Volker Kohlheim. „Der Name in der Literatur“

DONATELLA BREMER Dipartimento di Filologia, Letteratura e Linguistica Oblasti vědeckého výzkumu: jazyk středověké mystiky, ženská literatura, literární onomastika. DOI: https://doi.org/10.53321/al81-12 Volker Kohlheim JMÉNO V LITERATUŘE Za spolupráce Rosy Kohlheimové. Heidelberg: Universitätsverlag Winter („Beiträge zur neueren Literaturgeschichte“, 393), 2019, s. 372. „Rivista Italiana di Onomastica“ (= RIOn) Enza Caffarelliho, ročník XXV (2019), 2 RIOn, XXV (2019), 2, s. 788–793. Překlad z italštiny: Ieva Kirilaukaitė Donatella Bremerová působila jako docentka německého jazyka na katedře filologie, literatury a lingvistiky Univerzity v Pise. Je spoluzakladatelkou sdružení Onomastica & Letteratura a spolueditorkou časopisu «il Nome nel testo» a onomastické edice Nominatio. Byla členkou správní rady International Council of Onomastic Sciences a v současnosti je členkou terminologické skupiny ICOS. CITACE Z ORIGINÁLU Předmluva. 1. Osobní jméno: literární postava a její jméno (Úvod. „Po jiehaftigkeit“ literárního jména. Vlastní jméno ve skutečném světě. Vlastní jméno v systému literárního uměleckého díla. Vlastní jméno v kontextu základního estetického postoje. Konstituující funkce literárního jména. Perspektiva estetického hlediska produkce. Obrácení pyramidy. Sekundární funkce literárního jména. Perspektiva estetického hlediska recepce: literární jméno mezi ambivalencí, nejednoznačností a ironií. O titulech). Recenzijos / Reviews 253 DONATELLA BREMER Exkurs 1: Vlastní jméno u Jeana Paula: jeho funkce, jeho problematika (Jean Paul a jména. Attila Schmelzle: Zlomené jméno. Quintus Fixlein: Jméno jako hybatel děje. Siebenkäs: „Řád jmen“. Nikolaus Marggraf aneb osudovost jména. Jean Paul a paradox literárního jména). Exkurs 2: Nejisté pojmenovávání: Goethův román Die Wahlverwandtschaften (Úvod: První věty. Poetické ustanovení, nebo laboratorní experiment? Eud syntagmaticky a paradigmaticky. „Diletantská“ výměna jmen. Jazyková skepse a konstituce postav: Goethovo pochybné pojmenovávání). Exkurs 3: Víceznačná jména v románu Wilhelma Raabeho Unruhige Gäste (Raabeho neobvyklé dílo a jeho jména. Phöbe Hanemer mezi Novým zákonem a řeckým Olympem. „Světák“ Veit Fhr. von Bielow-Altripen →„odsouzen od samého počátku“, Prudens Hanemer, pastor proti své vůli. Volmar Fuchs, ten, který už se vyřádil. Valerie, ne vždy odvážná. Závěr: „Unruhige Gäste“). Exkurs 4: Literární jméno na přelomu tisíciletí: osobní jména v románu Andrease Maiera Wäldchestag (Literatura beze jmen? Vydáno v roce 2000: román Andrease Maiera Wäldchestag. Jména ve Wäldchestag: trochu statistiky. Sebastian Adomeit, syn Adamův. Jeanette Adomeit, nová Jeanne d’Arc? Anton Wiesner aneb touha po svobodě. Ostatní mladí lidé. Shrnutí a výhled: Literární jméno ve 21. století). Exkurs 5: Formy oslovení v románu Th. Fontana Frau Jenny Treibel (Úvod: Formy oslovení v historickém proměňování. Užívání příjmení mezi přáteli. Užívání jmen v manželství). Exkurs 6: Literární jméno v (hudebním) divadle: Richard Wagner jako příklad (Úvod: Uvádění jmen ve vyprávěcím textu a v dramatu. Techniky uvádění jmen u Richarda Wagnera. Onomastická expresivní a apelativní funkce. Hry se jmény. Varianty jmen. Tvorba jmen. Vhodnost jmen. Jméno a bytí. Závěr). 2. Místní názvy v literatuře: Názvy větších míst: Role místních názvů v literatuře. Literární onomastika a její toponyma. Konstituce fiktivního prostoru. Problém propriální reference z kognitivistického hlediska. Další funkce literárních toponym: sémantika, zvuková symbolika a klasifikace. Znepokojení a uklidnění. „Prostorový čas“. Prag, Mandalay a Burma). Exkurs 1: Konstituce prostoru prostřednictvím vlastních jmen v románu Jeana Paula Siebenkäs (Úvod a nástin obsahu. Protiklad: Augsburg a Kuhschnapel. Kuhschnapel, ten stísněný. Baireuth, ten širší. Vaduz, ten na onom světě. Individuální topografie. Reálná a fiktivní toponyma. Závěr: Utváření prostoru v románu Jeana Paula Siebenkäs). Exkurs 2: Referencializovatelná toponyma v cestovních vyprávěních Jeana Paula. Cestovní vyprávění Jeana Paula. Z Hof do Baireuth. 254 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Der Name in der Literatur Lokalizace a „Mapping“: Cesta na Fichtelberg. Toponyma jako prvek strukturování děje. 3. Názvy ulic a jiná urbonyma v literatuře: Úvod: Název ulice. Rozlišení: reálná a fiktivní urbonyma. Urbonyma jako mentální koncepty. Rozpolcený svět: Ulice a fantastické. Ulička jako mikrokosmos. Řekni mi, kde bydlíš, a já ti řeknu, kdo jsi: názvy ulic jako sociální markery. Berlin – Dublin – Paris: Zmizení referentu v moderně. Prostor se stává časem. Exkurs: Blízkost a dálka: názvy polí, ulic a jiných míst v románu Andrease Maiera Wäldchestag (Wäldchestag – román o domově? Jména vytvářejí fikční prostor. Blízkost a dálka). 4. Cizí jméno v literatuře: Cizí jméno v německojazyčné literatuře od Goetha po Treichela (Úvod: Cizí jméno mezi odporem a fascinací. Goethe: Mignon. E. T. A. Hoffmann: Signor Formica. Joseph von Eichendorff: Das Marmorbild. Hans-Ulrich Treichel: Mein Sardinien. Závěr. Cizí se stává známým: Funkce toponymických přirovnání v cestopisné literatuře. Úvod. Cesty vévodkyně Auguste von Sachsen-Coburg-Saalfeld. Cestovní deníky a dopisy o cestách do Itálie v letech 1821/22 a 1823/24. Funkce toponymických přirovnání v cestovních denících a dopisech. Další funkce toponym. Závěr. 5. Psychologický faktor: Proč Isola Bella? Nevědomé důvody výběru jmen Jeana Paula (Literární jméno a psychoanalýza. „Kardinálský román“ Jeana Paula Titan a jeho hrdina Albano. Isabela, falešná matka. Is(o)la-bella: Jméno pod textem). Gradiva, příběh onomastické posedlosti (Archeologická publikace a její následky. Vyprávění a jeho interpretace. Význam jména. Po Freudovi: cesty a úskalí interpretace. Gradiva rediviva. Závěr). 6. Jméno v překladu: Don Quijote v průběhu času: Úvod: Jména a překlad. Don Quijote a jeho první německý překladatel. Osobní jména (a Rocinante). Toponyma. Závěr. Bibliografie. Věcný a pojmový rejstřík. Volker Kohlheim, který napsal řadu prací o antroponymii a toponymii středověku i novověku, je široké veřejnosti znám také jako autor dvou rozsáhlých německých slovníků křestních jmen a příjmení, které sestavil společně s Rosou Kohlheimovou a vydalo prestižní nakladatelství Duden. Tyto slovníky se dále rozvíjejí – průběžně se aktualizují, aby zachycovaly demografické, sociální a kulturní změny probíhající mezi německy mluvícími národy. Recenzijos / Reviews 255 DONATELLA BREMER Kromě toho se vědec již více než deset let věnuje literární onomastice. Výsledky této intenzivní vědecké činnosti V. Kohlheima jsou shrnuty v díle Der Name in der Literatur, které je jediným takto komplexním dílem o literární onomastice a nepochybně může sloužit jako příručka. Dosud byla jedinou vědeckou prací v této oblasti studie Friedhelma Debuse Namen in literarischen Werken. (Er-)Findung – Form – Funktion (200 m.), v níž jsou představeny a dále analyzovány teorie, které zhruba před deseti lety zkoumali Hendrik Birus a Dieter Lamping a které byly doplněny rozhovory s mnoha spisovateli. Shromáždil výsledky nejnovějších výzkumů, zejména výzkumů italské asociace „Onomastica & Letteratura“, s níž V. Kohlheim aktivně spolupracuje, a rozšířil tak pole výzkumu literární onomastiky; předložil podrobné teoretické a metodologické úvahy i přesné analýzy textů z filologicko-lingvistického, estetického a historicko-literárního hlediska. V. Kohlheim se zabývá funkcí vlastního jména v literatuře a vychází přitom z pojmů popsaných lingvisty R. G. Barthesem, V. Benjaminem, G. Genettem, T. Todorovem, J. Tynianovem, J. Derridou a G. Saussem. Autor studie zkoumá také důležitá obecnější témata, například vztah literárního textu a historického kontextu. Využívá přitom nástroje kognitivní lingvistiky a pragmatiky, které umožňují nově nahlížet na autorovy záměry i na roli čtenáře jako adresáta a interpreta onym. Při zkoumání logických procesů, jež zásadně určují utváření fiktivní postavy či fiktivního prostoru, vědec popisuje význam vyvozování závěrů a vymezuje několik hlavních rysů literárních jmen – dvojznačnost, dualitu a ironii. V. Kohlheim bere v úvahu také určité onomastické typy, například názvy považované za onyma a cizí jména, která jsou sugestivní, zvučná, neobvykle psaná či nesou skrytý význam (něm. Fremdnamen). Lingvista analyzuje také případy, kdy jméno rekonstruované ve vědomí úzce souvisí s hlubinnou psychologií. V. Kohlheim se věnuje i problematice překladu a poukazuje na nesouměřitelnost různých systémů, k nimž náleží osobní jména v jazyce originálu a v jazyce překladu. Jednou z velkých předností této studie, napsané ve spolupráci s R. Kohlheimem, je, že vedle podrobných výzkumů a teoretických úvah o hlavních onomastických kategoriích nabízí také konkrétní analýzy vybraných textů, převážně z německé literatury, ale i z literatury anglické, americké, francouzské, nizozemské, španělské a italské. První kapitolu studie, věnovanou osobním jménům, začíná V. Kohlheim tvrzením, že jména literárních postav zůstávají v paměti čtenářů déle než jména přátel a známých. Podle autora studie se při tvorbě postavy vyhýbá zdůrazňování toho, že literární jméno je více či méně určující, neboť postavu charakterizuje, zatímco jména lidí, s nimiž se setkáváme v životě, plní funkci identifikace osoby 256 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Der Name in der Literatur a jejího rozpoznání. V každodenním životě se osobní jména skutečně používají z praktických důvodů, v estetickém prostoru však slouží jiným účelům a jazykové znamení nabývá mimořádného významu. Tuto myšlenku lze upřesnit tvrzením, že v krásné literatuře osobní jméno vytvořené spisovatelovou představivostí jako magnet přitahuje významy i další smysly a vyvolává asociace, které se postupně utvářejí kolem postav. Vycházeje z těchto předpokladů, V. Kohlheim přehledně představuje další významné faktory utvářející literární jméno, včetně zvukových, symbolických, kulturních a intertextových konotací. V části studie věnované konkrétní analýze textů podrobně popisuje Jeana Paula, spisovatele, který hojně uděluje jména (lat. nominatio). V jeho románech se vyskytuje mnoho neobvyklých jmen, která nejsou zcela vymyšlená (například Quintus Flexin, Leibeger nebo Siebenkäs); jen zřídka jsou smyšlená, vybírána jsou však záměrně a uváděna v dlouhých seznamech, kde se dále dělí na „dobrá“ a „špatná“. V. Kohlheim se zabývá také J. W. Goethem jako autorem románu Draugų pasirinkimas. Jak dokázal Heinz Schlafer, tento román je založen na vztazích mezi jmény čtyř hlavních postav. V. Kohlheim podrobněji rozebírá začátek románu, v němž autor upozorňuje čtenáře na to, že jedné z postav bylo přiděleno cizí jméno. Podle V. Kohlheima autor předkládá toto upozornění jako výklad platný pro celý román, v němž mají nečekané změny či záměny jmen a netypické užívání onym ukázat, že skutečnost umění a skutečnost života se zásadně liší. V další části vědec zkoumá romány Unruhige Gäste (autor Wilhelm Raabe), Waldschatt (autor Andreas Maier) a Frau Jenny Treibel (autor Theodor Fontane). Kapitolu uzavírá exkurz o jménech v hudebních dramatech Richarda Wagnera: jména v nich mají magickou či tajemnou povahu a mohou dokonce určovat jednání některých postav, jak se děje v opeře Lohengrin; jména jsou přidělována také předmětům, například mečům, nebo slouží jako názvy písní či hudebních motivů – taková jména se objevují v opeře Nürnberger Meistersingeriai. Druhá kapitola se zabývá místními jmény, která se do studií literární onomastiky obvykle nezařazují, především proto, že se považují za totožná se skutečnými místními jmény. Literární místní jména se však od těch skutečných liší, protože plní přinejmenším různé textové funkce, z nichž nejdůležitější je vytváření fiktivního prostoru. V. Kohlheim chápe místní jména užívaná v literatuře jako určitý spojovací článek mezi vyprávěnými událostmi a mapou, která se sama skládá v mysli každého čtenáře zapojeného do vyprávění. Tento kognitivní přístup, který vědec uplatňuje od samého počátku výzkumu, je protikladem užší interpretace Gérarda Genetta, podle níž se místní jména v literatuře shodují s místními jmény existujícími ve skutečnosti. Obraz vytvářený místním jménem se totiž může měnit Recenzijos / Reviews 257 DONATELLA BREMER podle kontextu (například když se píše o Paříži 19. století) nebo podle odkazů na biografické epizody, které se týkají nejen autora, ale i čtenáře. Dalšími funkcemi literárního místního jména jsou hranice s významem, který se mu nejčastěji připisuje (například Toul obvykle označuje vzdálené a nedosažitelné místo) – taková místní jména mohou mít určitý symbolický význam, upoutat čtenáře neobvyklými zvukovými vlastnostmi, označovat určité prostředí a místo, ba dokonce mást nebo odkazovat k imaginárnímu a fantastickému světu, jak tomu bývá v různých dílech J. L. Borgese. Místními jmény lze konečně vyjádřit nejen prostor, ale také čas (například místní jméno Lutetie přenáší čtenáře k počátkům vzniku Paříže a sled míst, která navštíví putující postava, byť nejasný, vytváří perspektivu kontinuity). Příklady vybrané z textů, které V. Kohlheim uvádí na konci teoretické části kapitoly, ilustrují funkce místních jmen v některých dílech Jeana Paula. Jedním z význačných rysů románu tohoto spisovatele Siebenkäs (mimo jiné románu, který si jako příklad zvolil Luigi Pirandello pro Matthiase Pascala) je to, že se při vytváření prostoru a místa, úzce spojených s příběhy postav, jež vševědoucí autor obratně skládá dohromady, používají jak názvy skutečných míst (například Augsburg), tak vymyšlená místní jména (Kuhschnappel). Třetí kapitola analyzuje konotace názvů ulic a měst. Význam názvů ulic a měst v literárním textu dokládá už to, že se často objevují v názvech děl (například N. Gogolova Něvský prospekt, A. Döblinův Berlín. Alexandrovo náměstí nebo K. E. Gaddova Strašlivý zmatek v Merlanově ulici). Stejně jako místní jména vytvářejí spojení mezi vymyšleným a skutečným světem. Ve čtvrté kapitole věnované cizím jménům V. Kohlheim na základě definice Karlheinze Hengsta uvádí, že účinek cizího jména (něm. Fremdname) na čtenáře i samotného autora vyvolávají především charakteristické fonotaktické a morfotaktické odlišnosti cizích jmen. Exoticky či neobvykle znějící název může ve skutečnosti vyvolat nejrůznější emoce a asociace a stát se přitažlivým, odpudivým, anebo obojím zároveň. Takovou dvojznačnou postavou je Mignon1, významná postava první části Goethova románu Léta tovaryšská Viléma Meistera. Toto jméno dokonce nemá status vlastního jména (je to přídavné jméno), neprozrazuje místo původu postavy (lze pouze tušit, že je francouzské národnosti) a neumožňuje poznat, zda označuje mužskou, nebo ženskou postavu. Teprve později se odhalí, že Mignon je dívka italského původu neurčitého věku. Jméno s tak nejasnými obrysy však nebylo zvoleno náhodou: Mignon není realistická bytost, nýbrž spíše zosobněná touha po dálce (něm. Sehnsucht), již pociťovali J. W. Goethe a 1 Z francouzštiny – milý, krásný, chytrý, inteligentní, přitažlivý (zde i dále poznámky překladatelky). 258 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Der Name in der Literatur další intelektuálové a umělci té doby k milované Itálii. V románu jsou však popsány také negativní rysy postavy, které kontrastují s jejím obrazem. Také v dalších uváděných příkladech cizích jmen jsou zakódovány aluze na Itálii. V novelách E. T. A. Hoffmanna se projevuje tvůrčí tendence vlastní nejednomu spisovateli: postavám s italskými jmény se připisují negativní vlastnosti (italské jméno může mít nádech prohnanosti, častěji však postavu přivádí do groteskních či komických situací). V Hoffmannově tvorbě však italská osobní jména nejen krásně znějí, ale nejsou nutně přisuzována lstivým či podvodným postavám – mohou být spojena také s umělci, například se Salvatorou Rosou, kterého si spisovatel zvolil za své alter ego (téhož Salvatoru Rosu, kterého si Friedrich Hölderlin zvolil jako alter ego a jemuž Franz Liszt věnoval jednu skladbu ze svého hudebního cyklu Années de pèlerinage). Další analyzované příklady pocházejí z novely Josepha von Eichendorffa Das Marmorbild a románu Hanse-Ulricha Treichela Mein Sardinien – děl, v nichž se rovněž používají osobní jména a místní jména italského původu s rozmanitými významy a odstíny, úzce spojenými s drobnými narativními celky. Tato kapitola studie končí analýzou funkcí místních jmen, ale i osobních jmen, v cestopisné literatuře, kterou provedl R. Kohlheim. Analyzované funkce se týkají především informací, které autor poskytuje čtenáři o navštívených místech a postavách. Příklady pocházejí z deníků a dopisů vévodkyně Augusty von Sachsen-Coburg-Saalfeld (18.–19. století). Pátá kapitola pojednává o souvislostech mezi osobním jménem a podvědomím. Zaměřuje se na analýzu dvou děl – Jeana Paula Titan a Wilhelma Jensena Gradiva. Una fantasia pompeiana. První z nich je mimořádně spletitý román o výchově, v němž slabý a urozený hrdina Albano v atmosféře snu putuje, aby našel svého otce, a všude nachází jeho stopy, ještě usilovněji se však snaží nalézt svou předčasně zemřelou matku tím, že se ji pokouší znovu oživit v princezně Isabelle. Ve jménu Isabela se skrývá souvislost s názvem ostrova, který je cílem hrdinovy cesty – Isola Bella. Jensenův příběh, o němž Jung vyprávěl Freudovi a který analyzoval z psychoanalytického hlediska, ukazuje, jak může vnější vjem vyvolat psychické napětí uložené v podvědomí. Tento děj je podmíněn významem jmen dvou ženských bytostí, mezi nimiž se hlavní hrdina zmítá. Jednou z nich je antická socha, do níž se hrdina zamiluje, druhou jeho první láska, kamarádka z dětských her, na niž brzy zapomněl, aby uvolnil prostor své zálibě v archeologii. Zvláštní postoj mramorové dívky spatřené v muzeu – jako by kráčela hrdinovou myslí – oživuje obraz jeho první lásky, vyjádřený jejím jménem Bergtag, „ta, která při chůzi září“, a hrdina nevědomky 2 Z italštiny – Krásný ostrov. Recenzijos / Reviews 259 DONATELLA BREMER uplatňuje podobný význam i na sochu a pojmenovává ji Gradiva, „ta, která kráčí vpřed“ (z lat. gradior – „jdu“). Dílo končí dalším jménem: mladý učenec, povzbuzený snem, odcestuje do Pompejí, aby hledal podobnou bytost, na kterou neustále myslí, a najde ji, živou a zdravou, pokřtěnou jménem Zoë, „ta, která žije“, jako by šlo o jeho první milou. Podle V. Kohlheima by tento způsob interpretace, který se v literární onomastice objevuje jen příležitostně, mohl být obzvlášť plodný například při analýze pozdního německého romantismu, jehož literatura oplývá postavami bloudícími mezi skutečností a iluzemi, vědomím a podvědomím, rozumem a šílenstvím. Tato kapitola studie, napsaná ve spolupráci s R. Kohlheimem, se zaměřuje na překlady osobních a místních jmen, které se v průběhu tří set padesáti let objevily v jednom z nejčtenějších děl všech dob – v románu Don Kichotas. Při překládání se využívaly nejrůznější překladatelské strategie, dosažené výsledky však nebyly vždy úspěšné. Je zajímavé, zda někdo z mnoha čtenářů tohoto románu ví, že jméno Kichotas, které si zvolil sám hrdina (španělsky Quijote), vyvolávalo v Cervantesově době u lidí smích, protože označovalo součást zbroje určenou k ochraně stehna. Přijato 14. října 2019. DONATELLA BREMER Dipartimento di Filologia, Letteratura e Linguistica Piazza Torricelli, 2 I-56126 Pisa [email protected] 260 Acta Linguistica Lithuanica LXXI