Danguolė Mikulėnienė, Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė, Laura Geržotaitė, Nijolė Birgelienė. „Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos“

DALIA PAKALNIŠKIENĖ Klaipėdská univerzita Směry výzkumu: baltská filologie, geolingvistika, historický vývoj slovesa. Danguolė Mikulėnienė, Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė, Laura Geržotaitė, Nijolė Birgelienė PROMĚNY LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ NA POČÁTKU 21. STOLETÍ: ŘEČI LITEVCŮ V POLSKU KOLEKTIVNÍ MONOGRAFIE Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2016, 503 p. ISBN 978-609-411-186-0 Obálka v jemných barvách s podzimní krajinou a titul Proměny litevských nářečí na počátku 21. století: řeči Litevců v Polsku jsou „vizitkou“ této monografie – odkazují na jiný jazyk v místě terénního výzkumu, na podzim. Kolektiv lingvistů z Litvy a Polska se před časem spojil k dlouho očekávané práci – systematickému popisu polských nářečí. Politické, ekonomické a sociální změny rychle proměňují lingvistický obraz světa, proto je důležité co nejrychleji zaznamenávat jazyky a nářečí, zejména jazykovou situaci v pohraničí. Autorky se opřely o fakta o litevských nářečích v Polsku a jejich interpretace shromažďované po několik desetiletí, o různé zvukové, obrazové a rukopisné archivy i o údaje z expedic, které samy pořádaly v letech 2014–2016, a pustily se do mnohostranného výzkumu nářečí – od sociolingvistické analýzy a identifikace jazykových archaismů a inovací až po vývoj a prognózu zkoumaných nářečí. Obsáhlý a věcný úvod monografie představuje čtenáři předmět a cíl výzkumu, jeho úkoly, zkoumaný materiál, výzkumné metody, aktuálnost a význam. Výzkumnice se rozhodly kombinovat moderní a tradiční dialektologické metody. Na zkoumaná nářečí poprvé aplikovaly vícerozměrný model výzkumu prognostických parametrů, podle něhož: „1) metodou výběru titos byly předpokládány Straipsniai / Articles 283 DALIA PAKALNIŠKIENĖ jazykové rysy nářečí; 2) byla analyzována jazyková situace; 3) bylo shrnuto hodnocení místního jazyka (a jazyků) z pohledu zkoumaných respondentů“ (s. 20). Nářeční materiál byl shromažďován pomocí dotazníkových šetření a rozhovorů a analyzován inovativními metodami geolingvistiky, sociolingvistiky a percepční dialektologie – „počítačového mapování, mentálních map, sociolingvistických proměnných, statistické analýzy aj.“ (s. 20). Jazykový systém a vývoj nářečí jsou popsány s využitím tradičních metod litevské lingvistiky – deskriptivní, historickosrovnávací, formalizační aj. V první kapitole rozdělené do dvou částí, „Předpoklady vzniku, rozšíření a vývoje nářečí litevských komunit v Polsku: sociohistorický, sociokulturní a demografický kontext“, je podán široký přehled historického, politického, ekonomického, sociokulturního a demografického vývoje zkoumané oblasti. V první části, „Historické souvislosti nářečí litevských komunit v Polsku“, je stručně nastíněna nejstarší historie tohoto kraje, od dob Jatvingů až do konce 20. století. Ve druhém oddíle, „Sociokulturní a demografické parametry a jejich dynamika v litevských komunitách v okolí Punsku a Sejn“, je podrobně analyzována sociogeografická situace na počátku 21. století – počet obyvatel v letech 2001 a 2015, počet Litevců v letech 2002 a 2011, pohlaví, věk, parametry vzdělání, vzdělávací instituce, zaměstnanost obyvatel a infrastruktura vesnic. Kapitola je bohatě doplněna informativními tabulkami, mapami a fotografiemi. Druhá kapitola, „Nářečí litevských komunit v Polsku a jejich hranice“, představuje vývoj inventarizace nářečí litevských komunit v Polsku od prvních expedic Ruské akademie věd v polovině 19. století. Analyzují se výsledky expedic a prvních výzkumů služebnictva i interpretace vokalismu (probírají se výzkumy Frydricha Kuršaitise, Antana Baranauskase, Antana Salise a Eduarda Volterise), zvažují se relikty jatvingského substrátu (je však třeba považovat interpretaci jatvingských souhlásek s, z za lapsus calami, s. 71). Ve velmi podrobném třetím oddíle, „Hranice nářečí litevských komunit v Polsku z geolingvistického hlediska“, jsou postupně probírány hranice litevských nářečí od nejstarších záznamů, mapovány oblasti různých chronologických vrstev, porovnávány a ověřovány rozporné údaje a představena nejnovější demografická situace zjištěná během expedice v letech 2014–2016 – geografické objekty v oblastech, kde je litevština silně zastoupena, i kde zaniká. Tento oddíl by přirozeně zapadal do druhé části první kapitoly, autorky však zřejmě měly důvody uvést jej samostatně. Třetí kapitola, „Variabilita rysů a změny v nářečích litevských komunit v Polsku“, která je nejrozsáhlejší (175 s.), je věnována jazykové analýze nářečí. Název kapitoly zdůrazňuje metodologický princip nejen zaznamenávat fonetické a morfologické rysy, ale také ukazovat jejich varianty a sledovat jejich vývoj. V oddíle „Charakteristické fonetické rysy“ jsou představeny nejvýraznější rysy vokalismu a konsonantismu, zaznamenané ve dvou litevských dialektech v Polsku – jihozápadních západních aukštaitských a západních jižních aukštaitských. 284 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Dangolė Mikulėnienė, Asta Leskauskaitė, Vilija Ragažienė, Laura Geržotaitė, Nijolė Birgelienė. Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos V jihozápadních západních aukštaitských nářečích potvrzujeme na základě údajů z expedic zachování opozice dlouhých a krátkých samohlásek; zůstávají pouze smíšené dvojhlásky an, am, en, em a staré dlouhé samohlásky ę, į, na začátku slova se místo e vyslovuje a, souhlásky se vyslovují tvrdě a sporadicky se zaměňují s, z a š, ž atd. Západní jižní aukštaitská nářečí se od západních aukštaitských odlišují reflexem historické samohlásky ę v podobě y, į, zkracováním nepřízvučných dlouhých samohlásek na polodlouhé, bzučivou výslovností a výraznou depalatalizací souhlásek. Jsou porovnávány a hodnoceny fonologické systémy samohlásek sestavené jinými badateli – T. Buchtem, Wojciechem Smoczyńskim, Michalem Hasukem a Kazimierzem Garšvou – i příčiny a interpretace bzučivé výslovnosti a depalatalizace souhlásek. Konstatuje se, že na počátku 21. století se vokalismus a konsonantismus nářečí intenzivně mění a obě nářečí se sbližují, takže vznikají nové nářeční útvary, goletai, ovlivňované veřejným litevským a polským jazykem. Ve druhém pododdíle je podrobně popsána historie výzkumu prozodie nářečí litevských komunit v Polsku a analyzován současný systém přízvuku, jeho změny a příčiny: přízvuk, intonace, přízvukové varianty a tendence u všech kmenů skloňovaných slov, jejich vzájemné působení a příčiny variability. Třetí oddíl se věnuje gramatickému systému nářečí Punsku a Sejn s využitím principů přirozené morfologie, které se v litevské lingvistice stále uplatňují jen zřídka. Autorky se rozhodly probrat podle vlastních slov pouze tři slovní druhy – podstatné jméno, zájmeno a sloveso –, které však nepochybně patří k nejdůležitějším a nejproblematičtějším a nejlépe reprezentují gramatický systém každého jazyka. Největší pozornost je věnována gramatickým kategoriím podstatných jmen a variabilitě jejich vyjadřování. Empirický materiál je podrobně klasifikován – podstatná jména baltského a litevského původu / nelitevského původu a hybridní formace, skloňování podstatných jmen ženského a mužského rodu; porovnávají se údaje ze tří různých časových období – 2013–2016, 1988–1989 a 1971–1983 –, srovnávají se s údaji z rodných nářečí a hodnotí se síla a produktivita kmenů. Podrobněji se probírají místní pády – inessiv a illativ (adessiv a allativ zanikly). Ze zájmen jsou probírána ta morfologicky nejvýznamnější – osobní, participiální a neparticipiální, konkrétní a kvalitativní demonstrativa. Systém časování sloves v probíraných nářečích má stejné strukturální rysy jako v ostatních litevských nářečích a spisovném jazyce. Empirické údaje ukazují, že se stále užívají infinitivní tvary na -tie; převládají tvary minulého častého času na -dav- vedle dříve hojně užívaných tvarů minulého jednorázového času s určitými příslovci nebo odvozenin se sufixem -(d)inėti. Stále se užívají, byť ojediněle, tematické tvary přítomného času (koncovka 3. os. -ti se někdy zobecňuje i v 1. a 2. os., jako u Žemaitů!). Jsou uvedena paradigmata kondicionálu, imperativu, zvratných sloves a infinitivních tvarů. V posledně jmenovaných nejsou tvary minulého jednorázového ani častého času. Dále jsou uvedeny strukturní typy sloves. Pokud jde o samotné principy klasifikace a jednotlivé příklady Recenzijos / Reviews 285 DALIA PAKALNIŠKIENĖ bylo možné diskutovat. Například sloveso lėnda, lindo, lęs(tie) je nepříliš zdařile zařazeno do 3. podskupiny, která má v přítomném čase infix; pūola, pūolė, pūl(tie) mají z nějakého důvodu infix (?) (s. 264); charakteristika 8. a 9. podskupiny neodpovídá struktuře uvedených sloves – vztah vokalismu kořene slovesa krána, króve, kráut(ie) je popsán takto (s. 266), siūva, siūvo, siūti – zaměněn vokalismus infinitivu a minulého času (s. 266) atd. Podle mého názoru je klasifikace kmenů nepředponových sloves příliš podrobná, matoucí a nejasné výpovědní hodnoty. Zdá se, že principy přirozené morfologie zde byly aplikovány poněkud příliš doslovně... V klasifikaci odvozených sloves by stálo za to zvážit oddělení typů garsėti ir varinėti; sloveso dėlioti se příliš nehodí mezi ostatní deriváty se sufixem -oti (s. 268). Shrneme-li kapitolu věnovanou jazykové analýze nářečí, jejíž poslední dva oddíly se téměř nabízejí jako samostatné vědecké studie, lze ocenit pozornost věnovanou změnám jazykových jevů, jejich variabilitě, příčinám změn, chronologickým a areálovým hrozbám i jevům interference – tedy nový pohled na nářečí litevských Poláků. Podnětná a inovativní čtvrtá kapitola „Předpoklady životaschopnosti nářečí litevských Poláků: faktor komunit a uživatelů“ měří a prognózuje životaschopnost zkoumaných nářečí podle tří důležitých parametrů – sociokulturních sítí, postojů mladých lidí k nářečí a obrazu nářečí litevských Poláků v mentálních mapách. K určení sociokulturních sítí autorky použily metodu rozhovorů a ukázaly, že nejrozvinutější infrastrukturu, nejvyšší sociální prestiž a největší počet obyvatel mají Punskas a Seinai s gymnázii, lycei, dalšími školami, mateřskými školami, správními institucemi, muzei, kulturními centry a různými organizacemi. Mapy sociokulturních sítí (obr. 41 a 42) znázorňují směry různých vazeb a otevřenost či uzavřenost komunit. Míru etnické identity odráží jazyková krajina. Výzkumnice zjistily, že veřejné nápisy jsou většinou dvojjazyčné – podle typu objektu je první jeden či druhý jazyk. Odpovědi žáků lycea v Punska a studentů studujících na vysokých školách v Litvě a Polsku, dotazovaných v letech 2013–2015 pomocí dotazníků a rozhovorů, ukázaly, jak mladí lidé hodnotí své rodné nářečí. Ukázalo se, že doma se nejčastěji mluví litevsky, méně často střídavě litevsky a polsky. Většina litevsky mluvících rodin hovoří nářečím, dzūkštinou, a to nejen doma – nářečí se užívá také v solidárním, ba i instrumentálním doméně. Žáci se domnívají, že stojí za to ovládat obě jazykové variety – spisovný jazyk i nářečí, protože nářečí je jejich mateřštinou, dědictvím kraje, je svébytné a jedinečné. Spisovný jazyk je považován za prestižní a nezbytný pro komunikaci se všemi Litevci. Třetí oddíl představuje mentální mapy odhalující představy o nářečích, vytvořené podle metodiky perceptivní dialektologie. Respondenti z lycea 11. března v Punska 286 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Danguolė Mikulėnienė, Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė, Laura Geržotaitė, Nijolė Birgelienė. Proměny litevských nářečí na počátku 21. století: nářečí litevských Poláků Žáci 10.–11. tříd vyznačovali nářečí na mapách různě: někteří označili pouze centrum svého rodného kraje Punskas, jiní dzūkštinu, která zahrnuje okolí Punska v Polsku a okolí Marijampolė, Alytus, Lazdijai či Kalvarija v Litvě. Další rozlišovali Žemajty, západní aukštaitštinu, východní aukštaitštinu a dzūkštinu a podobně. Téměř polovina respondentů uvedla, že zná dvě nářečí – žemajtské a aukštaitské, třetina tři – dzūkské, aukštaitské a žemajtské, šestina čtyři – dzūkské, aukštaitské, žemajtské a suvalkijské. Člověk mluvící nářečím si žáci spojují s uchováváním tradic, národní identitou a vlastenectvím; žije v malých městech nebo na vesnicích a je starý, takže je vnímán stereotypně. Pátá kapitola „Utváření kvaziregiolektu jižní aukštaitštiny v okolí Punska a Seinů“, napsaná s krásně badatelsky zaujatou vášní člověka, který klade otázky i na ně odpovídá, shrnuje výsledky výzkumu a identifikuje nový nářeční útvar – kvaziregiolekt jižní aukštaitštiny, který se utváří na základě tradičního nářečí okolí Punska a Seinů, užívaného starší generací, a obsahuje prvky spisovné litevštiny a polštiny. V novém regiolektu výrazné nářeční rysy zanikají. Závěry přesvědčivě shrnují provedený komplexní výzkum. Shrnutí v polštině a angličtině nepochybně zajistí šíření myšlenek monografie a zviditelní litevskou geolingvistickou školu. A co teprve tabulky, fotografie, obrázky (je jich přes sto), které vizualizují nejdůležitější výsledky, a dvanáct příloh o národnostním složení obyvatel a užívání jazyků na konci 19. století, o nejlitevštějších, národnostně smíšenějších a asimilovaných vesnicích v nářeční oblasti Punska a Seinů podle údajů z různých zdrojů, o něž se vědkyně dělí s akademickou obcí. Soupisy pramenů a literatury znovu potvrzují profesionalitu výzkumu: důvěryhodné prameny sahající k prvním záznamům, rozsáhlá mezioborová odborná literatura – výsledky empirického výzkumu i teoretická a metodologická díla – umožnily vědkyním připravit inovativní monografii. Iucundi acti labores! (M. Tullius Cicero) Přijato 15. března 2017. DALIA PAKALNIŠKIENĖ Univerzita v Klaipėdě Salomėjos Nėries g. 5, LT-92227 Klaipėda, Lietuva [email protected] Recenzijos / Reviews 287