Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis)

DAIVA ALIŪKAITĖ Vilniuská univerzita Oblasti výzkumu: geolingvistika, perceptivní dialektologie, sociolingvistika, kognitivní lingvistika. DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Institut litevského jazyka, Vilniuská univerzita Oblasti výzkumu: geolingvistika, dialektologie baltských jazyků, synchronní a diachronní akcentologie, morfonologie, dějiny jazyka, dějiny litevské lingvistiky. NÁSTROJE PERCEPTIVNÍ DIALEKTOLOGIE A SMĚRY VÝZKUMU: AREÁLY VARIANT V MENTÁLNÍCH MAPÁCH (PŘÍPAD BIRŽŲ) Nástroje perceptivní dialektologie a směry výzkumu: areály variant v mentálních mapách (případ Biržai) ANOTACE Článek pojednává o možnostech uplatnění zásad perceptivní dialektologie při výzkumu regionální jazykové variability v litevštině a zároveň stručně představuje historii utváření principů perceptivní dialektologie. Základem výzkumné části článku jsou materiály z vědeckého projektu Místo spisovné litevštiny na mentální mapě litevského jazyka. Na základě údajů z výzkumu provedeného v jedné z lokalit projektu – v zóně biržajského geolektu – článek ukazuje, jak lze výzkum založený na principech perceptivní dialektologie integrovat do zkoumání tradičních litevských nářečí a jejich nových podob. Straipsniai / Articles 89 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Článek se zaměřuje především na údaje získané při úloze takzvané kreslené mapy (angl. draw a map) v zóně biržajského geolektu. Povaha a hustota percepčních izoglos na kreslených mapách mladých obyvatel Biržů odhalují, že běžní členové jazykového společenství mají různé představy o nářečnosti jako souboru rozlišovacích znaků. Kreslené mapy mladých obyvatel Biržů ukazují nekonfliktní vztah ke kódu okolního prostředí, což zase vykresluje optimistické vyhlídky biržajského geolektu. KLÍČOVÁ SLOVA: perceptivní dialektologie, mentální mapa, jazyková vlast, litevská nářečí, biržajský geolekt. ANNOTATION Článek pojednává o možnostech uplatnění principů perceptivní dialektologie při výzkumu regionální jazykové variability v litevštině. Představuje také stručnou historii utváření principů perceptivní dialektologie. Základem výzkumné části článku jsou materiály z vědeckého projektu Standard Lithuanian Language Place in the Mental Map. Na základě údajů z výzkumu jedné z lokalit – biržajského geolektu – článek ukazuje, jak lze výzkum založený na principech perceptivní dialektologie integrovat do zkoumání tradičních litevských nářečí a nových variet. Článek se zaměřuje na údaje získané při úloze „nakresli mapu“ v oblasti biržajského geolektu. Povaha a hustota percepčních izoglos na kreslených mapách mladých obyvatel Biržů odhalují, že běžní členové jazykového společenství mají různé představy o nářečnosti jako souboru rozlišovacích znaků. Kreslené mapy mladých obyvatel Biržů ukazují nekonfliktní vztah ke kódu okolního prostředí, což zase vykresluje optimistické vyhlídky biržajského geolektu. KLÍČOVÁ SLOVA: perceptivní dialektologie, mentální mapa, jazyková vlast, litevská nářečí, biržajský geolekt. Tento článek pojednává o možnostech uplatnění zásad perceptivní dialektologie při výzkumu regionální jazykové variability v litevštině. Vychází z teoreticko-metodologických diskurzů perceptivní dialektologie a analytických diskurzů regionální jazykové variability (především z šíření geolingvistického myšlení). Takové výzkumy nejsou ve světě ničím novým. Principy současné perceptivní dialektologie již byly uplatněny v USA, ve Spojeném království, v Japonsku a v některých evropských zemích. V posledním desetiletí přibývá prací vycházejících z tohoto paradigmatu také v Litvě (srov. Aliūkaitė 2009; Aliūkaitė, Merkytė-Švarcienė 2012). 90 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) V předchozích sociolingvisticky zaměřených pracích litevských dialektologů se rovněž objevovaly koncepční souvislosti s principy perceptivní dialektologie (viz Grumadienė 1980: 91–93; Kačiūskienė 2003: 88–91; Kačiūškienė 2004: 103–108; Kačiūškienė 2005: 49–54; Kačiūskienė, Barvydytė 2006: 8–14; Tumėnas 2003: 238–242; Tumėnas, Račkauskas 2004: 222–224 aj.), avšak jeden z nejdůležitějších komponentů perceptivního výzkumu – úloha s mentální mapou – dosud nebyl systematicky využit. Cílem tohoto článku je tedy ukázat, jak lze principy perceptivní dialektologie uplatnit při zkoumání tradičních litevských nářečí a jejich nových podob. Všechny empirické ilustrace poznatků uvedené v tomto článku vycházejí z materiálu vědeckého projektu Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka¹. V období 2014–2016 byl v několika etnografických regionech Litvy realizován výzkum geolingvistické kompetence s využitím empirického výzkumného nástroje vytvořeného podle principů perceptivní dialektologie, který zkoumá postoje, jež lze verbalizovat i vizualizovat na mentálních mapách (výběr lokalit viz obr. 1). 1 OBR. Výzkumné lokality projektu Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka Při přípravě výzkumného nástroje projektu Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka se vycházelo z obecných zásad tvorby dialektologických a sociolingvistických dotazníků; cílem tedy bylo zjistit a zaznamenat 1 Projekt Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka se realizuje v rámci programu výzkumu fungování a proměn litevského spisovného jazyka, nářečí a dalších jazykových variet na období 2011–2020. Financuje jej Státní komise pro litevský jazyk (vedoucí projektu doc. dr. Daiva Aliūkaitė). Straipsniai / Articles 91 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ sociodemografické údaje o respondentech, které v dalších etapách výzkumu slouží jako výchozí základ pro klasifikaci a systematizaci dat; respondenti tedy měli uvést věk, pohlaví, místo původu a místo bydliště. Výzkumu se zúčastnilo více než 2 000 mladých lidí. Tento článek se nezaměřuje na celý soubor projektových dat; diskurz perceptivní dialektologie chce rozvíjet pouze ilustrativně, a proto pojednává jen o geolingvistické kompetenci školní mládeže v jednom regionálním městě. Všechna projektová data budou podrobně rozebrána v dalších odborných publikacích věnovaných šíření výsledků projektu. Geolingvistická kompetence představuje znalosti a schopnosti rozpoznat jazykovou variabilitu a spojit ji s určitými areály – geografickými (tj. proměnnými teritoriality), sociálními (tj. sociálními proměnnými) a kulturními (tj. kulturními proměnnými / kulturními dimenzemi). Předmětem výzkumu tohoto článku je hodnocení místních mluvních variet z okolí Biržů, řazených k podnářečí panevėžyských východních aukštaitských nářečí, z pohledu mladých obyvatel Biržů a jejich geolingvistická kompetence. Je třeba zdůraznit, že model výzkumu geolingvistické kompetence v komunitách litevských regionů není pouhým mechanickým opakováním přístupů současné perceptivní dialektologie: důsledně se usiluje o dodržení principu perceptivní dialektologie, který toto paradigma odlišuje od jiných technik zkoumání jazykových postojů – zkoumají se postoje uživatelů jazyka, které lze verbalizovat i vizualizovat. 1. REGIONÁLNÍ VARIABILITA Z POHLEDU PERCEPČNÍ DIALEKTOLOGIE Jak výstižně poznamenávají Chris Montgomery a Joan Beal, představitelé současné percepční dialektologie, percepční dialektologie je paradigma zaměřené na mluvčího (angl. speaker-focused paradigm) (Montgomery, Beal 2011: 121). Otázka geolingvistické kompetence běžného člena jazykového společenství se začala klást ve stejné době, kdy se v Evropě začaly připravovat první dialektové atlasy; srov. výzkumy Georga Wenkera v Německu a výzkumy Julese Louise Gilliérona ve Francii (Mesthrie 2003: 44–75; Schrambke 2010: 87–106). Kritické hodnocení jazykového prostředí běžným členem jazykového společenství začali do diskurzu analýzy variability jako první začleňovat vědci z Nizozemska a Japonska. 92 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) 1.1. Nizozemská percepční dialektologie Za počátek percepční dialektologie v Nizozemsku lze považovat rok 1886, kdy vyšel výzkumný dotazník Pietera Willemse, jehož jedna otázka měla zjistit, kde se podle běžných členů jazykového společenství mluví stejně nebo podobně jako v místě jejich bydliště (Goeman 1999: 138–139, Preston 2010: 89). První systematický výzkum vnímaných dialektových hranic (angl. perceptual dialect boundaries) se uskutečnil až ve 20. století, v roce 1939, během expedic zaměřených na výzkum nizozemských dialektů (Montgomery, Beal 2011: 123). Jedna část dotazníku (angl. Questionnaire #8) obsahovala dvě otázky týkající se dialektového povědomí. První otázka (stejně jako v dotazníku Willemse z roku 1886) zjišťovala schopnost běžného člena jazykového společenství rozpoznat podobu vyjadřování ve vlastním jazykovém prostředí, tedy kde se podle respondenta mluví stejně nebo téměř stejně jako v místě jeho bydliště. Druhá otázka zjišťovala opak, totiž kde se mluví zcela jinak (odlišně) než v místě bydliště respondenta. Respondenti byli navíc požádáni, aby vyjmenovali specifické místní jazykové rysy (Rensink 1999 (1955): 3). Další etapou výzkumu nizozemských dialektů byl rok 1944, kdy Antonius A. Weijnen na základě shromážděných materiálů z dotazníku o nizozemských dialektech vytvořil takzvanou metodu krátkých čárek (nizozemsky pijltjesmethode) (Preston 1999a: xxvi–xxix): pomocí čárek výzkumník spojil jednotlivé lokality s jinými, které respondenti hodnotili jako totožné nebo velmi podobné svému vlastnímu dialektu. Tak byly na základě údajů o dialektovém povědomí vytvořeny imaginární dialektové areály. V návaznosti na Weijnenovu práci připravil W. G. Rensink v roce 1955 souhrnnou subjektivní mapu nizozemských dialektů. Je však třeba poznamenat, že při její tvorbě vycházel pouze z odpovědí na první otázku, týkající se podobnosti dialektů (Gooskens, van Bezooijen, Nerbonne 2013: 569). Za zdůraznění stojí Rensinkův názor, že subjektivní mapa má být považována za provizorní (Heeringa 2004: 12). Tím se jasně vyjadřuje poznatek, že subjektivní mapy odrážejí proměnlivé představy o dialektové variabilitě. Subjektivní i objektivní mapy tedy zachycují pouze situaci v určitém období: v prvním případě odrážejí představy, ve druhém distribuci dialektových rysů. 1.2. Perceptivní japonská dialektologie Vnímání dialektů bylo předmětem zájmu již v prvních pracích japonské dialektologie, publikovaných v roce 1927 (viz Montgomery, Beal 2011: 124). Ve svém zásadním díle Japonská dialektologie (1954; jap. Nihon hōgengaku) klasický japonský dialektolog Misao Tôjô formuloval názor, že při vymezování Straipsniai / Articles 93 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ dialektových oblastí je třeba zohlednit, jak je vnímají běžní lidé. Percepce respondentů zvýrazňují právě ty jazykové rysy, které pomáhají odlišovat jednotlivá nářečí (cit. podle Sibata 1999: 39). Je třeba poznamenat, že principy tradiční perceptivní dialektologie byly v Japonsku jiné než v Nizozemsku: nizozemské principy zdůrazňovaly podobnost dialektů, zatímco japonští badatelé žádali respondenty, aby dialekty klasifikovali podle míry jejich vzájemné odlišnosti. Aby zjistili nářeční uvědomění, japonští lingvisté žádali respondenty, aby hodnotili varianty mluvy v jednotlivých vesnicích jako: 1) nerozlišující se; 2) mírně se lišící; 3) značně se lišící; 4) téměř nesrozumitelné (Sibata 1999: 40). Respondentům byly kladeny tři doplňující otázky, jejichž cílem bylo zjistit: zda se v okolí nachází nějaké místo známé zvláštním způsobem mluvy; zda respondenti dokážou při poslechu někoho mluvícího určit, z jaké oblasti mluvčí pochází; a zda jim jako dětem nepřipadala mluva v sousední vesnici zvláštní (Sibata 1999: 60). Logika otázek, tedy zaměření na odlišnost, nikoli podobnost, znemožnila použití metody šipek v Japonsku. Získané údaje o nářečním uvědomění však japonští výzkumníci zaznamenávali také do map – používali techniku vyznačování percepčních hranic (srov. Mase 1999 (1964): 72–97). Odlišná logika dotazníkových otázek – identifikace podobnosti či odlišnosti variant – se stala rozhodující příčinou (ne)přesnosti subjektivních map a jejich (ne)souladu s objektivními mapami: subjektivní nizozemské nářeční mapy, vytvořené na principu šipek, korelovaly s objektivními mapami mnohem více než japonské mapy. 1.3. Současná perceptivní dialektologie: přístupy a nástroje Tradiční zásady perceptivní dialektologie, které se zformovaly v Nizozemsku a Japonsku a zakotvily perspektivu běžného člena jazykového společenství v klasifikacích regionálních variant, byly rozvíjeny na konci 20. století. Zde je třeba zmínit především představitele japonské dialektologie a sociolingvistiky – například Kikuo Nomota (1999 (1963): 63–69), který vytvořil principy kombinování jazykových izoglos a izoglos percepce rozdílů (či podobnosti) (ang. perceptual isoglosses2), nebo Fumia Inoueho (1999 (1995): 147–159), který rozvinul pojem obrazu dialektu (ang. dialect image) a další. 2 Dėl termino žr. Preston 1999b: 161. 94 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Současná perceptivní dialektologie je však spojována především s modelem perceptivního výzkumu o pěti komponentách Dennise R. Prestona (Preston 1989a; 1999a: xxiii–xl; 1999b: 359–373; 2002: 57–104), který podle Katie Walesové (2006: 57–66) vynesl D. R. Prestonovi nominaci na nejvýznamnějšího představitele tohoto směru. Jak již bylo uvedeno, model perceptivního výzkumu D. R. Prestona zahrnuje pět komponent – úkolů: 1) úkol zakreslení mapy variant (ang. draw-a-map); 2) úkol hodnocení správnosti a přitažlivosti nářečních variant (ang. “correct” and “pleasant”); 3) úkol určení míry odlišnosti nářečních variant (ang. degree of difference); 4) úkol identifikace dialektů (ang. dialect identification); 5) úkol konceptuálního hodnocení (Preston 1999a: xxxiv–xxxv). Mapa jazykových variant zakreslená respondentem. V prvním úkolu dostanou respondenti mapu oblasti, do níž mají zakreslit a vymezit varianty (nářečí). Mapa k úkolu může být prázdná nebo obsahovat nějaké orientační body (zeměpisné, administrativní apod.) (podrobně viz Preston 1988: 379–392; 1999a: xxxiv–xxxv; Aliūkaitė 2009: 167–169). Jak zdůrazňuje Preston, mapa nakreslená respondentem z kognitivního hlediska (tj. s různými hranicemi variant apod.) je skutečná (ang. cognitively real) (Preston 2013: 169). Ačkoli je tedy nepřesná, odráží aktivní vztah uživatele k jazykové variabilitě. Rozpoznaná či nerozpoznaná variabilita může ovlivnit jazykové chování člena společenství. Na základě informací z takto zakreslených map lze proto hodnotit objektivní variabilitu a předvídat změny a vývoj regionálních variant. Hodnocení správnosti a přitažlivosti nářečních variant. Při organizaci výzkumu hodnotícího správnost a přitažlivost nářečních variant dostanou respondenti za úkol seřadit a ohodnotit varianty podle správnosti a přitažlivosti (Preston 1999a: xxxiv–xxxv). Taková klasifikace a postoje běžných členů jazykového společenství k variantám, které se při ní projevují, implikují informace o jazykové (ne)jistotě zkoumaných společenství, takzvaném pocitu (ne)plnohodnotnosti dialektu (ang. dialet inferiority complex3). Při tomto úkolu se respondentům obvykle předkládají k vyplnění hodnoticí škály sémantického diferenciálu (více viz Preston 2013: 170). Je třeba poznamenat, že tento úkol je koncepčně spojen s koncepcemi Howarda Gilese, Richarda Y. Bourhise a dalších, rozvíjenými tehdy v diskurzu o jazykových postojích (jakožto sociolingvistickém paradigmatu) – hypotézou vrozené hodnoty [hlásek, variant] (ang. inherent value hypothesis) a hypotézou vnucených norem (ang. imposed norm hypothesis) (Giles, Bourhis, Trudgill, Lewis 1974: 405–406). Podle autorů hypotézy vrozené hodnoty znějí některé jazykové varianty příjemně, jsou přitažlivější, a proto získávají prestiž. Na základě hypotézy vnucených 3 Dėl šio Takesi Sibato koncepto žr. Inoue 1999: 148. Straipsniai / Articles 95 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Podle hypotézy norem přisuzují variantám prestiž kulturní normy – například prestiž standardní varianty (v Litvě spisovného jazyka) může být dána statusem státního jazyka apod. Určování míry odlišnosti nářečních variant. Při úkolu určovat míru odlišnosti variant (angl. degree of difference) (Preston 1999a: xxxiv–xxxv) účastníci percepčního výzkumu klasifikují varianty podle míry odlišnosti a srovnávají je s jazykovou variantou vlastního regionu. Je třeba upozornit, že tento úkol odpovídá modelu nářečního povědomí rozvinutému Japonci. Rozpoznávání dialektů. V úkolu rozpoznávání dialektů (angl. dialect identification) (Preston 1999a: xxxiv– xxxv) účastníci poslouchají textové podněty, identifikují slyšenou variantu a přiřazují ji k určité oblasti. Konceptuální hodnocení. V rámci úkolu konceptuálního hodnocení se shromažďují kvalitativní údaje (angl. qualitative data) – účastníci jsou žádáni, aby vyjádřili svůj názor na splněné úkoly nebo obecně na jazykové varianty apod. (Preston 1999a: xxxiv–xxxv). Jak je patrné, Prestonova výzkumná technika pěti komponent je v zásadě dvojí: zahrnuje jak verbalizovanou, tak vizualizovanou rovinu postojů. Je třeba zmínit, že jeden z nejdůležitějších prvků výzkumu – úkol kreslení mapy, neboli mentální mapy – metodologicky souvisí s paradigmatem kulturní geografie (Montgomery, Beal 2011: 128–129). Mentální mapy, na nichž účastníci zakreslují percepční izoglosy, na druhé straně spojují Prestonovu mapu s perspektivami tradiční perceptivní dialektologie – s nizozemskou metodou krátkých šipek a japonskou technikou vyznačování percepčních hranic. Postupem času se přístupy moderní perceptivní dialektologie rozvinuly a model percepčního výzkumu o pěti komponentách se stal pouze prvotním prototypem, který se průběžně doplňuje o tu či onu perspektivu hodnocení jazykové variability. Navzdory určitým rozdílům a rozmanitosti přístupů však tradiční i moderní perceptivní dialektologie, která naivním pohledem výzkumníka identifikuje jazykovou variabilitu a jazykovou krajinu, zůstává deskriptivní a vícerozměrná. Deskriptivnost tohoto paradigmatu je kritická a reflektivní. Na rozdíl od moderního dialektologického výzkumu je perceptivní dialektologie deskriptivní na konceptuální rovině, tj. neurčuje, jaká variabilita existuje, nýbrž jaká se jeví naivnímu uživateli a hodnotiteli. 96 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) 2. AREÁLY VARIANTŮ V MENTÁLNÍCH MAPÁCH 2.1. Litevský dotazník Pro shromáždění údajů pro projekt byl připraven anonymní dotazník zjišťující vědomé postoje. Účastníkům projektu jsou ve výzkumném dotazníku předloženy dva typy úloh s kreslenou mapou (viz obr. 2). Část 1 Část 2 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Je třeba poznamenat, že model mapy jako otevřené otázky je univerzální technikou. Do dotazníku projektu Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka byly zařazeny otevřené otázky týkající se asociací spojených s člověkem hovořícím nářečím a spisovným jazykem, viz obr. 3. OBR. 3. Úlohy týkající se asociací spojených s lidmi hovořícími nářečím a spisovným jazykem Konstrukce sociolingvistických portrétů těchto mluvčích (na základě asociací) je koncepčně spojena s úlohou mentální mapy: systém charakteristik mluvčího (sociolingvistické portréty) lze ve fázích analýzy a interpretace výzkumných dat porovnat s komentáři k mentální mapě, tj. s emocionálním či intelektuálním hodnocením areálů. Holistická představa variability a mluvčích, kteří ji reprezentují (prototypů určitých mluvčích), umožňuje vyčlenit a shrnout kulturní modely jazykových variant (srov. Berthele 2010: 265–290). Kaip yra pažymėjęs Willis Diercksas (Diercks 2002: 52—53), dialekto kompetencija (an. dialect competence) apima ne tik gebėjimus skirti, atpažinti kalbinius skirtumus, bet ir įvairius stereotipus apie vietą ar vietovę. Todėl, norint kurti kiek įmanoma tikslesnį diskursą apie paprastųjų kalbos bendruomenės narių mentalinius žemėlapius ar suvokimo izoglosių sistemas, prasminga inventorizuoti ir tas kalbines ypatybes, kurios (kartu su nelingvistiniais kintamaisiais) tampa geolingvistinių arealų skyrimo pagrindu. Tokių „skiriamųjų“ ypatybių fiksavimas yra vertingas regioninių variantų kaitos ir raidos požiūriu. Tyto údaje mohou být užitečné i z hlediska komparativní dialektologie – například při zkoumání, nakolik a jakým způsobem rozdíly zaznamenané běžným členem jazykového společenství odpovídají systému relevantních nářečních rysů, který je základem skutečné klasifikace nářečí. Tato perspektiva může být přínosná také při vysvětlování konvergence variant. Dalším segmentem dotazníku projektu Místo spisovného jazyka na mentální mapě litevského jazyka je tedy úloha zaměřená na rozlišovací rysy, viz obr. 4. 98 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) OBR. 4. Úloha na rozlišovací rysy Ačkoli tato úloha v zásadě opakuje úlohu s kreslenou mapou, je třeba poznamenat, že rozdíly a/nebo shody mezi kartografickou a verbální klasifikací mohou odrážet střet určitých systémů vědění, tj. zkušeností a osvojených znalostí (především školních). Údaje z této úlohy umožňují porovnat perspektivu výzkumníka s taxonomií regionální variability běžného člena jazykového společenství. Není pochyb o tom, že systém postojů, hustota percepčních izoglos a (ne)přesnost mentální mapy mohou záviset na znalostech nářečního kódu běžného člena jazykového společenství a na jeho vlastních produktivních schopnostech; proto jsou do úvodní části dotazníku zařazeny otázky týkající se nářeční kompetence a aktivity při užívání nářečí (viz obr. 5). OBR. 5. Otázky týkající se aktivity při užívání nářečního kódu Je třeba poznamenat, že polootevřená otázka (Mluvíte nářečím? □ Ano (uveďte kde _____, s kým___)) vychází z argumentu teorie domén (Fishman 1972; Hagen 1989). Informace získané touto otázkou jsou tedy důležité jak pro interpretaci údajů z mentálních map, tak obecně pro hodnocení a předvídání šíření nářeční variability. 2.2. Prototypické oblasti regionální variability: případ Biržai Jak je patrné z obr. 1, jedním z výzkumných míst perceptivní dialektologie jsou Biržai. Z geolingvistického hlediska jsou Biržai epicentrem vznikajícího geoletu, jedné z nejvitálnějších tradičních nářečních oblastí, totiž východních aukštaitských panevėžiškých nářečí, jak ukázaly nejnovější systematické výzkumy z posledních let (viz Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė a kol. 2014: 188–191) (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014b: 261). Straipsniai / Articles 99 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Výzkumu se v regionálním městě severní Litvy zúčastnilo 196 mladých lidí. Žáci druhých a čtvrtých ročníků ve věku 14–19 let ze střední školy „Aušra“ v Biržai a gymnázia „Saulė“ v Biržai (charakteristiku respondentů viz obr. 8) nakreslili 384 map: 194 zachycovalo jejich představy o nářečních kódech; 190 ukazovalo tendence k lokalizaci spisovného jazyka, viz tabulku. TABULKA. Charakteristika mladých respondentů z Biržai Celkem respondentů Celkem žen Celkem mužů Zná nářečí Nářečí nezná Mluví nářečím Nářečím nemluví Četnost Tk 196 121 74 180 14 161 12 100,00% 61,73% 37,76% 91,84% 7,14% 82,14% 6,12% 5,3 Nejprve je třeba říci, že kreslené mapy 194 mladých lidí z Biržai (dva respondenti v dotazníku úlohu s kreslenou mapou vynechali) se neliší od typických map získávaných ve výzkumech perceptivní dialektologie. Kreslené mapy některých respondentů se vyznačují eklektičností, zatímco na mapách jiných respondentů percepční izoglosy segmentují celé území Litvy. Někde jsou pouze vyznačeny zóny nářečního projevu bez jakýchkoli komentářů, jinde jsou značky doplněny či upřesněny názvy variant nebo občasným hodnocením vyznačených variant. Na mapách dalších respondentů jsou komentáře soustavné a popisují všechny vyčleněné zóny nářečního projevu i nářečí oddělená percepčními izoglosami. Mentální mapy mladých lidí z Biržai lze podle povahy a hustoty percepčních izoglos rozdělit do 6 skupin (viz obr. 6). OBR. 6. Typy mentálních map mladých lidí z Biržai 100 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Birž_1(2)_V02 Birž_1(4)_M06 Birž_1(4)_M20 Birž_1(4)_M10 Birž_2(2)_V13 Birž_1(4)_V19 OBR. 7. Vztah izoglos vnímaných mladými obyvateli Biržů ke klasifikaci dialektů (příklady) Ačkoli mladí obyvatelé Biržů, jak sami uvádějí (viz údaje v tabulce), aktivně užívají dialekt, binární klasifikaci dialektů (aukštaitština a žemaitština) znají pouze částečně (tento a další příklady viz obr. 7). Pouze 8,76% mladých obyvatel Biržů vyznačuje na kreslené mapě aukštaitštinu a žemaitštinu. O něco více respondentů vyznačuje na kreslené mapě izoglosy rozdělující čtyři dialekty (aukštaitštinu, dzūkštinu, suvalkštinu a žemaitštinu; kritérium přesnosti izoglos se zatím neuplatňuje). Část respondentů (11,86%) vytváří přechodné varianty dialektové klasifikace – k aukštaitštině a žemaitštině přidává suvalkštinu nebo Straipsniai / Articles 101 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Dzúky (viz obr. 7). Není pochyb o tom, že jde o odraz znalostí zkoumaných žáků o etnografickém členění Litvy (viz také Aliūkaitė 2013). Jak již bylo zmíněno, s úlohou mentální mapy koreluje také poslední úkol v dotazníku – pojmenovat známá nářečí. Vzniká tak možnost porovnat kreslenou mapu s nářečími, která jsou respondentovi známa. Při jejich vyjmenovávání 20,4% respondentů uvedlo nářečí Aukštaitů a Žemaitů. Čtyřčlennou klasifikaci nářečí – aukštaitská, dzúkijská, suvalkijská a žemaitská – uvedla téměř polovina všech respondentů, tj. 45,4%. Birž_1(4)_V03 Birž_1(4)_V01 Birž_1(4)_M30 Birž_1(2)_M03 Birž_2(2)_V11 Birž_2(4)_V18 OBR. 8. Vyznačené oblasti na mentálních mapách mladých obyvatel Biržů 102 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Birž_1(2)_M11 Birž_1(4)_M04 Birž_2(2)_M06 Birž_2(2)_V12 Birž_2(4)_M23 Birž_2(4)_M24 OBR. 9. Mentální nářeční mapy bez zóny jazykového rodiště Nesoulad mezi vizualizovanými a verbalizovanými znalostmi ukazuje, že konceptualizace regionální variability mezi běžnými členy jazykové komunity integruje oficiální i neoficiální systémy znalostí – například informace o nářečích a etnografických regionech, předávané během výuky a v rámci různých vzdělávacích projektů a šířené ve veřejném diskurzu (například projekty Rok nářečí nebo Rok regionů), a kolektivní, neověřitelné znalosti, jejichž hlavním kanálem šíření je každodenní diskurz v širokém smyslu nebo metalingvistické diskurzy běžných členů jazykové komunity. Straipsniai / Articles 103 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Právě tyto vzájemně se překrývající systémy několika druhů znalostí (včetně mylných představ) způsobují nejednotnost v konceptualizaci variabilnosti. Část kreslených map zachycuje pouze identifikaci jednotlivých míst jako nářečních zón, tj. respondenti v kreslené mapě označují jako místa nářečního mluvení pouze konkrétní zóny, zatímco svůj postoj ke kódům užívaným v jiných místech neuvádějí (viz obr. 8). Když respondenti v kreslených mapách rozlišují zóny nářečních a nenářečních kódů, lze pozorovat dvě hlavní tendence v identifikaci těchto nářečních zón: 1) respondenti označují pouze zónu svého jazykového původu (k tomuto termínu viz Diercks 2002: 51–52), 2) respondenti v kreslené mapě vymezují určité, dalo by se říci prototypické, zóny nářečních kódů (viz obr. 8). Pouze jazykový původ označuje v kreslené mapě 7,22% respondentů (viz mapy Birž_1(4)_V03, Birž_1(4)_V01 na obr. 8). Mentální mapy, v nichž je jazykový původ vizuálně nebo verbálně identifikován jako zóna nářečního mluvení, ukazují objektivní vztah respondentů k repertoárům jazykových kódů v jejich životním prostředí. Konfliktní vztah (nebo alespoň jeho předpoklady) ke kódu jazykového prostředí by mentální mapa odhalila oddělením jazykového původu od nářečního projevu, avšak respondenti nemají sklon vyřazovat biržskou zónu z nářečních kódů v kreslené mapě. Pouze 3,09% kreslených map nezařazuje biržskou zónu mezi zóny nářečních kódů (příklady viz obr. 9). Dokonce 69,59% respondentů zařadilo oblast svého jazykového původu mezi zóny nářečních kódů (například mapy Birž_1(4)_M30, Birž_1(2)_M03, Birž_2(2)_V11, Birž_2(4)_V18 viz obr. 8). Biržská geolectová zóna nebyla vyřazena ani z kreslených map, v nichž respondenti rozlišovali pouze východní a západní Aukštaitijce (příklady kreslených map viz obr. 7). Kreslené mapy tedy ukazují nekonfliktní vztah ke kódu prostředí, což zase naznačuje optimistické vyhlídky biržského geolectu. Odpovědi mladých obyvatel Biržai na otevřenou otázku v dotazníku týkající se asociací s člověkem mluvícím nářečím však ukazují, že konceptualizace regionální variabilnosti je mnohovrstevnatá a nejednotná. Mladí obyvatelé Biržai sami uvádějí, že jsou představiteli nářečního kódu – celých 82,14% respondentů tvrdilo, že mluví nářečím (viz také obr. 8), a na kreslené mapě označili biržskou zónu jako zónu nářečního kódu; při uvádění asociací s člověkem mluvícím nářečím se však neváhali distancovat od typického představitele nářečního kódu. V odpovědích 30,61% respondentů vystupovaly v širším smyslu protikladné proměnné, například starý (starší) člověk; venkovan; člověk s nižším vzděláním a 104 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) apod.4, tj. sociolingvistický portrét člověka hovořícího nářečím je oddělen od portrétu samotných zkoumaných osob: mladých, žijících ve městě a vzdělaných lidí. Na druhou stranu struktura sociolingvistického portrétu obsahuje více složek s pozitivními než s negativními konotacemi (např.: Birž_1 (2) V08: s obyčejným člověkem, po rozhovoru s nímž se člověk rozveselí; Birž_1 (2) V13: s člověkem, který cítí závazek vůči svému regionu; Birž_1 (4) M08: s lidmi, kteří pěstují své nářečí; Birž_1 (4) V06: člověk, který zkrášluje jazyk nebo pečuje o jeho historii; Birž_1 (4) V13: s rodným krajem; Birž_1 (4) V20: snazší a rychlejší domluva s přáteli a ostatními; Birž_2 (2) M14: člověk hovořící nářečím se více projevuje). Je třeba poznamenat, že zkoumané osoby, i když si člověka hovořícího nářečím spojují s venkovem nebo se starším mluvčím, uvádějí tyto charakteristiky jako objektivní, nikoli kvalifikační znaky sociolingvistického portrétu člověka hovořícího nářečím, např.: Birž_1 (2) V06: člověk hovořící nářečím se spojuje se starým člověkem, který si své nářečí uchoval, zachoval; Birž_2 (4) M16: s člověkem žijícím na venkově, ale není na tom nic špatného; Birž_2 (4) M41: někdy s vesničanem, ale jen někdy. Mezi otevřenými odpověďmi zkoumaných osob týkajícími se asociací s lidmi hovořícími nářečím jsou i zvlášť reflexivní odpovědi, např.: Birž_2 (4) M41: někdy s vesničanem, ale jen někdy; Birž_2 (4) M16: s člověkem žijícím na venkově, ale není na tom nic špatného. Takové uvážlivé odpovědi svědčí o zaujatém a odpovědném přístupu zkoumané osoby. Lze se domnívat, že nekonzistentní konceptualizace regionální variability (například mluvím nářečím, můj jazykový domov je oblast nářečních kódů, ale mým prototypem člověka hovořícího nářečím je starý (starší) člověk z venkova) jasně a nepochybně odkazuje k vícevrstevnatosti nářečních kódů. Stejně jako v objektivní dialektologii lze horizontální variabilitu rozčlenit podle rozšíření a intenzity relevantních a dalších rysů (srov. Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014b: 260–262). Jak vidno, stejný princip je vlastní i běžnému členu jazykového společenství, pouze se v tomto případě samozřejmě nevytvářejí jednoznačná klasifikační schémata založená na jediném kritériu. Právě z takových eklektických map a rozporuplných postojů lze rekonstruovat zkušenost běžného hodnotitele s vícevrstevnatou variabilitou. Pro rekonstrukci vnímání variability jsou zvláště významné ty kreslené mapy mladých obyvatel Biržů, na nichž jsou jednotlivé nářeční oblasti nejen identifikovány, ale také hodnoceny, tj. zkoumané osoby na kreslené mapě nejen vyznačují 4 Výjimečně člověka hovořícího nářečím konceptualizuje zkoumaná osoba Birž_1 (2) M07: [člověk hovořící nářečím, to] – záleží na tom, jakým nářečím člověk mluví. Aukštaitské a žemaitské nářečí se spojují s venkovem. Zkoumaná osoba na kreslené mapě rozlišuje aukštaitská, žemaitská, dzūkijská a suvalkijská nářečí a tato nářečí také vyjmenovává v posledním úkolu výzkumného dotazníku. Z takové odpovědi lze usuzovat, že nářečí jsou vnímána podle hierarchizovaného systému. Straipsniai / Articles 105 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ konkrétní oblasti jako místa nářečního mluvení, ale také vyjadřují hodnocení vyznačené jazykové oblasti (viz obr. 10). Birž_1(4)_V08 Birž_1(4)_V11 Birž_1(2)_M11 Birž_1(2)_V12 Birž_1(4)_M17 Birž_2(2)_M15 OBR. 10. Hodnocené oblasti na mentálních mapách Z komentářů mladých obyvatel Biržů vyplývá několik tendencí: za prvé, nářeční kódy bývají konceptualizovány jako přitažlivé, avšak spíše nesprávné než správné. Za druhé, horizontální variabilita se vnitřně diferencuje – některé nářeční oblasti představují přitažlivé (a méně často správné) kódy, jiné nepřitažlivé kódy. 106 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Je třeba poznamenat, že v perceptivnědialektologických výzkumech je konfrontace hodnocení správnosti a atraktivity běžným jevem ve struktuře představ o nářečních kódech (například Preston 1989b: 85–111; L’Eplattenier-Saugy 2002: 351–365 aj.). Tendence v konceptualizaci souvisejí s tradičními kolektivními stereotypy, ideologií spisovného jazyka a objektivním jazykovým prostředím. Z kreseb mladých obyvatel Biržai vystupuje kód jazykového rodiště: je konceptualizován jako krásný a atraktivní, ale nesprávný (viz příklady fragmentů kresebných map (viz obr. 11). Birž_1(2)_V04 Birž_1(2)_V03 Birž_1(2)_V07 Birž_1(2)_V11 Birž_2(4)_M26 Birž_1(4)_M12 OBR. 11 Představa jazykového rodiště Není pochyb o tom, že složka atraktivity v představě o nářečním kódu koreluje s jazykovou identifikací respondentů. Kód Biržai (respondenti jej označují například takto: Birž_1 (2) M06: Biržiečių kalba; Birž_1 (2) V04: aukštaičių biržiečių; Birž_1 (2) V09: biržietiška tarmė; Birž_1 (4) M30: biržietiškai; Birž_2 (2) M21: Biržų krašto tarmė aj.) – je vlastním kódem, a proto je hodnocen příznivě. Tento postřeh lze doložit komentáři samotných respondentů, např.: Birž_1(4)_M15: graži, nes tai mano gimtoji tarmė; Birž_2(2)_M15: pati gražiausia tarmė. Zde stojí za připomenutí postřehy Renée van Bezooijen, které vysvětlují tyto tendence v hodnocení variant a shrnují je do hypotéz srozumitelnosti a rozpoznání (viz van Bezooijen 2002: 15). Je pravděpodobné, že složka správnosti v představě o nářečním kódu (nejen o jazykovém rodišti) koreluje s faktorem spisovného jazyka a lze ji vysvětlit dvojím způsobem. Zaprvé se nářeční kódy obecně ocitají v opozici vůči spisovnému jazyku: spisovný jazyk je konceptualizován jako správný kód, zatímco nářeční kód (holisticky, bez rozlišování podle oblastí) jako nesprávný (viz mapu Birž_1(4)_M23 na obr. 12). Zadruhé je spisovný jazyk (přesněji řečeno představa spisovného jazyka, kterou má běžný člen jazykového společenství (k takzvanému kvazistandardu viz Long 1996: 118–135)) referenčním bodem, podle něhož respondent řadí nářeční kódy (viz mapu Birž_2(4)_M56 na obr. 12). Straipsniai / Articles 107 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Čia prisimintina R. van Bezooijen (2002: 15) vadinamoji panašumo hipotezė, teigianti, kad panašesni į bendrinę kalbą variantai gali sulaukti palankesnio paprastųjų kalbos bendruomenės narių vertinimo. Reikia paminėti, kad ši autorė taip samprotavo apibendrindama estetinio variantų vertinimo polinkius, bet visai tikėtina, kad bendrinės kalbos, kaip taisyklingo kodo prototipo, vaizdinys svarbus (gal net svarbesnis) tarminių kodų taisyklingumo įverčiams. Birž_1(4)_M23 Birž_2(4)_M56 12 OBR. Faktor spisovného jazyka v komentářích k mentálním mapám Na druhou stranu nelze vyloučit ani faktor jazykového rodiště. Z estetického hlediska je biržský geolect hodnocen velmi příznivě, je tedy pravděpodobné, že vlastní kód se pro některé respondenty stává měřítkem při diferenciaci ostatních variant z hlediska jejich atraktivity. Velmi informativní je komentář k mentální mapě jedné respondentky – Birž_2(4)_M07: každé nářečí je krásné, ale člověk z jiného regionu řekne, že jeho nářečí je krásné, a jiné ošklivé. Mně se líbí moje nářečí, protože ho používám. Je však třeba uznat, že příznivé estetické hodnocení kódu jazykového rodiště je pouze tendencí, nikoli pravidlem. Existují i jiné představy (Birž_2(4)_M01 viz obr. 13). Birž_2(4)_M01 13 obr. Nepříznivá představa o jazykovém rodišti 108 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Je zřejmé, že představa nářečnosti (obecně) je ve vědomí mladých obyvatel Biržů ambivalentní: přijatelná: netolerovatelná nářečnost. Taková diferenciace souvisí jak s objektivními vlastnostmi variant, tak se stereotypy a faktorem komunikační úspěšnosti (viz kreslené mapy Birž_1(2)_V09, Birž_2(2)_V01, obr. 14). Birž_1(2)_V09 Birž_2(2)_V01 Birž_2(2)_M11 Birž_2(4)_V09 14 OBR. Ambivalence představy o nářečnosti Jak ukazují výzkumná data, prototypy atraktivních hlásek jsou pro některé mladé obyvatele Biržů více aukštaitské, pro jiné žemaitské, suvalkijské či jiné (srov. kreslené mapy Birž_1(2)_V09, Birž_2(2)_M11, Birž_2(4)_V09, Birž_2(2)_V01, obr. 14). Zde lze uplatnit hypotézu R. van Bezooijenové o šíření hlásek, podle níž jsou některé hlásky vnímány jako krásnější než jiné (van Bezooijen 2002: 14). Z kreslených map mladých obyvatel Biržů, na nichž jsou zóny nářečního mluvení stavěny do protikladu k zónám nenářečního mluvení, vyplývá několik typů takového protikladu: 1) zóny nářečních kódů se přibližují (oproti vzdalování) k areálu jazykového rodiště (Birž_1(2)_M06, Birž_1(2)_V06 viz obr. 18); 2) identifikují se nejvýraznější ohniska nářečních kódů a areály na území celé Litvy z pohledu laického hodnotitele (Birž_1(2)_V14, Birž_1(4)_M12 viz obr. 18); 3) areál střední Litvy se vyčleňuje mezi nářečními zónami, navíc se zóny nářečních kódů vzdalují Straipsniai / Articles 109 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ od velkoměst, případně jsou velkoměsta z nářečních zón vyloučena (Birž_2(4)_M41, Birž_2(4)_M55 viz obr. 15). Birž_1(2)_M06 Birž_1(2)_V06 Birž_1(2)_V14 Birž_1(4)_M12 Birž_2(4)_M41 Birž_2(4)_M55 15 OBR. Prototypické zóny nářečních kódů Nejbližší regionální centra Panevėžys, Utena a Šiauliai se nacházejí mezi prototypickými nářečními zónami. Pouze 15,46% respondentů spojuje nářeční řeč v kreslených mapách s celou Litvou (viz obr. 16). Dalo by se tvrdit, že tento obraz je patrně nejpřesnější – repertoáry jazykových prostředků se vrství v celém horizontálním jazykovém kontinuu, takže respondenti, kteří označují, že se nářečně mluví po celé Litvě, mají pravdu. 110 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Nástroje a směry výzkumu percepční dialektologie: areály variant v mentálních mapách (případ Biržů) Birž_2(4)_M19 Birž_2(4)_M51 Birž_2(2)_V03 Birž_1(4)_V17 OBR. 16. „Objektivní“ mentální mapy Z pohledu výzkumníků se samozřejmě míra dialektnosti diferencuje: od kódů s výraznými, rozlišovacími rysy až po kódy, pro něž je charakteristická dialektnost pouze terciárních rysů (srov. Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014a: 46–47). Respondenti na těchto kreslených mapách vizualizují velmi obecnou představu, že nářeční či dialektní projev lze očekávat v celé Litvě. Tyto mapy upřesňují odpovědi respondentů na otevřenou otázku týkající se jazykových rysů, které pomáhají rozpoznat člověka hovořícího nářečím. Dojem dialektnosti v řeči tedy u respondentů vyvolává (ne)vyslovování koncovek, přízvuk a neobvyklá slova. Jinými slovy, předložením obecné kreslené mapy respondenti deklarují, že očekávají výrazové rozdíly v celé Litvě. Více než 63% mladých obyvatel Biržů uvádí, že nářeční řeč rozpoznávají podle (ne)vyslovování koncovek, např.: Birž_1 (2) M09: někdy se koncovky odsekávají, Birž_1 (4) M11: jiná výslovnost koncovek slov, Birž_1 (4) V02: kudrnaté koncovky, Birž_2 (4) V06: Např.: v biržském nářečí nejsou koncovky, odsekávají se: sveikas – sveiks, aš einu – aš ein atd. Také odlišné přízvukování (např.: Birž_2 (4) M29: slova se přízvukují jinak, Birž_2 (4) M38: přízvuk kladou na jiné místo) a neobvyklá slova (např.: Birž_2 (4) M15: věci, které mají jiný název, Birž_2 (4) V07: nejasná / neslýchaná slova a slova vyslovovaná legračně) představují pro více než 30% mladých obyvatel Biržů rovněž objektivní ukazatele nářečního projevu. Straipsniai / Articles 111 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Jak je vidět, účastníci výzkumu promítají rysy nářeční řeči z perspektivy svého jazykového rodiště. Krácení koncovek a posun přízvuku jsou objektivní charakteristiky biržského geolektu. Takový soubor nářečních rozlišovacích rysů, nahlížený prizmatem osobní jazykové zkušenosti, je důležitý z několika důvodů: zaprvé se v dialektologickém diskurzu otevírá možnost porovnávat rozlišovací rysy z pohledu výzkumníka s rozlišovacími rysy z pohledu mluvčího; zadruhé je takováto soustavnost charakteristik jasným ukazatelem nejživotnějších rysů daného místa. 2.3. Shrnutí: možný přínos perceptivní dialektologie pro výzkum jazykové variantnosti v Litvě Mapy nakreslené mladými obyvateli Biržů odhalují představy o variantnosti, které mohou pravděpodobně ovlivňovat (nebo ovlivňují) jazykové preference běžných členů jazykového společenství a jejich jazykové chování obecně. Takové projekce jazykových preferencí lze formulovat na základě údajů o identifikaci jazykového rodiště jako nářeční zóny na mapě: lze předpokládat přímou závislost mezi životností nářečního kódu v jazykovém rodišti a jeho výrazným vyznačením na mentální mapě. Je samozřejmé, že tato souvislost musí být ve všech případech ověřována metodami přímého pozorování. Na základě zón (ne)atraktivních nářečních kódů identifikovaných na mapách nakreslených účastníky výzkumu lze projektovat směry horizontální konvergence. Pokud se dimenze postojů eliminuje, stává se prognostická dialektologie jednostrannou. Z tohoto hlediska je tedy konceptuální deskriptivnost perceptivní dialektologie pro dialektologický výzkum cenná, neboť jeho deskriptivnost je spíše inventarizační a klasifikační. Perspektiva běžného člena jazykového společenství tak prohlubuje (může prohlubovat) diskurz výzkumu změn a vývoje jazykové variantnosti. Povaha a hustota percepčních izoglos na mapách nakreslených mladými obyvateli Biržů ukazuje, že běžní členové jazykového společenství mají různé představy o nářečnosti jako souboru rozlišovacích rysů. Lze předpokládat, že představa o nářečnosti je stejně důležitá jak pro ty účastníky výzkumu, na jejichž mapách jsou identifikovány jednotlivé oblasti nářečních kódů, tak pro ty, jejichž mapy nářečních kódů zahrnují celé území Litvy. Při hledání odpovědi na otázku, proč v takovém případě vznikají tak rozdílné mentální mapy, je třeba hovořit o tom, jak rozdílně přísně účastníci výzkumu hodnotí vztahy mezi nářečními kódy a spisovným jazykem z hlediska objektivních rozdílů. 112 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) ZÁVĚRY Mentální mapy souvisejí spíše s nevědomými postoji respondentů. Ty, na nichž je jazyková domovina vizuálně nebo (i) verbálně identifikována jako zóna nářečního mluvení, však ukazují objektivní vztah respondentů k repertoárům jazykových kódů v jejich životním prostředí. Před několika lety byl na základě objektivního jazykového materiálu badateli vyčleněn z území východních aukštaitských panevėžiškiai biržský geolect. Jeho skutečnou, nikoli imaginární existenci potvrzují nejnovější výzkumy mladých obyvatel Biržů: vztah respondentů – uznávám vs. neuznávám nářeční kód v blízkém jazykovém prostředí – je cenný pro předvídání šíření nářečních kódů a určování trendů jejich životaschopnosti. Kreslené mapy ukazují nekonfliktní vztah ke kódu okolního prostředí, což zase nastiňuje optimistické perspektivy biržského geolectu. Nedůslednost v konceptualizaci regionální variability (například mluvím nářečím, moje jazyková domovina je zónou nářečních kódů, ale prototypem člověka mluvícího nářečím je pro mě starý (starší) člověk z vesnice) jasně odkazuje na vícevrstevnatost nářečních kódů. Zaprvé bývají nářeční kódy konceptualizovány jako přitažlivé, ale spíše nesprávné než správné. Zadruhé se horizontální variabilita vnitřně diferencuje – některé nářeční zóny jsou zónami přitažlivých (a méně často správných) kódů, jiné zónami nepřitažlivých kódů. Kód jazykové domoviny je konceptualizován jako krásný, přitažlivý, ale nesprávný. Je pravděpodobné, že složka správnosti v představě nářečního kódu (nejen jazykové domoviny) koreluje s faktorem spisovného jazyka. Z estetického hlediska je biržský geolect hodnocen velmi příznivě, takže vlastní kód některým respondentům slouží jako určitý opěrný bod při diferenciaci jiných variet z hlediska přitažlivosti. Mapy s prototypickými zónami nářečních kódů ukazují, že běžní členové jazykové komunity konceptualizují nářečí a spisovný jazyk jako opozice a ignorují přechodné variety, takže se na kreslené mapě zvýrazňují pouze takzvané radiální zóny nářečnosti (srov. zóny geolectů na mapě nářečí). Lze předpokládat, že přesnější chápání rozdílů ve vztahu spisovného jazyka a nářečních kódů, nikoli jejich hodnoty, vede k podrobnější kreslené mapě. Analýza údajů z úkolu nakreslit mapu, který dostali mladí obyvatelé Biržů, ukazuje, že perspektivu běžného člena jazykové komunity lze hodnotit jako určitý kontrolní systém konceptualizace variability, který doplňuje a v některých případech upřesňuje pohled badatele. Přístupy perceptivní dialektologie tak zajišťují rozmanitější diskurz dialektologického výzkumu. Straipsniai / Articles 113 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ LITERATŪRA Aliūkaitė Daiva 2009: Perceptyviniai dialektų tyrimai: mentalinis žemėlapis. – Respectus Philologus 15(20), 164–179. Aliūkaitė Daiva 2013: Horizontalusis ir vertikalusis kalbos kontinuumo skaidumas: XXI amžiaus kalbėjimo variantai paprastojo kalbos vertintojo požiūriu. – Taikomoji kalbotyra 2, 1–22. Aliūkaitė Daiva, Bakšienė Rima, Jaroslavienė Jurgita ir kt. 2014: Punkto tinklo tankis geolingvistinės skirties aukštaičiai: žemaičiai požiūriu. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 129–196. Aliūkaitė Daiva, Merkytė-Švarcienė Erika 2012: Bendrinės kalbos regionai jaunųjų lietuvių kalbos bendruomenės narių požiūriu: kompetencija ir vaizdiniai. – Kalbos kultūra 85, 155–177. Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014a: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodai. Pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 29–47. Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014b: Geolektų ir regioninių dialektų formavimosi ypatumai Lietuvoje. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas: (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 257–262. Berthele Raphael 2010: Investigations into the Folk’s Mental Models of Linguistic Varieties. – Advances in Cognitive Sociolinguistics, ed. by Dirk Geeraerts, Gitte Kristiansen, Yves Peirsman. New York, N.Y.: Mouton de Gruyter. Diercks Willy 2002: Mental Maps. Linguistic-Geographic Concepts. – Handbook of Perceptual Dialectology 2, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 51–70. Fishman Joshua A. 1972: The Relationship Between Micro- and Macro-sociolinguistics in the Study of Who Speaks What Language to Whom and When. – Sociolinguistics, ed. by John Bernard Pride & Janet Holmes. Harmondsworth: Penguin Books Ltd., 15–32. Giles Howard, Bourhis Richard, Trudgill Peter, and Lewis Alan 1974: The Imposed Norm Hypothesis: A Validation. – The Quarterly Journal of Speech, Volume 60, Number 4, 405–410. 114 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Goeman Antonie C. M. 1999: Dialects and the Subjective Judgments of Speakers: Remarks and Controversial Methods. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 135–146. Gooskens Charlotte, Bezooijen Renée van, Nerbonne John 2013: Perception of Geographically Conditioned Linguistic Variation. – Language and Space, ed. by Johan Taeldeman and Frans Hinskens. The Hague: Mouton de Gruyter, 567–585. Grumadienė Laima 1980: Subjektyvusis kalbos vertinimas. – Kalbos kultūra 39, 91–93. Hagen Anton M. 1989: Frisian and Education in the Netherlands. – Dialect and Education: some European Perspectives, ed. by Jenny Cheshire, Viv Edwards, Henk Musterman, Bert Weltens. Clevedon: Multilingual Matters, 48–61. Heeringa Wilbert 2004: Measuring Dialect Pronunciation Differences Using Levenstein Distance. Ph.D. thesis, University of Groningen. Inoue Fumio 1999: Classification of Dialects by Image: English and Japanese. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 147–160. Kačiuškienė Genovaitė 2003: Trečiojo amžiaus universitetas Šiauliuose: klausytojų požiūris į gimtąją tarmę. – Pedagogika 69, 88–91. Kačiuškienė Genovaitė 2004: Rytų aukštaičių sidabraviškių šnektos vertinimas tarmės atstovų požiūriu. – Valoda dažādu kultūru kontekstā 14. Daugavpils: Saule, 103–108. Kačiuškienė Genovaitė 2005: Tarmės samprata šiauliškių inteligentų savimonėje. – Vārds un tā pētīšanas aspekti 9. Liepāja: LiePA, 49–54. Kačiuškienė Genovaitė, Barvydytė Aušra 2006: Mažeikiškių inteligentų požiūris į gimtąją tarmę: anketinis tyrimas. – Jaunųjų mokslininkų darbai 4(11), 8–14. L’Eplattenier-Saugy Caroline 2002: A Perceptual Dialect Study of French in Switzerland. – Handbook of Perceptual Dialectology 2, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 351–365. Long Daniel 1996: Quasi-standard as a Linguistic Concept. – American Speech 71(2), 118–135. Mase Yoshio 1999 (1964): Dialect Consciousness and Dialect Divisions: Examples in the Nagano-Gifu Boundary Region. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 71–99. Straipsniai / Articles 115 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Mesthrie Rajend 2003: Regional Dialectology. – Introducing Sociolinguistics, ed. by Rajend Mesthrie, Joan Swann, Andrea Deumert, William L. Leap. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2003, 44–75. Montgomery Chris, Beal Joan 2011: Perceptual dialectology. – Analysing Variation in English, ed. by Warren Maguire, April McMahon. Cambridge: Cambridge University Press, 121–148. Nomoto Kikuo 1999 (1963): Consciousness of Linguistic Boundaries and Actual Linguistic Boundaries. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 63–69. Preston Dennis R. 1988: Methods in the Study of Dialect Perceptions. – Methods in Dialectology, ed. by Alan R. Thomas. Clevedon: Multilingual Matters, 373–395. Preston Dennis R. 1989a: Perceptual Dialectology: Nonlinguists’ Views of Areal Linguistics. Dordrecht: Foris. Preston Dennis R. 1989b: The Perception of Language Variety in Brazil. – Perceptual Dialectology: Nonlinguists’ Views of Areal Linguistics. Dordrecht: Foris, 85–111. Preston Dennis R. 1999a: Introduction. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, xxiii–xl. Preston Dennis R. 1999b: A Language Attitude Approach to the Perception of Regional Variety. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 359–373. Preston Dennis R. 2002: Perceptual Dialectology: Aims, Methods, Findings. – Present-day Dialectology. Problems and Findings, ed. by Johannes Bernardus Berns and Jaap van Marle. Berlin, New York: Mounton de Gruyter, 57–104. Preston Dennis R. 2010: Language, People, Salience, Space: Perceptual Dialectology and Language Regard. – Dialectologia 5, 87–131. Preston Dennis R. 2013: Language with an Attitude. – The Handbook of Language Variation and Change, ed. by Jack K. Chambers, Natalie Schilling. Blackwell: Blackwell Publishing Ltd., 157–182. Rensink W. G. 1999: Informant Clasification of Dialects. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 3–7. Schrambke Renate 2010: Language and Space: Traditional Dialect Geography. – Language and Space. An International Handbook of Linguistic Variation. Volume 1: 116 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyવિosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) Theories and Methods. HSK Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, ed. By Peter Auer, Jürgen Erich Schmidt. Berlin, New York: Walter de Gruyter, 87–106. Sibata Takesi 1999: Consciousness of Dialect Boundaries. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 39—62. Tumėnas Stasys 2003: Mokytojų požiūrio į tarmes sociolingvistinė analizė. – Pedagogika 69, 238–242. Tumėnas Stasys, Račkauskas Jonas 2004: JAV lietuvių požiūrio į lietuvių kalbą ir tarmes sociolingvistinė analizė. – Tauta ir kalba: šiuolaikiniai sociolingvistinio ugdymo aspektai. Kaunas: Technologija, 222–224. Van Bezooijen Renée 2002: Aesthetic Evaluation of Dutch. – Handbook of Perceptual Dialectology 2, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company,13—30. Wales Katie 2006: Dialects in Mental Contact: A Critique of Perceptual Dialectology. – Bamberger Beiträge zur Englischen Sprachwissenschaft 51, 57–66. Perceptual Dialectology Instruments and Directions for Research: Areas of Variants in Mental Maps (Case of Biržai) SUMMARY The paper discusses the possibilities of application of the principles of perceptual dialectology in the Lithuanian regional variability research. It provides a brief introduction of the origins of Dutch and Japanese perceptual dialectology, which were developed at the end of the 19th century. It presents empirical illustrations of insights – the material from the scientific project Standard Lithuanian Language Place in the Mental Map. Though the research involved over 2,000 young people, the article is based on the answers of 194 upper-grade pupils from the environs of Biržai. The project data were collected by means of anonymous questionnaire. When designing a questionnaire and summarising the data collected, the study relied on D.R. Preston’s perceptual research model, which includes five components or tasks: 1) draw-a-map; 2) “correct” and “pleasant” ratings; 3) degree of difference; 4) dialect identification; 5) qualitative data. There were two draw-a-map tasks which include the user approach towards both the use of dialects and Standard Lithuanian. Straipsniai / Articles 117 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Thus, the article discusses the geolinguistic competence of the school youth from a single regional city. Geolinguistic competence means knowledge and skills to recognize language variability and to associate it with certain areas – geographic (i.e. territorial variables), social (i.e. social variables), cultural (i.e. cultural variables / cultural dimensions). Though the young residents of Biržai declare that they are active users of their dialect, they are familiar with the binary classification of dialects (Aukštaitian and Samogitian) only partially: in the drawn map Aukštaitians and Samogitians were specified by 8.76% of the young residents of Biržai only. A slightly higher percentage specified the isoglosses dividing the four dialects (Aukštaitian, Dzūkian, Sudovian and Samogitian) in the map (the criterion of the accuracy of isoglosses is not applied for the time being). A part of the subjects in the study (11.86%) model intermediate variants of dialectal classification – they add Sudovians and Dzūkians to Aukštaitians and Samogitians. There is no doubt that it is a reflection of knowledge of the pupils involved in the study on the ethnographic division of Lithuania. The inconsistency between visualized knowledge and verbalized knowledge shows that the conceptualization of regional variability among ordinary members of the linguistic community integrates both official and unofficial systems of knowledge. The drawn maps show a non-conflicting relationship with the code of environment, which, in turn, draws optimistic prospects for the geolect of Biržai. The answers of the young residents of Biržai to an open question in the questionnaire regarding the associations pertaining to a person speaking a dialect show that the conceptualization of regional variability is multi-layered and inconsistent. The young residents of Biržai refer to themselves as representatives of a dialectal code – as many as 82.14% of the subjects in the study referred to themselves as speakers of a dialect and marked the area of Biržai as the area of a dialectal code in the drawn map; however, when mentioning the associations of a dialect-speaker, they were inclined to dissociate themselves from a standard representative of a dialectal code. Oppositional variables came to the fore in around one third (30.61%) of the answers given by the subjects in the study – for instance, an old (older) person; village resident; person with a low educational background, etc., i.e. a sociolinguistic portrait of a dialect speaker is dissociated from the portrait of the subjects themselves: young and educated city residents. However, the structure of the sociolinguistic portrait itself features more positive than negative connotation components. The drawn maps of the young residents of Biržai are significant for reconstruction of perception of variability where individual dialectal areas are not only identified but also qualified, i.e. the subjects do not only indicate specific areas as the places of dialectal speaking in the drawn map but also express the evaluation of the area concerned. The comments of the young residents of Biržai reveal several tendencies: first, there is a tendency to conceptualize dialectal codes as attractive but more incorrect than correct. Second, horizontal variability is differentiated – some dialectal areas belong to attractive (and less frequently correct) codes, others – to unattractive codes. The drawn maps of the 118 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV Perceptyviosios dialektologijos instrumentai ir tyrimų kryptys: variantų arealai mentaliniuose žemėlapiuose (Biržų atvejis) young residents of Biržai also reveal the code of their linguistic homeland: it is conceptualized as beautiful, attractive but incorrect. It is likely that the component of correctness in the mental image of dialectal code (not only that of linguistic homeland) correlates with the factor of the standard language and is interpreted in two ways. First, dialectal codes generally find themselves in opposition to the standard language: the standard language is conceptualized as the correct code, while the dialectal code (holistically, even without differentiation by area) as the incorrect one. From the aesthetic point of view, the geolect of Biržai is evaluated very favourably; therefore, it is likely that certain subjects use their own code as a certain starting-point in differentiating other variants from the perspective of attractiveness. It is obvious that in the consciousness of the young residents of Biržai the image of dialecticism (in general) is ambivalent: permissible: intolerable dialecticism. Such differentiation is also related to objective peculiarities of variants as well as stereotypes and the factor of communicative success. The drawn maps of the young residents of Biržai where dialectal areas are contrasted to non-dialectal areas reveal several types of such contrasting: 1) dialectal areas are brought closer to (vs. distanced from) the area of the linguistic homeland; 2) the hottest spots of dialectal codes are identified through the eyes of an ordinary viewer in the whole territory of Lithuania; 3) the area of Central Lithuania stands out from dialectal areas; what is more, the areas of dialectal codes are distanced from big cities or big cities are eliminated from dialectal areas. The closest regional centres – Panevėžys, Utena, Šiauliai – fall to prototypical dialectal areas. Only one sixth (15.46%) of the subjects in the study associate dialectal speaking with the whole Lithuania in the drawn maps. It could be said that such image is probably most accurate – the repertoires of linguistic measures stratify across the whole horizontal linguistic continuum; therefore, the subjects, specifying that dialects are used in the whole Lithuania, are right. The subjects get the impression of dialecticism in the language from (non)omission of endings, accentuation, unusual words. Mental maps are more associated with unconscious attitudes of the subjects. However, those where the linguistic homeland is visually and/or verbally identified as a dialectal area show an objective relationship of the subjects with the repertoires of linguistic codes in their residential area. On the basis of objective linguistic data, several years ago the geolect of Biržai was distinguished in the area of the Eastern Aukštaitian subdialect of Panevėžys. Its real (not imaginary) existence is also confirmed by the latest research of the young residents of Biržai: the relationship of the subjects – I acknowledge vs. I don’t acknowledge the dialectal code in the close linguistic environment – is valuable for forecasting the dissemination of dialectal codes and anticipating the tendencies of viability. The drawn maps show a non-conflicting relationship with the code of environment, which, in turn, implies optimistic prospects for the geolect of Biržai. From an aesthetic point of view, the geolect of Biržai is evaluated Straipsniai / Articles 119 DAIVA ALIŪKAITĖ, DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ very favourably; hence, for certain subjects in the study, their dialectal code is a certain starting-point in differentiating other variants from the perspective of their attractiveness. The inconsistency of conceptualization of regional variability (e.g. I speak a dialect, my linguistic homeland is the area of dialectal codes but my prototype of a person speaking a dialect is an old (older) person residing in a village) is a clear reference to the multi-layeredness of dialectal codes. First, there is a tendency to conceptualize dialectal codes as attractive but more incorrect than correct. Second, horizontal variability is differentiated – some dialectal areas feature attractive (and less commonly correct) codes, others – unattractive codes. The code of one’s linguistic homeland is conceptualized as beautiful, attractive but incorrect. It is likely that in the mental image of a dialectal code (not only that of one’s linguistic homeland) the component of correctness correlates with the factor of standard language. Maps with prototypical areas of dialectal codes show that ordinary members of a linguistic community conceptualize the dialect as opposing to the standard language by ignoring any intermediary variants; therefore, only the so called radial dialectal areas stand out in the drawn map. It is likely that a more accurate perception of the differences rather than the value of the relationship between the standard language and dialectal codes determines a more comprehensive drawn map. The data analysis of the draw-a-map task accomplished by the young residents of Biržai shows that the perspective of an ordinary member of the linguistic community is seen as a certain control system of conceptualization of variability which supplements the researcher’s approach or corrects it in certain cases. To conclude, the approach of perceptual dialectology ensures a more varied dialectology discourse. Įteikta 2016 m. gegužės 2 d. DAIVA ALIŪKAITĖ Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, LT-01513 Vilnius, Lietuva [email protected] DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-2055 Vilnius, Lietuva danguole.mikulė[email protected] 120 Acta Linguistica Lithuanica LXXIV