„Altlitauisches Etymologisches Wörterbuch (ALEW)“

ULRICH GEUPEL Philipps-Universität Marburg Vědeckovýzkumné instituce: srovnávací jazykověda, keltologie. STAROLITEVSKÝ ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK (ALEW) Vyd. Wolfgang Hock a kol. 3 Bde. Hamburg: Baar, 2015, 1639 S. ISBN 978-3-93536-74-5 Nedávné období vedlo k nečekanému rozšíření pomůcek dostupných baltistům a jazykovědcům se zájmem o baltské jazyky. Po druhém vydání PKŽ Vytautase Mažiulise o staré pruštině, SEJL Wojciecha Smoczyńského (včetně dodatků Smoczyński 2008 a 2009) o litevštině napříč jazykovými obdobími, které v různé míře zohledňují aktuální stav diskuse v historicko-srovnávací jazykovědě, a také po na údaje bohatém LKŽ vyšly v roce 2015 hned dva nové slovníky, které nahlížejí na baltské jazyky z indoevropské perspektivy. Nejprve Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon Rika Dekkense u nizozemského nakladatelství Brill a krátce nato předkládaný Altlitauische Etymologische Wörterbuch, koncipovaný pod vedením Wolfganga Hocka pracovní skupinou na berlínské Humboldtově univerzitě a vydaný hamburským nakladatelstvím Baar. Zatímco první systematicky pokrývá všechny baltské jazyky, druhý se zaměřuje na jeden konkrétní jazyk. Zjevnou nevýhodou PKŽ V. Mažiulise, SEJL W. Smoczyńského a LKŽ je jejich podoba, která je pro mnoho badatelů, kteří nejsou odborníky na oblast baltské Stripsnai / Articles 271 ULRICH GEUPEL jsou obtížně jazykově přístupné, protože nejsou napsány v obecně známých moderních vědeckých jazycích. Indoevropeisté proto dosud stále nejprve sahali po LEW Ernsta Fraenkela, který je zastaralý v každém ohledu. Alespoň pro posledně zmíněnou skupinu, která hledá spolehlivé synchronní i historicko-etymologické informace o litevských slovech pro indoevropské etymologie, nabízí ALEW novou, nepostradatelnou pomůcku, která z velké části nahradí LEW. Úvodní poznámky jsou stručné a na devíti stranách uvádějí předmět a cíl díla, lemmatizaci, strukturu hesel, způsob citování, použitý jazykový materiál i projekt a jeho spolupracovníky. Zdaleka největší prostor tak zaujímá vlastní slovníková část (1323 stran) v prvním a druhém svazku. Připojen je samostatný, tenčí svazek se seznamy zkráceně uváděných textových pramenů, bibliografií a podrobnými rejstříky všech zastoupených jazyků. Třetí svazek završuje barevná mapa rozšíření litevských dialektů na počátku 21. století. Verzichtet wird, anders als in Derksen 2015, auf die Besprechung theoretischer Hintergründe und linguistischer Vorannahmen, etwa zur Gültigkeit umstrittener Lautgesetze, was dazu verpflichtet, bei strittigen Fragen in den Einzelfällen Stellung zu beziehen. Dem kommt das ALEW auch konsequent immer dann nach, wenn es von der Communis Opinio abweicht. Za záhlavím jednotlivých hesel následují stručné gramatické informace a údaje o významu s citacemi z originálních pramenů. U zděděných slov jsou po nich, označeni pouze černým čtverečkem, nejprve v seznamu uvedeni baltské a slovanské kognáty, po nichž následují příbuzná slova z jiných indoevropských jazyků, zpravidla s uvedením praindoevropského kořene. V novém odstavci následuje krátká až středně dlouhá diskuse o filologických otázkách starolitevského a baltského materiálu i o etymologickém uspořádání; přednostně se přitom věnuje problémům hláskosloví, morfologie a sémantiky. První část každého hesla, která obsahuje podrobný výklad primárního materiálu v kontextech a seznam baltsko-slovanských kognátů, je vytištěna větším písmem než následující jazykověhistorická diskuse. První dojem, že jde o slovník dokladů staré litevštiny s dodatečnými etymologickými informacemi „drobným písmem“, však neodpovídá zaměření díla ani kvalitě velmi dobrých diskusí a je dán pouze nedostatkem místa. Datovým základem ALEW jsou starolitevské primární prameny, na něž se v heslech odkazuje pomocí sigel. Za starolitevské se považují texty, které 272 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI ALTLITAUISCHES ETYMOLOGISCHES WÖRTERBUCH (ALEW) vznikly před rokem 1700. Zahrnuty byly podstatné textové prameny z této epochy, které jsou dostupné v edicích. Některá menší a dosud nevydaná díla musela zůstat stranou. Citované baltské kognáty, čerpané z příslušných slovníků a odborné literatury, pokrývají všechny ostatní jazyky této větve a systematicky byla zahrnuta také kurlandština. Rejstřík obsahuje více než 700 kurlandských lexémů. Od většiny etymologických slovníků se ALEW odlišuje příkladným zpracováním synchronní a diachronní sémantiky, které spojuje filologickou práci s primárními prameny s dějinami jazyka, jak ukazuje následující ukázka: „Z hlediska sémantiky lze patrně vycházet z toho, že sloveso založené na blagnas ‚nevhodný, zbytečný‘ bylo sekundárně omezeno na popis stavu kocoviny, z čehož pak vzniklo ‚vystřízlivět‘. Obecnější užití slovesa před touto sémantickou specializací je zřejmě přímo doloženo v MgT 134₁₇, kde bylo blagnimas použito jako překlad lat. levitas ‚lehkomyslnost‘“ (I 119 s.v. blagnas). Tvorba slov je rovněž stručně pojednána všude tam, kde to autoři považovali za potřebné, a často je doplněna odkazem na stále směrodatné standardní dílo Panase Skardžiuse (1943). Tu a tam se odkazuje na Calandův systém a typ tomós praindoevropských substantiv, celkově však zůstává popis specifické sémantiky sufixální slovotvorby v obvyklých, a tedy omezených mezích. Vzorovým příkladem pojmenování příslušných morfémů a jejich morfematické funkce je heslo āklas ‚pluh‘ (I 55), v němž je čtenář informován o variaci a distribuci sufixů s funkcí „nomina instrumenti“, a také výklad vzniku arklys ‚kůň‘ jako lexikalizace derivátu tvořeného pomocí sufixu příslušnosti *i̯o-. Popis jednoznačných, pozorovatelných morfologických vztahů mezi etymologicky příbuznými lexémy, uváděný ve většině hesel, poskytuje uživateli užitečný základ pro další výzkum v této oblasti. Typický je popis, který najdeme s.v. balā (I 91): „Zaniklé litevské substantivum a jeho lotyšský protějšek působí dojmem o-kmenového sufixálního derivátu od zaniklého primárního slovesa (k slovotvornému vzorci srov. Skardžius 1943: 377f.).“ Snadno dosažitelný soubor těchto případů sestavený pomocí ALEW a roztříděný podle stáří by mohl podpořit myšlenku, která se dosud nestala communis opinio, že se při substantivizaci (slovesného) adjektiva typu praindoevropského *bʰ(e)rnó- ‚narozený‘ (srov. lotyš. bērns ‚dítě‘) → pragerm. *bʰorno- (> got. barn ‚dítě‘ (srov. Neri 2013: 198) fakultativně zaváděl o-stupeň, a to i v baltštině. Recenzijos / Reviews 273 ULRICH GEPEL O-stupeň se konečně objevuje také jinde při tvoření baltoslovanských substantiv; srov. rus. zob ‚krmivo, potrava‘ oproti litev. žėbù ‚jíst pomalu, žvýkat‘, které patrně odráží starý vztah, pokud ovšem toto substantivum nebylo vytvořeno přímo ze slovesa praslov. *zobati, což je méně pravděpodobné. Vzhledem k omezení na (staro)litevskou slovní zásobu nemohlo být zahrnuto několik málo zajímavých pokračování praindoevropských zděděných slov v baltštině, například prus. genō ‚žena‘ (praind. *ǵenh₂-), lotyš. kũns ‚hluchý‘ (praind. *k̑urna-) a lotyš. dargs ‚milý, drahý‘ (k csl. dragъ, rus. dorogój ‚týž význam‘). V těchto případech může badatel sáhnout po Derksenově novém Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon, pokud je dané slovo zahrnuto do jeho značně neúplného výběru, a také po LEV Konstantinse Karulise a PEŽ. V některých případech si však autoři ALEW neodpustili upozornit na jazykověhistoricky důležitá baltská synonyma, která ovšem v litevštině nemají kognát, například lotyš. asins ‚krev‘ (latgalsky asnis) s.v. kraujas, jemuž jakožto jedinému baltskému a slovanskému pokračování praind. *h₁ēsh₂-r/n- přísluší velký jazykověhistorický význam (I 521), a prus. warus ‚ret‘ s.v. litev. lūpà ‚týž význam‘ (I 602); v druhém případě přináší drobně tištěná diskusní část přehled různých baltských slov s významem ‚ret‘. Ačkoli většinou není uvedena další etymologie, jde o přístup vstřícný vůči uživateli se zájmem o jazykové dějiny, neboť tak lze případně zkoumat sémantické posuny vzniklé při náhradě slov nebo jejich vzájemné analogické ovlivňování. Je-li kořen doložen ve staré litevštině, zpravidla se odkazuje na všechny relevantní deriváty v ostatních baltských jazycích, i když v litevštině nemají přesný protějšek. Výklad samozřejmě nemůže být vždy vyčerpávající, zejména u jazykověhistoricky obtížných případů, jako jsou deriváty od kořene, které se lexikálně oddělily již v rané době. Lotyš. gaļa ‚maso‘ a latgalsky gala ‚týž význam‘, jež v ALEW nejsou uvedeny, je tedy nejspíše třeba spojovat s litev. galas ‚konec, cíl‘, a tudíž s praindoevropským kořenem *ǵʰelH- ‚trápit, bodat‘; diskuse různých sémantických vývojů by však překročila stanovený rámec. Omezení na starolitevský materiál má několik výhod: historicko-srovnávací jazykověda obvykle vychází z nejstarší jazykové vrstvy, protože ta potenciálně zachovala více archaismů a má nejblíže k rekonstruovanému předstupni. Časová hloubka litevštiny, stejně jako ostatních baltských jazyků, však není příliš velká, a proto je závažnější druhý důvod: korpus lze pokrýt relativně úplně a zbývá prostor pro diskusi příslušných dokladů. Z dosud velmi rozsáhlého 274 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI STAROLITEVSKÝ ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK (ALEW) V starolitevském korpusu bylo přesto přirozeně nutné provést výběr. ALEW vybral lexémy, které jsou zajímavé z hlediska historického vývoje jazyka: „významné pro historickosrovnávací jazykovědu nebo pro specificky starolitevský jazykový stav [...] dále se uplatnila kulturněhistorická a kvantitativní kritéria (zájem o dějiny idejí a věcnou kulturu, respektive četnost a rozšíření“ (Úvod: I 7). Na rozdíl od díla R. Derksena, koncipovaného podle potřeb indoevropeistů, byly v souladu s tímto pojetím systematicky zohledněny výpůjčky, byť právě zde bylo nutné učinit určité kompromisy. Čtenář tak postrádá některá hesla k výpůjčkám ze slovanských jazyků, aniž je zřejmé, proč nebyla zařazena právě tato, například pūkas ‘lid, vojsko, obec’ (srov. Skardžius 1931: 83), které je zpracováno v LEW s.v. a ve starolitevštině je dobře doloženo, např. BrBXX. Jeho absence je o to překvapivější, že například ābas ‘tábor, vojenský tábor, vojsko’ (s. 17) zařazeno bylo. Uživatel by přitom mohl mít o pūkas zájem, neboť toto slovo je hojně rozšířeno v baltských jazycích a dárcovský jazyk není na první pohled zřejmý. U všech zařazených výpůjček jsou však tyto dva aspekty, vnitrobaltické rozšíření a cesty přejímání, vzorně rozebrány, nakolik to dovoluje rozsah a současný stav výzkumu. U mnoha výpůjček, které jsou natolik rané, že je nelze (zatím) jednoznačně přiřadit k polštině nebo běloruštině, tak vzniká dobrý základ pro potřebný podrobnější specializovaný výzkum. Baltské jazykovědce velmi obohatí také podaný přehled dokladů ve starolitevském korpusu, včetně údaje o prvním doložení, který ve Fraenkelově slovníku chybí. Indoevropeisté, kteří nejsou specializovanými baltisty, by jistě uvítali, kdyby se v úvodní kapitole dozvěděli více o teoretických a metodologických otázkách, jako je rekonstrukce například prabaltštiny, resp. prabaltoslovanštiny, a o tom, zda je vůbec třeba tyto otázky systematicky zahrnovat do indoevropeistických diskusí o dějinách baltských jazyků. Není pochyb o tom, že situace je v tomto jazykovém odvětví obtížnější než například v germánštině, pro niž EWahd a Guus Kroonens Etymological dictionary of Proto-Germanic systematicky pracují s pragermánskými rekonstrukcemi. Ačkoli ani v odborné literatuře nepanuje u tohoto prajazyka jednotnost, pokud jde o míru podrobnosti rekonstrukce a řadu jednotlivých otázek, nebrání to pravidelnému uvádění těchto přístupů. Rekonstruované prabaltické formy by mohly být užitečným základem pro srovnání vývoje jednotlivých baltských jazyků a v Recenzijos / Reviews 275 ULRICH GEUPEL konfrontaci s přístupy R. Derksena, který soustavně rekonstruuje podoby předchozích vývojových stadií, by mohly být užitečné při zaměření diskuse. Rozbor dalších teoretických předpokladů, například jednotlivých hláskových zákonů zastávaných autory a vývoje akcentového systému, jaký se v úvodních kapitolách probírá ve slovnících leidenské řady, k níž patří i výše zmíněná díla R. Derksena a G. Kroonena, má jistě svou hodnotu pro ty, kdo nejsou odborníky na baltské jazyky. ALEW je však snadno použitelný i bez takového úvodu, neboť v diskusi případně upozorňuje na problematické předpoklady, jako například v I 617: „Pokud vokalismus kořene -a- v latině vznikl hláskovým zákonem z ie. *o /#m_ podle Schrijvera (1991: 454f.) [...]“ – tento hláskový zákon totiž nemá žádné nezpochybnitelné doklady kromě latinského slova pro ‘moře’, lat. mare. Čtenář může jako doplnění a teoretickou oporu současných předpokladů v historické gramatice baltoslovanštiny, spolu s obsáhlou, dnes již však poněkud zastaralou bibliografií, využít také dva články Wolfganga Hocka, editora ALEW, Hock 2004 a Hock 2005 v časopise Kratylos. Baltština je zvláště zajímavá pro indoevropeistické otázky v těch aspektech, v nichž je považována za neobvykle archaickou. Je známo, že ne všechny ablautové stupně a další slovotvorné vzorce doložené v baltštině jsou přímým dědictvím z praindoevropštiny; archaismus spočívá právě v tom, že se tyto procesy po dlouhou dobu zachovaly jako produktivní mechanismy. Velkou předností ALEW je, že nejprve zkoumá a pečlivě zvažuje baltský materiál na povrchu, včetně všech dialektálně odchylných forem, a postupuje obezřetně, než konkrétní derivát převede v poměru 1:1 do praindoevropštiny. Částečné vynechání údaje o době vzniku dané formy však zároveň vytváří mezeru ve výkladu, takže rozhodnutí zůstává na uživateli. Pozitivně je třeba vyzdvihnout také moderní zohlednění nových kořenů z konstrukcí light verb (srov. např. I 331 s.v. gridí ← ie. gʷer(H)- dʰeh₁- ‘podat zprávu’), které se právě v baltských a slovanských jazycích mohly díky průhledné morfologii dlouho nově tvořit. Z rozsahu díla a doby jeho zpracování nutně vyplývá, že jednotlivým aspektům dějin slova, které je třeba probrat, je nutné přisuzovat různou váhu. Pozoruhodně kvalitní je zpracování synchronní i diachronní sémantiky. Na druhé straně by někteří čtenáři občas mohli postrádat důkladnější zasazení 276 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI ALTLITAUISCHES ETYMOLOGISCHES WÖRTERBUCH (ALEW) kognátů do souvislostí. Místy mohlo být podrobněji uvedeno, které formy jsou po uplatnění hláskových zákonů přesně shodné, kde jde o deriváty jednoho slova a kde pouze o příbuznost kořene při zcela odlišné derivační historii. Jako příklad lze uvést lit. kràjas ‘krev’: lot. kreve ‘sražená krev, strup’ se formálně jeví jako jeho derivát (projekce do prabaltoslovanštiny by předpokládala derivát se sufixem *-ęh₂ v kolektivním významu), přesná formální shoda však existuje mezi lit. kràjas a védským adjektivem kravyá- ‘krvavý’, přičemž obě formy lze hypoteticky odvodit z ie. < *krou̯(h₂)-ió-. Vedle toho je uvedeno staroslověnské krъvь. ALEW se nechce vyjádřit jednoznačněji a konstatuje (I 521): „V slovanském jazyce převládá jiná formace téhož kořene.“ Ve slovníku R. Derksena se naproti tomu čtenář stručně, ale s jasným stanoviskem k derivační historii, dozvídá: „The baltic forms present a derivative in *-io- of the root not reflected in Slavic“ (s. 255). ALEW místo toho nabízí podrobnější rozbor sémantiky: dozvídáme se například, že litevské lemma je neoznačeným (tj. obecným) slovem pro krev, což lexikologovi se zájmem o sémantické pole poskytuje důležitou informaci; lotyština pak odráží předpokládaný starší význam ‘krev mimo tělo’. Etymologický slovník, který zpřístupňuje celý jazyk, nemůže pokrýt všechny myslitelné etymologické výklady zastoupené v sekundární literatuře, a tak zůstává budoucímu výzkumu dostatek prostoru k diskusi o jednotlivých souvislostech mezi baltskými lexémy a potenciálními kognáty v indoevropském jazykovém prostoru. Lze například zkoumat, zda lit. kę̃kti ‘škodit’ (I 477) může být jinak zaniklým primárním slovesem odpovídajícím ř. κακός a alb. keq (< ie. *k̑n̥k(í)ó-), s o-stupňovou substantivizací lit. kañka ‘trápení, muka’ (I 447). Stejně tak lze zvážit, zda příbuzná slova lit. rū́ti, rū̃kas ‘kouřit, kouř’ (II 878) nutně představují výpůjčku z germánštiny, protože odpovídající souhláska není v germánské příbuzné skupině kvůli Klugeho formám příliš průkazná (srov. Kroonen 2013: 410 s.v. reukan ~ rūkan) a nelze zcela vyloučit staré *k; proto lze předběžně opatrněji konstatovat izoglosu mezi baltštinou a germánštinou. Jedním z dosud nejzajímavějších problémů baltštiny, respektive baltoslovanštiny, a to jak z hlediska hláskového vývoje, tak dialektové geografie, který dosud nemá obecně přijímané řešení, je nejednotný vývoj praindoevropských primárních palatál *ḱ, *ǵ, *ǵʰ. I etymologický slovník se tomuto problému musí věnovat, a proto ALEW u všech příslušných slov odkazuje na daný zvláštní vývoj. Pod příslušným heslem klausyti (I 503) se proto nachází také Recenzijos / Reviews 277 ULRICH GEPEL stručný přehled hypotéz o nejednotném zastoupení praindoevropského *ḱl- v těchto slovních hříčkách, které se v baltštině a slovanských jazycích pokračuje jednou jako *šl- a podruhé jako *kl-: „K dosud předloženým hypotézám srov. Stang (1966: 91f.). Kortlandt (2009: 29f.) v návaznosti na Meilleta počítá se zvukovým zákonem podmíněným vývojem praindoevropského *ḱl > v prabaltštině *kl před zadními samohláskami“ a právem uzavírá: „Nepravidelné rozložení prabaltštinských reflexů *kl- a *šl- však v předloženém materiálu nenachází oporu.“ Vedle citovaných prací, zčásti staršího data, bylo možné zmínit také nejnovější pojednání o tomto problému, jinak v daném díle zohledněné, Reiner Lipp (2009), který se rovněž s přihlédnutím k balto-slovanskému materiálu vyslovuje pro ranou poprájazykovou inovaci satemových dialektů prostřednictvím fonologizace kontextově citlivých alofonů před předními samohláskami v rámci fonologických palatál. Myšlenka vlnovitého šíření satemizace, které již plně nezasáhlo severozápad, se v novější literatuře objevuje také implicitně, například v EWAh (IV, 1254) s.v. huf: „[...] jestliže praindoevropské *ḱ nastoupilo jako západosemitské *k namísto očekávaného *s“, přičemž terminologie vychází z prací baltisty Harveyho E. Mayera. Již výše zmíněné upuštění od systematické rekonstrukce prabaltštinských a prabalto-slovanských forem by mohlo čtenáře na první pohled svádět k domněnce, že autoři odmítají společný předstupeň. Podrobnější pohled na diskusi předloženého materiálu však ukazuje, že tam, kde to autoři ve své argumentaci považovali za nutné, byly do příslušných jazyků datovány hláskové a významové změny, stejně jako slovotvorné útvary a nové kořeny. Ani uvádění prabaltských forem nebylo zcela opuštěno; recenzent mohl zaznamenat například tyto rekonstrukce: prabaltské *berd(i)jā ‚plodný, březí‘ (N.Sg.f. adjektiva, I 109), *dero- ‚dřevo‘ (I 196), *aitaut- ‚růst‘ (I 410), *karua- ‚zvíře, býk‘ (I 461), *modl- ‚prosit‘ (I 633), *sun ‚s‘ (II 986), *ins- (II 1102). Častěji se v souladu s obvyklými konvencemi sahá k „předprabalto-slovanským“ rekonstrukcím a procesům, jde-li o pozdní indoevropskou či ranou dialektální inovaci. Prabaltštinské formy jsou rovněž uváděny poměrně často, byť nikoli soustavně, na rozdíl od Derksen 2015. Z mnoha aspektů, které je třeba při tvorbě takové práce zohlednit, se ALEW při omezeném rozsahu, jak již bylo uvedeno, rozhodlo velmi dobře; a postrádat údaje přesahující uvedený obsah může být pouze otázkou individuálních preferencí. Protože rané výpůjčky baltských slov do jiných jazyků nejsou předmětem zájmu ALEW ani většiny jeho uživatelů, jsou zaznamenány jen sporadicky. Jak je přirozené, 278 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI ALTLITAUISCHES ETYMOLOGISCHES WÖRTERBUCH (AEW) důležitými ranými kontaktními jazyky vedle slovanských jazyků se ukazují ugrofinské jazyky v oblasti Baltu, které byly v různých obdobích ve styku s baltským jazykovým prostorem; srov. přehled podle distribuce slov u Sepa Suhonena (1988). Vzhledem k někdy značnému stáří těchto výpůjček by však mohly být zajímavé také pro předhistorii a rané dějiny baltských jazyků i pro kulturněhistorické aspekty a bylo by žádoucí, aby jim byla věnována pozornost v budoucích pracích s příslušným zaměřením. Ačkoli počet výpůjček zdaleka nedosahuje počtu germánských výpůjček ve finštině, některé z nich jsou ještě starší. Poslední práce o vlivu baltských jazyků na tyto sousední jazyky, které jsou recenzentovi známy, jsou Lars-Gunnar Larsson (2001) a Petri Kallio (2008); první z nich ukazuje, že některé baltské výpůjčky v sámštině nevykazují stopy finských hláskových změn, nýbrž raných sámských vývojových změn, například severosámské suodnī ‚rosa, mlha, pára‘ (fin. halla ‚mráz‘) k litevskému šalną atd. ‚mráz‘ nebo severosámské suodni ‚seno‘ (fin. heinä ‚tamtéž‘) k litevskému šienas atd. ‚seno‘, takže tato slova musela přejít buď přímo z baltských jazyků, nebo prostřednictvím neznámého třetího jazyka – a v každém případě ve velmi rané době. Důsledné zahrnutí tohoto výpůjčního materiálu do příruček indoevropských jazyků by bylo také vítanou pomocí pro finougristy. Drobné chyby či nesrovnalosti jsou u díla tak monumentálního rozsahu nevyhnutelné, vyskytují se však v potěšitelně malém počtu. Abychom doložili, že jde pouze o drobné detaily, uveďme několik příkladů: (II 1019): „[...] nezávislá Ṛdhi-derivace přímo z prager. *ḱerd ~ *ḱrd-nt. ‚srdce‘.“ – Pro větší srozumitelnost mělo být uvedeno, že výchozím bodem derivace může být pouze slabý kmen. (II 1291): Ruské zód je jednou chybně zapsáno jako zōd. (II 1291): „Neshoda ve výslovnosti veláry“ (a častěji) – neobvyklým termínem „výslovnost“ se zde míní přesná fonetická povaha (znělost/neznělost apod.). V následujícím případě není zápis jednotný: „kentumový [vývoj/dubleta]“ či „satemový“ (I 25 s.v. akēti, 28 s.v. akmuõ, 29 s.v. aksómnas, 30 s.v. akúotas, -a, 63 s.v. ášutas, 116 s.v. bìngti) oproti „kentumový“ (II 1014 s.v. šáuti a 1021 s.v. šénti) (pokud si recenzent všiml). Jak je hned patrné, jde o velmi okrajové body, které sotva stojí za zmínku a nijak neomezují používání díla. Recenzijos / Reviews 279 ULRICH GEPEL Závěr musí po všem řečeném vyznít jednoznačně kladně. Máme zde co do činění s významným rozšířením pomůcek pro výzkum staré litevštiny a baltské etymologie, která těží z pečlivého zpracování materiálu a obezřetnosti při pojednání o dějinách jazyka; za to patří Wolfgangu Hockovi a jeho týmu velký dík. Nepochybně je výhodou, že Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon R. Derksena a ALEW vyšly téměř souběžně, takže na sebe neodkazují a každé může předložit vlastní pohled, které se často shodují, avšak rozdíly jsou právě proto zajímavé. Kdo se z historickolingvistického hlediska zabývá litevštinou a baltskými jazyky obecně, má nyní to štěstí, že si z rozsáhlejšího souboru příslušných, aktuálních prací může vybrat tu, která odpovídá jeho potřebám, a v nejlepším případě konzultovat všechna relevantní díla, neboť se vzájemně doplňují a tam, kde pojednávají o stejných tématech, umožňují zaznít různým perspektivám a názorům. Nejpozději díky ALEW by nyní měla pozornost věnovaná baltské větvi indoevropské jazykové rodiny ještě více růst, a to přiměřeně současnému rozmachu baltských studií, neboť bohatý soubor etymonů a slovotvorných vzorců je pro každého srovnávacího indoevropeistu skutečným pokladem. Jde konečně také o důležitou pomůcku pro filologickou práci se starými texty. S ohledem na rozdílné časové a personální možnosti lze ALEW svou důkladností a zachycením současného stavu indoevropské jazykovědy postavit na roveň Mayrhoferovu Etymologisches Wörterbuch des Altindorischen a dílu Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen. Bylo by žádoucí, aby bylo dílo zpřístupněno a rozšiřováno v online podobě; přinejmenším by však byl velmi užitečný průběžně aktualizovaný přehled dodatků (a případně drobných oprav), například s ohledem na nový litevský jazykový materiál zpřístupněný novými edicemi textů i na další slovanské výpůjčky. LITERATURA Derksen Rick 2015: Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon. Leiden [u.a.]: Brill. EWAhd – Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen, hrsg. von Albert L. Lloyd, Otto Springer, Rosemarie Lühr. Göttingen [u.a.]: Vandenhoeck & Ruprecht, 198. 280 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI STAROLITEVSKÝ ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK (ALEW) Hock Wolfgang 2004: Baltoslavisch. I. Teil: Phonologie. – Kratylos. Kritisches Berichts- und Rezensionsorgan für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft 49, 1–32. Hock Wolfgang 2005: Baltoslavisch. II. Teil: Morphonologie, Stammbildung, Flexion. – Kratylos. Kritisches Berichts- und Rezensionsorgan für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft 50, 1–39. Kallio Petri 2008: On The ‚Early Baltic‘ Loanwords in Common Finnic. – Evidence and counter-evidence. Essays in honour of Frederik Kortlandt. Bd. 1: Balto-Slavic and Indo-European linguistics, hrsg. von Alexander Lubotsky. Amsterdam [u.a.]: Rodopi, 265–277. Kroonen Guus 2013: Etymological dictionary of Proto-Germanic. Leiden [u.a.]: Brill. Larsson Lars-Gunnar 2001: Baltic influence on Finnic languages. – The Circum-Baltic Languages. Volume 1: Past and Present, hrsg. von Östen Dahl, Maria Koptjevskaja-Tamm. Amsterdam–Philadelphia: Benjamins, 237–253. LEV – Karulis Konstantīns 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2. Rīga: Avots. LEW – Fraenkel Ernst 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Heidelberg: Winter. Lipp Reiner 2009: Die indogermanischen und einzelsprachlichen Palatale im Indoiranischen 1–2. Heidelberg: Winter. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20. Vilnius: Mokslo enciklopedijų leidykla, 21968–2002. Neri Sergio 2013: Zum urindogermanischen Wort für Hand. – Multi nominis Gram-maticus. Studies in Classical and Indo-European Linguistics in honor of Alan J. Nussbaum, on the occasion of his sixty-fifth birthday, hrsg. von Adam I. Cooper, Jeremy Rau, Michael Weiss. Ann Arbor [u.a.]: Beech Stave Press 2013, 185–205. PKEŽ – Mažiulis Vytautas 2013: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. SEJL – Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego 1–2. Wilno: Uniwersytet Wileński, Wydział Filologgiczny. Skardžius Pranas 1931: Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen. Kaunas: Spindulys. Skardžius Pranas 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Lietuvos mokslų akademija. Recenzijos / Reviews 281 ULRICH GEUPEL Smoczyński Wojciech 2008: Uzupełnienia do „Słownika etymologicznego języka litewskiego“. Część I. – Acta Linguistica Lithuanica 58, 53–151. Smoczyński Wojciech 2009: Uzupełnienia do „Słownika etymologicznego języka litewskiego“. Część II. – Acta Linguistica Lithuanica 60, 17–127. Suhonen Seppo 1988: Die baltischen Lehnwörter der finnisch-ugrischen Sprachen. – The Uralic languages. Description, history and foreign influences, hrsg. von Denis Sinor. Leiden [u.a.]: Brill, 616–637. Doručeno 18. května 2017. ULRICH GEUPEL Philipps-Universität Marburg Wilhelm-Röpke-Str. 6 01E05, D-35032 Marburg [email protected] 282 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI