Fonosemantinės sakmės Lietuvių kalbos žodyne

ALGIRDAS SAUDARGAS Evropský parlament Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku Oblasti výzkumu: kognitivní lingvistika, kognitivní neuropsychologie, biofyzika. FONOSEMANTICKÉ SÁGY V SLOVNÍKU LITEVSKÉHO JAZYKA Fonosemantické ságy ve slovníku litevského jazyka ANOTACE Článek představuje přístup vysvětlující fonosemantické jevy v litevštině. Tento přístup rozděluje obsah významu slova na konceptuální část a na ty obsahy, které vyjadřují vztahy prostoru, času a dynamiky sil. Fonosemantické jevy jsou z tohoto hlediska vysvětlovány jako rozšíření kognitivní topologie sítě významů slova na fonologicky podobná, avšak nepříbuzná slova. Bylo prozkoumáno několik příkladů. Byly analyzovány sítě významů litevských slov s kořenem obsahujícím souhlásky K/L; N/R; M/L <> L/M. KLÍČOVÁ SLOVA: fonosemantická sága, referenční rámec, obrazové schéma, dynamika sil, kognitivní topologie. ANOTACE Je představen výklad vysvětlující fonosemantické jevy v litevštině. Tento výklad rozděluje obsah významu slova na pojmovou část a obsah vyjadřující aspekty prostoru, času a silové dynamiky (STD). Fonosemantické jevy jsou v rámci tohoto výkladu vysvětleny jako rozšíření kognitivní topologie sítě slovních významů na fonologicky podobná, avšak geneticky nepříbuzná slova. Je zkoumáno několik příkladů. Je analyzována síť významů litevských slov se souhláskami K/L; N/R; M/L <> L/M. KLÍČOVÁ SLOVA: fonosemantická sága, referenční rámec, obrazové schéma, silová dynamika, kognitivní topologie. Įžvalgos / Insights 229 ALGIRDAS SAUDARGAS 0. ÚVOD „...vlastní myšlení lze vyjádřit pouze vlastním jazykem.“ Antanas Maceina Před více než třemi desetiletími vyšly v samizdatu úvahy Algirdase Patackase o baltské kultuře Saulė ir kryžius (Patackas 1983; Patackas 2014: 30–85). Tam byl poprvé zmíněn „zákon symetrie“: bylo zaznamenáno, že po záměně kořenových souhlásek některých slov získá jejich význam rovněž určitým způsobem symetrický význam a dojde ke zvláštní inverzi významu (například: meilė – laimė) (Patackas 2014: 78). Dalším zjištěním bylo, že význam slov se stejnými kořenovými souhláskami, avšak různými samohláskami, zůstává sjednocen společnou ideou, přestože samotná slova spolu vůbec nejsou příbuzná (například: nokti – nykti) (Patackas ir kt. 1984; Patackas ir kt. 2014: 93). Z hlediska formální lingvistiky se tyto příklady jevily jako ničím nepodložená rozšíření známých lingvistických jevů – metateze a apofonie – a nemohly být přijatelné. Patackas mě zaujal jazykovými problémy, které ve své studii nastolil, a povzbudil mě, abych své myšlenky sepsal. Tento text (Saudargas 1986) je plný filosofování, které by dnes mohlo zajímat snad jen badatele zabývající se samizdatovou tvorbou. Je však založen na myšlence, která tvoří i jádro tohoto článku. Zaměřil jsem se na slova, jejichž kořeny jsou fonologicky podobné, ale jejich příbuznost není potvrzena. Pokoušel jsem se odhalit jejich sémantické vztahy. Vodítkem mi byl (a stále je) pohled Antanase Maceiny na mateřský jazyk: „Bohatství litevského slovníku a rozmanitost jeho gramatické stavby ukazují, že litevské myšlení je schopno proniknout do předmětu myšlení v obdivuhodně širokém rozsahu a do velké hloubky a vystihnout i sotva postřehnutelné, avšak skutečné odstíny jeho souvislostí a vztahů. V tomto ohledu litevština nezaostává za žádným jiným jazykem, v němž byla v průběhu dějin vytvořena nebo se vytváří filosofie vysoké úrovně. Náš jazyk je otevřenou cestou k naší filosofii. Záleží na našem postřehu, zda po ní půjdeme, nebo zda se vydáme po zkostnatělé cestě cizích vlivů: že vlastní myšlení lze vyjádřit pouze vlastním jazykem“ (Maceina 1994: 309). V uvedeném textu jsem se zabýval slovesy označujícími zrakové vnímání: žiūrėti, domėtis, regėti, matyti a vysti (vydo) a jejich sémantiku jsem srovnával se slovy s fonologicky blízkými kořeny. Když jsem zkoumal tyto fonosemantické vztahy, studie vznikající kognitivní lingvistiky mi nebyly známy, protože za tehdejších podmínek byly obtížně dostupné, možná dokonce zcela nedostupné. K těmto úvahám jsem se vrátil před deseti lety a zanedlouho jsem zjistil, že kognitivní lingvistika nabízí potřebnou výzkumnou metodiku. Tehdy jsem neznal ani mnoho dalších věcí, o nichž se zmiňuji dnes. 230 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės šaknės lietuvių kalbos žodyne Texty v tomto článku byly napsány během posledního desetiletí. Byly znovu promýšleny a několikrát přepisovány. Když jsem je shromáždil do jednoho celku, ještě jednou jsem vše promyslel, opravil a rozšířil. Mnohé bylo třeba napsat úplně znovu. Tyto texty jsou dvojího druhu. První typ tvoří empirické studie, v nichž jsem se snažil být co nejobjektivnější. Proto jsem přesně vymezil zkoumané objekty: jsou jimi lekémy Lietuvių kalbos žodyno (dále LKŽ) a pouze ty. Studie usiluje o popis sémantických vztahů mezi fonologicky blízkými slovy (majícími v kořeni stejnou dvojici souhlásek). Jejím cílem je ukázat, že některé fonologicky blízké litevské kořeny (takzvané svazky kořenů) tvoří také sémantické celky, které jsou pro pohodlí nazvány fonosemantickými bájemi. Podstata studie spočívá v rozčlenění významového obsahu litevských slov na konceptuální a časoprostorovou složku. Časoprostorové obsahy zahrnují i interakci sil (dynamiku), proto používám zkratku ELD (prostor, čas, dynamika). K sémantickému výzkumu používám techniky kognitivní sémantiky. Snažil jsem se opírat o co nejspolehlivější, ověřené metody; například k popisu interakce sil používám dnes již klasická schémata silové dynamiky Leonarda Talmyho. Všechny empirické výsledky jsou dostatečně zřejmé, třebaže (jak jsem sám zakusil) k rozpoznání některých z nich je třeba si na používanou techniku trochu zvyknout. Texty druhého typu jsou subjektivní. Byly zapotřebí, protože zmíněné empirické výzkumy nemají místo v tradičním spektru lingvistických studií. Každý samozřejmě může ve volném čase zkoumat významy slov, jak se mu zlíbí. Zda se taková zkoumání odrážejí v poezii, rozhoduje čtenář. Chceme-li je předložit pozornosti vědecké obce, musí najít své místo. Při hledání takového místa se ukázalo, že tyto výzkumy jsou v lingvistice extrasystémové, nebo dokonce obecně extralingvistické. Přesněji řečeno, fonosemantické báje jsou předmětem na pomezí věd, ačkoli by se o ně měla zajímat jazykověda v co nejširším slova smyslu. Při rozhlížení po analogiích jsem bloudil mezi matematickou topologií a středověkou alchymií. Při hledání argumentů jsem listoval monografiemi, disertacemi a články z nejrůznějších oborů: od fonosemantiky považované za okrajovou až po současný výzkum mozku. Takové toulky neustále hrozí, že se promění v nesmyslné rozptýlení mysli, protože do vzdálených oborů lze proniknout jen velmi omezeně. Na druhou stranu se paradigmata mění a nové směry se formují pouze na pomezí věd. Proto v těchto textech vycházím z nejrůznějších autorů a zdrojů, které by nebylo možné všechny důkladně prostudovat ani za několik životů; uvedené odkazy však zvídavému čtenáři ušetří čas. Je samozřejmé, že texty tohoto druhu odrážejí můj subjektivní výběr a osobní hodnocení a nemohou si činit nárok na vědecky vyčerpávající přehled některého oboru. Nyní je čas přejít ke konkrétnějším postřehům. Především je však třeba připomenout předchůdce, od nichž všechno začalo. Įžvalgos / Insights 231 ALGIRDAS SAUDARGAS 1. POZNATKY K METODĚ 1.1. Předchůdci a jejich kritici „I jemu samému se med zdá hořký“ (LKŽ) Algirdas Patackas spolu s Aleksandrasem Žarskusem rozvinuli výchozí poznatky v osobitou studii řízení duchovních proměn ve staré baltské kultuře, opřenou o bohaté etnografické prameny (Patackas, Žarskus 2013). Dainius Razauskas tato zkoumání zhodnotil takto: „Tvorba Algirdase Patackase a Aleksandrase Žarskuse je jedním z nejzajímavějších a nejhlubších jevů v současné litevské kultuře slova, svým duchem snad srovnatelným s Vydūnasovým fenoménem před sto lety“ (Razauskas 2006: 47). Podle Razauska však „tento ‚med‘ ducha, nashromážděný obrovskou prací, kazí ‚lžíce dehtu‘“ (tamtéž: 45). Jde o Patackasův a Žarskusův „vztah k jazyku, či spíše k lingvistice, k vědám o jazyce“ (tamtéž). Ve skutečnosti se již o deset let dříve Patackasova a Žarskusova úvaha setkala s ostrou (a zřejmě oprávněnou) kritikou lingvisty Sima Karaliūnase (1995). Oficiální svět lingvistiky v uvedených studiích nespatřil žádný jev, který by bylo možné zkoumat. Razauskas v emocionálním příspěvku nazvaném „Lingvistické šílenství a posvátný jazyk“, předneseném v roce 1996, Karaliūnasovu kritiku zmírňuje a tvrdí: „Cílem zde není dokázat původ toho či onoho slova ani etymologickou příbuznost slov, nýbrž upozornit na někdy skutečně ohromující shodu, například mezi fonetickou a sémantickou symetrií kořenů slov, přičemž otázku původu slov zcela ponecháváme stranou“ (Razauskas 1997: 10). Razauskas přesto z nějakého důvodu rezignuje: „Tak či onak, zdá se, že takový cíl lingvistice skutečně nepřísluší. Stručně řečeno: zkoumaný vztah k jazyku není lingvistika, není věda“ (tamtéž). Poté Razauskas přesouvá úvahu k fenoménu anagramů, který objevil Ferdinand de Saussure a znovu objevil Vladimir Toporov. Problém formuluje správně: „Lze – a pokud ano, na jakém základě, o co se opíraje – spojovat prostou fonetickou symetrii souhlásek kořene slova se sémantikou příslušných slov, tím spíše s jakýmsi jejich domnělým světonázorem?“ (tamtéž). Bohužel se ponoří do zajímavého, ale stále poměrně mlhavého proudu výzkumů anagramů a s nimi spojené indoevropské poetiky a vynoří se s odpovědí, která je až příliš etnosofická (jeho vlastními slovy1): „Máme tedy nejen dva jazyky – běžný, každodenní a posvátný, básnický –, ale odpovídajícím způsobem i dvě lingvistiky, 1 Srov. Razauskas 2006. 232 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne OBR. 1. Fonosemantická síť akademika Paula Slavėna Įžvalgos / Insights 233 ALGIRDAS SAUDARGAS tj. dva odlišné vztahy ke jazyku, teoreticky i metodologicky odůvodněné různým způsobem, jako odrazy odlišných vztahů ke skutečnosti vůbec – totiž prostá, profánní, a tajná, posvátná lingvistika“ (tamtéž: 16). Dalším předchůdcem byl patriarcha litevské astronomie, akademik Paulius Slavenas, který v letech 1974–1985 publikoval sérii článků a velmi zajímavě studoval vztahy mezi zvukem a významem v litevštině (Slavenas 2001; 1984). Všiml si, že změna samohlásek v kořeni slova velmi často jeho význam v zásadě nemění, pouze jej modifikuje. Po prohlédnutí různých kombinací a vyřazení nevhodných nakreslil v rovině schéma. Podle jeho vlastních slov „náčrt zabral asi třetinu čtverečního metru, když jsme jej nepříliš podrobně sepsali“ (Slavenas 1984: 34). Protože Slavenasova studie nevzbudila pozornost lingvistů, předkládám na obrázku 1 jeho nákres fonosemantické sítě (Slavenas 2001: 278). Samotný nákres je pouze způsobem uspořádání lingvistických informací. Souhlásková struktura se skládá nejjednodušším kombinatorickým způsobem. Slavenas svým výzkumem jakoby navrhuje: zapomeňme na chvíli na všechno, co víme o kořenech slov, a podívejme se, jaké významové asociace vyvolávají fonologicky blízká slova. V pečlivě sestavené fonosemantické síti pak lze postřehnout určité zákonitosti. Taková metodika je běžná nejen v experimentálních přírodních vědách, ale také v teoretickém bádání. Pro úplnost je třeba poznamenat, že tuto metodiku často používají i sami lingvisté. Takové experimentování s kořeny slov tedy neporušuje žádné známé zákonitosti jazykovědy. Ve volném čase si takové experimenty může užívat každý. Chceme-li však něco předložit vědě, musíme z těchto experimentů vyvodit závěry a obhájit je. Akademik Slavenas ze svého výzkumu vyvozuje skutečně odvážné závěry, které lingvistické obci nepřipadají dostatečně podložené. Uvedu několik úryvků z článku „Smysluplnost prajazyka“. „Prastarý prajazyk izolovaného kmene se vyvíjel pouze napodobováním starší generace a geneticky naprogramovanými řečovými návyky. Netvořila jej slova (ve smyslu litevského jazyka), nýbrž kratší mnohoznačné formanty, které se později mohly stát jak kořeny slov, tak příponami kořenů. Přesněji řečeno, formant nemá významy, nýbrž širší představu, poněkud nejasnou kategorii myšlení; významy vznikají až ve spojeních formantů. Formant není ani slovo v obvyklém gramatickém smyslu, ani jednotka slovního druhu: v různých spojeních by mohl mít význam podstatného jména, slovesa či jiného slovního druhu, tedy mít to, co se v současné angličtině nazývá konverzí; mohl by se hodit pro pojmenování, přezdívku, konstatování, děj či jiný účel. Samostatný formant poskytoval pouze náznak toho, o čem se mluví, a význam se vyjasnil až ve spojení“ (Slavenas 2001: 261). „Různé zde učiněné poznámky vedou k poměrně paradoxní myšlence, že rozrůznění indoevropských jazyků znamená odklon nikoli od hypotetického prasanskrtu, nýbrž od archaické, stále živé struktury litevštiny“ (tamtéž: 273). 234 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne Tyto postřehy jsou skutečně hluboké a zajímavé, avšak navzdory tomu, že velmi lichotí sebevědomí litevsky mluvícího společenství, nejsou dostatečně podložené. Zapomnění, které lingvisté vůči výzkumu starého akademika projevují, je proto zcela pochopitelné. 1.2. Lékárna ducha „Lékárna ducha je pod touto střechou. Snad člověka potěší nějakým názorem.“ Dionizas Poška „Nevědomá mysl nabízí, vědomá mysl vybírá.“ Stanislas Dehaene Vraťme se k Razauskasovu závěru, že „máme [...] dva odlišné vztahy ke jazyku, teoreticky i metodologicky odůvodněné různým způsobem, jako odrazy odlišných vztahů ke skutečnosti vůbec – totiž prostou, profánní, a tajnou, posvátnou lingvistiku“. Kde hledat metodiku ke zkoumání jevu, který nás zajímá? Prvním krokem by mohlo být tvrzení, že tato „každodenní, prostá, profánní“ lingvistika zkoumá jevy jazyka vnímané vědomě, zatímco „tajná, posvátná, poetická“ usiluje o odhalení toho, co je v jazyce nevědomé, tj. přímo nepřístupné vědomí. Že vše závisí na úhlu pohledu, ukazuje jednoduchý příklad. Gramatika nepochybně patří k tradičním oblastem lingvistiky. Na tutéž gramatiku však můžeme nahlížet ze dvou stran. Děti předškolního věku mluví gramaticky správně, přestože se gramatiku nikdy neučily. Když se ji začnou učit ve škole, nejednomu se tento předmět zdá únavný a nudný. To je dobře známé a zřejmé. Stejně jako při jízdě na kole nebo řízení auta vykonáváme některé činnosti automaticky a jiné vědomě, tak při mluvení automaticky vyslovujeme slova a gramaticky správné věty, zatímco vědomí sleduje a usměrňuje smysluplný kontext. Slovo je okno, jímž vědomí nahlíží do významu, avšak význam je ponořen do lidského podvědomí a hranice mezi vědomým a nevědomým se nedá snadno zachytit... Įžvalgos / Insights 235 ALGIRDAS SAUDARGAS pojem. V následujícím oddílu se ptám, jak nám dnes mohou pomoci neurofyziologická měření mozkové činnosti. V posledních oddílech věnovaných metodě se vymezuje fonosémantická pověst – předmět výzkumu tohoto článku. Zvláště důležitou dimenzí jazyka je rozhraní mezi jednoznačností a abejosťí (angl. ambiguity2. Zdálo by se, že jednoznačnost by měla být ideálem jazyka. Tak tomu skutečně je, když může být dvojznačnost nebezpečná. Rozkaz vydaný důstojníkem musí být pochopen jednoznačně. Pokyny chirurga během operace nesmějí být dvojznačné. Závisí na tom život vojáků či pacientů. V zákonodárství a mnoha dalších oblastech se usiluje o to, aby používané termíny byly jednoznačně srozumitelné. Proč je tedy v jazyce abeja? Abeja v jazyce je empirický fakt. Je třeba na ni pohlížet jako na zdroj tvořivosti v jazyce, jako na záruku jeho životaschopnosti. V jazyce vždy existoval jak termín, tak poetické slovo3. V litevštině se váhání jemně liší od pochybnosti: váhání zdůrazňuje nevyhnutelnou volbu mezi dvěma možnostmi, pochybnost označuje také stav zahrnující obě možnosti. Můžeme říci, že váhání je typičtější pro mechanickou volbu stroje podle předem stanovených kritérií a označuje bod větvení algoritmu. Naproti tomu pochybnost popisuje způsob činnosti nástroje mysli – lidského mozku. Abeja stojí v centru pozornosti současného kognitivního výzkumu (Zeki 2004). Tím se objasňuje místo naší výzkumné metody v systému věd: zajímá nás jazyk jako prostředek k poznávání stavu mysli. Dnes jde o kognitivní lingvistiku v nejširším slova smyslu (Cuyckens, Geeraerts 2007). V jazyce se setkáváme se dvěma odlišnými směry volby. Nejjednodušším příkladem jsou homonymie a synonymie (viz obr. 2). Když slyšíme víceznačné slovo (například baras), nacházíme se v bodě pochybnosti. Abychom se rozhodli, obvykle musíme vyčkat na dodatečné informace z toho či onoho kontextu. Opačným směrem se do bodu pochybnosti dostáváme tehdy, když máme několik způsobů, jak vyjádřit tentýž význam: paukštis skrenda / paukštis lekia. I zde se rozhodujeme s pomocí dodatečných informací. Podle směru rozlišíme onomasiologickou abeju a sémasiologickou abeju4. Homonymie a synonymie nejsou přímým předmětem našeho výzkumu. Polysémní kořen představuje sémasiologickou abeju. Interakce sémasiologických a onomasiologických abeju spočívá v samotném jádru mechanismu jazykového vnímání. Jednoznačnost a abeja nejsou dva diskrétní stavy, nýbrž krajní póly dimenze důležitého rysu činnosti lidské mysli. Lidská mysl 2 Tento pojem se používá velmi široce. Důležitý je pro nás přístup, který Semir Zeki představil ve svém článku (Zeki 2004) i jinde. 3 Panašiai mano ir Skirmantas Valentas (2012: 12). 4 Srov. Geeraerts 2010: 281–284. 236 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosémantické pověsti v litevském slovníku OBR. 2. Homonymie a synonymie jako sémasiologická a onomasiologická abeja Nástroj – mozek – není počítač. Podstata architektury moderních počítačů se od dob Alana Turinga a Johna Von Neumanna nezměnila. Lze říci, že architektura počítače odráží činnost vědomé mysli (Dehaene, Brannon 2011; Zylberberg et al. 2011). Na tomto pólu jednoznačnosti se lidský mozek ve srovnání s moderními počítači jeví beznadějně pomalý. Ani ty nejvýkonnější počítače a nejchytřejší programy však zatím nedokážou spolehlivě vyřešit ani ty nejjednodušší úkoly lidské mysli. Proč tomu tak je, tušil už Von Neumann: největší práci vykonává lidská mysl nevědomě, přičemž využívá paralelně fungující analogové mechanismy mozku. Stanislas Dehaene takto popisuje výsledky pečlivého výzkumu psychologů jazyka za posledních třicet let: „Naše nevědomá mysl je tedy dostatečně chytrá na to, aby paralelně ukládala do paměti a z ní vyvolávala všechny sémantické asociace slova, i když je slovo víceznačné nebo když kontextu odpovídá pouze jediný jeho význam. Nevědomá mysl nabízí, vědomá mysl vybírá“ (Dehaene 2014: 66). Psychologové pomocí pečlivého současného výzkumu zkoumají, jak děti vnímají slova. Slavná psycholožka Jean Mandler při shrnutí tohoto výzkumu poznamenává, že dvouleté dítě čelí dvojímu problému: v jakých případech použít naučené slovo a které slovo použít v konkrétním případě (Mandler 2004: 131). Našimi termíny se dítě setkává se sémasiologickou a onomasiologickou abeju. Slovo je stejné, ale pro dítě znamená něco jiného než pro dospělého. V komunikaci dítě svou abeju zmenšuje, dokud nedosáhne stejné úrovně jako v mluvícím společenství. Tyto a Įžvalgos / Insights 237 ALGIRDAS SAUDARGAS Mnohé další výzkumy ukazují, že pochybnost je protikladem jednoznačnosti, jedním z pólů lidské mysli, která je ponořena do vod podvědomí5. Vztah vědomého a nevědomého osobitě a zajímavě jako vždy odhaluje Marshall McLuhan (spolu s kanadským básníkem Wilfredem Watsonem) ve své zřídka připomínané knize Od klišé k archetypu (McLuhan 2011 (1970)). K znázornění tohoto přechodu – od jednoznačného, zkostnatělého klišé přes pochybnost k archetypu a znovu k novému klišé – využívá závěrečné verše básně irského básníka Williama Butlera Yeatse „The Circus Animals’ Desertion“: Ty mistrovské obrazy, protože byly úplné, vyrostly v čisté mysli — ale z čeho vzešly? Z hromady odpadků či smetí z ulice, ze starých kotlíků, starých lahví a rozbité plechovky, ze starého železa, starých kostí, starých hadrů, od té bláznivé děvky, která hlídá kasu. Teď, když můj žebřík zmizel, musím ulehnout tam, kde všechny žebříky začínají, v odporném krámku s hadry a kostmi srdce. Tu oblast naší mysli, která je zaplněná starými klišé a jejich troskami a v níž archetypy plodí nová klišé, nazývá podle básníkova textu rag-and-bone shop of the heart. V Anglii 19. století šlo o krámek se starými věcmi a odpadem, který obchodoval s hadry (rag), nebo dokonce se zvířecími kostmi (bones). Jak nám vysvětluje redaktor publikace, i zvířecí kosti byly žádanou druhotnou surovinou při výrobě hnojiv, lepidel či porcelánu (McLuhan 2011: vii). Tato oblast mysli je zdrojem nových forem a obrazů – světem archetypů (McLuhan 2011: 104). V ní kypí básnická tvorba a o ni se opírá Jakubův žebřík, o němž Yeats píše ve svých verších. McLuhanova analýza je výstižná, ale samotná kniha se čte obtížně a je důmyslně vystavěná. Pro nás je zde důležitá pouze nepochybná analogie s tím, co zakladatelé psychoanalýzy nazývali podvědomím a archetypy, třebaže druhý pojem je velmi vágní a závisí na autorovi, který jej používá. Tento krámek se starými věcmi, který se nachází v básníkově srdci, můžeme česky nazvat lékárnou mysli. Dionizas Poška zve do svého muzea Baubliai „lidi s názorem“, aby se pobavili, protože „lékárna mysli je pod touto střechou“. Muzeum je zdrojem představivosti, z něhož může řemeslník „s názorem“ čerpat obrazy a nápady pro svou práci. Můžeme si trochu pohrát se slovy – vždyť váistas a vaistas jsou slova téhož původu, homografy lišící se pouze přízvukem. Slovo váistas odvozuje Wojciech Smoczyński ve svém díle Słownik etymologiczny języka litewskiego (dále jen SEJL) od společného balto-slovanského kořene *vaid- „vědění (o zaříkávání nemocí)“ (SEJL 2007: 713), zatímco forma vaistas má sekundární kořen vais- slovesa vysti (išvydo), který odvozuje 5 Dalším důležitým tématem spojeným s dichotomií jednoznačnosti a pochybnosti je asymetrie mozku (McGilchrist 2009). 238 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne iš prokalbės šaknies *ueid- (SEJL 2007: 762, 763). Vaistas (be kirčio) yra abeją, apimanti vaizdinę (vaistas) (LKŽ: Dievas kalbėjo Izraeliui vaiste) ir veikliąją (váistas) dalį, kuri tinka nurodyti į archetipinį informacijos pobūdį. Jungas tai vadino lotynišku žodžiu imago – pasąmonės turinių telkinio (komplekso) suvokimo schema. Imago apima įvairius pojūčius (kaip šiuolaikinėje psicholingvistinėje literatūroje vadina – modalumus): tai ir regimo vaizdinio schema, ir garsinė melodija ar ritmas, ir lytėjimo, kvapo ar skonio motyvas, bet taip pat ir ritualinio (schematiško) judesio pajautimas savame kūne. Tai ir vaistas, ir váistas. Proto vaistinė (vaištinė ir váistinė vienu metu) tai ta pati pranokėjų Patacko ir Žarskaus vydija (tos pačios šaknies naujadaras!), tai Freudo ir Jungo pasąmonė, tai XX a. pabaigoje psichologų eksperimentuose tiriama implicitinė atmintis (Mancia 2006), tai McLuhano poeto Yeatso kūryboje surasta „sendaičių krautuvėlė širdyje“, tai tie sąmonei tiesiogiai nepasiekiami atminties klodai, iš kurių James’as Joyce’as du dešimtmečius jam vienam težinomais būdais traukė Finegano budynių į kitas kalbas neišverčiamus sakinius. Daugelis žmogaus dvasios tyrinėtojų mėgina pasidairyti proto vaistinėje. Ten pat žvelgia ir Skirmantas Valentas (1997; 2007; 2012) savo trilogijoje, gilindamasis į Antano Baranausko, Vlado Braziūno, Sigito Gedos ir kitų poetų kūrybinę virtuvę. Řemeslníci „s názorem“ byli (a stále jsou) tvůrci mýtů. To, co píše Claude Lévi-Strauss (1997) o mytickém myšlení, je každodenní součástí současného interdisciplinárního diskurzu: „A i v naší době je řemeslník6 tím, kdo všechno dělá sám, vlastníma rukama a na rozdíl od odborníka (specialisty) v určité oblasti používá nejrůznější, často nahodilé prostředky. [...] Mytické myšlení je tedy určitým druhem intelektuálního řemesla“ (Lévi-Strauss 1997: 29). „[...] mytické myšlení, podobně jako řemeslná práce na praktické úrovni, vytváří strukturální celky nikoli tak, že by přímo využívalo jiné strukturální celky, nýbrž že používá substrátové zbytky a trosky událostí [...] úlomky a zbytky – jako fosilie, v nichž se odráží dějiny jedince nebo společnosti“ (Lévi-Strauss 1997: 34). „Ve zmenšeném modelu se na rozdíl od pokusu poznat předmět či bytost ve skutečných rozměrech nejprve poznává celek a teprve poté jednotlivé části“ (Lévi-Strauss 1997: 37). Dost jsme se rozhlíželi po oblastech básnické a mytopoetické tvorby. Chtěli jsme se pouze ujistit, že při hledání „posvátného jazyka“ zdaleka nejsme sami. V lékárně mysli stará klišé a jejich trosky plují ve vodách podvědomí v podobě obrazů a jejich fragmentů. Nejde jen o zrakové obrazy, ale také o zvukové kombinace (slova, fráze či melodie), pachy, pocity, chutě i dojmy nejrůznějších emocí. Tyto obrazy se vynořují a blednou, spojují se všemi možnými 6 V litevském vydání je francouzské slovo bricolage přeloženo jako „řemeslná práce“. Įžvalgos / Insights 239 ALGIRDAS SAUDARGAS kombinacemi. Odtud čerpají nápady nejen básníci, ale i matematici (Hadamard 1945). Kdo tyto představy uspořádává a jakou mají gramatiku? Fonosemantické jevy jsou zvláštní tím, že se význam zapojuje do nevědomých procesů. Tyto jevy se zkoumají již více než století. Jeden ze zakladatelů psychoanalýzy a tvůrců analytické psychologie Carl Gustav Jung (spolu s Franzem Riklinem) zahájil svou vědeckou kariéru experimenty se slovními asociacemi na klinice Burghölzli ve Švýcarsku na počátku 20. století. Pokračoval v pokusech Kraepelina a Aschaffenburga, jimiž bylo zjištěno, že zkoumané osoby, jsou-li odpočaté, asociují slova podle významu, zatímco unavené podle zvukové podobnosti. Jung podmínky upřesnil. Ukázalo se, že zvukové, tedy fonologické asociace převažují, když je vědomí utlumeno a jeho pozornost rozptýlena, například bezprostředně po probuzení ze spánku nebo když experiment člověka jednoduše nudí. Jung dospěl k závěru, že soustředěná pozornost zvukové asociace potlačuje, zatímco s rozptylováním pozornosti jich přibývá, až zůstanou pouze zvukové asociace (Kugler 1980: 2–7). Paul Kugler (1980: 15) se proto ve své disertaci ptá: existují v našem jazyce autonomní skupiny asociací, foneticky propojené a ztělesněné v archetypální představě?7? Velkou pozornost zvukovým asociacím a přeřeknutím věnoval také Freud. Často se uvádí případ Rat Man, který popsal v roce 1909 (v němž se asociují německá slova: Ratten, Raten, Spielratte, Rita, Heiraten, Rathaus8. 1.3. Živá mysl „No jistě, Harry, děje se to ve tvé hlavě, ale kdo ti řekl, že proto to není skutečné?“ (Albus Brumbál)9 Výzkum mozku, o němž bude nyní řeč, má také třicetiletou historii. Přibližně ve stejné době, kdy akademik Slavenas kreslil svá schémata, chtěla americká vědkyně maďarského původu Marta Kutas na Kalifornské univerzitě v San Diegu v USA, na okraji rodícího se slavného Silicon Valley, zjistit, jak elektrický potenciál lidského mozku (EEG) odráží sémantické spojení slova s kontextem věty. Moderní technika umožňuje zaznamenat mozkovou reakci na vyslovené slovo, i když reakce na jedno slovo 7 O pár let později Paul Kugler své úvahy rozvinul v knize Alchymie diskurzu, která byla znovu vydána po dvou desetiletích (Kugler 2002). 8 Freudo aprašytus atvejus būtina vertinti kritiškai (žr. Sulloway 1991: 255). 9 J. K. Rowling. Haris Poteris ir Mirties Relikvijos. Vilnius: Alma littera, 2008, 572. 240 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne signál reakce bývá někdy desetkrát slabší než samotné EEG. Vědci již několik desetiletí zkoumají takové reakce, nazývané potenciály vázané na události (angl. event related potential – ERP). ERP trvá až sekundu a stačí několikrát zvlnit v podobě charakteristických vrcholů či údolí. Každé maximum nebo minimum má své vlastnosti; jejich popis by zabral mnoho stran. Zajímá nás jeden zlom ve výzkumu, k němuž došlo na konci sedmdesátých let 20. století. Zmíněná vědkyně s kolegy chtěla zjistit, jak se mění ERP například ve větě Oholil jsem si knír a vousy, když se poslední slovo změní z vousy na město (Kutas, Hillyard 1980). Věta se stává sémanticky nesourodou. Výzkumníci si všimli, že se mění druhý vrchol, který se od té doby nazývá N400. Za téměř čtvrtstoletí, které uplynulo od tohoto pozorování, se N400 stal ukazatelem sémantické činnosti mozku (Münte a kol. 2000). Ukázalo se, že zvýšení amplitudy tohoto ukazatele měří úsilí, které je třeba vynaložit, aby se slovo sladilo s kontextem věty. Pro takový výzkum je nejvhodnější předkládat věty podobné uvedenému příkladu. Poslední slovo může být očekávané (jako vousy) nebo neočekávané (jako město). Takový test se nazývá cloze test (angl. cloze). Zásadní je, že se hned ukázalo, že N400 reaguje nejen na neočekávanost, ale i na velmi rozmanité parametry odrážející shodu věty a slova. Po třech desetiletích pečlivého výzkumu se ustálil zhruba tento obecný pohled. Když slovo uslyšíme nebo si je přečteme na obrazovce, vnímáme je v poměrně přesném časovém rytmu. Během první čtvrtiny sekundy se analyzuje smyslový vjem, dokud není slovo rozpoznáno. Ve druhé čtvrtině sekundy, kterou odráží ukazatel N400, probíhá začleňování vnímaného slova do právě aktuálního kontextu. Poté následuje to, co lze nazvat opravami. O první čtvrtině sekundy je důležité poznamenat, že při rozpoznávání slova se okamžitě využívají všechny informace, které již dorazily smyslovými kanály. Psychologickými experimenty a neurofyziologickými měřeními bylo navíc prokázáno, že při postupném odhalování slova je sémantická informace nepřetržitě a bezprostředně dostupná, aniž se čeká, až bude slovo rozpoznáno. Druhá čtvrtina sekundy je přesně vymezené časové okno, během něhož se již rozpoznané slovo začleňuje především do kontextu věty, ale také do obecnějších znalostí, které jsou v danou chvíli relevantní. Časové okno určené k začleňování nezávisí na vlastnostech informace obsažené ve slově a kontextu. K dispozici je pevně daný časový úsek, během něhož je třeba slovo pochopit v kontextu; po jeho uplynutí dosáhneme výsledku, jaký se během této doby podařilo získat. Důležité je také nezapomínat, že vše probíhá nevědomě. Pokud se slovo nepodařilo pochopit, bude třeba jeho výklad upřesnit až ve vědomé rovině. Co je oním kontextem z hlediska neuronové sítě? Jistě jde o neuronální soubory slov vyvolané slyšenou či viděnou větou a další aktivované neuronové sítě, které odrážejí gramatické, prozodické (související s přízvukem, tónovým průběhem, délkou, intonací apod.) či nejazykové informace, stejně jako obsah vybavený z dlouhodobé paměti, který vyvolává asociace. Nejdůležitější je, že mozek nové slovo začleňuje aktivně. Mozku Įžvalgos / Insights 241 ALGIRDAS SAUDARGAS mechanismy neustále předvídají a snaží se odhadnout, jaká informace na ně čeká. Slovo se mechanicky nevkládá do již existujícího kontextu ani se k němu nepřidává. Slovo padá do sítě, která už na ně čeká. Výše uvedený příklad pouze ukazuje, že slovo vous bylo předpovězeno a očekáváno, a proto je ani nebylo třeba ověřovat. To se odrazilo v nízké amplitudě ukazatele N400. Neočekávané slovo město, stejně jako jakékoli jiné slovo nehodící se do kontextu věty, zatěžuje mozek úkolem hledat alespoň nějakou souvislost s kontextem. To se odráží v maximální amplitudě N400, která ukazuje, že mozek vyčerpal celé časové okno určené k ověřování, aby hledal význam. Samozřejmě, kontext není vždy tak omezující, aby umožňoval jedinou a jasnou předpověď. Kontext se neustále mění a jeho omezující vlastnosti se mění a kolísají. A tak i předpovědi mozku kolísají od zcela neurčitých po velmi konkrétní. Mozek předvídá na všech úrovních, od rozpoznávání obrazů až po porozumění řeči a záměrům v rozhovoru. Nejzajímavější je při vnímání řeči podoba předpovědi očekávaného slova. Ukázalo se, že reakce mozku nemá jen dva typy – očekávané slovo a neočekávané. Mezi nimi existuje celé spektrum mezilehlých reakcí. Amplituda N400 může být nejen maximální nebo minimální, ale může zaujímat jakoukoli mezilehlou pozici. V realitě může být slyšené slovo nejen očekávané nebo neočekávané, ale také trochu očekávané či trochu překvapivé. Například mozek předvídá kategorii slova a více očekává typické zástupce této kategorie než atypické. Pokud kontext napovídá, že by slovo mělo být názvem nějakého ovoce, jablko bude očekávanější než hruška, a tím spíše než nějaké exotické ovoce. Mozek více očekává častější slova než slova méně běžná, a podobně. U litevských slov se ukazatel N400 zřejmě dosud neměřil, ale není těžké to udělat a ověřit úvahy uvedené níže. Abychom zdůraznili význam těchto výzkumů pro náš problém, formulujme obdobný litevský příklad. Vezměme takovou větu: Každé ráno vychází slunce. Začátek věty Každé ráno vychází je velmi omezující. Když jsou lidé požádáni, aby větu dokončili, mnozí zmíní slunce. Neočekávané zakončení věty by mohlo být třeba toto: Každé ráno vychází slon. Ukazuje se, že mozek očekává slova podobná tomu nejpravděpodobnějšímu nejen sémanticky, ale i fonologicky. V uplynulém desetiletí to prokázaly výzkumy Kary Federmeierové, žačky Marty Kutasové, a její doktorandky Sarah Laszlové (Federmeier, Laszlo 2009). Jejich závěry vysvětlím na stejném litevském příkladu. Když lidský mozek očekává nejpravděpodobnější zakončení – slunce –, aktivují se v něm nejen sémanticky blízká nebo spojitelná slova měsíc, voda, dívka (s využitím polysémie slovesa vychází), ale i fonologicky blízká slova. Mohla by to být slova rýmující se se slovem slunce: sala, sula, siela, seilė nebo suolas. Usnadnění ověřování takových slov vychází z toho, že se předpovídají nejen vazby sémantického kontextu, ale také fonologický kontext, který nemusí mít žádnou významovou interpretaci. Proto 242 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne očekávaný výsledek experimentu by měl být následující: slunce – minimální amplituda N400; slon – maximální; lavice nebo měsíc – průměrná. To je fakt o uspořádání jazykového systému v našem mozku, který byl prokázán experimentem. Proč mozek aktivuje nejen sémantické, ale i fonologické vazby? Mnohé nasvědčuje tomu, že slovo se rozpoznává postupně, fonému za fonémem. Mozek pracuje tak, že široce zahrnuje souběžné paralelní informační proudy. Předpovídají se nejen slova, ale i fonémy, dokud volba není definitivně jasná. Rozpoznání slova tedy aktivuje celý svazek fonologicky sousedních slov. Když je slovo již rozpoznáno, neuronální soubor, který odpovídá fonologicky podobnému očekávanému slovu, už je aktivován. Předpokládá se, že taková strategie rozpoznávání posiluje spolehlivost a účinně využívá přednost mozku – princip paralelního zpracování informací. Podrobněji jsme se zabývali jedním výsledkem psychologických experimentů. Jde o oblast výzkumu nazývanou neurolingvistika, v širším kontextu pak kognitivní neuropsychologie. Specializace současné vědy vytvořila hluboké propasti mezi různými disciplínami a mosty vystavěné pečlivými experimenty a pozornou teoretickou analýzou nad těmito konceptuálními kaňony jsou vratké a často se nenávratně zřítí. Možná je to jen otázka času a výzkum mozku spolu s umělou inteligencí v blízké budoucnosti zaplní všechny kaňony a my pocítíme pevnou půdu nepopiratelné vědy? Zůstane prostor pro nám obvyklou lingvistiku a psychologii? V roce 2016 byly na fóru Brain forum v Lausanne představeny programy výzkumu mozku probíhající v USA, Evropě, Číně a Japonsku, které si již zajistily miliardové financování. Některé z těchto programů a další podobné výzkumy přibližuje sborník editovaný Garym Marcusem a Jeremym Freemanem Budoucnost mozku (Marcus, Freeman 2015; srov. Adolphs 2015). V závěru tohoto sborníku Christof Koch a Gary Marcus předložili prognózu vývoje neurověd na příštích padesát let (Koch, Marcus 2015). Při předvídání pokroku kognitivních věd tvrdí, že ani za pět desetiletí nebude možné vysvětlit myšlení, jazyk, sociální vztahy a další jevy charakteristické pro lidskou mysl na základě nervové činnosti mozku. Podle jejich názoru stále nebude jasné, jak mozek kóduje význam slova nebo smysl věty, a to navzdory tomu, že nanoroboti už tehdy budou moci proniknout až k živému neuronu. V nejbližším půlstoletí se tedy budeme muset spoléhat na visuté mosty… Taková střízlivá perspektiva nabádá, abychom nezavrhovali žádné poznatky bez ohledu na to, kdy a jakými prostředky byly získány. Porovnejme, jaké závěry můžeme vyvodit z výzkumu ERP v Silicon Valley s psychologickými experimenty provedenými před stoletím na klinice Burghölzli. Měření ukazatele N400 ukázala, že lidský mozek předvídá zakončení věty (například slunce), které aktivuje celý úsek sémantické a fonologické sítě s ním spojený (například měsíc nebo lavice). Tato informace se porovnává se slovem předloženým v experimentu. Įžvalgos / Insights 243 ALGIRDAS SAUDARGAS Všechno probíhá nevědomě. Vědomí je předložena pouze jediná konečná varianta významu věty. Jungovy a Riklinovy experimenty nám říkají ještě něco navíc. Účastníci experimentu jsou vybízeni, aby uvedli svou asociaci k zadanému slovu. Jejich výsledky ukazují, že asociace bývají sémantické i fonologické. To odpovídá závěrům výzkumu ERP. Výzkumy prováděné na klinice Burghölzli však ukázaly, že povaha asociací závisí na stavu zkoumaného člověka z hlediska vědomí. Jung dospěl k důležitému závěru, že vědomá mysl vyhledává sémantické asociace, zatímco fonologické potlačuje. Fonologické asociace se derou na povrch, když je vědomí zkoumaného člověka utlumené. Analogické výsledky byly získány při výzkumu pacientů trpících amnézií, kteří si nedokázali vzpomenout na skutečnost (poškozená explicitní paměť), že hráli vizuální počítačovou hru (například Tetris), ale před usnutím viděli obrazy této hry nebo se jim o nich zdálo (Stickgold a kol. 2000). Psychologové to vysvětlují projevem implicitní paměti. Současný výzkum vědomí rozlišuje pět druhů nevědomé mozkové činnosti (Dehaene 2014: 190–197). Podle hypotézy „globálního pracovního prostoru“ je vědomě vnímaná myšlenka „vysílána“ ve velkém měřítku mezi neurony mozku. Do pozornosti vědomí mohou proniknout pouze silné, takzvané nadprahové signály. V mozku jich může být současně mnoho, vědomí však vybírá jen jednu souvislou řadu. Tyto signály nezanikají, čekají na pozornost vědomí a mohou být zesíleny pro globální vysílání. „Nevědomá mysl nabízí, vědomá mysl vybírá“ (Dehaene 2014: 66). Tyto silné signály, které však dosud čekají na pozornost vědomí, jsou nevědomými obsahy mozku prvního druhu. Signály druhého druhu jsou příliš slabé, aby upoutaly pozornost vědomí. Jde o podprahové signály, které zanikají a zůstávají vědomí nedostupné. Samy nejsou schopny upoutat pozornost vědomí, během své krátké existence však mohou ovlivnit informace, které budou později vědomě vnímány. Nevědomá mozková činnost třetího druhu zahrnuje veškerou automatickou činnost naší nervové soustavy, například dýchání. Čtvrtý druh zahrnuje všestranné prvotní kódování smyslových vjemů, které musí být překódováno, než vstoupí do pole vědomí. Nejvíce nás zajímá pátý druh nevědomých vědomostí, který Dehaene nazývá spícím. Tyto informace jsou zakódovány v synaptických spojeních. Začínají se ukládat ještě před narozením. V prvním roce života se synaptická spojení vytvářejí velmi rychle, přestože většina neuronů lidského mozku už je na svém místě. Během prvních dvou let doroste lidský mozek na polovinu své dospělé velikosti – z jedné čtvrtiny až na tři čtvrtiny objemu. Z prvních tří let života si však nic nepamatujeme (takzvaná dětská amnézie). Kam se tyto informace poděly? To všechno je spící paměť. Informace přetrvávají, pouze jsou vědomé paměti nedostupné. Je v nich uložena veškerá gramatika a fonologie jazyka, a jsou uloženy tak hluboko, že vedoucí miliardových projektů výzkumu mozku neočekávají, že k nim dosáhnou během příštích padesáti let. 244 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne Spící paměť je táž lékárna naší mysli. Vědomí k ní nemá přímý přístup, lze se k ní však dostat cestou intuice. K tomuto zdroji tvořivosti se obracejí básníci i matematici. Francouzský matematik Jacques Hadamard (1945), vycházeje ze zkušenosti jednoho z nejvýznamnějších matematiků Henriho Poincarého, která se již stala klasikou, rozděluje tento dialog do čtyř etap: přípravy, inkubace, iluminace a verifikace. Matematik se nedočká inspirace bez dlouhé, namáhavé úvodní práce, která často zůstává bez žádoucího výsledku. Matematik pracuje s myšlenkovými formami, které jsou vědomě vnímané, získané dlouhým studiem a vybroušené intenzivním přemýšlením. V období inkubace se kombinace forem matematikovy vědomé činnosti ponořují do oceánu předobrazů, ovládaného schematickými nástroji, které spočívají v podvědomí, dřímají, ale jsou skutečné. Iluminace (inspirace) přichází, když podvědomí vynese do světla vědomí nečekané řešení. Jeho podoba odpovídá formě popsané psychoanalýzou – archetypu. Vždy v sobě nese emocionální náboj. V matematice se emoce projevuje esteticky: nečekané řešení je vždy krásné. 1.4. Fonosemantické báje „Téměř nedotčené pole litevské jazykovědy – vztah sémantiky k fonetické stavbě kořene“ Audronė Kaukienė (Dějiny litevského slovesa, díl I) „Ach, kocourci, kocourci, proč jste neobdělali úhor, proč jste nezaseli len?“ Juozas Tumas Vaižgantas (Slovník litevského jazyka) Audronė Kaukienė ve studii Dějiny litevského slovesa píše: „Vztah mezi strukturou a sémantikou byl zaznamenán již dávno. Často se zdůrazňuje vztah fonomorfologické struktury ke konkrétní sémantice.“ Dále konstatuje: „Téměř nedotčené pole litevské jazykovědy – vztah sémantiky k fonetické stavbě kořene“ (Kaukienė 1994: 164, 165). Právě toto dosud neorané pole jazykovědy (zmíněné v podtitulu oddílu) je dosud vědecky neprozkoumaným územím, na něž vstupují průkopníci zmínění v prvním oddílu. Známým jazykovým faktům nic neodporuje, problém však zůstává neformulován způsobem přijatelným pro vědu. Na druhou stranu leží toto území ladem pouze ve výzkumu litevského jazyka. Dnes na něm usilovně pracují početné skupiny vědců, které využívají nejmodernější techniku, přestože na zasetý len, jak varuje lidová moudrost (i vedoucí miliardových projektů výzkumu mozku), čeká ještě dlouhá a trýznivá cesta. Jde o území na pomezí věd, Įžvalgos / Insights 245 ALGIRDAS SAUDARGAS do níž je čas, aby vstoupili i badatelé litevského jazyka (stačí překonat lenost jako u kocoura Vaižgantase...). Jak jsme se mohli přesvědčit, cesta do této oblasti zatím vede pouze po visutých mostech. Specialisté na jednu oblast, bezpečně zakotvení na svém břehu, na druhý břeh nedosáhnou. Je zapotřebí intelektuálního rizika. Visutý most nezaručuje bezpečí. Hypotézy se nemusejí potvrdit, ale věda jinou cestu nezná. Důležité je, aby most spojující dvě oblasti byl spolehlivě upevněn na obou stranách. Uveďme konkrétní příklad – dvojici litevských sloves lemti / limti. SEJL uvádí protoindoevropský kořen *lemH– s otazníkem, který je zřejmě určen k významu ‘lámat’ (pol. łamać) (SEJL 2007: 344). Tento kořen nacházíme také v MA, odkud se dozvídáme, že tento velmi produktivní kořen v baltských a slovanských jazycích se v encyklopedicky rozsáhlé monografii o indoevropském duchovním světě dochoval pouze v podobě děsivých nočních duchů: latinsky lemures a řecky lamia (MA 2006: 411). Není pochyb, že z hlediska strašení dětí je lze srovnat s našimi laumėmi. Srovnávací lingvistika, svázaná autoritou klasické triády (sanskrt, řečtina, latina), má sklon baltská slova zapomínat, třebaže badatelé indoevropské poetiky si je připomínají (srov. West 2007: 384, 386). Podívejme se na tento jednoduchý obrázek (viz obr. 3), který jsme ve textech ekonomických a sociologických výzkumů viděli už stokrát. 3 OBR. Schéma části celku Býval obklopen dalšími podobnými obrázky a zasypán čísly. Jde o obrazové schéma označující vztah celku k jeho části. Obrazové schéma (angl. image schema) je jedním ze základních nástrojů kognitivní lingvistiky10. Zde je důležité pouze připomenout, že obrazové schéma není obrázek ani nákres (ten může vypadat zcela jinak), nýbrž předobraz myšlenky, na který obrázek pouze odkazuje (Cuyckens, Geeraerts 2007). V LKŽ máme pro část celku stále název: 10 Terminą „vaizdinys“ vartoju pagal Jakaitienės vadovėlį (Jakaitienė 2010: 45). 246 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 4 OBR. Konceptuální metafora 1 lãmas 1. ‘část něčeho, kus, úlomek’11 I Jak jsi takový lămąs koláče snědl tak rychle! Ms. Slovesa s kořenem L/M ve významu ‘lámat’ se zřejmě už také nepoužívají (například lamėti ‘lámat se’, srov. slovanské lomati). Podstatných jmen je mnoho: lãmas ‘část něčeho, kus, plocha půdy, pozemek’, lamatà ‘prudké lámání (během vichřice)’, lomà ‘prohlubeň v terénu, údolí, kus, hrouda, plocha půdy, pozemek’. Slovo luomas nás přenáší do sociální oblasti. LKŽ uvádí tyto významy: ‘společenská skupina utvořená na základě původu, majetku nebo povolání’; ‘rodinný stav’; ‘druh, původ’; ‘plocha, pozemek, kus’; ‘číselná třída’. Ženský protějšek luoma má vedle prvního významu luomo ještě další významy: ‘štěstí, osud’; ‘řada, pořadí’; ‘časová hranice, lhůta’. Všem je jasné, co znamená slovo laimė. Známe jeho souvislosti se slovy lemti, likimas. Zde je třeba se zastavit a odkázat na druhou, podrobnou kapitolu studie Algirdase Julia Greimase „Aušrinė ir Laima“ (Greimas 2005b). V ní byly odhaleny 11 V tomto článku jsou základními objekty lexémy z LKŽ (jen několik příkladů je z DLKŽ). Lemy jsou psány tučným písmem a opatřeny vlastním číslováním. Termíny „lexém“ a „lema“ používám podle definice Jakaitienė (2005; 2010), avšak v užším smyslu, jako strukturální objekty LKŽ. Įžvalgos / Insights 247 ALGIRDAS SAUDARGAS OBR. 5. Kruh Rėdy souvislosti mezi štěstím a údělem, štěstím a osudem, Laimou a Laumė v širokém kontextu litevského folkloru. Sémantický obsah litevské lexiky a mytologie je v nejobecnější podobě znázorněn na obrázku 4. Šipky přiřazují schematickou strukturu každé oblasti (rámci) nebo ji přenášejí z jedné oblasti do druhé. Srovnávací jazykověda, která se nezajímá o kognitivní strukturu významů slov, ochuzuje duchovní svět Indoevropanů až na úroveň (v tomto případě) dětských strašidel. To je jen jeden příklad, jenž ukazuje, že srovnávací jazykověda by měla převzít alespoň část odpovědnosti za zmíněnou „lžíci dehtu“. Podívejme se na další příklad, který formální lingvistika automaticky odmítá. Patackas a Žarskus uspořádávají proměny do Kruhu Rėdy (viz obr. 5) (Patackas, Žarskus 2013: 10; Patackas 2014: 87). 248 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne OBR. 6. Schéma slovesa 2 nókti Nic nebrání tomu využít podobně znějící (nokti – nykti) či invertovaná (migti – gimti) slova k pojmenování vztahů mezi proměnami. Tradiční lingvistika odmítá jakoukoli souvislost takových slovních dvojic s jazykovědou. Vezměme dvojici slov nokti / nykti. Srovnávací jazykověda rekonstruuje tyto praindoevropské kořeny: *neh₂k- / *nik- (SEJL 2007: 427, 425). Jde o různé kořeny a různé etymologické rodiny. Tím zájem končí12. Jak jsme viděli, kognitivnímu obsahu sémantiky lingvisté přílišnou pozornost nevěnují. Přesto by stálo za to se jím zabývat. Především je třeba si všimnout, že sémantický protiklad, který Kruh Rėdy přiřazuje dvojici slov nokti / nykti, zahrnuje samo sloveso nokti: 1 nókti 1. „zrát (o ovoci, obilí)“ 1 nókti 4. „slábnout, chřadnout“ Připomeňme si také sloveso, které ustupuje z užívání: 2 nókti 1. intr. „jít, následovat v patách“ 2 nókti 2. tr. „pronásledovat, hnát“ Strukturu tohoto souboru významů můžeme znázornit jako dvě konceptuální metafory (Cuyckens, Geeraerts 2007). Obsah slovesa 2 nókti „jít, následovat v patách; pronásledovat, hnát“ znázorňuje nákres na obrázku 6. V bodě P pronásledovatel panoko „dohnal“ a pranoko „předběhl“. První metafora {2 nókti → 1 nókti 1. „zrát“} přenáší strukturu nákresu z prostoru pohybu 12 Srov. Karaliūnas 1995: 8. Įžvalgos / Insights 249 ALGIRDAS SAUDARGAS roviny do roviny přírody, kde bod P označuje vrchol zralosti. Tatáž metafora se odráží také ve slovesu přijít: 1 prinókti 1. ‚dozrát, dospět‘ přijít 1. ‚přiblížit se (k čemu) chůzí‘ Došel až na konec mostku. přijít 13. ‚dozrát, uzrát‘ Letos žito dozrálo dříve. Jiná metafora má hodnotovou inverzi: {2 nókti → 1 nókti 4. ‚slábnout, upadat‘} Bod kulminace odpovídá nikoli pozitivitě, nýbrž negativitě (Nōks nōks i nu-nōks (numirs)). Sloveso nykti pomáhá vyhnout se nepříjemné inverzi. Úplnou kognitivní strukturu obou sloves proto vystihují dvě takové metafory: {2 nókti → 1 nókti 1. ‚zrát‘} + {1 nókti 4. ‚slábnout, upadat‘ ← 1 nýkti} První příklad byl jen mírnou výtkou lingvistům působícím na poli srovnávací jazykovědy, že se (zjevně) málo věnují současné sémantice, tento příklad však vyvolává otázky. Předložená struktura je kognitivní strukturou na úrovni užívání lexika zachyceného v LKŽ (jež je synchronní s přesností několika staletí v čase a nářečního rozšíření v prostoru). Svým významem přirozeně zahrnuje nejen slova z jediného etymologického hnízda, ale i fonologické „sousedy“13. Otázkou pro lingvisty je, jak takové struktury vznikají. Vývoj konceptuálních metafor je předmětem rozsáhlých diskusí (Fusaroli, Morgagni 2009). Kognitivně orientovaná lingvistika uznává význam metafory pro změny jazyka. Otázka, jaký vývoj dokládá sémantická struktura nokti / nykti, vyžaduje pečlivý výzkum. Sloveso 2 nókti, které tvoří časoprostorový základ konceptuální metafory, již z užívání vymizelo, ačkoli dějové sloveso 2 pranókti zůstává produktivním zdrojem nových metafor (lze se o tom přesvědčit zadáním tohoto slova do programu Google). K předloženému schématu by bylo třeba ještě doplnit bod proměny, který výstižně ukazuje dvojznačnost slovesa noko v lidové písni: Nokla ruta, nokla máta, nokla lilie, nokly mé mladé dny jako zelená routička (d.) Gs. V zahradě dozrává růže, dozrává lilie, dozrává mé mládí u šibalského mládence LTR (Mrk). LKŽ a DLKŽ uvádějí tyto věty u významu „ztrácet svěžest, vadnout“ (DLKŽ uvádí pouze první část věty). Zajímavé je, že obojího si všímá profesor Smoczyński, když tuto větu překládá dvojím způsobem: „Dojrzewała (= dozrávala) ruta, dojrzewała mięta, dojrzewała lilia, jak zielona rutka więdły (= vadly) dni mej młodości“. Překlad nebo záměna sloves obojí odhaluje a fixuje konkrétní interpretaci. Jedinečná krása lidové slovesnosti spočívá v obojím stavu: všude je stejné sloveso nokti, ale v první části věty se přiklání k významu „zrát“, zatímco v závěrečné frázi věty se vynořuje hrozba „ztrácet svěžest, 13 Plg. Federmeier, Laszlo 2009. 250 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne vadnout’. To je bod proměny, který tkví v podstatě svatebních zvyků a svátku rosy. Bohužel jazykověda v Litvě je vůči obojímu stále lhostejná. Významy slov jsou navzájem v paradigmatickém vztahu. Ve větách Květina dozrává nebo Jablko dozrává závisí smysl na tom, který význam slova dozrává zvolíme: 1 nókti 1 ‚zrát‘, nebo 1 nókti 3 ‚ztrácet svěžest, vadnout‘. Ve větě Nóko rūta, nóko mėta, nóko lelijėlė, nóko mano jaunos dienos kap žalia rūtelė jsou však v interpretaci SEJL tytéž významy v syntagmatickém vztahu: nejprve dozrává, potom se děje. Tato syntagma je na úrovni struktury narativu, nikoli syntaxe věty. Porovnejme tři varianty této věty: Nóko rūta, nóko mėta, nóko lelijėlė, nóko mano jaunos dienos kap žalia rūtelė = dvojznačnost v lidové slovesnosti; Vyto rūta, vyto mėta, vyto lelijėlė, vyto mano jaunos dienos kap žalia rūtelė = interpretace LKŽ a DLKŽ; Brendo rūta, brendo mėta, brendo lelijėlė, vyto mano jaunos dienos kap žalia rūtelė = interpretace SEJL. První věta je, jak již bylo uvedeno, dvojznačností, která lidové slovesnosti poskytuje otevřenost interpretace. Druhá věta nahrazuje slovo nóko synonymem navrženým v LKŽ. Třetí věta je zpětným překladem z polštiny. Z formálního hlediska je interpretace LKŽ správná. Slovník odráží světonázor zemědělce, který se utvářel po celá tisíciletí. Jazyk je velmi citlivý a přesný, pokud jde o důležité rysy životního prostředí. Základní význam slovesa 1 nókti je ‚zrát (o ovoci, obilí)‘. O květině to říci nelze. Je to zřejmé z následující věty: Mák při kvetení jako růže získává dírky, dozrává, po uzrání se vysype, když jím zatřese vítr B. Mák nejprve kvete (jako růže), potom dozrává. Květ nedozrává, nýbrž kvete, dokud neuvadne. Dozrává plod, zrno, semeno (vysype se, když jím zatřese vítr). Mládí však zároveň kvete, dozrává i vadne: Petniūnas ženichům nedůvěřoval a neodvážil se přijmout zaťa, ačkoli dcera dozrávala a dozrávala, až přezrála a ztratila půvab mládí rš. (LKŽ). Tato věta, kterou LKŽ označuje jako přenesený význam, tj. konceptuální metaforu, přenáší schéma z rostlinné říše do lidské biologické přirozenosti. Mládí lze přirovnat k liliovému květu, dozrávajícímu jablku i (bohužel) přezrálému plodu nebo zvadlému květu. Tento bod proměny je krásně a konceptuálně přesně vyjádřen ve schématu koloběhu Rėdy, nás však zajímají aspekty jeho jazykového vyjádření. Nahradíme-li ve větě formálně přesně nóko slovem vyto, ztratíme veškerou poetickou podstatu lidové slovesnosti. Sloveso vyto nemá dvojznačnost, a proto čtenáři (i posluchači – vždyť jde o píseň!) neotevírá přístup k bodu proměny (jak by formulovala kognitivní Įžvalgos / Insights 251 ALGIRDAS SAUDARGAS psycholingvistika). SEJL ve své interpretaci obětuje přesnost14 a pokouší se tuto perspektivu konstruovat. Bod obratu je odhalen na vědomé racionální úrovni jako rozvíjení diskurzu (dozrávala lilie > a uvadaly mé mladé dny). Lidová tradice využívá obojí, co se skrývá ve slovesu nokti, aby odhalila nevědomý přístup k bodu obratu. To je rozdíl mezi prózou a poezií. Tento nepochybně dlouhověký obsah nenachází místo v oborech srovnávací lingvistiky, ačkoli SEJL při rekonstrukci formy *neh₂k- nepochybuje o indoevropském původu kořene. Zda tento pro rolníkovu světonázorovou perspektivu zásadní obsah pochází z prajazyka, nebo vznikl v baltských jazycích, podobně jako postpozitivní lokály, a nyní již zaniká – to jsou otázky, které klade kognitivní analýza. DLKŽ ukazuje, jak se toto široké a hluboké sémantické pole rozpadá. Jazyk se nevyhnutelně mění. Co stojí za to zachovat a co není důležité – to je zásadní otázka. Nebudu komentovat ani zpochybňovat význam stability výrazu (a pravopisu). Jazyk si osvojujeme nevědomě, proto mají mechanismy nevědomého vnímání pro životaschopnost jazyka rozhodující význam. Abychom věděli, co a jak uchovávat, musíme jej důkladně prozkoumat. Nyní se podívejme na čtvrtou variantu věty, v níž je poslední sloveso nokti nahrazeno slovesem nykti. Dozrávala routa, dozrávala máta, dozrávala lilie, uvadaly mé mladé dny jako zelená routička. Není uveden proto, aby nahradil text písně. K tomu, co bylo řečeno o obojí, už není co dodat. Výraz této věty (nokti / nykti) ponechává obojí v první části věty (dozrávala lilie), ale odhaluje vědomí hrozbu v druhé části věty (uvadaly mé mladé dny). V lidové tradici je bod obratu hluboko ponořen v polysémii slovesa nokti. Tato věta vynáší bod obratu na úroveň vědomí (stejně jako interpretace SEJL), zůstává však ponořena v podvědomí díky fonologické podobnosti. Nejde o žádný nový lingvistický fakt, který by odporoval závěrům srovnávací lingvistiky. Jde o odkaz na sémanticky propojený celek zahrnující obě podoby prajazykového kořene. Sémantický celek (gestalt) v jazyce zahrnuje obě etymologická hnízda, která jsou z fonologického hlediska „v ablautové vzdálenosti“. Nokti / nykti je příkladem, který motivuje označení fonosemantické báje. Báje je termín na úrovni narativu. Tento článek se věnuje metodice vyhledávání a popisu takových struktur. V tomto příkladu fonosemantická báje zahrnuje celý výrazový kontinuum v LKŽ: nokti, nykti, neikti, niūkti, [...] niekas, naktis [...] atd. Základ sémantického gestaltu tvoří zmíněná dvojice metafor a bod obratu. Z hlediska „alchymie diskurzu“ Paula Kuglera jde o soubor foneticky blízkých slov, sjednocený emocionálně silně motivovaným významovým 14 Dojrzewala se ve slovníku překládá jako ‚zraje, dozrává‘. Jak jsme viděli, LKŽ tyto významy květinám nepřisuzuje. Zda lze polské slovo dojrzewala užívat nejen o ovoci, ale také o květinách, si netroufám posoudit. 252 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne celku – imago. Mimochodem, hrozba bodu obratu spojovaná s nokti / nykti, která je podrobně popsána v Knize proměn, je táž, o níž pojednává hlavní příklad studie psychoanalytika (ztráta panenství; Kugler 1980: 11). Komplexu obsahů podvědomí, jak jej popisují psychoanalytici, však chybí strukturální uspořádání. Archetypy Jungova kolektivního nevědomí zachycují jen velmi obecné rysy. Zde je třeba vybudovat most k pevnější skále – matematice. Švýcarský psycholog chilského původu Rafael Núñez (v současnosti působící na Kalifornské univerzitě v San Diegu) při analýze Jungovy korespondence se slavným fyzikem Wolfgangem Pauliem upozorňuje na konceptuální shodu mezi archetypy kolektivního nevědomí a obrazovými schématy užívanými v kognitivní lingvistice (Núñez 2008: 9). Núñez spolu s jedním ze zakladatelů kognitivní lingvistiky Georgem Lakoffem na konci tisíciletí odhalil kognitivní strukturu matematického myšlení (Núñez, Lakoff 1998; Lakoff, Núñez 2001). To jsou první kroky k vědeckému studiu matematické tvorby, které jsme již zmínili a které Hadamard uskutečnil před půlstoletím (viz 1.3). Vědci působící dnes tímto směrem využívají jak metody kognitivní lingvistiky a psychologie, tak neurofyziologická měření mozkové činnosti (viz Núñez, Marghetis 2014; Marghetis, Edwards, Núñez 2014; Dehaene, Brannon 2011; Dehaene 2014). 1.5. Tvorba fonosemantických bájí „I v naší době je kutil ten, kdo všechno dělá sám, vlastníma rukama a používá k tomu na rozdíl od mistra [specialisty] v určitém oboru všemožné, často nahodilé prostředky.“ Claude Levi-Strauss Shrneme-li to, můžeme říci, že fonosemantická báje je soubor foneticky blízkých slov, jejichž sémantický obsah v dimenzích prostoru, času a dynamiky sil (ELD) tvoří celek, který často získává emocionální náboj. Kde takové báje hledat? Odpověď: v LKŽ. Kuglera zajímají projevy podvědomí v lidské psychice a zkoumá případy, kdy lze soubory foneticky blízkých slov rozpoznat ve snech či vizích. V chorobné psychice (Freudem popsaný případ Rat Man) či v přeřecích se projevuje stav individuální psychiky. Báje lze přímo v jazyce hledat ve vytvořených textech nebo v samotné struktuře slovníku. Jak jsme viděli, lidová tradice skrývá kognitivní strukturu ve víceznačnosti slova – v ėběji. Syntagmaticky rozvíjí zvukové shody prostřednictvím paradigmat skloňování a tvoření slov (LKŽ: Jsem poutník, poutníček, cestou jsem cestoval KlpD20). Textů Įžvalgos / Insights 253 ALGIRDAS SAUDARGAS Lidová slovesnost zřejmě nevytváří řady foneticky blízkých slov, která nejsou příbuzná (srov. nóko lelijėlė / nyko mano jaunos dienos). Takové texty by byly povšimnuty a prozkoumány. Problém lze ilustrovat umělým textíkem. Porovnejme tři příběhy o vránách: I. Čekají tři vrány. Jedna odletěla, druhá zůstala, třetí stále čeká. II. V kleci čekali tři havrani. Čas míjel. „Už je čas,“ řekl jeden havran a vyletěl ven. Druhý havran zůstal. V zobáku držel sýr a přemýšlel: „mám hlad, mě neohne“. Třetí havran stále čekal. Držel ho stesk po rodném domově. „Už nikdy více,“ zakrákal. III. V kleci seděli tři havrani. Život plynul kolem. „Už je čas,“ řekl jeden havran a vyletěl z klece. Druhý havran neodletěl. V zobáku měl sýr a přemýšlel: „jsem hladový, mě nedonutí“. Třetí havran se zdržel. Táhl ho stesk po rodném domově. „Už nikdy více,“ zakrákal. Subjekty prvního příběhu jsou tři vrány a všechna slovesa mají stejnou souhláskovou strukturu kořene L/K, ačkoli nemusí být příbuzná, neboť náležejí do různých etymologických hnízd (laukti < *leuk; lėkėti < *lek; likti / laikyti < *leiku / *liku). Druhý příběh obsahuje další slova se stejnou strukturou kořene L/K (laikyti, lenkti, alkti, laukan, laikas). Vrány byly nahrazeny havrany, kteří mají v lidové slovesnosti mnoho asociací, sýr souvisí se známým námětem bajky a fráze „už nikdy více“ připomíná obdivovatelům poezie Edgara Poea slavnou báseň „Havran“ (angl. The Raven). Třetí příběh už neobsahuje ani jedno slovo s kořeny typu L/K, ale jeho děj se téměř nezměnil. Nikdo netvoří texty prvního typu a takto nemluví. Druhý příběh rozvíjí sémantické jádro sloves z prvního příběhu a využívá kořeny téhož typu (kromě poslední věty). Třetí příběh zachovává kognitivní strukturu diskurzu, přestože všechny fonologické vazby byly odstraněny. Takové jsou jazykové texty. Jazyková struktura však nikam nezmizela. Jak jsme viděli, psychologické experimenty a dokonce i přesná měření elektrické aktivity mozku svědčí o tom, že se slova v nevědomých mechanismech propojují jak sémanticky, tak foneticky. Tímto způsobem se fonosémantické celky projevují a ovlivňují myšlení i jazyk. Psychoanalytici si jich ve svém výzkumu všímají. V jazyce jsou zakotveny v morfonologických paradigmatech. Ne všechno je však zachyceno v gramatikách. Odpověď tedy zní: fonosémantické příběhy tkví v kognitivní struktuře významů slov ve Slovníku litevského jazyka (LKŽ). Fonosémantický příběh v textech nenajdeme. Fonosémantický příběh je třeba zinscenovat. Začneme fonologickou částí a vybereme soubor slov s kořeny stejné struktury. Poté pomocí kognitivnělingvistické 254 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne techniky uspořádáme sémantický obsah prostoru, času a dynamiky ve významových sférách slov daného souboru. Podívejme se na obrázek 7, který pomůže ukázat, že metoda použitá v této studii není v rozporu se známými jazykovými fakty, nýbrž je doplňuje. Na stejný sloupec slovních forem se můžeme dívat z lingvistického hlediska (zleva) nebo extralingvistickým pohledem (zprava)15. Podívejme se na oba přístupy podrobněji. Slovní formy jsou uspořádány svisle podle kořenové samohlásky (včetně absence samohlásky – ø). Kořeny všech slov mají stejný souhláskový skelet (který budeme označovat K/L, a při rozlišení vokalizovaných a nevokalizovaných kořenů K-L a KL-). Rekonstruované podoby indoevropského prajazyčného kořene vyznačené vlevo jsem zde i jinde (není-li uvedeno jinak) převzal ze Smoczyńského díla Słownik etymologiczny języka litewskiego. Vokalizované kořeny tedy náležejí ke dvěma různým etymologickým hnízdům a slovesa kloti, klėsti a klysti také nejsou navzájem příbuzná. Slovesa kelti / kilti, kalti / kulti, kloti, klėsti, klysti jsou fonologicky blízká. Lze tvrdit, že jejich fonologická blízkost je stejná jako při střídání kořenových samohlásek (ablautu). Kelti / kilti jsou příbuzná slova, proto se rozdíl v jejich struktuře připisuje ablautu. Kelti / kalti příbuzná nejsou a jejich fonologickou podobnost nelze připisovat střídání kořenových samohlásek, přestože se jejich kořenové samohlásky liší stejně jako ve dvojici kelti / kalnas. Poměr kořenových samohlásek ve dvojici kelti / kloti se v litevštině k ablautu vůbec neřadí, ale taková souhlásková skupina se v příbuzných slovech jiných jazyků vyskytuje (Smoczyński 2006). Kořeny můžeme seskupit podle jejich souhláskové struktury (viz obr. 8). Schéma bylo vytvořeno výběrem všech etymologických hnízd v SEJL, která mají odpovídající litevský souhláskový skelet. Množinu kořenů směřující od uzlu dolů ve směru šipek budeme nazývat svazkem kořenů (ŠP). Například svazek kořenů ŠP K-L tvoří kořeny s těmito skelety: K-L; K-LB; K-LP16. Čísla označují počet etymologických hnízd. Našli jsme sedm takových hnízd ve svazku kořenů L/K a devatenáct ve svazku K/L. Podstata našeho výzkumu nezávisí na přesnosti tohoto rozdělení. Jiná metodika ani případné chyby při interpretaci zdrojových údajů nemění hlavní závěr – velké množství diskrétních skupin významů, které spolu nejsou propojeny. 15 Claude’as Vandeloise’as (Vandeloise 2010: 171) savo erdvinių žodžių genezės sistemoje lingvistinį požiūrį vadina vidiniu (an. internal lexical formation), o ekstralingvistinį – išoriniu (external lexical formation) kalbos sistemos atžvilgiu. Jo sistema remiasi ekstralingvistiniu erdvės sąvokų genezės mechanizmu (plg. skirsnyje 2.1 minimą Herberto Clarko P- erdvės ir L- erdvės skirtį). 16 Takové značení je dvojznačné – označuje jak samotný souhláskový skelet, tak svazek kořenů, který od něj začíná. Nevede to k nejasnostem, protože z kontextu je zřejmé, o čem se mluví. Įžvalgos / Insights 255 ALGIRDAS SAUDARGAS OBR. 7. Kořeny se souhláskami K/L Jde pouze o uspořádání informací – ŠP se nepřisuzuje žádný lingvistický obsah. ŠP je však sestaven na základě srovnávací jazykovědy, nikoli fonetiky (například lizdas by patřilo do ŠP S–D)17. 17 Tím se sestavení ŠP liší od schématu Pauliause Slavėnase, které vychází z fonetiky (viz první oddíl). 256 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sąkmės lietuvių kalbos žodyne OBR. 8. Etymologická hnízda se souhláskami K/L V LKŽ najdeme tyto základní významy sloves: kélti 1. „zvedat něco těžkého vzhůru“ 1 kálti 1. „tlouci kladivem, údery pohánět, zatloukat“ klóti 1. „rozprostírat, klást, pokládat něco na povrch“ 1 klė́sti 1. „zametat, vymetat, klást“ klýsti 1. „jít nesprávnou cestou, nevědomky sejít z pravé cesty“ Přímé srovnání těchto významů působí arbitrárně. Tyto významy z hlediska tradiční či strukturální sémantiky neposkytují důvod spojovat nesouvisející slovesa. Greimasova metodika umožňuje rozlišit lineární (kelti, kalti) a nelineární (kloti) pohyb (viz Greimas 2005a: 64; Nastopka 2010: 144)18. Strukturalistická metodika založená na protikladu opozic se zde zastavuje. Kognitivní struktura prostoru se jí neodhaluje. Kognitivní lingvistika nezkoumá významy slov v uzavřeném jazykovém systému, nýbrž vychází z obecných zákonitos- 18 Přísně vzato spadá význam slovesa kloti podle Greimasovy analýzy nejen do sémantické osy prostorovosti, ale také horizontálnosti (laterality). Pro další úvahy to nemá význam. Įžvalgos / Insights 257 ALGIRDAS SAUDARGAS itostmi, tj. na našem obrázku přichází ke slovu z extralingvistické (pravé) strany. Takový přístup neodporuje faktům srovnávací jazykovědy, nýbrž je doplňuje. To, že vokalizované kořeny označují lineární pohyb (kelti z povrchu; kalti – vrátit zpět na povrch), zatímco kořeny se skupinou KL- označují nelineární pohyb, je empirickým faktem. Tento fakt je pro lingvistický systém litevštiny extrasystémový, a proto se jeví jako arbitrární. Kognitivní metoda pro něj nachází místo v extralingvistickém systému vnímání prostoru. Levý konec obrázku 7 je bezpečně ukotven na břehu srovnávací lingvistiky. Spolehlivé úpravy zde může navrhovat pouze odborník s rozsáhlými zkušenostmi. Chceme-li zbudovat „visutý most“, musíme bezpečně ukotvit i pravou (extralingvistickou) část. Jak již bylo zmíněno, metody strukturální lingvistiky zde již nefungují. Zůstáváme v diskrétním poli sémanticky nespojených etymologických hnízd. Uvnitř etymologického hnízda je sémantická souvislost nezbytná (ledaže by v průběhu vývoje jazyka vybledla), zatímco mezi hnízdy jsou sémantické vztahy z hlediska fonologie arbitrární. ŠP lze snadno promítnout do souboru významů LKŽ. Elementárními objekty našeho výzkumu jsou lexémy z LKŽ. Nepopíráme žádné popisy významů. Extralingvistický přístup podstatně mění vzájemné vztahy mezi lexémy tam, kde mají kořeny hlubokou a bohatou strukturu ELD. To neznamená, že je třeba slovník přepsat a změnit pořadí lexémů. ELD uspořádává lexémy nelineárním způsobem – nejde již o výňatek ze slovníku, nýbrž o epizodu sémantické sítě. Na pravé straně obrázku 7 jsou znázorněna nejobecnější schémata ELD odpovídající různým skupinám slov. Zvedáním vyjímáme předmět z povrchu a umisťujeme jej nad tento povrch. Zatlučením postupujeme opačně – vracíme předmět na povrch. Oba pohyby jsou lineární, tj. jednorozměrné. Pokládáním ztotožňujeme dvojrozměrné povrchy. Takové uvažování bude smysluplné, až určíme společný celek těchto schémat, určitý gestalt, z jehož hlediska se významy slov podle své struktury spojují či liší. Tento celek generují základní slovesa kelti a laikyti ve svých základních významech. Konceptuální obsah slovesa kelti odkazuje na zemskou přitažlivost neboli gravitaci. Zkušenost s gravitací vyvolává prostorový referenční rámec (AF) určité struktury a omezuje povahu dynamiky sil. Zásadním rysem je rozdělení izotropního trojrozměrného prostoru na dvourozměrný povrch, který zůstává izotropní, a jednorozměrný vertikální směr. Předměty mají hmotnost a zvedáme je svisle vzhůru, ale hmotnost předmětů je na zemském povrchu všude stejná. Úkolem druhé kapitoly je ukázat, že významy slov ŠP K/L jsou motivovány podle AFK-L, v němž je dvourozměrný povrch neomezený, zatímco významy slov L/K podle AFL-K, v němž je dvourozměrný povrch omezený a uzavřený. Všechna naše pozorování, jak bylo uvedeno výše, jsou omezena principy jazykového systému (vybíráme pouze slova baltského původu a odmítáme zvukomalebná slova a výpůjčky), nejsou jimi však svázána. Jinými slovy, výzkum neodporuje známým lingvistickým faktům, 258 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne ale doplňuje je. Odkud se tato dodatečná informace bere? Lexikologie vymezuje svůj předmět zkoumání vůči gramatice. Zkoumá pouze jména a obsah jejich významu, invariantní z hlediska flexe. Struktury ELD se však nejčastěji projevují v gramatických informacích. Hierarchické systémy generující prostorové pojmy ilustrují předložky různých jazyků. Klasifikaci forem silové dynamiky Talmy zakládá především na syntaktických strukturách. Gramatický systém litevštiny má rovněž analogické vyjadřovací prostředky, které jsou ve větší či menší míře systematizovány. V našem výzkumu je zdrojem informací rozložení významového obsahu ve fonologicky příbuzných kořenech (včetně polysémie). Jinými slovy, informace ELD, která obvykle spočívá v gramatických vyjadřovacích formách, hledáme v lexiku slov. Gramatická informace se obvykle vytváří skládáním významových morfémů. V našem případě informace ELD spočívá přímo v kořeni. Slovo namas se rozkládá na morfémy – kořen nam- a koncovku -as. Informace vyjádřená morfémem nam- (pojem domu) a -as (nominativní pád) se skládáním sčítá do informace vyjádřené slovem namas. Tento přístup je charakteristický pro strukturální či generativní lingvistické tradice. Dnes již nestačí. To neznamená, že je tento přístup nesprávný, ale že je omezený. Odhaluje pouze jeden aspekt jevu. Tradice kognitivní lingvistiky nahlíží na věc jinak. Především, ačkoli lexikální informace (kterou vyjadřuje kořen) a gramatická informace (vyjadřovaná koncovkou) mají v zásadě odlišnou povahu, obě jsou smysluplné (Talmy 2000: 21; Langacker 2008: 18). Gramatika nejsou pravidla, má však sémantický obsah. Kořen (nam-) poskytuje přístup k encyklopedické paměti prostřednictvím rámce, na který odkazuje konkrétní kontext. Koncovka (-as) poskytuje přístup ke gramatickému paradigmatu: síti flektivních či derivačních forem, v níž je nam- fonologickým invariantem. Kořen nemá význam. Význam mají pouze slova. Každý význam slova je invariantem užití. Takto je sestaven LKŽ. Každé lexéma uvádí lemmata (reprezentující flektivní paradigma), jejich popis (sémantický invariant užití) a příklady užití. SEJL předkládá řadu fonologických transformací od rekonstruovaného indoevropského či baltského kořene až ke kořeni slova. Přísně vzato má význam pouze lexéma (vymezené popisem uvedeným v LKŽ), zatímco sémantický obsah slova (až na poměrně vzácné a nezajímavé výjimky) tvoří souhrn lexémů, které k němu náležejí. Tento souhrn není pouhým očíslovaným seznamem lexémů; zahrnuje sémantickou motivaci vztahů mezi obsahy (popisy) lexémů. Základní význam slova, jak je uváděn, tedy pouze zastupuje celý motivovaný systém významů slova. Sémantický obsah etymologického hnízda zahrnuje motivovaný systém všech významů všech příbuzných slov. Výběr základního významu slova přináší lexikografům řadu synchronních i diachronních problémů (Jakaitienė 2005: 2010). Tím spíše „základní význam“ uváděný u rekonstruovaného kořene jen zřídka náležitě zastupuje sémantickou Įžvalgos / Insights 259 ALGIRDAS SAUDARGAS strukturu. Zvlášť zřetelné je to tehdy, když zvažujeme pouze sémantický obsah etymologického hnízda litevských (či baltských) slov, zatímco „základní význam“ je vnucen autoritou klasických jazyků19. Bohatý sémantický obsah litevského hnízda, který je v LKŽ podán jako na dlani, se jednoduše ignoruje. Vštěpuje se tak škodlivý zvyk uvažovat o kořeni (slova či rekonstruovaném v prajazyce) jako o nositeli významu a s tímto významem se často manipuluje. Takový pohled na sémantiku je třeba změnit. Přesnější uvažování (ve smyslu vědy o sémantice) musí nahlížet na obsah sekvence {lexéma < slovo < kořen < rekonstruovaný kořen} jako na postupné odhalování obou. Lexéma vyjadřuje konečný cíl jednoznačnosti v uvědomělém jazyce. Rekonstruovaný kořen má nejvyšší míru nejednoznačnosti. Právě z této perspektivy můžeme hovořit o smysluplnosti dvojice souhlásek. Ani to však není význam, nýbrž motivovaný souhrn všech slov a všech významů. Fonosemantická sága je právě smyslem ŠP – jejím motivovaným sémantickým obsahem. Sekvenci můžeme rozšířit: {lexéma < slovo < kořen < rekonstruovaný kořen < fonosemantická sága}. Na souvislost mezi strukturami ŠP a ELD poukazují jak Patackem zmiňované symetrie a takzvané zákony nokti / nykti, tak Slavenasova síť kořenů. Tyto postřehy předchůdců nebyly jazykovědou uznány, protože, jak již bylo zmíněno, fonologické vztahy jsou extrasystémové, zatímco sémantické jsou extralingvistické. Přesto pro ně lze najít místo například v paralelní architektuře Raye Jackendoffa (Jackendoff 2003). Generativní struktura morfologie a syntaxe, opírající se o fonologický systém, tvoří hlavní princip systematizace jazykových faktů. Autonomní systém znalostí popisujících jazyk, jehož základy položil Ferdinand de Saussure a formální přísnost mu dala generace generativistů vedená Noamem Chomským, podpořil snahu chápat lingvistiku jako exaktní vědu a vytvořil iluzi úplné formalizace jazyka. Snahy generativní lingvistiky formalizovat jazyk byly v kontextu hledání umělé inteligence označovány za kognitivní revoluci. Kognitivní lingvistický směr vznikl jako reakce na již neplodný formalismus generativních metod. Jackendoff zaujal prostřední, jakousi smírčí pozici a navrhl paralelní architekturu, přičemž poukázal na to, že jazyk obsahuje více než jeden svébytný a nezávislý generativní systém. Přístup paralelní architektury vybízí po vymezení jednotlivých generativních struktur ke zkoumání jejich vzájemných vazeb. Základními generativními strukturami jsou fonologická, syntaktická (zahrnující i morfologii) a sémantická. Kromě nich Jackendoff zmiňuje také prostorovou strukturu (viz obr. 9). Sám autor připouští, že prostorová struktura zahrnuje také vnímání času a formy silové dynamiky (Jackendoff 2003). Prostorové, 19 Pgl. MA 2006: 396, 404, kur prokalbės šaknys *h₁enek- ir *bher- indoeuropiečių kalbų spektre apima reikšmes ‘imti’, ‘nešti’ ir ‘duoti’ plačiame freime, bet „pagrindinė reikšmė“ parenkama pagal „autoriteta“. 260 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne OBR. 9. Paralelní architektura podle Jackendoffa fonosemantická OBR. 10. Fonosemantická sága v paralelní architektuře Įžvalgos / Insights 261 ALGIRDAS SAUDARGAS Vnímání interakce (dynamiky) času a sil a jeho vyjadřování v jazyce jsou v posledních desetiletích zkoumány stále intenzivněji. Jackendoff ve své paralelní architektuře navrhuje popsat fonologické, syntaktické a sémantické generativní struktury a zkoumat jejich vzájemné vztahy. U prostorové struktury uvádí souvislost pouze s konceptuální strukturou. Jde o šíření obsahu pojmů prostřednictvím různých lidských smyslů (modalit). Vztahy struktur ELD se syntaxí ani fonologií nepředpokládá. Přímé propojení ELD s fonologickou stavbou jazyka je právě tou oblastí, kde leží výše zmíněné dosud nedotčené úhory litevské lingvistiky. Náš přístup navrhuje přímé vyjádření struktur ELD ve fonologii. Jinými slovy, tento přístup předpokládá, že propojení konceptuální struktury s fonologickým vyjádřením doprovází nejen spojení prostřednictvím syntaxe (včetně morfologie), ale také spojení prostřednictvím ELD. Připomeneme-li si, že stoupenci kognitivní lingvistiky neustále zdůrazňují smysluplnost gramatiky (včetně syntaxe) a že v gramatickém obsahu převažují informace ELD, můžeme Jackendoffův trojúhelník paralelní architektury doplnit na tetraedr (viz obr. 10). 2. SÁGA O CESTĚ A ČASE 2.1. Vnímání a vyjadřování prostoru, času a dynamiky v jazyce „Prvotní představa prostoru je tedy apriorní nazírání, nikoli pojem“ Imanuelis Kantas (Kantas 1982: 77) Ptejme se, co je znázorněno na obrázku 11 – květina v ruce, nebo na ruce? Je zřejmé, že volba lokálu nebo předložky ant závisí na tom, jak při pohledu na obrázek rozdělíme prostor: zda budeme ruku vnímat jako nádobu (uzavřený povrch), nebo jako oporu (otevřený povrch). Tato situace v poslední době ne náhodou vzbudila mimořádnou pozornost20. Prolíná se v ní vyjadřování silové dynamiky a vnímání prostoru. Podrobně se zkoumalo jak užívání anglických předložek on / in, tak předložkové systémy různých jazyků. V jazykovém výzkumu se kontext, v jehož rámci se hovoří o umístěných předmětech, nazývá referenční rámec. Psychologie zkoumá, jak jsou smyslově vnímány 20 Viz Evans, Chilton 2010 a četné odkazy tam uvedené. 262 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 11 OBR. Květina v ruce, nebo na ruce? Obraz je interpretován v jednom či druhém referenčním rámci. Z hlediska sémantiky se zde střetává onomaziologická perspektiva (jak lze tentýž prožitek různě pojmenovat) se sémaziologickým výzkumem (pro jaké situace se používá jedna či druhá mnohoznačná předložka). Obě tyto perspektivy se odhalí, zvolíme-li rozdělení trojrozměrného prostoru dvourozměrným povrchem. Prostor je trojrozměrný a izotropní. Něco můžeme v prostoru umístit pouze vzhledem k něčemu jinému. V matematice a v exaktních vědách, které ji využívají, se objekty umisťují vzhledem k soustavě souřadnic. Jazyky mají vlastní způsoby, jak vyjádřit vztahy kartézské soustavy souřadnic: nahoru / dolů; dopředu / dozadu; doleva / doprava (Landau, Jackendoff 1993). Prostorové vztahy vyjadřuje jak lexikum, tak gramatické prostředky. Referenční rámce mohou být různé a jazyky je využívají po svém. Analýza Herberta Clarka předložená již v sedmdesátých letech nabízí přístup, který se přímo ptá, jak vnímáme prostor (Clark 1973). Tento přístup stručně představím. Dítě se rodí do světa, kde chodí vzpřímeně po rovném povrchu a všude pociťuje působení gravitace. To v něm utváří strukturu vnímání prostoru, kterou autor nazývá percepčním prostorem – P-prostorem. Když dítě začne mluvit, používá pro tento prožitek prostorové jazykové termíny, které tvoří systém, jejž autor nazývá L-prostorem (jazykovým prostorem). Clark zkoumá dvě hypotézy: hypotézu korelace a hypotézu složitosti. Hypotéza korelace tvrdí, že struktura L-prostoru musí odpovídat struktuře P-prostoru. Hypotéza složitosti tvrdí, že si dítě nejprve osvojuje jednodušší termíny a teprve poté složitější (viz Clark 1973: 28). Od zmíněného Clarkova článku uplynulo samozřejmě několik desetiletí interdisciplinárního výzkumu. Tento článek jsem zmínil proto, že dvě hypotézy, které formuloval, vystihují obecný kontext této kapitoly. Literatura o vnímání prostoru a jeho jazykovém vyjadřování je nesmírně rozsáhlá. Obecný přehled a analýzu předložil před dvěma desetiletími Stephen C. Levinson (Levinson 1996), zatímco sborník pozdějších prací redigovali Evans a Chilton (Evans, Chilton 2010). Tam lze Įžvalgos / Insights 263 ALGIRDAS SAUDARGAS 12 OBR. Rozdělení trojrozměrného prostoru neomezenou rovinou nebo ohraničeným povrchem nalézt také mnoho odkazů k příslušným tématům. Lze k nim ještě připojit přehled vnímání prostoru, času a čísel v mozku (Dehaene, Brannon 2011) a nedávno vydanou Chiltonovu monografii (Chilton 2014). Kartézská soustava souřadnic zavádí jednu osu pro každou dimenzi trojrozměrného prostoru. Zajímá nás první krok, jímž se snižuje izotropie prostoru. Budeme zkoumat počáteční krok, při němž se tři rozměry rozdělí na dvourozměrný povrch a jednorozměrnou přímku. Dvourozměrný povrch zůstává při tomto počátečním rozdělení izotropní. Máme dvě základní a nejjednodušší možnosti – nekonečnou rovinu nebo uzavřený povrch. Rozdělíme-li trojrozměrný prostor rovinou, zbývající dimenzí je svislý směr, který povrch protíná. Rovina zůstává izotropní. V případě uzavřené koule je zbývající dimenzí poloměr vycházející ze středu. I koule zůstává izotropní (viz obr. 12). Ve struktuře litevských kořenů tomu odpovídá zobrazení inverze K/L >< L/K do referenčních rámců AFK-L a AFL-K. Struktury vnímání prostoru se nejčastěji zkoumají na úrovni syntaxe. Zkoumají se systémy předložek různých jazyků. Dosud se nepodařilo najít výzkumy toho, jak se počáteční rozdělení prostoru projevuje v jazyce. V každém případě můžeme referenčnímu rámci přiřadit jeden či druhý typ rozdělení. Toto rozdělení úzce souvisí s dělením referenčních rámců na egocentrické a alocentrické, avšak neztotožňuje se s ním. Toto počáteční snížení izotropie prostoru budeme považovat za základ při zkoumání litevských kořenů. Rozdělení prostoru interaguje s vnímáním času a dynamiky sil. V rámci AFK-L je čas vnímán jako jednorozměrný či jiný pohyb v prostoru. V rámci AFL-K má naproti tomu čas svou vlastní jedinečnou povahu, kterou nelze převést na prostorovou podobu, a to 264 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne gražiai parodo lietuviški veiksmažodžiai laukti ir likti (plg. Galton 2011). Toks erdvės padalijimas glaudžiai susietas su dvejopų jėgų santykiu. Jei perkeliant vieną daiktą judesys perduodamas kitam, tai gali vykti dviem būdais: judesį valdantis daiktas kito atžvilgiu yra atrama arba talpykla. Tai aišku iš mūsų pradinio pavyzdžio. Bet, pereidami nuo sintaksės lygmens prie šaknies sandaros, lietuviškų šaknų semantikoje atveriame gilesnę erdvės, laiko ir jėgų dinamikos santykį. Neurofiziologiniai erdvės suvokimo tyrimai parodė, kad smegenys taip pat linkusios trimatę erdvę dalyti į paviršių ir vertikalią kryptį.21 To, co bylo řečeno, lze shrnout v tabulce: AFK-L AFL-K otevřená uzavřená cesta čas prostor rovina + vertikála koule + poloměr + bod čas trajektorie v prostoru trvání v bodě síla rozptýlená, působící na povrchu, působící v linii soustředěná v bodě 2.2. Dynamika sil v polysémii sloves kelti a laikyti Pasigilinkime į jėgos dinamiką pagal Leonardo Talmy (Talmy 2000: 409; De Mulder 2007). Kadangi šis, kognityvinėje lingvistikoje jau senokai tapęs klasika, metodas lietuviškuose semantikos tyrimuose dar labai retai sutinkamas, išdėstysiu jo esmę smulkiau. Jėgos dinamika nusako santykį tarp dviejų sąveikaujančių jėgų: agonisto ir antagonisto. Agonistas tai tas objektas, į kurį nukreiptas sakinio dėmesys ir kuris arba pasižymi polinkiu išlaikyti esamą stacionarią būseną, arba pats turi potenciją judėti ar kitaip veikti. Antagonistas veikia priešingai agonistui. Susidaro keturios situacijos. Dvi situacijos yra, kai antagonistas nugali agonistą: JDa – agonista se snaží udržet stacionární stav, ale antagonista jej uvede do pohybu; JDd – agonista má potenciál se pohybovat, ale antagonista jej zadržuje. Další dvě situace jsou analogické, jenže antagonistovi se nepodaří agonistu přemoci a ten si udrží stacionární stav nebo pohyb. Jsou označeny JDb, respektive JDc. Talmy (2000: 412) se ve své monografii zabývá především dynamikou sil, která se projevuje v syntaxi věty. Jestliže míč (basketbalový, fotbalový nebo golfový) leží 21 Žr. trimatės erdvės neurofiziologinių tyrimų apžvalgą (Jeffery et al. 2012). Įžvalgos / Insights 265 ALGIRDAS SAUDARGAS na zemi, zůstane tam, pokud do něj někdo nekopne, nevezme ho nebo ho jinak neuvede do pohybu. Předpokládejme, že fouká dostatečně silný vítr, který míč uvede do pohybu. Situaci JDa pak vyjadřuje věta: Při silném větru se míč kutálí po hřišti. Jestliže míč položíme na svah, bude mít tendenci se skutálet, pokud ho někdo nebude držet: Míč se ze svahu nekutálí, protože ho zadržuje hustá tráva. Zde máme případ JDd. V obou případech je míč agonistou, na nějž se zaměřuje tvrzení. Vítr a hustá tráva jsou antagonistou, který se zapojením do situace mění (nebo se snaží změnit) stav agonisty. Talmy považuje tato dvě schémata za základní, neboť vnášejí do jazyka děj a jeho příčinu. Symbolizuje je spojkami protože / jelikož: Míč se kutálí, protože / jelikož fouká silný vítr; Míč se nekutálí, protože / jelikož ho zadržuje hustá tráva. Další dvě situace vyjadřují neúspěšné působení antagonisty a Talmy je symbolizuje výrazem navzdory (angl. despite): Míč leží nehybně navzdory silnému větru; Míč se kutálí navzdory husté trávě. Zajímají nás případy, kdy dynamika sil tkví v samotném slovesném kořeni. Jinými slovy budeme zkoumat obsah ELD ve významu slovesa. Při přechodu k příkladům z litevské lexiky je můžeme znázornit podobou uvedenou na obrázku 13. Zde srovnáváme základní významy sloves kelti a laikyti a jejich negace: kelti I.1. ‚zvedat něco těžkého vzhůru‘ Kelk pūrą. Ar pakelsi nuo žemės? kelti I.10. ‚orat, rozrývat‘ Oi, katinai, katinėli, ko dirvonų nekėlei, ko linelių nesėjai? laikyti 1. ‚držet, aby nespadlo, nevytrhlo se‘ Stovi mergelė prie jo šalelės, laiko rankelėj šilkų skarelę; Gerai padarei, sesuže, kad tu nelaikei beruš žirgelius. Na tomto obrázku označuje kruh agonistu a půlměsíc antagonistu. Šipka nebo tečka uprostřed kruhu ukazuje tendenci agonisty (pohybovat se, nebo stát), zatímco znaménko plus v půlměsíci či kruhu ukazuje, kdo vítězí – antagonista, nebo agonista. Přerušovaná čára dole znázorňuje konečný výsledek: pohyb, nebo stání. Ve větách z LKŽ je sloveso vyjadřující JD vyznačeno tučně a agonista je podtržen. JDa a JDd odhalují ELD sémantiky základních významů kelti I.1. ‚zvedat něco těžkého vzhůru‘ a laikyti 1. ‚držet, aby nespadlo, nevytrhlo se‘. Jak již bylo zmíněno, jde o dvě základní schémata, neboť poukazují na možné změny situace: vítězí antagonista, který agonistu uvede do pohybu (JDa) nebo ho zastaví (JDd). V obou případech je znaménkem plus označen půlměsíc antagonisty. Není divu, že tato schémata vyjadřují významy základních významů (kelti I.1 a laikyti 1). Další dvě schémata poukazují na případy, kdy vítězí agonista a situace zůstává beze změny. Schémata JDb a JDc můžeme získat použitím logické transformace – negace. Podíváme-li se na schémata JDa a JDb, vidíme, že se liší pouze přesunutím znaménka plus z půlměsíce (antagonisty) do kruhu (agonisty). To je sémantika záporu – snaha antagonisty je popřena a vítězí agonista (zachovává si svou tendenci): nepakėlė (nekėlė) pūro (dirvonų). Analogicky přesunutím 266 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 13 OBR. Dynamika sil s negací plus, přecházíme od JDd k JDc (neudržel, neudržel, neudržel beránky hřebců (hedvábné šátky)). Talmyho schéma odhaluje čtyři možné vztahy mezi agonistou a antagonistou. Zajímá nás jeho souvislost s vnímáním prostoru. Ukážu, že rozdělením čtveřice schémat svislou čarou jsou JDa a JDc, které se ocitly na levé straně, vnímány v rámci AFK-L, zatímco JDb a JDd, které zůstaly napravo, jsou vnímány v rámci AFL-K (viz obr. 14). Aby vyniklo vnímání prostoru, nahradil jsem věty JDb a JDc se zápory užitím intranzitivních sloves kilti a likti. Podívejme se na intranzitivní tvar slovesa kilti. Vyjadřuje stav věci. Když věc zvedáme, stoupá. Příklady uvedené v LKŽ a samotný popis však ukazují něco jiného: kilti 1. ‚stoupat vzhůru‘ Za jilmem stoupá měsíc. Įžvalgos / Insights 267 ALGIRDAS SAUDARGAS 14 OBR. Dynamika sil a rozdělení prostoru Měsíc nestoupá proto, že ho někdo zvedá. Ani v každodenním pojetí světa, ani s oporou o astronomické poznatky nedokážeme určit sílu, která ho zvedá podle schématu JDa. A ani měsíc se sám nezvedá. Měsíc prostě stoupá. Věta vyjadřuje pozorovaný pohyb měsíce vzhledem k jilmu. Jinými slovy, ve větě už dynamika sil není. Dvojice slov zvedat / stoupat však úplnou absenci neumožňuje. Dynamika sil nezmizela, nýbrž byla odsunuta na okraj vnímání – do pozadí. V popředí je čistý prostorový pohyb. Zásadním rozlišovacím rysem sémantiky zvedat / stoupat je přesun JD z popředí (profilu) do pozadí, přičemž profil 268 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne ponecháváme časoprostoru. Proto můžeme tuto větu ještě podmíněně zařadit do schématu JDc. Srovnejme tuto situaci se schématy základních významů sloves zvedat (JDa) a držet (JDd). Měsíc stoupá ne proto, že ho někdo zvedá, nýbrž (podle původní Talmyho interpretace) stoupá navzdory gravitaci. Takové jsou všechny přímé věty v LKŽ (bez metaforického přenesení), které popisují jevy: Vzhůru stoupaly obrovské oblaky prachu. Na jaře stoupá z tvých luk teplá mlha. Půlměsíc na straně antagonisty, který ve schématu ztratil plus, na jedné straně pochází z JDd (gravitace nedokáže zadržet v zorném poli stoupající měsíc). Na druhé straně odráží jednu ze dvou vzájemně působících sil JDa (gravitace není síla, která zvedá, ale síla, která brání zvedání). Vítězná síla antagonisty, jak jsme viděli, se již vůbec neúčastní, zatímco v prohrávajícím schématu JDc je silou antagonisty gravitace, kterou ve schématu JDa přemáhá síla zvedající. Sémantikou slovesa kilti je tedy vertikální pohyb na pozadí gravitace. To je referenční rámec AF vyvolaný slovesem zvedatK-L. Je třeba poznamenat, že nahrazení slovesa kilti zvratnou formou keltis je v některých případech vhodné, ale mění význam. Zvratné sloveso zůstává ve schématu JDa, pokud ztotožníme agonistu s antagonistou. Jiné jazyky místo litevského kilti (nebo obdobných sloves) většinou užívají právě zvratné tvary. V litevštině taková záměna, pokud nevyjadřuje kognitivní strukturu, narušuje hlubokou strukturu našeho jazyka. Obdobně lze pojednat také o dvojici držet / zůstat. Pro nás je důležité, že když se JD stáhne do pozadí, kilti a likti se ocitají v různých referenčních rámcích. Sloveso kilti převádí do vyjádření jednorozměrného pohybu, který výstižně symbolizuje podstatné jméno cesta. Rámec AFL-K po odstranění sil uzavírá vnitřní uzavřený prostor bez prostorového pohybu. Zbývá pouze čas. Příklad z poezie pěkně ukazuje, že sloveso kilti má ve svém významovém pozadí JD. V LKŽ máme dvě věty ilustrující lexém pakilti 2 ‚zvednout se vzhůru‘: Do nebe vzlétli pestří sokoli V.Myk-Put. Hejno ptáků vzlétlo Kl121. V poezii nemohou pestří sokoli stoupat vzhůru jako mlha nebo prostě jako hejno ptáků. Proto následující verše z básně „Pestří sokoli“ Vincase Mykolaitise-Putinase odhalují JD odsunutou do pozadí: Pozdě, když pohasínající žáři provázíme Do nebe se vznesli pestří sokoli. Zřekli se klamných snů země, Pod oblohou roztáhli svá křídla. Ukazuje se, že pestří sokoli ne pouze vzlétají, ale přerušili pouto se zemí, která je držela, lákajíc je klamnými sny, zatímco je zvedají křídla rozepjatá do šíře. Įžvalgos / Insights 269 ALGIRDAS SAUDARGAS 15 OBR. Slovesa zvednout v různých vztažných rámcích Tvrzení, že při přechodu od slovesa nést nahoru ke slovesu držet a naopak chápeme jejich prostorový význam změnou jednoho vztažného rámce za jiný, vyžaduje přesnější analýzu. Proto nalezneme průsečík vnímání v polysémii sloves nést nahoru a držet (sémaziologická perspektiva), kde se obě slovesa projevují jako synonyma, a ukážeme, že vnímání jejich překrývajících se významů se liší pouze vztažným rámcem (onomaziologická perspektiva). Co znamená známé přísloví Mnoho rukou zvedne velké břemeno, je třeba vysvětlovat snad jen žákům prvního stupně. Sestavovatelé slovníků je však chápou různě. LKŽ je uvádí u významu zvednout I.1. „být schopen zvednout něco těžkého vzhůru“. Redaktoři DLKŽ ji naproti tomu řadí k významu zvednout 9. „být schopen udržet“. Tento poslední význam odpovídá významu LKŽ zvednout I.2. „být schopen udržet, unést, vydržet, snést; strpět“. Významy v LKŽ jsou sousední, liší se tedy jen nepatrně? Podívejme se na obrázek 15. Na levé straně obrázku je Atlas, na jehož ramenou spočívá nebeská klenba. Když se díváme na obrázek a slyšíme výrok Atlas zvedl břemeno, zvolíme význam DLKŽ, protože nálada obrázku nás vede k úvaze o statické variantě, kterou podporuje další věta téhož hesla: Položím ti na ramena pytel, zvedneš ho? Dynamická kresba vpravo nenechává pochyb, že sloveso zvedá v přísloví Mnoho rukou zvedne velké břemeno chápeme podle základního významu slovesa v LKŽ. 270 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne DLKŽ je slovník současného jazyka a takový posun významu by ukazoval na změnu interpretace. Obrázek vpravo je však ještě současnější, protože pochází z výukových materiálů pro žáky prvního stupně22. Děti se snáze naučí dynamickou interpretaci přísloví. Například v pracovním sešitě z dějepisu pro páťáky je takový úkol: na obrázku jsou lidé kácící les a je třeba říci, s jakou formou zemědělství to souvisí a jak tento obrázek odpovídá našemu přísloví (Mnoho rukou zvedne velké břemeno)23. Žáci, kteří četli o žďárovém zemědělství, je snadno rozpoznají a vysvětlí, že pro jednoho člověka je příliš obtížné získat z lesa ornou půdu, ale společnými silami lze cíle dosáhnout. Přísloví staví úsilí jednotlivce do protikladu ke společné práci skupiny lidí (mnoho rukou). Sloveso zvedne je v tomto přísloví druhořadé. Mnoho rukou může vykonat i jiné práce: odvalit velký kámen, postavit vysoký hrad nebo v lese pokácet stromy. Lidová moudrost zvolila jednoduchou, ale názornou práci – zvednout velké břemeno. Sloveso zvednout přineslo svou dvojznačnou povahu i do přísloví. Kontexty, v nichž lze přísloví užít, se liší dokonce i emocionálně, ale poučení, které přísloví obsahuje, se nemění. Význam přísloví je invariantní, nezávislý na interpretaci významu slovesa zvedne. Proto nemá smysl ptát se, který slovník má pravdu, protože obě interpretace jsou správné. Toho si všímáme jen zřídka, neboť mechanismy určující rozdíl nedosahují vědomí. Naším cílem je pomocí schémat JD vyjádřit přechod od základních k překrývajícím se významům zvednout a držet. Abychom popsali kognitivní vlastnosti významů, musíme proniknout hluboko až k elementárnímu pohybu mysli. Podívejme se na věty: Borovice odolají bouřím. Vlny řádily, pěnily, svíjely se jako hadi a zdálo se, že loď bouři nevydrží. Jakému schématu JD odpovídá obsah těchto vět? Připomeneme-li si Talmyho popis (Míč leží nehybně navzdory silnému větru), můžeme tvrdit, že jde o JDb. Borovice (loď) zůstávají v původním stavu (nejsou zlomené) navzdory bouři: borovice (loď) odolaly (vydržely) bouře. Připomeňme, že schéma JDb jsme získali popřením JDa. Když se akce antagonisty nezdaří nebo když se antagonista (jako onen kocour) činnosti vzdá, agonista zůstává ve stacionárním stavu: kocour leží na zemi, úhory nejsou zorány. V tomto případě zde není zápor a transformace schématu je jiná. K popisu téže situace bychom mohli použít zápor, ale sloveso bude jiné: bouře nezlomily borovice (loď). Abychom obě věty syntakticky přiblížili, musíme zaměnit podmět s přísudkem, tj. přejít k pasivu: borovice 22 Kašubienė 2012: 15 skaidrė. 23 IPU 2014: 7. Įžvalgos / Insights 271 ALGIRDAS SAUDARGAS (loď) nebyly bouřemi zlomeny. Všechna tato užití sloves vyjadřují tentýž obsah: odolat (bouřím); vydržet (bouře); nebýt (bouřemi) zlomen. Je tu jeden zásadní rozdíl. Borovice nebo loď se z agonisty stávají antagonistou. Nebýt zlomen bouřemi a odolat (vydržet) bouřím se liší přesunutím pozornosti. Můžeme se zajímat o to, zda samy borovice nejsou příčinou bouře (nezpůsobují bouře): Borovice způsobí bouře. Borovice nezpůsobí bouře. Všechny tyto významy shrnuje schéma, v němž je pro nás nejdůležitější záměna agonisty (podtrženého) s antagonistou (viz obr. 16). Pro názornost jsme namísto základního významu použili význam získaný prostřednictvím konceptuální metafory (zvednout VII. 2. ’učinit, způsobit’); máme tak větu o borovicích, které samy o sobě bouře nezpůsobují, a můžeme ji porovnat s větou, kterou jsme získali nahrazením odolají výrazem vydrží: Borovice nezpůsobí bouře. Borovice způsobí bouře. Formálně jsou věty logickým popřením jedna druhé, jejich schémata JD se však shodují. Shoduje se ovšem pouze typ schématu (JDb), zatímco jeho použití se liší: agonista a antagonista si vyměňují místa. Stejně jako kocour vůbec nemá v úmyslu zvedat úhory a úhory zůstávají takové, jaké byly, nemají ani borovice samy o sobě moc vyvolat bouře, a proto mezi borovicemi a vznikem bouře není příčinná souvislost. Interpretujeme-li tutéž větu se stejným slovesem zvedne / nezvedne, ale roli agonisty přisoudíme nikoli bouřím, nýbrž borovicím, dostáváme zcela jiný význam, přestože schéma zůstává stejné. Nejde jen o formální přerozdělení, nýbrž o psychologický akt. Přisuzování rolí agonisty a antagonisty souvisí s pořadím zaměření pozornosti. Agonista není ani tak hlavním aktérem jako tím, na koho se pozornost zaměří jako první. Antagonista je uveden do již známé situace a jeho působení se posuzuje vzhledem k agonistovi. Ve větě Borovice nezvednou bouře nejprve zaměřujeme pozornost na bouře a poté do jejího zorného pole zahrnujeme borovice a konstatujeme, že nemají (nezvednou =nevyvolají) příčinnou souvislost se vznikem bouří. Ve větě Borovice zvednou bouře je rozložení pozornosti opačné. Nejprve se zaměřujeme na borovice a poté konstatujeme, že bouře nedokážou borovice zlomit. Toto rozložení pozornosti (v litevštině) nezávisí na pořadí slov ve větě, ale odráží se v syntaxi. V JDa nebo JDb s negací vystupuje antagonista jako podmět. Obrátíme-li pozornost, učiníme z podmětu agonistu. Jde o zvláštní situaci pasiva, třebaže gramaticky nejde o pasivní formu. Totéž můžeme říci o slovesu držet. V tomto případě se lépe hodí forma s jinou předponou: Borovice zadrží bouře. Zápor této věty odpovídá JDb, kladná podoba 272 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne ĮDa Borovice vyvolají bouře. ĮDb Borovice nevyvolají bouře. Borovice zvednou bouře. Borovice odolají bouřím. Borovice nezadrží bouře. ĮDc ĮDd Borovice zadrží bouře. 16. OBR. Silová dynamika sloves zvednout a držet věta přechází do schématu ĮDd. Tato alchymie destiluje hledaný nevědomý pohyb mysli. Jde o návrat k pořadí zaměření pozornosti. Převádí významy základních významů (ĮDa a ĮDd) na shodný význam (ĮDb). Pro náš výzkum je podstatné, že ve významech sloves zvednout a držet se transformuje pouze schéma ELD, konceptuální obsah však zůstává beze změny. V sémasiologické perspektivě se základní významy jediným pohybem mysli mění na jeden z periferních významů v uspořádání LKŽ či DLKŽ. Je empirický fakt, že tyto významy jsou synonymní, arbitrární? To je hlavní otázka. Arbitrárnost lze vyvrátit odhalením motivace. Sémasiologická perspektiva musí ukázat, co motivuje takové rozšíření významu. V onomasiologické perspektivě musíme odpovědět na otázku, proč je táž věc označována různými slovy. V našem případě máme synonyma vzniklá rozšířením Įžvalgos / Insights 273 ALGIRDAS SAUDARGAS 17 OBR. Schéma polysémie slovesa kelti základní významy. Semasiologická motivace musí poskytnout základ pro onomasiologickou motivaci. Odkud se bere potřeba tohoto periferního významu? Podívejme se nejprve na děj vyjadřovaný slovesem kelti. Předmět, který máme zvednout, musíme vzít z místa L1 na zemi a překonáním gravitační síly jej zvednout na vyšší místo L2 (viz obr. 17). Gramatické prostředky a kontext věty mohou vyjádřit pohyb v různých etapách. Pozornost se může soustředit na začátek pohybu (pakelti, atkelti – Zvedneš to ze země?), na jeho konec (užkelti – Zvedej pytel na vůz) nebo může zahrnout celou podobu trajektorie (perkelti). V každém případě je popisovaný pohyb ohraničen dvěma stacionárními stavy, jak by řekli fyzikové. Pohyb lze prodlužovat přemisťováním břemene stále výše v neomezeném počtu iterací. Periferní význam, který zkoumáme, vzniká, když chceme pochopit poměr sil poté, co se zvedání zastaví v mezilehlé poloze. Zde se setkáváme se zmíněným obrácením pozornosti. Abychom předmět zvedli ze země, jsme v roli antagonisty (Zvedej pytel. Zvedneš ho ze země?). Když břemeno zvedneme, musíme je držet v rukou a těžký předmět se stává antagonistou, který se snaží zlomit náš odpor (Položím si pytel na ramena, uneseš ho?). Proč litevština zachovala stejné sloveso pro označení těchto situací? Odpovědět na otázku proč nedokážeme – jde o zajímavý problém pro budoucí výzkum. Náš výzkum pouze ukazuje, že litevština pečlivě a přesně zaznamenala tento klíčový bod dynamiky sil, v němž se interakce sil protíná se zásadními zvraty ve vnímání prostoru a času. Pro vyjádření stavu JDb v bodě L2 volíme AF (viz obr. 18). Řekneme-li laiko, volíme AFL/K a obraz v prostoru je statický, mění se pouze čas. Řekneme-li kelia, volíme AFK/L a obraz je dynamický, vytyčuje dráhu pohybu v prostoru. Volbou AF odhalujeme onomasiologickou ãbėją 274 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 18 OBR. Prolnutí schémat polysémie sloves kelti ir laikyti (srov. obr. 19). Jde o velmi důležitou informaci pro pochopení architektury generativního schématu ELD. Jazyk konceptualizuje základní, často se opakující rysy pozorovaného světa. Jazyk však musí zůstat otevřený měnícímu se světu. Významy slov se pak stávají otevřenými interpretaci. Podívejme se na folklór. Jaké významy má sloveso kelti v těchto verších: Země zvedala trávu, Kůň zvedal sedlo, Tráva zvedala rosu, Sedlo zvedalo jezdce, Rosa zvedala podkovičku, Jezdec zvedal čepičku, Podkovička – koně. Staré mamince. V LKŽ najdeme první dva řádky těchto slok: kelti I.2. ‚udržet, unést nějakou tíhu (když něco tlačí dolů); nést na sobě, na svém povrchu‘ Země nese trávu, tráva nese rosu J. Jabl (Rm); Povrch tůně unese jen člověka (s koňmi se tam nejezdí). Ve slovníku je uvedena dvojí charakteristika. První část ‚udržet, unést nějakou tíhu (když něco tlačí dolů)‘ zjevně vyjadřuje poměr sil JDb. Druhá věta o ledem zamrzlém povrchu tůně, který člověka unese Įžvalgos / Insights 275 ALGIRDAS SAUDARGAS 19 OBR. Sémaseologická a onomaziologická nejednoznačnost sloves kelti a laikyti (nese), ale koně už ne, tomuto popisu zcela odpovídá. Odpovídají mu také všechny ostatní příklady uvedené v hesle kelti I.2., s výjimkou úryvku naší říkanky. Druhá část popisu „nést na sobě, na svém povrchu“ je zjevně určena pouze jemu, neboť u všech ostatních příkladů je takové vysvětlení nadbytečné. První část popisu „udržet, unést nějakou tíhu (když něco tlačí dolů)“ se k první větě příliš nehodí. Výklad významu slovesa kelia ve větě Žemė kelia žolę jako „země unese tíhu trávy, která na ni tlačí dolů“, by totiž zněl nepřesvědčivě. Zvláštně by působil i tlak rosy na trávu. Druhá část popisu v podstatě umožňuje nahradit sloveso kelia slovesem laiko: Žemė laiko žolę. Když jsme JDb odmítli jako nevhodné, co tedy podmiňuje synonymii těchto sloves? Podívejme se, jak říkanka vypadá, když slovesa všude prohodíme: Země držela trávu, Sedlo drželo jezdce, Tráva držela rosu, Jezdec držel čepičku Rosinka držela podkovičku, Staré matičce. Podkovička – koně (Jezdec zvedal čepičku Kůň držel sedlo, Staré matičce) Všude kromě posledního spojení je sloveso laikyti užito správně, v doslovném nebo přeneseném významu. Sloveso laikyti vystihuje obraz přesněji než kelti 276 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 20 OBR. Neckerova krychle který je popisován. Obraz však zůstává statický. Sloveso laikyti je užito podle schématu]Dd. Veškerá poetika říkanky však mizí, protože slovo laikė v našem vědomí vyvolává statický rámec AFL/K. Lidová tvorba volí sloveso kėlė, a s ním i dynamický rámec AFK/L, prostřednictvím jemu netypického schématu]Dd („nést na sobě, na svém povrchu“). Navíc sloveso kėlė přináší veškerou svou polysémii (s]Da a]Db) v podobě nejednoznačnosti (vzpomeňme na přísloví!): Rasa kėlė pasagėlę – vyložte si to, jak chcete, tedy všemi způsoby najednou. Je to úžasný příklad nejednoznačnosti v lidové poezii, skutečný úsměv Mony Lisy skrytý v hláskách jazyka, analogický dílům Michelangela či Vermeera ve výtvarném umění, o nichž se zmiňuje Zeki (Zeki 2004:). Vraťme se k přísloví (Mnoho rukou zvedne velké břemeno). Když přísloví slyšíme bez konkrétního kontextu, jeho poučení snadno pochopíme, aniž bychom se zabývali konkrétní interpretací slovesa pakelia. Interpretaci volíme, až když se setkáme s konkrétní situací. Přísloví v závislosti na situaci vyvolává tři zásadně odlišné obrazy. Tato změna vnitřního obrazu je zcela analogická dobře známým zrakovým iluzím, například takzvané Neckerově (nebo Kanizsově) krychli (viz obr. 20). Když se zeptáme, co je znázorněno na horním obrázku, dostaneme jednoznačnou odpověď, že jde o krychli. Vnímání obrazu tohoto obrázku je analogické přísloví Įžvalgos / Insights 277 ALGIRDAS SAUDARGAS bez konkrétní interpretace významu. Když se začneme hlouběji zabývat konkrétním významem slovesa pakelia, ocitáme se v nejednoznačné situaci analogické té, která je znázorněna na spodních nákresech s přerušovanými čarami. Když se ptáme, zda je krychle na obrázku zobrazena při pohledu shora, nebo zdola, ukáže se, že horní nákres je dvojznačný. Tyto dvě interpretace jsou navzájem neslučitelné. Neurofyziologickým základem iluze je to, že mechanismy našeho mozku nemají jasná kritéria pro interpretaci tohoto dvojznačného obrázku a vjem se mimovolně převrací. Je třeba poznamenat, že tato analýza probíhá nevědomě. Neckerova krychle odpovídá abstraktnímu, poučnému významu přísloví, zatímco vyznačení přerušovaných zakrytých čar usnadňuje jednu či druhou interpretaci. Podobně konkrétní význam slovesa pakelia přináší sobě vlastní obraznost, aniž by měnil význam přísloví. Není pochyb o tom, že mozkové mechanismy odpovědné za vnímání zrakových a jazykových obrazů jsou analogické. 2.3. Polisémie slovesa kelti ve struktuře ELD LKŽ uvádí 45 významů kelti, 16 významů kilti a 33 významů laikyti. Významů s předponami najdeme dalších přibližně 300. Struktura ELD umožňuje tuto rozmanitost výrazně zjednodušit tím, že strukturuje vzájemné vztahy mezi významy. V tomto oddíle probereme polysémii slovesa kelti. Vycházet budeme ze základních významů nedokonavého slovesa. Významy dokonavých sloves (s předponami) v zásadě opakují strukturu významů nedokonavých. Sémantika základních významů slovesa kilti z hlediska JD byla probrána v oddíle 2.2. LKŽ uvádí následující seskupení významů slovesa kelti: I. „brát, tlačit něco nahoru; umisťovat něco na vyšší místo“ II. „povyšovat, zvětšovat, posilovat“ III. „stavět“ IV. „budit, probouzet, podněcovat; vyvolat rozruch“ V. „objevovat se, klíčit, růst; foukat; šířit“ VI. „přepravovat z jednoho místa na druhé; navlékat, dělat“ VII. „pořádat, organizovat něco“. Především je třeba poznamenat, že většina těchto významů (31) jsou konceptuální metafory: I. 3, 9, 10; II. 2–8; III. 3–6; IV. 1–6; V. 1–9; VII. 1–2. Konceptuální metafora samozřejmě promítá strukturu ELD do nějaké jiné oblasti (viz obrázek 4). Metafora sama není naším tématem. Zajímá nás čistá podoba vyjádření struktury ELD v kořeni. Odpovídající významy LKŽ se klasifikují podle konceptuální složky oblasti, do níž se metafora promítá. Popravdě řečeno je to pro slovník dosti beznadějný úkol. Budoucím tvůrcům sémantické sítě litevštiny (pokud se v Litvě již objevily podněty k vytváření takové sítě 278 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne lze to vážně hodnotit, je to vážný úkol. Výzkum struktury a vývoje metafor je nesmírně rozsáhlý (Cuyckens, Geeraerts 2007; Fusaroli, Morgagni 2009). O nevyčerpatelnosti zdrojů metafor se můžeme přesvědčit, připomeneme-li si úkol pro žáky páté třídy z oddílu 2.2. Žáci při interpretaci přísloví Daug rankų didžią naštą pãkelia budou muset ve skutečnosti zkonstruovat zdroj schématu ŠTT (zdroj > cesta > cíl) jako divoký les, cíl jako obdělávané pole a cestu vyplnit příklady různých činností z fondu svých znalostí. Struktura ELD zůstává skryta vědomí. Jde o schéma ŠTT významu slovesa pakelia, které znázorňuje obrázek 21. Měníme-li obory a bereme-li v úvahu úroveň znalostí žáků, můžeme pro jediné přísloví vytvořit neomezené množství takových úkolů. LKŽ samozřejmě obsahuje takzvané mrtvé metafory či metafory různého stupně konvencionalizace, často se již staly jazykovými klišé (Lakoff 1987; Lakoff 1993; Allan 2009). Jde o širokou oblast výzkumu a v tomto článku se jí podrobněji zabýváme jen tehdy, je-li to nezbytně nutné pro hlavní stanovené cíle. Podívejme se na dalších 14 významů. Úplně první význam I.1 ‚něco, co je těžké zvednout nahoru‘ jsme již zkoumali z hlediska JD. Bezprostředním důsledkem JD pro časoprostor je topologická událost24. Abychom totiž něco zvedli, musíme překonat sílu tíhy zvedaného objektu. Ve větách Kelk pūrą. Ar pakelsi nuo žemės? mají slovesa jak průběhový, tak událostní vid. Ve výzvě kelk pūrą zatím není informace o tom, zda bude pytel skutečně zvednut. Průběhový vid takovou informaci neposkytuje. Výpověď kelia pūrą připouští oba logické důsledky, které událostní vid již nutně odhaluje: pūrą pakėlė nebo pūro nepakėlė. Tato otevřenost však není symetrická, protože sloveso kelti jednoznačně předjímá informaci obsaženou v událostním vidu, neboť opačný (neúspěšný) výsledek pokusu o zvednutí vyžaduje zápor s příslušnými morfologickými značkami (předponou ne-). Sloveso kelti současně jednoznačně vyjadřuje časoprostorové důsledky JD, které se aktualizují v událostním vidu: zvednutý objekt se oddělí od povrchu, s nímž byl spojen (Ar pakelsi nuo žemės?), a pohybuje se vzhůru. Pokud pytel neztratil kontakt se zemí, žádná komise pozorovatelů neuzná, že byl zvednut, ledaže byl posunut, přitažen či přemístěn. Časoprostorový obsah slovesa kelti vyjadřují tři obrazová schémata: vertikála, ŠTT a JD. Jejich nejobecnější vzájemné vztahy znázorňuje obrázek 21. Lexémy přesouvají pozornost od jednoho schématu k druhému. I.1 soustřeďuje pozornost na počátek pohybu – topologickou událost (na obrázku 21 je zakroužkována; odpovídá schématu vyzvednutí z povrchu na obrázku 7). To je zdroj schématu ŠTT. Přejděme k lexému: I.4. ‚dávat, nosit něco na vyšší místo nebo jinam‘ Kelk maišą į ratus. 24 „Topologie“ je matematický termín, jehož užívání v lingvistice dosud není dostatečně objasněno (Talmy 2000: 25; Petitot, Doursat 1998). Įžvalgos / Insights 279 ALGIRDAS SAUDARGAS 21 OBR. Schémata polysémie slovesa kelti Zde je v popředí cíl schématu ŠTT. Samotné schéma ŠTT je stále spojeno s vertikálou. Další lexém opět vrací pozornost ke zdroji a JD nabývá podoby (topologické povahy) příčinného vztahu: I.7. ‚sundat‘ Kels nu galvelės rūtų vainikelį, maus nu pirštelio sidabro žiedelį. Lexém I.8. ‚zavěsit, sejmout z pantů (dveře, okno, vrata...)‘ je pouze aplikací téže ELD na konkrétní situaci. Zde bychom si měli připomenout Kazimierase Būgu, který zdůraznil, že litevské sloveso kelti lze na rozdíl od slovanských ekvivalentů užívat v průběhovém vidu (bez předpony) ve významech pakelti a nukelti (Būga 1958: 477). Jistě, předpony rozdělují pozornost mezi složky schématu ŠTT (zdroj > cesta > cíl) a obvyklým způsobem modifikují význam. Průběhový vid je vytlačován z užívání. Má hlubší abeĵą, a proto se mu obtížněji daří přežít na povrchu 280 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sankmės lietuvių kalbos žodyne v jazyce přeplněném detaily. Tu a tam je stále živý. Zde jsou další čtyři lexémy: VI.1. ‘dopravovat, přemisťovat něco na jiné místo’ Na podzim už bude třeba přestěhovat i chalupy do kolchozu Ktk. VI.2. ‘převézt lodí přes vodu na druhý břeh’ Převez mě na loďce přes řeku J. VI.3. ‘přivázat na jiném místě (dobytek na pastvině)’ Otec šel převázat krávy Dgl. VI.4. ‘dělat, zavírat (vrata)’ Nezavírej vrata až do konce KlvD92. Všechny mají stejnou strukturu ELD. V popředí (profilu) zůstalo téměř jen schéma ŠTT bez JD a vertikály (odsunutých do pozadí). Při převazování krav je nikdo nezvedá nahoru. Jde o čistě časoprostorovou strukturu topologické povahy. Oddělit od zdrojové oblasti a propojit s cílovou oblastí. Mohlo by se zdát, že kontexty jsou zcela zastaralé a že taková schémata dnes už nikdo nepotřebuje. Vůbec ne. Kontexty se mění, schémata zůstávají. Dnes podle takového schématu přesouváme soubory z jednoho chytrého zařízení do druhého. To není metafora. Informace nemá žádnou hmotnost. Odpoutáme ji od jednoho média a připoutáme k jinému, stejně jako tu kravičku. Když jsou zdroj a cíl spojeny se dvěma obvyklými, ale protikladnými stavy lidského těla – ležícím a vzpřímeným –, máme nejen další dva lexémy, ale také celý soubor metafor. Tyto dva lexémy: III.1. tr. ‘pomoci někomu vstát, způsobit, aby stál, postavit’ III.2. intr. ‘vstávat (po pádu, po sezení)’ můžeme rovněž interpretovat jako metafory, ale to už je jiné téma. Další dva lexémy: I.5. ‘dát někomu vyšší postavení, způsobit, aby stoupal’ II.1. ‘učinit něco vyšším, vznešenějším’ zaujímají přechodné postavení. Je třeba připomenout, že I.2. ‘udržet, snést nějakou zátěž (když něco tlačí dolů)’ I.2. ‘nést na sobě, na svém povrchu’ Země nese trávu, tráva nese rosu probrali jsme již v oddílu 2.2. Zbývá jeden zvratný tvar: I.6. refl. „stoupat, zvedat se vzhůru“ Z luk se zvedala mlha. Zde je třeba připomenout sloveso kilti, jehož JD jsme již probrali v oddílu 2.2: kìlti 1. „stoupat vzhůru“ Za javory vychází měsíc; Na jaře z tvých luk stoupá teplá mlha. Teks dar kartą pažvelgti į Būgos raštus (Būga 1959: 113). Jo žodžiai skamba kiek senoviškai, bet jų prasmė labai šiuolaikiška: „Svetimoji kalbos dvasia dau-gio inteligentų smageninėje nustelbė ne tiktai tą dalyvį, bet ir ištisą savaiminų veiksmažodžių (neutra, media) rūšį. Vietoje sakyti kyla, pakilo; [...] daug kas da-bar ima sakyti ir rašyti keliasi, pasikėlė; [...]“. Be abejo, lema I.6 refl. LKŽ yra visai teisėtai. Galima sakyti abe-jopai: Z luk stoupala mlha; Z luk se zvedala mlha. Įžvalgos / Insights 281 ALGIRDAS SAUDARGAS Jejich kognitivní obsah se však liší. Jak jsme viděli v oddílu 2.2, sloveso kilo odpovídá schématu]Dc, v němž gravitace zůstává v pozadí a je patrný pouze prostorový pohyb (schéma vertikality). Naproti tomu zvratný tvar lze interpretovat jako jakousi variantu schématu]Da, v níž se agonista shoduje s antagonistou. Porovnejme věty: Z moře se zvedá obláček, seno mi zmokne. Z moře stoupá obláček, seno mi zmokne. Z moře se zvedá obláček, seno mi zmokne. První věta je převzata z písně a uvedena u hesla LKŽ kilti 1. Nacházíme v ní druhý z tvarů přítomného času uvedených v LKŽ: kȳla, kilsta, kȳlna. Ve druhé větě je pro srovnání použita první forma (kȳla), zatímco ve třetí větě je použit zvratný tvar podle příkladu z hesla: kelti 6. refl. „stoupat, zvedat se vzhůru“ Táhne se černý obláček, na louce zmokne seno. Obláček s kȳla je pasivní z důvodů, které jsme probírali v oddílu 2.2. Zvratný tvar obláček aktivizuje, a dodává mu proto živost (aktivuje se zvratná forma]D). Tvar slovesa kilsta uvedený v LKŽ je homofonní s tímto heslem: kilst citoslovce [vyjadřující náhlé pozvednutí] Co je použito v písni: citoslovce kilst, nebo zkrácený tvar kilti 1 kilsta? Ať už je to jakkoli, v našich „mozcích“ se spojují velmi citlivé a hluboké věci. Není už čas pojmenovat je skutečně přísným (nikoli formálním!) vědeckým jazykem? 2.4. Struktura kořenových svazků K-L a KL- Jsem pocestný, pocestníček, který cestoval po cestě KlpD20 (LKŽ) Hedvábí listí pokrývá zemi S.Nėr (LKŽ) Vyrostl javor nejvyšší, rozprostřel lístečky nejširší (LKŽ) Podívejme se na významy slovesa kalti. Opět tu máme svazek metafor: 1 kalti 4, 5, 8, 11–13. Zbývají tyto lexémy: 1 kalti 1. tr., intr. ‘tlouci kladivem, údery pohánět, vrážet’ 1 kalti 2. tr., intr. ‘bít, mlátit, tlouci’ 1 kalti 6. tr., intr. ‘sekát, osekávat’ 1 kalti 7. tr. ‘ostřit, mlátit (žernovy)’ 1 kalti 10. tr., intr. ‘tlouci do kovu kladivem’ 1 kalti 14. tr. ‘bít, naklepávat (kosu), ostřit’ 1 kalti 3. tr., intr. ‘ťukat, klepat, klapat; kapat’ 282 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne OBR. 22. Schémata sloves kelti a kalti Vidíme zásadní rozdíl oproti polysémii slovesa kelti. Všechny významy mají stejnou strukturu ELD, zatímco jejich rozdíly jsou konceptuální (s metaforou nebo bez ní). Zajímá nás pouze vztah mezi strukturami ELD sloves kelti a kalti (viz obr. 22). Prostorově-časové a JD vlastnosti slovesa kalti odpovídají struktuře frejmu AFK/L a dokonce ji také naplňují. Když překonáme gravitační sílu, zvedneme předmět z nižšího místa L1 a položíme jej na vyšší místo L2, máme několik možností (viz obr. 17). V oddílu 2.2 jsme zkoumali průsečík mezi statickým stavem (čas) a následným zvedáním (cesta) (srov. obr. 18). Ve stavu L2 lze předmět pustit z rukou nebo jej shodit na zem. Pokud si však zachováme kontakt s předmětem a kontrolu nad ním, můžeme jej vrátit zpět na dvourozměrný povrch, z něhož byl iškeltas, pouze jediným přirozeným způsobem – kalti. Įžvalgos / Insights 283 ALGIRDAS SAUDARGAS L-K(T) lekti L-(J)K likti, laikyti, laikas L-(V)K laukas I,II L-(V)K laukti L-(N)K lenkti, linkti LK alkūnė LK alkti, alka I,II K-L kelti, kilti K-L kalti K-L kalėti (S)K-LB kalbėti K-L kelias K-L kelta K-L kaulas K-LP kilpa K-L kaklas KL kloti KL klėsti I,II KL-JD klejoti, kliedėti KL-V kliauti, kliudyti KL klausti, klausyti KL-B klebti KL-VB klaupti KL-N klanas KL-V klevas KLŠ kulšė AFL/K 3D prostor AFK/L 23 OBR. Vnímání prostoru v kořenovém svazku K/L <> L/K SEJL vyčleňuje sloveso kalėti do samostatného etymologického hnízda. Pohlížíme-li na tento soubor lexémů LKŽ z extralingvistického a extrasystémového hlediska, neměli bychom mít problém interpretovat je z hlediska ELD souběžně se slovesem kalti: 3 kálti, kãli (kãla), kãlė [žr. 1 kalėti 3] Velký strom tlačí malý stromek, neboli jej zastiňuje. 1 kalėti, kãli, -ėjo 1. intr. ‘být ve vězení’ 1 kalėti 3. tr. ‘utlačovat, zastiňovat, dusit (rostliny)’ 284 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 1 kalėti 4. intr. ‘zanikat, když člověk zůstává na jednom místě a je stísněn’ Možná jiní, kteří pocítili nebeské dálavy, už nebudou v samotě chřadnout B. Sruog. refl.: Celý den jsem zavřený a sklíčený]. 2 kàiti, kãlia, kõlė tr. ‘o co opírat, co skrývat či přikládat k něčemu’. Nyní se podívejme na pět podstatných jmen, která SEJL rozděluje do samostatných etymologických hnízd (viz obr. 23). K jejich popisu použiji termín „reifikace“ přibližně ve smyslu Ronalda Langackera (Langacker 2008: 95, 107, 119), aby náš přístup zůstal nezávislý na slovotvorbě. Pro názornost uveďme příklad. Při popisu polysémie slovesa kelti jsme použili schéma ŠTT. V rozšířené podobě schématu se sloveso kelti ZDROJ > CESTA > CÍL zaměřuje na začátek a konec a samotný průběh ignoruje. Sloveso kilti, jak jsme viděli, vyjadřuje schéma VERTIKÁLA. Podstatné jméno kelias tedy představuje reifikaci jednorozměrné části rámce AFK/L, zcela nezávisle na slovotvorbě či etymologii tohoto slova. Ve vztahu ke slovesu kelti je kelias reifikací prostřední části schématu ŠTT, tedy CESTY. Toto schéma pak slouží jako předobraz v podobě konceptuální metafory pro užití podstatného jména kelias. Základní užití je konkrétní: 1 kelias 1. ‘úsek země, po němž se chodí nebo jezdí’ Tato cesta se už (lidé) neprojíždí J.]abl. V jiných užitích téže lexémy se kelias chápe jinak: Ta cesta vede přes Svierius. Jde o fiktivní pohyb (Talmy 2000: 99). Vedle cesty rostl zelený doubek. Zde je cesta součástí krajiny. 1 kelias 3. ‘v prostoru (ve vzduchu, ve vodě) linie, po níž probíhá pohyb’ Povedu ji po cestách hvězd Mair. Jde o konceptuální metaforu. Výklad v LKŽ popisuje předobraz. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat, ale schéma bude všude stejné. Totéž lze říci o dalších etymologických hnízdech, s několika poznámkami. Kaulas je zjevně reifikovaný jednorozměrný objekt, přestože jeho užití využívá mechanické vlastnosti kosti. Kilpa je jednorozměrná uzavřená linie. Krkem nejen kýváme ve vertikální ose, ale můžeme se také rozhlížet v horizontální rovině. Zajímavé je, že zde přichází na pomoc srovnávací lingvistika: kaklas < *kal-klas (SEJL 2007: 245). Lze to chápat různě, ale podle rámce AFK/L to tak má být. Zbývá staré slovo kėlta (taková podoba je uvedena v SEJL). V LKŽ nacházíme: 1 kėlta 1. viz 1 keltas 1 keltas „dřevěný plovoucí most, po němž se přechází na druhý břeh řeky, když tam není most; vor“ 2 kėlta viz keltava 1 kėltava 1. viz keltuva 1 kėltuva „skot, dobytek“. Įžvalgos / Insights 285 ALGIRDAS SAUDARGAS Jak se toto slovo hodí k AFK/L? S jednou keltuvėlė jsme už měli co do činění: 1 keltuvė „kráva“. Připomeňme si: kélti VI.3. „převést na jiné místo (dobytek na pastvině)“ Otec šel přehánět krávy. Tato dnes již téměř zapomenutá činnost byla od dob neolitické revoluce nejcharakterističtějším rysem paseného dobytka, tedy keltuvų. Je zřejmé: keltuvos jsou ty, které je třeba neustále přesouvat (samozřejmě: kélti VI.3). Co říká srovnávací jazykověda? SEJL odvozuje slovo kelias od podoby *kelas a zaniklého slovesa *kelti (význam „uvést do pohybu, vyvolat posun nebo otáčení“), které se spojují s praindoevropským kořenem *kʷelh₁-o- (SEJL 2007: 271). Spojovacím článkem tohoto výkladu je právě slovo kélta. Podle (SEJL 2007: 272) tedy kelias znamená „cestu, po níž se žene dobytek na pastvu“. Všechno je nějak vzhůru nohama. Jenže my se přece také díváme z různých perspektiv… Shrneme-li to, můžeme tvrdit, že struktura ŠP K-L ELD všude dodržuje omezení na jednorozměrnou část prostorového členění. Rozmanitost ELD se soustřeďuje v polysémii hlavního slovesa kelti. Další proměny struktury ELD vzájemně propojují slova, která nejsou příbuzná (kelti / kalti), zatímco uvnitř etymologického hnízda změny ELD obvyklým způsobem provázejí slovotvorbu a ohýbání. Přejděme k ŠP KL– a podívejme se na zbývající část prostorového členění – dvourozměrný povrch. Je pochopitelné, že pozornost přitahuje sloveso kloti: klóti 1. přech. „rozprostírat, pokládat, klást něco na povrch“ Zemi pokrývá hedvábí listí S.Nėr. Ostatní významy mají stejnou strukturu ELD. Snad stojí za zmínku jen dvě charakteristické metafory: 22. zvrat. „dařit se“ Na cestě se mi dařilo dobře. išklóti 7. přen. „vypovědět, vyložit, objasnit“ Je třeba najít takového člověka, který by dovedl… předstoupit před někoho a všechno náležitě vyložit LzP. jako listí klóti „mluvit plynule“. Máme však deset etymologických hnízd (viz obr. 23). Co je spojuje s dvourozměrným povrchem? Zkoumáme empirický materiál, a proto mu nemusíme nic vnucovat, musíme si však objasnit, jak jej lze interpretovat v přijatém teoretickém rámci. Připomeňme si, že sloveso kelti, které zůstává v mezích jednorozměrné části členění, rozvinulo svou polysémii v abstraktním schématu ŠTT a zcela se vzdálilo jak vertikálnímu pohybu, tak i samotné JD (stále táž kravička nebo moderní informace). Totéž nacházíme i u ŠP KL-. Jazyk rozvinul protiklad {jednorozměrná linie <> dvourozměrný povrch} v abstraktně jednorozměrné opozici účelového pohybu (ŠTT) vůči jeho opaku. Kloti je pouze přímou prostorovou interpretací. Ve skutečnosti nacházíme dvě zásadní zobecnění, která motivují celý soubor lexikálních jednotek KL-. Prvním zobecněním je rozšíření pohybu z dvourozměrné plochy do trojrozměrného prostoru (klėsti) s příslušnými metaforami (klėstėti). Druhým zobecněním je popření účelového pohybu (klysti): 286 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne bloudit 1. intr., tr. ‘jít nesprávnou cestou, nepozorovaně sejít ze správné cesty’. S LKŽ lze strávit hodiny a hodiny a přesvědčit se, že všechna bohatě rozvětvená hesla pluošto, a to jak co do fonologické podoby, tak co do jemných odstínů významu, jsou z hlediska ELD motivována jedním či druhým z uvedených způsobů. Níže uvádím jen některé příklady. 1 klestit, klęsčia (–čia, klėčia, klėčia), -tė (klėtė, klėšo) 1. tr. ‘zametat, zametat kolem, klastyti’ 3. tr. ‘ovívat, obklopovat’ 4. tr. ‘skrývat, chránit, bránit’ 6. intr. ‘pohybovat se, vznášet se’ atd. Komentáře netřeba. Klesčia (1 klėsti 9. ‘šířit, rozšiřovat’), tedy šíří se a rozvíjí, a to jak výrazově, tak v sémantických odstínech nejrůznějších kontextů. Mezi užitími nacházíme: Javor rostl nejvýše, rozprostíral lístky nejšíře. Z hlediska ELD už není třeba se ptát, co je javor. klejóti 1. ‘blouznit, snít’ klejóti 3. ‘chodit zabloudile, bloudit, nenajít cestu’ Jako heslové slovo zvolil SEJL klejóti. Hláskové změny mají svá vlastní kritéria. Z hlediska struktury ELD je klejóti 1 metaforou, jejímž předobrazem je klejóti 3. Typickým významem je tedy již zmíněné bloudit 1. Protiklad hory a údolí opakuje dvojice mluvit / naslouchat. Tento seznam lze dále rozšiřovat. Interpretaci se mi nepodařilo najít pouze u prasete, které patří do pluošto K–L. Do seznamu jsem je nezařadil, protože SEJL považuje etymologii prasete za nejasnou. Mohli bychom tvrdit, že shoda je stoprocentní, pokud někde nějaké prase něco nerozryje. Ale i prase sní o mracích (vertikále!). 3. POHÁDKA O NARNII Hrdinové dětských knih Clivea Staplese Lewise se nejednou dostanou do tajemné země Narnie a vracejí se z ní poté, co vykonají různé skutky. Při každém dobrodružství se tam děti dostávají různými způsoby, všechny však mají společný rys – do Narnie se vstupuje ponořením. Ne vždy se ponořují do vody. Jednou musí projít (prohloubit) zadní stěnou staré šatní skříně, jindy překročit nějaký jiný skutečný (včetně vodního) či představovaný povrch. Lewisovi hrdinové se vždy dostávají nejen do jiného prostoru, ale i do jiného časoprostoru. Často se vracejí domů jinými cestami než těmi, kterými se tam dostali: spletitými zákrutami děje proplétají navštívené světy se svým vlastním v jediný obraz světa. Įžvalgos / Insights 287 ALGIRDAS SAUDARGAS OBR. 24. Svazek kořenů N-R Vypráví se, že spisovatel zvolil název pohádkové země náhodně. Při listování starou mapou Itálie si všiml městečka Narnia (dnes Narni) v Umbrii, na půli cesty mezi Římem a Assisi. Zamlouvala se mu zvuková podoba tohoto jména. Je to náhoda, ale spojení Narnie s litevským slovesem nerti není arbitrární. Městečkem Narni protéká umbrijská řeka Nera, která se vlévá do Tibery, a kořen ner znamená v umbrijštině hrdinu. V Litvě také teče řeka Neris, zatímco pod vodou místo hrdiny se potápí nirà nebo neróvė. Jde o indoevropské dědictví. Řecký bůh moře Nereus a jeho dcery, nymfy, jsou Nereidy. Ve skandinávské mytologii jsou s vodou spojováni bůh Njord a jeho družka Nertus. Nezapomeňme ani na Narcisův vztah k vodní hladině, která odráží jeho tvář (MNM 1992: 212, 231, 201). Už by nás nemělo překvapovat, že kognitivní strukturu najdeme pouze v litevštině, protože sloveso nerti si svůj hlavní význam 1 nérti 1. „rychle se nořit, sestupovat (např. do vody)“ zachovalo pouze v baltských a slovanských jazycích (MA 2006: 293). Fonologické schéma souhlásek je znázorněno na obrázku 24. V SEJL najdeme osm hesel, která se slučují do čtyř etymologických hnízd: N-R nerti I, nerti II, narys, niuras N-R norėti, norint N-RŠ neršti N-RT nertėti 288 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne Z hlediska sémantiky etymologie spojuje ŠP N-R do pěti prototypických významů: 1 nėrti 1. „prudce se ponořit, sestoupit (zpravidla do vody)“ 2 nėrti 1. „zhotovovat krajku, síť; plést“ norėti 1. „pociťovat touhu, přát si“ 1 neršti „klást jikry, třít se (zpravidla o rybách, žábách)“ nertėti 1. „velmi se zlobit, zuřit, běsnit, hněvat se“ LKŽ uvádí sloveso nerti ve dvou samostatných heslech: 1 nerti „prudce se ponořit do vody“ a 2 nerti „plést“. Jazykovědci se neshodují na tom, zda jde o různé významy jednoho slova, nebo o homonyma, tj. slova, jejichž významy se natolik vzdálily, že je třeba uvést v samostatných heslech. V učebnici Jonase Palionise (1999: 185) se připomíná, že v prvním vydání DLKŽ (1954) bylo zvoleno první řešení, zatímco v dalších vydáních, stejně jako v LKŽ, už druhé. Učebnice vysvětluje, že „dosud nebyla stanovena přísnější kritéria, která by umožňovala říci, zda v konkrétním případě máme jedno polysémní (mnohovýznamové) slovo se vzdálenými významy, nebo dvě slova – homonyma“ (tamtéž). Jinými slovy, dosud není jasné, co znamená pojem „vzdálené (nebo blízké) významy slova“. Srovnávací jazykověda v tomto konkrétním případě mnoho dalšího nevysvětluje. SEJL uvádí tuto etymologii: 1 potápět se I, 2 potápět se, niuras, narys < *nerH- norėti < noras < *nārā- < *nā-ra < *neh₂-ro- neršti < *nerḱ- SEJL tvrdí, že 2 nerti je „pravděpodobně etymologicky spojeno“ s 1 nerti, ale nepředkládá argumenty (SEJL 2007: 421, 422). MA uvádí 1 nerti jako příklad slovesného tvaru zachovaného v litevštině, který odpovídá předložce praslovanského původu *ner („po“, po). Tato předložka zajímavým způsobem dala vzniknout germánskému slovu north – sever (protože Indoevropané spojovali sever s dolní částí). Naproti tomu 2 nerti je v téže práci uvedeno jako příklad kořene *(s)ner- (význam „upevňovat nití nebo provazem“) (MA 2006: 234, 293). Problém je ve skutečnosti stejný: rekonstruované kořeny mají podobné významy jako litevská slova a je třeba odpovědět na tutéž otázku, zda jsou si významy blízké, nebo vzdálené. Prostorově-časová struktura ponořování do vody (1 nerti) je znázorněna na obrázku 25. Pro pletení (2 nerti) už takový obrázek nestačí. V čem jsou prostorově-časové struktury obou skupin významů podobné a v čem se liší? Obě jsou společně znázorněny na obrázku 26. Představme si plochu P napnutou přes uzavřenou čáru L. Pohyb začíná v bodě A a v bodě B protíná plochu P. Dále je vyznačen bod C, v němž lze zvolit mezi dvěma možnostmi pokračování pohybu. Pokud je plocha P hladinou vodní plochy a čára L je její břehovou linií, pohyb může pokračovat pod hladinou, ale chceme-li se vrátit do výchozího bodu A, budeme ji muset znovu překročit (vodní) Įžvalgos / Insights 289 ALGIRDAS SAUDARGAS 25 OBR. Prostorově-časová struktura slovesa 1 nerti povrchu v bodě D. Jestliže P je (pomyslný) povrch na uzavřené čáře, můžeme se vydat jiným směrem a obejít hranici L, aniž bychom povrch protli, a vrátíme se do výchozího bodu A. Právě v bodě C dochází k volbě mezi 1 nerti a 2 nerti. Tento bod volby je předmětem našeho zkoumání. O jaký předmět jde a které vědy takové předměty zkoumají? Kresbu lze snadno interpretovat v matematice. Znázorňuje důležitou vlastnost dvourozměrného omezeného povrchu: když takovým povrchem proplujeme, máme dvě cesty, jak se vrátit do výchozího bodu. Tuto situaci lze formulovat jako fakt z matematického oboru – topologie. Matematiky však vůbec nezajímá, že tyto dvě možnosti vyjadřuje tentýž litevský kořen. Ani sémantický výzkum matematiku nepotřebuje. Prostorové vztahy jsou zřejmé a složitá matematická oblast zde nic nepřidá. Všichni vidí tytéž významy slovesa, které jsou podrobně popsány v LKŽ, ale každý vidí jen to, co mu paradigma konkrétní vědy umožňuje a chce vidět. Významy slovesa nerti se zřetelně dělí do dvou skupin pojmů, které se zásadně liší: 1 nerti (prudce se ponořit do vody) a 2 nerti (plést). Ponoření do vody nemá s pletením nic společného. Co tento přístup nevidí? Nevidí to, co je hlavním metodologickým nástrojem našeho výzkumu: část obsahu významu slova, 290 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sąkmės lietuvių kalbos žodyne 26 OBR. Společná prostorově-časová struktura sloves 1 nerti a 2 nerti která vyjadřuje vztahy prostoru, času a dynamiky sil (ELD). Umístěme rozcuchanou kočku do bodu C, aby spatřila celou strukturu ELD. Předmětem našeho výzkumu není ani tak samotný bod jako spíše stav mysli tváří v tvář volbě. V oddílu 1.2 jsme takový stav nazvali abeja. Když se na svůj příklad podíváme tímto způsobem, nejenže vidíme celek významů slova, ale můžeme spatřit i výjimečný fakt litevštiny. Kořen ner si v litevštině zachoval stav abeja. Lze se o tom snadno přesvědčit postupným rozvíjením třeba takovéto věty: Ponořuji se… Pletu síť… Pletu síť do vody. Pomocí jednoduchých psychologických testů, jakých se po celém světě denně provádějí tisíce, by bylo možné ověřit, jak se mění porozumění větě. Je velmi pravděpodobné, že by se měnilo v tomto pořadí: 1 nérti > 2 nérti > 1 nérti. Než se psychologové v Litvě začnou zajímat o jedinečné vlastnosti vlastního jazyka, nezbývá nám než pokračovat ve výzkumu vlastními prostředky. V bodě C volíme prostorový kontext, Įžvalgos / Insights 291 ALGIRDAS SAUDARGAS takzvaný referenční rámec (AF). Volba, k níž vedou tento i další litevské příklady, je v současném výzkumu prostorového vnímání neprávem opomíjena. Připomeňme si, že prostor je trojrozměrný a izotropní. Sémantika slovesa nerti vede ke stejnému prvnímu kroku, jímž se izotropie prostoru omezuje a který jsme probírali v oddílu 2.1. Dvě možné nejjednodušší volby rozlišují významy 1 nérti a 2 nérti. Význam 1 nérti je chápán v rámci AFK-L, protože vodní hladina, skrz niž se noří, není v žádném užití omezena. Na rozdíl od sémantiky K/L, kde se vše odehrává nad povrchem země, je zde popsán stav pod (vodním) povrchem. Význam 2 nérti již není spojen s vodou, avšak povrch, skrz nějž se noří, je omezený. Nepřesouváme se do rámce AFL-K jako v případě L/K, nýbrž do průniku rámců AFK-L a AFL-K. Zde by se měl termín „průnik“ dát do uvozovek, protože přímo označuje pouze geometrický fakt, že obrys L vzniká jako průřez otevřeného a uzavřeného povrchu. Pro kombinaci samotných referenčních rámců by se patrně měla použít technika konceptuální integrace (angl. blending). V tomto článku by to zabralo příliš mnoho místa. 4. POVĚST O LÁSCE A ŠTĚSTÍ Struktura svazku kořenů L-M/M-L je znázorněna na obrázku 27. Heslová slova SEJL se seskupují do 11 etymologických hnízd: L-M lemti, laimė M-L milý, milující, milovat M-L milti M-L mlít, mlýn, motýl, mouka, hlína, modrý, písková směs, písek M-L melas M-LD melsti M-LD meldas M-LK malka M-LK malkas M-LŠ malšti M-LŽ dojit, obr ŠP L-M zahrnuje pouze jedno etymologické hnízdo, jehož sémantiku vyjadřující vztah části a celku jsme probrali v oddílu 1.4. Zde se podrobněji zaměříme na ŠP M-L, které tvoří deset etymologických hnízd. Proberu sémantiku pouze čtyř hlavních hnízd (bez dalších souhlásek). Název pověsti naznačuje symetrii meilė / laimė. Kognitivní podstata symetrie však nespočívá v těchto populárních slovech, nýbrž v obrácení vztahu mezi celkem a částí. Obrátíme-li strukturu ELD lemti / limti, tedy odlomení části (lamo) od celku (lėmimą), musíme očekávat opačný děj – skládání celku z částí. 292 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne 27 OBR. Svazek kořenů L-M / M-L Kognitivní struktura M-L říká něco jiného. Jak uvidíme, sémantika slov M-L vede ke vztahu omezeného / neomezeného a diskrétního / spojitého. Slovesa svazku M-L vyjadřují proměnu z diskrétního omezeného na diskrétní neomezené a poté transformaci na spojité omezené. Ve skutečnosti, když odlamujeme lamą koláče nebo chleba, nevyjímáme součást z mechanismu, ale oddělujeme část omezeného spojitého objektu (odlamujeme). Bylo by zajímavé z tohoto hlediska hlouběji prozkoumat a nově promyslet Greimasovu mytologickou analýzu. V tomto článku se omezím na analýzu ŠP M-L, k níž nyní přecházím. Sémantika M-L / L-M má podobu konceptuální metafory (jak je chápána v kognitivní lingvistice). Jde o mapování z konkrétní oblasti (výroba a konzumace chleba) do abstraktní oblasti (vztahy v komunitě), které spojuje táž ELD struktura. Výroba (a konzumace) chleba se skládá ze tří etap: a) obilí se mele na mouku, b) mouka se zadělá (s vodou), c) chléb se peče (v ohni), d) chléb se krájí ke konzumaci. Tyto etapy nejsou výmyslem, nýbrž jsou převzaty z jazyka. Odpovídají třem etymologickým hnízdům, jejichž základem jsou slovesa: malti, milti ir lemti. Všechna ostatní hnízda se opírají buď o podstatná jména (například mylas), nebo obsahují souhláskové skupiny (například melsti) a jsou z kognitivního i fonologického hlediska odvozená. Tyto Įžvalgos / Insights 293 ALGIRDAS SAUDARGAS Tři etapy v oblasti vztahů v komunitě nejsou zřejmé, proto nejprve představím ELD. Kognitivní sémantika rozděluje vnímané jevy na ohraničené / neohraničené a diskrétní / spojité (Talmy 2000: 59). Čtyři výsledné kombinace znázorňuje obr. 28. Šipky zachycují sled přeměn: přechod od ohraničeného diskrétního k neohraničenému diskrétnímu, transformaci z diskrétního na spojité a konečně přeměnu neohraničeného spojitého na ohraničené spojité. Naším cílem je ověřit, že struktura ELD sémantiky sloves s kořenem M-L odpovídá právě těmto přeměnám. Tyto přeměny navíc probíhají paralelně jak v konkrétní oblasti (při výrobě chleba), tak v abstraktní oblasti (ve vztazích v komunitě), jak vyžaduje schéma konceptuální metafory. Na první pohled není zřejmé, že sloveso mlít souvisí s přeměnou ohraničeného diskrétního na neohraničené diskrétní: mlít 1. ‚rozmělnit zrní na mouku‘. Tento význam zjevně označuje jednoduchý mechanismus, jímž se ze zrn získává mouka. Použití v širším kontextu ‚rozmělnit, rozdrtit, rozmačkat něco na mouku, na malé částečky‘ je ještě zřetelnější. Mlít znamená přeměňovat větší hmotné objekty na menší, jemnější nebo (v případě mouky) dokonce sotva viditelné. Z tohoto hlediska je sloveso mlít synonymem sloves drtit, rozmačkávat, rozmělňovat, štípat a podobně, která vyjadřují tentýž děj z různých hledisek a v různé míře. Podívejme se blíže na kontext, který nám poskytuje LKŽ. Ani to, že mouka je ‚produkt namletých zrn‘, nám neříká nic nového. Mnohé však mění jednotné číslo tohoto slova: mouka ‚moučná část zrna‘. Protože to má pro náš výzkum zásadní význam, stojí za to podívat se na soubor příkladů, které uvádí LKŽ: Avižų mažas miltas, o didelė sėlina. Grūdą parkandus, miltas matyti. Ar pupelė, ar žirnis – turia tokį pat miltą. Mažųjų linų sėmuo y[ra] juo pripurpęs, didelį miltą turia. Grūdai sudžiūvo, bet nebuvo dar milte, iš to badas [1868 m.]. Tyto příklady ukazují stavbu zrna, která byla v zemědělské komunitě velmi jasně chápána. Z ní vyplývá, že mouku nezískáváme tak, že „rozmělníme zrna na mouku“, nýbrž nějakým jiným způsobem, protože mouka už v zrnu je. Dokonce se říkávalo – „zrno je / není v mouce“ podle toho, zda je mouka velká, nebo malá. Zrna už v sobě obsahují mouku. Každé zrno má svou mouku a jejich souhrn při mletí tvoří mouku. Mouka je v zrnu jako v nádobě, které se říká otruby. Při mletí se mouka odděluje od otrub a uvolňuje se z nádoby. Využijme kognitivní struktury, abychom objasnili rozdíl mezi významy slovesa mlít ‚rozmělnit zrní na mouku‘ a ‚rozmělnit, rozdrtit, rozmačkat něco na mouku, na malé částečky‘, ačkoli je LKŽ uvádí jako jeden a tentýž význam 294 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne mletí: ohraničené diskrétní přechází v neohraničené diskrétní 2 mlít: neohraničené diskrétní přechází v neohraničené spojité 1 mlít: spojité neomezené se mění v spojité omezené OBR. 28. Změna struktury legendy M/L ELD varianty. Kameny můžeme rozdrtit na drť, ještě jemnější je štěrk, potom písek a nakonec prach. Když takto chápeme mletí zrn, nacházíme se na hrubší úrovni kognitivní struktury, která se hodí pro kámen, ale nevěnuje pozornost hlubšímu poznání, struktuře zrna. Pokud meleme kámen, spojité omezené se mění v diskrétní neomezené. Přesněji řečeno, jde o jiné schéma, v němž se jednotkový objekt mění v množství. Pokud meleme zrna a bereme v úvahu strukturu zrna, diskrétní omezené se mění v diskrétní neomezené. Tyto proměny jsou chápány odlišně. Kámen (spojité omezené), rozemletý na prach (diskrétní neomezené), není nádobou na tento prach. Zrno má otruby, které obsahují mouku, a když meleme zrna, mouku z této nádoby uvolňujeme. Jde o zásadně odlišné kognitivní struktury. Jazyk je při jejich vyjadřování velmi přesný. Když z nádoby uvolňujeme diskrétní nebo spojitý obsah, používáme různá slova. Vodu (spojité) z nádoby vyléváme, zatímco zrna (diskrétní) ze pytle vysypáváme. Vodu nemůžeme vysypat ani zrna vylít. Mouka, stejně jako prach, se ani nesype, ani nevylévá. Zaujímá přechodné, mezilehlé postavení, proto Įžvalgos / Insights 295 ALGIRDAS SAUDARGAS musíme použít univerzální slovo: mouku sypeme (ale sypeme i vodu, i zrna). Kognitivní struktura sémantiky slovesa mlít tedy obsahuje jak hrubší, tak hlubší strukturu. Je mlít synonymem slovesa sypat, nebo drtit, závisí na hloubce poznání. Jazyk bývá zároveň precizně přesný i poeticky volný. Jak jsme uvedli, vodu nemůžeme sypat a zrna nemůžeme lít. Přeneseme-li totéž schéma metaforicky do společenské oblasti, v LKŽ zjistíme, že lidé mohou jak téct, tak se sypat i hrnout se. Takto zdůvodňujeme výše zmíněnou fázi výroby chleba a. Struktura etap b a c je zcela zřejmá, protože chléb se vyrábí z mouky (diskrétní neomezené) a zaděláním těsta a pečením se mění ve spojitý objekt. Mimochodem, slovo duona se používá jak v omezeném významu (bochník chleba), tak v neomezeném (dej mi chleba). Tato etapa zahrnuje dvě proměny: z diskrétního na spojité a z neomezeného na omezené. Probereme je společně, protože sémantika slov se zajímavým způsobem překrývá. Souvislost se slovesem milti není zřejmá. V LKŽ nacházíme dva významy (a dvě fonologické podoby): 1 milti, milia, mylė ‚ponořit rozpálené kameny do studené vody (v lázni)‘ Pojďme do lázně – už jsem viděl, jak kameny ponořují. 2 milti, milsta, milo ‚začít se milovat‘ Když lidé žijí v souladu, začnou se mít rádi. Druhý význam 2 milti odhaluje kognitivní vrstvu. Význam ‚začít se milovat‘ uvedený v LKŽ zůstává na povrchu, zatímco příklad ukazuje k hlubší vrstvě. Lidé milsta, pokud žijí v souladu. Můžeme to chápat tak, že se lidé začínají mít rádi. Sloveso milsta se však užívá intranzitivně, tj. neukazuje, co lidé dělají, nýbrž co se s nimi děje – lidé milsta. Lidé se mildami mění ze soužití jednotlivců (diskrétní neomezené) ve společenství (spojité omezené). Jde o stejnou proměnu jako při výrobě chleba z mouky. V LKŽ nenacházíme význam, že mouka se při přeměně v chléb milsta. Opět vůbec nezáleží na tom, zda takový význam někdy existoval nebo zda měl nějakou jinou fonologickou podobu. Konzervativní je samotná kognitivní struktura a dokládá ji význam slovesa. Nejúžasnější je, že první význam slova 1 milti přímo souvisí s výrobou chleba. Mouka už nemá individualitu, ale bez ní chléb neupečeme. Aby se však stala chlebem, musí mouka projít procedurou ohně a vody plnou symboliky. Začíná mystérium ohně a vody a jen díky němu budeme mít voňavý chléb. Mouka tedy není pouze důsledkem mletí, ale také příčinou následného dění (milti). Spojuje složky v jeden celek – chléb. Zbývá připomenout, že v dávných dobách se chléb pekl v lázni... Kognitivní strukturu etap b a c dokládají i další slova. SEJL uvádí slovo mylas jako heslo pro všechny významy a tvary spojené s láskou, včetně 2 milti. Samostatně uvádí pouze 1 milti, jehož původ ponechává nevysvětlený. Kognitivní pohled však vše uvádí do souvislostí. Podstatná jména se seskupují kolem: mylas, mielas, mielės. Není těžké rozpoznat společný významový jmenovatel – sjednocující... 296 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne jeden celek (chléb, společenství, budovu) „ferment“, – znamenalo by to kvasnice, sádru, nebo milého člověka? Jde o přechod od diskrétního k spojitému. Poslední etapa d je spojena s fonologickou změnou M-L > L-M. ŠP L-M jsme, jak již bylo zmíněno, probrali v oddílu 1.4. Zajímavé je, že v LKŽ je také fonologická metateze milinys / liminys. Je pochopitelné, že její povaha je zcela odlišná. ŠALTINIAI DLKŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, trečiasis elektroninis leid., vyr. red. Stasys Keinys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. IPU 2014–2015 – Istorija. Pilietinis ugdymas. Mokymosi priemonių katalogas. Kaunas: Šviesa, Vilnius: Alma littera. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002; elektroninis variantas. Redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Rიტutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internete www.lkz.lt. MA 2006 – Mallory J. P., Adams D. Q. The Oxford Introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European World. Oxford University Press. MNM 1997 – Mify Narodov Mira. Olimp. SEJL 2007 – Smoczyński Wojciech. Słownik etymologiczny języka litewskiego, Vilnius: Vilniaus universitetas. LITERATŪRA Adolphs Ralph 2015: The unsolved problems of neuroscience. – Trends Cogn Sci 19(4), 173–175. Allan Kathryn 2009: An Inquest into Metaphor Death: Exploring the Loss of Literal Senses of Conceptual Metaphors. – Conceptual Metaphor Theory: Thirty Years After. Journal of Cognitive Semiotics 5(1–2), ed. by Riccardo Fusaroli, Simone Morgagni, 291–311. Būga Kazimieras 1958–1962: Rinktiniai raštai 1–3. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Chilton Paul 2014: Language, space and mind: the conceptual geometry of linguistic meaning. Cambridge: Cambridge University Press. Clark Herbert 1973: Space, time, semantics, and the child. – Cognitive development and the acquisition of language, ed. by T. Moore. New York: Academic Press, 27–63. Įžvalgos / Insights 297 ALGIRDAS SAUDARGAS Cuyckens Hubert, Geeraerts Dirk 2007: Handbook of Cognitive Linguistics. Oxford University Press. Dehaene Stanislas 2014: Consciousness and the Brain: Deciphering How the Brain Codes Our Thoughts. Viking Press. Dehaene Stanislas, Brannon Elizabeth, ed. 2011: Space, Time and Number in the Brain. Searching for the Foundations of Mathematical Thought. Academic Press. De Mulder Walter 2007: Force dynamics. – Cuyckens, Geeraerts Handbook of Cognitive Linguistics. Oxford University Press, 294–317. Ellenberger Henri F. 1970: The Discovery of the Unconscious: The History and Evolution of Dynamic Psychiatry. New York: Basic Books. Evans Vyvyan, Chilton Paul, ed. 2010: Language, Cognition and Space: The State of the Art and New Directions. Equinox Publishing Ltd. Federmeier Kara, Laszlo Sarah 2009: A beautiful day in the neighborhood: An event-related potential study of lexical relationships and prediction in context. – Journal of Memory and Language 61, 326–338. Fusaroli Riccardo, Morgagni Simone, ed. 2009: Conceptual Metaphor Theory: Thirty Years After. Journal of Cognitive Semiotics 5(1–2). Galton Antony 2011: Time flies but space does not: Limits to the spatialisation of time. – Journal of Pragmatics 43(3), 695–703. Geeraerts Dirk 2010: Theories of Lexical Semantics. New York: Oxford University Press Inc. Greimas Algirdas Julius 2005a: Struktūrinė semantika. Metodo ieškojimas. Vilnius: Baltos lankos. Greimas Algirdas Julius 2005b: Lietuvių mitologijos studijos. Vilnius: Baltos lankos. Hadamard Jacques 1945: The Psychology of Invention in the Mathematical Field. New York: Princeton University Press. Jackendoff Ray 2003: Foundations of Language: Brain, Meaning, Grammar, Evolution. USA: Oxford University Press. Jakaitienė Evalda 2005: Leksikografija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Jakaitienė Evalda 2010: Leksikologija: studijų knyga. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. 298 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne Jeffery et al. 2012: Navigating in a 3D world. – Behavioral and Brain Sciences. Cambridge University Press. Kantas Imanuelis 1982: Grynojo proto kritika. Vilnius: Mintis. Karaliūnas Simas 1995: Etnokultūra, kalba ir krikščionybė. – Liaudies kultūra 3, 8–10. Kaukienė Audronė 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžio istorija 1. Klaipėda: Klaipėdos universitetas. Kašubienė Laima 2012: Marijampolės „Smalsučio“ pradinė mokykla. Lietuvių kalba. Skaitymas. Literatūros bei kultūros pažinimo pradmenys. Patarlės ir priežodžiai. 3 klasė. Prieiga internete: http://peliukai.lt/lietuviu-kalba/3-klase Koch Christof, Marcus Gary 2015: Neuroscience in 2064: a look at the last century. – The Future of the Brain, ed. by Marcus G., Freeman J. Princeton University Press, 255–269. Kugler Paul 1980: Archetypal linguistics: an inquiry into the relation between phonetics and the imagination. Thesis/dissertation. State University of New York at Buffalo. Kugler Paul 2002 (1982): The Alchemy of Discourse: Image, Sound and Psyche. Daimon. Kutas Marta, Hillyard Steven 1980: Reading senseless sentences: Brain potentials reflect semantic incongruity. – Science: 207, 203–205. Lakoff George 1987: The Death of Dead Metaphor. – Metaphor and Symbolic Activity 2(2). Lakoff George 1993: The Contemporary Theory of Metaphor. – Metaphor and Thought, ed. by Andrew Ortony. Cambridge: At the University Press. Lakoff George, Johnson Mark 1999: Philosophy In the Flesh: The Embodied Mind and Its Challenge to Western Thought. New York: Basic Books. Lakoff George, Nuñez Rafael E. 2001: Where Mathematics Comes From: How the Embodied Mind Brings Mathematics into Being. New York: Basic Books. Landau Barbara, Jackendoff Ray 1993: “What” and “Where” in Spatial Language and Spatial Cognition. – Behavioral and Brain Sciences 16, 217–38. Langacker Ronald 2008: Cognitive Grammar. A Basic Introduction. Oxford University Press. Levinson Stephen C. 1996: Language and space. – Annu. Rev. Anthropol. 25, 353–82. Lévi-Strauss Claude 1997 (1962): Laukinis mąstymas. Vilnius: Baltos lankos. Įžvalgos / Insights 299 ALGIRDAS SAUDARGAS Maceina Antanas 1994 (1978): Filosofijos kilmė ir prasmė. Raštai 6. Vilnius: Mintis. Mancia Mauro 2006: Implicit memory and early unrepressed unconscious: Their role in the therapeutic process (How the neurosciences can contribute to psychoanalysis). – Int J Psychoanal 87, 83–103. Mandler Jean 2004: The foundations of mind. Origins of conceptual thought. Oxford university press. Marcus Gary, Freeman Jeremy 2015: The Future of the Brain: Essays by the world’s leading neuroscientists. Princeton University Press. Marghetis T., Edwards L., Núñez Rafael R. 2014: More than mere handwaving: Gesture and embodiment in expert mathematical proof. – Emerging Perspectives on Gesture and Embodiment in Mathematics, ed. by L. Edwards, F. Ferrara, D. Moore-Russo. Charlotte, NC: IAP-Information Age Publishing. McGilchrist Iain 2009: B001KE101Y Master and His Emissary: The Divided Brain and the Making of the Western World. Yale University Press. McLuhan Marshall, Watson Wilfred 2011 (1970): From Cliche to Archetype. Gingko Press. Münte Thomas F., Urbach Thomas P., Düzel Emrah, Kutas Marta 2000: Event-related brain potentials in the study of human cognition and neuropsychology. – Handbook of Neuropsychology 1, ed. by F. Boller, J. Grafman, G. Rizzolatti. Nastopka Kęstutis 2010: Literatūros semiotika. Vilnius: Baltos lankos. Núñez Rafael 2008: What is Mathematics? Pauli, Jung, and Contemporary Cognitive Science. – Recasting Reality: Wolfgang Pauli’s Philosophical Ideas and Contemporary Science, ed. by H. Altman-spacher, H. Primas. New York: Springer. Núñez Rafael, Lakoff G. 1998: What did Weierstrass really define? The cognitive structure of natural and epsilon-delta continuity. – Mathematical Cognition 4(2), 85–101. Núñez Rafael, Marghetis K. 2014: Cognitive Linguistics and the concept(s) of Number. – The Oxford Handbook of Numerical Cognition, ed. by R. Cohen Kadosh, A. Dowker. Palionis Jonas 1999: Kalbos mokslo pradmenys. Vilnius: Jandrija. Patackas Algirdas 1983 (1979): Saulė ir kryžius. Kaunas: savilaida. Patackas Algirdas ir kt. 1984: Ethos. Baltų kultūra ir lietuviškoji savimonė. Kaunas: savilaida. 300 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Fonosemantinės sakmės lietuvių kalbos žodyne Patackas Algirdas 2014: LITUA. Lituanistika, publicistika, beletristika. Vilnius: Versmė. Patackas Algirdas ir kt. 2014: Lietuva yra vydija. Kaunas. Patackas Algirdas, Žarskus Aleksandras 2013 (2002): Virsmų knyga. Kaunas. Petitot Jean, Doursat René 1998: Modèles dynamiques et linguistique cognitive: vers une sémantique morphologique active. – Rapport du CREA 9809, Ecole Polytechnique. Rзzauskas Dainius 1997: Lingvistinė beprotybė ir šventoji kalba. – Liaudies kultūra 1, 10–18. Rзzauskas Dainius 2006: „Etnosofai“A. Patackas ir A. Žarskus. – Liaudies kultūra 2, 45–47. Saudargas Algirdas 1986: Žodžio duris pravėrus. Kaunas: savilaida. Slavėnas Paulius 1984: Gamtamokslinis žvilgsnis į prokalbes. – Mokslas ir gyvenimas 7, 34–35. Slavėnas Paulius 2001 (1985): Prokalbės prasmingumas. Akademikas Paulius Slavėnas. Vilnius: Vilniaus universitetas, 259–278. Smoczyński Wojciech 2006: Laringalų teorija ir lietuvių kalba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Stickgold Robert, Malia April, Maguire Denise, Roddenberry David, O’Connor Margaret 2000: Replaying the Game: Hypnagogic Images in Normals and Amnesics. – Science 290, 350–353. Sulloway Frank J. 1991: Reassessing Freud‘s Case Histories. The social construction of psychoanalysis. – ISIS 82, 245–275. Talmy Leonard 2000: Toward a Cognitive Semantics 1. Concept structuring systems. Cambridge, MA: MIT Press. Valentas Skirmantas 1997: Lingvistinis pasaulis poezijoje. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Valentas Skirmantas 2007: Mė(lynojo)nulio lingvistika Vlado Braziūno ir Sigito Gedos poezijoje. Vilnius: Baltos lankos. Valentas Skirmantas 2012: Kalbos stigmos poezijoje: (prō)nōmen. Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Vandeloise Claude 2010: Genesis of spatial terms. – Language, Cognition and Space, ed. by Evans Vyvyan, Chilton Paul. Equinox Publishing Ltd., 171–192. Įžvalgos / Insights 301 ALGIRDAS SAUDARGAS West M.L. 2007: Indo-European Poetry and Myth. Oxford University Press. Zeki Semir 2004: The neurology of ambiguity. Consciousness and Cognition 13(1), March, 173–196. Zylberberg Ariel, Dehaene Stanislas, Roelfsema Pieter R, Sigman Mariano 2011: The human Turing machine: a neural framework for mental programs. – Trends Cogn Sci 15(7), July, 293—300. Fonosemantic Sagas in the Dictionary of the Lithuanian Language SUMMARY Several decades ago fonosemantic phenomena have been noticed in the Lithuanian language. It was observed that the senses of certain words with interchanged consonants remain related. Those observations were not supported by the scholars of the Lithuanian language. In this article an account explaining fonosemantic phenomena in the Lithuanian language is presented. This account partitions the content of the word sense into the conceptual part and the content which expresses space, time and force dynamic (STD) aspects. The conceptual part of the word sense provides access to encyclopaedic knowledge and is processed consciously. STD part remains unconscious. The fonosemantic phenomena under this account are explained as the extension of the cognitive topology of the network of word senses to phonologically similar though not genetically related words. Several examples are investigated. The network of senses of the Lithuanian verb kelti (to rise, to lift) is studied and expanded. It is demonstrated that STD content of verbs with consonants K/L in the root corresponds to the frame of reference which partitions isotropic 3D space into unbounded 2D manifold plus verticality of one dimension. On the other hand, STD content of senses of the verb laikyti (to keep, to hold) corresponds to the frame of reference which partitions isotropic 3D space by bounded 2D manifold. Words with consonants N/R; M/L <> L/M are analysed in a similar manner. Įteikta 2016 m. gegužės 5 d. ALGIRDAS SAUDARGAS Europos parlamento nario Algirdo Saudargo biuras Teatro g. 8, LT-03107 Vilnius, Lietuva [email protected] 302 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV