RUKOPISU PŘEPISOVATELE TAKZVANÉHO PRAŽSKÉHO SLOVNÍKU A HAAKA Analýza rukopisu přepisovatele P a Haakova rukopisu je možná, protože se dochovaly Haakovy autografy. Byly nalezeny ve třech německých archivech: 1) v archivu Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu (Archiv der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg [UA Halle]); 32 Schiller se domnívá, že autorem *Q mohl být farář v Katniavě Teofilis Šulcas (Theophil Schultz, 1629–1673), který připravil k tisku a v roce 1673 vydal gramatiku Kristupase Sapūnase (Schiller 2005: 154). Straipsniai / Articles 305 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ 2) v archivu Franckových institucí v Halle (Archiv der Franckeschen Stiftungen [AFSt]; 3) v Taj­ném státním archivu Pruského kulturního dědictví v Berlíně (Geheimes Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz zu Berlin [GStA PK]). V současnosti je známo nejméně šest Haakových autografů. Jde o zápisy v dokumentech univerzity v Halle a dopisy adresované Gotthilfu Augustu Franckemu a pruskému králi Fridrichu Vilémovi I: 1) Haakův zápis v matrice univerzity v Halle ze 17. prosince 1727 (UA Halle: Rep 46, Nr. 3 [Matrikel 1724–1741]; viz obr. 4); 2) Haakův zápis v univerzitním Album Alumnorum v Halle, po 2. září 1728 (AFSt: W XX/III/5; viz obr. 5)33; 3) Haakův zápis v univerzitním Album Alumnorum v Halle z 12. července 1730 nebo pozdější (AFSt: W XX/III/5); 4) Haakův dopis Gotthilfu Augustu Franckemu z Berlína do Halle z 3. května 1732 (AFSt: H C 424:1; viz obr. 6); 5) Haakův dopis Gotthilfu Augustu Franckemu ze Štětína do Halle z 19. května 1732 (AFSt: M 5 C 5:14)34; 6) Haakův dopis pruskému králi Fridrichu Vilémovi I z Královce do Berlína (?), z 22. června 1733 (GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, EM 56 e 4, Nr. 22, 1r–2v; viz obr. 7). Že tyto dokumenty jsou nepochybně Haakovými autografy, dokládají společné rysy jejich rukopisu. Jak je patrné, tyto autografy pocházejí z let 1727–1733, tedy z období podobného jako P (pokud předpokládáme, že vznikl ve 30.–40. letech 18. století), a pro srovnání rukopisů jsou proto zvlášť vhodné. Haakovy zápisy v matrice univerzity v Halle a v Album Alumnorum jsou psány latinsky novověkým humanistickým písmem35. Tři Haakovy dopisy jsou naopak psány německy novověkou gotickou kurzívou, s výjimkou několika slov či morfémů ne německého původu, jež jsou podle tehdejší paleografické tradice zapsány humanistickou kurzívou. Pražský německo-litevský slovník byl napsán jednou osobou, kromě některých pozdějších zápisů. Používá také dvojí typ písma: německá hesla jsou zapsána novověkou gotickou kurzívou, zatímco litevské ekvivalenty a slova latinského či jiného původu, která se vyskytují v německém záhlaví (například názvy měsíců, místní názvy), jsou psána humanistickým písmem. Text slovníku P lze srovnávat pouze se vzorky téhož typu písma z Haakových autografů. 33 Za odkaz na tento archivní dokument srdečně děkuji dr. (hp) Oně Aleknavičienėové. 34 Šis laiškas jau publikuotas (žr. Drotvinas 2001: 179–186). 35 Je třeba zmínit, že v Album Alumnorum se nachází také několik Haakových německých zápisů, které dokládají, že mu bylo na určitou dobu svěřeno vedení tohoto registru (informace o pozdějších jmenováních návštěvníků semináře apod.). 306 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? 2 PAV. P 19v: žodyno fragmentas; Praha, Národní knihovna České republiky: XVI.F.30 Při analýze rukopisu přepisovače P a Haka se vycházelo z metodiky zkoumání rukopisu expertů na písmoznalectví (Michel 1982; Kurapka, Malevski, Palskys, Kuklianskis 1998). Při porovnávání obou rukopisů a hledání shod či rozdílů se pozornost soustředila na obecné znaky rukopisu a na znaky specifické; ty druhé jsou nejstabilnější, a mají proto největší důkazní hodnotu (Kurapka, Malevski, Palskys, Kuklianskis 1998: 205). Straipsniai / Articles 307 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ 3 PAV. P 109v: žodyno fragmentas; Praha, Národní knihovna České republiky: XVI.F.30 OBR. 4. Záznam Friedricha Wilhelma Haka v matrice univerzity v Halle, 1727-12-17; Halle, Archiv der Martin-Luther-Universität: Rep 46, Nr. 3 (Matrikel 1724–1741) 308 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Při hodnocení celkového grafického P rukopisu přepisovače a Haka a při porovnávání P úryvků gotického a humanistického písma s odpovídajícími úryvky v Hakově autografech se zdá, že jde o rukopisy různých osob (srov. obr. 2, 3 a 4, 5, 6, 7). Tento dojem se nezmění ani tehdy, zaměříme-li pozornost na grafickou podobu jednotlivých písmen příslušného typu písma a jejich dílčích prvků či na způsoby jejich spojování. Při porovnání příkladů gotické kurzivy z pražského slovníku a Hakových autografů je například patrné, že se výrazně liší tvary písmen D, E, G, K, T, V, a, e, g, h, k, r a dalších i způsoby jejich spojování (srov. tabulku 436). 4 TABULKA. Novověká gotická kurziva P a v Hakově autografech P text přepisovače Hakovy autografy Durch Ewigkeit Gnade Herr König, Könige Pfarrer Tag, Tages Vater, Vaters 36 Fragmenty z P a Hakovych autografů jsou v tabulce uvedeny ve skutečné velikosti. 310 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? Při analýze ukázek humanistického písma jsou zřejmé rozdíly ve tvaru a způsobu spojování písmen A, D, I, P, f, l, ſ a dalších (srov. tabulku 537). 5 T A B U L K A. Humanistické písmo v P a v Hackeho autografech Text opisovače P | Hackeho autografy April, Aprill | [rukopisné výňatky] December, Decembr. | [rukopisné výňatky] Ianuari[us], Ianuarij | [rukopisné výňatky] Professor, Profelleur | [rukopisné výňatky] Srovnání písma tedy ukazuje, že písařské zvláštnosti typické pro opisovače P se v Hackeho autografech neodrážejí, a naopak. Hackeho proto nelze považovat za opisovače P. Tento závěr podporuje ještě jeden argument, který neumožňuje ztotožnit Hackeho s opisovačem P. Jak již bylo zmíněno, v P se nacházejí litevské ekvivalenty chybně opsané z protografu (kvůli nesprávnému přečtení znaků nebo určení hranic slov, viz oddíl 3.1), které svědčí o nepříliš vysoké jazykové kompetenci opisovače P v litevštině. Zdá se neuvěřitelné, že by Hacke, korektor Nového zákona a sestavovatel litevského slovníku a gramatiky, mohl při opisování litevských slov chybovat, zvláště těch, která tvoří lexikální jádro jazyka, např.: Prolis «corr. Brolis» P 81v, Awaikei «corr. Pawaikei» P 256v atd. Naopak lze dokonce předpokládat, že by Hacke chyby obsažené v protografu do opisu nepřenesl, nýbrž opravil. Vrátíme-li se k darovacímu záznamu na začátku rukopisu, který připisuje autorství Hackemu, je třeba konstatovat, že je nepřesný – Hacke není ani autorem slovníku, ani jeho opisovačem. Příčinou omylu je nejspíše to, že záznam byl pořízen, jak uvádí Lemeškin (Lemeškin 2013: 277), až po Hackeho smrti, tedy po 19. listopadu 1754 – tomu nasvědčuje užití minulého času: „Auctor Hacke. || War Prediger in Lithauen.“38 („Autor Hacke. Byl kazatelem v Litvě.“). Přesněji 37 V tabulce jsou ukázky z P a Hackeho autografů uvedeny v původní velikosti. 38 Zvýrazněno při citování. Straipsniai / Articles 311 B I R U T Ė T R I Š K A I T Ė Lze tedy říci, že provenienční záznam v rukopisu, který tvrdí Hakovo autorství, vznikl více než dvacet let poté, co Hakas na jaře roku 1732 odjel z Halle. Takové datování provenience je zcela možné, neboť nejpravděpodobnější dárce rukopisu Siegmund Jakob Baumgarten přežil Haka o dva a půl roku (zemřel 4. července 1757). Pokud tedy provenienční záznam napsal Baumgarten vlastní rukou nebo byl zapsán podle jeho diktátu, lze jej datovat mezi koncem listopadu 1754 a začátkem července 1757; pokud jej však zapsala jiná osoba, může pocházet ještě z pozdější doby – až do roku 1777, kdy se rukopis dostal do osobní knihovny Josepha Zlobického, profesora Vídeňské univerzity39. Ať už tomu bylo jakkoli, tento záznam o darování svědčí o tom, že i po čtvrtstoletí či ještě déle zůstávalo Hako jméno v paměti halštatských učenců živé. Při úvahách o tom, proč je jako autor rukopisu P uveden právě Hakas, nepochybujeme, že to souvisí s jeho aktivním působením v Halle v semináři litevského jazyka. Jak již bylo uvedeno (viz kap. 2), Hakas byl druhým docentem tohoto semináře a čtyři roky (1728–1732-04) vyučoval studenty teologie litevštině. Právě v této době probíhala v semináři nejintenzivnější tvůrčí činnost. Pod vedením Franckeové se na práci s litevskými texty podílel nejen sám Hakas, ale z jeho podnětu byli do jejich přípravy zapojeni také návštěvníci semináře. Usilovná práce přinesla ovoce – jak již bylo zmíněno, vyšel kolektivní překlad Freylinghausenova pojednání (1729), Hakoův dvoudílný slovník a gramatika litevského jazyka (1730) a překládala se i další náboženská díla (viz kap. 2). Rozhodující úlohu v této práci měl samozřejmě Hakas, který pocházel z litevsky mluvící Kretingalė a litevštinu ovládal výborně – jeho podíl byl největší. Po jeho odjezdu zpět do vlasti v dubnu 1732 tvůrčí činnost v semináři ustala (Schiller 1994: 198). Hakas tedy byl vyučujícím, který zanechal nejhlubší stopu v dějinách halšského semináře litevského jazyka. Nejpravděpodobněji dárce rukopisu P Baumgarten spojil tuto rukopisnou knihu, kterou do Halle nejspíše přivezl některý z návštěvníků semináře, s Hakoovým Vocabularium a považoval ji za jeho rukopis. Zřejmě není náhodou, že záznam o darování zmiňuje také gramatiku, která vyšla společně s Hakoovým slovníkem. Otázky autorství rukopisu P – kdo slovník napsal a kdo jej později přepsal – tedy zůstávají otevřené. Snad jediným způsobem, jak na tyto důležité otázky týkající se dějin textu a rukopisu odpovědět, je hledání dokumentárních pramenů a analýza rukopisu. V archivech je proto třeba hledat autografy studentů königsberské a halšské univerzity ze 17. a 18. století a kněží či kantorů působících v litevských farnostech Východního Pruska, jakož i dokumenty dokládající jejich litevská bádání, které by snad pomohly rozluštit záhadu autorství tohoto rukopisu i textu v něm zaznamenaného. 39 Viz druhou provenienci na volném předním listu P: „Ex Libris Iosephi Zlobický ‖ Professoris litteraturae Bo=‖hemicæ Vienæ 1777.“ (P 1r). 312 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X X I Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? 5. ZÁVĚRY 5.1. Textologická analýza pražského rukopisného německo-litevského slovníku (první polovina 18. století) dokládá, že P je opisem staršího rukopisného slovníku z Malé Litvy. V P se odrážejí texty anonymních slovníků *Lex a *Q sestavených v 17. století. 5.2. Sestavovatele vícevrstvého německo-litevského slovníku, jehož text je z hlediska geneze zaznamenán v P stejně jako v takzvaných Richterově (1728) a Krauzově slovníku (3.–4. desetiletí 18. století), je třeba hledat v 17. století. Proto Frydrich Vilhelmas Hakas (Friedrich Wilhelm Haack, 1707–1754), který žil v první polovině 18. století a jemuž je v jedné z proveniencí rukopisu přisuzováno autorství P, nemůže být považován za autora textu tohoto slovníku. 5.3. Haka nelze ztotožňovat ani s osobou, která slovník opsala. Bylo to zjištěno porovnáním rukopisu opisovače P s Hakovým písmem na základě jeho autografů nalezených v německých archivech. 5.4. Dokud nebude identifikován opisovač tohoto rukopisného slovníku, je vhodné rukopis nadále nazývat nikoli Hakoovým, nýbrž podle města, v němž je nyní uložen, tedy Pražským slovníkem. PRAMENY A LITERATURA Aleknavičienė Ona, Schiller Christiane 2002: Johannes Behrendtas – Dawádno Móklo apie Dujbios Ißgánimą (1729) redaktorius, recenzentas ir maldos vertėjas. – Archivum Lithuanicum 4, 43–78. Arnoldt Daniel Heinrich 1777: D. Daniel Heinrich Arnoldts, Königlich(en) Preußischen Oberhofpredigers und Consistorialraths, kurzgefaßte Nachrichten von allen seit der Reformation an den Lutherischen Kirchen in Ostpreußen gestandenen Predigern. Herausgegeben von Friedrich Wilhelm Benefeldt, Pfarrer in Arnau, Königsberg, bey Gottlieb Lebrecht Hartung. 1777. BržA II – Vaclovas Biržiška, Aleksandrynas. Biografie, bibliografie a biobibliografie starých litevských spisovatelů, kteří psali před rokem 1865, 2. 18.–19. století. Chicago: Kulturní fond Svazu Litevců v USA, 1963. Buchienė Tamara, Palionis Jonas 1957: Pirmosios spausdintos lietuvių kalbos gramatikos. – Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. 1653 metai. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 9–63. C – CLAVIS GERMANICO-LITHVANA [po roce 1680]; LMAVB RS: f. 137 13–14; faksimilové vydání: Clavis Germanico-Lithvana. Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století 1–2, připravil Vincentas Drotvinas. Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1995–1997; 3–4, Vilnius: Institut nakladatelství vědy a encyklopedií, 1997. Straipsniai / Articles 313 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Drotvinas Vincentas 1998: F. W. Haacko „Vocabularyrim Litthvanico-Germanicum, et Germanico–Litthvanicum“ (Halle, 1730). – Lietuvių kalbotyros klausimai 39, 82–99. Drotvinas Vincentas 2001: Friedricho Wilhelmo Haacko laiškas Gotthilfui Augustui Franckei. – Acta Linguistica Lithuanica 45, 179–186. Erler Georg 1911/1912: Matriky a seznamy promocí Albertské univerzity v Královci v Prusku 2. Imatrikulace z let 1657–1829. Lipsko: Verlag von Duncker & Humblot. Erler Georg 1917: Die Matrikel der Albertus-Universität zu Königsberg i. Pr. 3. Personenregister und Heimatverzeichnis. Leipzig: Verlag von Duncker & Humblot. Falkenhahn Viktor 1964: Zu den Anfängen der Baltistik. – Beiträge zur Geschichte der Slawistik. Berlin: Akademie-Verlag, 256–265. Francke Gotthilf August 1730-11-17: Předmluva. – HŽ, 2r–3v. Francke Gotthilf August 1732-05-01: Dopis pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. z Halle do Berlína; AFSt: H C 424:2. Francke Gotthilf August 1732-05-13: Dopis pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. z Halle do Berlína; AFSt: M 5 C 5:28. Friedrich Wilhelm I 1733-10-01a: Nařízení pruského krále Fridricha Viléma I. vrchnímu faráři církevního obvodu Ragnit ohledně uvedení Friedricha Wilhelma Haacka do farnosti Pillkallen; GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, EM 118 e 3, Nr. 72. Friedrich Wilhelm I 1733-10-01b: Nařízení pruského krále Fridricha Viléma I. správci okresu Ragnit ohledně uvedení Friedricha Wilhelma Haacka do farnosti Pillkallen; GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, EM 118 e 3, Nr. 72. Haack Friedrich Wilhelm 1727-12-17: Záznam v matrikách univerzity v Halle; UA Halle: Rep 46, Nr. 3 (Matrikel 1724–1741). Haack Friedrich Wilhelm [po 1728-09-02]: Záznam „Album Alumnorum Mensae Regiae Borusicae provincialis ex regia liberalitate adparatae inde a Cal. Ian. MDCCXXVIII“. – Ordnung und Album des königlich preußischen Provinzial-Fre unbat?; AFSt: W XX/III/5. Haack Friedrich Wilhelm [1730-07-12 nebo později]: Záznam „Album Alumnorum Mensae Regiae Borusicae provincialis ex regia liberalitate adparatae inde a Cal. Ian. MDCCXXVIII“. – Ordnung und Album des königlich preußischen Provinzial-Freitischs; AFSt: W XX/III/5. Haack Friedrich Wilhelm 1732-05-03: Dopis Gotthilfu Augustovi Franckemu z Berlína do Halle; AFSt: H C 424:1. Haack Friedrich Wilhelm 1732-05-19: Dopis Gotthilfu Augustovi Franckemu ze Štětína do Halle; AFSt: M 5 C 5:14. Haack Friedrich Wilhelm 1733-06-22: Dopis pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. z Královce do Berlína (?); GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, EM 56 e 4, Nr. 22, 1r–2v. 314 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? HŽ – VOCABVLARIVM LITTHVANICO-GERMANICVM, ET GERMANICO-LITTHVANICVM, v němž jsou abecedně obsažena všechna slova vyskytující se v Novém zákoně a Žaltáři; spolu s dodatkem stručně pojaté litevské GRAMMATIKY. Vyhotovil Friederich Wilhelm Haack / student svaté teologie, v té době docent na litevském semináři v Halle. HALLE, tiskem Stephana Orbana, univerzitního tiskaře. Juntke Fritz 1960: Matrikel der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg 1. 1690–1730. Halle: Universitäts- und Landesbibliothek Sachsen-Anhalt. K – Rukopisný tzv. Krauseho německo-litevský slovník [3.–4. desetiletí 18. století]; LLTIB R: f. 1 – 5792. Kaunas Domas 1996: Mažosios Lietuvos knyga. Lietuviškos knygos raida 1547–1940. Vilnius: Baltos lankos. Kohlheim Rosa, Kohlheim Volker 2005: Duden Familiennamen. Herkunft und Bedeutung. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag. Kurapka Egidijus, Malevski Hendryk, Palskys Eugenijus, Kuklianskis Samuelis 1998: Kriminalistikos technikos pagrindai. Vilnius: Eugrimas. Lemeškin Ilja 2012: Friedrichui Wilhelmui Haackui priskiriamas Prahos rankraštinis vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. – Mažoji Lietuva: paribio kultūros tyrimai. Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvai 3. Vilnius: Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų asociacija, 31–58. Lemeškin Ilja 2013: Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 269–279. Lex – LEXICON LITHUANICUM [polovina 17. století]; LMAVB RS: f. 137 – 10; dokumentární vydání: Lexicon Lithuanicum. Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století, připravil Vincentas Drotvinas. Vilnius: Mokslas, 1987. LyK – [Heinrich Johann Lysius] 1993: Mažasis katekizmas, pagal Berlyno rankraštį parengė Pietro Umberto Dini. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Michel Lothar 1982: Gerichtliche Schriftvergleichung. Eine Einführung in Grundlagen, Methoden und Praxis. Berlin, New York: Walter de Gruyter. Moeller Friedwald 1968: Altpreußisches evangelisches Pfarrerbuch von der Reformation bis zur Vertreibung im Jahre 1945 1. Die Kirchspiele und ihre Stellenbesetzungen. Hamburg: Selbstverlag des Vereins für Familienforschung in Ost- und Westpreußen e. V. P – Rukopisný tzv. pražský německo-litevský slovník [první polovina 18. století]; NK ČR: XVI.F.30. Pauli Johann Arnold 1727-09-10: Dopis Gotthilfu Augustu Franckemu z Klaipėdy do Halle; AFSt: H C 467:3. Straipsniai / Articles 315 BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Pauli Johann Arnold 1728–01–07: Dopis Gotthilfu Augustu Franckemu z Klaipėdy do Halle; AFSt: H C 467:1. Q¹ – Rukopisný německo-litevský slovník [3.–4. desetiletí 18. století?; ztracený; někdejší signatura Pruského státního archivu v Královci: Msc. 84 4º]. Quandt 4 – [Johann Jacob Quandt, před rokem 1772] Preuss. Presbyterologie 4; GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, Hs. 2. R – Rukopisný tzv. Richterův německo-litevský slovník, 1728; AFSt: J 84. Schiller Christiane 1994: Das Litauische Seminar in Halle (1727–1740) und seine Mitglieder. Auf Spurensuche. – Acta Baltica 32, 195–223. Schiller Christiane 2002: Clavis Germanico-Lithvana – ein Werk von Friedrich Prätorius d.Ä.? – Linguistica Baltica 10, 159–172. Schiller Christiane 2005: Wie alt ist ein Wörterbuch? Überlegungen zur relativen Chronologie von Wörterbüchern. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 1. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 153–159. Schiller Christiane 2009: Zur Geschichte der preußisch-litauischen Lexikographie. Die handschriftliche Lexikographie bis 1744. Berlin (Habilitationsschrift). Specht Franz 1935: Das Litauische Seminar an der Universität Halle. – Archivum Philologicum 5, 36–53. Subačius Paulius 2001: Tekstologija. Teorijos ir praktikos gairės. Vilnius: Aidai. Triškaitė Birutė 2008: Rankraštinio Mažosios Lietuvos žodyno Clavis Germanico-Lithvana geneze (daktaro disertacija). Kaunas: Vytauto Didžiojo universiteto leidykla. Urbutis Vincas 1987: 1728 m. klaipėdiškių žodyno leksikografiniai šaltiniai. – Baltistica 23(1), 57–75. Urbutis Vincas 2008: Žodynų istorija. – Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 622–628. Winter Eduard 1954: Die Pflege der West- und Südslavischen Sprachen in Halle im 18. Jahrhundert. Beiträge zur Geschichte des bürgerlichen Nationwerdens der west- und südslavischen Völker. Berlin: Akademie-Verlag. Zubaitienė Vilma 2009: Neišlikusių XVIII amžiaus Mažosios Lietuvos rankraštinių žodynų fragmentai. Bibliotheca Archivi Lithuanici 8. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Zubaitienė Vilma 2012: Frydrichas Vilhelmas Hakas, Vocאבularium Liththvanico-Germanicum, et Germanico-Litthvanicum... Nebst einem Anhang einer kurtzgefaßten Litthauischen Grammatic (1730) 2. Studija, indeksai, rodyklės. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. 316 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Je Friedrich Wilhelm Haack autorem takzvaného pražského rukopisného slovníku? Je Friedrich Wilhelm Haack autorem takzvaného pražského rukopisného slovníku? SHRNUTÍ Tento článek analyzuje otázku autorství takzvaného pražského rukopisného německo-litevského slovníku (první polovina 18th století), který před několika lety objevil Ilya Lemeshkin v Národní knihovně České republiky (Národní knihovna České republiky: XVI.F.30; dále jen Pražský slovník). Cílem článku je zjistit, zda mohl být autorem slovníku lexikograf a evangelický luterský kněz z Malé Litvy Friedrich Wilhelm Haack (1707–1754). Tento předpoklad vychází z provenienční poznámky na začátku rukopisu, v níž stojí: ‘Auctor Hacke. || War Prediger in Lithauen. Hat || зu Halle ſtudirt. Seine Sprach=||lehre ſoll auf dem Waiſenhauſe || gedruckt ſeyn [...].’. Aby článek na tuto otázku odpověděl, zabývá se tím, zda lze „Hackeho“ zmíněného v darovacím nápisu ztotožnit s Friedrichem Wilhelmem Haackem. Krátký přehled Haackova životopisu dokládá, že šlo o něj, a to navzdory mírné odchylce v podobě příjmení (Hacke vs. Haack). Při zkoumání otázky autorství se vycházelo z toho, že slovo „Auctor“ mohlo být chápáno nejen jako označení autora textu, ale také jeho přepisovatele; proto byla diskutována povaha textu Pražského slovníku. Textová analýza odhalila, že Pražský slovník není původním lexikografickým dílem, nýbrž přepisem staršího slovníku. Porovnáním Pražského slovníku s dalšími rukopisnými německo-litevskými slovníky sestavenými v Malé Litvě (tj. Lexicon Lithuanicum, Clavis Germanico-Lithvana, takzvanými slovníky Richterovým a Krauseho) bylo zjištěno, že mají společný původ a že Pražský slovník zachycuje texty nejméně dvou slovníků sestavených v 17th století. Haack, který žil v první polovině 18th století, proto nemohl být autorem textu ze 17th století zaznamenaného v Pražském slovníku. Na základě Haackových autografů nalezených v německých archivech bylo jeho písmo porovnáno s písmem přepisovatele Pražského slovníku a dospělo se k závěru, že Haacka nelze ztotožnit ani s přepisovatelem slovníku. Provedený výzkum tedy ukazuje, že údaje v provenienční poznámce rukopisu nejsou přesné, tj. Haack nebyl ani autorem Pražského slovníku, ani jeho přepisovatelem. Nejpravděpodobněji považoval dárce Pražský slovník za rukopis Vocabularium Litthvanico-Germanicum, et Germanico-Litthvanicum (Halle, 1730) od Haacka. Doručeno 1. prosince 2014. BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Litevský jazykový ústav Petro Vile išio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva [email protected] Straipsniai / Articles 317