Seminaro apžvalga

DAIVA MARMULYTĖ Litevský jazykový ústav Směry vědeckého výzkumu: lexikologie, lexikografie, tvoření slov, morfemika. PŘEHLED SEMINÁŘE Dne 5. července se ve Vilniusu, v Litevském jazykovém ústavu, konaly II. dílny lexikografů „Lexikografie – věda a život“, uspořádané na památku lexikografky Ireny Erm… Seminář zahájila příspěvkem „Přínos Ireny Erm… lexikografii“ Violeta Černė (LKI). Stručně představila životopis lexikografky narozené 3. července 1937 v Nugarėch, v okrese Kuršėnai, v rodině Kristiny Petraitytė a Lotyše Povila Zena Ermanise, a shrnula její významnou a rozsáhlou práci. I. Erm… byla představena jako dlouholetá zapisovatelka textů Lietuvių kalbos žodyno (přes 100 autorských archů) a redaktorka, autorka Lietuvių kalbos antonimų (1985) a Antonimų žodynų, spolupracovnice na přípravě slovníku názvů litevských řek a jezer, Frazeologijos žodyno a školního slovníku mezinárodních slov (čtyři vydání), autorka mnoha článků, sběratelka lexikálních údajů a překladatelka z lotyštiny. V roce 1994 obhájila I. Erm… externě disertaci Lietuvių kalbos antonimija ir antonimai a v roce 2008 vydal Litevský jazykový ústav její monografii Antonimija ir antonimai. Irena nazývá antonyma svou velkou životní láskou a tato láska nepomíjí. Právě z jejího zkoumání vznikly dva slovníky antonym, disertace a monografie. Podle slov vědkyně přemýšlela v antonymech. Ať poslouchala rádio, nebo četla, vždy už slyšela či viděla antonymní dvojice slov. „Mám svá antonyma, která se mi zdají i v noci,“ říkávala Irena. Od roku 1958, kdy se uskutečnila první expedice za sběrem slov, prošla I. Erm… křížem krážem téměř celou Litvu. Podle slov přednášející Irena uměla rolníka rozmluvit, aby se jí otevřel a vydal poklady jazyka. Zapsáno bylo přes 20 tisíc nářečních lexikálních jednotek. Mnoho vět, které zaznamenala, stále žije svým životem na stránkách Lietuvių kalbos žodyno. Irena se také podílela na přípravě Lietuvių kalbos atlasą. Straipsniai / Articles 305 DAIVA MURMULATYTĖ V roce 1996 byla Ireně Ermante spolu s dalšími kolegy za její práci na Lietuvių kalbos žodyno udělena čestná vědecká cena Litevské republiky a druhou cenu získala v roce 2001 společně se spoluautory za přípravu Frazeologijos žodyno. V. Černė uzavřela slovy: „Zdá se, že každý z nás má nějakou stránku svého bytí. Irena je výjimkou. Kolegové mluví o Ireně jen s úctou. A dobré slovo je přece lepší než dar.“ Účastníci semináře zhlédli na obrazovce zajímavé okamžiky ze života mluvčí. Při přechodu k odborné části semináře Vilija Sakalauskienė (LKI) ve svém příspěvku „Lexikografie – most mezi jazykovědou a společností“ připomněla, že se stále nepanuje shoda v tom, zda je lexikografie vědou, nebo pouze praktickou lidskou činností. Podle přednášející je hlavním rysem lexikografie její aplikované zaměření, neboť vždy směřuje k nějakému cíli. Lexikografie plní funkce výuky mateřského či cizího jazyka, zaznamenávání a normování mateřského jazyka (výkladové a jiné typy slovníků), mez jazykové komunikace (dvojjazyčné slovníky, konverzační příručky) a vědeckého zkoumání slovní zásoby jazyka (etymologické a historické slovníky, slovníky zaniklých jazyků apod.). Po zmínce o předlexikografickém, raném a rozvinutém stadiu praktické lexikografie bylo upozorněno na to, že dnešní lexikografové nejen sestavují slovníky různého rozsahu a založené na rozmanitých technologiích, ale také vytvářejí vědecké teoretické základy jejich tvorby. Všeobecně se uznává, že lexikografie je teorie a praxe sestavování slovníků. Teorie se zabývá výběrem slov či slovních spojení, výkladem jejich významů a strukturou slovníkového hesla; praxe představuje práci na tvorbě slovníků: shromažďování lexikálního a frazeologického materiálu, jeho systematizaci (v podobě abecedního kartotéčního katalogu) a psaní slovníkového textu. Souhlasíme-li tedy s autorkou monografie o lexikografii (2005) E. Jakaitienė, nebylo by příliš nadnesené říci, že „lexikografie jako by odpovídala za celou jazykovědu, protože ze slovníků lze usuzovat na celkovou úroveň jazykovědy dané země“. Příspěvek zakončilo výstižné a výmluvné přirovnání lexikografa k dělníkovi v kamenolomu či uhelném dole, které na konci 16. století vyslovil Justus Scaliger, profesor klasické filologie na univerzitě v Leidenu (Nizozemsko). Hlavní redaktorka Bendrinės lietuvių kalbos žodyno Danutė Liutkevičienė (LKI) ve svém příspěvku „Systematičnost ve slovníku: teorie a praxe“ vycházela především z příkladů tohoto slovníku a ukázala, že dodržovat jednu ze základních lexikografických zásad – systematičnost – není tak snadné. Slovník BŽ systematicky uvádí gramatické informace (slovní druh odvozeného slova, přízvukové paradigma a v určitých případech rod, číslo atd.). Tato zásada se však často střetává se zásadou frekvence užívání slov, například když je třeba do slovníku zařadit méně častá či zastaralá reálná pojmenování (například žaboklis, žadinis, žardas). 306 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Seminaro apžvalga lexika. Bylo by přece zvláštní, kdybychom ve slovníku nenašli podstatná jména šlepetė či šiurė, ačkoli v Dažniniame rašytinės lietuvių kalbos žodyne A. Utkové je první na 931. místě (9 výskytů) a druhé na 24 644. místě (2 výskyty). Přednášející vysvětlila případy, kdy se od systematičnosti vědomě odchyluje. Například v BŽ bylo upuštěno od hnízdového uvádění slov – vlastní slovníková hesla mají všechna abstrakta (ėjimas, gerumas), příslovce (baltyn, gražiai) i podstatná jména (bažnytėlė), zatímco záporné a zvratné tvary sloves se samostatně nevyhledávají; uvádí se syntaktická valence sloves, vedlejší valence však nikoli vždy apod. Někdy je třeba od systematičnosti slovníku ustoupit proto, že ani samotné gramatické či jiné informace nejsou systematické. Například podstatná jména cizího původu zakončená přízvučným nebo nepřízvučným -o, -u, -i bývají mužského rodu a ta s přízvučným -ė rodu ženského, avšak v případech boželė a žiūri je tomu právě naopak. Stává se, že uživatelé slovníku považují doplňující informace v něm uvedené za hlavní a diví se, proč nejsou vždy uvedeny zvratné tvary sloves, tvary obecného rodu, synonyma, antonyma apod.; zkrátka přehlížejí, že nečtou slovník synonym či antonym, nýbrž všeobecný slovník, a že tyto informace jsou pouze doplňkové. Cílem příspěvku Daivos Murmulytės (LKI) „Mikrostruktura výkladového slovníku: zvláštnosti uvádění sémantických informací“ bylo prozkoumat několik případů uvádění sémantických údajů ve výkladových slovnících a na jejich příkladu také ukázat, že lexikografie, ačkoli ji ne všichni považují za vědu, není pouze praktickou, aplikovanou disciplínou. Autorka při zkoumání zdánlivě čistě formálních aspektů struktury slovníkových hesel ukázala, že i ty mohou zpětně souviset s výzkumem lexikální sémantiky či slovotvorby (jejíž vědecký status se, zdá se, zatím nikdo nepokouší zpochybňovat) a s jeho výsledky. Elektronické slovníky vyžadují jinou, přesnější podobu uvádění údajů než slovníky tištěné. Kdo se nepodílí na tvorbě vědeckého slovníku, ani by takové problémy nepostřehl; kdyby je neviděl, nepokoušel by se je řešit ani si nekladl otázky, které by adresoval sobě i odborníkům z jiných oborů. Jak víme, rozpoznání problému a položení otázky ve vědě jsou přinejmenším stejně důležité, nezřídka dokonce důležitější než nalezení odpovědi. Autorka příspěvku zkoumala, jak se ve slovnících uvádějí sémantické informace, jaký je vztah mezi pracovními a lexikálními významy, jak zvolený způsob prezentace údajů odráží sémantické vztahy, co to vypovídá jazykovědci i běžnému uživateli slovníku; dotkla se také problémů odkazovacích definic a rozlišování významů (pravidelnosti). Zdůraznila, že bez znalosti různých jazykovědných oblastí (lexikální sémantiky, slovotvorby, morfologie, syntaxe, akcentologie, stylistiky, terminologie, dialektologie atd.) a také logiky lze slovníky sice sestavovat, jak se často říká (podobně jako telefonní seznamy či abecední inventární soupisy čehokoli), ale určitě Apžvalgos / Surveys 307 DAIVA MURMULAITYTĖ nikoli psát a tvořit, což je v zásadě to, co by se mělo dělat, chceme-li předkládat vědecky analyzované a systematizované informace. Anželika Gaidienė (LKĮ) zahájila svůj příspěvek „Tradiční vs. kognitivní definice významu slova: jak najít zlatou střední cestu?“ poukazem na rozdíly mezi tradičním a kognitivním pojetím významu. Vědkyně uvedla, že povaha definice závisí na chápání lexikálního významu, účelu a rozsahu slovníku. Zkoumala, jaké jsou z tohoto hlediska definice v Bendrinės lietuvių kalbos žodyno. Sémantickou podobu tohoto slovníku určují zejména tři faktory: cílová skupina, tedy široká veřejnost, normativní charakter slovníku a zásada systematičnosti. Hlavními způsoby výkladu významů slov jsou definice, synonymie a odkaz. Při definování slov se jak v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne, tak v Bendrinės lietuvių kalbos žodyne „uvádějí charakteristické rysy věcí, jevů a pojmů“, definice v BŽ jsou však encyklopedičtější než v DŽ. Kognitivní definice slov garbė, grybas, Europa byly porovnány s definicemi těchto slov v BŽ a názorně ukázaly, co je v každém případě důležité a v čem a nakolik se definice liší. S odkazem na A. Gudavičiuse bylo zdůrazněno, že při výkladu významů slov je třeba zohlednit tři aspekty: prototypičnost, národní charakter a antropocentričnost. Dále byly porovnány definice slov bėgti, katus, šūrus, žalts uvedené ve zmíněných slovnících. Přednášející uzavřela svůj příspěvek závěrem, že tvůrci Bendrinės lietuvių kalbos žodyno našli zlatou střední cestu. Balancují mezi tradičními a kognitivními definicemi významů slov – zohledňují prototypičnost a antropocentričnost při definování významu slova, zatímco národní charakter se zpravidla odráží v ilustrativních příkladech užití. Další příspěvek byl věnován historické lexikografii. Vilma Zubaitienė (VU) nahlížela na nejvýznamnější tisky z 18. století v Malé Litvě – slovníky Frydricha Vilhelma Haka (1730), Pilypa Ruigia (1747) a Kristijonase Gotlybasa Milka (1800) – z hlediska historické lexikologie a lexikální sémantiky. Dosud se ve svém výzkumu věnovala především lexikografickým metodám slovníků. Textologická komparativní analýza pomáhá určit nejen zdroje slovníků, rozsah jejich využití a vzájemné vztahy, ale ukazuje také rozšiřování slovníkové lexiky a způsoby výběru ekvivalentů, jehož cílem je podat co nejpřesnější sémantické informace o významech a užívání slov. V posledních letech autorka příspěvku připravuje komentáře a rejstříky kritických vydání úzce souvisejících slovníků P. Ruigia a K. G. Milka. Jejich cílem je ukázat, jak se ve srovnání s prvním tištěným slovníkem měnily německé ekvivalenty uváděné ve slovníkových heslech (jednotlivá slova i opisná spojení), jak zařazení určitého slova či jeho opakované uvedení v novém významu podmiňovaly rozsáhlé německo-latinské slovníky a překlad Bible a jak při doplnění dalšího ekvivalentu do chronologicky pozdějšího slovníku přibývalo dokladů užití, které pomáhají určovat význam slova, i dalších metajazykových 308 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Semināro apžvalga komentářů. Takové výzkumy zpřesňují zachycení části slov a jejich významů z LKŽe v lexikografických pramenech a jsou důležité pro sémantický výzkum. Laimutis Bilkis (LKI) přednesl referát „O povaze Slovníku litevských místních jmen“. Připomněl, že v pracovních plánech a zprávách vědeckých pracovníků LKI se práce podle pokynů vyšších instancí mimo jiné dělí na rozsáhlé vědeckovýzkumné práce (monografie, studie) a aplikované práce (vědecké slovníky, publikace pramenů). Slovník litevských místních jmen (LVŽ) se řadí k druhé skupině, tedy k nevýzkumným vědeckým pracím. Aplikované prvky LVŽ zahrnují identifikaci místních jmen, jejich normování a označení přízvuku. Výzkumný obsah tohoto slovníku naproti tomu tvoří analýza tvoření místních jmen (uvádějí se slovotvorné řady, v nichž jsou jména uspořádána podle způsobu tvoření) a výklad jejich původu (s využitím shromážděného a průběžně doplňovaného kartotéčního souboru výkladů původu litevských (baltských) místních jmen a elektronického soupisu jsou přehledně představeny již publikované hypotézy o původu, předkládá se mnoho nových výkladů původu, zejména málo zkoumaných pomístních jmen, zpochybňuje se spolehlivost zveřejněných výkladů apod.). Je zřejmé, že při sestavování tohoto slovníku se provádějí běžné vědecké výzkumy původu a tvoření místních jmen, které ani při nejlepší vůli nelze řadit k aplikovanému výzkumu. V praxi lze používat přízvukově označená a normovaná místní jména, ale jak lze v praxi využít výklady jejich původu (srov. taikyti – ‚mít praktický význam, používat v praxi‘ (DŽ))? Závěr vědce: Slovník litevských místních jmen de facto nepochybně představuje rozsáhlou vědeckovýzkumnou práci, protože se v něm zkoumá tvoření a zejména původ litevských místních jmen. Od monografií či článků se liší pouze tím, že vzhledem ke specifikům publikace neobsahuje shrnutí. Tento referát vynikal velmi informativními ilustračními příklady. Vzhledem k povaze vědeckých slovníků (tentokrát však terminologických) kolegům při přednesu svého referátu „Terminologické slovníky: vývoj přístupu k terminologickému slovníku a perspektivy jejich přípravy“ Vilia Ragaišienė (LKI). Uvedla, že lexikografický přístup k terminologickému slovníku se projevuje ve dvou věcech: ve výběru materiálu a ve struktuře slovníku (což souvisí s adresátem). Dosud bylo vydáno 15 terminologických slovníků. Referující všechny zmínila a ve větší či menší míře pojednala o nich a podle přístupu k terminologickému slovníku rozlišila tři etapy jejich přípravy. I – období přípravy diferenciálních (speciálních) terminologických slovníků. Příkladem dobrého diferenciálního slovníku je Slovník severovýchodních žemaitských nářečí Vytautase Vitkauskase, vydaný v roce 1976; jeho materiál byl vybrán na základě velmi dobře promyšlených kritérií. II – období přípravy úplných terminologických slovníků. Jejich řadu zahájily slovníky příhraničních nářečí, jejichž povahu určoval tehdy převládající názor, že příhraniční nářečí s množstvím starých jazykových reliktů rychle zanikají, a je proto třeba zaznamenat co nejvíce údajů a publikovat co nejúplnější prameny těchto nářečí. Za velký úplný slovník byl považován Slovník kupiškénského nářečí (2007–2013), který zkušená lexikografka Klementina Vosylytė připravila pro čtyři nářeční oblasti své rodné farnosti. III – období přípravy úplných systematických Apžvalgos / Surveys 309 DAIVA MURMULAITYTĖ nářečních slovníků, které v roce 2014 zahájil Slovník vidiškénského nářečí připravený Žanetou Markevičienė a Aurinem Markevičiusem. Tato klasifikace ukazuje, že všechny nářeční slovníky byly bez ohledu na zásady výběru materiálu a povahu struktury připravovány jako vědecké prameny. Sestavování slovníků je skutečnou lingvistickou činností, která vyžaduje nejen odbornou vědeckou způsobilost, ale také znalost historie, kultury, etnografie a dalších reálií daného kraje. Referující na závěr poznamenala, že ani sestavování nářečních slovníků v Litvě se dosud nepovažuje za seriózní vědeckou práci. Vinu za to však nesou také slovníkáři – neexistuje ani jediná obsáhlejší recenze nářečního slovníku a bylo napsáno jen několik článků o zásadních teoretických problémech lexikografie (typologii slovníků, jejich strukturách a metodice přípravy). Je zřejmé, že činnost lexikografů není z pohledu profesionálních jazykovědců náležitě oceňována. Jolita Urbanavičienė (LKŽ) vrátila posluchače k akademickému Slovníku litevského jazyka, který spolu s kolegy psala a redigovala I. Ermanytė. Její referát nesl název „Slovník litevského jazyka dnes – výzvy a možnosti digitálního věku“. Hovořila o typech kartoték tohoto slovníku, struktuře údajů, jejich doplňování (výsledcích za léta 2011–2016), perspektivách a problémech. Kartotéky LKŽ jsou tři: Hlavní, Doplňková (K1 a K2) a Nářeční. Hlavní obsahuje přibližně 4,5 milionu lístků – jde o lexikální materiál, který byl využit při přípravě 1.–20. svazku LKŽ v letech 1942–2002. Je to jediná uzavřená kartotéka LKŽ, shromažďovaná v letech 1902–2002. V Doplňkových kartotékách je v současnosti přibližně 0,7 milionu lístků. Kartotéku K1 tvoří písemný i ústní materiál shromažďovaný do roku 2009 a archivovaný v abecedním pořadí, uspořádaný do heslových hnízd; K2 obsahuje slova pouze z mluveného jazyka (nářečí), která jsou od roku 2009 archivována podle nářečního principu. Nářeční kartotéka se buduje od roku 2014. Jde o první virtuální kartotéku přístupnou veřejnosti, která shromažďuje pouze lexikální údaje z mluveného jazyka (nářečí), přesné mapy s vyznačením nářeční oblasti a místa, odkud byla slova zaznamenána; slova jsou v ní uvedena podle principu heslových hnízd. Tato kartotéka nyní obsahuje přibližně 2,6 tisíce lexikálních jednotek. V referátu byly podrobně rozebrány a názorně ilustrovány struktury údajů v kartotékách. V databázi Informačního systému zdrojů litevského jazyka (LKIS) lze v současnosti na adrese http://lki.lt zobrazit Nářeční kartotéku, Doplňkovou kartotéku K1 (kromě písmen O a Š) a také snímky lístků z části písmen A a G Hlavní kartotéky i jejich metadata. V letech 2011–2016 byly při doplňování kartoték LKŽ uskutečněny tři projekty, uspořádáno 85 výjezdů a zaznamenáno přibližně 40 tisíc slov. Na závěr referátu byly stručně probrány současné problémy a perspektivy: cílený sběr nových údajů pro LKŽ (například vytvořením sítě doplňovacích bodů), revize hesel LKŽ, kvalifikace sběratelů lexikálního materiálu, doplňování kartoték nejnovější slovní zásobou z písemných pramenů a propojení jejich materiálu s materiálem nářečních slovníků. 310 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Seminaro apžvalga Poslední příspěvek – „Obraz slovníku v «Lietuvių kalbos žodynas»“ – na semináři přednesla Aureliją Gritėnienę (LKI). Autorka využila široký a rozmanitý diskurz dvaceti svazků slovníku, aby analyzovala, jaký sémantický obraz slovníku se utvořil v hypertextu LKŽe, a určila, které rysy tohoto obrazu jsou považovány za nejdůležitější a nejaktuálnější. Zkoumala 211 sekundárních hesel LKŽe, v jejichž dokladových citátech se objevuje slovo slovník. Většina (až 98%) těchto dokladů byla vypsána z textů různých autorů (především jazykovědců a kulturních i společenských osobností). Byly vymezeny nejdůležitější rysy obrazu slovníku: jeho struktura, typ, autor, rozsah, materiál, průběh práce, obtíže při přípravě slovníků, jejich nedostatky a hodnota. Po jejich probrání a doložení příklady užití zaznamenanými v LKŽe byl charakterizován také obraz slovníku, který se v tomto slovníku utvořil: „Slovník je kniha jednoho, několika, tuctu či několika desítek svazků, napsaná jedním autorem nebo kolektivem, má svou makrostrukturu a mikrostrukturu; ve slovníku se po shromáždění materiálu z jednoho či různých zdrojů (nejčastěji po vytvoření kartotéky) uvádějí abecedně, tematicky či podle jiného systému slova nebo slovní spojení, obvykle se vymezuje význam slova a mohou se uvádět také jeho původ, historie, gramatické, přízvukové a stylistické informace, příklady užití i překlady do jednoho či více jazyků; taková publikace má praktickou i vědeckou hodnotu (je užitečná při učení vlastního či cizího jazyka a potřebná jako zdroj pro různá jazyková a kulturní bádání).“ Po semináři se vyjádřili také hosté, kteří se ho zúčastnili. Z. Babickienė, která upozornila na podrobnost příspěvků a aktuálnost témat, poznamenala, že ve všech příspěvcích se ve větší či menší míře probíraly teoretické problémy lexikografie. Navrhla proto zvážit, zda by se tradiční Leksikografų dirbtuvės (první se konaly 5. července 2016) neměly v budoucnu nazývat Leksikografų studijos nebo tyrimai. J. Klimavičius zdůraznil, že lexikografie je oblastí lexikologie a její status vědy je nepochybný. Lingvista měl připomínky k Bendrinės lietuvių kalbos žodyno a jeho redaktorům. Podle jeho názoru by slovníky měly uvádět pouze deminutiva, která nabyla specializovaných významů (srov. drobė a drobelė). Rovněž podle něj nelze slova dokládat netypickými citáty, které neukazují jejich sémantické spojování (konkrétně věty o přetržených řemíncích či tkaničkách od bot ani o botách rozkousaných psem nemohou dokládat užití slova batas). Šéfredaktorka Bendrinės lietuvių kalbos žodyno D. Liutkevičienė odpověděla, že deminutiva je třeba do slovníku zařazovat nejen tehdy, když se stala termíny, nabyla zvláštních významů apod. Litevština se, jak se při různých příležitostech stále zdůrazňuje, vyznačuje množstvím a rozmanitostí deminutiv, což se však ve slovnících příliš neodráží. Jen zřídka jsou deminutiva uváděna v samostatných heslech jako heslová slova. Pokud se v nich objeví, pak v heslech základových slov, nejčastěji mezi dokladovými příklady užití. Slovník deminutiv zatím také nemáme. Kromě toho se stává, Apžvalgos / Surveys 311 DAIVA MURMULAITYTĖ že podle korpusových údajů se některá deminutiva bez zvláštních významů užívají častěji než jejich základová, nedeminutivní slova. Proč se tedy ta druhá spokojila s tím, že zůstala slovníkovými hesly? Pokud jde o slovo bas (přesněji basutė, jehož heslo z BŽ bylo jako příklad uvedeno v jednom z příspěvků), bylo vysvětleno, že věta Šuo apgraužė dvi basutes – moje i sestřiny – se do slovníku dostala záměrně. Má ukázat rozdíl mezi prostým množným číslem slova basutė (v tomto případě mohou být dva, tři atd. jednotlivé kusy této obuvi) a pomnožným podstatným jménem basutės, které označuje pár takové obuvi; srov. dvi basutės – dvejos basutės / dva páry sandálů. Situace navíc není vymyšlená, nemožná ani uměle vytvořená či obtížně pochopitelná. V knihovně Ústavu litevského jazyka byla uspořádána výstava vědeckých prací Ireny Erm〈?〉tytė k jejímu životnímu jubileu s názvem „Velká láska života – antonyma“ (připravily ji Violeta Černė a Rūta Stakėvičiūtė). Účastníci semináře si také mohli prohlédnout výstavu jejího osobního archivu a dalších fotografií zachycujících slovníkáře starší generace. Doručeno 22. července 2017. DAIVA MURMULAITYTĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 312 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII