Rytis Ambrazevičius, Asta Leskauskaitė. „Priebalsių akustinės ypatybės: palatalizacija ir balsingumas“

VYTAUTAS KARDELIS Vilniuská univerzita Oblasti vědeckého výzkumu: dialektologie, synchronní a diachronní fonologie, dějiny jazyka, kognitivní sémantika. RYTIS AMBRAZEVIČIUS, ASTA LESKAUSKAITĖ AKUSTICKÉ VLASTNOSTI SOUHLÁSEK: PALATALIZACE A ZNĚLOST Kaunas: Technologija, 2014, 312 p. ISBN 978-609-02-1135-9 V roce 2014 vydalo nakladatelství „Technologija“ vědeckou monografii profesorů Ryčio Ambrazevičiuse, doktora z Kaunaské technologické univerzity a Litevské akademie hudby a divadla, a Asty Leskauskaitė, doktorky a vedoucí vědecké pracovnice Litevského jazykového institutu: Akustické vlastnosti souhlásek: palatalizace a znělost. Tandem akustika hudby a jazyka, etnomuzikologa a zkušené dialektoložky, specialistky na fonetiku a fonologii, publikoval společné vědecké práce z oblasti akustické fonetiky již před touto monografií. Zmíněná monografie, kterou zde recenzujeme, je významným výsledkem spolupráce těchto dvou vědců. Přípravu monografie podpořila Státní komise pro litevský jazyk z prostředků programu Normalizace, užívání, rozvoj a šíření státního jazyka na období 2016–2015. Monografii recenzovaly zkušené odbornice na fonetiku, prof. dr. Asta Kazlauskienė, doc. dr. Lina Murinienė a dr. Jurgita Jaroslavienė. Monografie se skládá z „Úvodu“, dvou rozsáhlých kapitol „Palatalizace souhlásek“ a „Znělost souhlásek“, „Závěru“ a také ze seznamu literatury, rejstříku příjmení, věcného rejstříku, slovníčku a shrnutí v angličtině. V „Úvodu“ jsou stručně přehledně představeny výzkumy akustických vlastností souhlásek ve světě i v Litvě; je uveden předmět a cíl výzkumu, pojednáno o zkoumaném materiálu a metodice práce a určeno, který autor připravil jednotlivé kapitoly monografie. 296 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Rytis Ambrazevičius, Asta Leskauskaitė. Priebalsių akustinės ypatybės: palatalizacija ir balsingumas Další struktura monografie je jasná, logicky uspořádaná a pro čtenáře přehledná. První a druhá kapitola jsou pokud možno uspořádány souběžně. Obě začínají oddílem „Obecné informace“ a končí „Shrnutím“. V první kapitole „Palatalizace souhlásek“ se pojednává o palatalizaci sonant, frikativ, exploziv, afrikát a souhláskových skupin. Ve druhé kapitole „Znělost souhlásek“ se analyzuje znělost frikativ, exploziv, afrikát a souhláskových skupin. První kapitola se tedy skládá ze sedmi a druhá ze šesti oddílů, které spolu ve větší či menší míře korelují. Je také třeba říci, že obě kapitoly i jednotlivé oddíly, z nichž se skládají, se dělí na dvě části: jedna je věnována palatalizaci a znělosti souhlásek standardní litevštiny (autoři používají termín spisovná) a druhá souhláskám litevských nářečí (jižních a východních aukštaitských vilenských a utenaských). Na začátku každého oddílu jsou probírány obecné rysy (například obecné rysy palatalizace, obecné rysy palatalizace frikativ, obecné rysy znělosti souhlásek, obecné rysy znělosti skupin atd.); dále je jeden oddíl věnován analýze příslušné akustické vlastnosti souhlásek standardní litevštiny a druhý litevských nářečí. Tato struktura je důsledně zachována v celé monografii, což je samozřejmě třeba hodnotit kladně. Usnadňuje práci zejména čtenáři, kterého zajímá například pouze standardní jazyk nebo pouze nářečí. Tato struktura navíc umožňuje snadno vyhledávat a porovnávat stejné či odlišné vlastnosti z různých hledisek. K přehlednosti výrazně přispívá i částečný rejstřík. V dalším textu této recenze stručně uvedu i další podle mého názoru kladné stránky posuzované monografie. a) Velmi dobrý dojem zanechává promyšlené a koncentrované představení teoretických přístupů a poznatků v monografii; autoři se opírají o klasické i nové teoretické práce z akustické fonetiky. Teorie je spolehlivě a pevně propojena s metodologií – metodologické aspekty jsou náležitě zdůvodněny a vhodně spojeny se zkoumaným empirickým materiálem. b) Dalším kladem je souvislost s typologií: autoři se opírají o výzkumy jiných jazyků (ruštiny, francouzštiny, angličtiny atd.), jejich metodologii i výsledky. Je pravda, že se vyhýbají příliš podrobnému srovnávání, litevština se však ihned ocitá v širším typologickém kontextu – jde jakoby o určité vodítko pro budoucí výzkum. c) Je důležité, že nejsou opomenuty ani klasické a novější práce litevských fonetiků; autoři se o ně opírají a diskutují s jejich autory. Neopomíjejí se ani práce lotyšských kolegů, z nichž některé vznikly ve spolupráci s litevskými kolegy. d) Je potěšující, že stranou nezůstávají ani terminologické otázky (otázky lingvistické terminologie jsou v litevském lingvistickém prostředí vždy aktuální, zejména vzhledem k její velké rozmanitosti a někdy i k nejednotnosti a Recenzijos / Reviews 297 VYTAUTAS KARDELIS vznikajícím nejasnostem). Termíny, z nichž některé jsou v litevské fonetické literatuře nové nebo se dosud neustálily, se autoři snaží jasně vysvětlit; zároveň s náležitou argumentací navrhují varianty, které podle jejich názoru nejlépe vyhovují. e) Je třeba zdůraznit ještě jednu věc, kterou v monografii zmiňují i její autoři: „Tato monografie může sloužit jako východisko pro další podrobnější práce a zčásti také jako učební a metodická pomůcka“ (s. 14). Monografie je sice textem srozumitelným především odborníkům na fonetiku, některé její části, zejména úvodní oddíl na začátku, však lze jistě využít k výukovým účelům. Tyto texty navíc dobře a přínosně navazují na metodickou příručku jednoho z autorů monografie, R. Ambrazevičiuse, vydanou v roce 2011 Kalbos akustika glaustai. Snad nejdůležitější a nejvíce obhajitelnou součástí posuzované monografie je „Slovníček“ zařazený na jejím konci – skvělá pomůcka pro studenty, kteří absolvují kurz fonetiky. f) Je důležité, že monografie obsahuje mnoho ilustrativního materiálu, který objektivně dokládá výzkumy, úvahy a poznatky autorů. g) Velmi kladně je třeba hodnotit výzkum souhláskových skupin z hlediska palatalizace a znělosti – zvláště výzkum nářečního materiálu. Autoři zde přinášejí důležité poznatky a otevírají problematiku, které by se v budoucnu měli věnovat nejen fonetici, ale i dialektologové a fonologové. h) V zásadě kladně je třeba hodnotit také výzkum materiálu standardní litevštiny i nářečí a porovnání výsledků – tento přístup má své přednosti a zároveň vyvolává určité otázky k diskusi, což je rovněž předností monografie. i) Je třeba zdůraznit také další kladný aspekt výzkumu, který je deklarován v úvodu („Monografie se zaměřuje především na distinktivní rysy, tedy nikoli na tendence, nýbrž na zřetelné rozdíly“, s. 13) a odráží se v závěrech („Při popisu vlastností různých tříd souhlásek je však vhodné uplatnit nikoli pouze jednu výzkumnou metodu, ale jejich kombinaci“, s. 264). Hledání rozdílů nahlížené prizmatem komplexnosti představuje vítaný metodologický přístup. A několik poznámek a myšlenek k diskusi, které mě napadly při studiu posuzované monografie. a) K metodice práce by nebylo možné vznést žádné kritické připomínky – autoři monografie ji dokonale ovládají. Pokud jde však o výběr materiálu, lze položit otázku k diskusi. K výzkumu standardního jazyka byly využity nahrávky z přílohy – kompaktního disku – knih Aldona Pukia a Antana Pakerise Lietuvių kalbos bendrinė tartis. Kompaktinės plokštelės tekstai (2004). Nářeční materiál byl zkoumán na základě zvukových nahrávek spontánní řeči sedmi mužských informátorů. Autoři monografie uvádějí: „Především je třeba říci, že základem tohoto výzkumu nejsou nahrávky pořízené za ideálních podmínek (izolované či umělé 298 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Rytis Ambrazėvičius, Asta Leskauskaitė. Prebalsių akustinės ypatybės: palatalizacija ir balsingumas … ve spojeních), jak bývá v pracích z akustické fonetiky obvyklé, zatímco ve spontánní řeči (monolozích, dialozích) byly použity zvuky – souhlásky“ (s. 11). Je zcela sporné, zda kritérium spontaneity platí pro nářeční řeč; pokud jde však o uplatnění tohoto kritéria na standardní jazyk, pochyboval bych. Standardní jazyk v tomto případě není zcela spontánní. Vždyť kompaktní disk namluvil hlasatel a účel nahrávky je jasný – spisovná výslovnost litevského jazyka, lze tedy předpokládat, že se na hlasatele vztahovaly příslušné požadavky a jeho výslovnost měla být vzorová. O takové spontaneitě, jaká je v nářečních nahrávkách, proto v případě standardního jazyka lze sotva mluvit. Vždyť i sami autoři říkají: „Na probírané jevy může mít samozřejmě vliv i rozdílná míra expresivity spontánní nářeční řeči a demonstrativní řeči herce“ (s. 62). Standard přece sám o sobě vyžaduje co nejmenší míru variantnosti a fakultativnosti, zatímco spontánní nářeční řeč se ubírá právě tímto směrem. Přesto je takové srovnání v zásadě docela zajímavé a přínosné. Upřímně řečeno, tato poznámka se týká spíše terminologie než samotného výzkumu. Čtenáři je ostatně jasně sděleno, jaký materiál se zkoumá a porovnává. Nářeční řeč zkoumali „<...> náhodně vybraní příslušníci nejstarší generace (průměrný věk 70 let) – ti nejlépe zachovávají tradiční nářeční rysy“ (s. 12). Teoreticky ano, prakticky nikoli nutně; kromě toho by bylo zajímavější a snad i přínosnější, kdyby se striktně nedodržovalo kritérium NORM. Výsledky výzkumu by pak možná byly zajímavější a více by odrážely skutečnou situaci v nářečích. b) Další poznámka, rovněž související s terminologií, se týká užívání termínů palatální, palatalizovaný, palatalizace a měkký, tvrdý. V monografii se používají střídavě, ačkoli podle mého názoru by bylo lepší zvolit pouze palatální, palatalizovaný, palatalizace. c) Ačkoli je monografie zjevně prací z oblasti fonetiky, místy se v ní objevují také jednotlivé fonologické termíny, například opozice, distinktivní rysy, relevantní pozice (s. 14, 20, 38, 41). Občas se monografie poněkud přiklání k percepční fonetice – objevuje se termín vnímání (s. 33, 36, 53, 54, 86). Termín rozpoznávání někdy vede k zamyšlení a k otázce, zda se zde míní percepční aspekt, nebo rozpoznávání zvuku „foneticky“, tj. podle spektra (srov. s. 54) – vždyť zkušení fonetici mohou o zvuku mnohé říci i při pohledu na spektrum. Možná takové odbočky v zásadě nejsou nijak na škodu, trochu však narušují soudržnou fonetickou koncepci a strukturu monografie. Navíc je někdy obtížné pochopit, zda je termín užíván ve fonetickém, nebo fonologickém kontextu, například depalatalizace (s. 61). Místy se vyskytují formulace, které jsou ze synchronního hlediska nepřesné, například: „Je třeba připomenout, že v nářečích jižních a východních aukštaitských dialektů se spojení lė vyslovuje tvrdě“ (s. 68) – vyslovuje-li se lė, pak nejde o „tvrdé“ spojení. Recenzijos / Reviews 299 VYTAUTAS K A R D E L I S d) A poslední sporná otázka se více týká dialektologického materiálu monografie a jeho výzkumu. Autoři spontánně postihli určitý problém (srov.: „Na východních okrajích areálů vilniuských aukštaitských nářečí na jihu a východě se opozice tvrdosti a měkkosti mění, a proto mohou být některé historické a asimilačně měkké předhlásky vyslovovány různě“, s. 42), jasně jej však neformulovali až do konce. Tím problémem, nebo přesněji řečeno důležitým aspektem výzkumu a jazykovým fenoménem, je variabilita a fakultativnost některých jazykových jevů ve spontánní řeči. Každý, kdo se setkal s empirickým materiálem litevských nářečí, podle mého názoru jasně vidí, že jedním z nejcharakterističtějších rysů litevských nářečí není pouze klasická diatopická, diastratická a diafázická variabilita, ale také velké množství fakultativních, konkurenčních variant, které se vyskytují snad na všech úrovních jazykové struktury. Velmi důležité je také to, že fakultativní, konkurenční varianty jsou charakteristické pro řeč jednoho a téhož informanta. Taková konkurence je zvlášť příznačná pro východní aukštaitské vilniuské nářečí, ačkoli, jak už bylo řečeno, v zásadě charakterizuje celé litevské jazykové území. Autoři si sice jasně uvědomují význam individuálních jazykových vlastností informantů, srov.: „Individuální jazykové vlastnosti informanta tedy mohou ovlivňovat hodnoty F2 lokusů předhlásek, a proto je třeba k jejich výpočtu, zobecňování a interpretaci přistupovat obezřetně“ (s. 124), monografie však zřejmě nevěnovala dostatečnou pozornost variabilitě obecně a v tomto případě fakultativnosti a konkurenčním variantám. Tyto poznámky jsou přesto určeny spíše do budoucna; autoři monografie se jimi mohou samostatně zabývat při pokračování své práce. Na závěr tohoto krátkého přehledu bych rád kolegům popřál, aby pokračovali v započaté práci a potěšili lingvistickou obec novými výsledky výzkumu. Projednávaná monografie a výsledky výzkumů v ní provedených nutí nejen fonetiky, aby na sobě zapracovali, ale také fonology, aby přemýšleli, jak nejnovější výsledky výzkumu akustické fonetiky začlenit do fonologické teorie a praxe. Předáno 3. června 2017. VYTAUTAS K A R D E L I S Vilniaus universitetas Filologijos fakultetas Universiteto g. 5, LT-01513 Vilnius, Lietuva [email protected] 300 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI