Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai

NIJOLĖ UOMENĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: dialektologie, morfologie, lexikum a fonetika pohraničních nářečí, sociolingvistika, jazykový kontakt. DOI FONETICKÉ VYROVNÁVÁNÍ PŘI STŘÍDÁNÍ KÓDŮ Fonetické vyrovnávání v kontextu střídání kódů ANOTACE Tento článek zkoumá hlavní fonetické jevy jazyků užívaných v pohraničních oblastech (v Bělorusku, v okrese Voranava (bělorusky Вороново)) a jejich vzájemné působení. Analyzuje fonetické sbližování variant dominantních místních jazyků – běloruštiny, polštiny a pasivně užívané litevštiny – a určuje zákonitosti tohoto procesu. Zabývá se situacemi přirozené komunikace při střídání kódů, kdy mluvčí dobře ovládají a současně užívají několik jazyků a v rozhovorech je aktivně střídají. Cílem je odhalit, jaký vliv má soupeření jazyků na jejich fonetiku. Výzkum vychází z teorie badatele jazykového kontaktu a slavisty Valerije Čekmona: přechod z jednoho jazyka do druhého se řídí určitými pravidly, která lze popsat algoritmy. Uplatněním této algoritmické metody se odhalují fonetické zákonitosti a dokládá se velmi důležitá role a vliv litevštiny, která se již užívá pouze pasivně, na artikulaci současných slovanských jazyků. Výzkum ukázal, že příčiny fonetického sbližování jevů v jazykových varietách fungujících v daných oblastech jsou převážně sociolingvistické. Srovnání fonetických rysů polských a běloruských nářečí ukázalo, že obě nářečí mají v zásadě společnou fonetiku. Mluvčí vyslovují měkké souhlásky užívané v litevském nářečí také při mluvení místními slovanskými nářečími. Byly zaznamenány případy, které nejsou pro běloruská a polská nářečí typické a při nichž dochází k intenzivnímu zaměňování souhlásek; lze předpokládat, že jde o jeden z příznaků litevského substrátu. KLÍČOVÁ SLOVA: pohraniční oblasti litevského jazyka, místní polské nářečí, běloruské nářečí prostu, střídání kódů, fonetické vyrovnávání, jazykový kontakt. Straipsniai / Articles 57 NIOLĖ TUOMIENĖ ANOTACE Tento článek se zabývá hlavními fonetickými jevy jazyků užívaných v příhraničních oblastech (Bělorusko, okres Voranava (Вороново)) a jejich vzájemným působením. Analyzuje zvukovou konvergenci převládajících místních jazykových variet – běloruštiny, polštiny a pasivně užívané litevštiny – a stanovuje tendence tohoto procesu. Studie analyzuje situace přirozené komunikace v kontextu přepínání kódů: případy, kdy jsou mluvčí plynulými uživateli několika jazyků a při rozhovorech mezi nimi aktivně přepínají. Cílem je odhalit, jak jazyková konkurence ovlivňuje fonetiku těchto jazyků. Výzkum vychází z teorie Valeriuse Čekmonase, badatele zabývajícího se vzájemným působením jazyků a slovanskými jazyky: mluvčí přepíná mezi jazyky podle určitých pravidel, která lze popsat algoritmy. Na základě této algoritmické metody studie odhaluje fonetické tendence a dokládá velmi významnou roli a vliv dnes pasivně užívaného litevského jazyka na artikulaci současných slovanských jazyků. Výzkum ukázal, že příčiny konvergence fonetických jevů jazykových variet užívaných v příhraničních oblastech jsou převážně sociolingvistické. Po porovnání fonetických zvláštností místních polských a běloruských nářečí se ukázalo, že fonetika obou nářečí je v zásadě stejná. Informátoři vyslovují měkké souhlásky užívané v místním litevském nářečí stejně jako při mluvení místními slovanskými nářečími. Byly zaznamenány případy netypické pro běloruská a polská nářečí, kdy dochází k intenzivní záměně souhlásek; pravděpodobně jde o rys litevského substrátu. KLÍČOVÁ SLOVA: litevské příhraniční oblasti, místní polské nářečí, běloruské nářečí, přepínání kódů, fonetické vyrovnávání, vzájemné působení jazyků. 1. ÚVODNÍ POZNÁMKY, PŘEDMĚT VÝZKUMU Až do 21. století v Litvě převládal výzkum lingvistické geografie – bylo běžné zkoumat místní a statické systémy žijící na určitém území jako uzavřené systémy, které v zásadě nejsou ovlivňovány sousedními systémy, jejichž jazyky či varietami; „odchylky od systému“ byly považovány za náhodné jevy a byly ponechávány stranou. Zaznamenávalo se geografické rozšíření jazyka či nářečí, rozdíly mezi jazykem nářečí a normou spisovného jazyka a sestavoval se seznam výpůjček. Bylo 58 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai Zaznamenávají se pouze vyprávění těch informátorů, kteří splňovali určitá kritéria1: hledal se usedlý člověk vyššího věku, který si vytvořil „místní zázemí“, měl nízké vzdělání a neovládal jiné jazyky (nejlépe muž). Pokud se informátor „odchyloval“ od uznávané nářeční normy, tyto příklady se jednoduše neanalyzovaly a byly považovány za lapsus linguae. Osoby z jiných národnostních skupin žijících v Litvě nebo za jejími hranicemi nebyly zkoumány například podle Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programą (viz LKA 1977: 10–12) a údaje o jejich jazycích lingvisté obecně ani neshromažďovali, ani nespojovali s litevskými údaji. Za normu se považovalo „nezasahovat“ do údajů o jiných jazycích. V posledních desetiletích se již poněkud více psalo o interakci litevštiny, běloruštiny a polštiny, o historii šíření těchto jazyků a územích jejich rozšíření, o národním sebeuvědomění, etnickém původu a příslušnosti obyvatel, kteří jimi hovoří. V roce 1997 vznikl dotazník Sociolingvistika. Lietuvių kalbos tarmių ir jų sąveikos tyrimo programa (Čekmonas, Grumadienė 1997). Ačkoli se program používal, materiál se shromažďoval samostatně – pouze pro litevštinu. I současní badatelé se však nejčastěji zaměřují pouze na jeden jazyk – nadále převládá postoj „nepřekračovat hranice jiného jazyka“, ačkoli lidé, které zkoumají, tyto dva či více jazyků používají neustále. Nově vytvořené mapy rozšíření jazyků v Litvě potvrzují, že ve východních a jihovýchodních částech Litvy žijí lidé hovořící jinými jazyky (viz Meiliūnaitė, Mikulėnienė 2014: 262–263 (mapa XIV a komentář)); tato území však nejsou považována za zóny jazykového kontaktu, na rozdíl od prací Petra Gauče o bilingvismu a mnohojazyčnosti místních obyvatel na konci 19. a počátku 20. století (Gaučas 2004: 54). Jeho výzkum ukázal, že jižní hranice litevského jazykového území tehdy sahala k okolí Geranainiů, Armoniškiů, Rodūnie, Asavy a Pelėsy v Bělorusku. Jak se situace později změnila, lze vidět při srovnání map v knize Lietuvos Rytai (1993): situace rozšíření jazyků v polovině 20. století (autoři A. Vidugiris a P. Gaučas) se zjevně liší od té, která se utvořila na konci 20. století, kdy se území litevštiny značně zmenšilo a v okolí Vilniusu, Šalčininků a Eišiškiů začaly převládat místní varianty běloruštiny a polštiny (viz mapu rozšíření jazyků ve východní Litvě sestavenou a popsanou L. Grumadienė, P. Gaučem a V. Čekmonasem (1993: 132–136)). Ze všech uvedených informací lze vyvodit, že oblasti východní a jihovýchodní Litvy (zejména pásma při hranici s Běloruskem), stejně jako litevské mikroareály v Bělorusku, které existovaly a dosud existují, jsou z hlediska užívání jazyků smíšené již více než sto let – hovoří se zde několika jazyky, často zároveň, tedy v jednom 1 Výběr informátorů pro tradiční dialektologii se prováděl podle takzvaného kritéria NORM: dobrý informátor má být usedlý, starý (pokročilého věku) muž (více o těchto zásadách výběru informátorů viz Aliūkaitė, Meiliūnaitė, Mikulėnienė 2014: 31–34). Straipsniai / Articles 59 NIJOLĖ TUOMIENĖ rozhovoru, při střídání jazykových variant. V těchto oblastech tedy probíhala a stále probíhá aktivní změna kódu (podrobněji viz: Grumadienė 1996: 190–197; 2001: 38–44; 2005: 42–48; Грумадене 1990: 126–130; Tuomienė, Grumadienė 2004: 124–133; Tuomienė 2006: 161–172; Urbanavičienė 2011: 95–114; Urėžienė 1998: 131–140 aj.). Místní obyvatelé probíraných území dokážou předávat své zkušenosti z generace na generaci – nejméně tři generace spolu mohou komunikovat ve dvou, třech, nebo dokonce čtyřech jazycích. Jak jemně vnímají jazykové nuance, ukazuje srovnání textů zpívaných v litevštině a běloruštině (viz Čekmonas, Gudaitė, Šmitienė 1998: 202–205): nalézt k běloruským textům totožné litevské (nebo naopak) je možné jen proto, že oba jazyky jsou velmi dobře srozumitelné. Výzkum folkloru navíc ukazuje, že bělorusky hovořící mají mnohem bohatší folklorní tradici než polsky hovořící. Folklor těch druhých je novější a není selský, protože souvisí s folklorem šlechtickým. Při kontaktu jazyků bělorusky i polsky hovořící překládali a adaptovali litevské lidové písně a pohádky (viz tamtéž: 204). To je velmi důležitý fakt. Proto je dnes důležité neshromažďovat izolovaná fakta o jednom z jazyků, které ovládají místní obyvatelé pohraničních oblastí, ale dokumentovat soubor údajů jako celek. Mladší generace obyvatel litevských území v Bělorusku, ať už současných, nebo někdejších, totiž na veřejnosti často komunikuje výhradně rusky, zatímco litevština se stále užívá pasivně, a proto se živé interakce prakticky neúčastní. Přesto lze rozpoznat baltský základ těchto území i zřejmý vliv litevštiny (z období jejího aktivního užívání) – lze jej určit určitými metodami. V poslední době se téměř neprovádějí komplexní společné výzkumy baltských a slovanských jazyků, ačkoli badatelé prokázali, že výzkum slovanských jazyků či jejich variant, kterými hovoří tytéž bilingvní nebo mnohojazyčné informátory, je velmi důležitý pro zkoumání vývoje a proměn samotných litevských jazykových oblastí. Již na konci 20. století se profesoru V. Čekmonovi podařilo vytvořit metodologii výzkumu interakce baltských a slovanských jazyků založenou na typologické rekonstrukci a sociolingvistice. Tento vědec jako snad první v dějinách lingvistiky začal výklady konkrétních jazykových jevů soustavně opírat nejen o diachronní, ale i o synchronní údaje a vytvořil vlastní program diachronního výzkumu (podrobněji viz: Чекман 1973: 29–43; 1980: 206–226; Чекмонас 1982). V. С̌екмонас jako první na základě faktů cílevědomě shromažďovaných po mnoho let formuloval a objasnil mechanismus jazykových změn v prostoru interakce baltských a slovanských jazyků. Systematicky popsal pravidla, podle nichž se přechází z jednoho jazyka do druhého, a rovněž formuloval a opakovaně ověřil, jak lze transformačními pravidly vysvětlit procesy bilingvismu či trilingvismu místních obyvatel. 60 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai V. Čekmonas zastával názor, že skutečný stav se odhalí pouze při komunikaci ve všech jazycích, jimiž informátor hovoří, aniž by některý z nich upřednostňoval nebo některý jakkoli vyčleňoval. Vědecké práce a myšlenky tohoto badatele týkající se kontaktů baltských a slovanských jazyků se v zásadě nesetkaly s patřičnou odezvou. Pro účastníky komunikace i jejich partnery bývalo často příliš obtížné pochopit cíle výzkumu v mnohojazyčném režimu a předložit možná výkladová pojetí výzkumu, která se velmi lišila od obvyklých úkolů, jak již bylo zmíněno: zaznamenávat geografické rozšíření jazyka či nářečí, rozdíly mezi nářečím a každým spisovným jazykem a sestavovat seznamy výpůjček. 2. CÍL A ÚKOLY VÝZKUMU, MATERIÁL A METODIKA Hlavním cílem této studie je odhalit povahu fonetického sbližování jevů v dominantních místních jazykových varietách – běloruštině, polštině a pasivně užívaném litevském nářečí – v situaci, kdy mluvčí dobře ovládá a současně užívá několik jazyků a během různých rozhovorů mezi nimi snadno přepíná. Cílem je ukázat, jak se konkurence mezi jazyky odráží v jejich fonetice. Za účelem dosažení tohoto cíle byla práce prováděna v několika etapách, v nichž byly řešeny tyto stanovené úkoly: • popsat hlavní fonetické (a částečně i přízvukové) a fonologické rysy užívaných běloruských a polských nářečí; • porovnat fonetické jevy ve dvou jazycích a ukázat, jak se jeden jazyk může odrážet v druhém a jak a proč se jeden jazyk postupně mění v jiný; • určit výsledky vlivu litevského nářečí na artikulaci místních slovanských nářečí. Výzkum vychází z jazykového a sociolingvistického materiálu, který byl shromážděn a zaznamenán na začátku XXI. století ve třech příhraničních oblastech litevského jazyka. Přesněji řečeno, práce analyzuje nahrávky střídání jazykových kódů z bývalých i současných litevských jazykových ostrovů na severovýchodě okresu Voranava v Hrodenské oblasti v Bělorusku: městečka Voranava, správního střediska okresu, vesnice Armėniškiai (bělorusky Германі́шки), osady Peiginiai (bělorusky Перега́ны), střediska kolchozní správy, a okolí vesnice Ramaškonys (bělorusky Рама́шканы)2. Další část jazykového materiálu použitého v této studii 2 Poslední rozhovory zde byly zaznamenány převážně v roce 2013. Uchovávají se v autorčině osobním zvukovém archivu. Straipsniai / Articles 61 NIOLĖ TUOMIENĖ záznamů jazykového střídání z okolí Ródūnie (bělorusky Радунь), Asavů (bělorusky Асава́) a Nočie (bělorusky Нача) v Bělorusku3. Tato studie vychází z předpokladu, že střídání kódů u bilingvního či trilingvního člověka lze charakterizovat jako plynulý přechod od jednoho jazyka k druhému a jako vkládání jednotek jiného jazyka – slovních spojení, frází (vysvětlení). Při komunikaci jeden jazyk střídá druhý, takže ke střídání kódů dochází v textových úsecích různé délky: od několika vět až po několik slov nebo vložením jednotlivých slov z jiného kódu, tj. jiného jazyka. V jednom rozhovoru se nejčastěji mluví dvěma jazyky: bělorusky a polsky, přičemž se vkládají jednotky litevštiny a ruštiny. V jiných rozhovorech obvykle převládá jeden jazyk – běloruština, zatímco vkládané krátké věty, jednotlivá slova i jejich části jsou v jiných jazycích (litevštině, polštině, ruštině). Článek vychází z metodiky V. Ėčmonase, kterou sám autor označuje jako fonetickou interferenci místních jazyků v okolí Kalesninků (okres Šalčininkai) (Чекман 1973: 29–43). Podstata metody, kterou vědec vytvořil, spočívá v tom, že se nejprve stanoví dynamický model sestávající z typologicky možných změn počátečních hlásek, takzvaných typologických polí, a rovněž možných mezistupňů diachronních procesů, takzvaných typologických stromů. Po stanovení typologických polí a stromů se zkoumají různé proměnlivé fonetické situace a synchronní závěry se porovnávají se známými diachronními interpretacemi. Tato studie zkoumá, podle jakých pravidel – tedy určitých algoritmů – lze přejít z jednoho jazyka do druhého. Přesněji řečeno, jak je třeba nakládat s příslušnými hláskami, například běloruskými, při „převádění“ slova do polštiny a naopak – jak „přizpůsobovat“ polštinu běloruštině. Při použití metodiky V. Ėčmonase jsou zásadní sociolingvistické údaje: současná a dřívější jazyková situace v okolí; prestiž jazyka; údaje o rodném jazyce informátora a jazycích jeho rodičů, rodiny a vesnice; vyučovací jazyk ve škole; jazyk církve a komunikace s cizími lidmi. Tak se objasňují podmínky jazykové konkurence a odhaluje mechanismus vzniku a výběru variant jazykových jevů. 3. FONETICKÉ VYROVNÁVÁNÍ PŘI STŘÍDÁNÍ KÓDŮ Novější jazykové záznamy, údaje ze sociolingvistických průzkumů a předběžná analýza shromážděného materiálu jasně ukázaly, že na zkoumaném území okresu Varanava dominují a aktivně si konkurují dvě slovanské jazykové 3 Poslední rozhovory zde byly zaznamenány v letech 2001–2003. Jejich část je uložena v dialektologickém archivu Ústavu litevského jazyka, další část tvoří osobní zvukový archiv autorky. 62 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai varianty – běloruština a polština. Ještě v polovině a druhé polovině 20. století zde aktivně koexistovaly tři jazyky – běloruština, polština a litevština (srov.: Čekmonas 1988: 37–54; Sudnik 1972: 19–22; Tuomienė 2008: 46–80; 2010: 42–52; 2018: 113–134). Výsledky tohoto kontaktu jsou zvláště zřetelné na fonetické rovině. Proto se studie soustředí především na fonetickou analýzu místních běloruských a polských nářečí, částečně také na analýzu akcentuace a fonologie. Jejím cílem je ukázat jazykovou povahu, vývoj a vzájemné působení těchto dvou místních slovanských jazyků – popisují se hlavní aspekty změn výslovnosti a jejich sbližování, které se projevují při přechodu od užívání jednoho jazyka k druhému. Zřetelné jsou zde rozdíly mezi starší, střední a mladší generací v užívání dvou hlavních slovanských jazykových variant. Situaci, která se utvořila v mikrooblastech všech okolních sídel okresu Varanava, lze označit za velmi podobnou, přestože jsou některé lokality od sebe vzdálené až 30 kilometrů. Dlouhou dobu, přibližně do poloviny 20. století, zde byla jazyková situace čtyřjazyčná. Vedle běloruštiny, polštiny a ruštiny se aktivně užívala také litevština. Později se tradice litevštiny v mnoha venkovských oblastech postupně přerušila a na malých litevských jazykových ostrovech přešla k pasivnímu užívání ještě dříve. V posledních letech se již nepodařilo v běloruském okolí Varanavy najít a zaznamenat její mluvčí. Ruštinu aktivně užívají na veřejnosti mladší generace a děti. Na vesnicích a v menších sídlech se však rusky mluví zřídka, nejčastěji s místní správou, v různých institucích nebo s cizími lidmi. V každodenním životě spolu místní příslušníci starší a střední generace komunikují bělorusky nebo polsky. Tato studie se proto údaji o ruštině nezabývá. Již pouhým poslechem lze usoudit, jak silná je artikulační báze prvního jazyka, protože tatáž báze se využívá při přechodu do nového jazyka, nebo dokonce do dvou nových jazyků – v tomto případě do běloruštiny a polštiny. Na nahrávkách zní řeč místních starších lidí, převážně obyvatel venkova, jsou však zastoupeny i nahrávky z městeček a větších sídel. Je třeba zdůraznit, že starší lidé obvykle pravidla nového jazyka (či jazyků) vůbec neznají a nepochybně se je nikdy nikde neučili. Prestižnějším novým jazykem se zpravidla začínali spontánně dorozumívat napodobováním autorit – pánů, sousedů či kněží. Cílem je zjistit, o co se opírali, když se naučili nejen vyslovovat slova poměrně správně, ale také skloňovat a časovat jejich tvary. Správně klást přízvuk ve slovech, aniž člověk zná zákonitosti a pravidla daného jazyka, je pro obyvatele venkova skutečně náročný úkol. Místní lidé považují schopnost dorozumívat se od dětství několika jazyky za přirozený jev (viz Tuomienė 2018: 117–122). Pokud se v rodině či příbuzenstvu mluví jedním jazykem, na ulici a na veřejných místech se člověk naučí mluvit ještě alespoň dvěma dalšími jazyky. Nepokládá se to za znalost cizích, zahraničních jazyků, nýbrž za nutnost a každodenní prostředek ústní komunikace. Straipsniai / Articles 63 NIJOLĖ TUOMIENĖ 3.1. Základní fonetické rysy místního běloruského nářečí prostu 3.1.1. Pro běloruské nářečí v okolí Voranavy prostu je charakteristický pohyblivý dynamický přízvuk. Nepřízvučné samohlásky se vyslovují s různým stupněm redukce. Toto místní běloruské nářečí se vyznačuje předním posunem samohlásek, tj. nepřízvučné o a e se nerozlišují a vyslovují se jako α – hláska přechodná mezi e a a (viz: Czekman 1975: 283–305; Чекман 1989: 84–92; srov. Plyavka 2014: 231–234), např.: praṕu moi ḗtų ‘zmizel můj kohout’; rāna zˈazˈúla kukúja ‘časně kokrhá kukačka’; kūrba tut sˈǝzˈḗla ‘slepice tu seděla (seděla na vejcích)’; bādā adnȧ nāxōzˈic ‘neštěstí nechodí samo’; būzˈȧ travú kasˈic ‘budu sekat trávu’; susētḗka manḗ naprasila ‘sousedka mě nepožádala’; palacḗ i nāvarnúsa ‘utekl (odletěl) a nevrátil se’; trḗba tak lacˈéc ‘je třeba tak (rychle) běžet’; klḗka lˈabḗ ‘volá tě’; bārḗ kōšak i žbārḗ ‘vezmi koš a sbírej’. Poměrně často se zde nepřízvučné otevřené a vyslovuje nejasně: kārōva jačḗ malá-dā ‘kráva je ještě mladá’; na sānḗ vārōka ‘borovici provrtal’; valavá částa bālicˈdā-ni skauda galvȧ ‘často ho bolí hlava’; dānȧ tȧ zamūžam ‘už dávno jsi vdaná’; žȧc bḗstra uˈók ‘zajíc rychle utekl’. Zřídka se zaslechnou i ojedinělé sporadické výpovědi. 3.1.2. V zkoumaném běloruském nářečí se nevyskytují skupiny γbl, kbl, xb, ale pouze γi, ki, xi – jde o společný rys východoslovanských nářečí (viz Чекман 1969: 34), např.: xiba tbȧ žabárḗ ‘možná si to vezmi’; takī xtbrȧ clabḗ ‘tak chytrý člověk’. 3.1.3. Měkké s, z a c, dz se vyslovují obzvláště měkce, silně palatalizovaně, se sykavým efektem (srov. Чекман 1969: 32). To je charakteristické pro mnoho běloruských nářečí (viz Чекман 1970: 94–105), např.: zˈacˈal mócna súka ‘datel silně klove’; čúj zˈēka zakrḗcḗla ‘slyšíš, dívka vykřikla’; u manḗ tōki zˈēsˈacˈ kurḗ ‘mám jen deset slepic’; kūp sˈem kurḗtˈ ‘kup sedm kuřat’; naščḗtala vósˈim rubḗl ‘napočítala jsem osm rublů’; yéta tvōj yusˈ ‘to je tvoje husa’; sˈeu jesˈcˈ ‘sedl jsem si k jídlu’; zára i vósˈan ‘za chvíli bude podzim’; zˈimá buzˈa dáuya ‘zima bude dlouhá’; zˈōlōny ayurók ‘zelená okurka’; zˈjeu vḗki kusók ‘snědl velký kus’. 3.1.4. Měkké retné souhlásky se vyslovují běžně, stejně jako ve všech východoslovanských nářečích, např.: dā mnḗ pacˈ rubḗl ‘dal mi pět rublů’; pābl ras ‘pátýkrát’; vānucˈ kvēki ‘vadnou květiny’; trḗba žazacˈ rukavḗc ‘je třeba uplést 4 V práci se používá zjednodušená transkripce latinkou – zapisuje se tak, jak se vyslovuje (srov.: Cabij 1991: 119–123; 1992: 45–67). Přízvuk se vyznačuje u dvojslabičných a víceslabičných slov. Měkkost souhlásek se označuje dvěma způsoby: palatální souhlásky se označují obloučkem nad písmenem, zatímco ty vyslovované velmi měkce – především cˈ, dzˈ (v příkladech se značí zˈ), sˈ, zˈ – se označují dvěma apostrofy vpravo nahoře u písmene (srov. Tuomienė 2008: 83). 64 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai rukavice’; pasālī māsā ‘nasolili jsme maso’; bārza pad sāmbm aknōm ‘bříza hned u okna’. Po neznělých souhláskách se v obvykle nemění na f: tvōi ‘tvůj’; svoi ‘svůj’; kas ‘kosa’, zatímco obouretné v se vyslovuje pouze před samohláskami, např.: karōva ‘kráva’; pavaḷā ‘stodola’; svabada ‘svoboda’; malavata ‘poněkud málo’; rənava ‘poněkud brzy’; vožī ‘vozí’; vadā ‘voda’; vėnik ‘koště’. 3.1.5. Jedním z charakteristických rysů tohoto běloruského nářečí je užívání ne zcela tvrdých, nevelarizovaných s, č, ž. Po nich se bl posouvá dopředu a vyslovuje se podobněji jako i, jako hláska přechodná mezi bl a i, např.: susėka dobra š’bila ‘sousedka dobře šije’; adno čaška pražlb’ ‘osamělému se těžko žije’; ja u vilu slūžila ‘sloužila jsem ve Vilniusu’; palāb s’ena pad straxú ‘založil seno pod střechu’; sadā na kanā i skabī ‘nasedni na koně a jeď’. Tento rys je rovněž charakteristický pro mnohá severovýchodní běloruská nářečí (viz Чэкман 1970: 92–93). 3.1.6. Pro zkoumané běloruské nářečí není znělá explozivní souhláska g v zásadě charakteristická; vyslovuje se pouze v některých slovech, např.: gānā ‘prostředek’; gus ‘modřina’; gas ‘plyn’; grbka ‘pohanka’; gúz’ik ‘knoflík’. Obvykle se zde vyslovuje frikativní γ, např.: bayāb ‘bohatý’; dārγa ‘cesta’; jāγada ‘bobule’; γaz’ina ‘hodina’; γaz’ina ‘zmije’; γalavā ‘hlava’; γatovl ‘připravený’; γot ‘rok’; γadavaū ‘pěstoval jsi’; γrb ‘houba’; z’ayani ‘zažeň, odžeň’ (srov.: Коницкая 1994: 76–84; Савич 1990: 41–47). Jak je patrné, uvedené fonetické rysy běloruského nářečí nejsou nově vzniklými jevy v té či oné lokalitě. Popsané rysy jsou charakteristické pro všechna nebo pro většinu běloruských nářečí. Jinými slovy, jak v okolí Voranavy v Bělorusku, tak v okolí na jižním okraji Litvy se běloruské nářečí řadí k rozsáhlému běloruskému nářečnímu areálu (srov. mapy: Пыгака 2014: 229 (obr. 135) a ЛПГБГ 1969: карта № 13, № 14, № 15). Je třeba zdůraznit celistvost místního běloruského nářečí ve zkoumaných oblastech, tj. řeč příslušníků starší, střední a mladší generace se navzájem téměř v ničem neliší. Všechny tyto rysy běloruského nářečí, s výjimkou frikativní γ, jevů předního posunu α a u, jsou vlastní také místnímu polskému nářečí. 3.2. Základní fonetické rysy místního polského nářečí V této kapitole se při popisu obecných fonetických rysů snažíme identifikovat místní polské nářečí, tj. odpovědět na několik zásadních otázek: spojuje zvukový systém tohoto nářečí s některým z polských dialektů (získané závěry srovnáme s myšlenkami H. Turksy o původu vilniuské polštiny Straipsniai / Articles 65 NJOLĖ TUOMIENĖ (viz Turska 1995 [193]: 89–97); které rysy toto nářečí spojují se spisovnou polštinou. Tímto způsobem se snažíme ukázat, které rysy se odchylují od „norem“ polské fonetiky a jsou bližší „normám“ běloruských a litevských dialektů. 3.2.1. Místní obyvatelé starší a střední generace z okolí Varánava⁵, kteří v každodenním životě častěji komunikují popstu a polsky mluví jen v určitých situacích, vyslovují hlásky e a o nejasně; často je slyšet přechodná nebo neutrální hláska ə, která má odstíny jak o, tak e a někdy i a. Nepřízvučné samohlásky, zejména e a o, se vyslovují obecně kratší, např.: dóbży pověż’əl⁶ „dobře jsi řekl“; pšėtay mn̄e s pəˈonku „přečetli jsme si to od začátku“; sonsˈaka to naprada mái „sousedka určitě má“; žˈeci postavili pómik „děti postavily pomník“; viem, ža nixt tego na zróba ‘vím, že to nikdo neudělá’; i̯b mam, tyla dósić ‘kolik máš, tolik stačí’; cúrka júro pšyjęˈəl ‘dcera zítra přijede’; šypko oni polˈč’eli „rychle spadly / odběhly“; ja nic ot c’ėbė nə vězmė „nic si od tebe nevezmu“; č’y̯a to žˈeko plá ‘čí dítě pláče’. 3.2.2. Bylo zjištěno, že téměř všichni polsky mluvící nejčastěji vyslovují zvratnou částici się jako sˈa (nebo sˈə), např.: ráno ty rozbú žˈil sˈa „brzy ses probudil“; a téraz rozėžˈam sˈa „a teď se rozdělme“; kėdˈi rospóčėla sˈa vóina „když začala válka“; čėmu ty tak pošila sˈa „proč ses tak sklonil“; my tútai pobudovái sˈa „postavili jsme si tu (usadili jsme se)“; ona pšy mne ostal sˈa „zůstala se mnou“; ja návet oglądnéla sˈa „dokonce jsem se přejedl/a“. Koncové o se vyslovuje pravidelně a polské ą se po tvrdých souhláskách neredukuje, např.: kto pokazyval dla cebė drogo „kdo ti ukázal cestu“; z drúgo téraz žyje „teď žije s jinou“; co sie s tobo stało „co se ti stalo“; oni juš ido „už jdou“; sˈano vózo i skladalo „vozí stěnu a skládá ji“; juš kúry raz pytam, gžˈe oni iado „už se ptám poněkolikáté, kam jedou“. Zástupci střední a mladší generace vyslovují nepřízvučné o poměrně úzce a krátce. Zástupci starší generace vyslovují o otevřeněji, např.: dóbżo človeka těba pošukać „dobrého člověka je třeba hledat“; gospodás povězˈal i fšyko „hospodář řekl všechno 5 Při výzkumu byly použity nahrávky, na nichž titíž lidé mluví převážně střídavě popstu a polsky. Sami příslušníci starší generace občas přecházeli k litevštině, zatímco zástupci střední a mladší generace (byly zpovídány i děti) také k ruštině. Protože se na venkově ruština používá zřídka, nebyla do tohoto výzkumu zahrnuta jako rovnocenný jazyk každodenní komunikace. 6 Příklady místního polského nářečí jsou přepisovány rovněž zjednodušenou transkripcí, kterou používají i slavisté zkoumající polštinu v Litvě (viz Konickaja 2018: 694–720) – zapisuje se tak, jak se vyslovuje. Přízvuk se vyznačuje u dvojslabičných a víceslabičných slov. Pokud jde o označování měkkosti souhlásek: palatální souhlásky se označují háčkem nad písmenem, zatímco souhlásky vyslovované velmi měkce (V. Čemanas je nazýval superpalatalizovanými) – c’, dz’ (v příkladech se označují ˈ), s’, z’ – se označují dvěma apostrofy vpravo od písmene nahoře. 66 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai řekl a hotovo; tỹlo jėdna gazˈina pšėla ‘uběhla jen jedna hodina’; tšėba tátu pǝ́magacˈ ‘je třeba pomoci otci’; ja sāma s kǝlešnībukˈ ‘já sama jsem z Kalesninků’; ṓcėc i brat ta xāta postǎdī ‘otec a bratr postavili ten dům’; pǝmyšlī žē nǝpǝzvī ‘pomyslel si, že nedovolí’; pǝtrōšėku pracūjėny ‘pracujeme postupně, po troškách’. 3.2.3. Jak v řeči představitelů starší, tak střední generace je poměrně zřídka slyšet u, které v polštině vzniklo místo dlouhého o, např.: za krūti ten čerėn ‘ten klacek je příliš krátký’; kfūry tut z vas ‘který z vás’; juš pūda do domu ‘už půjdu domů’; čému tak pǔzno pšyjal ‘proč jsi přijel tak pozdě’; na sˈūdmy rasˈ ‘po sedmé’; jaka skūra tvārda ‘jaká tvrdá kůže’; nēvem co mne múvić ‘nevím, co mám říct’. Zde se však nejčastěji vyslovuje takto: bok (polsky buk) ‘bok’; dróša ‘cestička’; glópa ‘hlavička’; mot ‘med’; nos ‘nos’; nōs i nuš ‘nůž’; pǒra ‘pero’; rok ‘rok’; róža ‘růže’; vos ‘vůz’; svoi ‘svůj’; tuoi ‘tvůj’ častěji než sui ‘svůj’; tvui ‘tvůj’. 3.2.4. Představitelé starší generace vyslovují ve slovním kořeni ch častěji měkce, např.: to xiba jūtro zrobimy ‘to snad zítra uděláme’; vīlk nie taki xityr ‘vlk není tak chytrý’; xlópec cˈišį spokoiny ‘hoch je tichý, klidný’; ja juš naprǎde glūši ‘já už jsem opravdu hluchý’; v domu ani jėdnē mušī ‘doma ani jedna moucha’; ṓbos juš sūxi ‘ječmen už je suchý’. Představitelé střední a mladší generace vyslovují ve slovním kořeni tvrdé k, mimo kořen různě. 3.2.5. V nářečí polštiny, které je předmětem zkoumání, nejsou nosovky: uprostřed slova se místo ę před retnými souhláskami vyslovuje em a před ostatními souhláskami en, např.: pǝ́dai vǝ́da, vysėla gėmba ‘podej vodu, vyschla mi ústa’; mam xencˈ na tāka pracˈ ‘mám chuť na takovou práci’; xleb mīeni ‘chléb je měkký’; zaplacil pīenieny ‘zaplatil peníze’; mam pencˈ zloty ‘mám pět zlotých’; tut gęsty las ‘tady je hustý les’; mėso podrožalo ‘maso zdražilo’; šukam męna ‘hledám muže (manžela)’. Starší mluvčí na konci slova po tvrdých souhláskách vyslovují místo správného polského ę a, např.: ja będa ‘budu (něco dělat)’; ziš juš pūda ‘dnes už půjdu apod.’; akuzativ jednotného čísla: spotykam cˈōka ‘potkávám tetu’; pǒkas fīga ‘ukaž fík’; žlōl muža ‘chytil jsem mouchu’; bōli nǒga ‘bolí mě noha’. Informanti střední a mladší generace vyslovují: nēvem, dž-e jūtro będe ‘nevím, kde zítra budu’; pūde do lāsu ‘půjdu do lesa’; čēnšo nōse ‘nesu těžce’; fýštko bóre ‘beru všechno’; v podstatných jménech: blāka a blāke ‘plech’; nóga a nóge ‘noha’ – tedy tentýž člověk střídavě užívá jak ę, tak ą. Na konci slov po měkkých souhláskách všichni informanti vyslovují ę > e. ēmė ‘jméno’; láme ‘láme’; zˈēme ‘zemi’. 3.2.6. V polském nářečí se ą uprostřed slov před retnými souhláskami vyslovuje jako om, před ostatními jako on, např.: vŷpad zombˈ ‘vypadl zub’; zˈēvōnty mēsoncˈ ‘devátý měsíc’; žobǎ jaka goronca ‘podívej, jaké je horko’; mons do mīe vūrčil sˈa ‘muž se ke mně vrátil’; jūro zei zˈe sōnˈat ‘zítra přijde soused’. Strażniai / Articles 67 NIOLĖ TUOMIENĖ Na konci slov se místo ą vždy vyslovuje o, např.: pókās m̄nė drógo ‘ukaž mi cestu’; póǰ l̄ško ‘podal lžíci’; bóro co xce ‘bere, co chce’; jádo do Vílna ‘jede do Vilniusu’; nē̇ien, co oni tam jézo ‘nevím, co tam jedí’; vózo i sp̄sēdáio ‘vozí a prodávají’. Před l se místo ą a ę vyslovuje příslušně o nebo e: vz̄ol ‘vzal (on)’; vz̄ėla ‘vzala (ona)’. 3.2.7. Naprostá většina mluvčích vyslovuje při mluvení polsky měkké s, z a c, dz velmi měkce, tj. měkké přední jazykové frikativy, zapisované jako s’, z’, c’, dz’, vyslovují silně palatalizovaně, např.: p̄šėd na padv̄rek los’’ į kiena ajo briedis’; pr̄še s’’adac’’ ‘prosím, posaďte se’; zn̄dza s’’edam čy ós’’em j̄kuf ‘našel jsem sedm nebo osm vajec’; tut jez’’óro ne daléko ‘tady je nedaleko jezero’; tātus vóz’’l m̄ėko ‘otec rozvážel mléko’; v̄ėlke tvoje z’’ėci ‘velké tvoje dítě’; poz’’elí z’’ėme ‘rozdělil zem’ a pod. Sluchově se tato s’, z’ a c’, dz’ ve srovnání s úzkými sykavkami ś, ź, ć, dź spisovné polštiny vyslovují silně palatalizovaně (se silnějším zúžením). 3.2.8. Po š, ž, č vyslovují příslušníci starší generace obvykle hlásku mezi i a y, např.: t̄ėba f̄šyto p̄šebic’’ ‘je třeba všechno prožít’; položb s’’a pac’’ ‘lehl jsem si spát’; čy zobac̄bła, jak tam ar pažiūrėjai, kaip ten’; č̄tac’’ po polsku nie ūm̄em ‘neumím číst polsky’. Sluchově se souhlásky většinou vyslovují tvrdě. 3.2.9. Měkké retné souhlásky před předními samohláskami splývají, obvykle se vyslovuje: kup̄la b̄la č̄pka ‘koupil jsem si bílou čepici’; c’’ema gv̄zda ‘tmavá hvězda (v přeneseném významu)’; z’’imna vóšna ‘studené jaro’; v̄anek z kv̄af ‘věnec z květin’; p̄nty menz’’ ‘pátý muž’; ž̄eram p̄ra ‘sbírám peří’; óbat p̄šygotóła ‘poobědval jsem’. 3.2.10. V polském nářečí odpovídá tvrdé a měkké l tvrdému a měkkému l̄ jak v běloruštině, tak v ruštině. Nejde o středoevropské l, které je charakteristické pro spisovnou polštinu. 3.2.11. Výslovnost v po neznělých souhláskách se liší od f, např.: zn̄dza sv̄i (svi) ser ‘našel jsem svou srp’; gž’’ie tvo (tvu) prac̄? ‘kde pracuje tvůj (tvůj, manžel)?’; g’’efc̄na jak kv̄ėtek ‘dívka jako květina’. Starší mluvčí vyslovují zejména na konci slova tvrdou, oboustrannou retnou souhlásku, zde označenou φ, např.: φšyški ‘celý, úplný’; ego gl̄opka mal̄uka ‘jeho hlavička je maličká’; s’’ad na l̄aka ‘posadí se na lavičku’; pr̄zej c̄stavi ‘rychleji vstávej’; l̄adna tvoja z’’ec̄yna ‘krásná tvoje dívka’; zej’’em s’’a φs’’e i s̄p̄evam ‘všichni se scházejí a zpívají’; tut zmuf jakis’’c’’ ‘tady je nějaký zmok’; z̄osta j̄emu bud̄nki ‘nech mu budovy’. 3.2.12. V polském nářečí se před zubními a retnými souhláskami vyslovují měkké přední jazykové frikativy: j̄tro sr̄da ‘zítra je středa’; š̄ed̄i syn ‘prostřední syn’; p̄zno p̄šyš ‘přišel jsi pozdě’; teraz nēcy čas ‘současná doba’; ona tȳko zas̄m̄ela s’’a ‘jen se zasmála’. 68 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai Stručný popis hlavních fonetických (artikulačních) rysů místního polského nářečí v okolí Varanava, Armėniškės, Pereigoniai, Ramaškoniai a Ródūnia, Asava umožňuje formulovat několik předběžných zobecnění. Je zřejmé, že zkoumané místní polské nářečí není homogenní – řeč příslušníků starší generace se liší od řeči střední a mladší generace. Ti se podle několika nejdůležitějších znaků svým polským jazykem „přibližují“ spisovnému jazyku (srov. Karaś 2007: 207–224; Rutkovska 2014: 223–226). Je patrné, že řeč lidí střední generace, zejména těch, kteří žijí v městečkách, ovlivňuje spisovná polština. Polština mladších dětí, které se ji učí na různých školách, je spisovnému jazyku ještě bližší. Všechna rozebraná data tedy ukazují, že místní polské nářečí je nehomogenní nikoli v důsledku svého vlastního samostatného vývoje, ale kvůli neustále rostoucímu vlivu spisovné polštiny na řeč místních obyvatel: kvůli možnosti odjet studovat a pracovat do Polska, televizi, rozhlasu a náboženským obřadům v polštině v kostelech místních farností. Je třeba upozornit na několik zásadních rozporů ve fonetice místního polského nářečí. V zkoumaném polském nářečí se mluvčí snaží umisťovat přízvuk podle polského přízvukového modelu – vždy na předposlední slabiku. Je slyšitelný silný dynamický přízvuk a sousední samohlásky se redukují. Jak víme, v polštině se kvůli stálému přízvuku kvalita sousedních samohlásek obvykle nemění (srov. Dejna 1973: 143–144). V zkoumaném polském nářečí je však patrná „jiná“ výslovnost nepřízvučných samohlásek – redukují se a je zřetelné přední posunutí samohlásky a. Příčiny je třeba hledat v jiných jazycích užívaných v dané oblasti. Žádná z izoglos však toto polské nářečí nespojuje s žádným nářečním areálem na území Polska (srov. nové mapy a jejich popisy uvedené na internetových stránkách http://www.dialektologia.uw.edu.pl/ (red. Halina Karaś)). Charakteristické rysy místního polského nářečí se nemohly vyvinout samostatně, protože by to odporovalo hlavním vývojovým tendencím mnoha polských nářečí a známým typologickým zákonitostem. 3.3. Fonologická struktura samohlásek a souhlásek polských a běloruských nářečí Porovnejme struktury samohláskových a souhláskových foném obou popisovaných nářečí – místního polského a místního běloruského (srov. Чекман 1973: 39–41). V polských i běloruských nářečích funguje systém pěti samohlásek. Fonetická realizace těchto fonémů je v obou případech stejná: Straipsniai / Articles 69 NIJOLĖ TUOMIENĖ Příslušníci starší generace, kteří mluví polsky, v nepřízvučných slabikách špatně rozlišují e a o. V řeči ostatních generací se však nezaměňují. V běloruském nářečí se nerozlišování e a o (zčásti i a) v nepřízvučné pozici považuje za normu. Charakteristický je také protiklad a (takzvané akání). TABULKA 1. Systém prepalatálních fonémů polského nářečí p – p̂ | t – t̂ | š | k v – v̂ | z – ẑ | č | x | s – ŝ | | m – m̂ | l – l̂ | | | n – n̂ | | | r | | TABULKA 2. Struktura prepalatálních fonémů běloruského nářečí p – p̂ | t – t̂ | š | k – k̂ b – b̂ | d – d̂ | ž | g – ĝ v – v̂ | z – ẑ | č | x(x̂) f – f̂ | s – ŝ | | | l – l̂ | | m – m̂ | n – n̂ | | | r | | Uvedené dva systémy prepalatálních fonémů se navzájem liší pouze periferními vrstvami: v polském nářečí se fonémy f – f̂ kvůli opozici tvrdosti/měkkosti stavějí do protikladu k fonémům k – k̂, g – ĝ; kvůli opozici neznělosti/zvučnosti pak k – g, zatímco v běloruském nářečí x – γ. Při porovnání fonetických vlastností prepalatálních fonémů polských a běloruských nářečí lze konstatovat, že jsou ekvivalentní, tj. polské [p̂], [b̂], [v̂], [m̂] = běloruským [p̂], [b̂], [v̂], [m̂]; polské s″, z″, c″, dz″, které odpovídají fonémům [ŝ], [ẑ], [t̂], [d̂] = běloruským [s″], [z″], [c″], [dz″], odpovídajícím fonémům [ŝ], [ẑ], [f̂], [d̂] atd. Lze tedy konstatovat, že obě nářečí – polské i běloruské – mají v zásadě společnou fonetiku. 70 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai 3.4. Rekonstrukce mechanismu jazykové změny: fonetická rovina V této kapitole jsou formulována pravidla postupného přechodu od jednoho jazyka k druhému, tj. na základě údajů z fonetických výzkumů se pokoušíme rekonstruovat posloupnost možných počátečních hláskových změn – algoritmus. 3.4.1. Informanti při přechodu od běloruského nářečí k polštině usilují o dodržování pravidla stálého přízvuku – přízvuk umísťují na předposlední slabiku. V místní polštině těchto mluvčích však přízvuk ve většině případů odpovídá původnímu místu přízvuku, zvláště u víceslabičných slov často zůstává pohyblivý, „běloruský“, např.: ražumačyla jemu ‘vysvětluje mu’; žbiramy jagody ‘sbíráme bobule’; postavili piec ‘postavili jsme pec’. Tento fakt nejzřetelněji dokazuje, že právě místní běloruskojazyční obyvatelé přešli na polštinu jako na cizí, nemateřský jazyk, protože při přechodu od pohyblivého přízvuku k pevnému je prakticky nemožné nedělat chyby. 3.4.2. Pravidla hláskových změn, podle nichž se v polském nářečí y mění na g a v běloruštině se místo vyslovovaného g vyslovuje y, se dodržují důsledně; výjimek je málo. 3.4.3. Při mluvení polsky se informanti zjevně snaží dodržovat pravidlo předního posunu samohlásky a, avšak hlásky e a o se přesto nerozlišují a často se vyslovuje mezilehlé ǝ. Je zřejmé, že k tomu dochází v důsledku menších znalostí polského nářečí. Při přechodu k běloruskému nářečí, kde se pravidlo předního posunu samohlásky a uplatňuje jako norma, se naopak objevují hyperkorektní tvary, např.: dołėko ‘do dálky’; pojaz’em ‘pojedeme’; zaxarovał ‘zapomněl’. 3.4.4. V polském nářečí se v tvarech sloves minulého času u mění na ł a u před souhláskami a na konci slova na f. Mluvčí toto pravidlo uplatňují důsledně, téměř bez výjimek. Přechod k běloruštině informantům nečiní potíže – ł v tvarech sloves minulého času mění na u a f před souhláskami a na konci slova na u. Bylo zaznamenáno, že příslušníci starší generace mají potíže se změnou u na f, a proto k ní dochází ve dvou etapách: u – φ – f. Tento jev lze vysvětlit tím, že v nářečí nejstarších informantů se pravděpodobně hláska f nevyskytovala. 3.4.5. V polském nářečí se v některých slovech o mění na i, zatímco v běloruštině se v některých slovech i mění na o. Při formulaci pravidla máme na mysli tyto případy: bělorusky box – polsky buk ‘Bůh’; bělorusky dvor – polsky dur (podwóręk) ‘dvůr, statek’ apod. Tento přechod se uplatňuje nedůsledně a vykazuje kolísání, zejména při přechodu od běloruštiny k polštině. Některá slova se vyrovnávají (přizpůsobují) podle analogie, např. glūfka > glōfka, protože se vyskytuje glōva ‘hlava’. Na druhou stranu se u ustaluje tam, kde je morfologicky motivováno, např. genitiv plurálu baranuf ‘beranů’. I v tomto případě je patrné, že se zde odráží výsledek výslovnosti neobvyklý pro mluvčí polského nářečí (který pro ně není charakteristický). Straipsniai / Articles 71 NIJOLĖ TUOMIENĖ 3.4.6. Při přechodu od běloruštiny k polštině se ǩi mění na x₍bl₎ a při mluvení bělorusky se x₍bl₎ mění na ǩi. V tomto případě byly při přechodu od běloruštiny k polštině zaznamenány i „chyby“, srov. výslovnost slov ẋiba ‘snad’; ẋtry ‘chytrý’; mūxi ‘mouchy’ u starších informantů v polštině. Tato výslovnost ukazuje, že starší mluvčí se potýkají s výslovností nových a jim neobvyklých hlásek. Protože v místním polském nářečí neexistuje opozice x – x̃ a ẋi se vyslovuje místo x₍bl₎, nevznikají žádné nejasnosti ani pochybnosti o významu slov. 3.4.7. V některých polských slovech se r mění na š, ž. Po přechodu k běloruštině se v některých slovech š, ž mění na r. V této souvislosti máme na mysli běloruské tr̄ba ‘je třeba’; trbl ‘tři’ a polské tš̄ba, tšbl. Pravidlo se dodržuje poměrně důsledně. V běloruském nářečí se někdy vyskytující slovo tš̄ba ‘je třeba’ je nejspíše důsledkem lexikální interference. 3.5. Výsledky vývoje litevského nářečí v místních slovanských nářečích Skupina představitelů litevského nářečí zkoumaného v okolí Voranova je nejmenší – v 21. století bylo zaznamenáno jen několik příslušníků starší generace, kteří dobře hovoří nářečím patřícím k jihovýchodní aukštaitské podskupině. Cílem této studie není popsat všechny rysy tohoto dzūkijského nářečí, neboť již byly podrobně popsány (viz: Tuomienė 2008: 45–47; 2010: 22–24). Zde chceme, jak již bylo zmíněno, ukázat zjevný vliv litevštiny na další nářečí užívaná v tomto kraji – běloruská a polská. 3.5.1. Charakteristickým rysem konsonantismu litevského nářečí v okolí Voranova, stejně jako celé jihovýchodní aukštaitské podskupiny, je dzūkavání. Rozlišují se jeho dva rysy (podrobněji viz: Zinkevičius 1966: 139, 145–146; LKA II 93–97; LTCh 2004: 79–80 aj.). Jak známo, všichni Dzūkijci podle druhého rysu vyslovují souhlásky t, d před i, y, į, ie jako c, dz, č (< *ti) – č, a skupiny tv, dv jako cv, dzv, např.: ǡž̇i̇mas ‘tkaní’; butel̇ai̇či ‘butelaitį’; bū̇č ‘být’; ž̇ėni̇ ‘dežni’; ž̇vi̇ ‘dvi’; ǵai̇ž̇s, gȧi̇žo ‘kohout, kohouta’; k̇ȧċnas ‘kocour’; k̇viėči ‘pšenice’; mȧč̇. (a také mȧč̇) ‘viděl jsem’; šȧu̇ċ ‘střílet’ (podrobněji viz: Tuomienė 2008: 46; 2010: 22–23). Všichni místní Litevci ze zkoumaných oblastí se samozřejmě vždy dobře domluvili (nebo výborně rozuměli) po prostu a místním polským nářečím. Ve slovanských nářečích, která užívají, jsou tedy snadno slyšitelné tytéž výše zmíněné š, ž, č, ǯ, které se zachovávají téměř ve všech případech, tj. když ti samí informanti mluví polsky, bělorusky i litevsky, např.: 72 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos įlyginimas vykstant kodų kaitai TABULKA 3. Výslovnost měkkých prepalatálních s, z, c, dz v polských, běloruských a litevských nářečích Číslovky polsky Číslovky bělorusky po prostu Číslovky litevsky pénć ‘pět’ śeś ‘šest’ śedem ‘sedm’ óśem ‘osm’ ževenć ‘devět’ žeśeńć ‘deset’ dwanaśće ‘dvanáct’ sedynaśće ‘sedmnáct’ dwużeśće ‘dvacet’ penćżeśenć ‘padesát’ pać ‘pět’ śeść ‘šest’ śem ‘sedm’ uśim ‘osm’ ževać ‘devět’ żeśać ‘deset’ dvanad(c)ać ‘dvanáct’ śedmnad(c)ać ‘sedmnáct’ dvacać ‘dvacet’ piźać ‘padesát’ pękći ‘pět (let)’ šaši ‘šest’ šępćini ‘sedm’ aštunći ‘osm’ ževini ‘devět’ žęžęmć ‘deset’ žilika ‘dvanáct’ šępćinoli-ka ‘sedmnáct’ žužęšmć ‘dvacet’ pękęžžęšmć ‘padesát’ Je třeba upozornit na to, že polská a běloruská nářečí se, jak již bylo zmíněno, liší právě výslovností s”, z”, c”, dz” a ś, ź, ć, ӡ. Tento rys je poměrně stabilní. Protože polština je adstrátem i ve vztahu k litevštině, je při obecném pohledu na polská nářečí celého Vilniuského kraje třeba věnovat pozornost také vlastnostem měkkých prepalatálních s, z a c, dz. Je zcela pravděpodobné, že v polských nářečích, která přímo „vyrostla“ na základě litevského substrátu, najdeme měkké ś, ź, ć, ӡ. Polština, která se prosadila na základě běloruského substrátu, si naopak zachová mimořádně palatalizované s”, z”, c”, dz”. 3.5.2. Dalším nápadným rysem litevského nářečí je nepřítomnost fonému [x]. V běloruštině byly zaznamenány případy, kdy se x zaměňovalo za k, např.: máčaka (mělo by být máčaxa) kaléra (xaléra) ‘cholera (nemoc); xíba (xiba) ‘snad, cožpak’; xitri (xitri) ‘chytrý’; xmári (xmári) ‘mraky’; xrén (xren) ‘křen’; xvaróba (xvaróba) ‘nemoc’; xója (xója) ‘puis’; paxmúrna (paxmúrna) ‘zataženo’; pañóki (pañóxi) ‘ponožky’; žánik (žánix) ‘zeť’. Je pravděpodobné, že intenzivní záměna x a k v polském nářečí je jedním z příznaků litevského substrátu. 7 Adstrát – (lat. ad – u, při + statum – podložka; zde – základ, něm. Adstrat, angl., fr. adstrat, šp. adstrato) lingv.: 1. jazyk přistěhovalců nebo sousedů, který ovlivňuje jazyk či nářečí původního obyvatelstva, např. vliv běloruštiny na nářečí východní Litvy, němčiny na lotyštinu; 2. dlouhodobé užívání několika jazyků na stejném území (jev dvojjazyčnosti). Straipsniai / Articles 73 NIOLĖ TUOMIENĖ 4. ZÁVĚRY 1. Na zkoumaných územích varėnského okresu v Bělorusku dominují a aktivně si konkurují dvě slovanské jazykové variety – běloruština a polština. Vliv pasivně užívané litevštiny lze snadno rozpoznat v artikulační bázi těchto dvou slovanských jazyků. Použitím metodiky V. Čekmona se odhaluje, že příčiny sbližování fonetických jevů jazykových variet fungujících v okolí jsou převážně sociolingvistické. 2. Fonetické údaje ukazují, že místní polské nářečí je nejednotné. Není to důsledek jeho vnitřního samostatného vývoje, nýbrž vlivu spisovné (standardní) polštiny na řeč místních obyvatel, který neustále sílí. Řeč příslušníků starší generace se zřetelně liší od řeči generace střední a mladší. Ti svou polštinu podle několika nejdůležitějších rysů „přizpůsobují“ spisovné podobě. Redukují se nepřízvučné samohlásky stojící vedle přízvučných, ačkoli v polštině se kvůli stálému přízvuku kvalita sousední samohlásky obvykle nemění. 3. Vlastnosti běloruského nářečí postu nejsou fonetickými jevy, které by se nově utvořily v té či oné lokalitě. Podle charakteristických fonetických rysů se běloruské nářečí okolí Voranavy řadí k rozsáhlému masivu běloruských dialektů. Nářečí je v zásadě jednotné: řeč příslušníků starší, střední a mladší generace se navzájem téměř v ničem neliší. 4. Fonetické rysy běloruského nářečí, s výjimkou jevů spojených se změkčováním frikativního γ a α a s u, se vyskytují také v místním polském nářečí. Žádná izoglosa však toto polské nářečí nespojuje s žádným masivem polských dialektů na území Polska. Charakteristické rysy místního polského nářečí se nemohly vyvinout samostatně, neboť by to odporovalo hlavním vývojovým tendencím mnoha polských nářečí a známým typologickým zákonitostem. 5. Systémy souhlásek běloruského a polského nářečí se navzájem liší pouze v periferních vrstvách: v polském nářečí se vyskytují fonémy f – ḟ v důsledku opozice tvrdosti / měkkosti k – k̇, g – ġ; v důsledku opozice neznělosti / znělosti k – g, zatímco v běloruském x – γ. S ohledem na základní složení fonémů a fonetické vlastnosti hlásek, které těmto fonémům odpovídají, a při srovnání fonetických rysů souhlásek v polském a běloruském nářečí lze tvrdit, že jsou rovnocenné – polské a běloruské nářečí mají v zásadě společnou fonetiku. 6. Rekonstrukce přechodu z jednoho jazyka do druhého ukázala: a) při přechodu z běloruského nářečí k polskému informanti ne vždy dodržují pravidlo stálého přízvuku: v jejich místní polštině zůstává místo přízvuku v mnoha případech nestálé, „běloruské“. Tato skutečnost ukazuje, že právě místní běloruští obyvatelé převzali polštinu jako cizí, neznámý jazyk; 74 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos įlyginimas vykstant kodų kaitai b) Při mluvení polsky se informanti kvůli slabším schopnostem správné polské výslovnosti vzdávají pravidla přechodu samohlásky ə: hlásky e a o se přesto nerozlišují, často se vyslovuje přechodné ə. Při přechodu k běloruskému nářečí, v němž se toto pravidlo uplatňuje jako norma, se vyskytují hyperkorektní výslovnosti; c) V polském nářečí mluvčí v tvarech sloves v minulém čase důsledně mění ų na l a ų před souhláskami a na konci slova na f. Přechod k běloruskému jazyku informantům nepůsobí potíže – l se v tvarech sloves v minulém čase mění na ų a f před souhláskami a na konci slova na ų. Pro příslušníky starší generace je změna ų na f obtížná, proto probíhá ve dvou etapách: ų – φ – f. Děje se tak proto, že v rodném nářečí nejstarších informantů se hláska f nevyskytovala; d) V některých slovech polského nářečí se o mění na i, zatímco v některých běloruských slovech se i mění na o. Tato změna probíhá důsledně, zejména při přechodu od běloruštiny k polštině. Některá slova se vyrovnávají na základě analogie. Hláska u se ustaluje tam, kde je morfologicky motivována. I v tomto případě je patrný výsledek výslovnosti neobvyklý pro mluvčí polského nářečí; e) Při přechodu od běloruštiny k polštině se ǻ mění na xł a v běloruštině se xł mění na xi. I v tomto případě byly při přechodu od běloruštiny k polštině zaznamenány výkyvy a „chyby“. To ukazuje, že se starší mluvčí setkávají s novým a pro ně neobvyklým zvukem. 7. Místní Litevci v zkoumaných okolních obcích dobře ovládali postu i místní polské nářečí. Ve slovanských nářečích, která užívají, jsou slyšet tytéž velmi měkké ś, ź, ć, ʒ́, jež se „zachovávají“ téměř ve všech případech, tedy když titíž informanti mluví polsky, bělorusky i litevsky. 8. Charakteristickým rysem litevského nářečí je absence fonému [x]. V běloruském a polském nářečí byly zaznamenány případy, kdy se x zaměňuje za k. Je pravděpodobné, že intenzivní zaměňování x a k v polském nářečí je jedním z příznaků litevského substrátu. L I T E R A T U R A Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodika. Pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 29–41. Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolektų ir regioninių dialektų formavimosi ypatumai Lietuvoje (XIV žemėlapis ir komentarai). – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 257–622. Czekman Walery 1973: Akane. Istota zjawiska i jego pochodzenie. – Slavia Orientalis XIX(3), 283–305. Straipsniai / Articles 75 NIJOLĖ TUOMIENĖ Čekmonas Valerijus 1981: Apie fonetinių pakitimų dinaminių modelių struktūrą. – Kalbotyra XXXII(2), 54–62 [пер. на лит. язык работы № 52]. Čekmonas Valerijus [Чекмонас В.] 1988: Функционирование языков и билингвизм (На материале романсских говоров). – Lietuvių kalbotyros klausimai 27, 37–54. Čekmonas Valerijus, Grumadienė Laima 1993: Kalbų paplitimas Rytų Lietuvoje. – Lietuvos rytai. Vilnius: Valstybinis leidybos centras, 132–137. Čekmonas Valerijus, Grumadienė Laima 1997: Lietuvių kalbos tarmių ir jų sąveikos tyrimo programa. Sociolingvistika. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Čekmonas Valerijus, Gudaitė Jūratė, Šmitienė Giedrė 1998: Vilniaus krašto dainos baltarusių ir lenkų kalbomis. – Tautosakos darbai VII (XV), 200–213. Dejna Karol 1973: Dialekty polskie, red. Anna Komska. Wrocław: Drukarnia Naukowa. Gaučas Petras 2004: Etnolingvistinė Rytų Lietuvos gyventojų raida: XVII a. antroji pusė – 1939 m. Vilnius: UAB „Inforas“. Grumadienė Laima 1996: Sociolingvistinis dabartinės šnekamosios lietuvių kalbos tyrimo aspektas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 190–197. Grumadienė Laima 2001: Ar kalbos likimą lemia kalbų sąveika? – Paribio kalbų ir tarmių problemos (ats. red. J. Švambarytė). Tarptautinės mokslinės konferencijos, skirtos Europos kalbų metams, pranešimai. Šiauliai, Šiaulių universitetas, Dialektologijos centras, 38–44. Grumadienė Laima, Tuomienė Nijolė 2004: Lietuvių valoda kā reģionāla valoda Baltkrievijā. – Language Poly and Sociolinguistics. „Regional Languages in the New Europe“, red. T. Wicheriewicz. Proceedings of the International Scientific Conference, 1. Rēzekne / Latvia, 20–23 May 2004, t. 1, 124–133. Grumadienė Laima 2005: Kodėl kaita lietuvių tarmėse. – Valoda-2006. Valoda dažadu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums XVI. Daugavpils: Saule, 42–48. LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, odpovědný redaktor Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1977. LKA II – Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, odpovědný redaktor Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1982. LKTeh – Bacevičienė Rima, Ivanauskienė Audra, Leskauskaitė Asta, Trumpa Edmundas. Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, odpovědná redaktorka Laima Grumadienė. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004. 76 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetikos išlyginimas vykstant kodų kaitai Karas Halina 2007: Sytuacja języka polskiego na Litwe dziś. – Językpolski jako narzę-dzie komunikacji we współczesnym świecie, red. Jan Mazur, Małgorzata Rzeszuto-Iwan. Lublin: Wydawn. Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, 207–224. Plyvaka Lilija 2014: Baltarusių kalbos dialektai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 228–237. Rutkovska Kristina 2014: Ленų kalbos paplitimas ir vartojimo ypatumai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas, 216–227. Tuomienė Nijolė 2006: Ramškinių šnekos kodų kaita. – Kalbos kultūra 79, 161–172. Tuomienė Nijolė 2008: Ramšonių šnekos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tuomienė Nijolė 2010: Ramšonių šnekos duomenys: sociolingvistinis tyrimas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Urbanavičienė Jolita 2011: Adutiškio – Kamojų arealas – kalbinė tapatybė lietuvių ir baltarusių paribyje. – Kalbotyra 63(3), 95–114. Urnežė Rita 198: Změna kódů v joniškajské mluvě. – Kalbotyra 47(1), 131–140. www.dialektologia.uw.edu.pl/ (ed. Halina Karaś) Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Гымадене Лайма 1990: Методические замечания об исследовании балто-славянского пограничья. – Беларуска-руска-польскае супастаўляльнае мовазнаўства (ред. Л. М. Бардацкий). Матэрыялы Першай усесаюзнай навуковай канферэнцыі (17–19 ліпеня 1990 г.). Віцебск, 126–130. ЛіГБГ – Лінгвістычная геаграфія і групы беларускіх гаворак, ред. Р. Аванесаў, Ю. Макевіч. Мінск: Навука і тэхніка, 1969. Коницкая Елена 1994: Некоторые особенности интерференции в условиях белорусско-польского двуязычия: говор Малининской апилинко. – Kalbotyra 4(2): Lituano-Slavica. Язык и Культура. Контакты, 76–84. Коницкая Елена 2018: От Медининкай до Вандзогали: экспедиции в польскоязычные ареалы Литвы в 1990-1997 гг. – Valerijus Čekmonas: kalbų kontaktai ir sociolingvistika, sud. Laima Kalėdienė. Савич Микола 1990: О языковой ситуации в одном из ареалов юго-восточной части Вильнюсского района. – Kalbotyra 41(2), 41–47. Straipsniai / Articles 77 NIOLĖ TUOMIENĖ Савич Микола 1992: Так мы жили (Medininkų apylinkės baltarusių tarmių tekstai). – Kalbotyra 43(2), 45–67. Судник Тамара (ред.) 1980: Балто-славянские этноязыковые контакты. Москва, 1980, 206–226. Чекман Валерий 1970: История происхождения на ўвершаці-мякаці ў беларускай мове. Минск. Чекман Валерий 1973: Фонетические особенности говоров села Колесники Эйшишского района Литовской ССР. – Польские говоры в СССР, ч. I: Исследования и материалы 1967–1969 гг. Минск, 29–43. Чекман Валерий 1973: Деревня Озерки – язык и люди. К проблеме литовско-белорусско-польской языковой интерференции. – Польские говоры в СССР, ч. II: Исследования и материалы 1969–1971 гг. Минск, 40–72. Чекман Валерий 1980: К проблеме литовско-белорусской фонетической интерференции в Пелесе. – Балто-славянские этноязыковые контакты, ред. Т. М. Судник. Москва, 206–226. Чекман Валерий 1982: Типологические основания реконструкции. Автореферат диссертации доктора филологических наук. Москва. Чекмонас Валерос 1989: Аканье (яканье) и редукция безударных гласных неверхнего подъема. – Kalbotyra 40(2), 84–92. Fonetické vyrovnávání v kontextu změny kódů SOUHRN Článek se zabývá fonetickými jevy jazykových variet fungujících v pohraničních oblastech a jejich vzájemným působením. V oblastech voranavského okresu v Bělorusku převládají dvě variety slovanských jazyků – běloruština a polština – které si aktivně konkurují. Vliv pasivně užívané litevštiny lze snadno rozpoznat v artikulační bázi obou slovanských jazyků. Studie zkoumá situace přirozené komunikace v kontextu změny kódů: případy, kdy mluvčí plynně hovoří několika jazyky současně a v rozhovorech mezi nimi aktivně přepínají. Použitím metodiky navržené Valerijem Čekmonasem se ukazuje, že příčiny konvergence fonetických jevů jazykových variet fungujících v dané oblasti jsou především sociolingvistické. 78 Acta Linguistica Lithuanica LXX Fonetické vyrovnávání při změně kódů Zvláštnosti místního běloruského nářečí prostu nepředstavují fonetické jevy nově vzniklé na tom či onom místě. Podle charakteristických fonetických rysů se běloruské místní nářečí voranavského okresu blíží naprosté většině běloruských nářečí. Toto nářečí je v zásadě nediferencované: jazyk starší, střední i mladší generace je v podstatě stejný. Fonetické rysy místního běloruského nářečí, s výjimkou frikativního γ, jevů předního posunu ɑ a u, se vyskytují také v místním polském nářečí. Souhláskové systémy těchto nářečí se liší pouze v periferních vrstvách: v místním polském nářečí jsou hlásky f – f̆ v opozici ke k – k̆, g – ğ na základě tvrdosti a měkkosti; v místním běloruském nářečí jsou na základě opozice znělosti a neznělosti v opozici ke k – g a x – γ. Základní inventář fonémů i fonemické vlastnosti hlásek odpovídají těmto fonémům a srovnání polských a běloruských fonetických zvláštností vede k závěru, že jsou rovnocenné: fonetika místních polských a běloruských nářečí je v zásadě stejná. Rekonstrukce přechodu z jednoho jazyka do druhého ukázala, že místní obyvatelé hovořící bělorusky si osvojili polštinu jako cizí, nikoli mateřský jazyk. Studie ukázala, že fonetika místního polského nářečí se mění nikoli v důsledku jeho vlastního nezávislého vývoje, nýbrž pod vlivem spisovné polštiny. Rozdíl mezi jazykem starší, střední a mladší generace je zřejmý. Mladší generace se několika významnými rysy přibližuje spisovnému jazyku. Nepřízvučné samohlásky stojící vedle přízvučných se redukují, avšak kvůli stálému přízvuku v polštině se kvalita sousedních samohlásek obvykle nemění. Žádná izoglosa však toto místní polské nářečí nespojuje s žádnou skupinou polských nářečí na území Polska. Charakteristické rysy místního polského nářečí nemohly vzniknout samovolně, protože by to odporovalo hlavním vývojovým tendencím většiny polských nářečí i známým typologickým zákonitostem. Místní Litevci z uvedených oblastí plynně hovořili prostu i místním polským nářečím. V místních slovanských nářečích, která užívali, lze slyšet stejné měkké ś, ź, ć, dź, jež se téměř ve všech případech „zachovávají“, tedy když titíž informátoři hovoří polsky, bělorusky a litevsky. Charakteristickým rysem místního litevského nářečí je absence fonému [x]. V místních běloruských a polských nářečích byly zaznamenány případy, kdy se x zaměňuje za k. Je pravděpodobné, že intenzivní zaměňování x a k v místním polském nářečí je jedním z rysů litevského substrátu. Přijato 25. února 2019. N I J O L Ė T U O M I E N Ė Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva nijole.tუმ[email protected] Straipsniai / Articles 79