Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija

GIEDRIUS ALKAUSKAS, Vilniuská univerzita Oblasti výzkumu: modulární formy, teorie čísel, proudění, diferenciální geometrie; přírodovědné aspekty muzikologie, pozdní dánský, britský a ruský hudební romantismus. DOI: https://doi.org/10.35321/al181-11 Jazyk neleží v knihách, nýbrž plyne v potůčcích nářečí v ústech lidí a jako živý se pozvolna obrušuje a proměňuje. Antanas Baranauskas JAZYK V POEZII: FILOLOGIE VS. BIOFILIE Jako člověk, který píše poezii, jako zapisovatel prožité poezie předkládám několik úvah o jazyce lyriky. Tyto myšlenky nejsou jen mé. Jsou společné, neustále posilované gravitací spřízněných duší. Totéž, přinejmenším ve svém duchu, je zaznamenáno i v denících Sigita Gedy. V tomto textu básníka často cituji, proto jeho příjmení ani neuvádím. O živém jazyce podobně hovoří i další básníci a člověku se uleví, že můj podomácku vyrobený kompas je zmagnetizován právě tak, jako jsou orientovány velké básnické hvězdné mapy. Gravitace, elektromagnetická, slabá a silná interakce – čtyři základní síly v přírodě. Hned v prvním odstavci jsem je ale pomíchal, jako bych byl alchymista, který nerozumí chemii. A přesto nekřičme na chemii. Při úvahách o diachronii básnického jazyka vyvstávají jen dvě otázky: 1. Je žvanění žvaněno? 2. Probouzí slovo? Obě odpovědi znějí: ano! První otázka je celkem jasná. Vždyť jde o perspektivu. Mumlání, štěbetání, onomatopoie, zdokonalování úst, obličejových svalů a nervů – to vše drželo krok s komplikující se centrální nervovou soustavou humanoidů, alespoň s její logickou částí CRT. Neříkám, že drželo krok i s emoční – možná Postřehy / Insights 235 GIEDRIUS ALKAUSKAS Ba právě naopak. Jaká je a jaká může být rovnováha mezi erudicí a intuicí, to už je jiné téma. Jisté je jen jedno: v básníkovi musí alespoň jedna z těchto složek dunět jako zvon, když se blíží fronta. Bez ustání! V ideálním případě zvoní oba zvony zároveň. Ne nutně harmonicky, ale chaoticky se navzájem posilují. Každá komunikace, každodenní řeč, texty vycházející z osobních zkušeností jsou v podstatě vydáváním zvuku¹. Perspektiva. Většina současné poezie se zdá být taková. Mnohem obtížnější je to s retrospektivou, s probuzenými a probouzejícími slovy. S probuzenými gramatickými formami, morfologickými útvary, dialektismy, historickým pravopisem, kontextem bytí. S vědomím lidí té doby – chudého šlechtice, jezuity, lidového pěvce náboženských písní, oráče, poustevníka, kováře, koňského zloděje. Když tedy chci použít jazyk retrospektivně, vždy se snažím najít semeno, které lze oživit, germinizovat. Potom je nechat vyrůst. Nebo je alespoň nechat zetlít, aby bylo vidět, že tu život byl, jen se nezachoval: život přešel na prvotní, bakteriální úroveň. Nechci představovat jazyk, jako by to byla sbírka sušených pestrobarevných motýlů. Anebo jako ty vývržky sov. Jako by místo dosud žijícího člověka byly předkládány církevní matriky. To, co vůbec nemá možnost ožít (mimochodem, co se týče sov, je to skutečně tak, potvrdí to každý ornitolog specializující se na sovy; v těch vyvržených kuličkách se vždy najdou i myší lebky, žebra, nějaké kamínky a jiný nejasný nestravitelný balast. Drobné lesní folklorní texty, shromážděné do takové sbírky! Sovy – to jsou lesní Matai Slančiauskasové). Na festivalu „Poetický podzim v Druskininkách“ v roce 2019 získala první místo má báseň napsaná (podle požadavků soutěže) pod cizím jménem. Text byl samozřejmě podepsán iniciálami S. G. Jen všem z nějakého důvodu připadalo (Šiaurės Atenai, 2019-10-11, č. 19 (1323), s. 15), že jsem skvěle sehrál Gedovo šílenství! A přitom jsem se upřímně a bolestně rozhořčoval (nikoli osobním hněvem) nad těmi mladými básníky, pro něž jsou rėzové, daukantové a bretkūnové jako nějaké louče, užitečné jen pro pány z mokřadů s černými nehty. Pro současného básníka jsou jen balastem. K čemu louč, když prostor osvětluje chytré okénko. Nevadí, že louč by se dala vzít s sebou třeba do Veliekoské močály (je tam takové rašeliniště mezi Skuodasem a Mažeikiai, kde odhodili ďáblův pluh; tam je brána do pekla). Chytré oko ale druhý den výpravy, po jediném prudkém lijáku, zavře oči. Mokřady Debesnos nedaleko Varniai jsou, jak známo, elektrizované, a to pořádně, a hned vedle leží jezero Lūkstas ¹ Kardelis Naglis 2017: Lengvi lietuvių kalbos sparnai. – ALL LXXVI. Kaip gražiai autorius parodo, kuo skiriasi kalbos komunikacija ir kalbos komunija! Maniškis tekstas gal apie tą patį? Tik poeto patirti persiūtas. 236 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Jazyk v poezii: filologie vs. biofilie a jantar – „electron“ – hází (ale to už je filologie). Jenže standard elektrizace nebyl aktualizován od dob Netimera a s chytrým okénkem není kompatibilní. První dva verše básně oceněné na tomto PDR (nesmírně jsem se radoval, to neskrývám!) znějí takto: Znovuzrození! U pootevřených bran Sionu byly generace tvořeny – ne zažehnuty, nýbrž zopakovány! Pravda, kvůli plánované zvukové obraznosti básně (první oxymóron tohoto textu; budou ještě tři!) jsem zpočátku chtěl napsat ne „benkartai“, nýbrž „nuokartos“. Ve slovníku synonym to znamená darebák. Bohužel jsem vůbec necítil ani váhu tohoto slova, ani jeho emocionální tóny a vrtochy („za-tóny“), dobový, zeměpisný a jazykový registr. Zkoušel jsem hledat v písemných pramenech. A náhodou jsem našel! Když jsem skládal oddíl své druhé básnické knihy, věnovaný právě L. Rėzovi (publikovaný v tomto čísle ALL), pročítal jsem nejrůznější texty související s Gediminasem a jeho jménem. A hle3: Kníže <Karijotas, Gediminasův syn> <...> řekl Živilei <...>: „Jsi nemanželská, ne moje dcera, svou neřestí jsi zneuctila dům svého otce, pryč ode mne, tebe i tvé pochlebovače roztrhá smrt.“ A přesto jsem se neodvážil nahradit „benkartus“ slovem „nuokartas“. Díky Daukantasovi se to slovo už ocitlo v pasivní slovní zásobě. Ale jakou má sílu, jakou úroveň výrazu, zda je hovorové, nebo knižní – to jsem necítil. Možná trochu, ale ne natolik, abych je použil v poezii. Když jsem psal třeba pověst nebo píseň, pak je opravdu procítím a prožiji. Vyvedu je z pasivního stavu. Ještě jeden příklad. V jiné básni jsem napsal4: Spatřujíc přicházející Život, Do oblohy severní tundry Se zakořeňuji. ² Lyberis Antanas 1980: Sinonimų žodynas. Vilnius: Mokslas. ³ Daukantas Simonas 1995: Istorija žemaitiška [I]. Vilnius: Vaga, 526. ⁴ Severní Athény 13(1317), 8. Postřehy / Insights 237 GIEDRIUS ALKAUSKAS Velmi jsem si přál být jako něco, co vypadlo z knihovny, a zapsat „žíravé tundrové nebe“. Na rozdíl od „nuokarta“ jsou pro Litevce alespoň některé odstíny slova „žiaudrus“ stejně jasné. Kvůli fonetice, etymologii, instinktivně tušené morfologii. A přece se to slovo našlo ve slovníku. A jak cize působí na můj dnešní živý jazykový projev! Dobře, že jsem ho změnil za prostší. Člověk může samozřejmě jako nějaký ghanský šaman naházet slova do pytle jako kosti předků, chrastit jimi nad hlavou a obdivovat se: jen se podívejte, jaký život, jaký prazákladní živel! (Mimochodem, výsledek fotbalového zápasu mezi reprezentacemi Ghany a Senegalu podle místní víry neurčují fyzické akce na hřišti, nýbrž duchovní výkřiky šamanů stranou od stadionu – čí hlas přehluší ostatní, toho vojsko zvítězí.) Jenže hoď ty kosti na zem. Jestli z lebky nevyskočí had, jako se to stalo Olegu Visregovi⁵, tolik života už neuvidíme. Had je důkazem života. Co zbývá? V Pánu prstenů J. R. R. Tolkiena je takový kámen, Palantír. Jeho prostřednictvím lze přímo komunikovat se srdcem temné říše Mordoru, s věží Barad-dûr. Křišťál jako by člověka přenesl tam, kde působí jen nejarchaičtější pudy sebezáchovy, kde se zorné pole zúžilo na tunelové vidění. Pokud nebudeš jednat jako tvor zdivočelý čtyřnásobnou dávkou adrenalinu, pavoučice Odula ti záhy vysaje životní šťávy z těla a Nazgûlové, temní jezdci, i duši. Ve skutečnosti je však Palantír jen magická iluze. Vyvolává vize, které se neliší od temné reality Mordoru – to je pravda. Jinak ale klidně spočívá u čaroděje Gandalfa, a pokud něco hrozí narušit klid (tak se také zakalí křišťál, když ztratí spojení se Sauronem, padlým bohem), jsou to jen slavnostní ohňostroje. Jsou působivé! Ale jen to. Mimochodem, J. R. R. Tolkien, profesor filologie, je mimořádně vhodným autorem pro psaní o živé poezii. Z mytologické, propojené perspektivy, vnímající ozvěny duše, jsou jazyky, které J. R. R. Tolkien vytvořil – elfské (a kolik jich je, synchronně i diachronně⁶), mordorské, entština, obecná řeč Středozemě – a jejich písma (například abeceda sarati) neméně zajímavé než Volapük, Esperanto nebo nějaký okultní jazyk Enochian⁷. ⁵ Puškinas Aleksandras 1822: Daina apie Pranašingąjį Olegą. – Raštai I, vertė E. Mieželaitis. Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1954, 108. (Весций – gal geriau visregis?) Rekomenduoju paklausyti įspūdingą N. A. Rimskio-Korsakovo kantatą pagal šį tekstą (op. 58, 1899 m.). Žinia, tai iš kaukolės iššokusi gyvatė ir išpildė aiškiaregio (volchvo) pranašystę – Olegą pražudė jo mylimiausias žirgas. ⁶ Dostupné online: https://en.wikipedia.org/wiki/Elvish_languages_(Middle-earth). ⁷ Andělský jazyk popsaný v 16. století J. Deem a E. Kelleyem, jehož lingvistická analýza však dokazuje obrovské syntaktické a sémantické podobnosti s angličtinou. Ať je to jakkoli, fenomén božských a jiných konstruovaných jazyků (jako umění – nikoli jako věda!) je okouzlující. 238 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija Stejnou odlišnost (nikoli protiklad, ne, ale něco nepojmenovatelného, co nestaví věci proti sobě) vidím mezi oživovaným a, žel, mumifikovaným jazykem v poezii. Jednou se Sigita Gėdy1 zeptali, proč jsou některé jeho texty jako botanické příručky. Tady jsou řádky mnohokrát čtené básně Noční květy8: Těžké meče se už nezarývají do stébla trávy, rodí se velká a tichá slova <...> Nevím, zda autorovu myšlenku chápu (a proč vlastně analyzovat báseň?), ale známe-li etymologii názvů květin (gladiolus – mečík; karafiát – L. Rėzy negalė – kolíček, malý hřebík; meč – vlčí kosa – vilkdagis – Iris, bohyně duhy), tyto verše se ještě více komplikují, protože celé okolí sloky je tak trochu botanické a zároveň se tím jde hlouběji. S takovou lupou v ruce už nezbývá ani metafora – kosa do stébla trávy. Vždyť to ani není poezie, ale letní práce! Jenže Básník odpověděl: při psaní nikdy nepoužívám příručky ani encyklopedie. Je přece jasné – rostlinu musíš poznat v jejím prostoru a čase, její botaniku od rodu po druh, a nejlépe tak, jako bys hledal právě jen jedinou, tu zachránkyni, pro svou nemocnou matku. Jako ty kamenné květiny9. Vždyť opravdu: kdesi v Litvě žil človíček, který když se mu rozbila paklaine (taková velká zajímavá součást vozu), neměl jak odvézt seno na trh a prodat ho, neměl za co koupit mouku. Hladověl, dokud paklaine neopravili. Teprve s prázdným žaludkem a plným srdcem pocítil, co je to za slovo. A já, básník z Anykščiai, kterému počasí nekazí úrodu, který doma neskladuje osivo, takže mu měsíc nerozvrhuje denní režim ani ve dne, ani v noci (noční denní režim – noční režim? Druhý oxymóron!), který už dávno nedržel opratě v rukou (ale jezdí; a ještě kvůli té železné věci v hubě převrátí vůz s kamením – starší nestíhají koně včas, když se kvůli té železné věci splaší), si vezmu tohle slovo paklaine ze slovníku a zarýmuji ho se slovy cukraine nebo varaine. Knižní filologie je krásná, ale k ničemu, když ji chceš namazat na chleba. Znovu, řekněme, udeřily kruté mrazy. Někdo vytáhne další nástroj luok (takový, kterým se pod ledem loví ryby) a někde v závějích se vydá na cestu. Nebo zlomí násadu. Zkus ji spravit, když máš ztuhlé i prsty v rukavicích. Luok nemusí sloužit k omráčení ryby, ale ještě se broď, hledej mezi sněhem zavátými kameny. ⁸ Geda Gitas 1977: Mėnulio žiedai. Vilnius: Vaga, 26. ⁹ Balet S. S. Prokofjeva Pohádka o kamenném květu (op. 118, 1948). Įžvalgos / Insights 239 GIEDRIUS ALKAUSKAS Kvůli tomu se jeden druhý musel i postit. Tak už opravdu chápeš, co znamená sloka10: To jeho dědečkové Chodili na lososy, honili mamuta, lovili ryby. Že fakt, že sám už dávno v nikom nevyvolává úžas, dokazuje i Viktorija Daujotytė na úplně první stránce knihy o Básníkovi11. Jeden litevský básník kdysi rýmoval Palestrinu s Palestrinou. Palestrina je město v Itálii, ale samozřejmě se mluví o skladateli pozdní renesance Giovanni Pierluigi (1525–1594). Když člověk tu strofu přečte, říká si – opravdu autor vnímá rozdíl mezi hudebními kulturami Benátek, Florencie a Říma? Mezi renesancí vlámskou, britskou, německou, uherskou? Mezi nejpodivnějšími hudebními spekulacemi (musica reservata, Archicembalo), moderními (C. Gesualdo)? Vždyť instrumentální renesanční hudba je celý kosmos! Odpověď na to, zda ten rozdíl vnímá, neznám, ale z textu to rozhodně jasné není. Já bych do takového důkazu nevkládal žádné živé (bios). A kdo do něj vkládá taková slova (λόγος), to už je jeho volba. Jistě, tvůrce nemusí opakovat jména těch lidí ani projít celou dlouhou úmornou cestu. Každému chudákovi na cestě kříž nepostavíš. Jak tu necitovat Píseň o rodné chalupě: Ano, i já tu kráčím kalvárií stínů, Nevidím, že už dávno zestárlý, zarostlý a zablácený Se vrací otec, dědeček a proklíná své bílé vnuky: „Běda těm, kteří se ode mne vzdálili!“ Proto existuje literatura, empatie a archetypální zkušenosti, aby promlouvalo podvědomí. Uvědomělé podvědomí (třetí oxymóron, zároveň tautologie). Vždyť se shodneme13: 10 Geda Sigitas 1966: Pėdos. Vilnius: Vaga, 24. 11 Daujotytė Viktorija 2010: Tragiškasis meilės laukas. Vilnius: LRS leidykla. 12 Geda Sigitas 1991: Septyni vasarų giesmės. Vilnius: Vaga, 96. 13 Geda Sigitas 1984: Varnėnas po mėnuliu (tekstas ant aplanko). Vilnius: Vaga. 240 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija Co bych tím chtěl říct? Že je všechno relativní? Anebo že opravdové verše musí být poznamenány inspirací, jež přesahuje náš rozum i schopnosti? To bylo známo už před tisíci lety. Variace na tuto myšlenku znějí v hlavách mnoha básníků. Zdá se mi to zřejmé. A nezní jako filologická monodie, nýbrž jako polyfonie archetypálních zkušeností. Samozřejmě si lze nasadit masopustní masku, hrát postavu z frašky, něco z pekingské opery nebo Comedia dell’arte. Pro opravdového tvůrce však masky nejsou jen Jungovy archetypy14 (ego, persona, stín, animus / anima, self), ale také nesčetné dojmy z bloudění, životů a prožitků, z mnoha přečtených knih, které se usadily v podvědomí. Právě tyto zkušenosti umožňují muži (chemicky i harmonicky odlišnému od ženy) pocítit bolest Paskendolė a ženě (fyzicky i teologicky odlišné od muže) krizi Liuda Vasarise. Takové přece bývají masky15: Předstíral jsem, že jsem knězem, kentaurem, Strazdasem, Ježíšem Kristem, největším litevským básníkem, všemi lidmi i ptáky. Charonem, demiurgem, který si hraje s mušličkou v Baltu. Skutečné kolektivní podvědomí! A řečeno méně vznešenými, nikoli však katechismovými slovy: bolí, když bolelo někoho jiného, kdo žil dávno před námi. A sami prožíváme i radost toho, kdo žil. A radost tu byla – třeba jen radost z bytí, ale byla. I kdyby ji neviděly žádné oči, už jen ta jediná pro nějakého rekruta je nadmíru. Jazykové inkrustace, instalace, ohňostroje – to je zábava! Je v nich život, ale ten přichází od pozorovatele. Samotné instalace výhonky nevydávají. Oživují se jen ve spojení s člověkem, který žije (souhlasím, tautologie). Naposledy cituji Básníka16: Všechno umírá, ale Bůh neumírá, Byl jsem v jeho skřípění zubů. 14 Gudaitė Gražina 1997: Įvadas į analitinę psichologiją. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. 15 Geda Sigitas 1985: Mamutų tėvynė. Vilnius: Vaga, 42. 16 Geda Sigitas 1991: Septyni vasarų giesmės. Vilnius: Vaga, 63. Įžvalgos / Insights 241 GIEDRIUS ALKAUSKAS Jistě, taková hypostaze je velké utrpení, určené bohužel géniům. O Rimvydu Stankevičiusovi17: Spadl jsi za tři, za tři cestička, za třícentimetrovou díru (právě tak akorát přiložit k oku) na druhou stranu Jako ve vinici Páně – – – – – – Tři ti také dali. Mně je lehčeji – kozonožce honit, pro Kapucína sraženýma očima – Já jen za sebe. Hořet životem za tři – to je úděl lidí s vrozeným ohněm. M. P. Musorgského, N. V. Gogola, E. A. Poea, G. Beresnevičiuse. A my, lidé bez vrozeného ohně, můžeme jen usilovně dmýchat, vykřesat jiskru a žít – jen za jednoho, ale za jednoho naplno. Den za dnem. A to stačí! Když bylo třeba jet do území (slovník říká, že je to severní strana; ale může to být přece také jako výběžek, jako zimní zářez; čtvrtý oxymóron!) do okolí Senaslia a přitopit v kamnech v chalupě přítele, aby při mrazech nepraskly radiátory, člověka to dojme, když se v té chalupě, kde se teplota držela sotva nad nulou (Země hřeje zespodu, ačkoli obléct se jako měšťák není radno – po návratu neohřeješ ani sebe, ani prsty v pěsti nesvíráš), druhý den topení uvnitř oteplilo na 12 stupňů. A hle, jakási nepříliš estetická forma života se náhle rozzářila v koutě. Nějací mechy. Vyrašily tam, kde na podzim přibyly jiné mechy. Není v tom ohňostrojné krásy, zato jaká hojnost! I když žiješ jen jeden den, trpělivě čekáš na ten, který ti byl slíben. Takže my, kteří žijeme jen sami za sebe, nemusíme být skřípěním Božích zubů. Stačí zůstat třeba ve stopách mechu. A vyhlaď to příbuzenstvo, jestli na to máš. Jen zbytečně máváš rukama nad hlavou, jako by ses modlil, jako bys odháněl zlé duchy. Na závěr – jeden básník (živý, a to velmi!) se naučil nebát se být v noci na hřbitově teprve poté, co se až do svítání vyspal (vždyť nebylo kam jít!), když v Šarnelė navštívil hrob V. Mačernise. Zato jedna kritička, pozvaná nedávno na vzpomínkovou akci u téhož pomníku V. Mačernise v Telšiai, se čtení nedočkala – hotel v Telšiai jí připadal příliš špatný. Nu, ale to nezabránilo tomu prvnímu, aby v noci 17 Stankevičius Rimvydas 2018: Mokymasis skaičiuoti. Trys. Sigutų Gedai. – Vahala. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 99. 242 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija objala, přikládala si přílišnou důležitost a příliš se zduchovňovala. Nu, a čtu tu přezduchovnělou (Semantické vztahy): Bedu zde rozpálenou oblohu – Dobrých ploch je dost. Pletou se dlaně – Znovu se spojují. Kritikům, dobrým filologům, je to samozřejmě jen literatura. Parabola, hyperbola, metaforická alegorie, metonymická onomatopoie, verbální personifikace, syntéza tezí a antitezí. Cokoli si jen kdo přeje. Mně, který v poezii hledám víru a život, se zdá, že je to přesně tak, jak je napsáno. Někdy. Tak to má být. Alespoň někdy. Musí! ÚRYVEK Z BÁSNĚ WAKIŪJA WIESZPATA 1810 Litevští a pruští bohové si oblíbí pastora literátů Ludvíka Martyna, pokřtí ho jménem Jedeminas a dodají mu nadšení pro sbírání litevských písní. Grasilai Blažienei, za přímé spojení, které se jejím prostřednictvím uskutečnilo, s básníky, kteří již odešli na věčnost, s křižáky a jejich kronikami, s P. Ruigim, J. Bretkūnasem, F. Kuršaitisem a s celou inspirující, znějící, už nikdy neutichající Pruskou zemí! § 1 1.1. Daleko, daleko od mysu Ventė, směrem k Rusnė, ležel ostrov Perkūkalvė. J. Basanavičius, „Ze života duší a čertů“, 1898 Įžvalgos / Insights 243 GIEDRIUS ALKAUSKAS 1.2. Ej, zvedla se, zvedla, a vynořila se z Gilijos Mestūzo Žlutá loďka. (P.): Ej, bratříčku, bratříčku, bratříčku můj, kam zatočíme loďku, kam pluje plachetnice? (Perkūnas): Jakési stíny — ve tmě škrtnu sirkou, copak ses probudil, Liudviku Rėzo? (Liudas): Kůň je osedlaný, spásá trávu na dvoře a knihy jsou poskládané jako raci na lavici. (L.): Tak to je šedivá matička, tu Prusko, tu moře, kde se člověku odhalují nesmírná tajemství. Z písně zaslané L. Rėzovi J. F. Hertelovi z Alavėnai, 1828 Sigitas Geda, „V kravské vesnici zaváté pískem“, 1987–2001 1.3. Tawa Nouson kas tu es sei en dangon – první řádek pruských modliteb lze číst také jako šifru. Překlad měl jasného adresáta – staré Prusy, kteří zase měli ještě starší modlitby. Například Dusų Tėve, kursai esi Antdevis... Nejvyšší Bůh: Andjas, Ant-dievis, Ant-Dangis. Zhuštěná formule. V nové modlitbě zůstává tón, ozvěna, hloubka té staré. Nový bůh přijímá hlubší podstatu. Sigitas Geda „Vasarė jero šneką“ (deník z roku 2002, s. 317–318), 2008 244 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija 1.4. Geda byl ten, kdo si ještě pamatoval nebe, nebeský řád (Gdm, dnm, umění nebe). Sigitas Geda, „Obnova Babylonu“, 1994 1.5. Kdo po tisících let najde stopy tvé, vlasti, Kvetoucí země předků, kde zazněly mé písně? Ale, smutné místo, vždy tě budu milovat, Každý zmizelý strom ponesu ve své hrudi! Neboť zde jsem sám žil: mezi zelenými zahradami a rybníky Otec a matka mě tu vodili za ruce, Zde odpočívají – a snad mě milují i za hrobem. Ludwig I. Rhesa Prutena oder preussische Volkslieder, 1809 § 2 DRUHÝ KŘEST LIUDVIKŮV Zhasla Karvaitská Liktis, sfouknutá! Srdce rozdmýchala – A rozlítil se Kumpas božský, Vládce Pruska. Klenba – moře, Plachty – duny, Naváté – bolest! To spatřil Hrdý Liktis: Osud duše, Pánova sluhu, Prusa z Pruska. Nebeský bůh, Lovec záblesků, Zastavil vítr. Ten, který žene vítr do mořské dálavy, do mlhavé houštiny. Ten, který rozhýbává Písečné krmě, pláně žalu. Ten, který naplnil Starou kletbu Šedého boha, Rozhněvaného Perkūna. Ten, který navršil Įžvalgos / Insights 245 GIEDRIUS ALKAUSKAS Věno pro karvajčany – Mlýn kostí... Ten, který navršil (Už – navěky!) Zlatou korunu... Bez čepice, bez mořského pluhu, bez Dágova biče, sám samotinký, sestoupil bůh do závěje žáru, zasvětil Průny, až k rohu Vénia – směrem k Runě. V píscích, jako doma, pásl písničky Liudas, Louisas, (Lutherovi – Ludwigs, Piovi – Ludovico, nám – Liudův Vytis), Žvairo, polosněm, odliv Kaukénů je potomkem Kristupa Dovda Vičiho. Promluvil Perkūnas: – Kails Pokails Ans Par Antars! Žeglemi pluješ po mořích, po lagunách: Stařec před dítětem, Dítě před čápem! A tak přes písek, přes hrudky těl: Dech proti větru, Vítr proti smrti! Údery času, sekerami blouznění, Křtím, pískem sypu Gedminy, Gedo, Buď Jedemiu! Bůh opěvuje Tvůj osud! Předehrami – ryby, refrény – ropuchy, vlaštovky – výstřely slunce do sudovského! Řád mořský, řád toužení, obutý do křížových ostruh! Bytí a jsoucna! – Zmizel devůnas, země se nedotkl, ale nevyhasla opálená stopa. Liudas odpověděl: – Já, byť Martynas, požehnaný hostií, ten, který víno pozvedá nikoli k přípitku – posvěcuji Perkūna, zbloudilého syna, zlého bratra Pána Ježíše! – Přijal křest Liudvikas Rėza. – Písně Litevů potečou jako modlitby! – Písečný oltář, zářící od Laimy. – Já se napiji ne z rinčvynaitisu, z moří a lagun obklopujících růže! 246 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija A ne písničku génia z Výmaru, německých slov – mistra, pěvce, který si podmanil duše. Mně se napájí jen řečičkami, jež objímají zahrady Varunės a Nemunu. Obleču se do povzdechu z půli – v pláních Bangpūčio, v místech zčeřených vlnami. Ta řečička – jako by znovu povstali Boží psi, jasní bratříčci, a vyštěkali děsivou, bezčasou Smrt. Ochraňovat hlavu Jotvinga, Skalva; Semba, Notanga by lízali ruku. Před nepřítelem by bránili Warmiu, Nadruvu, Bartu, Galindu – Netúsové, Burgunďané, Širlandané na návštěvě! –– Jen Donelaitis, Bačiai, precentoři, pastoři, páni, kupujte svazek! Roční doby z Tolminkiemisu A Kleinlitau (Jméno, jakož i inkoust, Grunau zaznamenal) – Jeden gulden, patnáct grošů – – Do mého rodného kraje neplout po mořských vlnách, neputovat cestičkami přes duny... Můj rodný kraj – neklidných věků, světlý v temnotách, slané, hořké tříštění vln. Tajemná hnízda větru z Kuršského zálivu. Můj rodný kraj – Katrunova slunečnice, ten, kdo prozařuje, dozrává píseň své samoty. Můj rodný kraj – ten, jenž pluje na člunech, vesnice zaváté pískem, Gilija, Rusnė, Tilžė, Rasyte, Světlo, které se rozprostírá na této straně moří, vpleť do věčného náhrdelníku! Povstal Rėza. Liudvikas Rėza. A – Gediminas. 2019-07 Įžvalgos / Insights 247 GIEDRIUS ALKAUSKAS § 3 Komentáře 3.1. Slova z písní, které shromáždil Liudvikas Rėza a jeho spolupracovníci. Prameny: Rėza Liudvikas 1958: Lietuvių liaudies dainos I, připravili J. Jurginis a B. Kmitas. Vilnius. Rėza Liudvikas 1965: Lietuvių liaudies dainos II, připravil A. Jovaišas. Vilnius. Liktis, -ies (germ.) – svíčka Žėgliuoti – plavit se na plachetnici Žėglus, -aus (germ.) – plachta Valdonis, -io – vládce Medėjas, -o – lovec Brangynas, -o (germ.) – hranice Šėdrynas, šėdrynelė (germ.) – závoj Pernas, -o (sl.) – péřové lůžko Vencio ragas, -o (Vėncioragas) – mys Ventė Namė, namė – doma Krygė, -ės (germ.) – válka Rinčynis, -io (germ.) – rýnské víno, obecně dobré víno Batis, -čio (sl.) – Kuršan, přítel Vandruoti, -ja, -avo (sl.) – cestovat, táhnout Katrun – kterým směrem, na kterou stranu 3.2. Kontexty Prutena oder... báseň Potopená vesnice, přeložil V. Bložė. Nadšení (ř. en-theos-ousia) – božská inspirace. Dagas – požár, oheň. Pius XIII – papež (1800–1823) z Rězovy doby. Liaudų Vytis – jazyková improvizace Česlovase Gedgaudase na téma dvousložkového jména „Ludwig“ (Při hledání naší minulosti, 1972. 2. opravené vydání. Kaunas, 2018). Toto dílo je neopodstatněně etno-, lingvo- a religiocentrické, v otázkách jazykovědy, mytologie a dějin často diletantské. Autorovy myšlenky v této knize o temperaci nástrojů a hudbě 20. století navíc ani nestojí za diskusi – třetinu knihy lze odhodit kvůli neznalosti a další třetinu kvůli zlým úmyslům. A přece S. Geda v Sedmi letních písních cituje Č. Gedgaudase! 248 Acta Linguistica Lituanica LXXI Kalba poezijoje: filologija vs. biofilija A tehdy mi svitlo: může být pseudolingvistika dobrou poezií? Zřídka, ale může! Č. Gedgaudas se totiž nehodnotí jako badatel řídící se vědeckými metodami, nýbrž jako výjimečný erudita s hlubokým citem pro jazyk, smyslem pro improvizaci, který vnímá rozdíl mezi živostí a odumíráním jazyka, mezi morfologismy a umělými filologismy. Jen je třeba číst tu dobrou třetinu knihy. A číst ji tak, jak někdy čteme Tacita, M. Pretoria, E. Stellu, M. Strijkovského, A. Vijūka-Kojalavičiuse, a dokonce S. Daukantase nebo T. Narbutase. Proč ne? Č. Gedgaudas je podle mého názoru na těch nejlepších místech originálním básníkem! Kristupas Dovydas Vichas – vesnický učitel v Kaukėnech, příbuzný L. Rėzy, který v letech 1785–1791 poskytl přístřeší osiřelému Ludvikovi. Kails pokails ans par antars (Buď zdráv, pozdrav jednoho přes druhého) – jotvingský pozdrav (ze zápisků J. Meletia), použitý také v oratoriu Bronia Kutavičiuse Z jotvingského kamene (1983). Zbylé jotvingské, mechem porostlé kameny v Litvě – místní názvy Kirsnà, Gáilintas, Léipalingis a další (Sabaliauskas Algirdas 2002: Mes baltai. Opravené a doplněné vydání. Vilnius, 84–85). Jedminas – v roce 1810, když předkládal informace Královecké univerzitě, L. Rėza uvedl, že pochází z litevského rodu, a doplnil své jméno o litevské Gediminas (Jedminas). Změna počáteční hlásky nepřekvapuje. Kvůli německé výslovnosti se totiž v některých litevských slovech ve Východním Prusku místo slova jantar objevilo jentaras (Sabaliauskas Algirdas 1994: Odkud jsou? Vyprávění o původu slov. Vilnius: LKĮ, 101). Sūdūviai Prūsijoje – ve 13. století přemístili křižáci na Sambijský poloostrov asi 1600 lidí ze Suvalk. Od té doby se v dokumentech často objevuje název kout Sūduviai (Sabaliauskas Algirdas 2002: Mes baltai. Opravené a doplněné vydání. Vilnius, 84). Rėda – způsob života, koloběh času, řád světa (Patackas Algirdas, Žarskus Aleksandras 2002: Kniha proměn. Kaunas. Je tu také dost nevědeckosti, ale jde o dobrou lingvistickou poezii). Martynas – L. Rėzos krikšto vardas. Jonas Šliūpas (Rinktiniai raštai, 1977, p. 60, perspausdinta iš 1890 m. leistos knygos) klaidingai nurodo krikšto vardą „Jonas“, o redaktorius K. Doeika taiso klaidą. Skaldas – staroislandský básník. Výmarský génius – J. W. Goethe, jemuž L. Rėza napsal nejméně dva dopisy (Rėza Liudvikas 1965: Lietuvių liaudies dainos II, připravil A. Jovaisas. Vilnius, 356–365). Varūnė, Pakalnė – Maži kaimeliai prie Rusnės (Rėza Liudvikas 1958: Lietuvių liaudies dainos I, paruošė J. Jurginis ir B. Kmitas. Vilnius, 115). Boží psíčci, sluneční bratři – vzácný astronomický jev při západu slunce, dva odrazy po obou stranách nebeského tělesa. Sluneční bratr se někdy říká také měsíci. Įžvalgos / Insights 249 GIEDRIUS ALKAUSAS Pruské kmeny a litevská kalbūžātė – zármutek nad velkou bolestí – Litevci nedokázali pomoci bratřím ve víře a jazyce během Velkého pruského povstání. Von Štýrsko – Štýrský; ze Štýrska. Například o korunovaci Mindaugase (1253) se staral rytíř Ondřej von Štýrsko. Precentor – učitel dětí ve škole protestantského farního kostela. Ten, kdo při obřadech zpívá dříve než ostatní, rozšiřuje prostor, aby se do něj vešel zpěv všech (lat. præcantor). Kleintlav, Malá Litva – termín, který snad jako první použil Simon Grunau (Grūnavo) ve své Kronice pruské země v letech 1517–1526. 1 zlatý a 15 grošů – takovou cenu uvádí L. Rėza ve své výzvě (napsané 1817-12-23) přátelům litevské literatury za předplatné Donelaitovy knihy Roky (Rėza Ludvikas 1965: Litevské lidové písně II, připravil A. Jovaišas. Vilnius, 34; Sprindis Adolfas 1951: Literatura a umění, 5. srpna). Adresa: Dr. L. Rėza, Královec, Monetų g. 6. Doručeno 18. října 2019. GIEDRIUS ALKAUSAS Vilniaus universitetas Institut informatiky Naugarduko g. 24, LT-03225 Vilnius, Lietuva giedrius.alkauskas@||||||||mf.vu.lt 250 Acta Linguistica Lithuanica LXXI