Daukantiškas Granausko alsavimas

ROMA BONČKUTĖ Univerzita v Klaipėdě Výzkumné zaměření: dějiny litevské literatury, tvorba Simona Daukantase. DOI: https://doi.org/10.35321/all81-10 DAUKANTOVSKÉ DÝCHÁNÍ GRANAUSKASE Granauskasovo psaní dechem po Daukantasově způsobu ANOTACE Článek pojednává o vlivu Simona Daukantase (1793–1864), průkopníka litevské národní historiografie a reformátora litevského spisovného jazyka, na prózu Romualdase Granauskase (1939–2014), zejména na jeho novelu Jaučio aukojimas (1975). Analýza novely ukázala, že R. Granauskas byl ovlivněn historiografií S. Daukantase a převzal historikovy koncepce, motivy i výrazové prostředky. Pod vlivem rytmické prózy S. Daukantase vytvořil R. Granauskas ukázku prózy s osobitým rytmem. KLÍČOVÁ SLOVA: historiografie, literatura, próza, rytmus, poetika dýchání, Simonas Daukantas, Romualdas Granauskas, Juozas Baltušis. ANOTACE Článek se zabývá vlivem Simona Daukantase (1793–1864), průkopníka litevské národní historiografie a literárního reformátora, na literární tvorbu Romualdase Granauskase (1939–2014); zaměřuje se na autorovu novelu Jaučio aukojimas (1975). Analýza díla Jaučio aukojimas ukazuje, že Granauskase inspirovala historická díla Daukantase a že ve svých textech využíval jeho koncepce, výrazy a motivy. Inspirován Daukantasem uplatnil Granauskas rytmus v prozaickém textu. KLÍČOVÁ SLOVA: historiografie, literatura, próza, rytmus, poetika dýchání, Simonas Daukantas, Romualdas Granauskas, Juozas Baltušis. Články / Articles 215 ROMA BONČKUTĖ ÚVOD U příležitosti 80. výročí narození Romualda Granauskase se 10. května 2019 na gymnáziu Vytautase Mačernise v Sedě konala celostátní konference „Romualdas Granauskas – žemaitský spisovatel“, na níž jsem se podělila o své úvahy o podobné energii osobnosti a jazyka S. Daukantase a R. Granauskase¹. Při zkoumání recepce díla S. Daukantase BUDĄ Senowęs-Lė­tuwiū Kalnienū ir Žamajtiū išzraszę [...] Jokyb’s Laukys (dále jen Būdas) v litevské literatuře 19. století a na počátku 20. století jsem si všimla, že Šatrijos Ragana, která byla muzikální a měla dobrý sluch, nejprve nepřejímala myšlenky, témata ani lexikum, ale stylizovala rytmus S. Daukantase (Bončkutė 2019: 239–265). Badatelé zkoumající souvislosti hudby a literatury si všimli, že myšlenka se nejprve rodí jako určitá energie, intonace, hudební forma, pro niž se teprve následně hledá jazykové vyjádření². Takto však vzniká pouze velmi autentická literatura. Když se v hlavě rojí myšlenky jako včely, tvůrce se trápí, dokud nenajde jediné možné vyjádření zvuku myšlenky. Rytmus každého spisovatele je proto výrazem individuálního stylu. Rytmické prvky na různých úrovních textové struktury vytvářejí matrici díla, která je poznávacím znamením tvůrce. R. Granauskas o novele Jaučio aukojimas (1973/1975) řekl: „A já byl téměř šťastný: konečně jsem zvládl první část ‚Obětování býka‘! Hodila se jen taková forma, jen takový rytmus, jen taková Ezopova řeč“ (viz Daujotytė 2017: 104). Vlnění period S. Daukantase, živý jazyk a jeho zvučnost – nejvýraznější prvky stylu (viz Vengris 1938: 446–458), které se nejlépe odrážejí v rytmice věty, byly pro R. Granauskase, který měl absolutní sluch, snadno postřehnutelné a měly na něj obrovský vliv. Badatelé rytmu prózy říkají, že veškerá informace se předává ve formě rytmicky organizovaného sdělení, které, ačkoli není vyjádřeno verbálně, vytváří další význam (Гумовская 2018: 196). Rytmika textů S. Daukantase pramení nejen z pravidelného sledu fonetických zvuků, kterému věnoval velkou ¹Wilhelm von Humboldt, kterého S. Daukantas četl, zdůrazňoval živost jazyka a neustálé naplňování slov myšlenkami, které jim dodává energii. Aby se slovo stalo slovem, musí nejen získat zvukovou podobu, ale také se stát harmonickým útvarem zvuku a významu. Jazyk je chápán jako neustálý vývoj: „Man muß die Sprache nicht sowohl wie ein todtes Erzeugtes, sondern weit mehr wie eine Erzeugung ansehen“ (Jazyk je třeba chápat nikoli jako mrtvý produkt činnosti, nýbrž mnohem spíše jako činnost samu) (Humboldt 1836: 38). ²Například koncem 19. století se rozvíjela experimentální estetika a rytmus byl zkoumán jako psychofyziologický a estetický jev. Viz Fechner Gustav Theodor 1876: Vorschule der Aesthetik. Erster Theil. Leipzig, Druck und Verlag von Breitkopf & Härtel. Dostupné na internetu: https://archive.org/details/vorschu lederaes01fechgoog/page/n13; Hermann Ludwig Ferdinand von Helmholtz 1863: Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik. Friedrich Vieweg & Sohn, Braunschweig. Dostupné na internetu: http://vlp.mp iwg-berlin.mpg.de/library/data/lit3483/index_html?pn=7&ws=1.5. 216 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Granauskasovo daškentování siekė (žr. Subačius 2018), bet ir dėl kitų kalbos lygmenų bei turinio struktūrų pasikartojimų, tik jam būdingų, užburiančių, turinčių maginės galios. R. Granausko girdimoji atmintis užfiksavo istoriko teksto ritmą, kuris žadino kūrybinę energiją, kūrė vaizdinius, ir jis, rašydamas kūrinius, sudėtus į antrąją knygą (Granauskas 1975), itin daug dėmesio skyrė ritmui. Viktorija Daujotytė dosvědčuje, že „[z]ásadní pojednání o Granauskasově způsobu tvorby a o jeho díle by mělo začít Simonem Daukantasem, jeho ‚Būdasem‘“ (Daujotytė 2017: 10). Novela R. Granauskase Jaučio aukojimas patří k prvním výrazně stylově příznakovým textům spisovatele (viz: Nastopka 2002; Kelertienė 2000: 69); o rytmu jejího textu se již psalo (viz Juknaitė 2003), ale nebyl dáván do souvislosti se S. Daukantasem. Cílem této studie je prozkoumat vliv S. Daukantase na tři věty novely Jaučio aukojimas, které dosvědčily, že do litevské literatury vstoupil originální tvůrce. Studie chce také navázat na výzkum žemaitského sebeuvědomění a identity v tomto vědeckém časopise (srov. Pajėdienė 2018: 64–104). Při analýze textu se uplatňuje komparativní analýza, přístupy intertextuality a výzkum rytmu prózy³. 1. POETIKA DECHU Téma úzkého vztahu mezi rytmem řeči a individuální jazykovou strukturou i fyziologií osobnosti mě zajímá už dlouho, od chvíle, kdy jsem zaslechla verše Bulata Okudžavy: „Каждый пишет, как он слышит. / Каждый слышит, как он дышит“ (Окуджава 2001: 264), které se ozývají na stránkách deníku Juoze Baltušise, když psal o svých současnících spisovatelích, kteří „[d]ýchají mělce“ (Baltušis 2019: 409). Poetika dýchání (angl. poetics of breathing) obvykle přitahuje zájem v obdobích, kdy literatura usiluje o přerušení vazby na tradici formálních konvencí a hledá volnější vyjádření a autentičtější psaní (Heine 2019: 91–92). V takových obdobích se vrací ad fontes – ke klasickému myšlení, k velkým autorům národa. Antické rétory a autory rétorických pojednání, zejména Aristotela, Cicerona a Quintiliana, zajímalo, jak přizpůsobit strukturu řeči dýchání. Antické rétoriky pojednávaly o problému členění řeči do kratších frází s ohledem na specifika dýchání řečníka. Fráze určuje rytmus prozaického textu. Antičtí řečníci úzce spojovali rytmus a hudbu s výřečností. Platón (viz Ústavu, kniha III, IV) a Aristotelés (viz Poetiku) věnovali významu rytmu značnou pozornost. Platón se ptal, zda „ne snad proto vychovávají krásná umění, že rytmus a harmonie pronikají nejhlouběji do nitra duše a nejsilněji na ni působí? Ony samy ³ Srov.: Kazlauskienė 2015; Ramonautė 2006; Heine 2019; Гумовская 2018; Moritz 2006; Fietz 1992. Články / Articles 217 ROMA BONČKUTĖ yra grožis ir žmogų padaro gražų“ (Platonas 1981: 401d), o kitoje savo veikalo vietoje pastebėjo, kad „ritmiškumas atitinka gerą kalbėjimo stilių, o neritmiškumas – jo priešingybę. Taip pat ir gera bei prasta harmonija, jeigu, kaip ką tik sakėme, ritmas ir harmonija derinasi prie žodžių, o ne žodžiai prie jų“ (Platonas 1981, 400d). Absolutní sluch R. Granauskase mohl být nejdůležitějším rezonátorem, díky němuž v textech S. Daukantase zaslechl a spatřil obyvatele rodných zemí Ceklis, jejichž poslední oběť přinesl jejich poslední žrec. Spisovatel dosvědčil, že na počátku své tvůrčí dráhy hned nepochopil, které múze bude sloužit: literatuře, nebo hudbě. Měl skvělý sluch, dokázal slyšet ticho i dech věcí (Daujotytė 2017: 74); jako žák se ponořil do textů S. Daukantase a nejprve uslyšel jejich zvuk: „Celou svou tvorbu až do jaučio aukojimo jsem uměl nazpaměť. Po jaučio, které jsem třikrát přepracoval, jsem si řekl: ne, raději o tom budu ještě rok přemýšlet, ale téhle galeje se vzdám“ (Mustekis 2008). Ale nevzdal se. A tak je jaučio aukojimas jakousi obětí Euterpě (múze hudby), než začne sloužit Kalliopé. R. Granauskas si vybral správně, neboť později říkal: „Žiji v jazyce“, „Jsem v jazyce“, „Já sám jsem jazyk“, „Můj duch je v jazyce“ (Daujotytė 2017: 17). 2. ROMUALDAS GRANAUSKAS – IDEÁLNÍ ČTENÁŘ SIMONA DAUKANTASE Umberto Eco napsal, že četba jakéhokoli textu předpokládá spoluautorství, neboť ideální čtenář při čtení díla text dekóduje a odvádí velkou tvůrčí práci (Эко 2005: 25, 76). Spisovatel píše pro imaginárního čtenáře a s ohledem na něj volí tu či onu textovou strategii a kódy. R. Granauskas chtěl, aby čtenář rozluštil autorský zdroj stylizace textu, protože části povídky začínají epigrafy převzatými od Martynase Mažvydase a z kronik. A v samotném textu nacházíme i odkazy na S. Daukantase: [...] jak se jmenují, a oni ti upřímně a prostě odpoví: „Jaušis, Keklys, Daukantas“ (Granauskas 1975: 21). [...] a z kruhu vystoupí Jaušis, Keklys a Daukantas, kteří už pochopili, co hledáš (Granauskas 1975: 35). Když R. Granauskas psal jaučio aukojimą, nebylo snadné sehnat díla S. Daukantase. Ještě totiž nevyšly historikovy texty redigované Birutė Rokaitė-Vanagienė (mošidės, sic!) (Daukantas 1976a, b). Jak naznačuje povídka, čerpající z textů S. Daukantase, spisovatel nejspíš četl některou ze starších verzí Būdas (Daukantas 1893; 1935; 1955), snad vydání Darbay připravené Biržiškas a vydané v roce 1929. 218 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas senųjų Lietuvių yr Žemayziu 1822 (dále jen Darbai) (Daukantas 1929). Historikům pomohly při rekonstrukci světa starověkého Litevce kroniky a díla soudobých historiků. S. Daukantas, který přečetl mnoho historických pramenů v různých jazycích, se z pozice subjektu dějin pustil do popisu litevského charakteru a minulosti a vytvořil první historicky revizionistický text. Ve snaze utvořit vzor litevské identity a základ moderní litevské komunity často prameny reinterpretoval a měnil kauzalitu faktů i hodnotovou orientaci. Podobně i R. Granauskas podle slov V. Daujotytė prohlásil, že je třeba „[p]sat ne tak, jak to bylo, protože nikdo neví, jak; psát tak, jak to nebylo, ale jak to být mohlo“ (Daujotytė 2017: 43). S. Daukantase Būdas se pro R. Granauskase stal místem, kde nacházel témata, i vzorem vážného vyprávění. Toto historikovo dílo spisovateli pomohlo rekonstruovat poslední oběť posledního žrece. Samotné slovo „oběť“ a jeho odvozeniny se k nám dostaly od S. Daukantase (Kabašinskaitė 2016: 61–79) a následující pasáž z Būdas mohla být inspirací: Ve čtvrtém [století] se v palangském lese na Gintio svahu, nikoli na posledních hranicích Kuronska, za vlády posledních Kuršů-Kurů, ukrývali ti, kteří ještě nebyli pokřtěni, a prchali do Žemaitije, Pruska a Žemgalie, jak připomínají kronikáři, kteří vzpomínají na své šťastné dny a říkají si, že byli kdysi bratry (Daukantas 1845: 109). V Būdas jsou popsány svatyně („Toie žinžio amžina ugnės rusiesi angarbies Dijwou, nu ko reges ir pate salą kaip szwentą wijtą, kórioje ugnis rusie [...]“, s. 101) i jejich stavby (viz Daukantas 1845: 105), žreci, obětiště a obřady atd. V povídce R. Granauskase je popsáno převládající téma Būdas: vztah Litevce k rodnému místu, jeho vrozená schopnost pozorně vnímat přírodu, žít v souladu s okolním prostředím a čerpat sílu a energii ze slunce, ohně, větru, země, stromů a vody. Všechny nejdůležitější živly světa – vzduch, země, oheň a voda – tvoří základ vyprávění v Būdas i v povídce. S. Daukantas věnoval velkou pozornost předmluvě k Būdas, která má dokonce devět stran. Jak poznamenala Moreno Bonda, historik se ve své předmluvě „zapojil do evropských historických debat“ (Leparskienė 2019: 5). Při psaní předmluvy měl na S. Daukantase velký vliv spis Johanna Gottfrieda Herdera Ideje k filozofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit). J. Herder je zakladatelem filosofie dějin a kulturních studií; ve svých dílech vycházel z prací mnoha těchto autorů a snil o době, kdy budou objeveny zákonitosti vývoje země. Dějiny lidstva chápal jako součást systému celé země, jako okamžik dlouhého kosmologického procesu. Svět je makrokosmos, člověk mikrokosmos a mezi nimi existuje analogický vztah (Zusi 2007: 89–97). Lidé se dlouhým pobytem na jednom místě sžívají s prostředím, které určuje jejich způsob života i myšlení. Národy, přestože kdysi měly stejné předky, se od sebe liší Straipsniai / Articles 219 ROMA BONČKUTĖ od ostatních proto, že dlouho žili na různých místech a za různých podmínek. Ozvěna této J. G. Herderovy koncepce organické kultury, poprvé podané v litevštině v předmluvě k Būdas, je slyšet na začátku povídky R. Granauskase: sám vidíš: bosé tvé nohy, šlapající po těch jehličkách, stínech, stopách zvířat: ty, kteří ještě běhají po lese, kteří za měsíčního svitu křičí, vyjí, lámou si rohy o kmeny, později sami zemřou nebo budou zabiti, na jejich stopách zůstanou další stopy: zvířat, lidí, jehličí, větví, stínů, tenkých vidlic, snad nějaké strakaté pírko malého ptáčka (Granauskas 1975: 5). Kněz R. Granauskase, stejně jako dávní Litevci popsaní S. Daukantasem, raději žije v lesích se zvěří, než aby se ptal cizího boha, kterého „dědové a pradědové“ nenáviděli, jak říká i spisovatel, přebíraje historikovo sousloví (Granauskas 1975: 16). Z Būdas je převzat život kněze z povídky hluboko v lese: Proto mu říkali Wiespatio, protože jen on sám všechno věděl, mohl a uměl; kdo za ním chtěl přijít a poradit se, nikdy nemohl vstoupit do jeho domu, neboť musel v lese čekat, až dostane odpověď od jiných kněží nebo jeho služebníků. Obvykle se lidem ukazoval velmi zřídka, a ten, kdo ho jednou spatřil, se považoval za šťastnějšího, a ten, kdo se dotkl lemu jeho šatu, měl za to, že ho již poznal: neboť žil skrytě sám hluboko v posvátném lese (Daukantas 1845: 121). V S. Daukantasově Būdas se častý leitmotiv svobody objevuje na prvních stránkách povídky („věčnou touhou být svobodný“ (Granauskas 1975: 6)). Kněz si přikazuje: „utíkej, utíkej hlouběji do lesa, abys nezemřel, dokud jsou tu ještě jiní lidé“ (Granauskas 1975: 10). Kněz z povídky jde „dál do lesa, do toho velkého mihotání listí, trávy, stébel a kmenů, do mihotání stínů, do mihotání jehličí na úzké zvířecí stezce“ (Granauskas 1975: 7), protože jen les patří Litevcům. V S. Daukantasových Darbose nacházíme možnou předlohu: „A jiní se ještě odtrhnuvše, byť po známých sobě stezkách lesa pomalu chodili“ (Daukantas 1929: 126). Z Darby jsou do povídky převzaty i nepřímé citace o vypalování vesnic a hradů („Nejednou litevský král, obklíčený, ustupoval před nepřáteli, přičemž viděl své vesnice a hrady hořet v plamenech“ (Daukantas 1929: 84) ← „ačkoli tam mnohokrát hořely vesnice a hrady“ (Granauskas 1975: 14)), o smrtícím spojení nepřátelského železa a ohně: „Co potkali, to mečem a ohněm ničili“ (Daukantas 1929: 143); výraz „oheň a železo“ však nacházíme v Būdas jako „ohně železo“ (Daukantas 1845: 138) → „oheň a železo se slily v jedno, znamenají smrt“ (Granauskas 1975: 7). V povídce R. Granauskase se na kněze obracejí citátem z Būdas: 220 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas TABULKA 1. Nepřímý citát z Būdas v povídce R. Granauskase Būdas Jaučio aukojimas Sedmdesáti- či osmdesátiletý stařec mohl již jen...; tak se člověku takového věku říkalo „bílá hlavo“: neboť i dnes Litevec nebo Žemait, když oslovuje Pána, krále, knížete či milostivého vladaře, říká: „Pane, přišli jsme k tvé bílé hlavě pro radu“ (s. 123). zdráv buď, knězi, přišli jsme k tvé bílé hlavě (s. 13). Z Būdas se do povídky přenesli krivaiové, lesy, posvátné dubiny, morové rány, prameny, vyschlé jezero, svět smrčin a olšin, Perkúnův oheň, lesní včely, užovky… Teoretikové intertextuality při úvahách o roli čtenáře jako spoluautora zdůrazňují, že čtenář, který dokáže odhalit co nejvíce z autorova textu, má s ním mnoho podobných osobních rysů a jejich kognitivní systémy se shodují (Кузьмина 1999: 62). Nejprve je třeba stručně připomenout, že S. Daukantas i R. Granauskas jsou Žemaité, oba obyvatelé severozápadní Litvy a uživatelé téhož jazyka. Parafrázujeme-li Jūratė Sprindytė, lze říci, že je nespojuje jen „žemaitský substrát (zakotvení v rodném kraji, krajina a názvy míst, městeček a vodních ploch, způsob mluvy“ (Sprindytė 2019: 218), nýbrž také podobná povaha a životní zkušenost. V eseji Dylika juodvarnių, apie Daukantą lakstančių spisovatel vzpomíná na svůj první dojem ze S. Daukantase: Psali mým nářečím, to znamená, že stejně jako já si mysleli, že tomu ostatní neporozumějí; sám jsem si vymyslel, že jsou všichni z Mosėdisu, sám jsem jasně viděl, jak Daukantase – stejně velkého jako já – veze otec na koních přes Mosėdis do Kalvarije; nevím, kde zastavili, aby ty koně napojili: tamhle na cestě do Šačiai, hned za městečkem, u škol; dokonce vím, že jeden kůň byl ryzák a druhý hnědák a jednou měl na čele bílou hvězdu jako eso v kartách. Takové věci jsou opravdu moje, není třeba o nich všem vyprávět, [...] (Granauskas 2015: 34). Je pravděpodobné, že taková mohla být i cesta S. Daukantase, jak ji spisovatel popsal. Všimněme si, že spisovatel „vidí“, že hnědák, který vezl S. Daukantase do školy, měl na čele bílou hvězdu, zatímco historik vytvořil pseudonym Būdo ze jména svého dědečka Jokūbase a ze slova Lauks: „Lauks – to je ‚zvíře s bílou skvrnou na čele‘“ (viz Razauskas 2008: 86). Nelze ověřit, zda si spisovatel při zmínce o hnědákovi s bílou hvězdou vybavil pseudonym Jokūbase Laukse, ale „laukis“ v obou textech nám umožňuje postřehnout, že vnímali starobylost litevského jazyka, Straipsniai / Articles 221 ROMA BONČKUTĖ ochranu své duše, a proto dokázali spojit dějiny a práci s jazykem. Předkové starých Litevců, jak říká S. Daukantas, „Indijonys“, ještě nezačali vytvářet spojení jazyka a těla, jak o tom svědčí dochované texty: Neboť staré písemnosti uváděly, že země litevských horalů a Žemaitů byla zemí lopičů: vždyť spisy jejich kněží, nalezené tam v naší době, nám ukazují, že ti Indijonys byli kdysi našimi předky; neboť jazyk těchto spisů se neshoduje s žádným z jazyků, které jsou dnes známy, tak jako s jazykem horalů a Žemaitů (Daukantas 1845: 8). S. Daukantas se zajímal o sanskrt a sledoval práce západoevropských vědců na toto téma. Mohl číst o blízkosti sanskrtu zvukům přírody, o jejich důležitosti pro udržování lidské energie, sil atd. Jak známo, děti získávají od matek cit pro jazyk, mluví jejich slovy a broukají si písničky. Texty S. Daukantase dovolují usuzovat, že se ztotožňoval spíše s matčinou linií Odů, která se mohla spojovat s legendárním Odinem. Je třeba upozornit, že v dopisech Teodorui Narbutui (Daukantas 1998: 500) a Būdė opakovaně zmiňoval Odina jako praotce litevských knížat a zdůrazňoval jeho význam: Druhé nařízení měl Odins. Žil v osmém století před narozením Krista; své sídlo měl na břehu Daugavy, v pevnosti, která se jmenovala AĢar. Tento Odins si podmanil Švédy a ovládl celý sever; vydal se do světa s novými zákony, přikázal lidem válčit s nepřáteli a ctít Boha (Daukantas 1845: 174). Matka byla výjimečná osobnost, S. Daukantas si jí vážil a miloval ji. Když byly Simonasovi dva roky, rodina Daukantasových se účastnila Kosciuszkova povstání a podnikla výpravu do Liepāji. V rodině se vyprávělo, že Daukantienė vozila povstalcům jídlo. Ženu jako jednu z možných adresátek uvedl S. Daukantas ve svém prvním díle: „Odpovídám svým hanobitelům, že nepíšu pro muže a hlavy, nýbrž pro ty matky, které dokážou svým dětem vyprávět o činech jejich dědů a pradědů: bez písemností na mnohé zapomeňte“ (Daukantas 1929: 13). Būdė se zdůrazňuje význam matky pro zachování litevského jazyka a matčina rodová linie předků je připomínána na více místech textu. Zásluhou S. Daukantase byla matka roku 1847 pohřbena v Lenkimai u kostela, kde byli od 19. století pohřbíváni pouze zasloužilí lidé. Tato autobiografičnost vede k úvahám a domněnce, že zárodky S. Daukantasova rozhodnutí věnovat se studiu dějin vznikly v rodině, když naslouchal vyprávěním o význačných předcích. Matka S. Daukantase tedy byla, soudě podle příjmení, potomkem výjimečných předků. Příjmení ukazuje, že rod mohl 22 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas být znalých. Podobně jako Vydūnas od své matky Marije Ašmonaitė slýchal, že „rodina je přímým potomkem rodu posledních litevských znalců (kriviů)“ (Palijanskaitė 2018: 27). R. Granauskas při psaní Jaučio aukojimą „zakusil zázrak převtělení, jako by skutečně byl starým kuršským znalcem“ (Daujotė 2017: 11). Jeho „[m]atka přece jen byla – už stará, žila s ním. V ulici Gerosios Vilties: neměla slepice, z balkonu krmila holuby, psům kupovala na celý den bochník“ (Daujotė 2017: 95), uměla mluvit s ptáky... Oběma je matky naučily vidět a pojmenovat to, co vidí. Pod vlivem matky jeden zasvětil celý život dějinám, druhý „strávil celý život na svých rodných místech“ a ve svých dílech popisoval Šauklii a jejich obyvatele. Slovo matka, manželka, se v textech S. Daukantase vyskytuje často. Z kronik a od jiných historiků převzal názor, že ve staré litevské rodině muž svou ženu ctil a choval k ní úctu a lásku („Par wis tamį dakti motriškos skotės pasėlgį, kóres wissą žmonystą wedę, nu kó kap sakau žmonomis wadinos“ (Daukantas 1845: 61)). Muži svým ženám důvěřovali a ony po odchodu manžela do války nebyly jen nositelkami hospodářství, ale také jeho obránkyněmi. S. Daukantas vytvořil zobecňující spojení litevská žena, kterému přisuzuje stejný význam jako slovu člověk: „Toie dėna galėję regėti kas par Lietuvos žmona yra, kori savo išmintį gudrybė, bóbė ir mandagómo bei sweinómo ir bųló wissas šios pasalės žmonas prano“ (Daukantas 1845: 54). R. Granauskas ve svých textech jakoby pokračuje v příběhu litevských žen: muži obětují, ženy se obětují. Jak si všimla Violeta Kelertienė, „...Granauskas zdůrazňuje kontinuitu ženské linie“. Muži odcházeli do války a ženy zůstávaly doma, staraly se o hospodářství a děti, a bylo-li třeba, bránily je; proto byla „povýšena až ke Kristu, ukřižovanému na kříži utrpení lidstva“ (Kelertienė 2006: 142). Kairienė R. Granauskase je jakoby celá mytická Litva. Žemaitija je krajem se silnými energetickými zónami, oplývá znaky historické krajiny, na které S. Daukantas ve svých dílech upozorňoval. Jakou hrdost asi pocítil mladý Romualdas, když si přečetl, že název Mosėdis se odvozuje od starého žemaitského slova medė, les, který historik spojoval se jménem „Massagetai“ předků Litevců: Neboť písaři, kteří psali latinsky, vždy nazývali Litevce, Horalce a Žemaity jejich starými jmény, jak žili v dávných dobách, totiž: Gety, Massagety a Samagety, podle toho, zda žili v lesích nebo na jejich okraji. Někdy Tráky. U Łasickise se v latinském spise z roku 1564 o žemaitských bozích píše, že Žemaité přišli od Dunaje nebo od Isru, putovali lesem a tam se usadili; vždyť obyvatelé někdejšího rodu Guntinů dodnes říkají Mases a místo Mosėdis se tak stále nazývá, od slova medė či mežė, tedy les (Daukantas 1845: 10). Straipsniai / Articles 223 ROMA BONČKUTĖ Vladimír Toporov při zkoumání jednoty antropokálních oblastí Středomoří zdůraznil, že zvláštní místo bývalo vždy humanizováno ve snaze uchovat památku hrdiny hodného připomínání. Pouze poznamenal, že není snadné určit, co bylo důležité: zda člověk propůjčoval místu význam, nebo zda důležité místo dostalo jméno významného hrdiny (Топоров 1993: 73). Ať už to bylo jakkoli, pojmenováním se místo přenášelo, stávalo se novým místem a získávalo genus loci – když přijme ducha a jako by zapouštělo kořeny, usazovalo se. S. Daukantas nazval Žmuď srdcem Litvy. Pro S. Daukantase nebyla minulost dávných předků; pro R. Granauskase minulost zahrnovala i S. Daukantase, i předky. Slovní čas S. Daukantase spisovatele dostihl: znovu byli Litevci na vlastní půdě podrobeni silnějšími a početnějšími přistěhovalci; kdysi se tito kryli knihou víry, tentokrát tvrdí, že žaganyje guberni jsou odedávna slovanskými zeměmi... a Litevec stále slouží cizímu pánovi. Obrazy starověkého litevského otroctví a svobody, které vytvořil S. Daukantas, byly pro R. Granauskase příhodné a stále jsou; staly se pro něj předobrazy, neboť jej přitahovala myšlenka „napsat rozsáhlejší dílo o nejtěžším zlomu, který prožili Litevci a další baltské kmeny – o ztrátě staré víry“ (Daujotytė 2017: 107). Oba byli nejen obdivováni v severní Žmudi, oba byli nejen výraznými představiteli zemitého bytí, oba byli „lidé sami za sebe“, neboť šlechtická krev předků toužila po svobodě. Saulius Pivoras spočítal, že ve spise S. Daukantase Darbose se slovo laisvė (liuosybė) (svoboda) vyskytuje 76krát, v Būdė 32krát a v Istorije žemaitiškoje, jejíž americké vydání Lietuvos istorija (sv. 1, 1895; sv. 2, 1897) mohl snad také číst R. Granauskas, 222krát (Pivoras 2018: 94). O šlechtickém původu S. Daukantase svědčí nejen dochované dokumenty (Janulaitis 1913: 244–284), ale také jeho vystupování, které se odráží v textech. S. Daukantas psal na začátku svých děl jako epigraf výrok Dionýsia z Halikarnássu Non est generosum hominum res alienas quaerere et pati suas per ignorantiam amitti (Ušlechtilí lidé se nevrhají na cizí věci a nestrpí, aby jejich vlastní kvůli nedbalosti zanikly), protože tak nejen sám smýšlel, ale chtěl o tom přesvědčit i ostatní. V textech obou jsou hlavními složkami litevské krajiny les, stromy, ptáci, slunce, tráva, dům, hřbitůvek, stezka, cesta a voda. S. Daukantas vytvořil dějiny Litevců – národa lesní civilizace. Les (nazývaný také miškas, medė, šilas, lieknas, tankynas, liepenas, pušynas, eglynas, beržynas, ąžuolynas, žarnai...), jakožto obydlí dávných Litevců, je jedním z nejdůležitějších leitmotivů. Les je přístřeším, ochráncem před nepřáteli, zdrojem potravy, oděvu a dalších životních potřeb i nositelem bohatství; poskytuje rovněž duchovní potřeby, neboť se v něm nacházejí příbytky božstev, sídla bohů a úložiště věčného ohně; konají se zde náboženské obřady a obětiny bohům. Psaní R. Granauskase je podle V. Daujotytė určováno místem: 24 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas Je třeba být na průsečíku vlastního místa a času, ve vlastních smyslových, jazykových a všezahrnujících estetických zónách zkušenosti, aby vznikla taková hustota textu a takový tlak na skutečnost, že to skutečnost nevydrží a pukne, a v této prasklině, trhlině, mezeře či pouhé škvíře se objeví něco jiného než obvyklého: jiné dimenze, jiné vztahy, zkrátka něco jiného, co běžná skutečnost nedokáže vysvětlit. V tom spočívají prvky magického realismu či metafyzické aspekty Granauskasovy tvorby (Daujotytė 2017: 67). S. Daukantas ve všech svých dílech zdůrazňoval, že ten, kdo se nevzdává vlastního jazyka, uchovává si svobodu. Dobyvatelé tě mohou zavřít do „manelů“, ale nemohou ti vzít vnitřní duchovní svobodu a identitu, která se projevuje především jazykem. S. Daukantas opustil rodný domov ještě jako dospívající, zanechal v něm i jazykové prostředí, měnil místa, práci i přátele, ale zachoval si mateřský jazyk a s nesmírným úsilím zdokonaloval svůj psaný jazyk, přičemž vycházel z živé řeči. Především jako potenciální zdroj litevského jazyka odmítal texty náboženské literatury, které nevyhovovaly kritériím živosti jazyka: Je to ještě podivuhodnější, že ona starobylost našeho jazyka nebyla nalezena v našich tělech po tisíce let až do dnešního dne; neboť naše moudré matky z Aukštaitije a Žmudi ve svých hnízdech v lesních chaloupkách, když dnes ještě posílají své děti do světa a dávají jim znamení, říkají: „Zemři, dítě, nebo buď řádným člověkem, a svou starou řeč nám zachovej“, ony tak uchovaly náš starobylý jazyk, jímž se jejich děti mohou dodnes chlubit a pyšnit (Daukantas 1845: 8). 3. STYLIZACE RYTMU SIMONA DAUKANTASE S. Daukantas, ovlivněn myšlenkami romantismu, věnoval velkou pozornost zvuku, který utváří melodičnost jazyka. „Protože hudba připadala romantikům ideálním jazykem umění“ (Josipovici 2003: 233), vytvářeli nejen melodickou poezii, ale také prózu. S. Daukantas se při snaze užívat v textu živý jazyk pokoušel najít způsob, jak ve struktuře věty zachytit přirozený rytmus řeči. Věnoval proto velkou pozornost nejen zvukové stránce, ale také větnému úseku, jenž určoval individuální rytmus dýchání. Z hlediska rytmu jsou nejsilnější místa v textech S. Daukantase ta, v nichž popisuje lesy, kterými pravděpodobně chodíval s otcem, jež si dobře pamatoval a po nichž se mu stýskalo a jejichž popisy v něm vyvolávaly estetické potěšení (zvýraznil – R. B.): Stručně řečeno // jedna kupa borovic, další husté smrčiny a konopiny v houštině // a mezi nimi stromy březové, lipové, javorové, dubové, osikové joria-wo // a vlna se valí do oblak mračící se. // Když se zvedají stoupají // přes vesnici či les Straipsniai / Articles 225 ROMA BONČKUTĖ po údolní cestě putoval, // neboť tam všichni nebyli; // čas mezi dnem a nocí jen tam tušil // a z hukotu hlasů naslouchal // nebo po medu květy hledal, // den slunce a v noci hvězdy i měsíc za listy neviděl; // neboť všude tam věčná noc vládla, // listí opadalo // a v zimě poutníci po cestě hvězd jen šli // neboť zabloudivší potůček i hvězdy cestu ukazovaly. // už pominula tam // a čekala, až bosýma nohama své domy zase najde. // Když se žita zelenala, // déšť ustával, // tam neuschla, // ani z rosy po květech nevysychala; // proto nikdy nevysychající bažiny a prameny, které nedostávají sluneční paprsek, od věků bublaly, // ty ani za největšího sucha nikdy nevyschly (Daukantas 1845: 14). Citový vztah S. Daukanta k přírodě dětství a k minulosti starých Litevců ovlivňuje rytmus textu, který je vždy podmíněn strukturou konkrétního jazyka a lidskou fyziologií (Kazlauskienė 2015: 87). Rytmiku věty se učil od antických autorů, Kristijonase Donelaitise a jeho Metų, i z lidových písní. Dlouhá historikova souvětí se rozpadají do zvučných frází, které často připomínají donelaitovský hexametr (viz Bončkutė 2015: 222–245). Z výše uvedeného citátu je patrné, jak S. Daukantas vytváří rytmus. Ve frázi opakuje hlásky a různé tvary přechodníků, které někdy nahrazoval tvary příčestí. Z uvedeného citátu je patrné, že rytmus se žene vpřed díky slovesům a tvarům příčestí, jež pomáhají slovu zazářit nečekaným výrazem. Zvuková stránka textu rozechvívá čtenářovy city a kompenzuje ztráty významu, k nimž dochází kvůli složitosti textu. Je zřejmé, že estetická informace, která vyvolává v recipientovi pocity, se předává nejen jazykovými znaky, ale také rytmem textu. Estetická informace je vnímána subjektivně s ohledem na totožnost individuální psychologie a kognitivní soustavy odesílatele a příjemce. Subjektivní informace obsažená v rytmické struktuře textu zprostředkovává čtenáři autorův osobní vztah k zobrazovaným věcem, odhaluje originální interpretaci informace na obsahové rovině a kompenzuje ztráty objektivní informace, pokud recipient nedekóduje jiné roviny textu (Гумовская 2018: 195). R. Granauskas převzal sluch S. Daukanta; původ rytmu a umělecký celek textu popisují, jak se sdělení předává nejen slovy, ale také rytmem. Například následující citát jako ozvěna opakuje dříve citovaná slova S. Daukanta: i když celé ráno a celý den, až do večera, prodíráš se za nimi houštinami, // brodíš se brody // nebo se, zalitý potem, // škrábeš do strmého svahu // a cítíš, // jak ubývají poslední síly // ve svalech vysušených stářím, // – oni to chápou, // možná dokonce 4 „Diskrétnost procesu, jeho přerušovanost a obnovování, opakování určitých jevů se nazývá rytmus“ (Kazlauskienė 2015: 8). 26 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas více chápou, // protože mlčí, // když jim odhodíš chléb, // mlčí, // když si znovu leháš do trávy, // a teprve později ses ptal // už trochu klidnější (Granauskas 1975: 21). Zvukovou stránku povídky R. Granauska určují tytéž prvky, tedy opakování na úrovni fonetiky, lexika a morfologických tvarů a záměna míst podmětu a přísudku. Rádi bychom uvedli ještě jeden citát z povídky: a všechno, co jsi vzal, // stále ještě neseš v rukou, // ale to ještě nebylo ono, // ono skutečné ono, v něm je jen ticho, mihotání lesa, voda, střep a jedna tvá ruka, // v níž ten střep držíš, // – napůl vyschlá ruka starého člověka s vystouplými žilami pod hnědou opálenou kůží, // ačkoli se vyhýbáš delším procházkám na slunci, po mýtinách a pasekách, // kde se chvěje horkem vzduch // nebo jsou tak daleko vidět modré a zelené lesy, řeky, kopce, kamenité stráně, vyschlé údolí jezera s červenými rybími tůněmi, které se nad ním stále třpytí jako okvětní lístky [...] (Granauskas 1975: 8–9). Je patrné, že změna pořadí podmětu a přísudku v obratech „je jen ticho“, „vzduch se chvěje“, „jsou vidět lesy...“ představuje body určující rytmus větných úseků; od nich se fráze začínají prodlužovat a „[n]epřerušovaný, v koncových rytmických vlnách se valící proud řeči, vyjadřující svět myšlenek žrece, získává samostatný smysl; řeč jako živel, jako nepřetržitý rytmus, který spojuje svět, vesmír a člověka v nevyslovitelnou jednotu a dává člověku pocit síly a věčnosti“ (Juknaitė 2003: 5). S. Daukantas nejen reinterpretoval prameny, ale také se snažil co nejvíce přiblížit výrazové prostředky textu živé litevštině. Podle jeho názoru má každý jazyk vlastní, neopakovatelná pravidla spojování slov, která odrážejí jedinečný charakter národa; vyprávění historických pramenů či citování z nich proto muselo odpovídat systému litevského jazyka. Intelektuálnost a polyfoničnost, charakteristické pro díla S. Daukanta, se objevují v textu R. Granauska: autor navazuje dialog s mnoha přečtenými texty (viz Natopka 2002), avšak z hlediska užitého jazyka je silný vliv S. Daukanta zřetelný, zejména ve struktuře rytmu textu. Daukantovy texty byly pro spisovatele dobrou látkou, aby se „převtělil“, spatřil a přehodnotil svůj vlastní způsob vyjadřování a pod vlivem textů nalezl vlastní rytmus řeči. Loreta Mačianskaitė, která psala o vlivu Juoza Baltuše na Icchoka Merase, si povšimla: Hypoteticky předpokládáme, že to, kvůli čemu se Baltuš čte – opakování obrazů na principu refrénu, filmové flashback, rytmus a symetrie úseků – se naučil z Merových děl, zatímco některé prvky pocházejí od Granauska, Šavelise, Bronia Radzevičiuse, Saulia Šaltenise a dalších mistrů lyrické prózy (Mačianskaitė 2010: 120). Straipsniai / Articles 227 ROMA BONČKUTĖ J. Baltušis ve svých denících nejednou zmiňoval R. Granauskase, sledoval jeho tvorbu a velmi si jí cenil, pomáhal mu vykročit na jeho první cestu: Zatímco pokusy R. Granauskase v próze zaujmou a osloví, Saulius Šaltenis se svou „Oříškovou buchtou“ (Riešutų duona) značně zklame (Baltušis 2018: 610). Redakce „Komjaunimo tiesa“ mi poslala k cenzurnímu posouzení povídku Romualdase Granauskase „Telecí oko“, kterou chtěla otisknout, ale bojí se, a požádala mě, abych napsal jakýsi úvod, pár slov. Povídka je napsána talentovaně, ale úvod se psát nechystám: všechno je velmi nejasné, je tam mnoho nevhodných narážek, za které může autor dostat výprask. Raději si s ním promluvím osobně. Tak to pro něj bude lepší. Je třeba tohoto mladého spisovatele šetřit. Je opravdu talentovaný (Baltušis 2018: 699). Noviny přinesly dobrou zprávu: Romualdu Granauskasovi byla udělena literární cena nesoucí jméno Žemaitė za povídku „Polední díl“, tu samou, jejíž otištění jsem loni vřele doporučil v časopise „Jaunimo gretos“ a která vyšla právě díky tomuto doporučení (Baltušis 2018: 782). J. Baltušis litoval, že nakladatelství Vaga odmítlo knihu R. Granauskase, předanou k vydání v roce 1973 (Baltušis 2018: 705). Jeho pozornost věnovaná R. Granauskasovi umožňuje přijmout myšlenku L. Mačianskaitė, že J. Baltušis v pozdní próze přejímal i z R. Granauskase. S. Daukantase, R. Granauskase a J. Baltušise geneticky spojuje nejen zájem o rytmus, ale i o litevskou přírodu. Oba Žemaité souhlasili s Aukštaitijcem J. Baltušisem, že „ztrácíme-li přímé, bezprostřední spojení s přírodou, ztrácíme nesrovnatelně víc než přírodu. Ztrácíme smysl svého života“ (Baltušis 2018: 1013). 4. SHRNUTÍ Výzkum založený na pojetí asavimo poietos (angl. poetics of breathing), které se objevuje již v antických rétorikách, ukázal, že R. Granauskas se na začátku své tvůrčí dráhy seznámil s díly S. Daukantase a rozpoznal v nich žemaitské myšlení a řeč, vyjádřené v obsahu děl, autentických historikových formulacích, struktuře vět a rytmu period, a významně je stylizoval, čímž v novele Jaučio aukojimas vytvořil osobitý příklad dýchání. R. Granauskas v novele dvakrát zmínil příjmení S. Daukantase, a dal tak čtenáři klíč k dekódování. Obsah, motivy, slovní zásoba a rytmus novely, poznamenané S. Daukantasem, pomáhají čtenáři lépe porozumět spisovatelově myšlence s využitím historikových textů. Rytmická próza R. Granauskase – hlavní prvek autentického vyjádření – ovlivnila jeho současníky, především J. Baltušise, tento postřeh je však třeba podrobněji prozkoumat. 228 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Daukantiškas Granausko alsavimas PRAMENY A LITERATURA Aristotelis 1990: Poetika. – Aristotelis. Rinktiniai raštai, sudarė Antanas Rybelis, redagavo Ramutė Rybelienė. Vilnius: Mintis. Baltušis Juozas 2019: Vietoj dienoraščio. 1970–1975. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla. Bončkutė Roma 2015: Kristijono Donelaičio įtaka Simono Daukanto kalbai. – Knygotyra 64, 222–245 Bončkutė Roma 2019: Simono Daukanto pėdsakas Šatrijos Raganos kūryboje. – Lietuvių katalikų mokslo akademijos metraštis 42, 151–177. Daujotė Viktorija 2017: Granas: įtrūkstanti tikrovė. Vilnius: Odilė. Daukantas Simonas 1929: Darbai senųjų Lietuvių yr Žemaičių 1822, spaudai paruošė Vaclovas ir Mykolas Biržiškai. Kaunas: „Spindulio“ bendrovės spaustuvė. Daukantas Simonas 1955: Būdas senovės lietuvių ir žemaičių. – Rinktiniai raštai, sudarė Meilė Lukšienė, tekstą paruošė Zigmas Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 155–246. Daukantas Simonas 1976a: Raštai 1, tekstą paruošė Birutė Vanagienė, sudarė, įvadą ir paaiškinimus parašė Vytautas Merkys. Vilnius: Vaga. Daukantas Simonas 1976b: Raštai 2, tekstą paruošė Birutė Vanagienė, sudarė, įvadą ir paaiškinimus parašė Vytautas Merkys. Vilnius: Vaga. Juknaitė Vanda 2003: Romualdo Granausko prozos modernumas. Metodinis leidinys, aprobavo VPU Lituanistikos fakulteto Lietuvių literatūros katedra 2003 10 28. Vilnius: VPU. Fietz Rudolf 1992: Medienphilosophie: Musik, Sprache und Schrift bei Friedrich Nietzsche. Würzburg: Königshausen und Neumann. Prieiga internete: https://books.google.de/books?id=Tx_daxiWAAc&printsec=copyright&hl=de#v=onepage&q&f=false. Granauskas Romualdas 1975: Jaučio aukimas. – Duonos valgytojai. Apysaka ir apakymas. Vilnius: Vaga, 5–69. Hollander Hans 1967: Die Musik in der Kulturgeschichte des 19. und 20. Jahrhunderts. Köln: Volk. Heine Stefanie 2019: Ebb and Flow: Breath-Writing from Ancient Rhetoric to Jack Kerouac and Allen Ginsberg. – Reading Breath in Literature. Palgrave Studies in Literature, Science and Medicine, 91–112. Prieiga internete: https://www.researchgate.net/publication/32812945_Ebb_and_Flow_Breath-Writing_from_Ancient_Rhetoric_to_Jack_Kerouac_and_Allen_Ginsberg. Straipsniai / Articles 229 ROMA BONČKUTĖ Humboldt von Wilhelm: 1836: Übergang zur näheren Betrachtung der Sprache. – Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihren Einfluß auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts. Faksimile-Druck nach Dümmlers Original-Ausgabe. Preiga internete: https://archive.org/stream/berdieverschied00humbgoog#page/n19/mode/2up. Janulaitis Augustinas 1913: Simanas Daukantas. Jo gyvenimas, darbai ir vargai (1793–1864). – Lietuvių tauta 2(sąs. 2), 244–284. Josipovici Gabriel 2003: Modernizmas ir romantizmas. – Pasaulis ir knyga. Vilnius: ALK Mintis. Kabašinskaitė Birutė 2016: Dar kartą apie lie. auka kilmę. – Baltistica LI(1), 61–79. Kazlauskienė Asta 2015: Pirminio lietuvių kalbos ritmo dėsningumai. Vytauto Didžiojo universitetas. Prieiga internete: http://talpykla.elaba.lt/elaba-fedora/objects/elaba:8285639/datastreams/MAIN/content. Kelertienė Violeta 2000: Romualdui G., kurio nebuvo: apie percepciją, pokštus ir buvimą. – Romualdas Grausnas. Kūrybos studijos ir interpretacijos. Atspindžiai, sud. Rimas Žilinskas. Vilnius: Baltos lankos, 69–78. Kelertienė Violeta 2006: Kita vertus... Straipsniai apie lietuvių literatūrą. Vilnius: Baltos lankos. Leparskienė Lina 2019: Simono Daukanto istorija – Simono Daukantas istorija. – Būdas [Liaudies kultūra] 3, 1–7. Mačianskaitė Loreta 2010: Klasikas Juozas Baltušis šalia autsaiderio Icho Mero. – Litunistica 1–4(79–82), 116–128. Moritz Julia 2006: Die musikalische Dimension der Sprachkunst Hermann Hesse, neu gelesen. Dissertation zur Erlangung des Grades der Doktorin der Philosophie beim Fachbereich Sprach-, Literatur- und Medienwissenschaft der Universität Hamburg. Preiga internete: http://ediss.sub.uni-hamburg.de/volltexte/2006/2765/pdf/Disertation.pdf Mustekis Audrius 2008: Rašytojas R. Grauskas: „kaip vergas prie girių“. – Lietuvos žinios, vasario 12 d. Prieiga internete: https://www.delfi.lt/kultura/naujienos/rasytojas-grauskas-kaip-vergas-prie-ginu.d?id=15944273. Nastopka Kęstutis 2002: Paskutinis aukojimas. – Kęstutis Nastopka. Reikšmių poetika. Semioti kos bandymai. Vilnius: Baltos lankos, 217–230. Pajėdienė Jūratė 2018: Žemaitiškos tapatybės raiška: dėlonė iš Kretingos tarmės žodyno (2011) pavyzdžių. – Acta Linguistica Lithuanica 79, 64–104. Prieiga internete: 230 Acta Linguistica Lithuanica LXXXI Daukantiškas Granausko alsavimas http://tapykla.elaba.lt/elaba-fedora/objects/elaba:4051988/datastreams/MAIN/content. Palijanskaitė Rima 2018: Vydūnas. Regėjimai, darbai, atradimai. Šiauliai: Lucilijus. Pivoras Saulius 2018: Politinės mąstysenos tradicijos Simono Daukanto istoriografijoje: respublikonizmas ir verslumas. – Darbai ir dienos 70, 90. Platonas 1981: Valstybė, parengė Jonas Dumčius, Ramutė Jankavičiūtė, Kristina Rickevičiūtė. Vilnius: Mintis. Ramonaite Valerija 2006: Pirminis Juozo Balččio „Parduotų vasarų“ ritmas. – Acta Humanitarica Universitatis Saulensis. Mokslo darbai. Šiauliai, 307–333. Prieiga internete: http://www.su.lt/images/leidiniai/Acta/Acta_1/Ramonaite.pdf. Razukas Dainius 2008: „Mėnuo kaktos“. Lauks lietuvių tradicijoje ir kurios netikėtos sąsajos. – Tautosakos darbai XXVI, 86–100. Subačius Giedrius 2018: Simono Daukanto Rygos ortografija (1827–1834). Vilnius: Lietuvos istorijos institutas leidykla. Vengris Antanas 1939: Kalbos ypatybės S. Daunto „Būdė“. – Židinys 11, 446–458. Гумовская Галина Н., 2018: Нейтрализация энтропии эстетической информации художественного текста за счет функционального сбоя ритма. – Известия Южного федерального университета. Филологические науки 1, 191–200. Prieiga internete: http://phil-journal.sfedu.ru/index.php/sfuphil/article/view/1128/1111. Кузьмина Н[аталья] А. 1999: Интернет и его роль в процессах эволюции поэтического языка. Екатеринбург–Омск. Prieiga internete: http://elar.urfu.ru/bitstream/10995/51/1/1220560.pdf. Окуджава Булат 2001: Я пишу исторический роман. Надежды маленький оркестрик. Лирика 50е–70е. Москва: ZEBRA. Топоров Владимир Н. 1993: Змей — человек судьбы. (к «средиземноморской персонологии»). Москва: Радикс. Эко Умберто 2005: Роль читателя: Исследования по семиотике текста. Пер. с англ. и итал. С. Серебряного. СПб.: Symposium; Москва: Изд-во РГУ. Straipsniai / Articles 231 ROMA BONČKUTĖ Dechové psaní Granauskase po Daukantasově způsobu SHRNUTÍ Článek pojednává o vlivu děl Simonase Daukantase (1793–1864) na prózu Romualdase Granauskase (1939–2014) a zaměřuje se na jeho povídku Jaučio aukojimas (1975). Článek odkazuje na badatele, kteří se ve svých pracích zabývají intertextualitou, rytmem v prozaických textech a poetikou dýchání. Článek nejprve hledá paralely v životopisech obou autorů, které utvářely jejich shodné postoje a světonázory. Granauskas od Daukantase převzal pojetí dějin Litvy jako civilizace lesů a přístup k Žemaitsku jako ke zvláštnímu genius loci a ve své próze je dále rozvíjel; věnoval také pozornost osobní svobodě, úctě k ženám a lásce k mateřskému jazyku. Předpokládá se, že na Granauskase, který měl absolutní sluch, měly největší vliv Daukantasovy plynoucí periodické věty a zvučnost jeho jazyka. V Granauskasově povídce nacházíme téma převládající v Daukantasově díle Būdas senovės lietuvių, kalnų ir žemaičių: vztah Litevců k jejich vlasti, vrozenou schopnost hluboce vnímat přírodu, žít v souladu s okolním prostředím a čerpat sílu a energii ze slunce, ohně, větru, země, stromů a vody. Granauskas ve své povídce neskrývá spojení s Daukantasovými díly, uvádí historikovo příjmení, neváhá parafrázovat text a užívá historikovu slovní zásobu. Granauskas využívá prostředky, jimiž Daukantas vytvářel rytmus: opakování hlásek ve slovních spojeních i rozmanité, opakující se a různě vyjádřené tvary přísudku, které jsou někdy nahrazovány tvary participiálními. Granauskasova rytmická próza ovlivnila také další litevské spisovatele. Přijato 6. října 2019. ROMA BONČKUTĖ Klaipėdos universitetas Salomėjos Nėries g. 5, LT-9227 Klaipėda, Lietuva [email protected] 32 Acta Linguistica Lithuanica LXXI