Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai

J̇INA ŠVABARYTĖ-VALUŽIENĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: lexikografie a lexikologie písemných pramenů a nářečí, sociolingvistika. VLIV NÁŘEČÍ NA JAZYK DĚL MARIAUSE KATILIŠKISE Vliv nářečí na jazyk děl Mariause Katiliškise ANOTACE Článek zpřístupňuje odborné veřejnosti jazykové názory spisovatele Mariause Katiliškise. Při rozboru lexika Katiliškisových děl a modelů nářečního vyjadřování se předkládá hypotéza, že jeho texty jsou podány v dialektu západních aukštaitských šiauliaišských, lokálního, kabine systému. Používání nářečí a normované slovní zásoby v Katiliškisových dílech zároveň odráží období upevňování spisovného (standardního) jazyka. KLÍČOVÁ SLOVA: západoaukštaitské šiauliaišské nářečí, nářeční lexikum, novotvar, spisovný jazyk, vyjadřování v nářečí. ANOTACE Článek znovu předkládá vědecké obci jazykové názory spisovatele Maria Katiliškise. Na základě analýzy lexika Katiliškisových děl a nářečních jazykových vzorců je formulována hypotéza, že Katiliškisovy texty jsou psány v rámci jazykového systému šiauliaiského nářečí západní aukštaitštiny. Užívání nářečního lexika vedle spisovného v Katiliškisových dílech odráží období ustavování spisovného jazyka. KLÍČOVÁ SLOVA: šiauliaiské nářečí západní aukštaitštiny, nářeční lexikum, neologismus, spisovný jazyk, vyjadřování nářeční mluvy. ÚVOD Marius Katiliškis (vlastním jménem Albinas Vaitkus, narodil se 13. 9. 1914 v Gruzdžiai, okres Šiauliai – zemřel 17. 12. 1980, pohřben v Lemontu, předměstí Chicaga Straipsniai / Articles 155 J A N I N A Š V A M B A R Y T Ė - V A L U Ž I E N Ė ) dospíval jako osobnost a formoval se jako spisovatel v severní Litvě, v okolí Žagarė. Devítiletého Albina rodiče přivezli do vesnice Katiliškiai, „do polí“, jak říká sám spisovatel (ER 38). Vyrůstal obklopen dvěma jazykovými systémy: jazykem matky Onos Filipavičiūtė, pocházející z Rokiškisu (východní aukštaitština, utenišké nářečí), a jazykem otce Juoza Vaitkuse a obyvatel vesnice, kteří mluvili žagarėskou místní mluvou šiauliaiského nářečí západní aukštaitštiny¹. Katiliškis si patrně kvůli pozornému naslouchání vyprávění lidí z okolí, samotnému aktu vytváření nářečního textu a vyprávění říkal nikoli spisovatel, ale „vypravěč“. Literární vědci ho hodnotili jako „Katiliškis je profesionální umělec nejvyšší úrovně“ (Kubilius 1995: 458). Katiliškisova tvorba je odrazem nářečního jazyka (diskurzu) v období, kdy spisovný jazyk ve společnosti převládal a upevňoval své postavení². Tato jazyková situace určila také cíl článku – pojednat o nářečních (fonetických, morfologických a slovotvorných) rysech lexika Katiliškisových děl a porovnat příklady s nářečním materiálem z konce 19. až počátku 21. století. Jazykový projev z konce 20. a počátku 21. století se odráží v rukopisném Joniškiském slovníku místních mluv (dále JŠ), zatímco lexikum vyprávěcích folklorních sbírek Mata Slančiauskase a jeho pomocníků z konce 19. a počátku 20. století je zachyceno v publikaci . Slovník (dále SŽ). K dosažení tohoto cíle byly stanoveny následující úkoly: a) připomenout jazykové postoje samotného spisovatele, b) analyzovat nářeční lexikum jeho tvorby, c) hledat modely vyjadřování nářeční mluvy. Článek vychází z rukopisného materiálu Slovníku tvorby Maria Katiliškise (dále KŽ), který sestavila autorka článku. Lexikum pro KŽ bylo shromážděno z románů: Podzim přichází lesy (1969), Útočiště (1990), Ti, kdo odešli, se nevracejí (1990) a ze sbírky novel Návrat starého vojáka (2003)³. K objasnění zkoumaného materiálu se používají popisná, analytická a srovnávací metoda; formulují se jazykové hypotézy. 1 Apie Katiliškio mamos tarmes įtaką plačiau žr. Tumėnas 2003: 5–10, o apie Žagarės šnektą ir artimą Skaistgirio šnektą išsamiau žr.: Jšpt 16–17, Kairyte 2015: 150–173. 2 Autorka článku se domnívá, že výuka spisovného jazyka zesílila s růstem počtu škol na celém území Litvy kolem let 1932–1936, zatímco nářeční jazyk ustoupil spisovnému v padesátých až šedesátých letech 20. století. Tento názor autorky článku vychází z letních expedic, kterých se účastní od roku 1977; jedním z probíraných témat jsou otázky týkající se škol, učitelů a procesu vzdělávání. 3 Román Podzim přichází lesy vyšel v novém vydání v roce 1991. Autorka se nezabývá vlivem redaktorů Katiliškisovy tvorby na jazyk ani principy redigování, protože se domnívá, že toto téma si zaslouží samostatný článek. 156 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X X V I Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai JAZYKOVÉ NÁZORY MARIAUSE KATILIŠKISE Katiliškis vyjádřil svůj postoj k jazyku ve své autobiografii. Napsal: „Jak se ve mně nashromáždila plnost slova? Nevím. Nejspíš za to může moje povaha. Protože jsem proklatě neschopný v cizích jazycích, nesmím zapomínat na svůj vlastní“ (ER 391). Na témže místě nacházíme i další větu: „Znám jen vzácná slova, která zná doktor Petras Jonikas a ještě několik dalších“ (ER 380). Katiliškis, který se v důsledku historických katastrof ocitl v jiném kulturním a jazykovém prostředí a pozoroval, jak se repatrianti přizpůsobují životnímu prostředí přistěhovalců, si nejednou stěžoval, že čtenáři nerozumějí slovům užitým v jeho románech. Proto „musím odložit tolik vzácných, nádherných slov, aby jim vážený čtenář rozuměl. Stejné množství škrtli redaktoři a vydavatelé, protože se báli, že přijdou o čtenáře“ (ER 390). Zda by Katiliškis věnoval pozornost takové snaze chránit čtenářskou veřejnost před vlastním a osobitým jazykovým projevem, nebýt emigrace, zůstává pouze řečnickou otázkou. Jūratė Sprindytė si všimla jedné Katiliškisovy zvláštnosti – „všude s sebou nosil zápisník a z náprsní kapsy mu vždycky vyčnívala tužka.“4 Podobně se mluví i o jazykovědcích. Katiliškis si tedy zapisoval různé nářeční výrazy a úsloví; je to pochopitelné, neboť prostředí, v němž spisovatel žil, a soustavné výzvy Juoza Balčikonise adresované národu, aby shromažďoval materiál pro velký Lietuvių kalbos žodynui, podle mého názoru Katiliškise také podněcovaly k hledání živého jazykového výrazu. NÁŘEČNÍ SLOVNÍ ZÁSOBA VE SLOVNÍKU DĚL MARIAUSE KATILIŠKISE V beletristických dílech se nářeční slova obvykle používají k charakterizaci postav a k vykreslení místního koloritu. Bývá jich však jen málo. Ti, kdo četli Katiliškisovu tvorbu, si jistě všimli mnoha slov, která se liší od spisovného jazyka. Užívání nářeční slovní zásoby v Katiliškisových dílech je zcela jiné než to, na které jsme zvyklí v současné literatuře. Nářeční odrazy v Katiliškisových dílech lze poněkud rozpoznat ve fonetické podobě toho či onoho slova, nářeční rysy se však nejčastěji projevují v morfologických tvarech slov a konečně i samotné slovo se může používat pouze v lokálním prostředí. Z fonetických rysů je v Katiliškisových dílech patrné vkládání samohlásky a do kořene slova, doložené také v JŠŽ, např.: kazalekas ‘kazlekas’, srov.: 4 Podrobněji viz www.šaltiniai.info/index//details/1264. Straipsniai / Articles 157 J A N I N A Š V A M B A R Y T Ė - V A L U Ž I E N Ė kazalėkas5. Katiliškis důsledně užívá nářeční podobu slova šilima „teplo“ s krátkou samohláskou i namísto spisovné samohlásky u. Dokládají to příklady ze ŠŽ a JŠŽ, srov.: Šilima tokį kaip grinčio, – vidutinė. ŠLSP 271 (ŠŽ 561); šilimas nėr gž. (žr. 1 priedą). Nářeční pravopis se nejzřetelněji odráží v morfologických a slovotvorných podobách slov. V oblasti šiauliškijského podnářečí se užívají jmenné tvary s různými kmeny6. Mnoho takových příkladů najdeme v KtŽ, srov.: kelūta a kelūtė „úzká, málo používaná cesta“, kišenė a kišenius „část oděvu či pleteniny určená k zasunutí rukou“, paladė a paladys „pampeliška“, šelma a šelmis –ė „rošťák, nezbeda, darebák“, šerkšna a šerkšnas „krystalky mlhy či páry na stromech, jíní“. Jména s různými kmeny se užívala také v textech vyprávěcí lidové slovesnosti, které Mato Slančiauskas a jeho pomocníci zaznamenali před více než sto šedesáti lety, srov. ŠŽ: bitė ir bitis „hmyz, který nosí med“, dysė ir dysa „dýchání, dech“, gyventojis ir gyventojas „obyvatel“. Tento jazykový jev se objevuje také v heslech JŠŽ, srov.: akėtojas „bránovač“, artojs „oráč“, bitis „včela“, alyva ir alyvas „olej“, ámžis ir ámžus „rok“, árklas ir árklė „nástroj k orbě“ (viz příloha 2). V Katiliškisových textech se vyskytují deriváty se sufixem –utis označující mláďata zvířat, např.: šunūtis „štěně“, žvirblutis „mládě vrabce, vrabčátko“. Derivátů s tímto sufixem je mnoho nejen v ŠŽ, ale i v JŠŽ, srov.: laputis „lišátko“, varnutis „mládě vrány“, pėmputis „mládě čejky, čejčátko“. Deriváty se sufixem –ininkas se v Katiliškisových textech objevují méně často, např.: butininkas „správce ubikací v armádě“7. Takové sufixální deriváty se nacházejí v ŠŽ a JŠŽ, srov.: medininkas „lesní strážce, hajný“, puodininkas „hrnčíř“, minčininkas –ė „z Minčiai“. V Katiliškisových textech se vyskytuje derivát se sufixem –inė ratinė „kůlna k uskladnění vozů, saní a dalších věcí“. Jak však lze usuzovat z příkladu, vazūnė „prostor k uskladnění vozů, saní, zemědělského nářadí, postrojů apod.“, ratinė Katiliškis užívá častěji než ratinė. KtŽ zachycuje různé nářeční podoby slov a ukazuje, že spisovatel natolik dobře rozuměl systému svého nářečí, že mohl ve svých dílech sám obměňovat slovní tvary tak, aby vytvářený obraz nepůsobil jednotvárně, ale byl bohatý a výrazný. 5 Vzhledem k omezenému rozsahu článku jsou v přílohách 1–4 uvedeny ilustrativní příklady ze všech tří zdrojů: z publikace Mato Slančiausko ir jo pagalbininkų pasakojamosios tautosakos rinkinių leksika. Žodynas, rukopisného slovníku Katiliškisových textů a rukopisného Joniškio šnektų žodyno. Nalezené příklady jsou uspořádány do tabulek podle nářečních fonetických, morfologických a slovotvorných rysů probíraných v článku. 6 Podrobněji viz Lktch 64; Jšpt 35–37. 7 Srov.: přepsané texty v Jšpt 72–86, 97–105. 158 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai Při hledání slov se objevují podoby kvapnis a kvaptis „vůně“, pakabus, -i a pakabūs, -i „pohodlný“, srov. užití pakabenis, -ė. O možnosti vkládat do kořene nebo sufixu slova souhlásky (obvykle se vkládají n, s, t) svědčí doklady jak ze ŠŽ, tak z JŠŽ, např.: lepniai „vystrojení, parádiví“, pranas a prastas „nedostatečný, chatrný“, skraitas a skraistas „zástěra“, apynasris a apynastris „kožené řemeny k uzdění koně“, atsvaitas „to, co odráží paprsky“ (viz příloha 3). V Katiliškisových textech převažují složeniny tvořené bez spojovací samohlásky, srov.: vortinklis „pavučina“, žemlužis, -ė „zakrslý“. Tuto slovotvornou tradici složenin potvrzují také hesla v ŠŽ, srov.: juodgalvis „orobinec“, mergomėre „dívka, která má dítě“, vortinklis „pavučina“. Také v rukopisném JŠŽ převažují složeniny bez spojovací samohlásky, srov.: žvyrėlis „štěrková cesta“, greitgrūžnė „raná hrušeň“, taukarškė „tvaroh smíchaný se sádlem“. Katiliškisovy složeniny se vyskytují i se spojovacími samohláskami -a-, -i-, zejména tehdy, když se vzniklá skupina souhlásek obtížně vyslovuje, např.: rugiagėlė „plevel ozimých obilnin s modrými květy, rostlina z rodu chrp“, rugiagėlė „chrpa“, voratinklis „1. pavučina; 2. přen. zapeklitá situace“, žalitorė „živý plot“. ŠŽ obsahuje také takové složeniny, většinou však spojené samohláskou -a- nebo -(i)a-, srov.: laukagalė „konec pole“, kiauranosės „špatná zrna s plevami oddělená při větrání obilí“. Příklady ukazují, že takové obtížně vyslovitelné složeniny se spojovacími samohláskami -a-, -i-, -y- se vyskytují také v JŠŽ, srov.: arklėmėlis „koňský hnůj“, antrakartis „prováděný podruhé“, avižanis „ovčák“, darbymetis „období sklizně“. Katiliškis někdy užívá varianty téže složeniny s krátkou spojovací samohláskou -i-, běžnou ve spisovném jazyce, i nářeční varianty s dlouhou samohláskou -y-, např.: šalimais a šalÿmais „vedle, blízko“, aukštinelkas a aukštinelkas, -a „vysoký, -á“, srov. podobu aukštinėkas užívanou v JŠŽ. Podobné složeniny s různě dlouhou spojovací samohláskou -i- a -y- se vyskytují také v ŠŽ, srov.: šalikė a šalykė „myší zásoba“ (viz příloha 4). V románech a sbírce novel je vidět, že autorka v jednom případě užívá nářeční lexikální podoby, zatímco v jiném se objevují spisovné varianty, např.: viensėdis „samota“, sodas „zahrada, zahrádka“. V Katiliškisových textech se užívají mnohem častěji než vienkiemis „hospodářství jedné rodiny“ nebo sodas „pozemek, na němž rostou ovocné stromy a keře“. Místo slova kaimas se v joniškiských nářečích často užívalo sodžius „1. vesnice; 2. usedlost“, a její obyvatel byl sodietis, -ė. Tato slova se důsledně vyskytují také v Katiliškisových textech. NEnigė Katiliškis užívá také neologismy a tvořivé deriváty (slovní novotvary). O tvoření a tendencích v užívání takových neobvyklých útvarů psala Jolanta Vaskelienė. Lingvistka zkoumala sbírku novel Seno kareivio sugrįžimas a objevila 26 neobvyklých útvarů. Podle Vaskelienė „se tyto útvary řídí slovotvornými pravidly, ale užívají se zřídka a sotva kdy někdy Straipsniai / Articles 159 JANA ŠVAMBARĖ-VALUŽIENĖ taps aktyviosios leksikos dalimi“ (Vaskelienė 2007: 511). Tokios lek­sos, turin­čios vaizdinę garsi­nę semą, gausu ir kituose Katiliškio romanuose, pvz.: parpi­nas ‘šonkulis’; žabūs ‘kieno ūsa tiesus, panašus į žabus’, žalonis ‘žaliavimas, žalu­ma’; žemkelis ‘tik žiemą įvažinėjamą kelias’. V Ktž jsou slova, která se zcela shodují s heslovými slovy uvedenými ve slovníku lexika sbírek vyprávěného folkloru Slančiauska a jeho pomocníků, srov.: banka ‘banka’ (Uši nejsou vidět – propadlá banka. Už 58. Srov. ŠŽ 81); kanduolas ‘jádro’ (Zrno jako jádro ořechu [velmi velké]. Už 124. Srov. ŠŽ 270); kiaudienas ‘chudák, ubožák’ (Co může takový ubožák najít, když není kam, kam by se mohl zakousnout. Už 220. Srov. ŠŽ 294); kriaučius ‘krejčí’ (Když nikdo nečeká, přiběhnu jako krejčí ke dveřím – šup a jsem tam. Už 212. Srov. ŠŽ 312); kvit ‘všechno skončeno’ (Nerozumím. A hotovo. IšN 530. Srov. ŠŽ 327); šeimynė ‘čeledínka, místnost pro služebnictvo, chalupa’ (Co se mu zdálo první noc v Dovekově čeledníku? MAR 111. Srov. ŠŽ 557); šventininkas, -ė ‘sváteční, nedělní (oblečení)’ (Tady si můžeš pověsit sváteční oblečení. MAR 104. Srov. ŠŽ 578); žaliukas, -ė ‘zdravý, silný, statný člověk’ (Ještě má celý život před sebou, ozvala se statná dívka. MAR 102. Srov. ŠŽ 675). To, že se lexikum za více než sto šedesát let změnilo jen málo, lze vysvětlit pouze tím, že členové komunity neměnili místo bydliště, žili trvale na usedlostech svých rodičů a předků a osvojili si vysoká hodnotová kritéria pro svůj přirozený jazyk – nářečí⁸. Katiliškis tedy místní mluvu skutečně pozorně naslouchal a přenesl ji do svých vyprávění. HODNOCENÍ LEXIKA KATILIŠKISOVÝCH SPISŮ Katiliškis je v encyklopedických publikacích představován jako spisovatel z emigrace. Z hlediska jazykového sebeuvědomění je toto tvrzení sporné. Čtenářům v emigraci se totiž Katiliškis po téměř 20 letech, s nástupem nové generace, četl stále obtížněji. Dokládá to i diplomová práce (dnes by se jednalo o bakalářskou) Asty Veličkaitėové, absolventky Čikagského pedagogického institutu lituanistiky, nazvaná Mariaus Katiliškio raštų žodynas9. Veličkaitėová zapsala ta slova z Katiliškisových spisů (bylo jich asi tři sta), 8 Plačiau žr.: Dobrowolski 2001: 374–385. 9 Děkuji doc. dr. Stasiu Tumėnasovi, který tuto práci přivezl do Litvy a daroval ji autorce článku. 160 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai která nejsou v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne z roku 195410. V diplomové práci je nemálo terminologických slov, která v uvedeném slovníku, jediném dostupném litevským emigrantům, pochopitelně nebyla. Terminologická slova jsou hodnocena jako výpůjčky; ostatně jednu z příčin, proč je Katiliškise obtížné číst, pojmenoval i sám spisovatel. Je jí velká snaha Litevců přizpůsobovat jazyk angličtině (ER 380). Jakou představu a reakci vyvolávalo lexikum Katiliškisových spisů v Litvě, velmi výmluvně ukazují vzpomínky Vytautase Almena. Koncem roku 1969, po návratu z vyhnanství, si Almenis koupil v knihkupectví v Joniškisu Katiliškisův román Miškais ateina ruduo. U ozdobeného vánočního stromku četla román celá rodina, aniž by se od něj odtrhla. Jak říká Vytautas Almenas: „Každé slovo, každá věta románu M. Katiliškise ‚Miškais ateina ruduo‘ je jako jakýsi klíč k odemknutí starobylé truhly, o níž jistě víš, že v ní najdeš něco neobyčejného, dosud nevídaného a tajemného“ (Almenas 2015: 106). Ve vzpomínkách zaznívá velmi důležitý názor – stud za nářeční jazyk, srov.: „Vždyť i já znám slova svého kraje, dokonce jsem začal psát slovníček litevských slov z Palatvia („skertlivių“), například „sunelis bei lygiai (kartu)“, „kviečių mitas ir kukurūzai atie (su kukurūzais)“, „krautuvė kietai (uždaryta)“, „ar (bet)“. Jen je používám, prý se za ně stydím jako nějaký ubohý chlapec, který ve stoje v hloučku přátel spatří přicházejícího člověka a vynoří se před ním se svým otcem, jehož kabát má vyhrnuté rukávy“ (Almenas 2015: 106). Kdo ten stud vštípil? Odkud se vzal? To jsou otázky pro budoucí výzkum. Vzpomíná se, jakou pozornost vzbudil román Pedra Lenze Čia aš varatarius, přeložený v roce 2013 do šiauliajského nářečí (překladatelé Markus Roduner a Rimantas Kmita). Podle Rimantase Kmity „je v Litvě cítit tlak spisovného jazyka“, zatímco ve Švýcarsku se utvořila móda nářeční literatury. Vracíme se tedy k přirozenému jazyku, v němž psal i Katiliškis. Uvedené lexikální příklady a dvě odlišná hodnocení lexika Katiliškisových spisů bezpochyby potvrzují názor, že Katiliškis psal v místní mluvě, v nářeční jazykové variantě. Jazyk nebyl využíván k individualizaci postav, jak se to v beletrii obvykle dělá. Katiliškisovy spisy odrážejí první, málo prozkoumané období spisovného jazyka, kdy normativní lexikum a normativní slova ještě nepřevládla nad nářečním lexikem. Lze jen uvažovat: kdyby Katiliškis nemusel emigrovat, měli bychom možná i my ustálený směr nářeční literatury a skupinu autorů, kteří by ji psali?12. 10 Veličkaitėová čerpala lexikum z těchto spisů: Užuǒveja. Chicago: Terra, 1952; Miškais ateina ruduo. Chicago: Terra, 1957; Išėjusiems negrįžti. Chicago: Terra, 1958; Šventadienis už miesto. Chicago: Terra, 1963. 11 http://www.kulturpolis.lt/dedikuota-klaipeda/rimantas-kmita-kalbos-varatarius/ 12 Při psaní článku vyšel v roce 2016 román Rimantase Kmity Pietinia kronikas, napsaný v šiauliajském nářečí. Straipsniai / Articles 161 JANA ŠVAMBARĖ-VALUŽIENĖ MODELY DIALEKTICKÉHO PROJEVU V DÍLE MARIAUSE KATILIŠKISE Po probrání nářeční slovní zásoby je třeba prozkoumat také syntaktické okolí slov. Katiliškisova věta je totiž jako prostředek realizace myšlenek adaptací všech jazykových rovin, aby nářeční projev (vyprávění) byl čtenářům srozumitelný (Aliūkaitė 2008). Syntaktická stránka vyprávění v Katiliškisových textech dosud nebyla zkoumána. Poprvé se pokoušíme pojednat o modelech nářečního projevu, vymezit je a strukturálně znázornit. Zvolena byla pouze taková struktura věty, která je neobvyklá a ukazuje, že jde o Katiliškisův způsob psaní, tedy to, co Katiliškise odlišuje od ostatních spisovatelů a podle čeho lze Katiliškise rozpoznat jako spisovatele. Zda se tyto modely odrážejí také v nářečních textech joniškiských mluv, bylo porovnáno s příklady diskurzu z publikace Joniškio šnektų pratimai ir tekstai a s jednotlivými ilustrativními větami ze ŠŽ. Jedním z takových modelů je rozčlenění myšlenky věty a soustavné vysvětlování jevu. Tento způsob vyjadřování myšlenek, popsaný v pracích o syntaxi litevského jazyka, je v diskurzu nejčastější. Zpravidla se nejprve uvede větný člen, který vyžaduje doplnění či vysvětlení (nebo může být doplněn či vysvětlen). Katiliškis používá také obrácený model, kdy se nejprve vyjmenovává a poté shrnuje, např.: Palazdės, pakalnės, kėpiančios mirtelės – visa ten taip tiko tar glėnų, ką tik išspogusių beržo šakelių, nukaišytų pubele ir sustatytų pasieniais. Už 45; Augalatas, status, gerų kraičių nusiūtu mundieriu, kampuoto smakro ir nuknebnios nosies generolas pasiveikino su mūsų lektorium ir vertėju. IŠN 324; Ežiomis, laukų ir pievų takais, keliuotomis ir gatvėmis traukė kaimynai. Už 78. Takové podrobné vyprávění je pro diskurz velmi typické: v publikaci Joniškio 162 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai v zaznamenaném vyprávění „Ganymas“ z cvičení a textů joniškiských mluv podrobně popisuje a vysvětluje, co a jak musela pást (Įpt 72–7413. Katiliškis velmi rád rozděluje větu na významové segmenty, někdy se ptá a odpovídá, jindy vypráví jednoduchými větami, jejichž souhrn vyjadřuje určitý stav či chování člověka. A co ona? Dala se dohromady s takovým darebákem. Desátkovým výběrčím, který se uchýlil k hajnému MAR 299. Text rozčleněný do kratších segmentů (o jednom či několika větných členech) často vnímáme tak, že normální formulaci myšlenky získáme teprve jejich spojením do celku, srov.: Nekaios savo akėtorbaliu. Neuždirbai. Už 153; Sodžiaus žmo-gus turi savo makalę. Prastą, neapkirptą, tas teisybė. Prastai ir savo mintis dėsto. Už 228; Sodnų griaužti. Žmonėn iškados daryti. Aš jiems. Už 226; O kąs jos!.. Rainuotos, tamsiai rudos. SKS 24; Dítě jako by jí z oka vypadlo. Také po matce. A po otci. Už 114. V Katiliškisových románech a sbírce novel je mnoho slovního hodnocení. Podle Aloyze Gudavičiuse je pro mluvčího důležité nejen popisovat a pojmenovávat skutečné věci, ale také je emocionálně hodnotit (Gudavičius 2000: 136; Hanke 195: 93). Členění vět vykazuje také rys dodávání, srov.: Nesuprantu. Ir kit. IšN 530. Bliau su ašarom, bet seju, ir tiek. MAR 18. Dodávání, obvykle vyjadřované i(r) „a to je vše“, bylo zaznamenáno již ve výše zmíněných textech „Ganymas“ a „Naginės“; zvláště často se objevuje v ilustrativních větách sekundárních hesel ve Slenčiauskasově slovníku (Įpt 75, 102; SŽ 2014: 44, 51, 67 aj.). Pro Katiliškise, šiřitele idejí monistického pojetí světa, je velmi typické přirovnávání a srovnávání s určitými přírodními jevy14. Přirovnání se tradičně vyjadřuje srovnávacími slovy jako, jakoby, jako by, např.: Fouká, fouká bosý ¹³ Vzhledem k rozsahu článku nejsou uvedeny příklady nářečního textu; uvádějí se pouze stránky publikace s nářečními texty, v nichž převažují věty popsaného nářečního modelu. ¹⁴ Více o obrysech monistického pojetí světa v próze Mariause Katiliškise viz Tūltė 2015: 66–79. Straipsniai / Articles 163 JANA ŠVAMBARĖ-VALUŽIENĖ vlhkou trávou, jako sněhová koule, jako zimní útržek převalující se v husté letní zeleni. SKS 168; Nadýchané, chmýřité, jako zbloudilá jinovatka, prosévalo žluté chmýří. SKS 136; Studniční rumpál se na zelenavém nebi jasně rýsoval jako žirafí krk, mezi hvězdami jako na americké vlajce. SKS 232. V příbězích „Pasení“ a „Kapradinový květ a věštci“ ve cvičeních a textech z joniškiského nářečí se také srovnává pomocí slov kai a kaip (srov. Įst 72, 83, 84). Někdy je přirovnání odděleno od věty. Celek myšlenky lze pak pochopit pouze z vyjádření dvou vět. Takové vyčlenění přirovnání je pro Katiliškise velmi příznačné, např.: Už za poledne se mu začal chvět ret. Jako by mu někdo mezi žebry bodl šídlem – ostře a prudce ho píchlo u srdce. Už 59; Když jsem spal, tak jsem spal. Jako ježek ve svém hnízdě. MAR 198. Katiliškisovo vyprávění je založeno na jednoduchých nerozvitých i rozvitých větách, které v diskurzu také převažují. Souvětí se vyskytují mnohem méně často; z nich se nejčastěji užívají souvětí podřadná, srov.: Když si po oddechnutí zastrčil do řídkých zubů hrst tabáku, vyplivl sliny i chrchel, a s rukama zastrčenýma v kapsách u kolen zíral na pracující; tehdy se ďábelsky podobal mlynáři ze Suginčiai. SKS 14; Když matka nebyla doma, Elija strávil dobrou hodinu u jejího stroje, chvíli hleděl do jeho útrob, chvíli navíjel cívku jako opravdový rošťák. Už 175; Než dřevěnou radlicí oral a dřevěnými branami vláčel dřevo, ani si nevšiml, že už slunce přešlo poledne. MAR 147; Nevymluvíš se, že s ním neumíš zasít a že se vůbec vyhýbáš sousedství takového proklatého vynálezu, který pouští oheň z obou konců. ĮšN 343. Podřadná souvětí se častěji vyskytují také v nářečních textech uvedených v publikaci Cvičení a texty z joniškiských nářečí. Například v povídce „Hrůzný příběh“ se myšlenky nejčastěji vyjadřují podřadnými větami předmětnými, méně často pak větami podmětnými a příslovečnými příčinnými a místními (srov. Įst 79–82). 164 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tamės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai Saulius Keturakis, který zkoumal román Podzim kráčí lesy jako mediální systém, upozorňuje, že „Mluvené slovo se pro hrdiny románu stalo tichem, jakousi komunikační nepřítomností; naopak psané slovo slibuje dialog s jinou, žádoucí realitou. [...] Postavy románu jako by měly možnost zůstat v ‚dřívějších dobrých časech‘“ (Keturakis 2010: 187). Modely nářeční řeči spisovatele přejímají ustálený a neměnný způsob (sebe)vyjadřování primitivního jazyka hrdinů Katiliškisových děl. Shrnutí Jak lze usuzovat z autobiografie samotného spisovatele, Katiliškis výborně ovládal žagarské nářečí podnářečí západních aukštaitských Šiauliai. Zapisoval si řadu slov z jeho slovní zásoby (jednotlivá slova a jejich tvary), různých rčení a slovních spojení, když naslouchal vyprávění místních lidí. Katiliškisův sklon sbírat jazyková fakta se rozvinul díky jeho hodnotovému postoji k řeči: vše, co je přirozeně vyprávěno, je krásné. Proto se podle všeho slova potřebovala k tomu, aby vzniklo přirozené nářeční vyprávění. Katiliškis se navíc snažil odhalovat zapomenutá slova, která překročila práh 19. století a užívala se ještě na počátku 20. století. Ne nadarmo se Katiliškis nazýval vypravěčem; řekli bychom, že zprostředkovával nářeční vyprávění, pozorně naslouchal jednotlivým slovům i jejich místu ve větě a rozuměl zvláštnostem struktury přirozeného (původního) vyprávění. Bohatá nářeční slovní zásoba Katiliškisových děl zdaleka není uměleckým prostředkem, jehož cílem by bylo odlišit či jinak charakterizovat postavy románů. Rozmanitost nářeční slovní zásoby také ukazuje, že každý uživatel nářečí může tvořit slova potřebná právě jemu, začleněná do jeho vlastního slovníku, a opatřit je všemi odstíny významu. Katiliškis si počíná stejně svobodně: užité či vytvořené slovo působí na čtenáře, který je vnímá jako neslýchané, emocionální a konečně zajímavé svou zvukovou i sémantickou stránkou. V Katiliškisových dílech se vyprávění rozvíjí buď v jednoduchých rozvitých větách, nebo se myšlenky člení do krátkých úseků vět. Zdá se, že spisovatel chce čtenáře zastavit a zdůraznit každé slovo, slovní spojení či frázi. Za takto rozčleněnou větou se často skrývá také emocionální výraz. Lze tedy říci, že Katiliškisova díla jsou texty napsané místním nářečím v období, kdy se ve společnosti prosazovala spisovná jazyková norma. Tato jazyková varianta byla znevažována, a proto budou Katiliškisova díla základem, o který se budou muset opřít dialektologové a historikové jazyka, zejména ti, kdo budou zkoumat tendence k prosazování psané podoby spisovného jazyka. Straipsniai / Articles 165 JANINA ŠVAMBARĖ-VALUŽIENĖ PŘÍLOHA 1. Příklady fonetických změn nářeční lexiky. KtŽ SŽ JšŽ Už ani žábu nebo kazalék do náboje kola nezastrčíš. Už 88. Nebo třeba jedeš na podzim lesem. Tak si vybereš lepi nebo kazaléky. Už 85. je i kazaléku. tīreli.* Šmk. Ve světnici je nažloutlé teplo. SKS 107. Teplo jako v takové světnici – vnitřní. ŠLP 271 [SŽ 56] ši.limas ṅė.r. Gž. PŘÍLOHA 2. Příklady morfologických rysů nářeční lexiky. KtŽ SŽ JšŽ Sousedé táhli pěšinami přes strniště, pole a louky, stezkami a cestami. Už 78; sotva se znatelná hrstka přes louky rozběhla kamsi. Už 95. Včela se dohodla s orlem. ŠLP 49; Desátého dne přiletěly včely. ŠLP 181 [SŽ 103] já i̯ čeledín/i̯ čeledín Gž. Kmotr měl rozepnutou košili s kapsami a roztřepenými vousy, kmotra měla na kolenou naskládané sukně. SKS 40; Když si ji přivedl, zakousl se do řídkými zuby sevřené zkroucené dýmky, vykládané proužky a žilkami, a s rukama zastrčenýma do kapes kalhot zíral na pracující; tehdy se ďábelsky podobal mlynáři ze Suginčių. SKS 14. Ať se nafukuje, ať trucuje – ten člověk je jako neknušt, tak neknušt. ŠLSA 121; chodíval, ducha nabýval. ŠLP 378 [SŽ 173]. nosiči da. biti.s kōrū. akūt. Viz Kapradí, svahy, vonné vřesovce – to všechno tam tak dobře ladilo mezi náručemi březových proutků, které právě rozkvetly, ozdobených pod stropem a postavených podél stěn. Už 45; Cestičky se už vinou jemnou, hebkou trávou a mezi širokými listy v plném rozkvětu kvetou fialky a kapradí. SKS 130. gyventojis savo vaikus išlaizd mokslus. ŠLSA 297; Viena pusiancijo gyventojas ūnui [...] sakiau. ŠLSA 336 [SŽ 219]). tai.sī.lke su_alįu iškebdau. Dmk.; nenāudodauom to_alīu. Gtč. 166 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tarmės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai KtŽ SŽ JšŽ Slyšela jsi, ty šelmo, a on také svádí mladou, krásnou ženu. MAR 409; Když matky nebylo doma, Elija trávil dobrou hodinu u jejího stroje, tu požíral zbytky látky, tu vytahoval špulku jako opravdový šibal. Za 175. á.mžis jāu_žmōgui. Įnš.; jāu_nebæ_tas á.mžus. Brn. Jeho rezavé vlasy mu v té hodině utrpení ojínily šedivé jinovatkou a pomalu se mu ret stáhl až k bradě, když uslyšel, že žádný Němec se nesmí pokusit uprchnout na Západ spolu s Litevci. IšN 530; Jehnědy osik, jež jako by zůstaly ojíněné, sypaly žlutý prach. SKS 136. á.rklus tuos_medėnus reikėdaua patiēm pasidarit. Lnk.; praūvū vã.ga.su_á kla. Lnǩ. PŘÍLOHA 3. Příklady odvozenin nářeční slovní zásoby. KtŽ SŽ JšŽ Porodila a kojila to štěňátko, alespoň dokud nedorostlo. Za 111. Ta lištička mu vynesla ten uzlíček. ŠLP 74 [SŽ 33] běhával jsem, nebo něco podobného, pěšky. Vdg. A nám nedá? – sáhni přes stůl jako kočka po vrabčátku v hnízdě, jeden z nich je. Za 153. Ale když nezbyl ani jeden havranek, matka se zase opozdila s krmením – mladý pán popadl samotnou matku za zátylek. ŠLP 39 [SŽ 64]. medvídek a(r)_větev. Įnš. Už se raději uchýlíme do stodol, které si vyhlédli žebráci, kde si u hospodářů vždycky nasbíráme slámu. IšN 315. Teď ten dřevorubec vyslechl – pochopí, o čem si ti jeho dva psíci povídali. ŠLP 303 [SŽ 364]. všechno tři zmíněné.čininkai á.sam. Įnš. Ten datel seděl na tom hrnčíři. ŠLP 268 [SŽ 64]. Straipsniai / Articles 167 J A N I N A Š V A M B A R Y T Ė - V A L U Ž I E N Ė KtŽ SŽ JšŽ Zvednuté prachy a suchý pach hlíny dráždily chřípí a nutily kýchat. SKS 183; Potřev [ostruhu] v dlani a přičichnuv, svai stěnu hromadit trhalo chřípí a lepilo prsty vypařenou a sraženou hmotou šťáv. MAR 365. Ale je jich mnoho, kteří žijí pohodlně nebo se zabydleli a na nejlepších místech nechávají nádeníky. ŠLSA 296 [SŽ 34]. ta.m_ cyklistických třpytek, není | víš | ty. _ odlesků. Viz. Tvoje [Agnes] matka se dívá z okna a už si hledá nějakou věc k zavěšení. MAR 253; Rozhlédla se – nějakou, snad zavěsitelnější věc po ruce. Za 90. Měl ženu a děti a nádherně strakatou klisničku. ŠLSP 55; teta toho starého muže měla velmi ráda a vyměnila kozičku za špatnou. ŠLSP 123 [SŽ 45]. čopū̄čę [koně] za_opinąsre. Dr; laika ji [koně] za_opinąsre. Sp. Ta se připlížila, vzala do pláště a nesla domů. ŠLSA 174; Do jejího pláště si položil hlavu, zatímco ona hledala. ŠLSP 294 [SŽ 51]. 4 PŘÍLOHA. Příklady nářečních lexikálních složenin. KtŽ SŽ JšŽ Provázky visící ze stropních trámů, jako pavučiny, zůstaly nahoře, rukou nedosažitelné. Už 34. Je mnoho takových míst, kde bují jen houštiny – rákosu, sítin, orobince, kosatců a tak dále. ŠLSA 273 [SŽ 253]. vytáhl b ů.a gė.rs / kad_i žvīrkelės. Šmk. „Já také nekouřím,“ řekl muž s rozervaným obličejem a rozcuchaným uchem. IšN 492–493. Tak se purmonovi král zdá, že ve městě Mergoterů je doktor a všechno ví. ŠLSP 251 [SŽ 370]. dával máslo / nějaké tvarohy. Jkš. Přijdou loudalové s kinvarpy a pavučinami – pán sotva vyjde, a doktor už je kdovíkde. ŠLP 407 [SŽ 669]. 168 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X X V I Tamės įtaka Mariaus Katiliškio raštų kalbai KtŽ SŽ JšŽ Hvězdy chrp zářily v kartáči blednoucích stonků. MAR 303. Jdouce domů přes pole – a hle, i ty máš takové vysoké. ŠLSA 173 [SŽ 335]. arklā.mėslų. gražei priŕiņkę,(s). Al. Celá stojí modrá jako chrpa. SKS 26. A za vydaná vydlabaná místa na vdovčině výměře, tedy za ta zrna, hospodáři doplňují sýpku ze zásoby. ŠLSA 291 [SŽ 295]. pasįsamdìðuom šeimà. an(t)_darbi̇mėčų. Jnn. Rosa se pohupovala v pavučinách. MAR 87; Překvapivě rychle zůstala [nálada] smetena, jako dotěrně ulpívající pavučina, plazící se přes oči a dráždící. MAR 87. pėrmà pirmakàṙtīs [pirmo košimo alus] / dãugā antrakàṙtīs [antro košimo alus]. Stnl. Žalitoře místy vyschly a přestaly obrůstat plevelem. SKS 101. aĩganei bū·dau labā(i) jaunì. Sk. Pastviny mají široké lemy a všude se mezi keři prohání zvířena. IŠN 299–300. Lem mladého sadu. SKS 232. A než se nadějí, přichází večer, před nimi je tu veliký les a nikde v okolí neviděli ani jediného obyvatele, ani žádný přístřešek. ŠLSA 107. Potom, zdá se, jdou tři paní po úbočí sem a tam kolem hory. ŠLSP 155 [SŽ 552]. Ležel na zádech a nehýbal se, až mu ztuhly klouby. Už 71; Nestačil se ani pořádně vzpamatovat, a už ležel naznak, zatímco Zuzana seděla obkročmo na jeho břiše a držela ho za přední nohy. MAR 145. kàs_tė. nùkrìta aukšti. nàks. Žr. Straipsniai / Articles 169 JANA ŠVAMBAR YTĖ-VALUŽIENĖ ZKRATKY NÁZVŮ MÍST Al. – Alsiai. Brn. – Barūnai. Dmk. – Dameliai. Dnr. – Daunorava. Gšč. – Gaščūnai. Gtč. – Gataučiai. Gžč. – Gažaičiai. Jkš. – Jakiškiai. Jn. – Jauniūnai. Jnš. – Joniškis. Kpl. – Kepaliai. Lnkč. – Linkaičiai. Sk. – Skaistgiris. Stnl. – Staneliai. Stp. – Stupurai. Šmk. – Šimčiai. Vdg. – Vidginai. Žr. – Žiūriai. LITERATŪRA Aliūkaitė Daiva 2008: Tarminio kalbėjimo suprantamumas: apriorinės eilinių bendruomenės narių nuostatos. – Lietuvių kalba 2. Prieiga internete: http://www.lietuviukalba.lt/index.php/lietuviu-kalba/article/view/4 (žiūrėta 2017 04 10). Almanis Vytautas 2015: Tolstančios salos. – Metai 10, 99–117. ER – Egzodo rašytojai, par. A. T. Antanaitis, A. Mickienė. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 1994. Dobrovolski Kazimierz 2001: Chłopska kultura tradycyjna. – Antropologia kultury. Warszawa: Wydawnictwa uniwersytetu Warszawskiego, 374–384. Gudavičius Aloyzas 2009: Etnolingvistika. Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Jšpt – Joniškio šnektų pratimai ir tekstai, ats. red. Janina Švambarytė. Šiauliai: K. J. Vasiliausko įmonė, 2001 (arba CD Joniškio šnektų pratimai ir tekstai. Šiauliai: Dicsens, 2005). JšŽ – Joniškio šnektų žodynas (rankraštis). Handke Kwiryna 1995: Polski język familijny. Warszawa: Slawistyczny ośrodek wydawniczy (SOW) przy Instytucie slawistyki PAN. 170 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Tamės įtaka Marius Katiliškio raštų kalbai Kaikarytė Aušra 2015: Skaigirio šnekos ypatybės. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 3. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 150–173. Keturakis Saulius 2010: Literatūra kaip medijų sistema arba kas yra medija Mariui Katiliškiui? – Logos 64. Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 179–189. Kmita Rimantas 2014: Rimantas Kmita: kalbos vatarus. Prieiga internete: http://www.kulturpolis.lt/didikuota-klaipeda/rimantas-kmita-kalbos-vatarus/ (žiūrėta 2016 10 02). KtŽ – Mariaus Katiliškio raštų žodynas (rankraštis). Kubilius Vytautas 1995: XX amžiaus literatūra. Vilnius: Alma littera. Ltch – Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, mokslinė red. Laima Grumadienė, sud. Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004. Macienė Jurgita 2005: Deminutyvų stilistika. Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla. Sprindytė Jūratė: Marius Katiliškis. Prieiga internete: http://www.šaltiniai.info/index//details/1264 (žiūrėta 2016 07 10). ŠŽ – Švambarytė-Valužienė Janina 2015: Mato Slančiausko ir jo pagalbininkų pasakojamosios tautosakos rinkinių leksika. Žodynas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tumėnas Stasys 2003: Dar vienas M. Katiliškio sugrįžimas. – Seno kareivio sugrįžimas. Šiauliai: Šiaurės Lietuva, 5–10. Tūtlytė Rita 2015: Mariaus Katiliškio proza: meniniai monistinės pasaulėvokos kontūrai. – Colloquia 34. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 60–79. Vaskelienė Jolanta 2007: Žodynų nefixuoti dariniai ir funkcijos Mariaus Katiliškio novelių rinkinyje „Seno kareivio sugrįžimas“. – VALODA 2007. Valoda dažādu kultūru kontekstā, Zinātnisko rakstu krājums XVII. Daugavpils universitātes akadēmiskais apgāds “Saule”, 505–512. Veličaitė Asta 1968: Mariaus Katiliškio raštų žodynas. Diplominis darbas (rankraštis). Čikaga. Straipsniai / Articles 171 JANINA ŠVAM BARYTĖ-VALUŽIENĖ Influence of Dialect on the Language of Marius Katiliškis’ Works SUMMARY The article describes linguistic views of writer Marius Katiliškis (real name is Albinas Vaitkus, born on 15 September 1914 in Gruzdžiai, Šiauliai district; died on 17 December 1980 in Lemont, a suburb of Chicago), who comes from Northern Lithuania, Žagarė district, discusses the lexis of Šiauliai sub-dialect of the Western Aukštaitian used in Katiliškis’ works and dialect speech patterns that the writer is known for. The article is compiled with reference to the material of the manuscript of the Glossary of Marius Katiliškis’ Works (abbreviated as KtŽ), compiled by the author of the article. KtŽ lexis is compiled from the novels Miškais ateina ruduo (1969), Užuovėja (1990), Išėjusiems negrįžti (1990) and a collection of short stories Seno kareivio sugrįžimas (2003). Katiliškis had a good command of Žagarė speech: he had heard quite a few stories told in it, collected and noted individual words, their forms and language expressions. Dialect lexis abundant in Katiliškis’ writings indicates that the writer acted as a dialect user, i.e., created words, formed collocations not included into any dictionaries, used various nuances of word meaning. Words used or created by Katiliškis are affective, noticed by the reader as new, emotional, finally interesting in the way of phonic and semantic meaning. In Katiliškis’ writings the story is relayed by using simple and extended sentences or thoughts that are divided into short sentence components. It seems that the writer wishes to halt the reader for a moment and to emphasise every colocation or phrase. Usually, this kind of fragmented sentence also conceals an emotion expression. Katiliškis’ writings, as indicated in the article, are written in local dialect, i.e., dialect language used in 20th century. Up till this day, the development of standard language requires a more in-depth study by linguists focused on various areas of research, and Katiliškis’ writings are texts on which such an investigation should be grounded. Įteikta 2017 m. kovo 2 d. JANINA ŠVAM BARYTĖ-VALUŽIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5. LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 172 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI