Forma Chrikʃtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas

ILIJA LEMEŠKIN Institut litevského jazyka ID ORCID: orcid.org/0000-0002-7095-231X Oblasti vědeckého výzkumu: baltská a slovanská filologie, starší baltská literatura a písemnictví, folkloristika. DOI: doi.org/10.35321/all91-02 FORMA CHRIKŠTIMA (1559) Z FORMÁLNÍHO HLEDISKA. AKROSTICH KNĚZE M. MAŽVYDASE Forma Chrikštima (1559) z formálního hlediska. Akrostich kněze M. Mažvydase ANOTACE Srovnání je hlavním výzkumným nástrojem, avšak postup komparativní povahy musí být systematicky stratifikován. Při zkoumání akrostichu z roku 1559 je nutné jej srovnávat: 1) s dalšími akrostichy Martyna Mažvydase; 2) s dřívějšími akrostichy, které zastupují tutéž písemnou tradici; 3) s identickými a podobnými prostředky kombinatorické poetiky, jež byly realizovány v širším historicko-kulturním kontextu. To samo o sobě vymezuje rozšiřující se pole komparativní analýzy: prostředky nepřímého vyjádření použité v katechismu z roku 1547, akrostichy Pranciška Skoriny a akrostichy, které v 16. století zanechali intelektuálové z jiných evropských zemí. Navzdory národnímu významu M. Mažvydase v Litvě nebyly jeho akrostichy dosud předmětem důkladného (srovnávacího) výzkumu. Tento článek usiluje o objasnění úlohy akrostichu (jeho formy a obsahu) v publikaci z roku 1559 Forma Chrikštima, odhalení jeho interakce s přeloženými prameny a postižení možného spojení (na základě shodných rysů) s akrostichy P. Skoriny. KLÍČOVÁ SLOVA: M. Mažvydas, P. Skorina, akrostich, Katechismus, Forma Chrikštima, akathist, paratext. Straipsniai / Articles 39 ILJA LEMEŠKIN ANOTACE Srovnání je hlavním výzkumným nástrojem, avšak komparativní postup musí být důsledně stratifikován. Při zkoumání akrostichu z roku 1559 jej musíme srovnávat (1) s dalšími akrostichy Mažvydase; (2) s dřívějšími akrostichy, které reprezentují tutéž písemnou tradici; a (3) s identickými a podobnými prostředky kombinatorické poetiky, které byly realizovány v širším historicko-kulturním kontextu. Tím se zároveň vymezují rozšiřující se oblasti komparativní analýzy: nepřímé prostředky vyjádření použité v Katechismu z roku 1547, akrostichy Františka Skoriny a akrostichy vytvořené v 16th. století evropskými intelektuály z jiných zemí. Navzdory národnímu významu Mažvydase v Litvě nebyly jeho akrostichy dosud předmětem hlubšího (srovnávacího) výzkumu. Cílem tohoto článku je objasnit úlohu (formu a obsah) akrostichu v publikaci z roku 1559 Forma Chrikštima, odhalit jeho interakci s přeloženými prameny a identifikovat možné spojení (z hlediska shodných rysů) s akrostichy P. Skoriny. KLÍČOVÁ SLOVA: M. Mažvydas, F. Skorina, akrostich, Katechismus, Forma Chrikštima, akathist, paratext. 1. M. MAŽVYDAS: JEHO KNIHY A AKROSTICHY Corpus Mosvidianum tvoří: knihy připravené samotným M. Mažvydasem k tisku (1547; 1549; 1559) a rukopisné prameny dochované po jeho smrti (†1563), které jsou nám dnes známy podle pozdějších tisků Baltramiejuse Vilentase (1566; 1570) a Jonase Bretkūnase (1589). Do první skupiny autentických publikací M. Mažvydase patří tyto tři vzácné knihy: 1. [Martynas Mažvydas,] CATECHISMVSA PRAḟty S̄zadei, Mak̄las fkai-tima rafchta yr giėfmes del krikščianiftes bei del berneliu iaunu nau̇ey fuguldi-tas KARALIAVCZVI VIII. dena Menefes Saufia, Metu vłgimima Diewa. M. D. XLVII. [1547] Soli Deo gloria; 2. Martynas Mažvydas, Giefme S. Ambraßeijaus, bey S. Auguḟtina, kurę wa-din: Te Deu laudamus. Su geḟmemis ape ißch numir̄uiu priekelima Iefaus Chriftaus, Ißchgulditas per M. Moḟuida Waitkuna [et]c. Ant naudos Ragȧynes Baßniczey ir 40 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas kitu etc. [V kolofonu:] Iſchſpaùſt Karalauczuy per Iana Weinreicha. XX diena me­nesis Balandʒa. Metu Diewa. 1549; 3. [Martynas Mažvydas,] Forma Chriſtima. Jak je v církvích Pruska a jiných zemí zachovávána církevní řádová forma. Vytištěno v Královci u Iona Daubmana / Léta Kristova M. D. L I X. [1559]. Katechismus z roku 1547 a agenda z roku 1559 M. Mažvydas předložil (zpracoval) jako anonymní díla. Své autorství jako překladatel a sestavovatel odhalil pomocí akrostichů, proto je autor uveden v hranatých závorkách. Do druhé skupiny patří: 1.1. [Baltramiejus Vilentas,] Geſmes Chriſtʒoniſkas gedomas Baβnicʒofu per Aduenta ir Kaledas ik Gramnicʒu. Iſchſpaùtas Karalauczui nůg Iona Daubmana Metu Diewa / M. D. LXVI. [1566]; 1.2. [Baltramiejus Vilentas,] GESMES Chriſtʒoniſkas gedomas baβnicʒofu per Welikas ir Sekminias ik Aduenta. Iſchſpaùtas Karalauczui / nůg Iona Daubmana. Metu Diewa / M. D. LXX. [1570] Soli Deo Gloria; 2. [Jonas Bretkūnas,] PARAPHRASIS, permanentina poteraus malda / per Martina Moſwida iſchguldita vložená do vydání Jona Bretkūnase Gieſmes Duchau­nas / iſch Wokiſchka ing Lietuwiſchka lieʒuwi / per nekurius Plebonus Hercegiſtes Pruſu / pergulditas. Iſſpaùtas Karaliauczuie / per Iurgi Oſterbergera 1589. Dva svazky Geſmes Chriſtʒoniſkas připravil k tisku příbuzný M. Mažvydase – B. Vilentas. Podle jiného zděděného rukopisu mohl v letech 1572 a/nebo 1574 vydat také PARAPHRASĮ svého bratrance (exempláře těchto možných vydání dosud nebyly nalezeny); v takovém případě Jonas Bretkūnas v roce 1589 patrně nepoužil autentický rukopis autora, nýbrž vydání B. Vilentase. Pokud jde o soubor knih M. Mažvydase, je důležité mít na paměti, že kniha (text) je subtilní artefakt – z hlediska žánru přísně determinovaný znak jazyka nejvyššího stupně, jehož autor v souladu s aktuální komunikační situací oslovuje čtenáře vhodným způsobem a ve vhodném čase. Text vydaný bez autorova zásahu a vědomí se zdaleka nerovná knize vydané samotným autorem, a proto je třeba jak zpěvník, tak PARAPHRASĮ považovat za díla B. Vilentase a J. Bretkūnase. Do prvního svazku Geſmes Chriſtʒoniſkas B. Vilentas zařadil předmluvu REVERENDIS PASTORIBVS ET MINISTRIS ECCLESIARVM LITVANICARVM. Formulace MARTINVS MOSVID, GRATIAM & pacem ą Straipsniai / Articles 41 ILJA LEMEŠKIN Deo Patre, & D. N. Jefu Chrifte, uvedená na konci názvu předmluvy, knihu pevně spojuje s Mažvydasovým jménem, není však známo, zda nejde pouze o inovaci vydavatele, který musel uspořádat pozůstalost po zemřelém. Tato předmluva mohla – a zřejmě i měla – být anonymní. Tak M. Mažvydas postupoval v roce 1547, když skryl autorství odpovídajícího latinského úvodního textu „Pastoribus et ministris ecclesiarum in Lituania gratiam et pacem“. K tomu jej vedl středověký postoj, vyhýbající se vlastnímu označení a zmínce o vlastním „malém“ jménu. Autor předmluvy ke zpěvníku jasně říká, že jméno tvůrce knihy se nemůže rovnat jménu Stvořitele: hunc laborem meum non eo fufceptum, neq; ad id profuturum ut meo nomini famam aut celebritatem ullam conciliet (quippe quum neq; appet(o, neq; ex tali re petendam effe scio) verum enimvero ut gloria, laus & honor nominis folius Æterni Dei Patris & D. N. Jefu Chrifti „tuto práci jsem nepodnikl proto, aby v budoucnu přinesla mému jménu slávu či proslulost (vždyť po tom ani netoužím a vím, že z takové věci o to nelze usilovat), nýbrž proto, aby litevská církev inspirovaně a věrně chválila jméno jediného nebeského Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista…“ (Koženiauskienė 1990: 76). M. Mažvydas se vědomě a deklarativně vyhýbá proslavení svého jména mezi lidmi, a právě proto má sklon odhalovat své autorství „po staru“ skromně – pomocí rafinovaného prostředku nepřímého vyjádření, který nedokázal postřehnout každý. To je důležitá projekce i do katechismu. Vydavatelem k anonymní předmluvě nevhodně připojené MARTINVS MOSVID odporuje postoji z roku 1547 a boří jasně vyjádřenou pozici, že Božímu služebníku se ve Zpěvníku nebo v díle podobného charakteru nesluší oslavovat, tj. zveřejňovat, své jméno. Do kategorie anonymních publikací podle pojetí M. Mažvydase mohl patřit i PARAPHRASIS, permanitina poteraus malda. Rozšířenou stereotypní poznámku per Martina Mofwida ifchgul dita mohl k názvu z běžných vydavatelských důvodů připojit tentýž B. Vilentas. Vydavatel tak zřejmě odhalil původ rukopisu, který měl k dispozici a zveřejňoval. Jak by „svou publikaci“ případně uspořádal sám M. Mažvydas, zůstává nejasné. Texty M. Mažvydase shromážděné a zveřejněné úsilím B. Vilentase a J. Bretkūnase vytvářejí dojem plnohodnotných knih (děl) M. Mažvydase, avšak takové pojetí není správné. Po roce 1563 publikovali Mažvydase nikoli M. Mažvydas, nýbrž B. Vilentas a J. Bretkūnas. Činili tak podle vlastního uvážení, a proto je při posuzování otázky autorského principu (reprezentace autora) nutné vycházet z autentických tisků z let 1547, 1549 a 1559. Katechismus z roku 1547 a agenda z roku 1559 jsou významná dogmatická a didaktická díla určená „pastýřům a služebníkům církví“. Vznikla na přání panovníka (církve) a z prostředků státu. Jak se za takových okolností sluší, M. Mažvydas zde vystupuje jako věrný služebník Boha (církve, 42 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriʃtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas panovníka), který tiše – jako anonym – plní svou povinnost (úkol, objednávku). Zcela jinou povahu má příležitostná „Píseň sv. Ambrože…“ z roku 1549. Jde o soubor několika písní, který z vůle M. Mažvydase reaguje na konkrétní přání farníků, tj. měšťanů: Supratau klaufytojius Diewa Ʒodʒa norinćʒus tureti geʃme tą kure wadin: Te Deum laudamus. Navíc je tato „soukromá“ knížka určena Ant naudos Ragainės Baʒnićʒey a věnována urozené osobě. Tímto příležitostným drobným tiskem mělo být zajištěno podrobení úředníka ragainského okresu Sebastijona Perbantase, který měl financovat i vydání knížky. Taková publikace, která má dedikanta i dedikáta, nemohla vzhledem ke svému žánrovému a funkčnímu určení být abstraktně anonymní. Lze tedy učinit závěr, že knihy M. Mažvydase tíhnou k anonymitě. 2. PRAMENY PUBLIKACE FORMA CHRIʃTIMA A JEJÍ STRUKTURA Při zkoumání akrostichu je důležité stanovit hranici mezi přeloženými a „vlastními“, „autorskými“ texty. K posledně uvedeným patří nejen drobné vsuvky zapsané samotným M. Mažvydasem (často vzniklé ve snaze zajistit plynulost překladu) nebo jeho rozsáhlejší díla, ale také části textů jiných osob (patří k nim např. biblické citáty), které v originále překladu nebyly. Jeden z prvních, kdo vyjádřil svůj názor na pramen použitý M. Mažvydasem, byl Jurgis Gerulis, který v roce 1922 odkázal na publikaci z roku 1558 (VD16 P 4787): Kirchen Ordnung Wie es im Hertzogthumʙ Preuffen / beydes mit Lehr und Ceremonien / ʃampt andern / ʃo ʒu Förderung und Erhaltung des Predig=ampts / Chriʃtlicher Zucht / und guter Ordnung / von nöten / gehalten wird. Anderweit verʃehen / gemehret / und Publicieret. ANNO CHRISTI M. D. LXIII. 25. Nouembris. Der ander Theil dieʃer Kirchenordnung. Von den Ceremonien / und Kirchengebräuchen (Gedruckt ʒu Königsperg in Preuffen / bey Johann Daubman. 1558) (Gerulis 1922: XIX). Později názor J. Gerulise zopakoval Vaclovas Biržiška (1960: 85). Ustálený pohled se změnil teprve poté, co Christian S. Stang uveřejnil v časopise Baltistica stručný článek „O prameni M. Mažvydovy ‘Formy Chrikstima’“. V roce 1976, kdy již neměl přístup k tištěným pramenům zkoumaným v Královci, dospěl norský baltista – opíraje se o systematicky shromážděný srovnávací materiál z doby před válkou – k pevnému závěru: „Skutečným pramenem není německá Kirchen Ordnung, která nikdy nebyla plně uskutečněna, nýbrž samostatná kapitola o křtu v publikaci, která vyšla roku 1559 (v témže roce jako ‘Forma Chrikstima’)“ (Stang 1976: 7). Dobře podložené a naprosto jednoznačné výsledky K. Stangova výzkumu však někteří badatelé bohužel ignorovali. Straipsniai / Articles 43 ILIJA LEMEŠKIN Starou nesprávnou atribuci zopakoval a špatný předpoklad doprovodil Guido Michelinis: „Text na s. 95–128 [Forma Chrikštima – I. L.] byl přeložen z němčiny podle publikace z roku 1558 Kirchen Ordnung (část 2, s. 2a–10b). Jde převážně o doslovný překlad; od pramene se zvláště odchyluje na začátku s. 118 a 119, kde se pravděpodobně opírá o publikaci ztracenou během druhé světové války (viz Ch. Stang, „O prameni M. Mažvydovy ‘Formy Chrikštima’“, Baltistica XII(1), 1976, s. 7–8)“ (Michelini 2000: 157). Je politováníhodné, že se tak stalo v knize, která měla precizně systematizovat prameny, totiž v obrazové publikaci „Spisy Martyna Mažvydase a jejich prameny“ z roku 2000. Zbytečný zmatek v roce 2010 na základě textologické komparativní analýzy originálů odstranil Pietro Umberto Dini: „Ve skutečnosti se Mažvydas textu Kirchenordnung vůbec neopíral – Formą Chrikštymo přeložil z německého vydání Form der Tauff (1559)“; „Skutečným originálem Mažvydasova překladu Formos Chrikštymo není německá Kirchenordnung (1558), nýbrž samostatné vydání její kapitoly o křtu Form der Tauff, které vyšlo roku 1559. Na to by měli brát ohled badatelé zkoumající prameny Mažvydasových spisů. Analyzovat Mažvydasovu Formą Chrikštymo na základě textu z roku 1558 Kirchenordnung nemá žádný základ“ (Dini 2010: 76, 80). Při přípravě knihy se tedy M. Mažvydas opíral o publikaci (VD16 ZV 21274) Form der Tauff. Wie die in der Kirchenordnung des Hertzogthumbs Preuß=sen / und an=dern mehr / verfaßet. Gedruckt zu Königsberg / durch Johann Daubman / Anno Christi / 1559, avšak pro přesnost je třeba zdůraznit, že při zvažování původu a složení publikace Formą Chrikštima bychom neměli mluvit o jediném prameni, nýbrž o pramenech. Form der Tauff z roku 1559 je hlavním, nikoli však jediným textem zařazeným do knihy, kterou M. Mažvydas připravil k tisku. Od f. 19r začíná Giesmė duchawna / ape mufu S. Chrikfhta juguldita nůg D. Mart: Luthera. Chrift vnfer Herr zum Jordan kam. Jde o velmi populární píseň Martina Luthera (EKG 146, EG 202), která byla podle dostupných údajů poprvé vydána jako listový tisk (in plano) v roce 1541 (nedochoval se). Později, v letech 1543–1544, píseň vytiskl ve Wittenbergu Josef Klug (VD16 G 849; VD16 G 850): Geiftliche Lie der zu Wittemberg / Anno 1543. Warnung D. Mart. Luther. Viel falſcher Meiſter itzt Lieder tichten Sihe dich fur vnd lern ſie recht richten Wo Gott hin bawet ſein Kirch vnd ſein wort Da wil der Teufel ſein mit trug vnd motd (Gedruckt zu Wittemberg / Durch Joseph Klug / Anno M. D. Liiij)¹. Později, roku 1545, se píseň objevila ve sbírce lipského vydavatele Valentina Babsta (VD16 G 851), která je považována za poslední autorskou sbírku písní M. Luthera: Geyftliche Lieder. Mit einer newen vorheede / D. Mart. Luth. Warnung D. M. L. Viel falſcher Meiſter itzt Lieder tichten Sihe dich fur, vnd lern ſie recht richten ¹ VD16 G 850; online přístup: https://digital.staatsbibliothek-berlin.de/werkansicht?PPN=PPN817716122&PHYSID=PHYS_0087&DMDID=DMDLOG_0030. 44 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas Kde Bůh buduje svůj kostel a své slovo, tam chce být ďábel s klamem a vraždou. Lipsko (vytištěno v Lipsku Valentinem Babstem v Ritterstraffen. 1545). Při zkoumání původu spisů M. Mažvydase G. Michelinis pro tuto část Forma Chriſtima pramen neuvedl. Jako paralelu odkázal na německý text a melodii, údajně odvozené z vydání z roku 1545: „Německý text a melodie M. Luthera jsou uvedeny podle Geiſtliche Lieder z roku 1545, píseň č. 18 [= vyd. z roku 1561, píseň č. 18]; srov. také Gſangbüchlein z roku 1561 (část 2, s. 15a–16a), Kirchengeſanng z roku 1570 (s. 36a–37a) a Kirchengeſenge z roku 1573 (s. 397b–398b). Text byl přetištěn v antologii Philipa Wackernagela (sv. 3, s. 25–26) a s melodií v jeho knize Martin Luthers Geiſtliche Lieder, s. 72–74. <...> Doslovný překlad z německého textu M. Luthera, přidána pouze poslední strofa. Melodie odpovídá německému prameni“ (Michelini 2000: 191). Poslední tvrzení spolu s uvedenou melodií opět vneslo zmatek. Nebylo ověřeno, z jakého pramene G. Michelinis melodii převzal, avšak neodpovídá variantě z let 1543–1544 ani z roku 1545. Rozdíl je ve čtvrtém taktu: 1543–1544 1545 1559 Michelini 2000: 192 Určit konkrétní pramen, o který se M. Mažvydas v roce 1559 opíral, je obtížné jednak kvůli množství teoreticky možných německých tištěných pramenů (vydaných v letech 1543–1559), jednak kvůli nedostatku srovnávacího materiálu. Německý text se v různých vydáních vyznačuje stabilitou, zatímco M. Mažvydas do své knihy zařadil pouze jeden (první) řádek německého originálu (Chriſt vnſer Herr zum Jordan kam). Mažvydasův překlad navíc postrádá interpunkční znaménka, která by pomohla identifikovat pramen. A konečně příliš nepomáhá ani notová osnova doprovázející text (bylo by vhodné, kdyby ji porovnal odborník na hudbu). Zůstává nejasné, proč G. Michelinis po uvedení nesprávné melodie zřejmě upřednostnil zpěvník Valentina Babsta z roku 1545. Nelze-li doložit, že M. Mažvydas měl po ruce konkrétní wittenberskou, lipskou či jinou publikaci, je třeba pracovat s nejstarší známou (dostupnou) identickou verzí tištěných Straipsniai / Articles 45 ILJA LEMEŠKIN variant písně. Z tohoto důvodu je zde vedle Mažvydasova překladu uvedena píseň podle vydání J. Kluga z roku 1544, o něž se v roce 1545 soustavně opíral i V. Babst: Geiftliche Lieder zu Wittemberg. Wittenberg: Josef Klug, 1544. Forma Chriſktima. Královec: Jonas Daubmanas, 1559. 42[r] Ein Geiſtlich Lied / Von vnſer heiligen Tauffe / Darin ſein kurz geſaffet / Was ſie ſei? Wer ſie ge= ſtifftet habe? Was ſie nütze? etc. D. Mart. Luther. S ij Chriſt [19r] Gieſme ducha= wna / ape muſu S. Chrik= chta fuguldita nūg D. Mart: Luthera. Chrift vnſer Herr zum Jordan kam. [natos] CHriftus Jordanop ateiha: Priėme chrikſchta nūg Jana: [natos] Kaip io Tewas noreiha: Pildidams ſawa vreda: C iij Te [42v] [natos] Chrift vnſer HErr zum Jordan Von S. Johans die Tauffe [natos] kam nach ſeines Vaters willen / nā ſein werck u~n am[t] zur erfüllen / Da [natos] wolt er ſtiff­ten vns ein Bad / Zu wa= [natos] schen vns von ſünden / Erſeu= [natos] ffen auch dem bittern Tod / Durch ſein [19v] [natos] To nám křest posiluje: [natos] Pro očištění od hříchu: [natos] A pro utopení smrti [natos] Svou krví a ranami: Dávaje 46 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas Geiſtliche Lieder zu Wittemberg. Wittenberg: Joſef Klug, 1544. Forma Chriſktima. Královec: Jonas Daubmanas, 1559. 43[r] [natos] felbs Blut vnd Wunden / Es galt ein [natos] newes Leben. So hört vnd mercket alle wol / Was Gott heißt felbs die Tauffe. Vnd was ein Chriften gleuben sol Zu meiden Ketzer hauffen. Gott spricht u~n wil / das wasser sei Doch nicht allein ſchlecht Waſſer. Sein heilgs Wort iſt auch dabey / Mit reichem Geiſt on maſsen. Der iſt alhie der Tauff­er. F iiij Solchs [20r] [natos] Dudams mums nauihe giwata. Klauſik bei ſupralk nu koſznas Kū wadin Chriſta Diewas Ką tur tiketi iſmū wernas Jęng Kocerums bus iſchweng=tas Diews liep jeng wandu bus Chrikſtas Bet ne eft wiens wandū praſtas Prieg wandens eft ſzodis ſchwen=tas Jr ſchwents Duchs eft priedū=tas Tas Chriſktitogis eft tikras Tatai Diews ſchwiefiei iſchrei=ke Weidais ir ſzodžieis pamoke C iiij Diewas Straipsniai / Articles 47 ILJA LEMEŠKIN Duchovní písně ve Wittenbergu. Wittenberg: Joſef Klug, 1544. Forma Chriftkima. Královec: Jonas Daubmanas, 1559. [43v] [20v] To nám jasně dokázal / obrazy i slovy, / Otcův hlas zjevně / tam na Jordánu zazněl. Řekl: „Toto je můj milovaný Syn, / v němž jsem nalezl zalíbení. Toho vám svěřím, / abyste ho všichni poslouchali / a následovali jeho učení.“ Také sám Boží Syn zde stojí / ve svém křehkém lidství. / Duch svatý znovu přichází, / převtělen v podobu holubice. / Abychom nepochybovali, / když jsme křtěni: / všechny tři osoby křtí, / aby se na zemi / u nás usídlily. Jeho Bůh Otec hlasem volá, v Jordánu ho slyšel: Otec mluví: toto je můj milovaný Syn, on je mi velmi milý. Tohoto jsem vám daroval, jemu buďte poslušní a plňte jeho slova. Syn Boží sám tam byl, v podobě člověka. Přišel a svatého Ducha, v podobě holubice oděného, přijal. Tak pevně věřme, jako jsme již byli pokřtěni, že nás Trojice pokřtila a před námi na světě máme vždy žít. Apoštoly poslal své učedníky, aby učili celý svět, že 48 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas Geiftliche Lieder zu Wittemberg. Wittenberg: Joſef Klug, 1544. Forma Chriſtima. Královec: Jonas Daubmanas, 1559. 44[r] Jeho učedník se jmenuje Pán (Kristus, / jděte učit celý svět, / že je ztracen v hříších, / má se obrátit k pokání. Kdo věří a nechá se pokřtít, / ten tím bude spasen; / je znovuzrozeným člověkem, / který už nemůže zemřít, / zdědí nebeské království. Kdo nevěří této veliké milosti, / zůstává ve svých hříších / a je odsouzen k věčné smrti, / hluboko v útrobách pekla. Nic nepomůže jeho vlastní svatost, / všechno jeho konání je ztraceno, / dědičný hřích to činí bezcenným, / v něm se narodil, / sám sobě nedokáže pomoci. S iij Das [21r] Jog eft prапapіts’ del ghreka Todel tedara pakuta Kurs tik ir prieims chrikſta Tas aptures iſchganima Nauhia bus ſ3mū giwenima Kurs negal mirti ant amſ3a Gaus karaliſke Diewa. Malonei tai kurs netiki Amſ3inai giwens ghreki Ras ghis amſ3ināje ſmerti Tur peklas vgnie dekti Io ſchwentibæ ghi negelbæs Nei wiſſi io darbai iem pades Vſch nieka priegimts ghreks da= ra S3mogaus darbus ir giwata Sau ſmogus negelbt niellaka. Mufu akis reg wandeni Ant waika pilamąghi C v S3mo= Straipsniai / Articles 49 ILJA LEMEŠKIN Nakonec by bylo třeba pracovat s ještě jedním, tedy v pořadí třetím, pramenem – s „vlastními“ texty, které M. Mažvydas vynalézavě sladil s agendou Form der Tauff (1559) a s překladem písně „Christ, unser Herr, zum Jordan kam“. K nim patří akrostich MARTINVS S MASWIDAS M, začleněný do Lutherovy písně (do jejích posledních 6. a 7. strofy), a Mažvydasova modlitba, která akrostich i Lutherovo dílo rozšiřuje (tvoří „nadbytečnou“ 8. strofu). Na začátku publikace zase identifikujeme další „nadbytečné“, tj. M. Mažvydasem jako autorem (sestavovatelem) knihy přidané texty. Jde o dva „epigrafy“², uvedené mezi titulním listem (f. 1r) a překladem Form der Tauff ² Z dnešního hlediska označuje pojem epigrafas text zapsaný na začátku díla nebo jeho částí, jímž autor vyjadřuje hlavní myšlenku či téma díla. Tento přístup není pro knihy M. Mažvydase charakteristický. Epigraf je v nich krátký zápis, který na začátku díla poskytuje určitou důležitou informaci o době vzniku díla nebo o autorovi; může jít o invokaci, poděkování, dedikaci, reklamu apod. 50 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriḱſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas začátku (f. 2r). Zde (f. 1v) tvůrce publikace uvedl dva biblické citáty důležité pro něj (pro jeho publikaci), přičemž jeden z nich dokonce ve dvojí podobě: Ephe. 4. || Jeden Pán, jedna víra, jeden || křest, Jeden Bůh a Otec || všech, který je nade všemi, skrze || všechny a ve všech nás. || Timo. 4. || Zbožnost je užitečná ke všemu. || Pabaſniſta wiſſam naudin= || ga eſt. || Z hlediska pramene (pramenů) tedy publikace z roku 1559 Forma Chriſtima není homogenní tiskovou památkou. „Vlastní“ texty M. Mažvydase jako sestavovatele knihy a autora obklopují stejně jako v katechismu z roku 1547 překládané prameny. Titulní strana knihy přesně kopíruje první a hlavní německý pramen (tj. VD16 ZV 21274): Po epigrafu vybraném pro publikaci z roku 1559, který svou pozicí (f. 1v) a účelem koreluje s epigrafem katechismu z roku 1547, následuje od f. 2r do f. 18v překlad agendy Form der Tauff. M. Mažvydas vypustil sentenci LAVS DEO, která uzavírá německý originál. Při rozšíření publikace zařadil dodatečně další překládaný pramen – píseň M. Luthera „Christ, unser Herr, zum Jordan kam“, která zaujala f. 19r–21v. Na konec přeložené písně, do závěrečné pozice publikace, byly zařazeny další autorské prvky: akrostich M. Mažvydase a požehnání, které jsou sémanticky i účelem spjaty s epigrafy na začátku knihy. „Autorské“, tj. s osobností M. Mažvydase úzce spojené prvky knihy vytvářejí kruhovou kompozici. Zvlášť výrazné autorské stopy se nacházejí v závěrečné pozici, což je přirozené. Rozsah paratextových částí na konci knihy určoval proces sazby textu, respektive omezení tiskového archu. Dobře to ilustrují publikace P. Skoriny: prázdný prostor, který zůstal na posledním archu, podněcoval Straipsniai / Articles 51 ILJA LEMEŠKIN k uvádění různých dekoračních prvků (nejen narativních rytin), dodatečných modliteb, závěrečných slov, invokací a rozsáhlých kolofonů. Analýza struktury publikace z roku 1559 odhaluje tentýž stav. Knižní blok tvoří tři složky. Zde je uveden jejich rozsah a místo, kde procházejí švy: Složka Listy Místo švu Rozsah složky A 1–8 4v–5r 4 | 4 B 9–16 12v–13r 4 | 4 C 17–21 19v–20r 3 | 3³ Text prvního, nejrozsáhlejšího překládaného pramene (Form der Tauff) skončil na začátku f. 18v, tj. sotva na druhém listu třetí složky. Kdyby byla sestavena složka obvyklého rozsahu, tj. 4 | 4, zůstaly by nevyužity ¾ archu. Proto byl na konec použit menší papírový list a pomocné prameny (píseň M. Luthera a texty M. Mažvydase) částečně „zalepily“ zbývající volné místo. 3. TEXTY M. MAŽVYDA V PÍSNI M. LUTHERA Ať už byly utilitární (tiskové) důvody podněcující k zařazení písně M. Luthera do publikace z roku 1559 jakékoli, její volba nebyla náhodná ani nevhodná. Svým obsahem se katechismová píseň (o její povaze – Schilling 2019: 171–173) dokonale hodila k agendě. Forma Chrikſtima – to je podrobné vysvětlení, jak se podle církevního zákona mají konat křestní obřady. V podstatě jde o výtah bohoslužby (s přesnými pokyny, co, kdy a jak je třeba dělat), jímž se měl řídit kněz nebo laik nucený křtít dítě doma. Autoritativní básnické dílo připojené na konec publikace (poslední složky) také hovoří „o našem svatém křtu“, přitažlivým a snadno srozumitelným způsobem poučuje, co je křest, jak vznikl a jak křest působí. Kvůli prvnímu (hlavnímu) prameni M. Mažvydas zkrátil název písně, protože se překrýval s obsahem agendy: ³ Poslední list složky byl prázdný, tj. bez textu, a proto byl někdy odstraňován (srov. exemplář: sign.: Pol.6.II.4–5, Biblioteka Uniwersytecka w Toruniu). 52 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas Geiſtliche Lieder zu Wittemberg. Wittenberg: Joſef Klug, 1544. Forma Chriſktima. Královec: Jonas Daubmanas, 1559. Ein Geiſtlich Lied / Von vnſer heiligen Tauffe / Darin ſein kurz gefaſſet / Was ſie ſei? Wer ſie geſtiffet habe? Was ſie nütze? etc. D. Mart. Luther. Gieſme ducha= wna / ape muſu S. Chrik= chta fuguldita nũg D. Mart. Luthera. Formálně „píseň duchawna“ není součástí křestních obřadů. K agendě byla připojena proto, aby ji kněží zpívali a mezi věřícími šířili pravdu o křtu. Překlad M. Mažvydase z roku 1559 je doslovný. Dále je v článku souběžně uveden originál rozdělený do slok a graficky poněkud zjednodušený (podle vydání J. Kluga) a překlad; texty vepsané M. Mažvydasem jsou vyznačeny tučným písmem: 1544 1559 1. Kristus, náš Pán, přišel k Jordánu podle vůle svého Otce / Od sv. Jana přijal křest, aby naplnil své dílo a úřad / Tehdy chtěl ustanovit lázeň / aby nás omyl od hříchů / a také utopil hořkou smrt / svou vlastní krví a ranami / Bylo třeba nového života. 1. Kristus k Jordánu přichází: Jak si jeho Otec přál: Přijal křest od Jana: Plnil svou povinnost: Křest nám posiluje: K omytí hříchů: A k utopení smrti Krví a svými ranami: Dávaje nám nový život. 2. Slyšte tedy a dobře všichni dbejte, co sám Bůh ustanovil o křtu a čemu má křesťan věřit, aby se vyhnul zástupům kacířů. Bůh praví a chce, aby voda byla, avšak ne pouze prostá voda. Je u toho také jeho svaté slovo s bohatým Duchem bez míry. On je zde pravým křtitelem. 2. Poslouchej a rozuměj nyní, co nazývá Bůh křtem, čemu má věřit člověk, aby byl vytržen z kacířství. Bůh přikazuje, aby byl křest ve vodě, ale není to jen prostá voda: u vody je svaté slovo a je přidán i svatý Duch, to je pravý Křtitel. Straipsniai / Articles 53 ILJA LEMEŠKIN 1544 1559 3. To nám jasně ukázal v obrazech i slovech; hlas Otce bylo zjevně slyšet tam u Jordánu. Řekl: To je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení. Toho vám poroučím, abyste ho všichni slyšeli a následovali jeho učení. 3. To Bůh sám jasně zjevil, poučil obrazem i slovem; Bůh Otec volal hlasem a u Jordánu ho bylo slyšet. Otec pravil: to je můj milý syn, on je mi velmi milý. Toho vám dávám, abyste ho poslouchali a plnili jeho slova. 4. Také zde stojí sám Boží Syn ve svém křehkém lidství. Svatý Duch sestupuje v podobě holubice, abychom nepochybovali, že když jsme křtěni, všechny tři osoby nás pokřtily a zavázaly se přebývat u nás na zemi. 4. Syn Boží tu byl sám v podobě člověka. Přichází i Duch svatý v podobě holubice. Tak posiluje naši pevnou víru, když jsme nyní přijali křest, že Trojice nás křtí a navždy chce přebývat. 5. Jeho učedník se nazývá Pán Kristus: Jděte do celého světa a učte, že ztracení v hříších se mají obrátit k pokání. Kdo věří a nechá se pokřtít, bude tím spasen. Nazývá se znovuzrozeným člověkem, který již nemůže zemřít a zdědí nebeské království. 5. Apoštoly posílá, aby učili celý svět, že je ztracen kvůli hříchu. Proto ať činí pokání. Kdo věří a přijme křest, ten dosáhne spasení. Bude novým člověkem, který bude žít a nemůže na věky zemřít, získá Boží království. 6. Kdo nevěří této veliké milosti, zůstává ve svých hříších a je odsouzen k věčné smrti, hluboko v propasti pekla. Nepomůže žádná vlastní svatost; všechno jeho konání je ztraceno. Dědičný hřích to činí nicotným, v něm se člověk narodil a sám sobě nemůže nijak pomoci. 6. Milosti ten, kdo nevěří, Věčně bude žít v hříchu, Hle věčnou smrt Má, v pekelném ohni hořet. Jeho svatost ho nezachrání, ani jeho skutky mu nepomohou; Vše dědičný hřích činí nicotným, Člověka skutky i život, Sám člověk si nikdy nepomůže. 54 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriſt̄ima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas 1544 1559 7. Oko vidí jen vodu, jak lidé vodu lijí. Víra v duchu chápe moc krve Ježíše Krista. A ta je před ní rudým proudem, zbarveným Kristovou krví, který uzdravuje každou škodu zděděnou od Adama i způsobenou námi. 7. Naše oko vidí vodu, Na dítě litou, Člověk skrze Ducha ji takto vidí, Vpravdě Kristovu krev. Jemu je voda rudou krví, Božsky Kristovou krví zbarvenou, Na staré rány léčivou, Svět které získává od Adama, Nám zděděné od pradávna. Chválu Bohu Otci vzdejme, Ježíše Krista uctěme a Ducha svatého chvalme, jedinému Bohu děkujme, jenž ustanovil křest proti omytí hříchů a pro věčné spasení, zaslíbené Kristem; jemu buď navěky sláva. Amen. Pro srovnání se připojuje volný překlad písně M. Luthera podle nového litevského luteránského kancionálu (Krikščioniškos giesmės 2007: 311–312): 1. Kristus přišel k řece, která se nazývá Jordán, neboť milý Kristus chtěl, aby ho Jan pokřtil. Tak nám zanechal křest k očištění od hříchů a svou krví a ranami draze vysvobodil duše od záhuby. 2. Proto dobře pochopme, co znamená svatý křest – pevně tomu věřme a vyhýbejme se zlé cestě. Neboť svatý křest je voda, Straipsniai / Articles 55 ILJA LEMEŠKIN avšak voda není sama – svaté slovo je již s ní, Duch svatý, neboť Bůh je náš pravý Křtitel. 3. To Bůh zjevně ukázal a jeho slova zněla, vyhlásil je z výšin nebes – a Jan ho slyšel, když řekl: „To je můj Syn, já ho z celého srdce miluji, jeho jsem vám ustanovil, aby vás laskavě učil – přijměte jeho učení.“ 4. Spolu s Otcem ho při křtu v celé své slávě navštívil i Duch svatý v podobě holubice. Věřme tomu v srdci, zakusme ve své duši, že nás křtí Trojice, Duch svatý nás znovuzrozuje a zasvěcuje Bohu. 5. [chybí] 6. [chybí] 7. Oko vidí jen vodu, litou na děťátko, víra – spasení, získané svatou krví. Voda není obyčejná – krví je posvěcená, skutečně omývá hříchy, které začal Adam a které v nás přebývají. 56 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chriḱtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas 8. Chvalme Boha Otce, jeho nejdražšího Syna, a chvalme Ducha svatého, děkujíce z celého srdce; on nám dal svatý křest, on smývá hříchy, skrze něj všichni získáváme věčné spasení, sláva nejmilejšímu Bohu! Je velmi zajímavé, že redakce písně opatřená díky úsilí konzistoře evangelické luteránské církve v Litvě odstraňuje téměř třetinu textu M. Luthera (vynechává 5. a 6. strofu originálu), a přitom prezentuje M. Mažvydase jako M. Luthera, tj. zahrnuje jeho požehnání z roku 1559. Jeho souvislost s M. Mažvydasem kdysi odhaloval akrostich, který současná „varianta“ písně ignoruje. Proto je jako autor textu uveden pouze M. Luther. Bohužel. Srovnání textů z let 1544 a 1559 ukazuje, že M. Mažvydas důsledně následoval originál. To se týká nejen přesnosti reprodukce obsahu, ale i strofické struktury. Každou strofu německého originálu a litevského překladu tvořilo devět řádků. Na konci písně tvořily dvě strofy schéma o 18 pozicích (písmen) [9 + 9], které vytvářelo akrostich. Když se M. Mažvydas rozhodl ve 6. a 7. strofě uvést své jméno a příjmení, musel vyřešit kombinatorickou otázku. Do poslední strofy by se krásně vešla latinská podoba použitá roku 1547 MASVIDIVS, avšak jméno MARTINVS se ukázalo jako příliš krátké. Kvůli tomu druhému by bylo nutné rozrušit strofickou strukturu převzatou z německého originálu, protože nemotivovaná písmena vložená mezi jméno a příjmení nemohla být v akrostichu. Autor zvolil jinou cestu – použil kratší podobu příjmení, a tak vyrovnal rozsah jména a příjmení: Tímto způsobem po osobních jménech zůstaly dvě pozice (písmena), která již bylo podle tehdejších zvyklostí možné pravidelně smysluplně interpretovat jako interlineární zkratku: MARTĮNVS S MASWĮDAS M MARTĮNVS MASWĮDAS SM MARTĮNVS MASWĮDAS SignaMus „[my] Martynas Mažvydas žehnáme.“ Straipsniai / Articles 57 ILJA LEMEŠKIN V knize Lithuanica aliter byla zkratka SM srovnána s verb. significare (SM = SignificaMus – Cappelli 1928: 354) a sémanticky spojena s akrostichem z roku 1547 BI TP: Baccalaureus Iuris Titulum Posuit „bakalář práv položil znamení kříže“ (Lemeškin 2019: 364–365). Kolega Tomaš Hoskovec navrhl jednodušší způsob vysvětlení (Hoskovec 2021: 127–128). Zkratka SM je pres. pl. 1. indic. od verb. signare „položit znamení kříže; podepsat“, z něhož (ze středověké církevní latiny) pocházejí litevské žegnoti, české žehnati, polské żegnać, německé segnen, staroanglické segnian... Zkratku, která odpovídá přísudku akrostichu, dále rozvíjí verbální výraz žehnajícího, tj. devítiřádkové požehnání uvedené jako dodatečná osmá strofa. Struktura akrostichu je tedy následující: MARTĮNV̨S MASWJDAS S[ign­a]M[us]: [text požehnání] „[kněz]⁴ Martynas Mažvydas žehná: Boha Otce chvalme, Ježíše Krista uctívejme A svatého Ducha chvalme Jedinému Bohu děkujme, jenž ustanovil křest K očištění od hříchů a věčné spasení Od Krista přislíbené Ať jsme mu navěky ke cti. Skromný autor usilující o zbožnou anonymitu postupuje v katechismu z roku 1547 a v agendě Forma Chrikſtima stejně. Zde i tam obklopují hlavní text, respektive překlady, autorské texty téhož účelu, podobně uspořádané sémanticky a gramaticky. Jde o přísně k vlasti zaměřený epigraf a akrostich veršované předmluvy B[accalaureus]I[uris] MARTĮNV̨S MASWJDAS „bakalář práv Martynas Mažvydas“ na začátku katechismu. Na konci katechismu, v inovaci o čtyřech řádcích Skaititaip umístěné na místě kolofonu, je pokračování autorského textu, respektive prvního akrostichu (z předmluvy) BI TP: Baccalaureus Iuris Titulum Posuit „bakalář práv položil znamení kříže“. Publikaci z roku 1559 zase otevírají dva výmluvné epigrafy zaměřené rovněž na Velké Litevsko a na čtenáře (jeden z epigrafů je uveden latinsky a litevsky; bude samostatně pojednán v jiném ⁴ Tato informace není verbalizována, je však z kontextu jasná, protože žehnat může jen někdo. 58 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chrik|tima (1559) z formálního hlediska. Akrostich kněze M. Mažvydase v jiném článku⁵). Hlavní text uzavírá akrostich MARTINVS MASWIDAS S[igna]M[us] „Martynas Mažvydas žehná“ s příslušnými slovy požehnání. V publikacích z let 1547 a 1559 je tedy patrný tentýž rukopis autora: na začátku knih se obrací ke čtenáři a představuje se; na konci knih M. Mažvydas označuje a žehná znamením kříže a jednou při žehnání nezapomíná připojit ani krátkou modlitbu s vše uzavírajícím AMEN. 4. AKROSTICHY P. SKORINY A M. MAŽVYDA P. Skorina a M. Mažvydas zastupují tutéž tradici písemnictví GDL; oba sloužili – každý v jiné době a po různě dlouhou dobu – pruskému knížeti Albrechtovi. M. Mažvydas musel být seznámen s prací a dobře znát dílo průkopníka litevského knihtisku, v němž se objevily i první akrostichy v Litvě. M. Mažvydas se jimi potenciálně mohl (měl) inspirovat, proto je smysluplné srovnávat rusínské a litevské akrostichy a specifikovat jejich společné rysy. Abecední akrostichy zapsané v Knize nářků (КНИЖКА РЕКОМАЯ ПЛАЧЬ ЄРЕМІИНЪ (ОСТАРОМЪ МѢСТЕ ПРАЖСКОМЪ 1519)) a v akafistu sv. Petrovi a Pavlovi (АКАФІСТЪ СВЕТОМУ ВЕРХОВНОМУ АПОСТОЛУ ПЕТРУ И ПАВЛУ И ВСЕМ АПОСТОЛОМЪ) ponecháme stranou, neboť jsou jiné. Ke srovnání byly vybrány pouze jmenné akrostichy. „Akafistář“, který tvoří součást Malé cestovní knížky, obsahuje dva takové: ПИСАЛ ДОКТОР СКОРИНИЧ ФРАНЦИСКЪС „doktor Skorinaitis Pranciškus psal“ (Akafist sv. Janu Křtiteli – АКАФІСТЪ ЧЕСПОМУ И ВЗЕХВАЛАНОМУ ПРОРОКУ ПРЕДТЕЧИ И КРЕСТИТЕЛЮ ГОСПОДЫНЮ ИОАННУ ПОЕМ) ir ДЕЛАЛ ДОКТОР СКОРИНИЧ ФРАНЦИСКОС „doktor Skorinaitis Pranciškus dělal“ (Akafist Nejsladšímu jménu Ježíšovu – ПОЧИНАЄТСЯ АКАФІСТЪ ПРЕСЛАДКОМУ ІМЕНІ ГДА НАШЕГО ІСА ХРТА ГЛАГОЛЕМЫ ПОСЬЦА ДНИ). ⁵ Článek je publikován v roce 2025 v 84. svazku časopisu „Knygotyra“. Straipsniai / Articles 59 ILJA LEMEŠKIN První slova писа „psal“ a дела „dělal“ odpovídají pěti úvodním strofám akafistů. Následující slovní spojení δωκτορ скоринин францискос a δωκτωρ скоринин францискос podle počtu písmen řecké abecedy zahrnují obvyklých 24 pozic akafistu. V roce 1559 musel M. Mažvydas řešit tytéž problémy, které P. Skorinu zaměstnávaly již mnohem dříve. Kvůli omezením formy (prostoru) museli oba autoři volit určité podoby určitých slov. M. Mažvydase omezovalo 18 řádků dvou strof, P. Skorinu 24 pozic. Když bylo třeba zkrátit příjmení, M. Mažvydas použil kratší litevskou podobu (MASWIDAS místo MASVIDIVS) (není třeba v tom spatřovat průlom litevského vědomí). P. Skorina musel postupovat opačně – „protáhnout“ svá osobní jména, aby spolu s akademickým titulem (zapsaným celým slovem δωκτορ) vytvořila řetězec 24 písmen. Proto vydavatel latinizuje své jméno (ФРАНЦИСКОС) a také volí delší ruské patronymikum (скоринин), které se stylově k latinskému jménu nehodí. Za běžných okolností, tj. kdyby je neomezoval rozsah akrostichů, by P. Skorina a M. Mažvydas zvolili jiné, vhodnější, v úzu obvyklé a ustálené podoby. Možnost volně rozšířit akrostich měl M. Mažvydas roku 1547 na začátku veršované předmluvy, kde začal akrostich prvním písmenem textu a použil obvyklou a navzájem dobře sladěnou zkratku akademického titulu (BI) a latinské podoby osobních jmen (MARTĮNVS MASVĮDVＳ). V akatistech a v agendě Forma Chrikftima museli P. Skorina a M. Mažvydas improvizovat a smířit se se stylistickým disonancem. Právě takový dojem vyvolala směs rusínštiny a latiny, respektive latiny a litevštiny, avšak čtenář věděl, že jde o samozřejmou a tolerovanou daň kombinatorické poetice. Kombinatorická díla P. Skoriny a M. Mažvydase jsou si blízká z hlediska syntaxe. Nejde o banální antroponymickou značku (rozšířenější), která by tvarem nominativu nebo genitivu substantiva odkazovala na určitou osobu a příslušnost textu (díla). Jméno a příjmení spolu s akademickým titulem (respektive odkazem na sociální status) fungují jako podmět, který má přísudek. Ten tvoří slovesa, jež v rámci akrostichů zaujímají pomocné vedlejší místo. Tuto větnou část M. Mažvydas vyjadřuje zkratkami připojenými k podobám jeho jmen; P. Skorina tak činí v dodatečných úvodních strofách: писал – δωκτορ скоринин францискос: … „doktor Skorinaitis Pranciškus psal: …“ делал – δωκτορ скоринин францискос: … „doktor Skorinaitis Pranciškus dělal: …“ 60 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chrikſtima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas BI MARTJNVVS MASVJDIVS – BI [M. Masvidius] TP „bakalář práv M. Mažvydas“ „bakalář práv položil znamení kříže“ MARTJNVVS MASWJDAS SM: … „[kněz] Martynas Mažvydas žehná: …“ Podobnost dále posiluje skutečnost, že na konci publikace je po gramatickém centru akrostichu na místě předmětu uvedena „přímá řeč“, tj. modlitba samotných autorů. V akatistech P. Skoriny zaujímá mnohem více prostoru než u M. Mažvydase, který kvůli strofické struktuře písně M. Luthera musel vejít do devíti řádků. Srov. například interakci akrostichu a modlitby v akafistu P. Skoriny Nejsladšímu jménu Ježíšovu: VYTVÁŘÍ DOKTOR SKORININ FRANCIŠKOS: MODLITBA: ~ VLÁDCE, PANE, JEŽ JSI, KRÁLI, STVOŘITELI A BOŽE NÁŠ, TVÉ SVATÉ JMÉNO VZÝVÁME A K TOBĚ SE MODLÍME, JEŽ JSI SYNU PŘEČISTÉ PANNY MARIE, JEŽ JSI JEDINÉ A VĚČNÉ SLOVO BOHA OTCE. JEŽ JSI SJEDNOCENÍM A LÁSKOU SVATÉHO DUCHA. JEŽ JSI STVOŘITELEM ANDĚLSKÉ PŘIROZENOSTI. JEŽ JSI SPASITELEM LIDSKÉHO RODU. JEŽ JSI VYHÁNĚČEM VEŠKERÉHO DÉMONSTVA. JEŽ JSI, SMILUJ SE NAD NÁMI PODLE SVÉHO VELKÉHO MILOSRDENSTVÍ. JEŽ JSI, OČISŤ MOU NEPRAVOST PŘEMÁHAJÍCÍ MOUDROSTÍ SVOU. JEŽ JSI, ODPUST MI VŠECHNY MÉ HŘÍCHY. JEŽ JSI, PŘIJMI ODE MNE TUTO MODLITBU. Ó, NEJSLAVNĚJŠÍ JEŽ. Ó, NEJCTIHODNĚJŠÍ JEŽ. Ó, NEJVZNEŠENĚJŠÍ JEŽ, TOBĚ VZDÁVÁME SLÁVU S OTCEM A S PŘESVATÝM DUCHEM NA VĚKY VĚKŮ. AMEN: ~ Přísudek srovnávaných akrostichů není sémanticky zcela totožný („psal / dělal“ – „žehná“), což je dáno sociální odlišností pisatelů. P. Skorina byl vysoce vzdělaný laik, nikoli však kněz. Jako nadaný literát mohl psát texty akafistů a jiných modliteb, nemohl však vlastním jménem těmito modlitbami žehnat lidem. Obsah písně M. Luthera je blízký i akafistům P. Skoriny. Zde i tam se hovoří o Janu Křtiteli, Ježíšově křtu v Jordánu a významu křtu. Rozdíly spočívají v žánrové povaze děl: P. Skorina pracoval s formou byzantského akafistu; M. Mažvydas improvizoval s populární německou písní katechismového charakteru. Konečně je třeba upozornit na publikační rozměr. Forma Chrikſtima a „Akafistář“ jsou publikace, jejichž titulní listy mlčí o informaci o sestavovatelích (vydavatelích). V obou knihách také chybí kolofon uzavírající publikaci. Tuto chybějící informaci bylo třeba vyhledat a pokročilý čtenář 16. století na to byl připraven. Akrostich zařazený na konci „Akafistáře“ má publikační povahu. Označuje osobu, která knihu ДЕЛАЛ „dělala“. U dalšího hymnu, zařazeného mezi ostatní Strai­psniai / Articles 61 ILJA LEMEŠKIN akafisty uprostřed knihy byla zvolena leksema писан „psal“, která označovala autora tohoto a pouze tohoto konkrétního zpívaného textu. Akrostich čtený v závěrečné pozici knihy plnil a dodnes plní funkci kolofonu publikace. Z tohoto důvodu byl jako jediný, aby byl zaznamenán a viditelný, vysázen za použití výrazně odlišných rytých iniciál (Lemeškin 2023: 367–368). V publikaci z roku 1559 postupoval M. Mažvydas podobně: akrostichem, který doprovázel píseň o Ježíšově křtu, na konci (jako by to bylo v kolofonu) odhalil svůj podíl na přípravě této knihy. Jeho text, rozdělený mezi devítiřádkové strofy na konci knihy (písně), byl rovněž vyhledáván a nalézán zkušenými čtenáři. Mezi akrostichy P. Skoriny a M. Mažvydase, napsanými (kvůli prostorovým omezením) smíšeným a stylisticky nesourodým jazykem, existuje mnoho společných rysů. Autoři prvních rusínských a litevských knih se obraceli ke čtenáři dvojčlennými větami: „doktor Skorinaitis Pranciškus dělal“, „[kněz] Martynas Mažvydas žehná“. Po gramatickém centru autoři připojili předmět, tj. vlastní modlitby. Tento způsob vytváření akrostichu není častý, protože k označení autorství stačilo uvést jméno a příjmení. Srovnání akrostichů odhaluje výraznou typologickou a strukturální podobnost funkcí, což vede k domněnce, že M. Mažvydas znal díla průkopníka tisku v GDL a opíral se o ně. Analýza publikace z roku 1559 je užitečná při zkoumání akrostichů z roku 1547. Jejich komparativní výzkum odhaluje význam zkratek. M. Mažvydas je používá jak na začátku katechismu při uvádění akademického titulu BI (stejně jako P. Skorina i další vzdělané osoby), tak v invokaci „Skaititapą“ na konci knihy: BI TP. Zkratky použité v letech 1547 a 1559 jsou svým významem synonyma (T[itulů] P[losuit], „položil znamení kříže“ – S[igna] M[us] „žehná“), ale byly zvoleny s ohledem na sociální status pisatele: jako student královecké akademie, který ještě nedosáhl teologického stupně, M. Mažvydas uvádí akademický titul získaný jinde a při dokončení práce klade znamení kříže. Roku 1559 již jako vrchní kněz okresu Ragainė žehná lidem a žehná jim zvláštní modlitbou. První akrostich je „studentský“, druhý „kněžský“. Akrostich M. Mažvydase z roku 1559 se vyznačuje úzkou interakcí s druhým překládaným pramenem Forma Chrikštima. Autor, aniž porušil přesnost překladu, mistrovsky vetkal svůj text do písně M. Luthera. Pokračování akrostichu – požehnání tvořící dodatečnou osmou strofu – tak dobře odpovídalo obsahu překládané písně, že se postupem času stalo neoddělitelnou součástí díla M. Luthera. Dva překládané prameny (v roce 1559 „Form der Tauff“; píseň M. Luthera „Christ, unser Herr, zum Jordan kam“) tvoří základ publikace z roku 1559, avšak autorské texty M. Mažvydase si zaslouží mimořádnou pozornost baltistů. 62 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chrikʃtima (1559) z formálního hlediska. Akrostich kněze M. Mažvyda Kromě akrostichu a žehnání, o nichž se v tomto článku pojednává, čekají epigrafy knih M. Mažvyda na samostatný výzkum. LITERATŪRA Biržiška Vaclovas 1960: Aleksandrynas: senųjų lietuvių rašytojų, rašiusių prieš 1865 m., biografijos, bibliografijos ir biobibliografijos 1: XVI–XVII amžiai, Čikaga: JAV LB Kultūros Fondas. Cappelli Adriano 1928: Lexicon abbreviaturarum / Wörterbuch lateinischer und italienischer Abkürzungen, Leipzig: Weber. Dini Pietro U. 2010: Martyno Mažvydo Formos Chrikštymo (1559) vertimo originalas – Form der Tauff (1559). – Archivum lithuanicum 12, 71–82. Gerulis Jurgis 1922: Mažvydas. Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys. Hoskovec Tomáš 2021: Lithuanica aliter: visuomeninės filologijos pritaikymas lituanistikoje. – Acta Linguistica Lithuanica 85, 117–140. Koženiauskienė Regina 1990: XVI–XVIII amžiaus prakalbos ir dedikacijos, Vilnius: Mokslas, 1990. Krikščioniškos giesmės 2007: Krikščioniškos giesmės, sud. L. Fetingis, Vilnius: Lietuvos Biblijos Draugija. Lemeškin Ilja 2023: Проблемы изучения Малой подорожной книжки. Полемический экскурс [Problemy izučénija Maloj podorožnoj knižki. Polemičeskij ékskurs]. – Knygotyra 80, 343–385. Lemeškin Ilja 2019: Lithuanica aliter, ser. Billėmai bhe ersinnimai, 2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Michelini Guido 2000: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Stang Christian S. 1976: Dėl M. Mažvydo ‘Formos Chrikstima’ šaltinio. – Baltistica 12(1), 7–8. Schilling Johannes 2019: Erläuterungen. – Martin Luther. Geistliche Lieder, Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt. Straipsniai / Articles 63 ILJA LEMEŠKIN Forma Chrikštima (1559) from a formal perspective. Acrostic by priest M. Mažvydas SUMMARY In publishing the first Lithuanian books (according to the sovereign’s will and the church’s order), M. Mažvydas followed the medieval concept of authorship. Because the name of the book’s creator is not equal to the name of the Creator, God (M. Mažvydas says this in the preface to the collection of hymns), the author avoided becoming famous among people. This led to the anonymity of the catechism of 1547 and the agenda of 1559, and to the effort to reveal their authorship utilizing sophisticated indirect expressions that not everyone could identify. The Form of Baptism, published in 1559, provides a translation of the German original, the 1559 Form der Tauff (VD16 ZV 21274), into Lithuanian. This source can be considered the main one. In addition to this, the publication included Luther’s hymn Christ, unser Herr, zum Jordan kam. These translated sources are surrounded by texts specially selected and included by the publisher. At the beginning of the book, M. Mažvydas puts two invocations to the readers. The acrostic MARTJNV̄S MASWJDAS M was incorporated into Luther’s hymn (in its last 6 and 7 stanzas). This acrostic and Luther’s work were developed by the prayer of M. Mažvydas (forming the “superfluous” 8th stanza). The structure of the 1559 acrostic of M. Mažvydas can be illustrated as follows: MARTJNV̄S MASWJDAS S[ignal]M[us]: [prayer text] [Priest] Martynas Mažvydas blesses: Diewui Tewui ſchlowe dûkem / Jr Jheſu Chriſtu garbin̄kem / Bei Dwaffe ſchwenta laup̄inkem / Wienam Dievui dekāwokem / Kurs iſtates eſt Chriſch̄tima / Ant ghreku aptſiḡtinima / Bei amſzina iſchganima / Nůg Chriſtaus apſudeta / Jem buk amſziwa garba. The abbreviation SM is pres. pl. 1. indic. form of the verb signare “to make the sign of the cross”, from which (from Church Latin) we derive the Lithuanian žegnoti, the Czech žehnati, the Polish zegnać, the German segnen, the English segnian… The Catechism of 1547 was similarly composed. It begins with a stern homeland-oriented invocation AD MAGNVM DVCATVM LITVANIAE and the acrostic B[accalaureus] I[uris] MARTJNV̄S MASWJDAS “the bachelor of rights Martynas Mažvydas”. At the end of the catechism, in the colophon, in the four-line invocation Skaititiap, there is a continuation of the author’s text in BI TP: Baccalaureus Iuris Titulum Posuit “the bachelor of righteousness has put on the sign of the cross”. A comparison between the acrostics of Scorina and Mažvydas shows that they are written in a mixed and stylistically inconsistent language. There are many common 64 Acta Linguistica Lithuanica XCI Forma Chrikštima (1559) formaliuoju požiūriu. Kunigo M. Mažvydo akrostichas features between them. The authors of the first Ruthenian and Lithuanian books addressed the reader in two-member sentences: “Doctor Francis Skorina’s son did”, and “[priest] Martynas Mažvydas blesses”. After the grammatical centre, the authors have added their prayers. This is not a common way of creating acrostics. The juxtaposition of the acrostics reveals a high degree of typological and structural-functional similarity, which suggests that Mažvydas was familiar with the works of his predecessor in printing. Įteikta 2024 m. rugsėjo 6 d. ILIJA LEMEŠKIN Lietuvių kalbos institutas Petro Vile išio g. 5, LT–10308 Vilnius, Lietuva ilija.lemeš[email protected] Straipsniai / Articles 65