Apie Jurgio Ambroziejaus Pabrėžos rankraščio Iźęgis Geograpyje ir Walenty Szacfajerio Geografiia krótko zebrana atitiktį

Acta Linguistica Lithuanica 2025, roč. 93, s. 1–23 Odkaz na obsah / Turinio nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektroninis) O SOULADU RUKOPISU JURGISE AMBROZIEJAUSE PABRĖŽY IŽĖGIS GEOGRAFYJE A WALENTYHO SZACFAJERA GEOGRAFIIA KRÓTKO ZEBRANA O shodě rukopisu Jurgise Ambroziejuse Pabrėžy Ižėgis Geografyje a Geografija kró́tko zebrana Walentyho Szacfajera JŪRATĖ PAJĖDIENĖ Litevský jazykový institut E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0003-1542-2866 Oblasti vědeckého výzkumu: syntax a sémantika litevského jazyka, etnolingvistika, dějiny litevské kultury a církevních textů. https://doi.org/10.35321/all93-06 ANOTACE Článek pojednává o textové souvislosti 166stránkového rukopisu označovaného jako učebnice geografie Jurgise Ambroziejuse Pabrėžy, který se dochoval bez titulního listu a začíná slovy Ižėgis Geografyje, s učebnicí Walentyho Szacfajera, mimořádně populární v Litvě v první polovině 19. století; odhaluje obecnou shodu žemaitského rukopisu s polským originálem z hlediska obsahu i struktury a ukazuje změny a doplňky nalezené v Pabrėžově překladu. KLÍČOVÁ SLOVA: Jurgis Ambroziejus Pabrėža (1771–1849), Walenty Szacfajer (Valentas Šafčajeris) (~1778–1840), Józef Zawadzki (Juozapas Zavadskis) (1781–1838), učebnice geografie, překlad do žemaitštiny. Copyright © 2025 Jūratė Pajėdienė. Vydal Litevský jazykový institut. Tento článek je publikací s otevřeným přístupem distribuovanou podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která povoluje neomezené užití, šíření a rozmnožování v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Vydal Litevský jazykový institut. Tento článek je publikací s otevřeným přístupem šířenou podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, které dovolují neomezeně obsah užívat, šířit a reprodukovat v jakémkoli médiu za uvedení autora a zdroje. Došlo: / Gauta: 2025-05-21. Přijato: / Priimta: 2025-10-07. 1 ABSTRAKT Článek pojednává o textové souvislosti 166stránkového rukopisu označovaného jako učebnice geografie Jurgise Ambroziejuse Pabrėžy, který se dochoval bez titulního listu a začíná slovy Ižėgis Geograpyje, s učebnicí Walentyho Szacfajera, mimořádně populární v Litvě v první polovině 19. století. Článek odhaluje obecnou shodu žemaitského rukopisu s polským originálem z hlediska obsahu i struktury a ukazuje změny a doplňky nalezené v Pabrėžově překladu. KLÍČOVÁ SLOVA: Jurgis Ambroziejus Pabrėža (1771–1849), Walenty Szacfajer (Valentas Šačfajeris) (~1778–1840), Józef Zawadzki (Juozapas Zavadškis) (1781–1838), učebnice geografie, překlad do žemaitštiny. ÚVOD Článek zkoumá shodu textů 166stránkového rukopisu Jurgise Ambroziejuse Pabrėžy označovaného jako učebnice geografie, který se dochoval bez titulního listu a začíná slovy Ižėgis Geograpyje…, a knihy Walentyho Szacfajera Geografia krótkо zebrana (třetí desetiletí 19. století). Cílem článku je ukázat shodu struktury a obsahu textů polského originálu a žemaitského překladu, pojednat o změnách vyskytujících se v překladu a o možných podnětech vzniku žemaitské verze učebnice. Obecná strukturální shoda textů Szacfajerovy Geografia krótkо zebrana a žemaitského překladu této knihy a několik vsuvek autorského Pabrėžova textu byly zjištěny na základě analytické, komparativní a strukturální metody. Článek se skládá ze tří částí, v nichž se pojednává o: 1. Historii utváření představy o původu rukopisu označovaného jako Pabrėžova geografie a o popularitě některých geografických knih, mezi nimiž byly i dvě verze Szacfajerovy učebnice – Geografia początkowa (1817; 1818b) a Geografia krótkо zebrana (1825; 1826; 1828;?1832) – která mohla podnítit vznik tohoto žemaitského rukopisu na počátku 19. století. 2. Obecné shodě struktury a obsahu textů polského originálu a žemaitského překladu. 3. Rozdílech mezi texty polského originálu a žemaitského překladu: Pabrėžových doplňcích, změnách a poznámkách. 1. Historie utváření představy o původu rukopisu Ižėgis Geograpyje Část rozsáhlé Pabrėžovy rukopisné tvorby se v poslední době dočkala publikování. Jde o jednu sbírku duchovních textů a dvě přírodovědná díla: v letech 2009–2015 byly ¹O nadání a činnosti žemaitského kazatele, františkánského kněze Pabrėžy (1771–1849) viz podrobněji Pacevičius, Raudytė 2023: 7–13. Zápis řeholního jména Pabrėžy v současnosti kolísá mezi Ambraziejaus (typickým také pro označování Pabrėžových děl ve 2. polovině 19. století, viz Kišūnienė 1972: 96) a Ambroziejus. Tento druhý zápis, typický pro Pabrėžovy autografy (srov. Kišūnienė 1972: 98, 99, 100, 102, 103), byl oblíben v pracích badatelů 20. století (viz tamtéž: 109–111). V tomto článku se dodržuje autentické označení Pabrėžy obnovené z iniciativy Rity Šepetytė (2020: 7). ² Srov. Tarvydas 1972: 55; Gedrimas 2003: 117; Skorupskas 2019: 9; Šepetytė 2019: 7. ³ Szacfajer (Schacfaier) (~1778–1840) – lékař, překladatel, autor učebnic geografie připravených v polštině, básník (srov. PSB). ⁴ Nejnovější popis Pabrėžových rukopisů viz Raudytė 2023: 130–133. ⁵ Viz Šepetytė, ed., 2020. 2 publikovány všechny tři části soupisu rostlin Tayslōs augumy̆ninis (I–2236, 224–7767, 777–9808), a v roce 2019 – Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos geografija9. V doprovodných článcích k této knize se pojednává o struktuře rukopisu a hodnotě prezentovaného obsahu (Skorupskas 2019) a o formálních a jazykových rysech rukopisu (Šepetytė 2019). Původnost vzniku rukopisu je v nich hodnocena odlišně: Ričardas Skorupskas (2019: 11–12) označuje Pabrėžu za autora žemaitsky napsané učebnice geografie, zatímco Šepetytė (2019: 53) s tvrzením, že „[j]e zřejmé, že Pabrėža překládal z polštiny“, vychází i z dřívějších tvrzení o původu tohoto rukopisu: z názoru Juoza Tarvyda (1972: 57), že Pabrėža „měl po ruce polskou učebnici geografie“, a z domněnky dalšího badatele, že „[n]ejspíše to nebyl překlad ani zpracování jediného díla, protože nebylo nalezeno podobné polské geografické dílo vydané na konci 18. až počátku 19. století, v němž by byly tak stručně popsány státy všech kontinentů“10. Možné datum vzniku rukopisu spojuje editorka Pabrėžových textů (Šepetytė 2019: 52) s již zmíněným konstatováním téhož chybně identifikovaného badatele11, že Pabrėža psal geografii po roce 1831 (protože se v rukopisu zmiňuje papež Řehoř XVI., který se stal papežem v roce 1831), a také s připomínkou, že i Giedrius Subačius se na základě analýzy vývoje Pabrėžova pravopisu kloní k názoru, že kniha vznikla kolem let 1831–183412. 6 Viz Kažukauskaitė, Šepetytė, ed., 2009. 7 Viz Šepetytė, ed., 2014. 8 Viz Šepetytė, ed., 2015. 9 Viz Šepetytė, ed., 2019. 10 Šepetytė (2019: 53) cituje Simonu Šilinskaitė (2010: 6), citát však náleží Robertu Gedrimovi (srov. Gedrimas 2003: 120). Příčinou chybného odkazu se stal cizí text převzatý v diplomové práci Šilinskaitė (2010: 6) „Aspekty vývoje litevské geografické terminologie v Geografyje Jurgise Ambroziejuse Pabrėžy“. V této diplomové práci (viz Šilinskaitė 2010: 5–15, 25, 26, 33, 34) se nachází téměř úplný přepis Gedrimova článku „Termíny v geografické učebnici J. A. Pabrėžy“ (viz Gedrimas 2003: 117–132) – při přepisu byly odstraněny pouze poznámky o Simonu Daukantovi a Laurynu Ivinskisovi (tyto změny se neodrážejí v bibliografii sestavené podle Gedrimase 2003). Je pravda, že Šilinskaitė ve své diplomové práci několikrát (2010: 4, 6, 18) uvádí, že vycházela z Gedrimovy práce, a předkládá citáty tvrzení tohoto autora (z Gedrimas 2003: 122, 128, 131, 132) (srov. Šilinskaitė 2010: 11, 14, 15, 20). 11 Šepetytė cituje Šilinskaitė (2010: 6), ale i tento citát náleží Gedrimovi (viz Gedrimas 2003: 119). 12 Srov. odstavec z Gedrimova (2003: 119) článku: V knize není uvedeno datum sepsání. J. Tarvydas se domnívá, že učebnice byla napsána po roce 1825, protože se v ní zmiňuje ruský car Mikuláš I., který právě v tomto roce začal vládnout, a nejpozději v roce 1830, protože od té doby se Pabrėža věnoval výhradně botanice (Tarvydas 1972: 56). Patrně na základě tohoto názoru se v bibliografii rovněž uvádí, že Pabrėžova Geografija byla napsána po roce 1825 (Kišūnienė 1972: 97). Datování Pabrėžovy učebnice geografie však umožňuje upřesnit ještě jedna důležitá skutečnost. V knize se zmiňuje papež Řehoř XVI., který se stal papežem v roce 1831, tedy mnohem později, než začal v Rusku vládnout car Mikuláš I.: Poniawowo-ječzió ir Grygaalós XVI. Gatwa bažnicys Riimyszkoosys 63. Z toho plyne, že Pabrėža ji napsal po roce 1831. Potvrzuje to i analýza pravopisu. G. Subačius, který prozkoumal vývoj pravopisu v Pabrėžových dílech, zjistil, že tato kniha je jedním z prvních Pabrėžových děl psaných se souhláskami cz, sz a zdvojenými samohláskami <...>, a přiklání se k názoru, že kniha vznikla kolem let 1831–1834 (Subačius 1996: 42). Souvislý přepis tohoto Gedrimova odstavce (bez uvedení skutečného autora) je uveden i v již zmíněné diplomové práci (viz Šilinskaitė 2010: 6). 3 Po publikování žemaitského rukopisu Ižegis Geographyje (dále jen PaIG) podnítila nevyřešená otázka autorství obsahu hledání možného polského pramene (nebo dokonce několika pramenů). Publikování rukopisu, které přináší přepis a obrazové faksimile (viz Šepetytė, ed., 2019), i nové bibliografické popisy Pabrėžova kulturního dědictví (viz Pacevičius, Raudytė 2023) toto hledání usnadnily. Počátek Pabrėžova zájmu o geografii lze hypoteticky spojovat s jeho působením učitele na škole v Kretingě, kde v letech 1817–1821 vyučoval nejen latinu a náboženství, ale možná i geografii (srov. Gidžiūnas 1994: 69–70): rukopis žemaitské učebnice geografie byl použit jako důkaz této pedagogické činnosti (tamtéž: 71–72). O jeho pozornosti věnované geografii svědčí i dochované knihy z Pabrėžovy knihovny¹⁴. V oddílu „Geografie“ katalogu Pabrėžovy knihovny připraveného Arvydasem Pacevičiusem a Nijolė Raudytė (viz Pacevičius, Raudytė 2023: 243–259) jsou uvedeny atlasy¹⁵ a soubory map (61 kusů) a několik polských knih – tituly Laurenca Echarda Dyckyonarzyk Geograficzny (1782–1783), Evdokijuse Zabłowského Ieografiia państwa rossyskiego (1810), Józefa Zawadzkého Geografia powszechna (1812) a Szacfajerova Nowa jeografia powszechna (1824). Názvy, předmluvy a obsah těchto knih svědčí nejen o rozvoji a proměnách geografické vědy v dané době, ale také o popularitě geografických publikací¹⁶, a tedy i o potřebě znalostí z této oblasti (které se rychle měnily také v důsledku politické reality¹⁷) a určitých knih. Z hodnocení opakovaně vydávaných (více či méně aktualizovaných) polsky psaných geografických knih té doby (srov. Estreicher 1878: 426) vyplývá, že Pabrėža získal téměř všechny nejpopulárnější geografické knihy. V jeho knihovně však nebyla (nedochovala se?) zvláště užitečná učebnice, která stručně a přitažlivě podávala nejdůležitější údaje fyzické, politické a ekonomické geografie a kterou Pabrėža nazval „polskou knížkou“¹⁸. Touto knížkou je Szacfajerova Geografija kró́tko zebrana podług ostatnich traktatų ułożona, na nowo przejrzana i poprawiona (dále jen Gkz). Všechna poněkud aktualizovaná a (nebo pouze) opakovaná vydání Gkz¹⁹ ukazují na její popularitu. Lze se domnívat, že navzdory častému vydávání knihy ji bibliofil Pabrėža nejspíše stále nestíhal koupit, a tak po obdržení do zápůjčky ¹³ Srov. již zmíněnou Gedrimovu (2003: 120) domněnku, že to patrně nebyl překlad ani zpracování jediného díla. ¹⁴ Podle Pacevičiuse (2023: 33) měl Pabrėža ve své osobní knihovně více knih, než je zaznamenáno v katalogu: 207 titulů, 233 jednotek. ¹⁵ O atlasech, které Pabrėža vlastnil, viz také Gedrimas 2003: 118. ¹⁶ Například v předmluvě k Dykyconarzyk Geograficzny připravenému Franciszekem Siarczyńským se uvádí, že polská verze (s doplňky o geografických objektech Polska) vychází z osmého vydání překladu Echardova slovníku do francouzštiny, založeného na jeho třináctém vydání (viz Echard 1782: I–II). ¹⁷ Srov. Zawadzkiho předmluvy k prvnímu a druhému vydání knihy Geografia powszechna (viz Zawadzki 1812: IV–V, I–II). ¹⁸ Srov. Pabrėžovu poznámku k originálu: lękyszko kningeliee padiets m. tór znocity ar mieszkáńcôw, ar męszczyn: „v polské knížce je uvedeno m.; má to znamenat ar mieszkáńcôw [obyvatel], nebo ar męszczyn [mužů]?“ (PaIG 49). ¹⁹ Karol Estreicher uvádí 7 vydání této knihy (pět pod stejným názvem – ¹ 1825, ³ 1827, revidované a opravené ⁴ 1828 a ⁵ 1832 – a další dvě o něco pozdější – ⁷ 1845 a ⁸ 1849 – aktualizovaná, s dodatkem v názvu – Wydanie nowe (viz Estreicher 1878: 426). Vydání z let 1827 a 1832 se zatím nepodařilo nalézt. 4 rozhodl se ji přepsat do žemaitštiny. I dnes je při procházení Gkz patrné, že knížka musela být u tehdejších čtenářů oblíbená – stručně v ní jsou uvedeny nejdůležitější poznatky politické a fyzické geografie všech pěti kontinentů (státy evropské části, mezi nimi i ty, které se dostaly do sevření Ruské říše²⁰, jsou popsány podrobněji²¹). Před posouzením shody žemaitského překladu s polským originálem je třeba projednat, které z několika vydání Gkz vyšlých ve 2. desetiletí 19. století (protože text je v nich téměř totožný) je třeba považovat za nejpravděpodobnější pramen PaIG. Je důležité zmínit, že Pabrėžův překlad nelze spojovat se 4. vydáním Geografia początkowa dla pożytku uczącey się młodzi podług ostatnich traktatów ułożona i powiększona. Przez W... S...²² (dále jen Gp) z roku 1818²³. Při srovnání textů Geografia początkowa (1817; 1818b)²⁴ a Geografija krótko zebrana (1825; 1826; 1828) je patrné, že Gkz vznikla na základě textu Gp 1818b. Jinak přejmenovaná Geografija krótko zebrana <...> nanowo przejrzana i poprawiona przez Walentego Szafcajera, která uvádí autora knihy celým jménem (nikoli iniciálami W... S...), obsahuje pouze změny označující výměnu významných panovníků (například panuie teraz Alexander I (Gp 1818b: 16; Gkz 1825: 16) bylo změněno na panuie teraz Mikołay I (Gkz 1826; 1828: 16)). Zmínku o Mikuláši I. nacházíme i v Pabrėžově textu (srov.: poniauo nóiau Mykalójós I (PaIG 26))²⁵, ale změny tohoto druhu mohly v žemaitském překladu vzniknout i z Pabrėžovy vlastní iniciativy. Zúžení hledání polského pramene použitého Pabrėžou pouze na vydání Gkz umožňuje tisková chyba, která se v Gp (1817; 1818b) nevyskytovala. Všechna vydání Geografija krótko zebrana uvádějí 26 ruských gubernií (ačkoli je vyjmenováno 36), což v žemaitském překladu opakuje i Pabrėža²⁶, srov.: ²⁰ V předmluvách ke spěšně vydaným dílům Geografia powszechna z let 1811 a 1812 Zawadzki jako adresáta uvádí mládež studující soukromě a potřebu této učebnice odůvodňuje jasností a stručností textu, nehledě na strukturální neúplnost knihy – není v ní popsána evropská část, která připadla Rusku (srov. Zawadzki 1812: III–V (opakováno Przedmowa do edycyi pierwszey), I–II). ²¹ Srov. hodnocení popisu u Skorupska (2019: 12): „Učebnice je poměrně malého rozsahu, ale zahrnuje celou Zemi jako planetu. <...> [U]vedená fakta a poznatky jsou ve většině případů velmi lakonické a povrchní. <...> V knize je zřetelně patrný vliv geografického faktoru – vzdálenosti – na podrobnost, úplnost a rozsah předkládaných informací. Například popisu Evropy je věnována větší část knihy, zatímco popisu ostatních kontinentů a zemí na nich se nacházejících – pouze 50 stran.“ ²² Estreicher uvádí čtyři vydání Gp ve Vilniusu – ¹˒² 1811, ³ 1817, ⁴ 1818 – s poznámkou, že od třetího je předkládána aktualizovaná verze textu (Estreicher 1878: 426). Ačkoli byla Gp populární, zmínky o této knížce souvisejí pouze s tehdejšími dějinami pedagogiky: v pracích historiků polské kultury se uvádí, že v druhém desetiletí 19. století se na školách misionářů v litevských guberniích geografii učilo z knihy Szafcajera Geografia początkowa (srov. Wieczorek 2011: 70). ²³ Ve 3. vydání Gp (1817) zůstalo značné množství tiskových chyb, které se již neopakovaly ani ve 4. vydání Gp, ani v mírně aktualizované Gkz s již jiným názvem. ²⁴ 1. a 2. vydání Gp (viz Gp 1811) byla odmítnuta jako vydání poskytující starší verzi textu a faktických údajů, která se liší i od verze uvedené v Pabrėžově rukopisu. ²⁵ O vlivu této informace na datování rukopisu viz poznámku 12. ²⁶ Skorupskas (2019: 20), který si všiml omylu zaznamenaného v Pabrėžově rukopisu, že Rusko se skládá z 26 gubernií, jej vysvětlil takto: „autor se patrně zmýlil, protože je vyjmenováno 36“. 5 Rusko se dělí: Především na 36 gubernií zřízených podle státních zákonů (Gp 1818b: 16²⁷); Rusko se dělí: Především na 26 gubernií zřízených podle státních zákonů (Gkz 1825; 1826;1828: 16); Rusko se dělí: Především na 26 gubernií zřízených podle státních zákonů (PaIG 27). Tato tisková chyba umožňuje považovat za originál Pabrėžova překladu některou z pozdějších verzí Geografija krótkо zebrana (na základě zmíněného cara Mikuláše I. pravděpodobně nikoli z roku 1825, ale pozdější – z let 1826 nebo 1828). Je možné, že Pabrėža překládal z Gkz 1832, ale zatím se nepodařilo najít ani toto vydání knihy, ani žádné údaje o něm, ani zmínku v uvedené Estreicherově bibliografické příručce (srov. Estreicher 1878: 426). Pokud Pabrėža překládal z Gkz 1832, pak by tato Gkz měla obsahovat stejný text jako Gkz 1826 nebo Gkz 1828, pouze se zmínkou o Řehoři XVI., který byl papežem v letech 1831–1846. Zatím lze Pabrėžův překlad spojovat s Gkz z roku 1832 pouze hypoteticky, ačkoli to nejlépe odpovídá již zmíněným argumentům Subačiuse (1996: 42) a Gedrimase (2003: 119, 132) týkajícím se data vzniku rukopisu. 2. Shoda obsahu a struktury polského originálu a žemaitského překladu Shoda obsahu a struktury učebnice připravené Szafajerem Geografija krótkо zebrana a jejího překladu sepsaného Pabrėžou žemaitsky je ilustrována v tabulce 1 úryvky polských a žemaitských textů uvedenými vedle sebe. Kniha (a také její žemaitsky sepsaná rukopisná podoba) se skládá ze šesti částí: úvodu a pěti kapitol²⁸, srov.: ÚVOD; KAPITOLA I. EVROPA; KAPITOLA II. ASIE; KAPITOLA III. AFRIKA; KAPITOLA IV. AMERIKA; KAPITOLA V. AUSTRÁLIE NEBOLI OCEÁNIE (Gkz 1828: 3, 10, 60, 72, 87) → Úvod; Oddíl 1. Evropa; Oddíl II. Asie; Oddíl III. Afrika; Oddíl IV. Amerika; Oddíl V. Austrálie neboli Oceánie (PaIG 1, 13, 113, 133, 162). Ve sloupcích tabulky jsou vedle sebe uvedeny citáty kapitol obou děl – knihy a rukopisu: několik úvodních a jeden závěrečný oddíl. Takové srovnání odráží shodnost struktury textů (uspořádání oddílů a paragrafů) a shodu obsahu a faktických údajů i doslovnost překladu²⁹. Gkz je citována podle vydání z roku 1828 (u jednotlivých údajů se odkaz někdy liší a 27 Gkz vydaná v Krakově roku 1818 (od vilniuského vydání Gp z roku 1818 se liší jinou paginací a některými opravami) také uvádí v tomto řádku 36 gubernií, srov.: Rossya dzieli się: naprzód na 36 Guberniy urząd­zonych podług ustaw państwa (Gp 1818a: 13). 28 Strukturu Szacfajerovy knihy nepřímo – analýzou textu Pabrėžova rukopisu – pojednali Tarvydas (1972: 55–56); Gedrimas (2003: 119); Skorupskas (2019: 13–35). 29 Z důvodu nedostatku místa se tento článek téměř nezabývá samotným jazykem překladu – cílem bylo pouze ukázat přesné následování originálu Pabrėžou (s některými doplňky). Zvláštnosti Pabrėžova překladu Gkz (ve srovnání s jeho dalšími překlady) budou pojednány v jiné publikaci. 6 verze zápisu obsažená ve vydání z roku 1826). Při citování se opakuje model zápisu uvedený v polské knize, který umožňuje vidět označení slov zapsaných v Gkz kurzivou podtržením v Pabrėžově rukopisu. Pro pohodlí čtenáře jsou při přepisu citátů tučným písmem zvýrazněny doplňky, například překladové fráze nebo slova obsahující lexikální dublety či paratextové prvky (polské ekvivalenty), jejichž polský ekvivalent si Pabrėža v překladu přepisuje (srov.: Wulkany czyli góry ogień wybuchające (Gkz 1928: 10) a Ognakalney (Wulkany arba katnaa ogni yszdómątyjiу:) (PaIG 15)) nebo slova, pro něž volí nikoli doslovný ekvivalent, nýbrž ekvivalent obvyklý v žemaitské (litevské) mluvní tradici (srov.: Wyspy <...> Zielonych Świątek (Gkz 1828: 90) a Salas <...> Sekmnynyns (PaIG 166)). Srovnání úryvků textů Gkz a PaIG ukazuje Pabrėžovu snahu strukturovat text důsledněji, než je tomu v originálu. V překladu téměř nejsou zkratky (například polské zkratky MS., z MS. nebo m. Miasto staličzynis, só miesto staličzynio nebo miests (viz PaIG 146, 112–113)), pouze polská zkratka t. d. je uváděna jako zkratka t. t., odpovídající žemaitskému tyn tolaus (srov.: Nieodzowną pomocą do naukei Geografii są karty geograficzne czyli mappy <...> karty-szczególne wystawiają jedną główną część ziemi np. Azyą, lub Europę i t. d. (Gkz 1828: 8) a Neatskyramó paszałpó pri moksla Geograpyjis ira łaksztaa geograpiczny arba mappas <...> łaksztaa įpatingyji yszstata wyina binktor ny dali žemys: kaaptau Azyjį ar Europa, yr t. t. (PaIG 11–12). Pabrėža měl sklon zapisovat slovy i číslice (na začátku rukopisu byly zapisovány obě varianty, srov. například 6. odstavec citovaný v oddílu Úžėgis v tabulce 1). Tabulka 1. Překlad Szacfajerovy Geografija krótkо zebrana v Pabrėžově rukopisu Ižėgis Geograpyje: shody úryvků polského a žemaitského textu 7 3. Fyzická popisuje povrch země a tělesa, která se na ní nacházejí. 4. Politická obsahuje různá rozdělení země ustanovená lidmi a popisuje země a složení jejich vlády. Tato část Geografie bude zde zvláštním předmětem naší pozornosti. 5. Tvar země, poněkud zploštělé u pólů, je kulatý jako koule. Protože se však povrch země skládá ze země a vody, nazýváme zemi zeměvodní koulí. 6. Celkovou rozlohu zeměvodní koule geografové odhadují na 9,281,910 čtverečních mil. Z toho zabírá nejvíce voda, neboť na pevninu připadá pouze 3,096,000 čtverečních mil, tedy o něco více než třetina. s. 3–4 <…> 31. Nezbytnou pomůckou ke studiu Geografija jsou geografické mapy neboli mapy, které nám zobrazují různé části země; své názvy odvozují od větší či menší části země, kterou představují. A tak mapy univerzální obsahují dvě polokoule země: zvláštní mapy zobrazují jednu hlavní část země, např. Asii nebo Evropu atd. Obecné mapy zahrnují celé státy, např. Španělsko nebo jiné. Topografické neboli chorografické zobrazují okres nebo město. Existují také námořní mapy, na nichž jsou vyznačena moře, ostrovy, skály, mělčiny a jiné věci potřebné k informování námořníka. Cestovní neboli poštovní mapy, na nichž jsou vyznačeny cesty a poštovní stanice v jedné nebo několika zemích. Na takových mapách je třeba sledovat čtyři hlavní světové strany neboli oblasti světa: Jih (meridies nebo Sud) dole, Sever (septentrio nebo Nord) nahoře, Východ (oriens nebo Est) vpravo, Západ (occidens nebo Ouest) vlevo. Pokud tyto oblasti nejsou na mapách označeny, věnujme pozornost magnetické střelce neboli větrné růžici, která se na nich nachází; strana, k níž směřuje konec magnetické střelky, bude Sever; protější strana bude Jihem, po pravé ruce Východ a po levé Západ. 3. Fyzický popis povrchu země a těles, která se na ní nacházejí. 4. Politická neboli člověkem obydlená část země, popisující země a jejich zřízení. Tato část Geografija bude pro nás nejzajímavější, protože bude celým naším úkolem. Skládá se (: Obrázek) země, zploštělé, na pólech zašpičatělé a kolem dokola obklopené kruhem. Na jejím povrchu se společně stýkají země a vody, proto se země nazývá zemským kruhem. 6. Celý obvod zemského kruhu podle Žemraštitojeho roku činí devět milionů dvě stě osmdesát devět tisíc devět set devadesát čtyři mil čtvrtinových. Délka 9,281.910. – Z toho vyplývá, že na vodu připadá 3,096,000 mil čtvrtinových, tedy: vody je více než dvě třetiny. s. 1–2 <…> 31. Nezbytnou pomůckou ke studiu Geografija jsou zeměpisné mapy neboli mapy, které nám zobrazují různé části země: své názvy odvozují od větších či menších částí země, které zobrazují. A tak mapy všeobecné zobrazují obě polokoule země; // země: zvláštní mapy zobrazují jednu hlavní část země, např. Asii nebo Evropu atd. – Všeobecné mapy zahrnují celé státy, např. Španělsko nebo jiné. – Topografické nebo chorografické mapy zobrazují okres nebo město. Existují také námořní mapy (: plavební), na nichž jsou vyznačena (: označena) moře, ostrovy, skály, mělčiny a jiné věci potřebné k informování plavce (: námořníka). – Cestovní nebo poštovní mapy, na nichž jsou zobrazeny cesty a poštovní stanice v jedné nebo několika zemích. – Na takových mapách nebo mapách je třeba sledovat čtyři hlavní světové strany neboli oblasti (: okolice) světa. Jih (Południe meridies nebo Sud) dole. – Sever (: Północ, Septentrio nebo Nord) nahoře, nahoře. – Východ // Východ. (: Wschod. Oriens. nebo Est.) z pravé strany. – Západ. (Zachod. Occidens. nebo Ouest) po levé ruce. – Pokud takové oblasti nejsou na mapách označeny, tehdy obraťme pozornost k magnetické jehle nebo k větrné růžici, která se na nich nachází s. 8–9 odchylující se: strana, k níž je obrácen konec magnetické jehly, bude sever, protější strana Jihem. Po pravé ruce Východ, po levé Západ. s. 11–13 KAPITOLA I. EVROPA. Oddíl 1. Evropa §. 1. §. 1. Poloha, hranice a velikost. Leží mezi 35–75° severní šířky a 6–88° východní délky. Na západě hraničí s Atlantským oceánem; na jihu s Atlantským, Středozemním a Černým mořem; na východě s Archipelagem, Dardanelskou úžinou, Marmarským mořem, Cařihradskou úžinou, Černým mořem, Theodosiovou úžinou, Azovským mořem, řekou Donem, Uralským a Verchoturským pohořím; na severu se Severním ledovým mořem. Její plocha činí 155,000 m. k. §. 1. Poloha, hranice a velikost. Evropa leží mezi 35°–75° severní šířky a 6°–88° východní délky. Na západě hraničí s Atlantským oceánem. – Na jihu s Atlantským oceánem mezi zeměmi. – Na východě s ostrovy, Dardanelskou úžinou, Marmarským mořem, Cařihradskou úžinou, Černým mořem, Donem, Uralským a Verchoturským pohořím. – Na severu se Severním ledovým mořem. Její plocha je 155,000 čtverečních mil. §. 2. Pyrenejské hory mezi Španělskem a Francií: Alpy mezi Francií, Německem a Itálií: Apeniny v Itálii: Karpaty neboli Tatry mezi Polskem (tj. Rakouskou Haličí), Uhrami a Sedmihradskem: Volyňské neboli Valdajské, Uralské a jiné. Nejvyšší horou v Evropě je Montblanc, vysoký 14,793 stop. Mys Nordkap v norském Laponsku, Matapan v Moreji, St. Vincent v Portugalsku, Finisterre ve Španělsku. Sopky neboli hory chrlící oheň, Etna neboli Gibel na Sicílii, Vesuv v Neapolském království, Hekla na Islandu. §. 2. Hory. Hory Pyrenejské mezi Španělskem a Francií. Alpy mezi Francií, Němci a Italy. Apeniny // Apeninské v Itálii: Karpaty a Tatry mezi zeměmi Polska (tj. Rakouské Haliče), Uher a Sedmihradska. – Volyňské nebo Valdajské, Uralské a jiné. Nejvyšší evropskou horou je Montblanc vysoký 14,793 stop. Mysy: Nordkap v norském Laponsku: Matapan v Moreji. Sv. Vincent v Portugalsku, – Finisterre ve Španělsku. Sopky (: Sopky nebo hory chrlící oheň:) Etna nebo Gibel na Sicílii. – Vesuv v Neapolském království. – Hekla na Islandu. s. 10 <...> s. 13–15 <...> Asijské Turecko obsahuje tyto země: 1) Anatolie neboli Natolie (Levant dřívější Malá Asie), v níž je Kiutachia sídlem paši, Eskiudar neboli Skutari, Ismir neboli Smyrna atd. Ostrov Kypr s městem MS. Maassa (Famagusta). 2) Sýrie, Sýristán (Sýrie), v níž je Haleb neboli Aleppo sídlem paši, Damašek. Sem patří Asijské Turecko zahrnuje tyto země: 1) Anatolie neboli Natolie (Levant, dřívější Malá Asie) v níž je Kiutachia sídlem paši, Eskiudar neboli Skutari, Ismir neboli Smyrna atd. – Ostrov Kypr s hlavním městem Maassa (Famagusta). 2) Sýrie, Sýristán (: Sýrie), v níž je Haleb neboli Aleppo sídlem paši, – Damašek. – K tomu patří Palestina, v níž leží město Jeruzalém neboli Solima na čtyřech pahorcích, Gaza je přístav. 3) Mezopotámie neboli Al-Džazíra s městem Kara Emid neboli Dijarbakir nad Tigridem. 4) Turecká Gruzie (Satabago) s městem Akalazike. 5) Turkomanie s Kurdistánem a Iráckou Arábií, v níž je Arserum neboli Erzerum sídlem paši; Basra neboli Bassora je skladištní město veškerého zboží dovezeného z Indie a Persie do Cařihradu a naopak. O državách v Arábii, Egyptě a zemích odvádějících dávky, Tunisu, Tripolisu a Alžíru, bude pojednáno v Asii a Africe. s. 59–60 KAPITOLA II. ASIE. §. 1. Poloha, hranice, velikost. Asie leží mezi 42–208° délky a 9–78° šířky. Na západě hraničí s Evropou (Uralem, Donem), Azovským mořem, Theodosiovou úžinou (Kaffa), Černým mořem, Cařihradskou úžinou, Marmarským mořem, Dardanelskou úžinou, Středozemním mořem a mezi mořem Suez; na jihu s Indickým mořem a jeho zálivy, na východě s Východním oceánem a na severu s Ledovým mořem; zaujímá 763208 čtverečních mil. §. 2. Hory. Uprostřed je kmen všech hor Bogdo Oola, jehož výběžky jsou Altaj, Mussart a Sajanské hory, dále Uralské hory, Kavkaz, Taurus a Ararat. §. 3. Moře: 1) Ledové moře se zálivy Bílým, Kurským, Obským atd. 2) Východní neboli Tiché moře, jehož částmi jsou: Severní Archipelag se zálivy Anadyrským a Kamčatským, Japonské moře a Korejské zálivy, Whanghai (Žluté moře), Nankingský záliv; 3) Indický oceán, jehož částmi jsou: Arabské a Perské moře, Arabské výběžky (moře Palestina, v jejímž hlavním městě Jeruzalémě neboli Solimě jsou čtyři pahorky. – Gaza je přístav. 3) Mezopotámie neboli Al-Džazíra s hlavním městem Kara Emid neboli Dijarbakir u Tigridu. 4) Turecká Gruzie (Sabatago) s hlavním městem Akalazike. 5) Turkomanie s Kurdistánem a Iráckou Arábií, v níž je Arserum neboli Erzerum sídlem paši; Basra neboli Bassora je skladištní město (składowe) veškerého zboží (towarów) dovezeného (spro­wadzo­nych) z Indie a Persie do Cařihradu a naopak. O državách v Arábii, Egyptě a zemích odvádějících daň, Tunisu, Tripolisu a Alžíru, bude pojednáno v Asii a Africe. s. 112–113 Oddíl II. Asie. §. 1. Poloha, hranice, velikost. Asie (: Asia) leží mezi 42–208° délky a 9–78° šířky. – Na západě hraničí s Evropou (: Uralem, Donem), Azovským mořem, Theodosiovou úžinou (: Kaffa), Černým mořem, Cařihradskou úžinou, Marmarským mořem, Dardanelskou úžinou, Středozemním mořem a mezi mořem Suez; na jihu s Indickým mořem a jeho zálivy; na východě s velikým Východním oceánem; na severu s Ledovým mořem; a zaujímá 763,208 čtverečních mil. §. 2. Hory. Uprostřed je kmen (: neboli páteř) všech hor Bogdo Oola, z něhož vybíhají Altaj, Mussart a Sajanské hory; dále Uralské hory, Kavkaz, Taurus a Ararat. § 3. Moře. 1) Ledové moře ledové s výběžky baltickým, kurským, obským a jinými. 2) Východní neboli Tiché moře, jehož částmi jsou: Severní Labjuris (: Archipelag) se zálivy Anadyrským a Kamčatským; Japonské moře a Korejské zálivy, Whanghai (Žluté moře), Nankingské. červené), Perské, Bengálské, Indický archipelag, zálivy Tonkinský a Siamský, 4) Středozemní moře. s. 60–61 <...> 3) Velký Indický oceán, jehož částmi jsou: Arabské a Perské moře, záliv Arabský (: Rudé moře), Perské, Bengálské –//gálské, Indický archipelag, zálivy Tonkinský a Siamský. 4) Středozemní moře. s. 113–115 <...> §. 10. Japonsko. Skládá se z mnoha úrodných i neúrodných ostrovů, skal a útesů ve Velkém oceánu, který se v této oblasti nazývá Japonským mořem. Celá tato země, ležící na východě Asie, má mít rozlohu 8625 čtverečních mil a 35 milionů obyvatel. Všechny ostrovy jsou plné strmých hor pokrytých věčným sněhem; na samotném Nifonu je 5 sopek. Náboženství převládající je buddhismus (obsahující uctívání indických a čínských bohů). Vláda je rozdělena mezi mnoho malých knížat pod nejvyšší svrchovaností Kuby-Somy neboli císaře. Dairi je hlavou duchovenstva. X. Japonsko. Skládá se z mnoha úrodných a neúrodných ostrovů, útesů a skal (: haków) ve Velkém oceánu, který se v těchto okolích nazývá Japonským mořem. Tato země leží celá na východě Asie, má prý 8625 čtverečních mil a 35 milionů obyvatel. Všechny ostrovy jsou plné strmých hor pokrytých věčným sněhem; na samotném Nifotu je 5 sopek. – Převládajícím náboženstvím je buddhismus (uctívající část indických a čínských bohů). – Vláda je rozdělena mezi mnoho malých knížat pod nejvyšší mocí Kuby-Somy neboli císaře. Dairi je hlavou duchovenstva (: duchowieństwa). Hlavní ostrovy jsou: 1. Nifon neboli Nipon s městem Jeddo, má více než milion obyvatel a je sídlem císaře, jehož palác má mít obvod dlouhý pět hodin jízdy. 2. Kiušú (Ximo), na němž leží obchodní město Nagasaki s přístavem. s. 71–72 Nejvýznamnější ostrovy jsou: 1) Nifon neboli Nipon s hlavním městem Jeddo; má přes milion obyvatel a je sídlem císaře, jehož palác má prý obvod na pět hodin jízdy. 2) Kiušú (: Ximo), na němž je obchodní město Nagasaki s přístavem. s. 132–133 KAPITOLA III. AFRIKA. Oddíl III. Afrika. §. 1. Poloha, hranice, velikost. §. 1. Poloha, hranice, velikost. Africký poloostrov se rozkládá od 1–99° délky a od 34° jižní do 37° severní šířky; s Asií je spojen Suezskou šíjí širokou pouze 12 mil, z ostatních stran, totiž na západě a jihu Atlantským a Etiopským, na východě Indickým a na severu Středozemním mořem je omýván a má rozlohu 531 638 čtverečních mil. Africký poloostrov se táhne od 1–99° délky a od 34° jižní do 37° severní šířky; s Asií je spojen šíjí Suez širokou pouze 12 mil; z ostatních stran, tedy na západě a jihu Atlantským a Etiopským oceánem, na východě Indickým a na severu Středozemním mořem je omýván a má rozlohu 531.638 čtverečních mil. 11 §. 2. Půda je z větší části písčitá a chudá na vodu, plná dlouhých pouští. Významnější hory jsou Měsíční neboli habešské Alpy, Atlasové, Sněžné a mnohé jiné. §. 3. Moře: Středozemní, Atlantské, Etiopské, Indický oceán s Mosambickým průlivem, Arabské a Rudé moře. s. 72 <...> §. 15. Jižní pobřeží obývají Hotentoti, divoký a smělý lid, a Evropané. Hlavním městem této země je Kap. §. 16. Ostrovy. I. Ostrovy na východ od Afriky: 1) Admirálské, 2) Mahé neboli Seychely, 3) Komorské, 4) Madagaskar(¹⁸²⁶)¹⁸²⁸, 5) Maskarénské. II. Ostrovy na západ od Afriky: 1) S. Heleny. 2) Nanebevstoupení, 5) Guinejské, 4) Zeleného mysu, 5) Kanárské, 6) Madeira a Porto Santo, 7) Azorské, Terceirské a jiné. s. 78–79 KAPITOLA IV. AMERIKA. §. 1. Poloha, hranice, velikost. Leží mezi 210–344° délky a od 56° jižní do 80° severní šířky. Na východě hraničí s Atlantským oceánem, na jihu s Magellanovým mořem, na západě s Asijským oceánem, na severu pro §. 2. Pevnina. – Pevnina se ve své velikosti dělí, je chudá na vody, plná vysokých hor. – Kavkaz nejvyšší Měsíční nebo hřbetní Alpy, – Atlasu, Sněžné hory (: nebo Sněžné hory), a má mnoho pouští. §. 3. Moře. – Středozemní, Atlantské, Etiopské moře, Velký Indický oceán s Mosambickým průlivem, Arabské a Rudé moře. s. 133–135 <...> XV. Jižní pobřeží obývají Hotentoti (: divoký lid, velmi smělý) a Evropané. Hlavním městem této země je Kap. XVI. Ostrovy. 1) Ostrovy na východ od Afriky: – a) Admirálské. – b) Mahé neboli Seychely, – c) Komory. – d) Madagaskar, – e) Maskarény. 2.) Ostrovy na západ od Afriky: a) Svatá Helena, – b) Nanebevstoupení (: Ascension) – c) Guinejské. – d) Zelený mys. – e) Kanárské. – f) Madeira a Porto Santo. – g) Azorské (: Acores) – Terceirské a jiné. s. 146 Oddíl IV. Amerika. §. 1. Poloha, hranice, velikost. Leží mezi 210–344° délkou a od 56° jižní do 80° severní šířky. Na východě hraničí s Atlantským oceánem, na jihu s Magellanovým mořem, na západě s Asijským oceánem a na severu kvůli věčnému sněhu a 12 věčným sněhům a ledům jsou hranice neznámé. Rozloha činí až 753000 čtverečních mil. §. 2. Hory v této části světa jsou nejvyšší; z nich jsou nejvýznamnější Kordillery, nesmírný řetěz táhnoucí se jižní a severní Amerikou, mezi nimiž je Chimborasso nejvyšší na celé zemi. §. 3. (1825; 1826 Ostrovy) (1828 Moře): Skandinávské neboli Severní oceán, jehož částí je moře Eskymácké s výběžky Eskymáckým, Hudsonovým, Jamesovým a Baffinovým; západní Etiopský oceán s Brazilským a Magellanovým mořem, Atlantský oceán neboli Jižní moře se zálivem Panama a Kalifornským mořem. s. 79 <...> 19) La Marguarita náleží Španělsku. 20) Curacao Nizozemsku. C. Bahamy neboli Lukajské ostrovy Lukajské, podléhající nadvládě Angličanů: je to souostroví složené asi ze 200, podle jiných ze 700 ostrovů; z nich významnější jsou: Providence, Abaco, S. Salvador neboli Cai-Island, první země objevená Kryštofem Kolumbem. s. 87 hranice ledu jsou neznámé. – Rozloha činí 753,000 čtverečních mil. § 2. Hory. Hory této části světa jsou nejvyšší; z nich významnější jsou Kordillery nesmírný (nebo nezměrný) řetězec táhnoucí se na jih a sever Ameriky, mezi nimiž je Chimborasso nejvyšší na celé zemi. § 3. Ostrovy a moře. Skandinávské ostrovy neboli Severní oceán, jehož částí je moře Eskymácké, Hudsonovo, Jamesovo a Baffinovo: Atlantský oceán, západní Etiopský oceán s brazilským a magellanovým mořem, Asijský oceán neboli Jižní moře se zálivy Panama a Kalifornským mořem. s. 146–148 <...> 19) La Marguarita patří Španělsku. 20) Curacao patří Nizozemsku. C. Z Baham neboli Lukajských ostrovů Lukajské, podléhajících nadvládě Angličanů: je to souostroví složené asi z 200, podle jiných ze 700 ostrovů; z nich významnější jsou: Providence, Abaco, S. Salvador neboli Cai-Island, první země objevená Kryštofem Kolumbem. s. 162 KAPITOLA V. AUSTRÁLIE NEBOLI OCEÁNIE. Zahrnuje všechny ostrovy Tichého moře ležící v jižní části země, počínaje od východních indických ostrovů na východě až po západní pobřeží Ameriky. Části jsou tyto: 1. Nové Holandsko: na jeho východním pobřeží založili Angličané kolonii zločinců a nazvali ji Nový Jižní Wales. Zde je město Sydney Oddíl V. Austrálie neboli Oceánie. Zahrnuje všechny ostrovy Tichého moře ležící v jižní části země, počínaje od východních východoindických ostrovů až po západní pobřeží Ameriky. Části jsou tyto: 1. Nové Holandsko: na jeho východním pobřeží Angličané založili kolonii zločinců a nazvali ji Novým Jižním Walesem. s vynikajícím přístavem. Ostrov Norfolk je velmi úrodný a také k němu náleží. 2. Nová Guinea je po Novém Holandsku největším ostrovem v jižním oceánu; její divocí obyvatelé tvoří tři samostatné národy, totiž Papuy, Harafory a Oranbadžuy. 3. Nová Británie je osídlena podezřívavými a zrádnými Papuy, kteří se zabývají řádným pěstováním a krásnými plantážemi Pisangu, jamů a cukrové třtiny; poblíž jsou ostrovy vévody z Yorku, Sandwich, Portland, Mulgrave a jiné. s. 87–88 <...> 16. Velikonoční ostrovy a Svatodušní ostrovy mají tvrdou a kamenitou půdu; obyvatelé Velikonočních ostrovů jsou malého vzrůstu a mají dlouhé uši. 17. Sandwichovy ostrovy mají výbornou půdu; obyvatelé (jejichž počet se odhaduje až na 400 000) jsou krásného vzhledu, tmavé pleti, zabývají se zemědělstvím, rybolovem a stavbou lodí podle evropských způsobů. Nejvyšší náčelník těchto ostrovů Tamaoono přijal evropské mravy, anglický jazyk i zvyklosti, takže větší část obyvatel mluví anglicky. Lidské oběti jsou zde běžné; při prosebných obětech si vytrhávají přední zuby. Největší z těchto ostrovů, Owaihi, obsadili Angličané roku 1794, aniž však porušili dávnou vládu a náboženství, které se dodnes zachovávají. KONEC. s. 90 město Sydney s nádherným přístavem. Ostrov Norfolk je velmi úrodný; také sem patří. 2. Nová Guinea pod Novým Holandskem je největší ostrov na jižní polokouli: žijí na něm tři různá plemena lidí, totiž Papuánci, Haraforové a Oranbadžové. 3. Nová Británie je obývána podezřívavými a zrádnými Papuy, kteří se řádně zabývají pěstováním a krásnými plantážemi Pisangu, jamů a cukrové třtiny; poblíž jsou také ostrovy vévody z Yorku, Sandwich, Portland, Mulgrave a jiné. s. 162–163 <...> 16. Velikonoční ostrovy a Svatodušní ostrovy mají tvrdou a kamenitou půdu; obyvatelé Velikonočních ostrovů jsou malého vzrůstu a mají dlouhé uši. 17. Sandwichovy ostrovy mají velmi úrodnou půdu; obyvatelé (: podle odhadů až 400,000) jsou krásných rysů, tmavé pleti, zabývají se zemědělstvím, rybolovem a stavbou lodí, jsou poevropštělí. Nejvyšší náčelník těchto ostrovů Tamaoono přijal evropské mravy, anglický jazyk a zvyklosti, takže větší část obyvatel mluví anglicky. Lidské oběti jsou zde zvykem; při prosebných modlitbách si vytrhávají přední zuby. Největší z těchto ostrovů, Owaihi, obsadili Angličané roku 1794, aniž porušili starou vládu a náboženství, které se dodnes zachovávají. Konec. s. 166 3. Odchylky Pabrėžova rukopisu od originálu: omyly, změny, doplnění Při porovnání textu Szafcajerova Gkz a Pabrėžova sepsaného překladu nacházíme trojí odchylky od originálu: chyby, opravy a doplnění. Chyb omylů není mnoho, jsou několikerého druhu: Pabrėža se občas zmýlí při přepisování názvů geografických objektů – vynechá slova s opakujícím se kořenem (viz příklad 1), splete se při opravování opakujících se názvů geografických objektů (příklad 2) nebo místo potřebného slova či číslice zopakuje sousední zápis nebo jeho část (příklady 3 a 4), srov.: 14 (1) Na Indický oceán, k němuž patří: Mosambický průliv, Arabské a Perské moře se zálivy Arabským, Perským, Bengálským, Siamským, Tonkinským a Indickým souostrovím (Gkz 1828: 7). → I Dydjuri Indyjskyni, pri kório prigół: Kanals ar Griowis mozambickynis, jura arabyny, yr perskyný só atakomis bengalskyný, syamskyný, tunskyný, yr indyškyný saljuró (PalG 8). (2) a) Smolensk nad Dněprem, b) Drohobuz, rovněž nad Dněprem (Gkz 1828: 17). → a) Smolensk ąt Dniepró. b.) Drohobuz teepat ąt Dniestró (PalG 28). (3) Nizozemské království. Na severu a západě sousedí se Severním mořem, na jihu s Francií, na východě s Německem. <...> Náboženství. Různá vyznání požívají stejné vládní ochrany, avšak na severu reformované a na jihu katolické jsou náboženstvím větší části obyvatel (Gkz 38). → Karaliste Niderlandyny. Rōbežyjesi i šiaury yr waakarus só ju(r)o šiaurynę, i pytus só Francyjy, i riitus só Wookitees. <...> Wiera. Wayry yspazynynmaa wyriokios datyrdyniee rieda apieklas, bet i šiaury parmaynitoosys (: reformowaney³⁰) o i riitus katalkyzksoosys, ira wieros dydesnioji dalys giwentojų (PalG 71). (4) IV. Velkoknížectví finské neboli Finsko, mající 4608 čtverečních mil, bylo podle smlouvy ve Friedrichshamu 1809 roku postoupeno Švédskem a dělí se na 8 gubernií (Gkz 1828: 21–22). → IV. Dyde Kōnygayksziste. Finskyny arba Finlandyja tórėti 4809. miles ketẇyrtaynynes rooty Frydrychshamy 1809. metusy pastópita par Szwecyjy, dalyjes i 8. gubernnyjes (PalG 39). Rozdíl v samogitánském zápisu Azyjennynis při překladu fráze ocean atlantycki z vydání Gkz z roku 1828 a předchozích vydání lze hodnotit dvojím způsobem: jako známku toho, že tato chyba ve vydání Gkz z roku 1832 nebyla, nebo jako doklad Pabrėžovy pozornosti k faktickým informacím překládaného textu (viz zvýraznění a komentáře k příkladu 5): (5) oceán atlantycki, západní Etiopský oceán s Brazilským a Magellanovým mořem, oceán atlantycki³¹ neboli Jižní moře s Panamským zálivem a Kalifornským mořem (Gkz 1828: 79). → ³⁰ V Pabrėžově rukopisu je patrná oprava při psaní reformowaney (ey napsáno místo a?). ³¹ Tato chyba byla v pozdějším, značně aktualizovaném Gkz (1845: 107) opravena: oceán Spokojny. Je možné, že tato chyba již nebyla ani ve vydání z roku 1832 (v takovém případě by to byl další z dokladů, že Pabrėža používal Gkz z roku 1832). 15 největší Atlantský, největší západní Etiopie <...>, největší Asijský32 nebo jižní moře s průlivem Panama a Kalifornským mořem (PaIG 146–148). Opravy v překladu jsou dvojího druhu. V některých si Pabrėža zapisuje poznámky vyplývající z porozumění textu (viz příklad 6) nebo zvažuje, který z členů zapisovaného lexikálního dubletu by byl vhodnější (příklady 7–8), srov.: (6) Portugalské království. Na severu a východě sousedí se Španělskem, na jihu a západě s Atlantským oceánem a má rozlohu 1656 čtverečních mil a 3 683 000 obyvatel. Významnější řeky: Minho, Duero, Tagus, Guadiana (Gkz 26). → Karaliiste Portógalskyny. Róbežyjes i šziaury yr saulietekei so Hiszpanyjij, i pyitus yr wakarus só juró atlantyckyny: yr tór abladoos 1656 miiles ket wyrtaynynes: o swietingóma 3,683,000 giwentojų (ar wiryszku: nes lękyszkoo kningeliee padiets m. tór znoczity ar mieszkánców, ar meszcz yzn.?) Ópis way skesniosys: Minho, Duero, Tag, Gwadiana (PaIG 49). (7) V. Vévoda Lukky má 23 čtverečních mil a 120 000 obyvatel, patří kněžně Marii Ludovice odpovědné královně Etrurie, MS. Lucca nad řekou Serchio (Gkz 33). → V. Kónygaykszt i ste Łukieskyn y: tór miilu ketwyrtaynyniu 23. yr 120,000. giwentojų, priig ół prii Kónygayksztienys Maryjos Ludwikas apsynaszliejósys (: ar geriaus apnaaszlintos) karalienys Hetrurijos, Miests staliččyynis Lucca qt ópy Serchio (PaIG 62). (8) jiná města jsou Kozienice, Solec na Visle s hrademstarobylým (Gkz 24). → kyti miestaa ira Kozienice, Solec, qt Wisłó só Raktó (: ar geriaus pyly) sendyinyny (PaIG 44–45). Jiný typ autorských vsuvek přináší poznámky encyklopedického (informačního) charakteru a zároveň ukazuje, co si Pabrėža v té době dodatečně objasňoval a zapisoval na okraje, aby později nevznikly pochybnosti jemu samotnému, případně ani budoucím čtenářům (nebo posluchačům, pokud by byl samogitánský opis připravován pro hodiny zeměpisu). V překladu jsou čtyři vsuvky označené písmeny (a), (c: c:), (d), (e)33, které na okrajích vysvětlují pojmy amtas, libra šterlinků, diecéze, šakal (viz PaIG 89, 101, 103, 123) – tyto informační poznámky34 nemají v polském textu odpovídající protějšek. Ukazují Pabrėžovu pečlivost a poměrně malý počet věcí, které mu nebyly jasné (srov. úseky Pabrėžových doplňků uvedené v tabulce 2). 32 Pabrėža to nejspíše také chápal jako wschodni Ocean czyli spok ony (srov. Gkz 1828: 7, 19), který byl na začátku rukopisu označen také jako velký oceán slunečního východu neboli východní či klidný velký oceán, srov.: dydiji sauletekyn i (ar) rytini) Dydjuri arba romóujį; ónt Dydjurió rytinió (PaIG 9, 34). 33 Pořadí těchto poznámek je v PaIG soustavné – poznámka označená písmenem b se v Pabrėžově rukopisu nenachází. 34 Na to, že Pabrėža uvádí samostatnou poznámku o šakalech, upozornil také Skorupskas (2019: 29). 16 Tabulka 2. Pabrėžův doplňkový samogitánský překlad Geografija krótko zebrana (srovnání několika úseků textu Gkz a PaIG) Gkz 1828 PaIG Sem patří také 1) <...> Zde tedy také připojit 1) <...> 3) Dosavadní velkoknížectví má tyto úřady: Alzenau, Amorbach, Miltenberg a Henbach. 4) Dosud fuldské úřady: Brückenau, Hammelburg, Weihers, 5) Část bývalého francouzského departementu Mont-tonnere a Dolního Rýna, MS. Zweibrücken. s. 47 3) Okresy velkých knížectví mají tato města: Alzenau, Amorbach, Miltenberg a Henbach. 4) Okres fuldský má tato města: (a): Brückenau, Hammelburg, Weihers. 5) Část bývalého francouzského departementu Mont-Tonnerre a Dolní Rýn, hlavní město Zweibrücken. (a) Amts (: Amt), je nejnižší zemský úřad, jehož předsedou je purkmistr, pod nímž je několik farností. s. 88–89 Sem patří ostrov Anglesea, na němž je bohatý měděný důl, který ročně vynáší 3 000 000 liber šterlinků. s. 53 Čže prigōl sala Anglesea, qt kõry naudinga kaasiba waary atneszti̇ par meta 300,000 swaru szterlingu (: c:) (: c:) Swars Szterlingu liigynas ščėžyms rōblems sydabrynems. s. 101 Rozdělení. I. Dánské království, kromě vévodství, se dělí na diecéze, jako například: <...>. s. 55 Dalmibe. I. Karaliste Danyvyny, ysjėmōs kōnygausztistes, dalyjes i Diecezyjes, (d) kayp tay: <...>. (: d:) Dijeczyje cze tōu pati znooczyi, kōu Prawincijye. s. 103 §. 4. Arabie. <...> IV. Arabie. <...> Plody této země jsou: nejlepší koně, divocí osli, velbloudi, buvoli, ovce, lvi, tygři, šakali atd., rýže, mana, cukr, V této zemi jsou: nejlepší koně. – vnitrozemské ostrovy, Velbloudí ostrovy, Buvolí ostrovy, Ovčí, Lví, Tygří, Šakalí (e) a t. d. Říže, Manna, Cōkrōs, Wins, 17 víno, bavlna, káva, myrha, aloe, kadidlo, sůl, železo, olovo a různé kameny. s. 65–66 bowelny, kawa, mirra, Alisós (: aloes) kodìta, dróska, gelžys, szwęns, yr wawry akmenis. (e) Szakaalis ira keystys wyłka, wadynams łotįynszkay pagął Linneusza Canis aureus, płauka gettona raudona, par dyna kavǫjes gyriosy arba tarp kalnu, bet naktymis strosznas yszkadas dara. s. 121, 122–123 Srovnání textů odhalilo také dvě krátké vsuvky související s Pabrėžovými postoji k samogitánství a občanství. Evropské jazyky jsou v Gkz popsány rozdělením do 11 hlavních jazykových skupin. Do 9. jazykové skupiny patří lotyština a litevština, srov. §. 10. Hlavních jazyků počítají jedenáct: <…> 9) Lotyšský a Litevský <…> (Gkz 1828: 12). Pabrėža zaměňuje pořadí lotyštiny a litevštiny a před ně navíc zapisuje, že mezi těmito Lyžówių se nachází také Žemaytinis ‘samogitánský jazyk’, srov.: §. 10. Lyžiōwee. Lyžówių binktoryniu rokų wyinōulyka. <…> 9.) Žemaytinis, Lyitówynis, yr Łatwyszkasis. <…> (PalG 19–20) (úplný přehled citací viz tabulka 3). Ruska, v překladu nazývaná Ciesorėje Rosyiskyny, Pabrėža doplňuje seznam řádů dvěma oblíbenými vyznamenáními Polského království, která jsou v Gkz a PalG uvedena v další kapitole knihy Królestwo Polskie → Karaliste Łękyszkoi – jde o řády Bílého orla a sv. Stanislava, které byly také vyznamenáními Republiky obou národů (srov. citace z Gkz 1828: 16, 24 a PalG 27, 44 uvedené v tabulce 3). Tabulka 3. Vsuvky v překladu Geografij̨a krótkо zebrana, které ukazují Pabrėžovy postoje k samogitánství a občanství Gkz 1828 (1826) PalG §. 10. Hlavních jazyků se počítá jedenáct: 1) biskajský, 2) skotskoirický (kelto-galský), 3) cymbrijský, 4) finský, 5) řecký, 6) latinský, z něhož vzešly: italština, španělština, francouzština a jiné: 7) arnaucký neboli albánský, 8) germánský v Německu s dialekty anglickým, dánským, švédským, holandským atd. 9) lotyšský a litevský, 10) slovanský nejrozšířenější ze všech: jeho hlavní nářečí jsou: ruština, polština, čeština atd. 11) Turecko-tatarský v Turecku, na Krymu atd. a kromě těchto židovský a cikánský. s. 12 §. 10. Jazyky. Jazyky se podle počtu národů rozlišují. 1.) Biskajský. – 2.) Skotský (keltský). – 3.) Kymerský. – 4.) Finský. – 5.) Řecký. – 6.) Lotyšský, z něhož pocházejí: valaský, španělský, francouzský a další. – 7.) Arnaucký nebo Albanský. – 8.) Germánský U Vlachů pouze s anglickým přízvukem, dále švédským, nejvýznamnější ze všech: jeho hlavní nářečí jsou: ruština, polština, čeština atd. 11) Turecko-tatarský v Turecku, na Krymu atd. a kromě těchto židovský a cikánský. s. 12 skyniõ, žwiedyniõ, holenderskyniõ, yr. t. t. – 9.) Žemaytýnis, Lytõvynis, yr Latuyška-sis. – 10. Słowianskynis, wysoercžiausis õž wysus: binktoringen­siosys jo keystis ira: Roſyskasıs, Lękyskasıs, Czekasıs, yr t. t. – 11.) Tõrkýška-tatarynis Tõrcyioo, Krymy yr t. t. – apar tu Židyszka­sis, yr Cygonysz-kasis. s. 19–20 Ruské císařství. <…> Státní znak. Černý dvouhlavý orel se dvěma korunami v zlatém poli. Řády. Sv. Ondřeje, sv. Kateřiny, sv. Vladimíra, sv. Alexandra Něvského, sv. Anny a sv. Jiřího. s. 14–16 Ciesoryje Roſysky­ny. <…> Žimie ponistys. Erelis jóudasis dwýgalwis sõ duym karunym łauky auksa. Žėkłaa. (: Ordery). Szwęta Ęndrijaus, Szw. Kotrinys, Szw. Władimira, Szw. Alexedras newskyny, Szw. Onos, yr Szwęta Jórgy, Szw. Stanisłowa, Erely baltoj, yr t. t. s. 23–27 §. 2. Polské království. <…> Znak království. Bílý orel v červeném poli, na prsou černý dvouhlavý orel. Řády. Bílého orla, sv. Stanislava rozdělený do 4 tříd a také vojenský kříž za válečné zásluhy, rozdílený do tří tříd. s. 22–24 Karaliste Lękyskoji. <…> Žimie karalistsys (: Herb.) Ereelis baltasis ruumiee raudoonoo ąt kruutyny ereely jóudojy dwýgaalwy. Žėkłaa. Ereely baltoj, – Szwęta Stąnſłowa i keetóres atmaynas padalits, teepogi Križiõs karionynis óž zas̨ugas (: ar Nõupelnus) karionynius dawnejems, pasydalyjis i tris atmaynas. s. 40–44 ZÁVĚRY Dochovaný Pabrėžův rukopis o 166 stranách bez titulního listu, začínající slovy Įžegis Geograpyje, obsahuje samogitánský překlad Szafčajerovy zeměpisné příručky, která byla v první polovině 19. století opakovaně vydávána ve Vilniusu v tiskárně Zawadzkiho. Systematické srovnání textu samogitánského rukopisu 19 s texty různých verzí Szacfajerovy příručky – Geografia początkowa (1817; 1818b) a Geografija krótkо zebrana (1825; 1826; 1828) – ukazuje, že zdrojem Pabrėžova překladu byla pozdější verze vydaná pod názvem Geografija krótkо zebrana. Je nejpravděpodobnější, že Pabrėža ve svém rukopisu Ižgėis Geograpyje samogitánsky zapsal text vydání Geografija krótkо zebrana z roku 1828, nebo vydání z roku 1832, které je uváděno v bibliografických souhrnech, avšak dosud nebylo nalezeno a mohlo obsahovat několik předvídatelných změn. Několik odchylek Pabrėžova překladu od vydání Gkz z roku 1828 umožňuje předpokládat, že ve vydání z roku 1832 mohly být některé historické údaje (například označení Řehoře XVI., který se stal papežem v roce 1831) nebo geografické údaje zapsány jinak (například opravené uvedení ocean atlantycki místo ocean Spokojny, které Pabrėža nazývá dydžiuuriu Azyjenniniu arba dydžiuoju saulietekyni (ar) rytiniu, bylo chybné). Srovnání PaIG s textem Geografija krótkо zebrana potvrzuje názor dřívějších badatelů – Subačiuse (1996: 42) a Gedrimase (2003: 119, 132) –, že Pabrėžův rukopis Ižgėis Geograpyje vznikl na počátku 4. desetiletí 19. století. Překlad je poměrně doslovný, protože Pabrėža si potřeboval vytvořit novou terminologii a encyklopedický charakter textu Geografija krótkо zebrana při překladu rovněž vyžadoval přesnost. Pabrėža byl pozorný, zřídka se mýlil, opravoval nepřesnosti a zlepšoval podání textu. Srovnání překladu s originálem ukazuje několik autorských vsuvek Pabrėžova textu. Jsou trojího druhu: informační poznámky k několika slovům (úřad, diecéze, libra šterlinků, šakal), dále deklarace odlišně chápané národní – samogitánské – identity (při překladu seznamu evropských jazyků se doplňuje samogitánský jazyk) a občanské identity (seznam vyznamenání Ciesoryjes Rofsvyskynys „Ruského císařství“ je doplněn dvěma tehdejšími vyznamenáními Polského království – řády Bílého orla a sv. Stanislava, které byly čestnými odznaky Republiky obou národů). Zjištěná souvislost rukopisu Ižgėis Geograpyje s pramenem překladu, jímž byla Geografija krótkо zebrana, přináší nové poznatky o tendencích samogitánské a litevské pedagogiky ve 3. a 4. desetiletí 19. století a otevírá nové možnosti zkoumání Pabrėžovy lexiky, pravopisu a terminologie tohoto období. ŠALTINIAI Gkz 1825: [Szacfajer Walenty, par.] Geografija krótkо zebrana podług ostatnich traktatów ułożona [Geography Briefly Collected and Arranged According to the Latest Treatises], nanowo przejrzana i poprawiona przez W. Szafcajera, Wilno: Józef Zawadzki własnym nakładem. Gkz 1826: [Szacfajer Walenty, par.] Geografija krótkо zebrana podług ostatnich traktatų ułożona [Geography Briefly Collected and Arranged According to the Latest Treatises], nanowo przejržana i poprawiona przez W. Szafcajera, Wilno: Józef Zawadzki własnym nakładem. Prieiga internete: https://polona.pl/item-view/50689e75-d0b5-4592-b80f-f61dfe6960aa. 20 Gkz 1828: [Szacðajer Walenty, par.] Geografia krótko zebrana podług ostatnich traktatów ułożona [Geography Briefly Collected and Arranged According to the Latest Treatises], nanowo przejrzana i poprawiona przez W. Szacfajera, Wilno: Józef Zawadzki własnym nakładem. Prieiga internete: https://polona.pl/item-view/0acbdd8e-11a4-4839-9ee8-39041e14228d. Gkz 1845: [Szacfajer Walenty, par.] Walentego Szacfajera Geografia krótko zebrana [Walentу Szacfajer’s Geography Briefly Collected], wydanie nowe, podług ostatnich traktatów ułożone, przejrzane i poprawione, Wilno: Nakładem i drukiem Józefa Zawadzkiego. Prieiga internete: https://rcin.org.pl/dlibra/publication/89874/edition/69163. Gp 1811: S[zacfajer] W[alenty] ²1811, {Geografia początkowa dla pożytku uczącey się młodzi podług ostatnich traktatów ułożona i powiększona [Introductory Geography for the Benefit of Young Learners, Arranged and Expanded According to the Latest Treatises], przez W... S..., wyd. 2., Wilno 1811 Zawadzki}. Prieiga internete: https://polona.pl/preview/feca5d42-9ba1-4bb6-a1b8-497af3130465. Gp 1817: S[zacfajer] W[alenty] (3)1817: Geografia początkowa dla pożytku uczącey się młodzi, podług ostatnich traktatów ułożona [Introductory Geography for the Benefit of Young Learners, Arranged and Expanded According to the Latest Treatises], wydanie trzecie, znacznie przerobione i poprawione, przez W... S... w Wilnie nakładem. i drukiem J. Zawadzkiego. w Wilnie i Warszawie. w Xięgarniach tegoż. Gp 1818a: S[zacfajer] W[alenty] ³1818: Geografia początkowa dla pożytku uczącey się młodzi, podług ostatnich traktatów ułożona [Introductory Geography for the Benefit of Young Learners, Arranged and Expanded According to the Latest Treatises], wydanie trzecie, znacznie przerobione i poprawione przez W... S... w Krakowie, w drukarni akademickiey 1818. Gp 1818b: S[zacfajer] W[alenty] ⁴1818: Geografia początkowa dla pożytku uczącey się młodzi, podług ostatnich traktatów ułożona [Introductory Geography for the Benefit of Young Learners, Arranged and Expanded According to the Latest Treaties], wydanie czwarte nanowo przejrzane i poprawione przez W... S..., w Wilnie nakładem i drukiem Józ. Zawadzkiego, w Wilnie i Warszawie. w Xięgarniach tegoż 1818. Prieiga internete: https://polona.pl/item-view/3c74fd18-fdc3-4be7-a679-12c5783ea184. PalG: [Pabreža Jurgis, XVIII a. II ketvirtis] 2019: Ižegis Geograpyje [Introduction to Geography] (: Žemiuraszts) <...>] [Introduction to Geography], 166 p., rankraštis saugomas Vrublevskių bibliotekoje, F9-3361, faksimilė žr. Jurgio Ambraziejaus Pabrežos geografija, par. R. Šepetytė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (perrašą žr. p. 65–230). LITERATŪRA Echard Laurence, par., 1782: Dykyonarzyk Geograficzny Czyli Opisanie Krolestw, Prowincyi, Miast, Biskupstw, Xięstw, Hrabstw, Margrabstw, Portow, Fortec y innych miejsc 21 znaczniejszych w czterech częściach świata <...> [Geographical Dictionary, or Description of Kingdoms, Provinces, Cities, Bishoprics, Principalities, Counties, Margraviates, Ports, Fortresses, and other places of importance in the four parts of the world] 1, Warszawa: Drukarnia Piotra Dufoura. Estreicher Karol 1878: Bibliografia polska XIX stulecia [Lata 1800–1881] [Polish Bibliography of the 19th Century [Years 1800–1881]] 4: R–U, Kraków: Drukarnia uniwersytetu Jagiellońskiego. Gedrimas Robertas 2003: J. A. Pabrėžos geografijos vadovėlio terminai [Terminology of J. A. Pabrėža’s Geography Textbook]. – Terminologija 10, 117–134. Gidžiūnas Viktoras 1994: Jurgis Ambraziejus Pabrėža, Vilnius, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. Kažukauskaitė Ona, Šepetytė Rita, par., 2009: Jurgis Ambraziejus Pabrėža Taislius augyminis I–223 [Jurgis Ambraziejus Pabrėža’s “Taislius augyminis” I–223], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Kišūnienė Nijolė 1972: J. Pabrėžos bibliografija [Bibliography of J. Pabrėža]. – Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius: Mintis, 95–114. Pacevičius Arvydas, Raudytė Nijolė 2023: Žemaičių daktaras Faustas. Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos bibliotekos kilmė, raida ir paveldas [Samogitian Doctor Faustus. The Origin, Development and Heritage of the Jurgis Ambraziejus Pabrėža Library], Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. PSB: Polski słownik biograficzny [The Polish Biographical Dictionary] 46(3), sąs. 190: Syska Józef – Szafraniec Sykstus, Warszawa, Kraków: Polska Akademia Nauk, 2009. Skorupskas Ri Čardas 2019: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos geografija (J. A. Pabrėžos veikalo „Geographyje“ apžvalga–analizė) [The Geography of Jurgis Ambraziejus Pabrėža (Review–analysis of J. A. Pabrėža’s Work in “Geography”)]. – Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos geografija, par. R. Šepetytė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 9–36. Subačius Giedrius 1996: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos žemaičių kalba [Jurgis Ambraziejus Pabrėža’s Samogitian Language]. – Lietuvių Atgimimo istorijos studijos 8: Asmuo tarp tautos ir valstybės, 10–113. Šepetytė Rita 2019: Pratarmė. Rankraščio kalbos ypatybės [Features of the Manuscript’s Language]. – Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos geografija, par. R. Šepetytė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 7–8, 37–50. Šepetytė Rita 2020: Pratarmė. „Pamokslų vairingose materijose“ kalbos ypatybės. Rankraščio aprašas [Preface. Features of the Language of “Sermons on Various Matters”. Description of the Manuscript]. – Pamokslai vairingose materijose, sakyti Ambroziejaus Pabrėžos, par. R. Šepetytė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 7–8, 36–61, 791–798. 22 Šepetytė Rita, par., 2014: Jurgis Ambraziejus Pabrėža Taislius augyminis 224–776 [Jurgis Ambraziejus Pabrėža’s “Taislius augyminis” 224–776], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Šepetytė Rita, par., 2015: Jurgis Ambraziejus Pabrėža Taislius augyminis 777–980 [Jurgis Ambraziejus Pabrėža’s “Taislius augyminis” 777–980], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Šepetytė Rita, par., 2019: Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos geografija [Geography of Jurgis Ambraziejus Pabrėža], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Šepetytė Rita, par., 2020: Pamokslai įvairiose materijose, sakyti Ambroziejaus Pabrėžos [Sermons on Various Subjects, by Ambraziejus Pabrėža], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Šilinskaitė Simona 2010: Lietuviškos geografijos terminijos raidos aspektai Jurgio Ambraziejaus Pabrėžos „Geografije“: magistro darbas [Aspects of the Development of Lithuanian Geographical Terminology in Jurgis Ambraziejus Pabrėža’s “Geography”: Master’s Thesis], Vilniaus pedagoginis universitetas. Prieiga internete: https://portalcris.vdu.lt/server/api/core/bitstreams/3da5c198-f387-4d8f-9611-9c7db6f34fc4/content. Tarvydas Juozas 1972: J. Pabrėža – pirmojo lietuviško geografijos vadovėlio autorius [J. Pabrėža – Author of the first Lithuanian Geography Textbook]. – Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius: Mintis, 55–62. Wieczorek Agnieszka 2011: Kształcenie i wychowanie w szkołach powiatowych misjonarzy prowincji litewskiej na przełomie XVIII i XIX wieku [Education and Upbringing of Missionaries of the Lithuanian Province in District Schools at the Turn of the 18th and 19th Centuries]. – Klio – Czasopismo Poświęcone Dziejom Polski i Powszechnym 16(1), 43–76. Prieiga internete: https://apcz.umk.pl/KLIO/article/view/KLIO.2011.003/1096. Zawadzki Józef 1812: Geografia powszechna, zawierająca krótkie opisanie stanu politycznego 5 części świata, z ostatniemi odmianami, jakie nastąpiły do r. 1812, z przydatkiem na końcu registru imion właściwych [Universal Geography, Containing a Short Description of the Political State of 5 Parts of the World, with the Latest Changes that Occurred up to 1812, with an Appendix at the end of the Register of Proper Names], edycya nowa poprawna, Wilno: Józef Zawadzki. Prieiga internete: https://polona.pl/preview/9e7f15d1-87b7-4f88-8ccb-3103a6400700. 23