Jano Otrębskio „Gramatyka języka litewskiego“ (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Litevský jazykový ústav Směry výzkumu: dějiny psané litevštiny, syntax a sémantika staré i současné litevštiny. JANO OTRĘBSKIO GRAMATYKA JĘZYKA LITEWSKIEGO (III – 1956, I – 1958, II – 1965): ISTORIJA IR DABARTIS Jan Otrębski’s Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): History and Today ANOTACE Článek pojednává o procesu psaní a vydávání Gramatyka języka litewskiego (I, II, III), kterou připravil Jan Otrębski, o obsahu gramatického popisu a způsobu jeho podání. Klasická gramatika litevštiny J. Otrębského, která se soustředí na uspořádávání dat, nikoli na teoretické otázky, okouzluje množstvím ilustračního materiálu a schopností s ním pracovat. Jedním z úkolů této gramatiky, které J. Otrębski naplánoval, ale nestihl splnit, bylo sestavení rejstříku slovních tvarů. S využitím dnešních technických možností by to bylo možné provést s dvojím přínosem: elektronický registr slovních tvarů užívaných v gramatice spolu s jejich polskými ekvivalenty by umožnil vytvořit jak rejstřík slovních tvarů OGI, tak vynikající litevsko-polský slovník. KLÍČOVÁ SLOVA: Jan Otrębs kis, gramatika, litevština, morfologie, tvoření slov. ANOTACE Článek pojednává o procesu psaní a vydávání Gramatyka języka litewskiego (I, II, III) Jana Otrębského, jakož i o obsahu gramatického popisu a způsobu jeho 200 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębski Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis Otrębskiho klasická gramatika litevského jazyka, zaměřená spíše na třídění dat než na teoretické otázky, fascinuje množstvím ilustrativního materiálu a schopností s ním pracovat. Jedním z úkolů, které Otrębski plánoval, ale nedokončil, bylo sestavení rejstříku slovních tvarů. S využitím dnešních technických možností by to šlo provést s dvojnásobnou efektivitou: elektronický registr slovních tvarů použitých v gramatice s jejich polskými ekvivalenty by nám poskytl jak rejstřík slovních tvarů Otrębského gramatiky, tak vynikající litevsko-polský slovník. KLÍČOVÁ SLOVA: Jan Otrębski, gramatika, litevský jazyk, morfologie, derivační morfologie. 0. ÚVODNÍ POZNÁMKY Žymaus lenkų kalbininko Jano Otrębskio (1889–1971) nuopelnus lituanistikai vainikavo trỳs XX a. 6–7 dešimtmetyje pasirodę lietuvių kalbos gramatikos Gramatyka języka litewskiego (toliau – OGJL) tomai. Praėjus 50 metų nuo paskutinio šios gramatikos tomo išleidimo pravartu pažvelgti į J. Otrębskio parengtą lietuvių kalbos gramatiką. Ar ji sietina vien su pagarba mokslo ir kultūros paveldui, ar vis dar yra ir gali būti aktuali? Šie klausimai lemia ir straipsnio struktūrą: OGJL ypatybės aptariamos vertinant J. Otrębskui rūpėjusius gramatinio aprašo klausimus, išnašose pateikiant nuorodų apie OGJL autoriaus gramatinių nuostatų vertinimus ir apie ryškesnius skirtumus bei sąsajas su kitais gramatiniais lietuvių kalbos aprašais1. Straipsnyje daugiausia dėmesio skiriama trečiajam OGJL tomui Nauka o formach – ne tik dėl neabejotino jo originalumo, bet ir siekiant aktualizuoti turimą šio tomo vertimo į lietuvių kalbą2 publikavimo klausimą. 1 O něco více pozornosti je věnováno srovnání OGJL s Gramatikou současného litevského jazyka (dále jen DLKG). 2 Překlad OGJL3, který připravil Juozas Balčikonis, nebyl nikdy publikován: rukopis překladu s titulním listem „Prof. Jonas Otręmbskis // Gramatika litevského jazyka // Svazek III // Morfologie // autorizovaný překlad“ je uložen v oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity (signatura F178). Straipsniai / Articles 201 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ 1. PRŮBĚH VYDÁVÁNÍ OGJL A JEJÍ ZVLÁŠTNOSTI V letech 1956–1965 vydalo státní Varšavské vědecké nakladatelství tři svazky OGJL: Nauka o formach (1956), Wiadomości wstępne. Nauka o głoskach (1958) a Nauka o budowie wyrazów (1965). Autor zamýšlel napsat ještě čtvrtý svazek věnovaný syntaxi litevského jazyka3 a v pátém svazku uvést věcné rejstříky a rejstříky slovních tvarů ke všem čtyřem svazkům gramatiky. Zamýšlená struktura OGJL neodpovídala pořadí psaní a vydávání (III, I, II), a proto svazek OGJL3, který vyšel jako první bez jakéhokoli úvodu, čtenáře poněkud překvapil4; vysvětlení cílů a struktury díla se dočkali až po vydání prvního svazku gramatiky (srov. OGJL1 XII). J. Otrębski si za adresáta zvolil čtenáře se základním filologickým vzděláním, a mohl se proto obejít bez popisů gramatických tříd či kategorií (výjimku tvoří pouze gramatické podtřídy odrážející specifika litevského jazyka5) a soustředit se na podobu probíraného jevu – na klasifikaci údajů a rysů jazykových kategorií / tříd / podtříd a na co nejrozmanitější přehlídku příkladů. OGJL představuje jazyková data litevštiny nejméně na třech úrovních: teoretické otázky ilustruje příklady nejen ze soudobé spisovné litevštiny (psané i mluvené), ale také z dialektů a staré litevštiny. J. Otrębski vysvětluje volbu širokého spektra ilustračního materiálu tím, že bez prozkoumání materiálu poskytovaného starou litevštinou a dialekty by bylo obtížné porozumět záhadám spisovné litevštiny i kolísání ve fonetice, lexikálních variantách a syntaxi (tamtéž, VIII). Jazykový materiál litevštiny se v OGJL často srovnává s údaji z jiných indoevropských jazyků6. Litevský ilustrační text je opatřen přízvuky a přeložen do polštiny. 3 Srov. odkazy na zamýšlený podrobnější výklad některých otázek v budoucím svazku o syntaxi (OGJL3 274) nebo úvod představující cíle práce (OGJL1 IX, XI, XII). 4 Když Pranas Skardžius recenzoval OGJL3, spojil takové podání bez odkazů s cílem „napsat podrobnou příručku gramatiky litevského jazyka“ (Skardžius 1998a: 702). 5 Jevům litevského jazyka, které nemají obdobné protějšky v jiných indoevropských jazycích, věnuje J. Otrębski větší pozornost. Srov. popisy minulého iterativa (OGJL3 221–224) nebo pronominálních adjektiv (tamtéž, 121). 6 Būta nuomonių, kad tie lyginimai nepakankami, plg. Skardžius 1998a: 702. 202 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis 2. VĚCNÝ OBSAH OGJL 2.1. 1956: třetí díl Nauka o formách (Nauka o formach)7 Proces psaní a vydávání OGJL začal dílem věnovaným nauce o formách8, v němž je podán popis gramatických tříd (nebo slovních druhů) z hlediska jejich tvoření a/nebo ohýbání. OGJL3 popisuje tyto slovní druhy: podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovku, sloveso, příslovce, předložky a postpozice, spojky a částice a citoslovce. Kapitoly a podkapitoly jsou nazvány polsky nebo latinsky9. Kapitola o PODSTATNÉM JMÉNU začíná stručnými úvodními poznámkami o vyjadřování této slovní třídy gramatickými kategoriemi pádu, čísla a rodu. Úvodní část stručně představuje sedm pádů10 a rozdíly mezi skloňováním v litevštině a polštině (OGJL3 1). Podle J. Otrębského je model pěti skloňovacích tříd podstatných jmen, který se tehdy ustálil v praktických gramatikách litevštiny a byl převzat z Danieliaus Kleino Grammatica Lithuanica (1653) téměř beze změn, povrchní a nedostačující (tamtéž, 6); proto spojuje skloňovací paradigmata s historickými skloňovacími kmeny podstatných jmen11: -o- (vyras, svečias); -ā- / -iā- (jūra, giria); -(i)ē- (upė); -i- (ausis); -u- (sūnus) a souhláskovým (duktė, -ers; akmuo, -ens)12. V paradigmatu každé skloňovací třídy 7 O OGJL3 viz Skardžius 1998a: 701–708, 741–745. 8 J. Balčikonis ve svém překladu do litevštiny zvolil jako název dílu termín morfologie. 9 Výjimku tvoří pouze jediné adverbium, viz OGJL3 244. 10 Při pojednání o historickém stavu litevštiny J. Otrębski nezapomíná ani na zanikající či již zaniklé ilativ, alativ a adesiv (OGJL3 76–81). 11 Podobný je také popis podstatných jmen, který podává Jānis Endzelīns podle kmenů –(i)o–, –iā–; –(i)ē–; –i–; –u– a souhláskového (srov. Endzelīnas [přeloženo z vydání z roku 1948] 1957: 104–130). 12 DLKG rovněž popisuje skloňování jmenných slov podle skloňovacích kmenů s pěti třídami (i)a, (i)u, (i)o, ē, i (a ještě poněkud podrobnějším rozdělením do 12 paradigmat); viz DLKG 68–69. Encyklopedii litevského jazyka navrhuje Vytautas Ambrazas ještě zjednodušenější popis skloňovacích vlastností podle skloňovacích kmenů, srov. LKE 328–329. Model skloňovacích tříd navržený jak v DLKG, tak v LKE řadí podstatná jména se starým souhláskovým kmenem ke kmeni i, viz DLKG 69, LKE 329. Straipsniai / Articles 203 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ uvádí se také vokativní13 tvar14 (to je užitečné pro čtenáře hledajícího úplná paradigmata skloňování15), probírají se akcentuační zvláštnosti a tendence volit pro vyjádření vokativu zkrácené nebo zdrobnělé tvary (tamtéž, 1–2). OGJL3 obsahuje mnoho praktických rad, srov. například upozornění na možné obtíže při určování rodu podstatných jmen kmene –i– a na koncovku dativu jednotného čísla (–iai nebo –iui), která v této situaci pomáhá, nebo na jemnosti při označování zkrácených tvarů16. J. Otrębski se domnívá, že některá slova kmene –i jsou dědictvím starého neutra – na základě srovnání s jinými indoevropskými jazyky k tomuto dědictví řadí podstatná jména akìs a širdìs (tamtéž, 37). Při představování kategorie rodu litevského podstatného jména J. Otrębski rozlišuje rod gramatický a přirozený (RODZAI NATURALNY), například vyras, žmona17; při probírání posledně jmenovaného uvádí, že v litevštině (stejně jako v jiných jazycích) existují podstatná jména, jimiž lze označovat subjekty obou přirozených rodů – tato podstatná jména mají formu ženského rodu a mohou označovat subjekty obou přirozených / „naturálních“ rodů18, např.: bliūva ‘plačka’, tvýla ‘někdo mlčenlivý, uzavřený do sebe’, nenúopena ‘nenasyta’, radvilà ‘nalezenec’, vėpla ‘nemotora’ a podobně (tamtéž, 3–4, 5, 24, 37). J. Otrębski zdůrazňuje mimořádný význam přízvuku a vykládá základy akcentuace podstatných jmen19 (tamtéž, 13 O možnosti považovat pragmatické funkce vyjadřované vokativními tvary za samostatnou gramatickou kategorii, nikoli za pád, viz Judžentis 2012: 72–73. 14 Poté, co byla zmíněna pozornost J. Otrębského věnovaná rozmanitosti vokativních tvarů, je třeba poznamenat také to, že v paradigmatu někdy chybí některá varianta (srov. doklady vėji (OGJL3 17) a vėjau (DLKG 71)). 15 Vokativ, který se shoduje s nominativem množného čísla, není do paradigmat skloňování podstatných jmen v DLKG zahrnut (viz DLKG 71, 73). 16 Srov. poznámku o podstatných jménech kmene –i v ženském rodě označovaných písmenem f. (femininum) (OGJL3 4, 37) s vysvětlením, že jde o jedinou skupinu podstatných jmen, jejíž hlavní rys (koncová část kmene) není dostatečným ukazatelem gramatického rodu – rod se určuje podle koncovky dativu jednotného čísla (tamtéž, 36–37). 17 Srov. příklady nesouladu gramatického (dnes nazývaného morfologickým) a přirozeného rodu uváděné J. Otrębskim, jako jsou Daukšà, dailìdė, tėtė, dėdė nebo pouze v nářečích užívané gražùs pamer-gỹs, podstatná jména ze starých písemných památek pelùs, žmonės ve spojeních tomis pelùmis, žmones savàs (OGJL3 4–5). Jiný názor na „přirozený rod“ viz Skardžius 1998a: 702. 18 Apie hibridinius (substantiva communia) daiktavardžius daugiau žr. Judžentis 2012: 34–36. 19 J. Otrębski považoval všestranný popis stavu a vývoje systému přízvukování litevských podstatných jmen za velmi složitý úkol přesahující cíle gramatiky, kterou psal (OGJL3 65). Skardžius v recenzi OGJL3 naznačuje, že má vůči J. Otrębskému výhrady k akcentuaci, ale „kvůli odborné povaze věci“ je neuvádí; viz Skardžius 1998a: 708. Část nesrovnalostí v akcentuaci uváděných v OGJL3 může souviset s odlišnými nářečními variantami přízvuku; srov. například gėiba (OGJL3 23) a doklad geibà v LKŽ; dále deriváty s jinou koncovkou (srov. veidmainỹs (OGJL3 70) a dnes pro nás přijatelnější veidmainis) a podobně. 204 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis tamtéž, 7–10). Namísto v tehdejších gramatikách a slovnících litevštiny zavedeného třídění podle místa stálého přízvuku a intonační kvality slabiky (tamtéž, 8) autor OGJL uvádí, že zvolil model přízvukových tříd založený na fonetických principech, navržený Kazimierasem Jauniusem (tamtéž, 9), a pro pohodlí čtenáře chce uvádět dvě či tři potřebné20 formy, např.: jūra, (jūr)-os, ranką, (rañk)-os, rañką (tamtéž, 10). Je důležité zdůraznit, že v OGJL3 se užívání litevských podstatných jmen probírá nejen z hlediska tehdejší spisovné literární litevštiny (autor se vyjadřuje k užívání v hovorové řeči21), ale také z historického hlediska22. Paradigmata přídavných jmen jsou uvedena ve tvarech obou rodů23. V této kapitole věnuje J. Otrębski zvláštní pozornost přídavnému jménu dīdis, dīdi: probírá jeho skloňování, původ, užívání v nářečích a ve starých písemných památkách (tamtéž, 85; 88; 92; 93–94; 117–118, 119; 120; 142), jakož i slovotvorné varianty – paradigmata skloňování dideli s, -ė (tamtéž, 108); uvádí zajímavé příklady užívání duálových tvarů pronominálních přídavných jmen s postpozitivní číslovkou, např.: kietuojudu, geruojudu; kietiejidvi, geriejidvi (tamtéž, 122). Při popisu přídavných jmen středního rodu – používá se pro ně termínů rodzaj nijaki a neutrum (tamtéž, 124, 127) – k nim řadí slovo pawoiu, užité ve větě z Postily Mikaloja Daukši (dále jen DP): Regí kaip pawoiu yr būt geriufę DP 27211 (jako každý příklad z DP je i tato věta v gramatice J. Otrębského citována spolu s polským ekvivalentem z postily Jakuba Wujeka, srov.: Widźiß iako niebiepieczno ieft być w rofkoby.) (tamtéž, 125). Při probírání přídavných jmen kmene -io-, f. -ė- J. Otrębski uvádí možnost substantivního užití složených přídavných jmen a nabízí příklad minkštaširdis24, které může plnit různé funkce – přídavného jména i podstatného jména (avšak pouze substantivní užívání takových složených slov 20 Je zajímavé, že při určování přízvukové třídy J. Otrębski nevolí z hlediska akcentuace důležitější dativ a akuzativ množného čísla, přestože důležitost těchto pádů pro určení místa přízvuku uvádí; zdůrazňuje přitom, že v pochybných případech si Litevci sami takto ověřují možnosti přízvukování podstatného jména (OGJL3 9, 64–65). O těchto pádech jako kritériu pro určení přízvukové třídy viz Laigonaitė 1978: 35–36; o pravidle přízvuku v dativu a/nebo genitivu množného čísla, které usnadňuje studium akcentuace, viz také Stundžia 1995: 14. 21 Srov. doklady zkrácených tvarů lokálu jednotného čísla (valdžioje: valdžioj, gerklėje: gerklėj) a instrumentálu množného čísla (valdžiomis: valdžiōms, katėmis: katėms) a podobných tvarů (OGJL3 32, 35). 22 Srov. mimořádnou pozornost, kterou J. Otrębski věnuje duálu podstatných jmen (např. dvi dukteri, du sūnu), který mohl být neobvyklý už v tehdejší litevštině (OGJL3 2, 81–85). 23 Plg. J. Endzelīno pateiktą tik vyriškos giminės būdvardžių paradigmą (Endzelynas 1957: 130–136). 24 Srov. paradigmata přídavného jména a podstatného jména na sousedních stranách s rozdílnými volbami dativu a lokálu jednotného čísla (OGJL3 107, 108). Straipsniai / Articles 205 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ řadí vokativ25). Autor OGJL považuje za blízké absolutnímu užití komparativu (OGJL3 129) takzvaná adjektiva s předponami apý-, pó- a příponami -ókas, f. -óka26, které označují menší či nadměrnou míru vlastnosti, srov.: apý-dykis, f. apý-dykė ‘téměř prázdný, neúplný’, pó-žalis, pó-žalė ‘trochu příliš syrový; nedopečený’, gerókas, geróka ‘docela dobrý; docela řádný’27, a pojednává o možnosti tvořit stupňované tvary od adverbiálního původu, jako jsou vyrèsnis, vyríausias, šunèsnis, pirmèsnis, pirmíausias apod., ze snad již zaniklých adjektiv (tamtéž, 133)28. V kapitole o zájmenech J. Otrębski uvádí výklady původu pojednávaných zájmen, věnuje značnou pozornost duálu a zmiňuje zajímavé nářeční tvary, jako vẽ-du, vẽ-dvi nebo nuo-du (tamtéž, 139). V této kapitole nenajdeme slovo támsta29, které J. Otrębski považuje za podstatné jméno schopné označovat obě přirozená pohlaví (tamtéž, 5). Užívání niekas ilustrují zajímavé příklady, například v dosahu druhého záporu – niekuo nedėtas ‘nevinný; bez vad, bezúhonný’ – nebo ve spojení niekai mergaitė ‘mizerná dívka’ (tamtéž, 147). V tomto popisu se objevují spojení neurčitých zájmen s přejatou částicí by: by kas; by kuris; by kóks30 (tamtéž, 158). 25 V prvním svazku LKG se uvádí vokativ adjektiv s kmenem -ia, -ė v paradigmatu mužského i ženského rodu, např.: auksini, -e; mažuti, -e; apýgeri, -e; baltažiedi, -e (LKG I 486, 487); DLKG uvádí paradigmata adjektiv s kmenem (i)o dvojím způsobem: s vokativem (ale jen u některých adjektiv mužského rodu, např.: medinis, apýmažis, baltakāklis) a bez vokativu (např.: gerèsnis, gerèsnė, medìnė, apýmažė, baltakāklė) (DLKG 180, 184). 26 Užívání stupňovaných tvarů bez srovnávacích spojení, kdy se určitá vlastnost pouze expresivně pojmenovává, se nazývá absolutním užitím stupňovaných tvarů, viz Judžentis 2012: 88–89. „Adjektivním stupňovaným tvarům užívaným absolutně jsou synonymní útvary s příponou -okas a předponami apý-, po- (tamtéž, 89). Viz k tomu také DLKG 195, 196, 224–226. 27 Významy těchto adjektiv se v DLKG probírají také v oddílu o gramatické kategorii stupně, srov.: „Stupňované tvary nemají taková kvalitativní adjektiva, která již samotným svým slovotvorným významem označují určitou míru vlastnosti“ (DLKG 173); uvádí se zde rovněž, že příležitostně se vyskytující komparativní tvary útvarů s předponami po-, apy- ukazují, že „významy útvarů této skupiny jsou blízké významům gramatických stupňovaných tvarů“ (DLKG 225). 28 Diskusiją šiuo klausimu žr. Skardžius 1997: 433–439; 1998a: 706. 29 DLKG označuje slovo tamsta jako osobní základní / zdvořilostní zájmeno (DLKG 257, 259), zatímco Albertas Rosinas je klasifikuje jako zájmeno participiálního subjektivního hodnocení (Rosinas 1996: 38–44). O důvodech, proč lze kalk tamsta chápat jako podstatné jméno, viz tamtéž, s. 44. 30 Tato složená zájmena vyjadřující neurčitost s bi / by jsou v nářečích oblíbená (srov. LKG I 692–693) a v poslední době se znovu prosazují i v hovorové spisovné litevštině. 206 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębski Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis Některé čtenáře OGJL3 může překvapit kapitola o ČÍSLOVKÁCH, v níž jsou slova abù, abi; abùdu, abìdvi31 řazena mezi číslovky základní32 (tamtéž, 164), keleri, kėlerios; abeji, abejos mezi číslovky hromadné (liczebniki zbiorowe) a keli, kelios mezi tázací neurčité hromadné číslovky33 (tamtéž, 172, 173). V kapitole o číslovkách se probírá užívání slov označovaných jako číslovková podstatná jména, například penketas, šešetas apod. a keletas34 (tamtéž, 174). Popisují se zde také adjektivní deriváty od číslovek s příponami -opas, -okas, -eriopas, -gubas, -linkas, -lypas, -ergas aj. (nejen dve-jópas, trejópas, vieneriópas, vienókas, ale i tūleriópas, -a ‘různoraký, různorodý’, dvigubas, dvilinkas, dvilýpis, ketvérgis apod. (tamtéž, 175–176), stejně jako příslovce číslovkového původu dviese, añtra, dvėja tiek, antraip, dvėj aip, dùkart, dùsyk apod. (tamtéž, 177–178). Popis SLOVESA zaujme rozmanitostí materiálu: stejně jako v celé gramatice jsou zde uvedeny nejen údaje ze současné litevštiny, ale i zajímavá fakta ze staré litevštiny a nářečí (srov. například góti, gója, gójo ‘rychle jít’ (tamtéž, 214)), přičemž zvláštní pozornost je věnována nářečí Tverečius (například sklon tohoto nářečí užívat krátké slovesné tvary (srov. išėjo: išė) dokládá úplné paradigma časování padabójau: padabáu, padėjau: padéu (tamtéž, 217)). V OGJL3 se bez odkazu na nářeční užití uvádí paradigma časování slovesa gręsti ‘hrozit, zastrašovat’, které je ve spisovné litevštině považováno za intranzitivní: grėsiau, grėsei, grėsė, grėsėme, grėsėte (tamtéž, 216). J. Otrębski podrobně pojednává o modelech střídání kořenových samohlásek sloves, srov.: málti: mãla, mãlė a nář. mãlo a lėisti: léidžia: léido a nář. léi-dė (tamtéž, 208–209)). Autor OGJL osobitě interpretuje současnou litevštinu 31 DLKG řadí abu, abi, abejì, abejos mezi kladná generalizační zájmena (DLKG 257). 32 Oba, obě považoval A. Rosinas zařazení mezi číslovky za nepodložené: „sémantická analýza těchto slov ukazuje, že mají význam ‚všichni‘, tj. pronominální význam, a užívají se v případě, kdy se množina skládá ze dvou prvků“ (Rosinas 1995: 47). Podle tohoto badatele málokterý lingvista v gramatických popisech litevštiny oba řadí k zájmenům; mezi několika málo takovými uvádí K. Būgu a P. Skardžia (Rosinas 2001: 101). A skutečně, oba, obě najdeme zařazené mezi číslovky nejen ve starších pracích (srov. například Jonikas 1939: 63, Endzelynas 1957: 142, Senkus 2006: 245, 248, Senn (1966: 214), ale i v současných pracích litevské lingvistiky, srov. Smoczyński 2007: 2, Stundžia 2009: 84; 254, Dini 2014: 149. 33 DLKG považuje keleri, kėlerios za neurčitá zájmena, zatímco keli, kelios za zájmena tázací a vztažná (DLKG 257). Rosinas charakterizuje zájmena keli, keletas, keleri, keliolika jako určité počitatelné (Rosinas 1996: 120). 34 DLKG označuje zájmeno keletas za neurčité zájmeno neurčité (DLKG 257); Rosinas je řadí mezi určitá zájmena, která „velmi neurčitě uvádějí počet vyčleňovaných prvků“ (Rosinas 1996: 119). Straipsniai / Articles 207 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ paradigma budoucího času35 (tamtéž, 205) a původ minulého iterativního času36 (tamtéž, 222–224). OGJL3 podrobně popisuje rozmanitost a původ forem konjunktivu (OPTATYVUS)37 i jeho syntaktické (CONDITIONALIS) vyjádření (tamtéž, 230–234). Při charakteristice reflexivních konstrukcí (zvratná částice si je nazývána zájmenem38) se OGJL3 zaměřuje na užívání zvratných konstrukcí v litevštině a polštině (tamtéž, 236, 237) i v dalších indoevropských jazycích (tamtéž, 239). J. Otrębski věnuje pozornost různým obměnám ve spisovném jazyce i nářečích a také výkladu původu slov (srov. poznámky o proměně –si- v –s- nebo –z-, např.: pazbārā, ačigulė; nebo poznámku, že podobné obměny se v litevském spisovném jazyce někdy již přímo nespojují, srov. stvėrti vedle tvėrti ‘chwycić’ z hlediska původových souvislostí s *nu-s(i)-tverti-s(i) a užívaným v pohraničních oblastech nustvėrtis nebo susizgribti ‘schwycić się, spostrzec się’, které lze nejspíše odvodit z *su-s(i)-gribti-s(i): griebti ‘chwycić’ (tamtéž, 238)). Autor OGJL zdůrazňuje, že supinum (SUPINUM) se užívá pouze v nářečích (tamtéž, 243–244), zatímco pro popis adverbií tvořených od sloves volí litevský termín, vysvětluje jeho význam (a uvádí, že jiné označení INFINITIVUS II se již neužívá), zdůrazňuje slovesný charakter tohoto tvaru (poznamenává, že se nespojuje s předponou, záporkou ani zvratným morfémem) i jeho příslovečné funkce39 (tamtéž, 244–245). V kapitole o slovese J. Otrębski pojednává o PARTICIPIUM NECESSITATIS, nazývá je trpnými příčestími40 a upozorňuje, že některé útvary s příponou –inas ztratily příčestní význam a získaly význam přídavných jmen (srov. būtinas, dirbtinas) (tamtéž, 273–274). Při popisu příčestí středního rodu – PARTICIPIA W FORMACH NEUTRUM – se autor OGJL zastavuje také u údajného významu částice „prý, jakoby, jako by“41, srov.: Ji, esą, to nežinanti. ‘Ona jakoby tego nie wie.’ (tamtéž, 274). 35 Názor Jonase Kazlauskase, že J. Otrębski ji považuje za „směs několika různých indoevropských kategorií“, viz Kazlauskas 1968: 366. 36 Aldona Paulauskienė nesouhlasí s J. Otrębskim, který příponu minulého iterativního času -dav odvozoval „z minulých časů derivačních iterativů s příponou -av a vsuvnou souhláskou d“ (viz Paulauskienė 2006: 61–62, 84). 37 Šį aiškinimą Kazlauskas pavadino neįtikinėtinu (žr. Kazlauskas 1968: 399). 38 To je v pracích historických lingvistů běžné, srov.: „Z hlediska formy mělo zvratné zájmeno [...] dvojí podobu: s(i) ir se“ (Palionis 1967: 140). 39 Adverbiální participia jsou v DLKG pojednána poměrně podobně (s důrazem na funkce typické pro příslovce a slovesný charakter tvaru), avšak nikoli v kapitole o slovese, nýbrž v kapitole o příslovci (DLKG 413–414). 40 Na začátku kapitoly DLKG věnované popisu příčestí najdeme poznámku, že gramatiky řadí k trpným příčestím také slovesný tvar nutnosti; takové tvary však svým významem „tvoří protiklad ke všem příčestím“ (DLKG 354–355). 41 O esą(s), které se proměnilo v větné příslovce (částici) vyjadřující reprodukci cizích slov, viz Holvoet 2004: 113–114. 208 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębski Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis Příslovce jsou pojednána hutně a stručně, podle slovotvorných či etymologických hnízd; jsou zde uvedeny příklady řidšího užití a k ilustraci významu se často volí nejen překlad jediným slovem (srov. zájmenného původu vis ‘čiagli’; vis dėlto ‘jednak’, konè, kuonè ‘omal (nie)’), ale i ilustrace pomocí slovního spojení či věty (viz tamtéž, 297–298). Předložky a předpony jsou popsány společně42 (tamtéž, 308–357). J. Otrębski uvádí různé polské ekvivalenty téže předložky, např.: Kaip dur-nius su̇ grandele ‘Jak dureń z kółeczkiem (ogniwiem)’; Gimė eriukai su̇ šešiomis kojomis ‘Urodziły się jagnięta o sześciu nogach’ (tamtéž, 340). Probírány jsou také zajímavější případy reduplikace, které se vyskytují v nářečích (např.: papanurińko, papa-grįžo) (tamtéž, 357); srovnáváno je užívání předložek v baltských a slovanských jazycích, litevštině a polštině; poukazuje se na tendenci litevštiny vyhýbat se předložkovým spojením, přičemž se uvádějí pouze iš po, iš už, iš anapus (tamtéž, 356); a uvažuje se, zda vzácnější užívání předložek než ve slovanských jazycích nemohlo být způsobeno tím, že litevský dativ a lokál předložky nevyžadují (tamtéž, 357). Spojky a částice jsou probírány v kapitole SPÓJNIKI I PARTYKUŁY (tamtéž, 358–370), zatímco citoslovce a zvukomalebná slova43 jsou probírána v kapitole WYKRZYKNIKI (viz tamtéž, 371–377). 2.2. 1958: první svazek Úvodní poznámky. Hláskosloví (Wiadomości wstępne. Nauka o głoskach) V Předmluvě k tomuto svazku jsou čtenáři sděleny nejen cíle OGJL1, ale i cíle uspořádání a koncepce celé Gramatiky; jsou také podána vysvětlení k dříve vydanému svazku OGJL3, uvedeny hlavní lingvistické prameny využité v OGJL44, poděkováno těm, kteří autora k napsání gramatiky podnítili a pomáhali mu (včetně manželky Heleny Otrębské), i recenzentům svazku OGJL3 (OGJL1 XI–XII). Litevština je charakterizována jako jazyk poskytující důležité údaje pro výzkum indoevropských jazyků a rekonstrukci indoevropského prajazyka; z hlediska významu pro indoevropeistiku je stavěna na roveň sanskrtu, staré řečtině, latině a gótskému jazyku (tamtéž, VII). Při pojednání o dosavadních 42 V úvodních poznámkách OGJL2 jsou probírány důvody této volby – současná i historická funkční podobnost předložek a předpon a také příslovcí a předložek (viz OGJL2 IX). 43 Dnes obvyklé rozlišování dvou slovních druhů (tedy nejen citoslovcí) v popisech litevštiny lze spojovat s vlivem mluvnice Jona Jablonskise; srov. poznámku, kterou v ní uvedl o būtųjų ištikimų vaizdelaikius – citoslovcích (Jablonskis 1997: 189). 44 J. Otrębski zvlášť vyzdvihuje tematicky blízké dílo J. Endzelīnse Ievads baltu filoloģijā (Riga, 1945) a E. Fraenkela Die baltischen Sprachen [...] (Heidelberg, 1950). Straipsniai / Articles 209 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Při pojednání o dosud vydaných mluvnicích litevštiny (popisných mluvnicích Friedricha Kuršaitise, Kazimierase Jauniuse a Jona Jablonskise; pro pruskou jazykovou variantu určených mluvnicích Augusta Schleichera, Oskara Wiedemanna a Augusta Leskiena) J. Otrębski zdůrazňuje potřebu vědecké mluvnice litevštiny a poznamenává, že jeho původním záměrem byla rovněž popisná mluvnice současné litevštiny, během práce však autor pochopil, že je třeba zahrnout také údaje z litevských nářečí a staršího písemnictví. Tento svazek se skládá ze dvou částí: „Úvodní poznámky“ a „Hláskosloví“. V „Úvodních poznámkách“ je popsán původ názvu Litvy, uvedeny nezbytné informace o nářečích (probírají se jejich hlavní rysy, uvádějí se nářeční slova odpovídající výrazům ve spisovném jazyce45, předvídají se tendence dalšího vývoje nářečí a spisovného jazyka (tamtéž, 25–27)) a představena nejvýznamnější stará litevská písemná díla, od katechismu Martynase Mažvydase (1547) po zpěvník a modlitební knížky Danielia Kleina (1666) (tamtéž, 28–38). Je zkoumán vztah litevštiny k jiným jazykům (tamtéž, 39–71) a představena nejvýznamnější díla o litevštině (mluvnice, slovníky a další důležitější práce obecného i specializovaného zaměření) (tamtéž, 72–100). V části „Hláskosloví“ J. Otrębski pojednává o písmenech a pravopisu (tamtéž, 101–110) a o výslovnosti samohlásek a souhlásek: o přízvuku a slovním přízvuku (tamtéž, 110–148). Tato část obsahuje rozsáhlé a široce pojaté kapitoly mluvnice věnované vokalismu (tamtéž, 149–255) a konsonantismu (tamtéž, 256–394). Je v nich patrná autorova mimořádná schopnost postihovat variantnost. Ilustrační materiál je zde předkládán nejméně na třech rovinách – spisovného jazyka, nářečí a starého jazyka – a často jej doplňují srovnávací příklady z jiných indoevropských jazyků. 2.3. 1965: druhý svazek Tvoření slov (Nauka o budowie wyrazów)46 Nejpozději vydaný svazek OGJL2 je věnován tvoření slov. V úvodu tohoto svazku znovu nacházíme autorovo poděkování H. Otrębské za velikou pomoc při psaní gramatiky; zdůrazňuje se význam faktických údajů o litevštině, které poskytla (OGJL2 VII)). J. Otrębskis zde přiznává, že rozsáhlý záběr zkoumaného materiálu, práce s prameny a další povinnosti si vyžádaly celých deset let 45 Srov. porovnání nářečních a spisovných lexikálních ekvivalentů: apgerbti – aptvarkyti, vėpūtinis – pusnis, kampas – lankas apod. (OGJL1 13–15). 46 O OGJL2 viz Skardžius 1998a: 843–851. 210 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis k přípravě OGJL2. J. Otrębskis zdůrazňuje, že při psaní OGJL2 neustále vycházel ze dvou starších popisů tvoření slov v litevštině – A. Leskiene Die Bildung der Nomina im Litauischen (1891) a zejména P. Skardžiause Lietuvių kalbos žodžių daryba (1943), a uvádí, že v tomto výkladu tvoření slov se snažil zaměřit pozornost na stav probíraných jevů v současné spisovné litevštině a bohatými doklady ze starých písemností (zejména z DP) ukázat souvislost mezi fakty současného spisovného jazyka a staršími jazykovými údaji. V předmluvě k OGJL2 autor doufá, že čtenář sám pochopí, v čem se jeho práce liší od díla P. Skardžiause, z něhož vychází (tamtéž, VII). A skutečně, i při letmém srovnání prací P. Skardžiause a J. Otrębského je patrné, že ačkoli se většina faktického materiálu v obou dílech shoduje, celková strukturální stavba OGJL2, doplňující interpretace a hypotézy umožňují čtenáři uznat přednosti díla J. Otrębského. OGJL2 se skládá ze tří částí: první je věnována reduplikativním útvarům (např.: pilpinỹtėlis, saussausỹtėlis, gergeris, mažmožis, skan(s)konis, kryžkryžiais, priešpriešais), srůstům a složeninám (tamtéž, 1–28), druhá sufixálnímu tvoření podstatných a přídavných jmen (tamtéž, 29–306), třetí tvoření sloves (tamtéž, 307–416). V díle P. Skardžiause je pozornost rozložena poněkud jinak: Obecné otázky (viz Skardžius 1996: 13–25), Tvoření jmenných kmenů (tamtéž, 26–392), Tvoření jmenných složenin (tamtéž, 393–456), Tvoření slovesných infinitivních kmenů (tamtéž, 457–555) a Přirozené tvoření slov a novotvary (tamtéž, 556–606). Výklad J. Otrębského je racionálnější a informativnější a čtenáře méně zatěžuje nářečními odkazy převzatými z kartotéky LKŽ. Do OGJL2 jsou z práce P. Skardžiause převzaty i příklady ze starých písemností47, často jsou však doplněny i novými. Při seskupování faktického materiálu o slovotvorných modelech se P. Skardžius snažil dodržovat abecední princip, zatímco J. Otrębskis volil princip tematický, který zviditelňuje sémantické nuance48. Většina odvozenin obou autorů 47 Například odkazy na slovník K. Sirvyda, příležitostně i doklady z DP (OGJL2 231, 233; srov. také podobu akmenyčia u J. Otrębského (tamtéž, 258) a P. Skardžiause (Skardžius 1996: 357)). Doklady ze starých písemností, které zaznamenal sám J. Otrębskis, pocházejí většinou z DP; četnost příkladů z tohoto pramene dokládá i změna způsobu jejich označování: v polovině svazku OGJL2 se místo plného odkazu na pramen uvádí zkratka „w PD“. Z dalších starých písemností jsou uváděny také doklady, které P. Skardžius nezaznamenal; srov. poznámku ke slovu pl. atū́oriečiai ‘jarní pšenice’, doloženému již ve slovníku K. Sirvyda (OGJL2 19). 48 Srov. například popis derivátů se sufixem –ena označujících uhynulého tvora (dvėsena, gaišena, puolena, stipena), nebo derivátů tohoto sufixu s dodatečným morfémem –el- (dvėselena, stipelena, merlena) a slov s významem oddělené části skutečného předmětu lūženos, pjūvenos, sviltenos v OGJL2 (177–178), ve srovnání s popisem odpovídajících derivátů u P. Skardžiause (Skardžius 1996: 228, 232). J. Otrębskis více zdůrazňuje sémantické rysy. Podobný způsob výkladu tvoření podstatných jmen podle označení skupin předmětů lze nalézt také v LKG a DLKG. Straipsniai / Articles 211 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ V pracích jsou hodnoceny a popisovány podobně; některé J. Otrębski rozvíjí podrobněji⁴⁹ (například prefixální tvoření⁵⁰), často je doplňuje o nové údaje a interpretuje po svém⁵¹. 3. ZVLÁŠTNOSTI GRAMATICKÉHO POPISU OGJL 3.1. Terminologie Dojem jednoduchosti a univerzálnosti gramatického popisu v OGJL umocňuje latinská terminologie označující nejobecnější pojmy, např.: neutra, dat. sg., passivum, participium necessitatis, futurum, futurum exactum, genetivus auctoris (k označení pádů se používá pouze latinská terminologie) apod. V této gramatice se samozřejmě užívají také polská označení gramatických jevů (například slovních druhů: rzeczownik, przymiotnik, zaimek apod.), která se někdy střídají s latinskými (srov. rodzaju żeńskiego,go, nahrazované latinským feminina nebo jeho zkratkou f.). Výjimečnost některých jevů litevské gramatiky se zdůrazňuje dokonce litevským termínem zvoleným pro název oddílu, srov. již výše zmíněný BŪDINĮ (tamtéž, 244). Některé termíny užívané v gramatických popisech litevštiny J. Otrębski nahrazuje termíny, které mu více vyhovují; například termín geidžiamoji nuosaka, odpovídající výrazu ‘tryb życzenia’, nahrazuje termínem PERMISSIVUS, tariamoji nuosaka ‘coniunctivus’ pak termínem CONDITIONALIS apod. (tamtéž, 263). Při popisu tvoření slov se J. Otrębski opírá o terminologii skládání slov užívanou v indoevropeistické tradici a stručně ji charakterizuje (srov. výklad typu dwandwa-m bahuvrīhi (OGJL2 8–9, 23)), případně v názvu uvádí také litevský příklad slovotvorného modelu (srov. žodženia typu aki-pleša (NOMINA AGENTIS), žodženia typu aki-mirka (NOMINA ACTIONIS) (tamtéž, 11, 13)). 49 Například keršas je v pracích obou autorů popisováno jako přídavné jméno s příponou -š- (srov. Skardžius 1996: 315; OGJL2 223), J. Otrębski je však probírá vedle reduplikačních útvarů jako složeninu dvou základních slov podobného významu. Některé útvary se zařazují k různým slovotvorným typům, srov.: geležis, dial. gelžis J. Otrębski probírá vedle reduplikačních útvarů jako zajímavé složeniny dvou základních slov podobného významu (OGJL2 4), zatímco P. Skardžius je uvádí v popisu derivátů na -is (Skardžius 1996: 51). 50 V díle P. Skardžiuse většina tohoto typu derivátů, který se vyskytuje v OGJL2, chybí; srov. deriváty utvořené z předložkových spojení, např. įnamys, ančtelis ‘brzeg drogi’ apod. (OGJL2 19). 51 Srov. například dodatečně zařazené vysvětlení u derivátů -bas, -ba týkající se výrazu šlubas (:klubas) (OGJL2 230). 212 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis 3.2. Charakter ilustrací Osobitost OGJL spočívá v široké škále příkladů: často jsou vedle sebe uváděny příklady, které ukazují rozdíly mezi tehdejší oficiální spisovnou litevštinou a územ52. K ilustraci se používají také nářeční53 údaje, které zachycují jazykovou variabilitu54 (Tverečiaus, Pagramančio55 a méně často i další56), stejně jako údaje ze starší litevské písemné tradice (OGJL lze označit také za gramatiku popisující jazyk Daukšovy Postilės (1599)); obvykle jsou opatřeny přesným odkazem na zdroj57. J. Otrębski neváhá probírat jevy gramatického vyjadřování litevštiny v širším indoevropském kontextu58. 3.3. Vztah k tradici gramatického popisu litevského jazyka Nejprve vydaná OGJL3 nepřinášela žádné informace o obecných zásadách této gramatiky a samozřejmě překvapovala malým počtem odkazů na předchozí gramatická díla 52 Srov. plné a zkrácené formy – vokativy brālau a brā nebo lokály kelyjė / kelý, rugiuosė / rugiuõs (tamtéž, 21). 53 Srov. dvojí varianty adjektiv: lipnus / lipus, prašnūs / prašūs, kalbnus / kalbus, skaudrus / skaudus, skubrus / skubus nebo trojí podobu přítomného času slovesa kosėti: kosti, kosi, kosėja (OGJL2 61, 363). 54 Srov. pojednání o vokativních formách v OGJL3 (s. 15), vysvětlení výslovnosti māmā (tamtéž, 25) nebo varianty vokativních forem substantiva velnias ve spisovném jazyce – velnė, vel’ne a nářeční formu velnỹ (tamtéž, 21). 55 Apie šį žemaičių dūnininkų tarmės plotą žr. Jonikas (1939: 2–7). Kad Pagramančio tarmės duomenų šaltiniu J. Otrębškiui buvo P. Joniko Pagramančio tarmė, rodo joje ir OGJL3 aptariamų kalbos vartojimo faktų sutapt ys, pavyzdžiui, sangrąžos dalelytės nukėlimą į žodžio galą konstrukcijose su neiginiu demonstruojantis nemuškias ‘nesimušk’, žr. Jonikas 1939: 66 ir OGJL3 237. Vėliau pasirodžiusiame OGJL1 J. Otrębskis nurodo, kad žemaičių tarmės pavyzdžius (tik kiek supaprastinęs rašybą) teikia remdamasis minėtuoju P. Joniko darbu (OGJL1 13). 56 Srov. například uváděné nářeční údaje z okresů Alytus a Sejny (OGJL2 61), Dieveniškės, Ramygala, Debeikiai apod. (OGJL3 14). 57 V OGJL nalezneme jak abstraktní odkazy (například z Knygos nobāžnystės, Margarita theologica, z Bretkūnova překladu Biblijos (OGJL3 181, 224, 236)), tak konkrétní odkazy na údaje ze starých písemných památek (například z Knygos nobāžnystės (OGJL2 156), postily z roku 1600 (tamtéž, 176), anonymního katechismu z roku 1605 (OGJL3 181), Chylinského Nového zákona (tamtéž, 187), Mažvydova katechismu, Daukšova katechismu (tamtéž, 231), Sirvydova Dictionarium (tamtéž, 357, 361), Sirvydových Punktų sakymų (tamtéž, 361)). 58 Srov. poznámku, že litevské tvary komparativu na -esnis, f. -esnė nemají přesný protějšek v jiných indoevropských jazycích (OGJL3 127), nebo poznámku o vzájemné genetické souvislosti slovanských jazyků při pojednání o tvarech kondicionálu butumbi, dotumbi (tamtéž, 231). Straipsniai / Articles 213 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ zmínkou59. V předmluvách napsaných k pozdějším svazkům J. Otrębski uvádí své oblíbené autory – A. Leskiena, P. Skardžiuse, J. Endzelīna, E. Fraenkela –, ale v samotném textu se o nich zmiňuje velmi zřídka60. Takový model je v gramatikách klasického typu, které uvádějí pouze obecný seznam použité literatury, poměrně obvyklý. J. Otrębski sice čtenářům tento seznam již nestihl připravit, ale jeho větší část lze odvodit z přehledu litevské odborné literatury obsaženého v OGJL1 a z poznámek v předmluvách OGJL1 a OGJL2. 4. HODNOCENÍ OGJL A MOŽNÉ BUDOUCÍ PRÁCE OGJL lze charakterizovat jako poměrně moderní gramatiku klasického stylu, která rozmanitý jazykový materiál litevštiny představuje zároveň podrobně i střídmě. Racionální a nepřetížený styl gramatického popisu, hypotetičnost a obezřetnost umožnily, aby OGJL zůstala čtivá a aktuální. J. Otrębski a jeho OGJL se dočkali chvály61 i výtek62 a její široký rozsah nejspíš způsobil, že se jí nikdy nedostalo řádné recenze. OGJL byla, je a bude čtena podle potřeby. Údaje o staré i současné litevštině, které J. Otrębski předložil, i jejich popis posloužily při přípravě pozdějších prací63, stejně jako jeho myšlenky a postřehy 59 Takových zmínek je ve svazku OGJL3 jen několik: jde o odkazy na práce D. Kleina, K. Jauniause a J. Jablonského (OGJL3 6, 9, 253). 60 Srov. odkaz na A. Leskiena v textu OGJL2 (OGJL2 387). 61 Antanas Salys J. Otrębského charakterizoval slovy „dobrý, vynikající odborník na litevský jazyk“ (viz Salys 1985: 29 [názor vyslovený před rokem 1965]); Jonas Kazlauskas jej označil za jednoho z nejvýznamnějších baltistů 20. století (vedle K. Būgy, J. Endzelīna, E. Fraenkela a Ch. Stanga), srov. Kazlauskas (1968: 108); Algirdas Sabaliauskas označil OGJL za skutečně působivé zkoumání struktury litevského jazyka (viz Sabaliauskas 1982: 150). 62 P. Skardžius, jeden z odpůrců, kteří měli vůči J. Otrębskému a jeho gramatice nejvíce výhrad (pravda, značně nesouvislých a malicherných), nedokázal vždy potlačit osobní křivdy (srov. Skardžius 1998a: 701–708, 741–745, 851) a hořkost, kterou nejvýrazněji odhalil závěr recenze na I. svazek Lietuvių kalbos gramatikos, otištěný roku 1972 v časopise Draugas: „Celá tato gramatika (tj. I. svazek LKG – J. P.), ačkoli není historickou výzkumnou prací, je velmi významným gramatickým přínosem pro vědu o litevském jazyce, a tím i pro baltistiku a srovnávací indoevropskou jazykovědu; vedle ní značně bledne i třísvazková Gramatyka języka litewskiego., kterou vydal J. Otrębski.“ (Skardžius 1998: 540–541). 63 Srov. opakované odkazy na OGJL v historické gramatice litevského jazyka Zigmanse Zinkevičiuse Lietuvių kalbos istorinėje gramatikoje (Zinkevičius 1980, 1981). 214 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis jsou probírány64, zpochybňovány65 a uváděny nejen v dřívějších, ale i v nejnovějších66 gramatických výzkumech litevského jazyka a/nebo jejich přehledech. Po uplynutí 50 let od vydání posledního svazku OGJL bychom si přáli mít rejstříky slovních tvarů OGJL. Současné technické možnosti umožňují využívat poklady litevského jazyka obsažené v OGJL lépe, než zamýšlel sám J. Otrębski. Elektronický dvojjazyčný (litevsko-polský) nebo dokonce obousměrný (s reverzním vyhledáváním litevského slovního tvaru podle polského ekvivalentu) rejstřík slovních tvarů by umožnil efektivně využívat popis nabízený OGJL67 a zároveň by představoval i vyčerpávající dvojjazyčný slovník68, propojující různé slovní tvary69 a významy70 a zdůrazňující synonymické a/nebo antonymické vztahy mezi slovy71. Vedle zpřístupnění celkového slovního rejstříku OGJL se nabízí ještě jedna možnost – vydat OGJL3 v litevštině: elektronická publikace by mohla být i autorizovaným litevským překladem OGJL3 od J. Balčikonise, uchovávaným v knihovně Vilniuské univerzity. Je pravda, že v litevské verzi OGJL3 připravené J. Balčikonisem nemají ilustrační příklady polské ekvivalenty. To někdy vedlo překladatele k tvůrčímu přístupu, na druhou stranu však tyto polské ekvivalenty velmi chybějí při charakteristice některých (zejména méně častých) významů litevských slov. 64 Srov. LKG I 487, Mažiulis 1970: 132, 185, Kazlauskas 1968: 127, 176, 198, Paulauskienė 1979: 141, 159. 65 Srov. Kazlauskas 1968: 399, Mažiulis 1970: 54, 210, 220, 228. 66 Např.: Ambrazas 2006: 105, 283, 314, 353, 445, 481; Judžentis 2012: 36, 169; Arkadiev, Holvoet, Wiemer 2015: 21, 36. 67 Jako příklad lze uvést rejstřík Rinktinių raštų P. Skardžiuse, který značně usnadňuje seznámení s dílem tohoto autora (viz Skardžius 2013). 68 Jako příklad a prototyp takového projektu lze uvést Thesaurus Latino-Lituanicus Jungtinis lotynų–lietuvių kalbų žodynas nuo XVII iki XXI amžiaus, připravený v Centru digitální filologie Filologické fakulty Vilniuské univerzity; více viz http://www.thesaurus.flf.vu.lt/ 69 Například slovo vienintelis uvádí J. Otrębski ve významu „samiutki“. Takový význam vienintelis „osamělý“ zdůrazňuje také dalšími odvozeninami od kořene vien-: vienui vienas „samiuteńki“, vienintėlis, vienėtėlis, vienūtis, vienutėlis, vienutūkas, vienužis, vičvienas, vičvienaitis (OGJL3 131, 132). Srov. také ekvivalent slova Lietuvių–lenkų kalbų žodyno uváděný pro vienintelis: „jedyny“ (LLKŽ 540). 70 OGJL uvádí podrobné polské ekvivalenty litevských příkladů, např.: graudūs, -i „kruchy, tkliwy, rzewny, gorzki“ (OGJL3 95); tuščias, -ia „próżny, pusty, bezużyteczny“ (tamtéž, 93); uvádějí se nejen běžné, ale i méně časté významy (např. bėrnas „młodzieniec; kawaler; parobek“ (tamtéž, 11), pusėtinas, -a „porządny, przyzwoity“ (tamtéž, 102)), vybledlé (např. šokis nejen „tanec“, ale také „skok“ = „skok“ (tamtéž, 19)), zastarávající významy slov, např.: eidinėti „chodzić“, eidinińkas „dobry piechur“ (tamtéž, 272); dial. pagáulūs, -i „pojętny“ (tamtéž, 110); negeróji „nieszczęście“, kreivóji „linia krzywa“ atd. (tamtéž, 111). 71 Srov. například antonymii opus <->rambus, která vyplývá z popisu v OGJL: opùs, -i „wrażliwy, czuły; trudny do gojenia“; [...] rambùs, -i „nieczuły, niewrażliwy na bicie“ (OGJL3 97). Straipsniai / Articles 215 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ SHRNUTÍ OGJL lze hodnotit jako dílo, které neztratilo vědeckou hodnotu. Tato gramatika ukazuje těm, kdo zkoumají současný jazyk, a zejména těm, kdo jej kodifikují, že je nezbytné vycházet z celku živého jazyka a nezapomínat na celkovou znalost dějin jazyka. Při četbě „Gramatiky litevského jazyka“ J. Otrębského člověka neustále provází dojem, že byla psána s cílem podělit se o své znalosti a že se tak dělo s potěšením. OGJL lze proto označit za gramatiku, kterou je zajímavé a příjemné číst. Modely lingvistického popisu se neustále mění a v delším časovém horizontu se výrazně mění i pohled na popisovaný materiál. Článek se proto pokouší upozornit na specifika práce připravené J. Otrębským v době jejího vzniku a pojednat o zjištěných výraznějších podobnostech a rozdílech mezi touto gramatikou a později vydanými gramatickými popisy, pokud jde o modelování nebo seskupování či zařazování materiálu. Gramatiky nejsou četbou lineárního charakteru. Běžný čtenář v gramatikách zpravidla hledá pouze materiál týkající se otázky, která ho zajímá. Vyhledávání obsahu uváděného v gramatice, a zejména faktického materiálu, proto usnadňují věcné rejstříky, rejstříky slovních tvarů a vlastních jmen. OGJL rejstříky potřebuje zvláště kvůli rozmanitosti a rozsahu ilustračního materiálu; paralelní polské ekvivalenty doprovázející příklady navíc umožňují uvažovat o dvojjazyčném slovníku fungujícím ve virtuálním prostoru, který by zároveň znovu oživil gramatické myšlení J. Otrębského. Takový rejstřík spolu s výřezem faksimile příslušné stránky gramatiky J. Otrębského by mohl vyřešit i otázku přístupu k textu OGJL, který se stává bibliografickou vzácností. PRAMENY A LITERATURA Ambrazas Vytautas 2006: Lietuvių kalbos istorinė sintaksė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Arkadiev Peter, Holvoet Axel, Wiemer Björn 2015: Introduction Baltic Linguistics: State of the Art. – Contemporary Approaches to Baltic Linguistics (Trends in Linguistics Studies and Monographs), ed. by Peter Arkadiev, Axel Holvoet & Björn Wiemer. Berlin, Boston: De Gruyter Mouton, 1–109. Prieiga internete: http://www.academia.edu/5617002/Baltic_linguistics_State_of_the_art http://www.researchgate.net/publication/281175671_Introduction._Baltic_linguistics_state_of_the_art Dabartinės lietuvių kalbos žodynas 2011: šeštas (trečias elektroninis) leidimas. Kompaktinė plokštelė / redaktorių kolegija: Stasys Keinys (vyr. redaktorius), Laimutis Bilkis, Jonas Paulauskas, Vytautas Vitkauskas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2006; internetinė versija http://dz.lki.lt 216 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis Dini Pietro Umberto 2014: Foundations of Baltic Languages. Vilnius: Vilnius University. DLKG – Gramatika současného litevského jazyka, čtvrté opravené vydání, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2006 (1994). Endzelīnas Jānis 1957 [1948]: Baltų kalbų garsai ir formos. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Holvoet Axel 2004: Evidencialumo kategorija. – Gramatinių kategorijų tyrimai, red. Axel Holvoet, Loreta Semėnienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 105–120, 168–169. (= Lietuvių kalbos gramatikos darbai 2.) Jablonskis Jonas (Rygiškių Jonas) 1997 [1922]: Lietuvių kalbos gramatika, trečiasis fotografuotinis leidimas. Vilnius: Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Jonikas Petras 1939: Pagramančio tarmė. Kaunas: Spindulio bendrovės spaustuvė. Judžentis Artūras 2014: Lietuvių kalbos gramatinės kategorijos. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Kazlauskas Jonas 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis. Laigonaitė Adelė 1978: Lietuvių kalbos akcentologija. Vilnius: Mokslas. LKE – Encyklopedie litevského jazyka, 2., upravené a doplněné vydání, připravil Kazys Morkūnas, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008. LKG I – Gramatika litevského jazyka. Fonetika a morfologie, hlavní redaktor Kazys Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1965. LLKŽ – Litevský–polský slovník, sestavili Algis Kalėda, Barbara Kalėdienė, Marija Niedzviecka. Vilnius: Mokslas, 1991. Mažiulis Vytautas 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (Deklinacija). Vilnius: Mintis. OGJL1 – Otrębsk Jan. Gramatika litevského jazyka 1: Úvodní informace. Nauka o hláskách. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1958. OGJL2 – Otrębsk Jan. Gramatika litevského jazyka 2: Nauka o stavbě slov. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1965. OGJL3 – Otrębsk Jan. Gramatika litevského jazyka 3: Nauka o tvarech. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1956. Palionis Jonas 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. Vilnius: Mintis. Paulauskienė Aldona 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos, Vilnius: Mokslas. Straipsniai / Articles 217 JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Paulauskienė Aldona 2006: Pirmosios lietuvių kalbos gramatikos. Vilnius: Gimtasis žodis. Rosinas Albertas 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida. Vilnius: Vilniaus universitetas. Rosinas Albertas 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Rosinas Albertas 2001: Mikalojau(s) Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Sabaliauskas Algirdas 1982: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1940–1980 m. Vilnius: Mokslas. Salys Antanas 1985: Baltų kalbos, tautos ir kiltys. Vilnius: Baltos lankos. Senkus Juozas 2006: Kalbotyros darbai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Senn Alfred 1966: Handbuch der litauischen Sprache 1: Grammatik. Heidelberg: Carl Winter, Universitätsverlag. Skardžius Pranas 1996 [1943]: Rinktiniai raštai 1. Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Skardžius Pranas 1997: Rinktiniai raštai 2. Bendrinės kalbos dalykai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius Pranas 1998: Rinktiniai raštai 3. Bendrinės kalbos kultūra. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius Pranas 1998: Rinktiniai raštai 4. Moksliniai straipsniai ir studijos. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius Pranas 2013: Rinktiniai raštai 7. Rodyklės ir bibliografija, par. Eglė Žilinskaitė-Šinkūnienė, Mindaugas Šinkūnas. Vilnius: Vilniaus universitetas. Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego. Vilnius: Vilniaus Universitetas. Stundžia Bonifacas 1995: Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimo sistema. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Stundžia Bonifacas 2009: Bendrinės lietuvių kalbos akcentologija. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 2. Vilnius: Mokslas. 218 Acta Linguistica Lithuanica LXXIII Jano Otrębskio Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): istorija ir dabartis Jan Otrębski’s Gramatyka języka litewskiego (III – 1956, I – 1958, II – 1965): History and Today SOUHRN Článek pojednává o procesu vydávání třídílné litevské mluvnice proslulého polského lingvisty Jana Otrębského (1889–1971), o skladbě gramatického popisu, jeho zvláštnostech a hodnoceních. Typ této mluvnice umožňuje vytvořit jak rejstřík slovních tvarů v ní užitých, tak rejstřík jejich polských ekvivalentů. Moderní elektronický rejstřík slovních tvarů se slovníkem by přispěl k životaschopnosti gramatického myšlení J. Otrębského a byl by vynikajícím lexikografickým zdrojem pro litevštinu a polštinu i učební pomůckou. Takový rejstřík doplněný faksimilovým výřezem příslušné stránky z mluvnice J. Otrębského by rovněž přispěl k řešení problému dostupnosti textu této mluvnice. Doručeno 22. května 2015. JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Institut litevského jazyka ulice Petra Vileišia 5, LT-10308 Vilnius, Litva [email protected] Straipsniai / Articles 219