Pilypo Ruigio giesmių recepcija: nuo XVIII link XX amžiaus vidurio

Acta Linguistica Lithuanica 2025, sv. 93, s. 1–32 Odkaz na obsah / Odkaz na obsah ISSN 2669-218X (online / elektronická verze) RECEPCE PÍSNÍ PILYPA RUIGYSE: OD XVIII. DO POL. XX. STOLETÍ Recepce písní Philippa Ruhiga: Od 18.th do poloviny 20.th století Věnováno 350. výročí narození Pilypa Ruigyse BIRUTĖ TRIŠKAITĖ Institut litevského jazyka E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0003-2286-4080 Výzkumné zaměření: písemnictví Pruské Litvy 16.–18. století, dějiny dvojjazyčné litevské lexikografie a dějiny psané litevštiny. https://doi.org/10.35321/all93-09 ABSTRAKT Článek je věnován hymnografickému odkazu duchovního Pruské Litvy Pilypa Ruigyse (Philipp Ruhig, 1675–1749), jednoho z nejproduktivnějších tvůrců litevského písemnictví 18. století, přesněji recepci jeho písní v oficiálních církevních evangelických luterských zpěvnících Pruské Litvy od čtvrtého desetiletí 18. století do poloviny 20. století. Na základě primárních pramenů, které se dochovaly do dnešních dnů, jsou z kvantitativního a kvalitativního hlediska analyzovány Ruigysovy přeložené i vytvořené písně, které byly poprvé zveřejněny ve zpěvníku Jona Berenta Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Giesmũ-Knygos (Královec, 1732) a následně zařazovány i do pozdějších zpěvníků. Komparativní analýza evangelických luterských zpěvníků Pruské Litvy ukázala, že počet Ruigysových písní v oficiálním církevním zpěvníku postupně rostl: z 9 textů zveřejněných v prvních vydáních takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku na 12 textů ustálených v pozdějších vydáních. Trvalost těchto písní dokládá skutečnost, že všechny se staly stabilní součástí repertoáru oficiálního litevského zpěvníku až do předvečera druhé světové války, tj. do posledního vydání Pagerintos giesmių knygos (Klaipėda, 1936), a některé z nich byly navíc převzaty do současného evangelického luterského zpěvníku Krikščioniškos giesmės (Vilnius, 2007). Analýza rovněž ukázala, že počínaje prvním vydáním byly tyto písně v menší či větší míře redigovány. KLÍČOVÁ SLOVA: litevské písemnictví 18. století, písně, Pilypas Ruigys (Philipp Ruhig), oficiální evangelický luterský zpěvník Pruské Litvy, zpěvník Jona Berenta (Johann Behrendt) Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Giesmũ-Knygos (1732). Copyright © 2025 Birutė Triškaitė. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek v režimu otevřeného přístupu je distribuován podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užití, distribuci a reprodukci v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je volně přístupný a šířený podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, které dovolují neomezené užívání, šíření a reprodukci obsahu v jakémkoli médiu při uvedení autora a zdroje. Obdrženo: / Došlo: 2025–10–20. Přijato: / Přijato: 2025–12–17. 1 ABSTRAKT Tento článek je věnován hymnografickému odkazu Philippa Ruhiga (1675–1749), duchovního z Pruské Litvy a jednoho z nejproduktivnějších představitelů litevského písemnictví 18th. století, přesněji recepci jeho písní v oficiálních církevních zpěvnících Pruské Litvy od čtvrtého desetiletí 18th. století. Na základě primárních pramenů, které se dochovaly do dnešních dnů, jsou z hlediska kvantity a kvality analyzovány písně přeložené a vytvořené Ruhigem, které byly poprvé zveřejněny ve zpěvníku Johanna Behrendta Iß naujo pèrweizdetos ir pagérintos Giesmû-Knygos [Nově přehlédnuté a zlepšené zpěvníky] (Královec, 1732) a zařazovány i do pozdějších vydání. Komparativní analýza pruských litevských evangelických luterských zpěvníků odhalila, že počet Ruhigových písní v oficiálním církevním zpěvníku postupně rostl: z 9 v prvních vydáních takzvaného Quandt-Behrendtova zpěvníku na 12 v pozdějších vydáních. Trvalost těchto písní dokládá skutečnost, že všechny se staly stabilní součástí oficiálního litevského zpěvníku až do předvečera druhé světové války, tj. do posledního vydání Pagerintos giesmių knygos [Zlepšený zpěvník] (Klaipėda, 1936), a některé z nich byly zahrnuty do současného evangelického luterského zpěvníku Krikščioniškos giesmės [Křesťanské písně] (Vilnius, 2007). Analýza rovněž ukázala, že počínaje prvním vydáním byly tyto písně ve větší či menší míře redigovány. KLÍČOVÁ SLOVA: litevské písemnictví 18th. století, písně, Philipp Ruhig, oficiální zpěvník evangelických luteránů Pruské Litvy, zpěvník Johanna Behrendta Iß naujo pèrweizdetos ir pagérintos Giesmû-Knygos (1732) [Nově přehlédnuté a zlepšené zpěvníky, 1732]. ÚVOD Pruský litevský duchovní Pilypas Ruigys (Philipp Ruhig, 1675–1749) patří k nejproduktivnějším tvůrcům litevského písemnictví 18. století: byl nejen autorem původních a velmi vlivných lingvistických děl, ale také překladatelem nejvýznamnějších náboženských textů. I po třech staletích je Ruigys dnes připomínán nejen jako účastník slavné filologické polemiky, která vznikla v Pruské Litvě na počátku 18. století, autor latinského pojednání o litevském jazyce Meletema (1735) a jeho německé verze Betrachtung der Littauischen Sprache in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften (1745), sestavovatel dvojjazyčného a obousměrného slovníku Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon (1747), iniciátor litevské gramatiky Anfangsgründe einer Littauischen Grammatik (1747), ale také jako jeden z překladatelů písní (1732), Bible (1735) a postily Christiana Langhansena (1660–1727) do litevštiny. Po ukončení teologických studií na Královecké univerzitě a vysvěcení na kněze v roce 1708 působil Ruigys více než čtyřicet let ve Valtarkiemyse (něm. Walterkehmen)1. Jako představitel třetí generace duchovního stavu chápal svou pastýřskou povinnost jako náboženskou výchovu Litevců; navíc byl podněcován reformami a kulturními změnami iniciovanými tehdejším pruským králem Frydrichem Vilémem I. (Friedrich Wilhelm I., 1688–1740, vládl 1713–1740) a nepochybně si cenil zásluh svého děda, katniavského duchovního Teofilia Šulce (Theophil Schultz, 1629–1673) (viz obr. 1 a dále). Ruigys se aktivně zapojil do lituanistického projektu profesora teologie Královecké univerzity, vrchního dvorního kazatele a budoucího pruského generálního superintendenta Jona Jokūbasa Kvantase (Johann Jacob Quandt, ¹ QPP IV 34r; Arnoldt 1777: 108; ZM V 1528. 2 1686–1772), a přispěl tak k rozmachu litevské náboženské literatury, který v Pruské Litvě nastal v 18. století. Není náhodou, že Ruigys patří k tvůrcům litevského písemnictví, jejichž lituanistickému odkazu věnovali badatelé značnou pozornost z různých hledisek. Jako integrální součást oficiálního litevského církevního evangelického luterského zpěvníku (1732) byl zkoumán i Ruigysův hymnografický odkaz². Dosud však nebyly provedeny zvláštní výzkumy věnované recepci jeho písní v pozdějších zpěvnících, proto tento článek aktualizuje poznání Ruigysovy činnosti jako překladatele a tvůrce písní a zaměřuje pozornost na fungování jeho písní ve zpěvnících Pruské Litvy přibližně do poloviny 20. století, přesněji do roku 1936, kdy vyšel poslední evangelický luterský zpěvník před druhou světovou válkou Pagerintos giesmių knygos. Pokud jde o recepci Ruigysových písní, je třeba začít konstatováním, že přesný počet jeho písní publikovaných v litevských evangelických luterských zpěvnících není zcela jasný. Historiografové pruské kultury a litevského písemnictví jej uvádějí různě. Tak například na konci 18. století duchovní z Tremp Gotfrydas Ostermejeris (Gottfried Ostermeyer, 1716–1800) v prvních dějinách litevských zpěvníků Erste Littauische Liedergeschichte (Královec, 1793) tvrdil, že Ruigys „[g]iesmynui davė 12 giesmių, viena jų originali“ („Zum Gefangbuch hat er 12 Lieder geliefert, von denen eins ein Originaltuck ist“³). Tentýž počet Ruigysových přeložených a vytvořených písní uvedl téměř o půldruhého století později Ansas Bruožis: ve studii Mažosios Lietuvos buvusieji rašytojai ir žymesnieji lietuvių kalbos mylėtojai (1920) zmínil, že Ruigys „versta yra 11 giesmių, be to[,] viena yra pats sutaisęs“⁴. Pravděpodobně podle Ostermejerise uvádějí 12 písní také komentáře k Ruigysovu pojednání Lietuvių kalbos kilmės, būdo ir savybių tyrinėjimas (1986), které zveřejnili Vytautas Jurgutis a Valerija Vilnonytė; z nich je 11 překladů a jedna je původní⁵. Naproti tomu Vaclovas Biržiška v díle Aleksandryne (¹1963, ²1990) nejen uvedl počet Ruigysových písní, ale zmínil dokonce konkrétní vydání zpěvníku, v němž se podle jeho názoru objevily všechny: „Pro nový Kvanto-Berentův zpěvník z roku 1732 poskytl 12 písní, z nichž jednu napsal původně a všechny ostatní přeložil“⁶. Na druhé straně jsou v monografii Guida Micheliniho Jono Berento Įpna ujo pėrweizdėtos ir pagerintos Giesmũ Knygos. Mörlino traktato pritaikymas poezijoje, která podrobně zkoumá dějiny zpěvníků Pruské Litvy, s německými originály porovnávány 9 Ruigysových písní⁷, takže se zdánlivě předpokládá jejich zcela odlišný počet. Údaje z děl věnovaných historiografii litevského písemnictví měly proniknout do informativních publikací. Přesto se zde uváděný počet Ruigysových písní poněkud liší: Mažosios Lietuvos ² O zpěvnících Pruské Litvy podrobněji viz Michelini 2009, zejména 97–131; 2010. O vztahu písní Pilypa Ruigyse zveřejněných v prvním vydání takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku k německým originálům viz Michelini 2010: 162–175. ³ Osterme yer 1793: 259–260; Ostermejeris 1996: 421. ⁴ [Bruožis] 1920: 27. ⁵ Ruigys 1986: 414. ⁶ BrŽA II 21. ⁷ Viz Michelini 2010: 162–175. 3 encyklopedii (2009)⁸, Mažosios Lietuvos enciklopedijos žinyne (2015)⁹, Visuotinėje lietuvių enciklopedijoje (2011)¹⁰ se uvádí 11 Ruigysových písní. Cílem tohoto článku je na základě primárních pramenů zhodnotit Ruigysův přínos k repertoáru sbírky písní Iß naujo pérweizdetos ir pagérintos Giesmû-Knygos (Královec, ¹1732), kterou připravil biskup z Įsrutis Johann Behrendt (Johann Behrendt, 1667–1737), neboli takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku, a pojednat o recepci Ruigysových písní v pozdějších redakcích a vydáních oficiálního církevního evangelického luterského zpěvníku až do poloviny 20. století se zaměřením na dva aspekty: 1) kolik jich bylo zveřejněno; 2) jaký byl charakter jejich redakce¹¹. Analýza je prováděna historickou komparativní a analytickou deskriptivní metodou. 1. SVĚDECTVÍ RUIGYSE A JEHO SOUČASNÍKŮ O JEHO LITUANISTICKÉ ČINNOSTI (PÍSNĚ) Kvantas, v jehož týmu pruských litevských duchovních pracoval Ruigys při přípravě litevských náboženských spisů, se ve svém rukopisném presbiterologickém díle Preußische Presbyterologie (do roku 1772) v hesle o valtarkiemském duchovním Ruigysovi kromě nejdůležitějších biografických informací zmínil pouze teologické pojednání o starověkých modlách, které vyšlo roku 1705, a jedinou lituanistickou činnost – pojednání o litevském jazyce; písním ani jiným náboženským textům, dokonce ani překladu Bible, nevěnoval jediné slovo (srov. obr. 1 a dále): 1708. Philipp Ruhig. «Reg. Pr uffus. →» 'Cattenau–Prufus. ‖ byl roku 1708 ♀ poſt 20. Trin. 3u Schloß ‖ od D[.] Deutſchen vysvěcen. Narodil se v Cattenau roku 1675, 31. Martij. Zde byl uveden do úřadu roku 1708, D[omi]n[ic a[m] 24. p. Trin. ‖ Disputoval pod vedením P[rae]ſide D[.] Wegnera o Scr[iptur]ae S. ‖ roku 1703, také vydal traktát de idolo omni u[m] ‖ primo 4° 1705, rovněž de Lingua Lituanica. ‖ Jeho předkové pocházejí z Míšně, kde jeho ‖ děd z otcovy strany George Ruhig byl purkmistrem ‖ v Liebenwerda; jeho syn Paul Ruhig byl inženýrem a kapitánem v Memelu. ‖ „Syn Philipp Ruhig Paft. a vnuk z matčiny strany Theophili Schulzen, ‖ oba faráři v Kattenau † 1749. ‖ 5. dubna. ‖ ſepult[us] ‖ [?] 7. dubna.¹². ⁸ Srov.: „Významně přispěl k přípravě Bible z roku 1735 a Kvanto–Behrendtova zpěvníku z roku 1732 (v něm bylo vytištěno 11 R[uigysových] vytvořených a přeložených písní)“ (MLE IV 143). ⁹ MLEŽ 496. V anglické (2014) a německé (2018) verzi této příručky se rovněž uvádí 11 Ruigysových písní (MLEŽa 561; MLEŽv 612). ¹⁰ Srov.: „významně přispěl k přípravě Bible (1735) a zpěvníku J. J. Quandta a J. Behrendta (1732, v němž bylo vytištěno 11 [Ruigysových] vytvořených a přeložených písní)“ (VLE XX 412). ¹¹ Z kvantitativního hlediska byly již analyzovány písně a jejich recepce Petra Gotlyba Milkause (Peter Gottlieb Mielcke, 1695–1753), duchovního v Jurbarkasu (něm. Georgenburg), později v Mielkiemi (něm. Mehlkeh­men), a spolupracovníka Pilypa Ruigyse při přípravě litevských písemností ve zpěvnících 18. až první poloviny 20. století (viz Triškaitė 2021: 98–116). ¹² QPP IV 34r. V citátu z Kvantova rukopisu šipka → označuje, k čemu se vztahuje oprava. Znaky ¬ ¬ vyznačují později vepsaná slova nebo věty (nad řádkem, na okraji nebo ve druhém prázdném sloupci stránky). Fragmenty latinského textu (slova nebo jejich části), které se v rukopisu psaném gotickým písmem vyskytují, jsou při citování reprodukovány kurzivou. Podrobněji 4 Obrázek 1. QPP IV 34r: Kvantův zápis o valtarkiemském duchovním Ruigysovi v rukopisném díle Preußische Presbyterologie; GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, Hs, Nr. 2, Bd. 4 1708. Pilypas Ruigys, Prus z Katniavy. Vysvěcen dr. Deutschem roku 1708 v pátek po 20. neděli po Nejsvětější Trojici v zámeckém [kostele]. Narodil se v Katniavě 31. března 1675. Zde byl uveden do úřadu roku 1708, 24. neděli po Nejsvětější Trojici. Pod vedením dr. Wegnera disputoval roku 1703 o Písmu svatém; kromě toho roku 1705 vydal pojednání o starověkých modlách, ve formátu 4°, a také o litevském jazyce13. Jeho předkové pocházeli z Míšně, kde jeho děd Jurgis Ruigys byl purkmistrem v Liebenwerdě a jeho syn Povilas Ruigys byl inženýrem a kapitánem šaukínů v Memelu. Syn duchovního Pilypa Ruigyse a vnuk Teofilia Šulce z matčiny strany, oba působili jako duchovní v Katniavě14. Zemřel 5. dubna 174915 a byl pohřben [?] 7. dubna. Autor další presbiterologie Pruské Litvy Kurzgefaßte Historische Nachrichten von allen im Königreiche Preußen befindlichen Kirchen und Predigern bei denselben (1757) Friedrich Pastenaci (1718–1770) se pouze zmínil, že Ruigys kromě jiných náboženských a jazykovědných děl přeložil několik písní, neuvedl však jejich konkrétní počet: Byl skutečně zdatným Litevcem a pilně pracoval na překladu Starého a Nového zákona, který vyšel roku 1733. Prvních jedenáct kázání z M. Langhansenovy [dětské=postily16 o evangeliích přeložil on, stejně jako některé písně. <…> o tomto po druhé světové válce litevskými badateli za ztracené považovaném a teprve nedávno do vědeckého oběhu navráceném Kvantově rukopisném díle, důležitém prameni biografií tvůrců litevského písemnictví, viz Triškaitė 2018: 125–176. 13 Kvantas měl při zmínce o pojednání „de Lingva Lituanica“ (QPP IV 34r) nejspíše na mysli Ruigysovo jazykovědné dílo, které bylo původně, ještě před rokem 1708, napsáno latinsky, později opraveno a roku 1735 pod názvem Meletema odesláno do Anglie krajanovi Dovydu Vilkovi (David Wilke, Wilkins, 1685–1745), žijícímu v Londýně, s cílem je tam vydat; nakonec však bylo vytištěno v Královci roku 1745 německy pod názvem Betrachtung der Littauischen Sprache in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften (viz Zinkevičius 2008: 164–165). 14 Překlad části citátu srov. Blažienė 2020: 27. 15 V jiných pramenech se uvádí, že Ruigys zemřel 6. dubna 1749 (viz Pastenaci 1757: 109; Arnoldt 1777: 108; BržA II 20; ZM V 1528). 16 V hranatých závorkách [] je uvedena část složeného slova, která byla rukou vepsána na okraj publikace. 5 Roku 1745 vydal kritické pojednání o litevském jazyce a roku 1747 litevsko=německý a německo=litevský lexikon, který byl prvním lexikonem vytištěným v Prusku. Jeho syn Paul Friedrich Ruhig, jenž byl tehdy učitelem litevského semináře v Königsbergu, vydal téhož roku také litevskou mluvnici, kterou jeho otec přehlédl a vylepšil¹⁷ Byl skutečným Litevcem a pilně pracoval na překladu S[tarého] a N[ového] zákona, který vyšel roku 1733.¹⁸ Přeložil prvních jedenáct kázání o evangeliu z m[istrovy] Langhansenovy Vaikų postilės, jakož i několik písní. <...> Roku 1745 vydal kritické pojednání o litevském jazyce a roku 1747 litevsko-německý a německo-litevský slovník, který je prvním slovníkem vytištěným v Prusku. Jeho syn Povilas Frydrichas Ruigys, tehdy učitel semináře litevského jazyka v Královci, vydal téhož roku rovněž litevskou gramatiku, kterou jeho otec přehlédl a zdokonalil. Sám Ruigys se o svých písních, stejně jako o překladu jiných náboženských textů – Bible a Langhansenovy postily Kinder-Postille – zmínil v předmluvách ke dvěma jazykovědným dílům: v pojednání Betrachtung der Littauischen Sprache in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften (Královec, 1745) a ve dvojjazyčném a obousměrném slovníku Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon (Královec, 1747). V předmluvě ke slovníku Ruigys uvedl: Anno 1723. wurde nebft andern Confratribus zur Ueberſetzung des neuen, und hernach des alten Teſtaments, gezogen. Als solche Arbeit A. 1733. geendiget war, auch einige Lieder, und die erſten eilf Predigten Herrn M. Langhanſens eingeſchickt hatte, fing ich an dieſes Wörterbuch zu fertigen¹⁹. Roku 1723 jsem byl spolu s ostatními konfratry povolán k překladu Nového a později i Starého zákona. Když byla tato práce roku 1733 dokončena a já již odeslal několik písní a prvních jedenáct kázání pana [magistra] Langhanzena, začal jsem psát tento slovník²⁰. V předmluvě k pojednání Ruigys napsal: <...> z Boží milosti přišel čas nového překladu Bible a písní a bylo to svěřeno i mně²¹. ¹⁷ Pastenaci 1757: 108–109. ¹⁸ Je třeba upozornit, že ve skutečnosti byl překlad Starého zákona dokončen roku 1733, zatímco Nový zákon vyšel již roku 1727 a celá litevská Bible byla vytištěna roku 1735. ¹⁹ Ruhig 1744–05–11: [4r]. ²⁰ Ruigys 1986: 384. ²¹ Ruhig 1745: 4. 6 <...> z [B]oží milosti přišel čas nového překladu Bible a písní, a bylo to svěřeno i mně²². Jak je patrné, Ruigys v předmluvách ke svým dílům uvádí, že se podílel na přípravě překladů náboženských textů tří žánrů: Bible (Starého i Nového zákona), kázání a písní. Ruigysovy formulace naznačují, že se této činnosti ujal z pověření církevních představených (nejspíše na pozvání Kvanta nebo Berendta). Ani v předmluvě ke slovníku, ani v předmluvě k pojednání Ruigys počet svých písní neodhalil. Jak již bylo uvedeno, v historiografii litevského písemnictví se jejich počet poněkud liší (viz Úvod). Dále je tedy důležité zjistit, co dokládají primární prameny – vydání a redakce oficiálního církevního evangelického luterského zpěvníku Pruské Litvy, které se dochovaly do dnešních dnů. 2. KOLIK RUIGYSOVÝCH PÍSNÍ BYLO PUBLIKOVÁNO V OFICIÁLNÍM CÍRKEVNÍM ZPĚVNÍKU EVANGELICKÝCH LUTERÁNŮ PRUSKÉ LITVY? 2.1. Ruigysovy písně byly poprvé zveřejněny roku 1732 – v prvním vydání obnoveného oficiálního církevního evangelického luterského zpěvníku, který připravil biskup z Įsrutis Berendt, Jß naujo pèrweizdetos ir pagérintos Giesmū–Knygos, vydaném v Královci v tiskárně Johanna Friedricha Reusnnera (viz obr. 2)²³. Na tento i pozdější vydání dohlížel již zmíněný profesor teologie Královecké univerzity a vrchní dvorní kazatel Kvantas. Jde o takzvaný Kvanto–Berentův zpěvník. Základem této nové sbírky písní se stalo třetí vydání zpěvníku Daniela Kleina (1609–1666) Naujos Giesmių Knygos (Královec, 1666), vydané pod názvem Naujos pagérintos Giesmiū–Knygos (Královec, 1705) a připravené Friedrichem Sigmundem Schusterem (Friedrich Sigismund Schuster, 1671–1750)²⁴. Takzvaný Kvanto–Berentův zpěvník vyšel ještě pětkrát: ²1735, ³1738, ⁴1740, ⁵1745, ⁶1748 r. Tento zpěvník v zásadě pokračoval v tradici předchozích zpěvníků uvádět tvůrce písní; noví překladatelé či autoři textů v něm však na rozdíl od svých předchůdců žijících v dřívějších staletích nebyli uvedeni příjmeními, nýbrž kryptonymy – důvod tohoto rozdílu vysvětlil sám Kvantas v německé předmluvě ke zpěvníku: aby jména zemřelých tvůrců a překladatelů písní nebyla zapomenuta a aby živí nebyli vystaveni pokušení pýchy²⁵. ²² Ruigys 1986: 108. ²³ V současnosti je znám pouze jediný exemplář prvního (1732) vydání tohoto zpěvníku, který je uložen ve Státní knihovně Pruského kulturního dědictví v Berlíně (něm. Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz; SBB PK: En 9820) (viz Kaunas 1986: 269; LBP 18, č. 135). ²⁴ LB I 45, č. 135. Podrobněji o tomto zpěvníku viz Michelini 2009: 97–131; 2010. ²⁵ Jediný dnes známý exemplář prvního vydání (viz pozn. 23) nemá žádnou předmluvu. Nejstarší známá Kvantova předmluva pochází z druhého vydání, viz Quandt 1735–12–01: [VII–VIII]. 7 Obrázek 2. G1732: titulní strana; SBB PK: En 9820 V prvním i pozdějších vydáních jsou Ruigysovy písně označeny kryptonymem „P. R. P. W.“, tj. lat. P[hilippus] R[uhigius], P[astor] W[alterkemensis] (lit. Pilypas Ruigys, Valtarkiemio kunigas) (viz obr. 3, 4), takže je lze snadno identifikovat. Z těchto kryptonymů vyplývá, že ve vydání z roku 1732 bylo celkem zveřejněno 9 Ruigysových písní. Připomeňme, že první vydání takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku se skládalo z hlavní části (G1732 1–358, č. 1–301) a dodatku „APPENDIX arba Kittos naujos Giesmės ßwėžey pridėtos“ (G1732 359–408, č. 302–335). Ruigysovy písně se nacházejí v obou částech zpěvníku. V hlavní části je šest jeho písní²⁶: 1) „Nyní se zástupem andělů“²⁷ (G1732 8–9, č. 10), 2) „Přišel milý Ježíš“ (G1732 13–14, č. 14), ²⁶ Zde i dále jsou uváděny v pořadí, v jakém jsou uspořádány v tomto vydání zpěvníku. ²⁷ V různých zpěvnících se pravopis názvů Ruigysových písní (které se shodovaly s prvním veršem písně) poněkud lišil, proto jsou zde i dále uváděny v současném pravopisu. V případech, kdy je citováno konkrétní vydání zpěvníku, se zachovává autentický pravopis. 8 Obrázek 3. G1732 199: fragment písně „Jesu, meine Freude“ („Ježíši, má radosti“) od Johanna Francka v Ruigysově překladu; SBB PK: En 9820 3) „Ježíši, má radosti“28 (G1732 199–200, č. 182) (viz obr. 3), 4) „Tak se, srdce, netrap“ (G1732 204–206, č. 186), 5) „Ach, jak můžeme milovat tento svět“ (G1732 343–344, č. 292), 6) „Ach, krásné nebe“ (G1732 356–357, č. 300). V dodatku jsou zařazeny další tři Ruigysovy písně: 7) „Ježíš, můj milý“ (G1732 375–376, č. 314), 8) „Co mohu já, hříšník, činit“ (G1732 381–382, č. 318), 9) „Nejmilejší sluníčko nebes“ (G1732 401–403, č. 330). Těmito Ruigysovými texty byl repertoár oficiálního zpěvníku obohacen rozšířením několika tematických skupin písní. První dvě písně hlavní části byly zařazeny do oddílu „Vánoce 28 V pozdějších vydáních (nejpozději od pátého vydání, které vyšlo v roce 1745) byl začátek této písně změněn na „Ježíši, má radosti“ (podrobněji viz kap. 4). 9 písně o Kristově narození“, další dvě – do oddílu „Písně pro potěšení“ a zbývající dvě – do oddílů „Písně o posledním dni a vzkříšení“ a „Písně o věčné nebeské radosti“. Písně publikované v příloze náležejí k těmto třem tematickým skupinám: „Na Velikonoce“, „Písně o vyznání hříchů“, „Na večer“. Údaje z primárního pramene tedy vyžadují korigovat jak Biržiškovo tvrzení citované v Úvodu, že Ruigys „v roce 1732 poskytl pro nový Kvanto-Berentův zpěvník 12 písní“29, tak informace uváděné v encyklopediích. Je třeba připomenout, že kromě Ruigyse se na rozšíření repertoáru tohoto oficiálního zpěvníku podílel sám jeho editor Berentas a několik dalších duchovních z Pruské Litvy: tehdejší jurbarkaský farář Petras Gotlybas Milkus, mimořádně aktivní pomocník Quandta a Berenta, a jeho švagr, papelecký farář Adomas Frydrichas Šimelpenigis (Adam Friedrich Schimmelpfennig, 1699–1763), dále želvský farář Kristijonas Štimeris (Christian Stimer, Stimehr, 1676–1750), klajpedský farář Abraomas Dovydas Liuneburgas (Abraham David Lüneburg, 1670–1743) a rusněnský farář Jonas Jokūbas Šperberis (Johann Jacob Sperber, 1679–1741). Z kryptonym uvedených v G1732 vyplývá, že v prvním vydání publikoval Milkus 19 písní, Berentas 18, Šimelpenigis 15, Štimeris 4 a Liuneburgas se Šperberem po jedné. Kromě toho bylo do G1732 zařazeno 8 písní již zemřelých duchovních: katyčský farář Jonas Andrius Cezaris (Johannes Andreas Caesar, ~1650–1710) a pilupėnský farář Kristupas Polis (Christoph Poll,?–1693) po 3 a narkyčský farář Frydrichas Kristupas Rabė (Friedrich Christoph Rabe, 1669–1720) 2. V prvním vydání bylo celkem publikováno 335 písní (viz G1732), z nichž podle Micheliniho je asi osmdesát nových textů30. Z kvantitativního hlediska nebyl Ruigysův podíl (9 písní) ve vydání z roku 1732 ani největší, ani nejmenší: v kontextu nových písní tvoří jeho texty přibližně 12%, zatímco z celého zpěvníku 2,7%. Do konce Ruigysova života (zemřel 6. dubna 1749 ve věku 74 let) bylo v oficiálních vydáních zpěvníku publikováno ještě několik jeho písní (viz níže). 2.2. Pouhé tři roky po vydání prvního vydání bylo v roce 1735 v Královci vytištěno druhé vydání31. Toto vydání bylo doplněno o 26 nových písní, které předložili dva duchovní z Pruské Litvy: Fabijonas Ulrichas Glazeris (Fabian Ulrich Glaser, 1688–1747), který poprvé publikoval v oficiálním zpěvníku 18 písní, a zmíněný Šimelpenigis, jenž dodal dalších 8 nových překladů. Počet Ruigysových písní se naproti tomu nezměnil – bylo v něm publikováno týchž 9 písní, které vyšly již v roce 1732 (viz tabulku 1 a obr. 4). Jediný rozdíl spočíval v tom, že tři písně, které byly v prvním vydání zařazeny do přílohy „APPENDIX nebo Kittos naujos Giesmės βwžėzey pridėtos“, byly ve druhém již začleněny do hlavní části zpěvníku, 29 BržA II 21. 30 Michelini 2009: 104; srov. také nejnovější texty vydání z roku 1732, publikované s německými originály a komentáři: Michelini 2010: 67–209. 31 V současnosti je znám jediný exemplář druhého (1735) vydání, který je uložen v Národní knihovně České republiky (čes. Národní knihovna České republiky; NK ČR: 33 K 139) v Praze. Podrobněji o tomto vydání, považovaném za nedochované, a o nedávno nalezeném exempláři viz Triškaitė 2020: 33–82. 10 Obrázek 4. G1735 394: fragment Ruigysova překladu písně Simona Dacha „Schöner Himmelssaal“ („Ach, krásné nebe“); NK ČR: 33 K 139 k písním příslušné tematické skupiny (ostatně stejně jako všechny ostatní písně publikované v této příloze): píseň „Ježíš, můj milý“ (G1732 375–376, č. 314 [App.]) se dostala do oddílu „Písně na Velikonoce“ (G1735 66–67, č. 66), „Co mohu já, hříšný, dělat“ (G1732 381–382, č. 318 [App.]) do oddílu „O zpovědi neboli vyznání hříchů“ (G1735 141, č. 133) a „Nejmilejší sluníčko nebeské“ (G1732 401–403, č. 330 [App.]) do oddílu „Písně zpívané večer“ (G1735 321–322, č. 273). 2.3. Údaje o Ruigysových písních ve třetím (1738) a čtvrtém (1740) vydání takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku zatím nemáme, protože v současnosti není znám žádný dochovaný exemplář32. Dokud nebudou nalezeny exempláře těchto vydání, nelze přesně říci, 32 Tato dvě vydání zpěvníku jsou v litevské bibliografii registrována na základě Quandtových předmluv v pozdějších vydáních a starších bibliografií Karla Estreichera, Silvestra Baltramaityse a Vaclovase Biržišky (LB I 46, č. 137–138; Quandt 1745–05–01: [IV]; Quandt 1748–03–01: [V]; Quandt 1757–09–04: 3r; Estreicher 1903: 97; viz také Estreicher 1899: 139; Baltramaitis 1904: 14, č. 87, 89; Biržiška 1924: sl. 55, č. 158, 161). 11 kdy a kolik nových Ruigysových písní bylo do oficiálního zpěvníku zařazeno. Dochované primární prameny (tj. zpěvníky) a svědectví některých současníků (např. Quandta, Ostermejera) umožňují rekonstruovat tuto kvantitativní proměnu oficiálního zpěvníku: G1732 publikoval 335 písní, G1735 360, G1738 [360], G1740 [400], G1745 409, 1748 417³³. Vzhledem k tomu, že se ve druhém (1735) a třetím (1738) vydání celkový počet písní shoduje, lze předpokládat, že nové Ruigysovy písně mohly být do zpěvníku zařazeny až od čtvrtého (1740). 2.4. Zatím lze spolehlivě tvrdit pouze to, že v pátém vydání, které se dochovalo do dnešních dnů³⁴ a vyšlo v Královci roku 1745, jsou již přidány tři nové (tj. v vydáních z let 1732 a 1735 nepublikované) Ruigysovy písně: 10) „Duchu Boží, ty svatá“ (G1745 86–88, č. 96), 11) „Probuď se nyní, dušičko“ (G1745 110, č. 120), 12) „Krůpěj hroznová“ (G1745 411–412, č. 398) (srov. tabulku 1). Jinými slovy, od roku 1735 (a patrně od roku 1740) do roku 1745, tj. od druhého (a pravděpodobně od čtvrtého) do pátého vydání, byl takzvaný Kvanto-Berentův zpěvník doplněn o další tři Ruigysovy písně. Tyto jeho texty doplnily tři tematické skupiny písní oficiálního zpěvníku: „O Duchu svatém“, „O svatém dni“, „O věčné nebeské radosti“. Tyto tři písně jsou i v šestém vydání (viz G1748 86–88, č. 96; G1748 110, č. 120; G1748 411–412, č. 398 a tabulku 1)³⁵. Do poloviny 18. století, přesněji v jeho pátém desetiletí, tedy počet Ruigysových písní v oficiálním zpěvníku vzrostl na 12. 2.5. Při vydávání nových vydání oficiálního zpěvníku a při střídání editorů a redaktorů byly Ruigysovy písně i nadále zařazovány do nových redakcí a vydání této sbírky písní. Biržiška tvrdil: „Všechny je ve svém zpěvníku zopakoval také Šimelpenigis“³⁶. Analýza repertoáru oficiálního zpěvníku dokládá, že v redakcích Adomase Frydrichase Šimelpenigise, Karolise Gotardase Keberise (Karl Gotthard Keber, 1756–1835) i Frydrichase Kuršaitise (Friedrich Kurschat, 1806–1884)³⁷ bylo trvale publikováno 12 Ruigysových písní (viz, ³³ Viz Triškaitė 2020: 61. ³⁴ Z pátého (1745) vydání je znám jediný exemplář, který je uložen v knihovně Ruské akademie věd v Petrohradě (ЛБ 1044) (LB I 46–47, č. 139) a není přístupný. Přesto se podařilo toto vydání zahrnout do analýzy prostřednictvím jeho mikrofilmu, který je uložen v Národní knihovně Martynase Mažvydase v Litvě (LNB: MF 67–69). ³⁵ V současnosti jsou známy dva exempláře šestého (1748) vydání: jeden je uložen ve Státní knihovně Pruského kulturního dědictví v Berlíně (SBB PK: En 9822) (LBP 18, č. 140), druhý, defektní, v knihovně Vilniuské univerzity (VUB: Lᵣ 810/1) (LB I 47, č. 140). ³⁶ BržA II 21. ³⁷ Podrobněji o takzvaných Šimelpenigisových, Keberových a Kuršaitisových zpěvnících viz příslušně Michelini 2009: 132–153, 181–184, 185–194. O genezi a jazyce Keberových zpěvníků viz také Kabašinskaitė 2001: 13–54. 12 např. G[1752]38, G175739 a tabulku 1). Všechny tyto Ruigysovy písně byly převzaty i do zpěvníku Pagerintos giesmių knygos, vydaného v roce 1936 konzistoří evangelické církve Klaipėdského kraje – posledního vydání oficiálního evangelického luterského zpěvníku Pruské Litvy před druhou světovou válkou (viz G1936 a srov. tabulku 1). Tabulka 1. Ruigysovy písně a jejich recepce ve vydáních oficiálního církevního evangelického luterského zpěvníku v 18.–20. století a v první polovině 20. století Č. | Názvy písní publikovaných Ruigysem (počet slok) | Č. písně a strana v G1732 | Č. písně a strana v G1735 | Č. písně a strana v G1745, G1748 | Č. písně a strana v G[1752], G1757 | Č. písně a strana v G1832 | Č. písně a strana v G1877, G1936 1. | „Nyní se zástupem andělů“ (4 sl.) | č. 10, s. 8–9 | č. 13, s. 11–12 | č. 15, s. 12–13 | č. 15, s. 12–13 | č. 15, s. 14–15 | č. 15, s. 12–13 2. | „Ježíš přišel milý“ (4 sl.) | č. 14, s. 13–14 | č. 17, s. 16 | č. 19, s. 16–17 | č. 19, s. 16–17 | č. 19, s. 16ᶜ | č. 19, s. 16–17 3. | „Duchu Boží, ty svatá“ (13 sl.) | – | – | č. 96, s. 86–88 | č. 96, s. 86–88 | č. 96, s. 91–93 | č. 96, s. 86–88⁴⁰ 4. | „Probuď se nyní, dušičko“ (7 sl.) | – | – | č. 120, s. 110 | č. 120, s. 110 | č. 120, s. 119–120 | č. 120, s. 110⁴¹ 5. | „Ježíši, má radosti“⁴² (6 sl.) | č. 182, s. 199–200 | č. 206, s. 229–230 | č. 248, s. 252–253 | č. 248, s. 252–253 | č. 248, s. 288–289 | č. 248, s. 252–253⁴³ 6. | „Netráp se tak, srdéčko“ (12 sl.) | č. 186, s. 204–206 | č. 212, s. 237–239 | č. 256, s. 260–262 | č. 256, s. 260–262⁴⁴ | č. 256, s. 298–300 | č. 256, s. 260–262 7. | „Ach, jak můžeme milovat tento svět“ (8 sl.) | č. 292, s. 343–344 | č. 324, s. 381–382 | č. 387, s. 398 | č. 387, s. 398 | č. 387, s. 364–465 | č. 387, s. 398 8. | „Ach, krásné nebe“ (9 sl.) | č. 300, s. 356–357 | č. 332, s. 394–395 | č. 395, s. 408–409 | č. 394, s. 406–407 | č. 394, s. 475–476 | č. 394, s. 406–407⁴⁵ 38 Článek vychází z exempláře zpěvníku uloženého v Institutu litevské literatury a folkloru, který se dochoval bez titulního listu (LLTIB: B 1956). Quandtova předmluva je datována 4. zářím 1752, zatímco na titulním listu modlitební knihy svázané spolu se zpěvníkem je uveden rok 1753. Quandtova předmluva v devátém, tj. vydání zpěvníku z roku 1757, dokládá, že předchozí, tj. osmé vydání vyšlo roku 1752 (Quandt 1757–09–04: 3r). 39 Z vydání z roku 1757 je znám jediný exemplář, který je uložen v Ruské národní knihovně v Petrohradě (LB I 386–387, č. 1099). Toto vydání bylo možné využít prostřednictvím jeho mikrofilmu uloženého v Knihovně Vrublevských Litevské akademie věd (LMAVB: Mf 391). 40 Píseň byla převzata i do G2007 (176–177, č. 119, 6 sl.). 41 Pod redigovaným názvem „Probuď se, má duše“ byla píseň převzata do G2007 (237–238, č. 165, 5 sl.). 42 G1732, G1735: „Ježíši, má radosti“. 43 Pod redigovaným názvem „Ježíši, prameni radosti“ byla píseň převzata do G2007 (415–416, č. 310, 4 sl.). 44 V G1757 je uvedeno „162“ místo „262“. 45 Pod mírně redigovaným názvem „Ó, krásné nebe“ byla píseň převzata do G2007 (752–753, č. 566, 9 sl.). 13 9. „Krůpěj hroznová“ (10 sl.) – – č. 398, s. 411–412 č. 387⁴⁶, s. 409–410 č. 397, s. 479–480 č. 397, s. 409–410⁴⁷ 10. „Ježíš, můj milý“ (10 sl.) č. 314, s. 375–376 [App.] č. 66, s. 66–67 č. 77, s. 70–71 č. 77⁴⁸, s. 70–71 č. 77, s. 71–73 č. 77, s. 70–71⁴⁹ 11. „Co mohu já, hříšný, dělat“ (7 sl.) č. 318, s. 381–382 [App.] č. 133, s. 141 č. 156, s. 148–149 č. 156, s. 148–149 č. 156, s. 165–166 č. 156, s. 148–149⁵⁰ 12. „Sluníčko nebeské, nejmilejší“ (9 sl.) č. 330, s. 401–403 [App.] č. 273, s. 321–322 č. 321, s. 333–334 č. 321, s. 333–334 č. 321, s. 386–387 č. 321, s. 333–334⁵¹ 2.6. Je třeba zmínit také to, že Ruigysovy písně nebyly publikovány pouze v oficiálním zpěvníku. Již zmíněný farář z Trempů Ostermejer sice Ruigysův tvůrčí talent hodnotil kriticky⁵², přesto zařadil jeho písně do zpěvníku, který sestavil Giesmės Šventos Bažnyčioje ir Namėję giedojamos (Královec, 1781)⁵³. Přesný počet však nelze určit, protože dosud nebyl nalezen žádný exemplář Ostermejerova zpěvníku, z formulace v jeho díle Erste Littauische Liedergeschichte je však zřejmé, že šlo nejméně o dvě⁵⁴, pravděpodobně však o více písní. Všech 12 Ruigysových písní publikoval ve svém zpěvníku Senos ir naujos krikščioniškos Giesmės (Královec, 1806)⁵⁵ kantorem v Pilkalniu Kristijonas Gotlybas Milkus (Christian Gottlieb Mielcke, 1733–1807), syn Ruigysova spolupracovníka Petrase Gotlybase Milkuse, který z vlastního podnětu připravoval novou sbírku písní, a tak oponoval Ostermejerovi v otázkách zásad redakce písní (viz MG1806 12–13, č. 14; 16–17, č. 18; 72–73, č. 75; 87–89, č. 90; 109–110, č. 110; 146–147, č. 144; 254–255, č. 226; 264–266, č. 234; 334–336, č. 288; 395–396, č. 344; 400–401, č. 348; 403–405, č. 351). Zajímavé je, že jedna Ruigysova píseň zaujala i pietisty: Inga Strungytė-Liugienė, která zkoumá písemnictví této náboženské komunity, zjistila, že Ruigysova přeložená píseň „Ježíši, má radosti“ (← Johann Franck, „Jesu meine Freude“), bez uvedení překladatele, byla publikována ve zpěvníku sestaveném Kristijonasem Endrikisem Mertikaitisem 46 V G[1752] je uvedeno „č. 387“ místo „č. 397“. 47 Píseň byla převzata do G2007 (720–722, č. 542, 8 sl.). 48 V G1757 je uvedeno „č. 57“ místo „č. 77“. 49 Píseň byla převzata do G2007 (144–145, č. 95, 9 sl.). 50 Pod redigovaným názvem „Co mohu já, vinný, dělat“ byla převzata do G2007 (604, č. 458, 7 sl.). 51 Pod redigovaným názvem „Sluníčko nebeské, nejmilejší“ byla převzata do G2007 (581–582, č. 440, 4 sl.). 52 Oster meyer 1793: 124–128; Ostermejeris 1996: 361–363. 53 Tento název zpěvníku, který se pravděpodobně nedochoval, uvádí jeho samotný sestavovatel Ostermejeris (Ostermeyer 1793: 153). Podrobněji o Ostermejerově zpěvníku viz Michelini 2009: 154–166. 54 Srov.: „Wer es indeffen wiſſen will, darf die beyden Lieder nur in meinem Gefangbuch nachfehen und mit dem alten Auffatʒ vergleichen“ (Ostermeyer 1793: 128; „Kdo by se to přece jen chtěl dozvědět, ať se podívá na obě písně v mém zpěvníku a porovná je se starší redakcí“ (Ostermejeris 1996: 363)). 55 Podrobněji o Milkusově zpěvníku viz Michelini 2009: 166–180. Visokios naujos giesmės arba evangeliški psalmai (Tilžė, 11817; viz MerG1825 252–254, č. 123), je však třeba upozornit, že jde o variantu Ruigysova překladu doplněnou o 7 slok56. Ačkoli evangelické luterské zpěvníky, které v Litvě fungovaly od poloviny 20. století a fungují dodnes, nejsou přímým předmětem tohoto výzkumu, je přesto důležité zmínit, že Ruigysovy písně se nacházejí i v současném evangelickém luterském zpěvníku Krikščioniškos giesmės (2007), vydaném konzistoří Litevské evangelické luterské církve. Je jich zde však již o třetinu méně – 8 (viz G2007 a komentáře k tabulce 1), navíc jsou zde výrazně redigovány (o charakteru redakce viz kap. 4). 3. AUTORSTVÍ RUIGYSOVÝCH PÍSNÍ Z 12 Ruigysových písní publikovaných v oficiálním církevním evangelickém luterském zpěvníku Pruské Litvy je 11 překladů a jedna píseň – letniční píseň „Duchu Boží, ty svatá“ – je původním dílem samotného Ruigyse. Tak to tvrdil již Ostermejer, který publikoval první dějiny litevských zpěvníků Erste Littauische Liedergeschichte (citaci viz v Úvodu)57. Původní Ruigysova píseň byla poprvé publikována nejpozději roku 1745, tj. v pátém vydání zpěvníku (viz kap. 2). Autory 11 německých písní přeložených Ruigysem byli známí tvůrci barokní epochy: Heinrich Albert (1604–1651), Simon Dach (1605–1659), Johann Flittner (1618–1678), Erasmus Finx (Francisci, 1627–1694), Johann Franck (1618–1677), Paul Gerhardt (1607–1676), Peter (von) Hagen (Petrus Hagius, 1569–1620), braniborská vévodkyně Louise Henriette (1627–1667), Michael Schernack (1622–1675), Christian Scriver (1629–1693) (viz tabulku 2). Mezi těmito autory 16.–17. století jsou dva autoři označovaní za klasiky barokní epochy – Dach a Gerhardt. Tři z deseti – Albert, Dach a Hagen – patří do okruhu královeckých tvůrců písní58. V Královci se o náboženskou poezii začal zajímat také tamější student právnické fakulty univerzity Franck, patrně pod Dachovým vlivem; po studiích se vrátil do vlasti59. Ruigys přeložil dvě Albertovy písně a od všech ostatních autorů po jedné. Mezi nimi byla mimořádně populární Dachova píseň „Schöner Himmelssaal“60. Zdá se, že Ruigys byl prvním, kdo do litevštiny 56 Strungytė–Liugienė 2014: 38, 130. 57 Ostermeyer 1793: 125; Ostermեjeris 1996: 362. 58 Albert, pocházející z Durynska, studoval na univerzitách v Lipsku a Královci a od roku 1631 až do konce života působil jako varhaník v královecké katedrále (podrobněji viz Koch 1973 [1867]b: 191–197); do litevštiny bylo přeloženo 6 jeho písní (Michelini 2009: 276). Dach, narozený v Klaipėdě, studoval teologii a filozofii na královecké univerzitě, poté zde vyučoval poetiku, byl zvolen rektorem, vytvořil množství světských básní a písní, je autorem známého díla „Anke von Tharau“ a je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů německé barokní literatury (podrobněji viz Koch 1973 [1867]b: 182–191); do litevštiny bylo přeloženo 27 jeho písní (Michelini 2009: 279–280). Hagen se narodil v Prusku a téměř dvě desetiletí zastával funkci rektora školy při královecké katedrále (podrobněji viz Koch 1973 [1867]a: 275–276); do litevštiny bylo přeloženo 9 jeho písní (Michelini 2009: 287). 59 Podrobněji o Franckovi viz Koch 1973 [1867]b: 378–385; také Michelini 2009: 282. 60 O recepci Dachových písní v litevských zpěvnících 18. století, zejména ve sbírce písní připravené Kristijonasem Gotlybasem Milkum, viz Sidabraitė 2008: 397–409. 15 do litevštiny přeložil po jedné písni od Flittnera a Scrivera61. Při překladu písní zachoval jejich původní strukturu, tj. překlady nezkracoval (viz tabulku 2)62. Tabulka 2. Písně Pilypase Ruigyse publikované v evangelických luterských zpěvnících Pruské Litvy v 18.–20. století a v první polovině 20. století Názvy Ruigysových písní (počet slok) Názvy německých originálů písní přeložených Ruigysem (počet slok) Autoři písní „Ach, krásné nebe“ (9 sl.) ← „Schöner Himmelssaal“ (9 sl.)63 Simon Dach (1605–1659) „Ach, jak můžeme milovat tento svět“ (8 sl.) ← „O wie mögen wir doch unser Leben“ (8 sl.)64 Heinrich Alberti (1604–1651) „Nyní se zástupem andělů“ (4 sl.) ← „Nun laßt uns mit den Engelein“ (4 sl.)65 Peter (von) Hagen (1569–1620) „Slunce nebeské, nejmilejší“ (9 sl.) ← „Der lieben Sonnen Licht und Pracht“ (9 sl.)66 Christian Scriver (1629–1693) „Duchu Boží, ty svatá“ (13 sl.) – Pilypas Ruigys (1675–1749) „Ježíši, má radosti“ (G1732, G1735: „Ježíši, má radosti“) (6 sl.) ← „Jesu, meine Freude“ (6 sl.)67 Johann Franck (1618–1677) „Ježíš, můj milý“ (10 sl.) ← „Jesus, meine Zuversicht“ (10 sl.)68 Louise Henriette von Brandenburg (1627–1667) „Ježíš milý přišel“ (4 sl.) ← „Unser Heil ist kommen“ (4 sl.)69 Heinrich Alberti 61 Viz Michelini 2009: 282, 301. 62 Při určování autorů německých originálů a počtu slok se vycházelo z díla Alberta Friedricha Wilhelma Fischera Kirchenlieder-Lexicon (sv. I–II, 1878, 1879), dále byl využit současný evangelický luterský zpěvník Krikščioniškos giesmės (2007), v němž jsou u písní uvedeni autoři textu a melodie a překladatelé, a také studie Guida Micheliniho (2009; 2010). Tři písně přeložené Ruigysem – Albertova „Unser Heil ist kommen“, Dachova „Schöner Himmelssaal“ a Hagenova „Nun laßt uns mit den Engelein“ – se ve Fischerově díle neuvádějí; jejich autorství viz Koch 1973 [1867]a; 1973 [1867]b; také Michelini 2010: 225–226. 63 Koch 1973 [1867]b: 190. 64 Fischer 1879: 216. 65 Koch 1973 [1867]a: 276; 1973 [1867]b: 257; Wackernagel 1990 [1870]: 333. 66 Fischer 1878: 111. 67 Fischer 1878: 378–379. 68 Fischer 1878: 390–396. 69 Koch 1973 [1867]b: 196, 278. 16 „Co mohu já, hříšný, dělat“ (7 sl.) ← „Ach was soll ich Sünder machen“ (7 sl.)⁷⁰ Johann Flittner (1618–1678) „Krůpěj hroznová“ (10 sl.) ← „Ein Tröpflein von den Erasmus Finx Reben“ (10 sl.)⁷¹ Erasmus Finx (Francisci, 1627–1694) „Netráp se tak, srdéčko“ (12 sl.) ← „Weg, mein Herz, mit den Gedanken“ (12 sl.)⁷² Paul Gerhardt (1607–1676) „Probuď se nyní, dušičko“ (7 sl.) ← „Wohl auf, Herz und Gemüte“ (7 sl.)⁷³ Michael Schernack (1622–1675) 4. TENDENCE REDAKCE RUIGYSOVÝCH PÍSNÍ 4.1. Ruigysovy písně se začaly redigovat již před rokem 1732, kdy byly poprvé publikovány v prvním vydání Kvanto-Berentova zpěvníku. Až do předvečera druhé světové války zůstala nezměněna pouze struktura Ruigysových písní, tj. počet slok (srov. G1732 a G1936). Podle Ostermejera byl Ruigys rozhořčen, že začátek jeho překladu písně „Ježíši, má radosti“ byl zkažen: v prvních vydáních Kvanto-Berentova zpěvníku bylo vytištěno „Ježíši, má radosti a pokrme srdce“, za což překladatel obviňoval sestavovatele zpěvníku Berenta a jeho pomocníka Milkuse⁷⁴. A skutečně, v prvním i druhém vydání je uveden tento překlad: „IEzau mano Džiaugimas, ir Sȝirdies Penukšlas“ (G1732 199, č. 182; G1735 229, č. 206). Lze se domnívat, že při redakci textu této písně byl překlad přiblížen německému originálu: píseň, kterou Franck vytvořil a která se poprvé objevila roku 1653 ve zpěvníku Johanna Crügera Praxis pietatis melica, začíná slovy „IEßu meine freude / Meines hertẓens weyde“. Později bylo toto místo opraveno, pravděpodobně tak, jak je Ruigys původně přeložil. Oprava je patrná v pátém vydání Kvanto-Berentova zpěvníku: „Ježíši, radosti má, jenž sytíš mé srdce“ (G1745 252, č. 248). Tato překladová verze dospěla i do třicátých let 20. století: „Ježíši, radosti má, jenž sytíš mé srdce“ (G1936 252, č. 248). Je třeba zmínit, že Ostermejer při psaní dějin litevských zpěvníků vznesl výhrady téměř ke všem Ruigysovým písním: „Ježíš, můj milý“, „Duchu Boží, ty svatá“, „Probuď se nyní, dušičko“, „Netráp se tak, srdéčko“, „Sluníčko nebeské, nejmilejší“, „Ach, jak můžeme milovat tento svět“, „Ach, krásné nebe“, „Krůpěj hroznová“⁷⁵. Ostermejer považoval za Ruigysovo nejcennější dílo lexikografické dílo – dvojjazyčný slovník –, kriticky hodnotil jeho tvůrčí talent i překlady a tvrdil, že jeho „poezie není čistá, spíše strnulá a neobratná; totéž platí i o původní písni“⁷⁶. S ohledem na takové kritické hodnocení je pravděpodobné, ⁷⁰ Fischer 1878: 26–27. ⁷¹ Fischer 1878: 162–163. ⁷² Fischer 1879: 340. ⁷³ Fischer 1879: 406. ⁷⁴ Podrobněji viz Ostermeyer 1793: 112–113; Ostermejeris 1999: 356–357. ⁷⁵ Hodnocení Ruigysových písní viz Ostermeyer 1793: 124–128; Ostermejeris 1999: 361–363. ⁷⁶ Ostermeyer 1793: 260; Ostermejeris 1996: 421. 17 že při přejímání Ruigysových písní do svého zpěvníku Giesmes βwentos Bažnyczioje ir Namej’ giedojamos je rovněž více či méně redigoval. 4.2. Srovnávací analýza Ruigysových písní publikovaných ve vydáních z let 1732 a 1735 dokládá, že jejich redakce má v zásadě jazykový charakter. Úpravy patrné v těchto písních odpovídají obecným tendencím redakce textů G1735⁷⁷. Nejvíce úprav se týká pravopisu. Například v Kleinově litevské mluvnici Grammatica Litvanica (Královec, 1653) byl zaveden diakritický znak <č> k označení měkké afrikáty [č’]⁷⁸, důsledně užívaný v G1732; v G1735, vydaném o tři roky později, je však vytrvale nahrazován dvojznakem <cз>, přičemž se zároveň upouští od <i> označujícího palatalizaci, tj. [č’] <č> → <cз>, např.: fėdinčiamui G1732 8 → fėdinčzamui G1735 11; krikβčioniβkay G1732 14 → krikβczoniβkay G1735 16; ne kenčiu G1732 199 → ne kenczu G1735 230; avšak G1732 204, 205 → taczau G1735 238; mylėčiau G1732 206 → myleczau G1735 239; βiós G1732 376 → G1735 βós 67. K označování souhlásek [ž] a [ž’] se místo <з> systematicky používá znak s diakritikou <ž>, tj. [ž] a [ž’] <з> → <ž>, např.: Žmones G1732 8 → Žmones G1735 11; Žémės G1732 199 → Žémės G1735 230; Žodij’ G1732 204 → Žodij’ G1735 237. Je pravda, že tento znak se již příležitostně objevoval v G1732. Změněn byl také pravopis afrikáty [dž], tj. <dз> → <dž>, např.: fyndžufi G1732 401 → fyndžufi G1735 321; paffidžaugdama G1732 401 → paffidžaugdama G1735 321; faldžey G1732 357 → faldžey G1735 395. Samohláska [eː] je stále častěji zachycována znakem vytvořeným Kleinem <ė>, tj. [eː] <e> → <ė>, např.: tewiβkay G1732 199 → tewiβkay G1735 230; tyleti G1732 199 → tylėti G1735 230; paƒleptas G1732 343 → paƒlēptas G1735 382. Pravopis některých morfologických tvarů byl upraven. Například byl změněn pravopis koncovky 3. osoby zpěvného způsobu po souhlásce <j>: te ƒmarkauje G1732 199 → te ƒmarkauja G1735 230; te ruƒtauje G1732 199 → te ruƒtūja G1735 230. Změněn byl také pravopis příčestí přítomného času tvořených příponou -ant po téže souhlásce: ƒaugojent G1732 199 → ƒaug ojant G1735 229; lojent G1732 199 → lojant G1735 229. Akut se užívá stále častěji; označoval nejen širší, delší způsob výslovnosti samohlásek⁷⁹, ale také přízvučnou slabiku, a pokud byl kladen na dvojhlásky a smíšené dvojhlásky, současně naznačoval i cirkumflexní intonaci, např.: gelbti G1732 8 → gélbti G1735 11; Meilės G1732 199 → Meílės G1735 230; gers G1732 204 → gę́rs G1735 237; galim G1732 343 → gálim G1735 381; Pakajaus ‘ramybės’ G1732 402 → Pakājaus G1735 321; ten G1732 357 → tén G1735 395. Fonetických úprav je jen několik. Obvykle se opravují případy záměny [eː] a [ie], [oː] a [uo], které vznikly v důsledku jevu typického pro západní aukštaitská nářečí Pruské Litvy ⁷⁷ Podrobněji o tendencích redigování písní publikovaných ve vydání z roku 1735 viz Triškaitė 2020: 62–67. ⁷⁸ Viz Klein 1653: 4–5. ⁷⁹ Viz Klein 1653: 2. 18 v důsledku podobnosti výslovnosti těchto hlásek, jinými slovy v důsledku diftongizace [eː], [oː] a monoftongizace [ie], [uo], např.: apgiedints G1732 382 → apgiedints G1735 141; Liėpna G1732 205 → Liėpna G1735 239; nekaddõs G1732 205 → niekaddõs G1735 239; Waldūnui „vládci“ G1732 9 → Waldonui G1735 12. Objevují se korekce na morfologické úrovni. Například se opravuje koncovka plurálového inessivu substantiv a adjektiv, např.: iness. pl. m. Elgimūfa G1732 8 → Elgimūfe G1735 11; Wargūfa G1732 8 → Wargūfe G1735 11. Tento směr oprav byl patrně inspirován pravidlem stanoveným v Kleinově gramatice, podle něhož se ve formách plurálového inessivu ženského rodu píše –sa, zatímco u mužského rodu – –se⁸⁰. Za zmínku stojí také nahrazení předpony pavedinio předponou suvedinio: paffigriebijom „zhřešili jsme“ G1732 205 → fu̇ffigriebijom G1735 239. Je pravda, že tato oprava může souviset také se stylistickými motivy. K tomuto druhu oprav se patrně řadí i změna podoby příslovce, při níž byla vypuštěna netypicky přidaná částice g(i): Dėl’ to G1732 8, 9 → Dėl to G1735 11, 12. Několikrát byla změněna lexika: ô G1732 8, 381 → ir G1735 11, 141; Márȯfe G1732 205 → Iurȯfe G1735 239; Patėba G1732 356 → Pagalba G1735 394. Byly opraveny zbývající korektorské chyby v G1732, např.: Skanũmmo G1732 206 → Skanũmmo G1735 239; Ėkiti G1732 199 → Ėkiti G1735 230. Ke korektorským chybám pravděpodobně patří i tyto případy: acc. sg. f. Karaly̆te G1732 344 → Karaly̆te G1735 382; Ranką G1732 375 → Ranką G1735 66; Naktì G1732 403 → Naktì G1735 322; acc. sg. m. Iẽžų G1732 401 → Iẽžų G1735 321. 4.3. Jak již bylo uvedeno, v současnosti není znám jediný dochovaný exemplář třetího (1738) a čtvrtého (1740) vydání Kvanto-Berentova kancionálu, a proto nemáme údaje o tom, jak v nich byly Ruigysovy písně redigovány a zda byly vůbec redigovány. 4.4. Nové redakční tendence odrážejí Ruigysovy písně v pátém (1745) vydání Kvanto-Berentova kancionálu. Především je třeba zmínit, že byly zaznamenány pravidelné opačné opravy než ve druhém vydání. Například digrafická afrikáta <dž> → <dž>, např.: Džaugfmas G1732 199, G1735 229 → Džaugfmas G1745 252; Džaugfmui G1732 200, G1735 230 → Džaugfmui G1745 252; Džaugfma G1732 205, G1735 238 → Džaugfma G1745 261; ne geidžiu G1732 204, ne geidžiu G1735 238 → ne geidžiu G1745 261; Kerdžus „pastýř“ G1732 204, G1735 238 → Kerdžus G1745 261; atleidž G1732 205, atleidž G1735 238 → atleidž G1745 261; Sudžia „soudce“ G1732 343, Sudža G1735 382 → Sudža G1745 398; glaudžey G1732 375, G1735 66 → glaudžey G1745 71; didžų G1732 403, G1735 322 → didžų G1745 334. Stejná tendence se zachovává i v dalších podobných případech, např.: Sźlowės G1732 375, G1735 66 → Sźlowės G1745 71; Grožybe G1732 401, G1735 321 → Grozybe G1745 333. V užívání akutu se projevuje kolísání. Na jedné straně G1745 nadále pokračuje v úsilí patrném již v G1735 umisťovat tento diakritický znak, který obvykle označuje širší, delší výslovnost těchto samohlásek nebo přízvučnou slabiku a zároveň také cirkumflexní intonaci, např.: Skarbas „majetek“ G1732 199, G1735 ⁸⁰ Viz Klein 1653: 29. 19 230 → Skárbas G1745 252; Darbas G1732 199, G1735 230 → Dárbas G1745 252; Lutas ‘lev’ G1732 204, G1735 238 → Lút[as] G1745 251. Na druhé straně byly zaznamenány opačné případy: durnódams ‘pošetile’ G1732 199, G1735 230 → durnodams G1745 252; begédodams G1732 199, G1735 230 → begiedod[ams] G1745 252; Mónai ‘klam’ G1732 199, G1735 230 → Monai G1745 252. Na rozdíl od předchozích vydání je v pátém zřejmá tendence upouštět od akutního přízvuku v příponě sloves -oti, jakož i od cirkumflexu v kořeni slov a příponách, např.: jėbḱoti G1732 204, G1735 238 → jėbkoti G1745 261; kilnóti G1732 13, G1735 16 → kilnoti G1745 17; paƒƒidabóti ‘chránit se’ G1732 204, G1735 238 → paƒƒidaboti G1745 261; kôl G1732 375, G1735 66 → kol G1745 71; nôr G1732 199, G1735 230 → nor G1745 252; apƒaugôt G1732 8, G1735 11 → apƒa[u]got’ G1745 12; žaibôt G1732 199, G1735 230 → žaibot G1745 252. Nové v tomto vydání je také to, že se pravidelně změnil pravopis zájmen jis a tu, užívaných ve větě místo jmen Dievas a Jėzus, Kristus: dříve se obvykle psala s velkým počátečním písmenem, zatímco v G1745 je všude patrné malé písmeno, např.: Iis G1732 200, G1735 230 → jis G1745 253; Io G1732 204, G1735 238 → jo G1745 260; Iam G1732 401, G1735 321 → jam G1745 333; Į G1732 381, G1735 141 → jį G1745 148; Taw G1732 344, G1735 382 → taw G1745 398; Tawẽs G1732 199, Tawęs G1735 229 → taw[ęs] G1745 252; Tawe G1732 357, Tawę G1735 395 → tawę G1745 409; Tu G1732 356, G1735 395 → tu G1745 409; Tawęƒpi G1732 357, G1735 395 → tawępi G1745 409; Tawim’ G1732 357, G1735 395 → tawim’ G1745 409. Substantivizované tvary adjektiv a zájmen se sklonem píší malým písmenem: Gerruiũ G1732 356, 357, G1735 394, 395 → ger[r]uiũ G1745 408, gerru[ũ] G1745 409; Pikteji G1732 344, G1735 382 → piktieji G1745 398 (v tomto příkladu je patrná také <e> záměna <ie>); Sawujũ G1732 357, G1735 395 → ƒawu[jũ] G1745 409; Smutnujũ ‘zarmoucených, sklíčených’ G1732 381, G1735 141 → ƒmutnujũ G1745 148 (srov. adjektivum Sudnoj ‘posledního soudu’ G1732 382, G1735 141 → ƒudnoj’ G1745 149). Redukované koncovky se snažili důsledněji odrážet apostrofem, např.: Swiets G1732 199, G1735 230 → Swiet’s G1745 252; atƒtôkit G1732 199, G1735 230 → atƒtokit’ G1745 252; dũkit G1732 199, G1735 230 → dũkit’ G1745 252; iƒklút ‘uniknout, zachránit se’ G1732 205, G1735 238 → iƒklút’ G1745 261; priim G1732 205, G1735 239 → priim’ G1745 261; kreipkit G1732 376, G1735 67 → kreipkit’ G1745 71; gywen G1732 382, gywẽn G1735 141 → gywẽn’ G1745 149; užmiegt G1732 402, G1735 321 → užmiegt’ G1745 334. Apostrof se píše také místo samohlásky „vypuštěné“ kvůli počtu slabik: Prieƒpinks G1732 199, G1735 230 → Prieƒp’nink’s G1745 252. Stejně jako dříve existují opravy na fonetické rovině: byly korigovány případy směšování [ęː] a [ie], [oː] a [uo], např.: dowanója G1732 8, G1735 11 → dowanoja G1745 13; Nėkai G1732 199, G1735 230 → Niekai G1745 252; paƒilėkt G1732 205, G1735 238 → paƒiliekt G1745 261; Piktieji G1732 344, G1735 382 → piktieji G1745 398; elgũs G1732 344, G1735 382 → elgùs G1745 398; dėƒos G1732 381, G1735 141 → deƒùs G1745 148. G1745 svědčí o tom, že v tomto vydání (nebo snad již v předchozím z roku 1740) byl opraven začátek Ruigio hymnu „Ježíši, má radosti“, kvůli jehož redakci si kdysi stěžoval 20 (viz 4.1): Iɛӡau mano Dӡaugfmas, ir Sӡirdies Penukblas G1732 199, G1735 229 → Iɛӡau Dӡaugfmas mano, kurs man Sӡirdi gano G1745 252. Je také třeba zmínit, že toto vydání přináší změny i na grafické rovině: patrně kvůli možnostem tiskárny se samohláska [ɛ·] vedle akcentu <ė> začíná střídavě označovat také jako <ė>, ačkoli fonetická hodnota zůstává stejná, např.: atėjo G1732 13, G1735 16 → atėjo G1745 16. 4.5. Šesté (1748), tj. poslední vydání takzvaného Kvanto–Berento hymnálu, se od pátého (1745) příliš neliší; nečetné opravy zaznamenané v Ruigio hymnech v zásadě odrážejí tytéž redakční principy uplatněné v G1745. Některé změny jsou patrné patrně jen na úrovni interpunkce nebo při rozmístění jednotlivých diakritických znamének. 4.6. Ani v Ruigio hymnech vydaných v takzvaném klasickém Šimelpenigiově hymnálu nebyly zaznamenány nové výraznější redakční tendence (srov. G1748 a G[1752], G1757). Přesto se zde vyskytují jednotlivé opravy různého druhu, např. upuštění od nadbytečné zvratné částice: nef’ bijokis G1732 204, G1735 238, G1745 260, G1748 260 → nebijokis G[1752] 260, nebijokis’ G1757 260; spojka o je příležitostně nahrazována spojkami bet ar ir: ô wey G1732 204, o wey G1735 238, G1745 260, G1748 260, G[1752] 260 → bet wey G1757 260; ô G1732 204, o G1735 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261 → ir G1757 261; opravují se také syntaktické konstrukce: Tai dara Dwaſe βwencziama G1732 9, Tai dara Dwaſe βwenczama G1735 12, tai dara Dwaſe βwencзama G1745 13, G1748 13 → tai Darb’s Dwaſės βwentinnancзós G[1752] 13, G1757 13 atd. Je třeba zmínit, že v Šimelpenigiových hymnálech se mění grafika některých tiskových znaků, přesněji řečeno znaky označující nosové samohlásky s přeškrtnutím se nahrazují znaky s „nosovkou“: <ą> → <ą>, <ę> → <ę> (avšak znaky označující další dvě nosové samohlásky <į> a <ų> zůstávají přeškrtnuté), např.: Diewą G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12 → Diewą G[1752] 12, G1757 12; mielą G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12 → mielą G[1752] 12, G1757 12; Mergėlę G1732 13, G1735 16, G1748 16 → Mergėlę G[1752] 17, G1757 17. 4.7. V Ruigio hymnech zveřejněných v hymnálu vydaném Keberiem roku 1832 jsou ve srovnání s texty, které ještě na počátku druhé poloviny XVIII. století redigoval sám Šimelpenigis, již patrné významné redakční novinky⁸¹. Především je třeba zmínit, že se rýsuje tendence upouštět od zdvojování souhlásek označujícího krátkost samohlásky v předcházející slabice, např.: dangįʃkaffis G1732 205, G1735 239, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261 → dangįʃkafis G1832 300; diddeli G1732 205, G1735 239, G1745 262, G1748 262, G[1752] 262, G1757 [2]62 → dideli G1832 300; labbay G1732 205, G1735 239, G1745 262, G1748 262, G[1752] 262, G1757 [2]62 → labay G1832 300; Meddus G1732 200, G1735 230, G1745 253, G1748 253, G[1752] 253, G1757 253 → Medus G1832 289; mielaffis G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12, G[1752] 12, G1757 12 → mielafis G1832 14; tikkrafis G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12, G[1752] 12, G1757 12 → tikrafis G1832 14, ačkoli rozmanitost stále ⁸¹ O vlastnostech jazyka Keberieho hymnálu viz Kabašinskaitė 2001: 45–47. 21 nevyhnutelné. Zdvojené souhlásky se poměrně systematicky zachovávají v příponách abstrakt –immas a –ummas⁸², např.: Suffimėgtumas G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12, G[1752] 12, G1757 12 → Sufimėgtumas G1832 15. Rovněž se postupně vrací označování palatalizace souhlásek písmenem <i>⁸³, např.: mylėčiau G1732 206, mylėčiau G1735 239, G1745 262, G1748 262, G[1752] 262, G1757 [2]62 → mylėčiau G1832 300; Kerdžus G1732 204, G1735 238, Kerdžus G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261 → Kerdžius G1832 299; Klyftančiųjų G1732 204, Klyftanczjų G1735 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261 → Klyftancziujų G1832 299; ne geidžiu G1732 204, ne geidžų G1735 238, ne geidzu G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261 → ne geidžiu G1832 299. Je třeba připomenout, že v prvním vydání Kvanto-Berentova zpěvníku se v určitých případech, nejčastěji po souhlásce <č>, afrikátě <dž>, podle Kleinem deklarovaných pravidel takový znak odrážející měkkost souhlásek již užíval. Z oprav jiného charakteru je třeba zmínit změnu pádu: Garbe taw Diewui wiffaday G1732 8, G1735 11, Garbe taw, Diewui wiffaday G1745 12, G1748 12, G1757 12 → Garbe taw, Diewe, wiffaday G1832 14. Za zmínku stojí i změna na grafické rovině – střídání typografických znaků označujících samohlásku [e:], tj. <ė> → <ė>, např.: Tėwa G1732 8, G1735 11, G1748 12, Tėwą G[1752] 12, G1757 12 → Tėwą G1832 14; Iėzus G1732 13, G1735 16, G1748 16, G[1752] 16, G1757 16 → Iėzus G1832 16(c); norėjo G1732 13, G1735 16, G1748 16, G[1752] 16, G1757 16 → norėjo G1832 16(c); mylėti G1732 14, G1735 16, G1748 17, G[1752] 17, G1757 17 → mylėti G1832 16(c). 4.8. Patřetelně nejvýraznějším rysem Kuršaitisovy redakce, který se odráží v Ruigióvých písních, je ještě důslednější a radikálnější opouštění zdvojených souhlásek, např.: Gerrummo G1732 205, G1735 239, G1745 262, G1748 262, G[1752] 262, G1757 [2]62, Gerrummo G1832 300 → Gerumo G1877 262; prigimmęs G1732 204, G1735 238, G1745 260, G1748 260, prigimmęs G[1752] 260, G1757 260, G1832 299 → prigimęs G1877 260; wiffaday G1732 8, G1735 11, G1745 12, G1748 12, G[1752] 12, G1757 12, G1832 14 → wiffaday G1877 12, ačkoli občas stále proniknou i případy dříve obvyklého pravopisu. Rovněž se ještě rozhodněji vrací systematické označování palatalizace souhlásek znakem <i>, např.: Žmonių ‘lidí’ G1732 9, G1735 12, G1745 13, Žmonių G1748 13, G[1752] 13, G1757 13, G1832 15 → Žmonių G1877 13; įsneboti G1732 13, G1735 16, G1745 17, G1748 17, G[1752] 17, G1757 17, G1832 16(c) → įsnebioti G1877 17; krikščioniškay G1732 14, krikščioniškay G1735 16, G1745 17, G1748 17, G[1752] 17, G1757 17, G1832 16(c) → krikščioniškay G1877 17; Awėlų G1732 204, G1735 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261, G1832 299 → Awėlių G1877 261; Angelėlams G1732 205, G1735 ⁸² O tom, že v Keberiově zpěvníku se abstrakta s příponami –immas, –ummas stále zapisují se zdvojenými souhláskami, viz Kabašinskaitė 2001: 45. ⁸³ V Keberiově zpěvníku byl znak měkkosti zaveden po měkkých souhláskách [č’], [dž’], [š’], [ž’] (Kabašinskaitė 2001: 45). 22 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261, Angėlams G1832 300 → Angėlėliams G1877 261. Začínají se používat nosové litery nebo <u> s cirkumflexem v předposlední slabice odpovídajících zájmenných forem, např.: acc. sg. f. Sz̄wentaje G1732 13, G1735 16, [βω]entaje G1745 17, βwentaje G1748 17, G[1752] 17, G1757 17, βwentaje G1832 16(c) → βwentaje G1877 17; acc. sg. m. mieląjį G1732 13, G1735 16, G1745 17, G1748 17, G[1752] 17, G1757 17, mieląjį G1832 16(c) → mieląjį G1877 17; gen. pl. Gundintujų G1732 205, G1735 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261, Gundintujų G1832 299 → Gundintujų G1877 261; gen. pl. Bėdnujų ‘chudých’ G1732 8, G1735 11, G1745 13, B[ẽ]dnujų G1748 13, Bėdnujų G[1752] 13, G1757 13, B[ẽ]dnujų G1832 14 → Bėdnujų G1877 13. Opravují se případy záměny [ė] a [ie], např.: teber G1732 204, teb er G1735 237, tebėr G1745 260, teb[ė]r G1748 260, tebėr G[1752] 260, G1757 260, tebėr G1832 299 → tebier G1877 260; praes. 2 sg. wertės G1732 204, G1735 238, wert[ẽ]s G1745 260, wertės G1748 260, wertės G[1752] 260, G1757 260, wertės G1832 299 → werties G1877 260; Ne wienėms Gerrėm’s G1732 204, G1735 238, G1745 261, G1748 261, Ne wienėms Gerrėm’s G[1752] 261, G1757 261, Ne wienėms Gerėm’s G1832 299 → Ne wieni ems Gerėm’s G1877 261; nėkin G1732 205, G1735 238, G1745 261, G1748 261, G[1752] 261, G1757 261, nėkin G1832 299 → niekin G1877 261. Z morfologických oprav je třeba zmínit, že v Ruigysově hymnu „Jėzus miels atėjo“ bylo derivátum se sufixem -ėlis nahrazeno derivátem se sufixem -ulis: Pawargelis G1732 13, G1735 16, Pawargėlis G1745 17, G1748 17, G[1752] 17, G1757 17, Pawargelis G1832 16(c) → Pawargulis G1877 17. 4.9. V posledním evangelickém luterském kancionálu vydaném před druhou světovou válkou, Pagerintos giesmių knygos, vytištěném roku 1936 v tehdy již Litevské republice náležející Klaipėdě v tiskárně „Lituania“, nejsou v Ruigysových hymnách patrné nové směry redakce. Pouze se důsledněji dodržovaly zásady jazykové redakce uplatňované již v 19. století, např. byly opraveny případy zdvojení souhlásek, které proklouzly do předchozích vydání (zejména <<ff>>, a ještě důsledněji se kladl grafém označující palatalizaci souhlásek <i>. Kuršaitisův návrh pracovní varianty paůargulis však přijat nebyl; vrátili se k dříve užívanému derivátu se sufixem –ėlis – pavargėlis. Slovo marios bylo změněno na marės a skloňováno podle jiného paradigmatu. Rovněž byla revidována interpunkce: znovu byly stanoveny hranice vět a uvnitř věty bylo zpřesněno její členění nebo byly zvoleny jiné interpunkční znaménka (např. dvojtečka místo středníku). Podle Doma Kaunase byl tento kancionál vzhledem ke svému mimořádně velkému rozsahu (696 hymnů) hodnocen nepříznivě. Tehdejší společnost se navíc neshodla na jazyce hymnů, který se během několika staletí značně vzdálil skutečnému úzu: starší generace věřících chtěla zachovat stabilitu a nesouhlasila s jazykovými změnami, zatímco inteligence požadovala pečlivou redakci jazyka kancionálu podle dobových norem; ba co více, navrhovalo se přejít od gotického písma k 23 latinskému⁸⁴. Jak dokládají výzkumy Daria Petkūnase, konsistoř litevských evangelických luteránů ve spolupráci s konsistoří litevských evangelických reformovaných usilovala o přípravu ekumenického kancionálu ve spisovném jazyce, avšak nový soubor hymnů vydali roku 1942 pouze reformovaní⁸⁵. Aniž bychom se podrobně zabývali tím, jak se redaktorům ekumenického kancionálu podařilo uskutečnit jejich cíle, proč jej luteráni nepřijali, a aniž bychom analyzovali evangelické luterské kancionály fungující v Litvě a v emigraci ve druhé polovině 20. století, lze přesto stručně říci, že během tří staletí existence Ruigysových hymnů byly nejintenzivněji redigovány při přípravě současného luterského kancionálu Krikščioniškos giesmės (2007): zde bylo pod Ruigysovým jménem zveřejněno 8 textů, které nejvíce změnily svou původní podobu. Charakter redakce není pouze jazykový (tj. opravoval se pravopis, interpunkce, lexikum, morfologie a syntax), ale zahrnuje i umělecký výraz; kromě toho došlo ke změnám struktury (tj. ke snížení počtu strof). Mezi převzatými hymny jsou nejen překlady, ale i Ruigysova vlastní hymna „Dvasia Dievo tu šventoji“, ovšem výrazně zkrácená: z 13 strof jich zůstalo 6. Podle redaktorů nového kancionálu vedla snaha zachovat kulturní dědictví litevské hymnografie a zařadit staré hymny do repertoáru souboru hymnů, avšak zároveň zohlednit současné potřeby luterského společenství, nevyhnutelně k radikálnější redakci starých textů: nejen k odstranění lexikálních a syntaktických cizích prvků, jakož i archaických slov a jejich forem, ale také k zajištění plynulého veršování při dodržování pravidel prozódie, k přizpůsobení textu hymnu melodii, tj. ke sladění rytmiky melodie s přirozeným přízvukem správného jazyka, ke snaze o co nejlepší artikulaci textů při zpěvu, a k omezení počtu strof z důvodu předcházení opakování obsahu atd.⁸⁶ 5. ZÁVĚRY 1. Analýza založená na primárních pramenech umožnila rekonstruovat Ruigysův přínos k rozšíření repertoáru oficiálního církevního evangelického luterského kancionálu. Na jedné straně ukázala, že litevský kancionál byl Ruigysovými překlady a vlastními hymny doplňován postupně. Na druhé straně potvrdila tvrzení Ostermejera, autora prvních dějin litevských kancionálů Erste Littauische Liedergeschichte (1793), že Ruigys poskytl litevskému kancionálu celkem 12 hymnů. 2. Ruigysovy hymny, poprvé zveřejněné v Berendtově kancionálu ĮB naujo pėrweizdėtos ir pagėrintos Giesmū-Knygos (Karaliaučius, ¹1732), se staly stabilní součástí repertoáru litevského oficiálního církevního evangelického luterského kancionálu a dosáhly nejen čtvrtého desetiletí 20. století, nýbrž některé z nich, byť v silně aktualizované podobě, dokonce i doby dnešní. ⁸⁴ K tehdejšímu hodnocení Pagerintų giesmių knygų, které vyšly v Klaipėdě roku 1936 a dříve (roku 1930), a k úsilí inteligence viz Kaunas 1996: 618–619. ⁸⁵ Podrobněji o předválečném úsilí evangelických luteránů vydat kancionál ve spisovné litevštině viz Petkūnas 2012: 7–26; o ekumenickém kancionálu připravovaném společně luterány a reformovanými a o souboru hymnů schváleném a vytištěném roku 1942 pouze reformovanými viz Petkūnas 2019: 41–68; o kancionálu připravovaném v sovětské éře podle norem spisovného jazyka a o jeho třech vydáních (Maldų ir giesmių knygelė ¹1956, Giesmių ir maldų knygelė ²1982, ³1988) viz Petkūnas 2023: 54–77. ⁸⁶ Podrobněji o principech redakce nového evangelického luterského kancionálu Krikščioniškos giesmės viz Kiseliūnaitė 2012: 59–65. 24 3. Na rozdíl od Biržišky bylo v prvním (1732) vydání takzvaného Kvanto-Berentova zpěvníku publikováno 9 Ruigiových písní (což již předpokládal Micheliniho výzkum). Tvořily přibližně 12% nových písní tohoto vydání. Přesně stejný počet jich byl zveřejněn i ve druhém (1735). Zatím nemáme údaje o Ruigiových písních ve třetím (1738) a čtvrtém (1740) vydání, protože v současnosti není znám jediný exemplář těchto vydání. Provedená analýza však odhalila, že do poloviny XVIII. století byl repertoár oficiálního zpěvníku doplněn o nové Ruigiovy písně: v pátém (1745) vydání byly zveřejněny další 3 jeho písně, jinými slovy jejich celkový počet vzrostl na 12. Přibližně od pátého desetiletí XVIII. století tak byly všechny tyto Ruigiovy písně znovu vydávány až do předvečera druhé světové války: v posledním vydání Pagerintos giesmių knygos (Klaipėda, 1936) se stále nachází 12 Ruigiových písní. Nacházejí se i v současném evangelickém luterském zpěvníku Krikščioniškos giesmės (Vilnius, 2007), pouze v o třetinu menším počtu – 8; mezi nimi je i původní Ruigiova píseň „Dvasia Dievo tu šventoji“, ačkoli značně zkrácená a redigovaná. Taková téměř tři staletí trvající kontinuita Ruigiových písní svědčí o jejich trvalosti a aktuálnosti pro současné luterské společenství. 4. Ruigiovy písně byly vydávány nejen v oficiálním evangelickém luterském zpěvníku: byly například publikovány v Ostermejerově sbírce písní Giesmės βwentos Bažnyčioje ir Namėję giedojamos (Královec, 1781) a všech 12 bylo převzato do Milk ausova zpěvníku Senos ir naujos krikščioniškos Giesmės (Královec, 1806). 5. Počínaje prvním (1732) vydáním Kvanto-Berentova zpěvníku byly Ruigiovy písně více či méně redigovány. Přehled redigování těchto písní ve zpěvnících XVIII.–XX. století a první poloviny XX. století odhalil, že v zásadě převažovaly jazykové úpravy. Ty zahrnovaly několik úrovní: nejčastěji se opravoval pravopis a interpunkce, ale občas se objevily také korekce fonetiky, morfologie, lexika a syntaxe. Některé úpravy mohly být motivovány stylistickými důvody. Lze předpokládat, že výraznější tendence k úpravám Ruigiových písní odrážely také obecné redakční tendence konkrétních zpěvníků a v průběhu času se proměňující jazykové postoje jejich redaktorů. ŠALTINIAI G1732: Iß naujo pérweizdėtos ir pagerintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books] / kurrûſe brangiaûſos fėnos ir naujos Giefmes ſuraßytos / Diewui ant Garbės / ir Prūſû Karalystėje eſantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgânimo / podraug ſu Maldû=Knygomis / kurrûſe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra, Karalaucźuie, Anno 1732. Ißpaustos Jono Prideriko Reufnero; SBB PK: En 9820. (Internetinis leidinys: Jonas Berentas, Iš naujo perveizdėtos ir pagerintos giesmių knygos, 1732, dokumentinį perrašą ir žodžių formų konkordancijas par. B. Triškaitė, V. Zinkevičius, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2025. Prieiga internete: https://senie jirastai.lki.lt.) G1735: Iß naujo pérweizdėtos ir pagerintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books] / kurrûſe brangiaûſos fėnos ir naujos Giefmes ſuraßytos / Diewui ant Garbės, ir Prūſû Karalystėje eſantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgânimo, podraug ſu 25 Maldū=Knygomis, kurrūfe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. Antra Karta išspāu̇tos Karalāučzuje, Mėte 1735. <...>; NK ČR: 33 K 139. G1745: Iß naujo pérweizdėtos ir pagėrintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books] / kurrūfe brangiáufos fėnos ir naujos Giefmes furaßytos, Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kurrūfe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. Penkta Karta išßpáuftos Karaláučzuje, Mėte 1745. Raßtais Reufneraus; Rusijos mokslų akademijos biblioteka Sankt Peterburge: Л6 1044; LNB: MF 67–69 (mikrofilmas). G1748: Iß naujo pérweizdėtos ir pagėrintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books], kurrūfe brangiáufos fėnos ir naujos Giefmes furaßytos, Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kurrūfe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. Szeßta Karta išßpáuftos, Karaláučzuje, Mėte 1748. Raßtais Karalaus; SBB PK: En 9822. G[1752]: [Iß naujo pérweizdėtos ir pagėrintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books], kurrūfe brangiáufos fėnos ir naujos Giefmes furaßytos, Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kurrūfe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. <...>, Karaláuczjuje, Mėte <...>]; LLTIB: B 1956 (def., pavadinimas pateiktas pagal 1748 m. leidimą). G1757: Iß naujo pérweizdėtos ir pagėrintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books], kurrūfe brangiáufos fėnos ir naujos Giefmes furaßytos, Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kurrūfe ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. Dewintą Karta išßpáuftos, Karaláuczjuje: Raßtais išßpáuftas pas Ioną Endr. Artungą, Mėte 1757; Rusijos nacionalinė biblioteka Sankt Peterburge; LMAVB: Mf 391 (mikrofilmas). G1832: Iß naujo pérweizdėtos ir pagėrintos Giefmû=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books], kurrofa brangiáufos fėnos ir naujos Giefmes furaßytos Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kurrofa ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamus yra, Karaláuczjuje: Ißpáuftos karalißkoje Knyg=Drukkawonėjo Artungo. Prieiga internete: www.epaveldas.lt [žiūrėta 2025–10–20]. G1877: Pagėrintos Giefmîų=Knygos [Improved Hymnal], kuriofá brangiáufos fėnos ir naujos Giefmės furaßytos Diewui ant Garbės ir Prufû Karalyftėje eßantiemsiems Lietuwininkams ant Dubû Ißgánimo podraug fu Maldū=Knygomis, kuriofia ne tiktay fėnos, bet ir naujos Maldos randamos yra. Iß Naujo pérweizdėtos per F. Kurßatį, Lietuwininkų Kunigą Karaláuczjuje, Königsberg, 1877. Hartungfche Zeitungs= und Verlags=Druckerei. Prieiga internete: www.epaveldas.lt [žiūrėta 2025–10–20]. G1936: Pagerintos Giefmių Knygos [Improved Hymnal], kuriofe brangiáufos fėnos ir naujos Giefmės furaßytos Diewui ant Garbės ir Lietuwininkams ant Dubių Ißgánymo podraug fu Maldū Knygomis bei nauju trecziosios Dalies Papildymu. Naujai išleido Klaipėdos Krašto 26 Evangelі̆koji Konfistorija 1936 Metais. Spausdinta Įpautuwėje „Lituania“, Klaipėda, Palangos gatvė 23/24. Prieiga internete: www.epaveldas.lt [žiūrėta 2025–10–20]. G2007: Kri̇kščioniškos giesmės [Christian Hymns], sud. L. Fetingis, redakcijos komisija: D. Petkūnas, L. Fetingis, D. Kiseliūnaitė, B. Skirsgilas, Vilnius: Lietuvos evangelikų liuteronų bažnyčios konsistorija, Lietuvos Biblijos draugija, 2007. MG1806: Sėnos ir naujos kri̇ɛßcʒoniškos Giesmės [Old and New Christian Hymns], урасʒey Senn iemfiems ant Gėro ƒu didel eis Raßtais ißßpa uƒtos draug ƒu naujom’s Maldū Knygėlėmis, Karaláucz uje: Knygdrukawonej’ Lebrekto Eringo, Mette 1806. Prieiga internete: www.epaveldas.lt [žiūrėta 2025–10–20]. LITERATŪRA Arnoldt Daniel Heinrich 1777: <…> kurzgefaßte Nachrichten von allen seit der Reformation an den Lutherischen Kirchen in Ostpreußen gefundenen Predigern [Brief Notes on Preachers Who Have Served in Lutheran Churches in East Prussia since the Reformation]. Herausgegeben von Friedrich Wilhelm Benefeldt, Pfarrer in Arnau, Königsberg: bey Gottlieb Lebrecht Hartung. Baltramaitis S[ilvestras] 1904: Spisok litovskich i drevne-prusskich knig, izdannych c 1553 po 1903 god [The List of Lithuanian and Old Prussian Books Published from 1553 to 1903], <…> izdanie vtoroe, S.-Peterburg: Tipografija V. Bezovrazova i komp. Biržiška Vaclovas 1924: Lietuvių bibliografija 1: XVI–XVIII amž. [Lithuanian Bibliography 1: The 16th–18th Centuries], Kaunas: Švietimo Ministerijos leidinys. Blažienė Grasil da 2020: Įmintos ir neįmenamos Povilo Frydricho Ruigio gyvenimo ir kūrybos mįslės. – Pouilas Frydrichas Ruigys, O. Aleknavičienė, G. Blažienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 17–121. [Bruožis Ansas] Probočių Anūkas 1920: Mažosios Lietuvos buvusieji rašytojai ir žymesnieji lietuvių kalbos mylėtojai [Former Writers and Notable Lovers of the Lithuanian Language in Lithuania Minor], Tilžėje: „Spaudos“ (Pavlovskio) spaustuvė. BrŽA II: Vaclovas Biržiška, Aleksandrynas. Senųjų lietuvių rašytojų, rašiusių prieš 1865 m., biografijos, bibliografijos ir biobibliografijos 2: XVIII–XIX amžiai [Aleksandrynas. Biographies, Bibliographies, and Bio-Bibliographies of Old Lithuanian Authors to 1865 2: The 18th–19th Centuries], Vilnius: Sietynas, ²1990. Estreicher Karl 1899: Polnische Bibliographie 17: Jahrhundert XV. bis XVIII [Polnish Bibliography 17: The 15th–18th Centuries]. Alphabetisch geordnet von Dr. Karl Estreicher, Univ. Bibliothekar, Krakau: Buchdruckerei der K. K. Jagiellonischen Universität. Estreicher Karl 1903: Polnische Bibliographie 19: Jahrhundert XV. bis XVIII [Polnish Bibliography 19: The 15th–18th Centuries]. Alphabetisch geordnet von Dr. Karl Estreicher, Univ. Bibliothekar, Krakau: Buchdruckerei der K. K. Jagiellonischen Universität. 27 Fischer Albert Friedrich Wilhelm 1878–1879: Kirchenlieder=Lexicon [Lexicon of Hymns]. Hymnologisch=literarische Nachweisungen über ca. 4500 der wichtigsten und verbreitetsten Kirchenlieder aller Zeiten in alphabetischer Folge nebst einer Uebersicht der Liederdichter. Zusammengeftellt von Albert Friedrich Wilhelm Fischer, Oberpfarrer zu Groß=Ottersleben, Superintendent a. D. <...>, Gotha: Friedrich Andreas Perthes. Kabašinskaitė Birutė 2001: Karolio Gotardo Keberio giesmynų genezė ir kalba: XIX amžiaus pirmoji pusė [The Origin and Language of Karl Gotthard Keber Hymnals: The First Half of the 19th Century]. – Archivum Lithuanicum 3, 13–54. Kaunas Domas 1986: Knygotyrinė lituanika VDR bibliotekose. Tėminė literatūros apžvalga pagal 1985.XI.05–XII.20 komandiruotėje surinktą medžiagą [Lithuanian Books in East German Libraries. Thematic Literature Review Based on Material Collected during a Business Trip from 1985.XI.05 to XII.20], Vilnius (mašinraštis). Kaunas Domas 1996: Mažosios Lietuvos knyga. Lietuviškos knygos raida 1547–1940 [The Book of Lithuania Minor. The Development of Lithuanian Books from 1547 to 1940], Vilnius: Baltos lankos. Kiseliūnaitė Dalia 2012: Giesmyno „Krikščioniškos giesmės“ (2007) tekstų redakcija: ieškojimai ir rezultatai [The Editing of the Hymnal “Krikščioniškos giesmės” (2007) Texts: Research and Results]. – Res Humanitariae 11, 54–71. Klein Daniel 1653: GRAMMATICA Litvanica [Lithuanian Grammar] Mandato & Autoritate SERENISSIMI ELECTORIS BRANDENBURGICI adornata, & præviâ Censurâ primum in lucem edita à M. DANIELE Klein / Pastore Tilf. Litu. Præmissa est ad Lectorem Præfatio non minus utilis, quàm necessaria. <...> REGIOMONTI: Typis & sumptibus JOHANNIS REUSNERI, ANNO χωρισ†γονίας cIo. Ioс. LIII. [1653]. (Faksimilinis leidimas: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. 1653 metai, 65–272; su indeksu. Internetinis leidinys: Danielius Kleinas, Grammatica Litvanica, 1653, dokumentinį perrašą ir žodžių formų konkordancijas par. M. Šinkūnas, V. Zinkevičius, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2011. Prieiga internete: https://seniejirastai.lki.lt.) Koch Eduard Emil 1973 [1867]a: Geschichte des Kirchenlieds und Kirchengesangs der christlichen, insbesondere der deutschen evangelischen Kirche [The History of Hymns and Church Music in the Christian, particularly in the German Evangelical, Church] 2: Erster Haupttheil. Die Dichter und Sänger, Hildesheim, New York: Georg Olms Verlag. Koch Eduard Emil 1973 [1867]b: Geschichte des Kirchenlieds und Kirchengesangs der christlichen, insbesondere der deutschen evangelischen Kirche [The History of Hymns and Church Music in the Christian, particularly in the German Evangelical, Church] 3: Erster Haupttheil. Die Dichter und Sänger, Hildesheim, New York: Georg Olms Verlag. LB I: Lietuvos TSR bibliografija. Serija A. Knygos lietuvių kalba 1: 1547–1861 [The Bibliography of Lithuania. Series A. Books in Lithuanian 1: 1547–1861], Vilnius: Mintis, 1969. 28 LBP: Lietuvos bibliografija. Serija A. Knygos lietuvių kalba 1: 1547–1861. Papildymai [The Bibliography of Lithuania. Series A. Books in Lithuanian 1: 1547–1861. Supplements], Vilnius: Mintis, 1990. Michelini Guido 2009: Mažosios Lietuvos giesmynų istorija: nuo Martyno Mažvydo iki XIX a. pabaigos [The History of Hymnals in Lithuania Minor: From Martynas Mažvydas to the End of the 19th Century], Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla. Michelini Guido 2010: Jono Berento ĮBnaũjo pērweizdėtos ir pagērintos Giesmũ Knygos. Mörlino traktato pritaikymas poezijoje [Johann Behrendt’s ĮBnaũjo pērweizdėtos ir pagērintos Giesmũ Knygos. The Application of Mörlin’s Treatise in Poetry], Vilnius: Lietuvos mokslų akademijos leidykla. MLE IV: Mažosios Lietuvos enciklopedija [The Encyclopaedia of Lithuania Minor] 4: Rahn–Žvižėzeris, Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas, Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2009. MLEŽ: Mažosios Lietuvos enciklopedinis žinynas [The Concise Encyclopaedia of Lithuania Minor], Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas, Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2015. MLEŽa: Concise Encyclopaedia of Lithuania Minor, Vilnius: Foundation of Lithuania Minor (USA, Canada), Science & Encyclopaedia Publishing Centre (Lithuania), 2014. MLEŽv: Preußisch–Litauen. Ein Enzyklopädisches Handbuch [Prussian Lithuania. An Encyclopedic Handbook], Vilnius: Stiftung Kleinlitauen (USA, Canada), Verlagszentrum für Wissenschaft und Enzyklopädien (Litauen), 2018. Ostermeyer Gottfried 1793: Erste Littauische Liedergeschichte [The First History of Lithuanian Hymns], ans Licht gestellet von Gottfried Ostermeyer, der Trempenschen Gemeine Pastore seniore und der Königl. Deutschen Gesellschaft zu Königsberg Ehrenmitglied, Königsberg: gedruckt mit Dreielfischen Schriften. Ostemejeris Gotfrydas 1996: Rinktiniai raštai [Selected Works], par. ir išvertė L. Citavičiūtė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Pastenaci Friedrich 1757: Kurzgefaßte Historische Nachrichten von allen im Königreiche Preußen befindlichen Kirchen und Predigern bei denselben [Brief Historical Notes on All Churches and Preachers in the Kingdom of Prussia, außerhalb Königsberg, von der Reformation Lutheri an biß auf unsere Zeiten. Herausgegeben von Friedrich Pastenaci, Hospit. Pred. und Rect. zu Gumbinnen, auch Mitglied der Königl. Deutsch. Gesellsch. zu Königsb. in Preußen. Erstes Stück vom Insterburgschen Erzpriefterthum, Königsberg: gedruckt bei I. F. Driest; BN: mf. B19616. Petkūnas Darius 2012: Prieškario Liuteronų bažnyčios pastangos išleisti giesmyną bendrine lietuvių kalba [Pre-War Attempts of the Lutheran Church to Publish a Hymnal in Modern Lithuanian]. – Res Humanitariae 11, 7–26. 29 Petkūnas Darius 2019: 1942 m. „ekumeninis“ giesmynas ir jo įdiegimo sunkumai [The ‘Ecumenical’ Evangelical Hymnal of 1942 and Challenges to Its Implementation]. – Mokslo ir tikėjimo dialogai. Tiltai. Priedas 49, 41–68. Petkūnas Darius 2023: The Publication of a modern Lithuanian language Lutheran hymnal in the Soviet period. – Mokslo ir tikėjimo dialogai. Tiltai. Priedas 53, 54–77. QPP IV: [Johann Jacob Quandt, Preußische Presbyterologie [Prussian Presbyterology], Karaliaučius, iki 1772]; GStA PK: XX. HA Hist. StA Königsberg, Hs, Nr. 2, Bd. 4 (rankraštis, autografas su vėlesniais autoriaus ir kitų asmenų papildymais). Quandt Johann Jacob 1735–12–01: I. N. I. In Christo hertzlich geliebter Leser! [I. N. I. Dear Reader, Beloved in Christ!] – Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Gieſmũ=Knygos, kur-rūſe brangiáuſos fénoſ ir naujos Gieſmės ſuraßytos / Diewui ant Garbės, ir Pruſũ Karalyſteje efantiems Lietuwninkams ant Dubû Ißgánimo, podraug ſu Maldũ=Knygomis, kur-rūſe ne tiktay fénoſ, bet ir naujos Maldos randamos yra. Antra Karta ißßpáuſtos Karaláucżuje, Mėte 1735. <...>, [III–X]. Quandt Johann Jacob 1745–05–01: I. N. I. In Christo hertzlich geliebter Leser! [I. N. I. Dear Reader, Beloved in Christ!] – Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Gieſmũ=Knygos / kur-rūſe brangiáuſos fénoſ ir naujos Gieſmės ſuraßytos, Diewui ant Garbės ir Pruſũ Karalyſteje efantiems Lietuwninkams ant Dubû Ißgánimo podraug ſu Maldũ=Knygomis, kur-rūſe ne tiktay fénoſ, bet ir naujos Maldos randamos yra. Pénkta Karta ißßpáuſtos Karaláucżuje, Mėte 1745. Raßtais Reufneraus, [II–VII]. Quandt Johann Jacob 1748–03–01: I. N. I. In Christo hertzlich geliebter Leser! [I. N. I. Dear Reader, Beloved in Christ!] – Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Gieſmũ=Knygos, kur-rūſe brangiáuſos fénoſ ir naujos Gieſmės ſuraßytos, Diewui ant Garbės ir Pruſũ Karalyſteje efantiems Lietuwninkams ant Dubû Ißgánimo podraug ſu Maldũ=Knygomis, kur-rūſe ne tiktay fénoſ, bet ir naujos Maldos randamos yra. Szęßtą Karta ißßpáuſtos, Karaláucżuje, Mėte 1748. Raßtais Karalaus, [II–XIII]. Quandt Johann Jacob 1757–09–04: I. N. I. In Christo hertzlich geliebter Leser! [I. N. I. Dear Reader, Beloved in Christ!] – Iß naujo pérweizdėtos ir pagérintos Gieſmũ=Knygos [Newly Revised and Improved Hymn Books], kur-rūſe brangiáuſos fénoſ ir naujos Gieſmės ſuraßytos, Diewui ant Garbės ir Pruſũ Karalyſteje efantiems Lietuwninkams ant Dubû Ißgánimo podraug ſu Maldũ=Knygomis, kur-rūſe ne tiktay fénoſ, bet ir naujos Maldos randamos yra. Dewintą Karta ißßpáuſtos, Karaláucżuje: Raßtais ißßpáuſtas pas Ioną Endr. Artungą, Mėte 1757, 1v–[8r]. Ruhig Philipp 1744–05–11: Vorrede des Autoris [Author’s Preface]. – Littauiſch=Deutſches und Deutſch=Littauiſches Lexicon, Worinnen ein hinlänglicher Vorrath an Wörtern und Redensarten, welche ſowol in der H. Schrift, als in allerley Handlungen und Verkehr der menſchlichen Geſellſchaften vorkommen, befindlich iſt: <...> von Philipp Ruhig, Pfarrern und Seniore zu Walterkehmen, Inſterburgiſchen Hauptamtes, Königsberg: druckts und verlegt I. H. Hartung, 1747. 30 Ruhig Philipp 1745: Betrachtung der Littauischen Sprache, in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften [Research into the Origin, Nature, and Characteristics of the Lithuanian Language]; <...> von Philipp Ruhig, Pfarrern und Seniore zu Walterkehmen, im Hauptamt Insterburg <...>, Königsberg: druckts und verlegts Johann Heinrich Hartung. (Faksimilinìs leidimas: Pilypas Ruigys, Lietuvių kalbos kilmės, būdo ir savybių tyrinėjimas, par. V. Jurgutis, V. Vilnonytė, Vilnius: Vaga, 1986, 19–164.) Ruigys Pilypas 1986: Lietuvių kalbos kilmės, būdo ir savybių tyrinėjimas [Research into the Origin, Nature, and Characteristics of the Lithuanian Language]. Lituanistinė biblioteka, par. V. Jurgutis, V. Vilnonytė, vertė V. Jurgutis, K. Egliminas, įvadą parašė V. Mažiulis, Vilnius: Vaga. Sidabraitė, Žavinta 2008: Die Rezeption der Kirchenlieder von Simon Dach in litauischen Gesangbüchern der Aufklärung [The Reception of Simon Dach’s Hymns in Lithuanian Hymnals of the Enlightenment]. – Simon Dach (1605–1659). Werk und Nachwirken. Frühe Neuzeit 126, Tübingen: Niemeyer, 397–409. Strungytė–Liugienė Inga 2014: XIX amžiaus pirmosios pusės surinkimininkų giesmynų istorija (genezė ir kalba): daktaro disertacija [The History of the Hymn Books of the First Half of 19th Century ‘Surinkimininkai’ Movement (Genesis and Language): Doctoral Dissertation], Vilniaus universitetas. Triškaitė Birutė 2018: Rankraštinis Johanno Jacobo Quando palikimas: Prūsijos presbiterologija (prieš 1772) [Johann Jacob Quandt’s Manuscript Heritage: Prussian Presbyterology (before 1772)]. – Archivum Lithuanicum 20, 125–176. Triškaitė Birutė 2020: Jono Berento giesmyno Iß naujo pérweizdėtos ir pagerìntos Giesmių–Knygos ir maldyno Maldų–Knygélos antrasis leidimas (1735): nežinotas egzempliorius Prahoje [The Second Edition of Johann Behrendt’s Hymn Book Iß naujo pérweizdėtos ir pagerìntos Giesmių–Knygos and Prayer Book Maldų–Knygélos (1735): an Unknown Copy in Prague]. – Archivum Lithuanicum 22, 33–82. Triškaitė Birutė 2021: Petro Gotlybo Milk aus verstos giesmės Prūsijos Lietuvos oficialiajame evangelikų liuteronų giesmyne: kiekybinis aspektas [The Hymns Translated by Peter Gottlieb Mielcke in the Official Hymn Book for Prussian Lithuania’s Evangelical Lutherans: Quantitative Aspect]. – Acta Linguistica Lithuanica 85, 98–116. VLE XX: Visuotinė lietuvių enciklopedija [Universal Lithuanian Encyclopaedia] 20: Rėva–Salzuflen, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001. Wackernagel Philipp 1990 [1870]: Das deutsche Kirchenlied 5: Von der ältesten Zeit bis zum Anfang des XVII. Jahrhunderts [German Hymns 5: From the Earliest Times to the 17th Century], Hildesheim, Zürich, New York: Georg Olms Verlag. Zinkevičius Zigmas 2008: Mažosios Lietuvos indėlis į lietuvių kultūrą [The Contribution of Lithuania Minor to Lithuanian Culture], Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. 31 ZM V: Das „Zwischenmanuskript“ zum Altpreußischen evangelischen Pfarrerbuch 5: Obereigner bis Rzadtki [The ‘Interim Manuscript’ to the Old Prussian Evangelical Presbyterology 5: Obereigner to Rzadtki], auf der Grundlage der Sammlungen von F. Moeller bearb. von W. Müller-Dultz, R. Heling, W. Kranz, Hamburg: Selbstverlag des Vereins [für Familienforschung in Ostund Westpreußen e. V. Quellen, Materialien und Sammlungen zur altpreußischen Familienforschung (QMS)], 2014. 32