Baltic Layer in the Hydronymy of the Dnieper River Region

Acta Linguistica Lithuanica 2026, roč. 94, s. 1–19 Odkaz na obsah / Turinio nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektroninis) BALTSKÁ VRSTVA V HYDRONYMII OBLASTI ŘEKY DNĚPR Vrstva baltských jazyků v hydronymii regionu řeky Dněpr ALEXANDER I. ILIADI Státní instituce „Jihoukrajinská národní pedagogická univerzita pojmenovaná po K. D. Ušinském“ E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0001-5078-8316 Oblasti výzkumu: etymologie, srovnávací historická lingvistika, obecná a typologická lingvistika. https://doi.org/10.35321/all94-05 ANOTACE Cílem výzkumu je identifikovat dědictví baltských jazyků v hydronymii dněperského regionu. Zvláštní pozornost je věnována rekonstrukci baltské lexikální vrstvy, jejíž existence není v rozporu s historickými a archeologickými údaji o analyzovaných oblastech. Výzkum vedl k rekonstrukci 50 lexémů, o nichž se má za to, že byly součástí slovní zásoby starých Baltů. Tento závěr je podložen etymologií zkoumaných vodních názvů, vysvětlenou na základě slovní zásoby východobaltských a západobaltských jazyků. Lexikální rekonstrukce je možná díky dodržení některých podmínek etymologického postupu: 1) vymezení etap slavizace baltské hydronymie s popisem fonetických a morfologických procesů, které adaptaci provázely; 2) oddělení slovanského derivačního rozšíření jako prostředku adaptace baltských slov v cizojazyčném prostředí; 3) určení vztahu mezi rekonstruovanými „dněperskými“ baltismy a archaickou slovní zásobou východních a západních baltských jazyků. Dodržení těchto podmínek vedlo k (a) vyčlenění několika typů paralel spojujících starobaltské hydronymy v dněperské oblasti s toponymií různých baltských jazyků; (b) předpokladu možného pralitevského původu nejpočetnější skupiny baltských lexikálních reliktů. KLÍČOVÁ SLOVA: etymologie, rekonstrukce, prototyp, reflex, baltské jazyky, hydronymum, areál. ANOTACIJA Cílem výzkumu je vyčlenit dědictví baltských jazyků v hydronymii dněperského regionu. Při výzkumu je zvláštní pozornost věnována rekonstrukci vrstvy baltské lexiky, jejíž existence odpovídá historickým a archeologickým údajům o analyzovaných oblastech. Výsledkem výzkumu je 50 rekonstruovaných lexémů, které jsou podle předpokladu spojeny se slovní zásobou starých Baltů. Tento závěr podkládá etymologie přehodnocených vodních názvů vysvětlená na základě slovní zásoby východních a západních baltských jazyků. Rekonstrukce lexiky je možná při dodržení některých podmínek etymologického postupu: 1) vymezení etap slavizace baltské hydronymie s popisem fonetických a morfologických procesů provázejících adaptaci; 2) vyčlenění rozšíření slovanských odvozených forem jako způsobu přizpůsobení baltských slov v cizojazyčném prostředí; 3) určení vztahu mezi rekonstruovanými baltismy dněperského regionu a archaickou slovní zásobou východních a západních baltských jazyků. Dodržení těchto podmínek vedlo k (a) vyčlenění několika typů paralel spojujících staré baltské hydronymy v dněperské oblasti s toponymií různých baltských jazyků; (b) předpokladu, že nejpočetnější skupinu reliktů baltské lexiky lze přiřadit k dědictví pralitevských nářečí. KLÍČOVÁ SLOVA: etymologie, rekonstrukce, prototyp, reflex, baltské jazyky, hydronymum, oblast. Copyright © 2026 Alexander I. Iliadi. Vydal Institut litevského jazyka. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem, distribuovaným podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užití, distribuci a reprodukci v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Išleido Lietuvių kalbos institutas. Šis straipsnis yra atviros prieigos, platinamas pagal „Creative Commons“ priskyrimo licencijos sąlygas, leidžiančias neribotai naudoti, platinti ir atkurti turinį bet kokioje laikmenoje, nenurodant autoriaus ir šaltinio. Obdrženo: / Gauta: 2026–05–05. Přijato: / Priimta: 2026–05–14. 1 1. ÚVOD: BALTSKÉ DĚDICTVÍ V HYDRONYMII DNĚPERSKÉHO REGIONU Baltové, kteří ve druhé polovině 1. tisíciletí př. n. l. obývali území dněperského povodí (Vitkūnas, Zabiela 2017: 34–36, s příslušnou literaturou), zde nezanechali pouze materiální stopy v podobě mnoha archeologických objektů, ale také jazykový substrát v místní geografické nomenklatuře. Nejvýznamnější zkušenosti se studiem tohoto problému představují výzkumy akademiků Vladimira N. Toporova a Olega N. Trubačeva (Toporov, Trubačev 1962), jakož i práce Anatolije P. Nepokupného (1981) a Iriny M. Železniakové (1987). Od jejich publikování se však zpřístupnily nové prameny, které umožňují doplnit existující seznam baltských lexémů v toponymii oblasti řeky Dněpr. Bohužel tento materiál dosud nebyl náležitě posouzen jako doklad předliterární historie baltských jazyků. Důvodem je, že složitý problém slovansko-baltských jazykových kontaktů v dněperském povodí a rekonstrukce slovní zásoby starých baltských nářečí na tomto území na základě toponymických údajů zůstávaly po dlouhou dobu na okraji indoevropské srovnávací historické lingvistiky, odkud pramení zaostávání jejich rozvoje (na rozdíl například od aktivního hledání starobaltské hydronymie na ruském severozápadě). Je významné, že problém baltsko-slovanských jazykových kontaktů v povodích Dněpru, Donu, Oky, Visly atd. je zcela opomenut v jedné z nedávných zásadních prací o dějinách východobaltských jazyků podle údajů o jejich kontaktech (Jakob 2024), ačkoli podobný přístup ke studiu prusko-německých jazykových vztahů a staropruské toponymie jako zdroje rekonstrukce lexémů zaniklých v apelativní slovní zásobě se v baltských jazykovědných studiích již dlouho uplatňuje (Toporov 1975; 1979; 1980; 1984; 1990; Blažienė 2023). S ohledem na to se jakýkoli výzkum zaměřený na zaplnění mezer ve studiu baltské vrstvy v hydronymii oblasti řeky Dněpr jeví jako relevantní. 2. CÍL A ÚKOLY cílem navrhovaného výzkumu je vyčlenit baltské dědictví v hydronymii některých přítoků Dněpru, jmenovitě řek Desny, Pripjati, Psla a Teterevu, jejichž tok částečně vymezuje hranice oblastí baltské archeologické kultury. Předpoklady k tomu jsou: 1) hydronyma horní a částečně střední oblasti Dněpru, jejichž geneze již byla určena v pracích našich předchůdců; 2) velká skupina geografických názvů, které dříve nebyly uvedeny do vědeckého užívání (například chybějí ve speciálním výzkumu I. M. Železniakové (1987)); nemají slovanskou etymologii, avšak vykazují výraznou podobnost s apelativní slovní zásobou a toponymií baltských jazyků. Uvedeného cíle je dosaženo řešením několika úkolů: – Etymologická analýza hydronym oblasti řeky Dněpr, které lze na základě řady formálních znaků předběžně geneticky korelovat s baltskou slovní zásobou; – Rekonstrukce starobaltských lexémů zachovaných ve slovanské hydronymii; – Určení fonetických a morfologických pravidelností, které v různých obdobích provázely slavizaci baltské hydronymie; – Určení místa rekonstruovaných lexémů v archaické nářeční slovní zásobě baltských jazyků. Navrhujeme řadu etymologií, které do vědeckého užívání baltské historické lingvistiky vnášejí nové údaje o jazykových stopách zanechaných starými Balty v toponymii dněperské oblasti. Jde o rekonstrukci lexikálních reliktů jazyka baltského obyvatelstva, které žilo na březích řek Desny, Pripjati, Psla a Teterevu a jejich přítoků (nezbytnou literaturu o baltských archeologických stopách v povodích těchto řek viz v: Toporov, Trubačev 1962; Železniak 1987: 93, 107–109). Předmětem výzkumu je proto řada vodních názvů lokalizovaných v povodích uvedených řek. 2 Baltská geneze je určena pro: a) dněperská hydronyma, kterým nebyla věnována pozornost ve srovnávací historické slavistice a baltistice; b) lexémy, které byly dříve vysvětlovány na základě údajů z jiných jazyků. 3. MATERIÁL A METODIKA VÝZKUMU Dnes máme poměrně rozsáhlý seznam baltských lexémů v toponymii dněperského regionu; podle našeho názoru jej však lze na základě nových údajů výrazně rozšířit. Výzkumnou základnu tvoří toponyma, pravděpodobně baltského původu, převzatá z historických dokumentů (geografických popisů), materiály dialektologických a onomastických expedic (OA) a prameny onomastické slovní zásoby slovanských a baltských jazyků. Tato toponyma jsou svými fonomorfologickými charakteristikami blízká baltské onomastické a apelativní slovní zásobě nebo jsou s ní etymologicky totožná. Jinými slovy, jsou vysvětlitelná výhradně na základě baltského jazykového materiálu, který se vyznačuje specifickou podobou kořenů a afixů. Některé metodologické předpoklady etymologie a rekonstrukce baltských prototypů. Podle V. N. Toporova a O. N. Trubačeva „<...> existuje řada ukazatelů, které mohou být [geneticky] ve stejné míře baltské i slovanské. V takovém případě pomáhá starý pramen tohoto hydronyma identifikovat pouze konkrétní analýza zahrnující jak kořenovou část, tak samotný princip názvu“ (Toporov, Trubačev 1962: 159). Tento závěr je pro navrhovaný výzkum relevantní. V této souvislosti nejsou do výzkumu zahrnuta hydronyma se společnými „balto-slovanskými“ kořeny a formanty vzhledem ke složitosti určení jejich baltské příslušnosti. Naopak přijímáme k posouzení kompozita se souborem komponentů (kmenů) typických pro baltskou hydronymii, jakož i sufixální deriváty od kořenů doložených v baltských, nikoli však slovanských jazycích. „Typičnost“ a „doloženost“ potvrzují údaje ze srovnání s baltskou slovní zásobou. 3.1. Baltská etymologie se určuje pro: – hydronyma-kompozita a sufixální hydronyma, která mají plnolexémové ekvivalenty alespoň v jednom z baltských jazyků; – hydronyma-kompozita, která nemají plnolexémové protějšky v baltské slovní zásobě, avšak takové analogie se nacházejí samostatně pro každou část rekonstruovaného hydronymického kompozita; – sufixální hydronyma, která nemají lexikální identitu v baltské slovní zásobě, avšak mají protějšky s variantní derivační morfologií. Baltský původ názvů je tedy pravděpodobný tehdy, pokud je jejich etymologické složení objasněno výhradně odkazem na baltský jazykový materiál. Každý případ genetické korespondence mezi rekonstruovaným baltským lexémem a historicky doloženými toponymy a apelativními lexémy baltských jazyků je ověřen metodami srovnávací historické lingvistiky. Metody použité v navrhovaném výzkumu jsou následující: etymologická a srovnávací historická (zejména následující postupy jsou relevantní pro stanovení genetické identity srovnávaných forem, určení relativní chronologie jazykových jevů a rekonstrukci prototypů). 3.2. Chronologické aspekty rekonstrukce baltské hydronymie v dněperské oblasti. Seznámení Slovanů s baltskou hydronymií nebylo jednorázovou událostí, odtud pramení variabilita v odrazu baltských hlásek a skupin fonémů během slavizace vodních názvů. 3 3.2.1. Případy rané slavizace jsou představovány formami s následujícím vývojem. 3.2.1.1. Vokalismus Balt. *a > Slav. *o: *Rasapē > Pocona; Balt. *ā > Slav. *a: *Mānas > Ман; Balt. *e > Slav. *ē: *Up[a]leiā > Воплея; Balt. *u > Slav. *ъ (> [ø]): *Gur-ap- > *Гъранъ > Гран; *Irupē > *Иръпa > Ирпа. Podobná situace je pozorována v sufixech, srov. deriváty s *-uцā. Baltské anlautové *uwas v staroslověnském jazyce odráželo jako *vъ, protože samohláska *ъ nemohla stát na začátku slova, proto se před *ъ objevila v-protéza, srov. *Up[a]leiā > *Vъpleja > Воплея; Balt. *ū > Slav. *y: *Krūmas > Крымъ; *Mūkā > Мъка; Balt. *i > Slav. *ъ (> [e], [ø] v závislosti na pozici): *Girdis > *Жьрдь > Жердь; *Pikils- > *Пычьлсь > *Пчелсь atd. Situace je podobná v sufixech, kde *ъ < *i v slabé pozici zaniklo, srov. příklady s -ir-, -in-. Počáteční baltské *i ve slovanské řeči získalo j-protézu kvůli nemožnosti počátečního *ъ- < *i zde, srov. *Irupē > *Иръпa > Ирпа; Balt. *ī > Slav. *i: *Aldažīg- > Ладожига; *ūir̨ia-uadųā > Виреві̨ва; Balt. *au > Slav. *u: *Aušūčā > Ушва; Balt. *ei̯ > Slav. *ī: *Eisrau̯ā > Истрoвка; *Leiž-ertas > Лизер(ъ)т; *uei̯sadau- > Вı̨содова; Balt. *ei̯ > *ē > Slav. *ě: *Sę́tinas or *Sę́tinā > Сѣтное. Jde o slavizaci foneticky vyvinutých forem, v nichž se proto-baltský diftong *ei̯ již změnil v úzké *ē. Takto se tento diftong vyvíjel ve východobaltské řeči, kde se *ē následně změnilo v diftong ie, srov. podobný pozdější vývoj ē > ie v žemaitském nářečí (Zinkevičius 1980: 77). Stejný rys je doložen v baltských výpůjčkách v ruských nářečích (Anikin 2005); Balt. *an > Slav. *o (> [u]): *Palangā > *Paloga > Палуга; Balt. *in > Slav. *ę (> [’a]): *Išminč- > Смячь-рѣчка (= *Смачь). 3.2.1.2. Konsonantismus a skupiny Balt. *k, *g před *e, *ē, *i > Slav. *č, *ž: *Neu̯ker- > Невечера; *Kibir- > Чибра; *Pikils- > *Пычьлсь; *uers-akis > Вересочь; *Degē > Дежа; *Gēruē > Жерева; *Girdis > Жердь; Balt. *š > Slav. *š: *Šarau̯ or *Šerau̯ > Шарова; Balt. *ž > Slav. *z: *Leižertas > Лизерт; Balt. *u > Slav. *v: *Uar-apē > Воропа; Balt. *šu > Slav. *sv: *Šueta- > Свѣто-; Balt. *ia > Slav. *e: *ūiria-uadųā > Виреві̨ва. 3.2.1.3. Skupinové fonémy Balt. TarT > Slav. ToroT: *Dargalis > Дороголь; *Nemalųā > Немолова; Balt. TerT > Slav. TereT: *uers-akis > Вересочь; *Gēruē > Жерева; Balt. *ald- > Slav. *lad-: *Aldažīg- > Ладожига; *Aldīn- > Ладинка; 3.2.2. Příklady pozdní slavizace. Některá dněperská hydronyma mají formy foneticky blízké svému starobaltskému prototypu (s *a, *u, *i, *art, TerT). Tyto vodní názvy byly slavizovány v pozdější epoše, kdy byly příslušné fonetické procesy (viz výše) ve slovanských jazycích dokončeny. Srov.: Balt. *a > Slav. a: *Šueta-balinor *Šueta-ualinē > Свѣтовальное; Balt. *u > Slav. u: *Dulupē > Дулюпа. Podobně je tomu v sufixech –ut–/–uč–, –uti–, srov. *Rad-utiā or *Rad-utis > Радутa atd.; Balt. *i > Slav. i: *Žižmā > Сизма (při rané slavizaci by se očekávalo *Съзма > *Сезма s vokalizací ъ > e); Balt. *art- > Slav. art-: *Arta-paltis > Артополот; 4 Balt. TerT > Slav. TerT: *uerden- > Вѣрдин; Balt. TarT > Slav. TarT: *Žardenā > Жарденя (při raném přejímání by se očekávalo *Жереденя nebo *Зороденя s ohledem na úplnou etymologickou identitu východobalt. *žardas: Slav. *žordъ, srov.: Derksen 2015: 513); Balt. *ž, *š > Slav. z, s: *Leižertas > Лизерт; *Išminč- > Смячь-рѣчка; *Ušnā > Юсенка. Patří sem také formy s posunem „sykavá souhláska → hvízdavá souhláska“ a následnou disimilací z hlediska znělosti/neznělosti (*Žižmā > Сизма) a formy bez výsledků 1. palatalizace velárních souhlásek, srov. *Kent-ulis > Kemūль. V tomto posledním příkladu je realizace *ū jako slav. *у [ы] namísto očekávaného y [u] (jako *Kemulь) v případě pozdní slavizace způsobena vlivem strukturální analogie slovanské toponymie s výsledkem –ыль, široce zastoupeným v povodí řeky Dněpr, srov. Войтыль (SHU 1979: 549), Горбыль, Бадиль (Černigovská oblast), Кордиль, Бургиль (Sumská oblast) atd. (OA). Fonetickou adaptaci baltské toponymie ve slovanské řeči provázelo ještě několik dalších procesů. Aféreze (*a-, *i-), srov.: *Alarnā > Ларна; *Išminč- > Смячь-рѣчка. Protéza: (j-) *Enāuā > Енава; *Ušnā > *Юсна. Epentéza: *Eisrauā > Истровка. Hláska [t] se ve slavizované podobě hydronyma objevila jako poziční vsuvka, srov.: *osroṷъ > *ostroṷъ, срам > dial. страм, Стретение > dial. Стретение. Dále uvedeme příklad s l-epentheticum v *Tarpiā > Торопля. 3.3. Morfologické aspekty rekonstrukce baltské hydronymie v dněperské oblasti. Rekonstrukce jakéhokoli baltského lexému zachovaného v hydronymii se provádí s přihlédnutím k faktoru jeho derivační a gramatické adaptace ve slovanském jazyce. V některých případech proto můžeme obnovit prvotní podobu baltského názvu za těchto podmínek: a) při oddělení slovanského derivačního „vrstvení“ od hydronyma, například sufixu -k- (Истрос-ка, Ладин-ка, Рон-ка, Юсен-ка), -ецу- (Могун-ецу); b) při zohlednění výsledků přehodnocení morfologie baltského lexému v duchu slovanské derivační morfemiky, srov. baltský sufix substantivní -in-, -n- > slovanský sufix adjektivní -ьn-; baltské -иуа > slovanské -ьva, -ьva (po sykavé souhlásce); -auā, -āuā > -ova, -ava, -ūlis > -ylь (-ыль), -mā > -(b)ma. Je obtížné rozlišit mezi dněperskými hydronymy s formanty –auā a –āuā, protože ve slovanském užívání byly obě zahrnuty jak do kategorie geografických názvů s –ava, tak s –ova v důsledku analogického procesu. Odtud plyne i podmíněný charakter rekonstrukce sufixální části některých substrátových baltských lexémů. V některých případech slavizaci baltských hydronym provázelo chápání jejich singulárové podoby jako plurálu, srov. sg. *[A]uslā > pl. Вѹсла, -сел. Zde stojí za připomenutí úvahy V. N. Toporova a O. N. Trubačjova z výše citovaného výzkumu: „Obecně je při hledání stop baltských hydronym třeba vzít v úvahu, že mohou být ve slovanské podobě zamaskována k nepoznání. Tato sekundární podoba se následně zařazuje do řady navenek blízkých slovanských názvů a vytváří celý řetězec přechodných hybridních forem, u nichž je obtížné říci, kde končí baltská a začíná slovanská forma“ (Toporov, Trubačёv 1962: 159). Tuto tezi dobře ilustruje níže uvedený materiál, srov. například transformaci balt. *uel-i–ual– jako Вуливало, Веливела, Веливала, Вуливело, Вуливала, Валивала; *uida-lakis jako Выдолочь, Видоличь, Видолочь, Witolсiz. Morfologická adaptace baltské slovní zásoby ve slovanském užívání byla provedena změnou baltských gramatických ukazatelů za jejich genetické protějšky. Faktory určující tento proces jsou: 5 1) Intuitivní chápání rodilých mluvčích o příbuznosti obou kontaktních jazyků, konkrétně: přibližně stejný princip opozice mužského a ženského rodu (balt. -as masc. VS -ā fem. = slav. -ъ masc. VS -a fem.), genetický vztah mezi systémy formantů v obou jazycích; 2) Podmínky balto-slovanského bilingvismu v určité epoše (předpokládá se, že tomu tak bylo na území horního Dněpru; Toporov, Trubačëv 1962: 161, 162). Příklady fonetických a morfologických substitucí v baltských hydronymech jsou uvedeny níže: kmeny na -ā (srov. pralitevský nom. sg. *-ā; Zinkevičius 1980: 189): *Eisr-auā > Истрoвка; Šar-auā nebo *Šer-auā > Шāрова; *Ušna > Осенка; kmeny na -jā (baltské kmeny na -jā, měkký typ kmenů na -ā; Endzelīns 1971: 141): *Tarpijā – Торонля. Patří sem také typ s *-ē (baltské kmeny na (i)ē; tamtéž: 146), srov. lit. stēms s -ē): *Ras-apē > Росона; *uar-apē > Ворона s balt. *apiā západního Baltu, srov. staroprus. ape; *Dul-upē > Дулона; *Ir-upē > Ирпа (*Ирьпа) s východobalt. *upē; *Degē > Дежа. Ukazatel -ē byl vzhledem k tomu, že nebyl možný v nominativu slovanských feminin, nahrazen koncovkou -a. Existují složitější případy, v nichž mohla slovanská flexe -a nahradit jak baltské *-iā, tak -is, srov.: Велькуча = *uilkutiā (pak je -цis přirozené z tj) nebo *uilkutis (s pozdním vyrovnáním podle analogie výsledku toponym na -ча, srov. Вербча, Славча); Радұма = *Rad-utiā nebo *Rad-utis. Předpoklad obou forem vyplývá z přítomnosti několika variant tohoto formantu v baltských jazycích. kmeny na -(i)ō (balt. nom. sg. *-a-s): *Krūmas > Крымъ; *Leiž-ertas (~ lit. er̃tas) > Лизертъ; *Ragas > Рогъ; *Mānas > Ман; kmeny na -ī (baltské kmeny na -ī): *Arta-paltis (~ lit. Páltis) > Армополоть; *Kem-ūlis > Кемиль; *uers-akis > Вересочь; *uida-lakis > Видолочь. Gramatický ukazatel derivátů se sufixem -(i)nis nelze určit kvůli chápání těchto názvů jako adjektiv, jejichž gramatický rod se ve slovanských jazycích měnil v závislosti na shodě s jedním či druhým topografickým termínem. Srov. Сѣтное (jezero), za nímž stojí *Sēt-inas nebo *Sēt-inā. 4. BALTSKÉ LEXIKÁLNÍ RELIKTY V HYDRONYMII OBLASTI ŘEKY DNĚPR 4.1. Povodí Desny *Al-arnā Ларна: „S. Lotoki u řeky Ларнѣ (přítok Paluži)“, začátek 18. století (Lazarevskij 1888: 366). Hydronymum zachovává balt. *Al-arnā „tekoucí arnâ“, deformované ve slovanském slovesném užívání (aféreze). Ke složení slova srov.: lit. Alÿs – jezero, Al-upē, Al-upē, Alī-trakas, lotyš. Ala – řeky ~ lit. alėti ‚téci‘, ‚proudit‘, ‚kapat‘ (Vanagas 1981: 38) & lotyš. Ārni, Ārnis, lit. (derivát) Arnėnų km., staroprus. Arnow, 1322 < {*arn-}, thrácké Ἄρνη, Καλα-σαρα – toponyma (Toporov 1975: 104). Komponent *arn- zřejmě náleží k typu „starých indoevropských“ vodních názvů a je PIE derivátem se sufixem -n od kořene *er-/*or- ‚uvést do pohybu, podnítit‘ (viz: Krahe 1964: 45–46: Arn-). Sémantika *arnis je rekonstruována jako ‚proudící voda‘ (Woudhuizen 2020: 49, s odkazem na Jürgena Udolpha). *Alda-žīg- (?) Ладожига, 1786 – řeka v Černigovském místodržitelství (Šafonskij 1851: 215) = *Alda-žīg- (?), srov. lit. Aldikis, Aldos ~ thrácké Alda, dácké alda ‚vlhké místo, bažina‘ & Žygis (Vanagas 1981: 38, 402). *Ald-in- Ладинка: „S. Ладинка u řeky Ладинкѣ“, 1765 (Černigovský regiment; Lazarevskij 1866: 38) = *Ald-in- ~ lotyš. Āldiņi – hydronymum ~ lit. Aldonà (Toporov 1979: 24: *eld-). 6 *Arta-paltis Армоноло́м – název několika řek: levostranný přítok Mnogy, pravostranný přítok Lysogoru, levostranný přítok Suly, levostranný přítok Dněpru (Армоноломъ, 1785, 1852; SHU 1979: 24, Армоноломъ, 1786; Šafonskij 1851: 525, 580–581); levostranný přítok Suly a Dněpru (Армоноломъ, XVI, Арманоломъ, 1769 atd. (SHU 1979: 24). Moderní věda nabízí dvě etymologie hydronyma. Nyní obě vyžadují revizi, především ve fonetice. 1. Íránská verze, k níž se autoři studií o hydronymii Dněpru nekriticky uchylují. Jde zde o původní *Арманород = Írán. *Arta-pord ~ Alan. αρδό „Bůh“ a oset. ford „velká řeka“ (Stržyk 1963: 83–84). Tato etymologie však nevysvětluje důvody zachování počátečního *art-, které bylo ve slovanské řeči podrobeno metatezi *rot-/*rat- (srov. *orkyta > рокuma, ракуma). Kromě toho je motivace názvu „Boží řeka“ pochybná. 2. Slovanská etymologie předpokládá čtení hydronyma jako *Vьrto-poltъ > *Вартополом > Артополом. Proto-slov. *polt-, dobře doložené ve slovanské toponymii, je geneticky spojeno s PIE *pel- „široký, rozlehlý“ (Kazlova 2000: 167–169, 170). Tato verze je podpořena poukazem na pravděpodobnou aférezi в-. Za prvé však v nářečích nevypadává pouze hláska в, ale také к a х-, takže prototypy *Kъrto-poltъ a *Xъrto-poltъ jsou stejně možné. Za druhé, в vypadává pouze před následující labiální samohláskou, nikoli však před а. Za třetí, východoslovanský reflex proto-slov. *vьrt- (*vьrtěti) má vždy e, nikoli a jako v *вартm- (existuje pouze bělorus. варцeць s „a < e). Pokus podložit variantu *Vьrto odkazem na pol. wart „vodní plocha“ není přesvědčivý, protože polské slovo je reflexem proto-slov. *vьrtъ s pravidelným vývojem *br > ar před tvrdým t. Navrhujeme chápat Армонолом jako prvek baltského substrátu v dněperské toponymii, tj. jako balt. *Arta-paltis „blízký tok“. Srov. lit. artùs „blízký“, artì „poblíž, vedle, u“ a lot. palts, palte „kaluž“, „dešťový tok“, a také rekonstruované lit. *paltis a hydronymum Páltis – název řeky a jezera (Smoczyński 2019: 1178–1179). Viz také (Derksen 2015: 61–62). Zachování *art ve slovanském užití bez zde očekávané metateze balt. *art- > Slav. *ort- > *rotor *rat lze vysvětlit pozdější slavizací baltského hydronyma, k níž došlo v době, kdy byl tento fonetický proces ve slovanských jazycích již dokončen. Plná hlásková skupina ve druhé části nevznikla foneticky, protože hydronymum bylo vzhledem k zachování *art slavizováno později, nýbrž analogií ke slovanským toponymům s kmenem Полом-. Baltská etymologie byla již dříve obecně nastíněna v práci Alexander I. Iliadi (2025: 3). *Auš-u̯u̯ā Ушва́, -и́ (Ушва, XIX) – řeka, přítok Sejmu, levý přítok Desny, levý přítok Dněpru (SHU 1979: 582) < *Ушва = *Auš-u̯u̯ā – derivát s formantem -u̯u̯ā od *[a]ušē (viz níže). *Darg-alis Дороголь – jezero: «висше на устье чрезъ Десну реку <...> да по озеро Дороголь» (GS 1901: 256) = balt. *Darg-alis, srov. s variantním sufixem *Darg-el- > Lith. Dárgelė – hydronymum ~ dargùs „nečasný“, „odporný, špatný“ (Vanagas 1981: 80), dargà „deštivé počasí“, nář. „hnití“ (Derksen 2015: 115–116). Toponymizace apelativ se suf. -el-, -al- (lit. -elis (-ė), -alis); jedním z významů obou sufixů v baltských jazycích je význam „nositel vlastnosti, rysu“ (Ambrazas 2000: 176–177). Názvy řek s -alė, -alis tvoří jednu z nejpočetnějších kategorií v litevské hydronymii, viz: (Vanagas 1981: 80). 7 *Dul-upē Дулюпа — řeka: «Д. Ильбовь, на р. Дулюпѣ» (Lazarevskij 1866: 422, 428) = *Dul-upē. Srov. lit. Dùlpis < *Dul-upis, Dul-upỹs ~ lit. dùlas, lot. duls „šedý, světle šedý, nažloutlý“ (Vanagas 1981: 96), a také dūliava (ibid.: 95). Druhá část obsahuje východob altské (lit., lot.) *upē < *up-ijā „řeka“, „tok, proud“ ← „ústí řeky“ (Smoczyński 2019: 1982). *Eisr-auā Истровка: «Х. Истровка, на р. Истровкѣ» (Lazarevskij 1866: 420), Istrauka, Īčmpīraka – řeka, levý přítok Snovu, pravý přítok Desny, levý přítok Dněpru (SHU 1979: 224) = proto-lit. *Eisr-auā, srov. lit. Eìstrauva ~ Eìsra (Vanagas 1970: 102: Éisr-aua; Vanagas 1981: 132). Formant -auā (< -ou-ā; Zinkəvičius 1987: 14; Ambrazas 2000: 50) je vyčleňován v mnoha baltských hydronymech, z nichž část tvoří starobylé deriváty (Vanagas 1970: 101). *Girdis, *Gird-eu- (?) «до Жердеви къ Днепру <...>» – řeka v povodí Desny (Kijevský ujezd v Kijevské gubernii), varianta Жердь, -u (SNMKG 2005: 45, 241), «до реки Жерди», Žerdž (SHU 1979: 195), Жёрдя (Žerdž, Жердь) – řeka, pravý přítok Žiraku, pravý přítok Horyně, pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru, «с. Грибовая при впадении рч. Жерди въ р. Горынь», srov. Жердя – vesnice v Čemeroveckém okrese Chmelnycké oblasti (SHU 1979: 195) < *Žьrdь. Baltský lexém *girdis, *gird-eu- lze zachovat, srov. lit. Gìrdē – louka ~ gìrdyti „zalévat“, girdupė „řeka, z níž lze pít“ (Vanagas 1981: 116), Girdỹs – místní název, staropr. Girdewithigen (*gird-eu-it-) (Toporov 1979: 243). Variantní rekonstrukce baltského prototypu vyplývá z nejasnosti hydronymického výsledku: odráží -ev etymologické baltské -ęu, nebo jde o slovanskou gramatickou transformaci baltského *girdis podle typu ū-kmenů (kmen nepřímých pádů je -ьv- > -ов-, nář. -еб-)?“ *Ir-upē Ирпа: «С. Сачковичи при р. Ирпѣ» (Lazarevskij 1866: 692), Iрná – řeka, pravý přítok Snovu, pravý přítok Desny, levý přítok Dněpru (SHU 1979: 223). Je možná slavizace balt. *Ir-upē > *Ирпна > Ирпа (jako Рьжавець > Ukr. Иржавець, srov. «над рѣчкою Иржавцемъ», začátek XVIII. století; Miakotin 1896: 36). Srov. u Aleksandrase Vanagase (1981: 131): lit. Ir-upė pravděpodobně souvisí s lit. ìrti „padat, klesat“, „rozpadat se, rozkládat se“, „kazit se“, „mizet, ztrácet se“, „rozmáčet, namáčet“. Srov. také odvozené lit. irtis „propast, bezedná propast“, „vír“ (Smoczyński 2019: 566). *Iš-minč- Смячь-рѣчка, 1714 – řeka, pravý přítok Snovu, pravý přítok Desny (DDH 1993: 229), Смячь, Смяч (KRU 1957: 94, 99, 183) = *iš-minč-, srov. lit. Mìnčia – název řeky s etymologicky nejasným kmenem (mink-, ment-?), viz například A. Vanagas (1981: 216–217). *Kib-ir- Чибра (Чибра, 1729–1730) – řeka (vesnice Chripovka v Gorodňanském okrese Černigovské oblasti; SHU 1979: 608). Toto hydronymum reprodukuje balt. *Kib-ir- ~ Lith. kìbiras „malá suchá větev“ (k tomuto apelativu viz: Smoczyński 2019: 706). Z hlediska motivace srov. Ветка, Бабина Ветка – levý přítok Dněpru (SHU 1979: 26) ~ ветка „větev“ jako „místo, kde se řeka rozděluje do ramen“. *Lat-auā Лотава – řeka (vesnice Šabalinov v Koropském okrese Černigovské oblasti; Лотава, 1765–1769) (SHU 1979: 327; in Toporov 1990: 125): „vyžaduje další výzkum“) = *Lat-auā, srov. lit. Latavā ~ lat- „téct“ (Vanagas 1981: 182; Toporov 1990: 124, 125). Důvodem zachování krátkého sufixálního *a ve slovanském užití je zařazení tohoto 8 hydronyma do strukturního typu zeměpisných názvů s -ava, srov. *Dǫbrava, *Lǫkava, *Morava atd. *Leiǯ-ertas Лизерт, 1977 – jezero (vesnice Veliký Šimel v Ščorském okrese Černigovské oblasti; OA), přesněji Лизерт = balt. *Leiǯ-ertas. Z hlediska kompozice srov.: lit. Liežys – jezero ~ liežti „smývat (o řece, vodě)“; lit. Ertėja – řeka ~ lot. ērte „široké místo na jezeře, kde poblíž nejsou ostrovy“, lit. ėrtas „široký“, „rozlehlý“ (Vanagas 1981: 47, 190). O starobylosti ert srov.: (Fraenkel 1962: 15; Karulis 1992: 271; LIV 2001 [1998]: 404; Smoczyński 2019: 395). Absence plné hláskové skupiny ve druhé části je záhadná (mělo by být *Лизерем). Nelze vyloučit ranou konvergenci se slovanskou geografickou slovní zásobou a etymologii s *rъt-, srov. *rъtъ, *na-rъtъ „vrchol“, „vrchol hory“ (ESSJ XXIII 21–22). Tedy Лизерт < *Лизерътъ? *Mag-upē *Mogyn (jako část zdrobněliny Могунeць, 1786 – jezero spojené s řekou Desnou v Černigovské vicegerencii; Šafonskij 1851: 216) = *Mag-upē, srov. lot. Maḡ-upe – hydronymum ~ lot. maḡs „malý, drobný“ (Vanagas 1981: 201). *Mānas Ман (Man) – řeka, pravý přítok Mošnie, pravý přítok Dněpru (SHU 1979: 351) = *Mānas, srov. lit. Món-a-balė, lot. Māṇ-upīte s kmenem mon- < *mān- ~ lat. manō, -āre „téct, běžet“ (Vanagas 1981: 219–220). *Ne-u̯eker- (?) Невечера, 1760 – trať (na řece Starý Sejm v Černigovském pluku; Lazarevskij 1866: 224) = *Ne-u̯eker- (?) ~ lit. Vėkė, Vėko kel̄nas ~ lot. vēcis „takové místo, kde rybáři nechávají svou snídani“, lit. veǩerėti „orat s nerovnými brázdami“, vėkeras „nešika, pluh“ (Vanagas 1981: 370). *Ne-mald-u̯ā Немолодва: «Д. Нижняя Злобинка при р. Немолодвѣ», «С. Дымово (куреня Дымовскаго) при рѣчкѣ Немолодвѣ», ale také (dvakrát) «<...> р. Немолодь» (Lazarevskij 1866: 596, 609, 615) = *Ne-mald-u̯ā, srov. lit. māldas „rákos“ a hydronymum Māld-upis (Vanagas 1981: 202). U-kmeny, s nimiž bylo toto hydronymum ve slovanském užití identifikováno, často ztrácejí svůj marker, odtud druhá varianta se ztrátou [в]. O baltské hydronymii se suf. -u̯ā viz: (Vanagas 1970: 211–214). *Pal-angā Палужа: «Д. Кибирщина при р. Палужи», «на рѣкѣ Полужѣ», «на рѣкѣ Палужѣ» (Lazarevskij 1866: 747, 761). Název formálně odpovídá slovanskému geografickému termínu палуж, srov. bělorus. nář. палуж „místo u louky“, „louka u řeky“, srov. také název řeky Палуж – přítok Besedi v systému Sože ~ paluž „místo u louky“ (Jaškin 2005: 485). Nelze však vyloučit, že toto hydronymum lze chápat jako balt. *Palang-, srov. lit. Palangà – vodní název spolu s bezsufixálním lit. palà – hydronymum ~ lot. palas, palas „bažinatý břeh jezera“, pali „povodeň, nízký stav vody, rozliv; voda vystupující na jaře nebo na podzim z břehů“ (Vanagas 1970: 91–92: Pal-angà; Vanagas 1981: 241). O apelativních a toponymických derivátech s tímto sufixem viz (Endzelīns 1971: 119; Ambrazas 2000: 149, 150, 151). Balt. *Palangā mohlo být ve slovanském slovním užití identifikováno s deriváty s pref. *pa od *logъ, *lož- „louka“, tj. jako *Палжа a poté – *Палжжа > Палужа. Odlišný názor (bez podrobností) je uveden v: (Toporov, Trubačev 1962: 202 a výše). *Pik-ils- (?) Пчильсъ, 1786 – jezero spojené průlivem s jezerem Вырь (Šafonskij 1851: 216, 217). Možná jde o písařskou chybu v *Пчелсь = *Pik-ils- (srov. novější Звіздул vedle historického Звиздець; SHU 1979: 210). Název není zcela jasný. Pokud jde o kořen, srov. 9 lit. Pikeliškės – hydronymum (Vanagas 1981: 257); sufixální část lze čistě formálně srovnat s lit. -ilsà ve vodním názvu Ym-ilsà (Vanagas 1970: 141, 153, 426). *Ragas Розь: «С. Пьяный-Рогъ при рѣчкѣ Рогѣ», 1765 (území Černigovského pluku; Lazarevskij 1866: 615). Etymologická nejednoznačnost hydronyma vyplývá z několika stejně možných interpretací. 1. Jako balt. *Ragas na základě litevských hydronym Rãg-upis, Rãg-upys ~ rãgas „územní výběžek vybíhající do moře, jezera nebo lesa“, „jakýkoli ostrý, zakřivený předmět“, „úhel“ (Vanagas 1981: 271). 2. Jako sarmatské slovo *Raya < *raya „tok, řeka“ (srov. s ohledem na řeku Volhu: Napoli’skich 2016: 43). Nelze vyloučit souvislost se slov. *rogb, které je etymologicky totožné s balt. *ragas. V toponymii se však toto slovo používá k označení výběžků a ostrohů, nikoli jako název vodních ploch. *Ranā (?) Рона – vodní objekt, srov. «С. Пятовскъ на п. Ронь» (Lazarevskij 1866: 438), srov. Ронка – řeka, přítok Psla, levý přítok Dněpru (Hajadyč v Poltavské oblasti), Ронка, 1782 (SHU 1979: 474) ~ lot. Ràņa-apluoks (Vanagas 1981: 280: „Nejasné“) < *Raniā. *Ras-apē Росона – koryto vyschlé řeky Stara (vesnice Krasnostav v Borzňanském okrese Černigovské oblasti; OA) = *Ras-apē (< *ras-apiā): kompozitum utvořené reflexy proto-balt. *ras-ā- „rosa“ a (západo) *apiā (: staropr. ape „potok, říčka“). Z baltských hydronym s kmenem ras- bychom zvláště uvedli lit. Rãs-upis, lot. Rasupi (Vanagas 1981: 272–273: k lit. rasà, rasóti), reprodukující plný lexikální etymologický protějšek dněperského názvu *Ras-apē. Druhá část písemných podob *up je starou fonetickou dvojicí *ap-. *Šėt-inas or *Šėt-inā Сѣтное – jezero (u vesnice Rižki v bývalém Něţinském pluku; GS 1901: 73). K balt. *Sie-t- > *Šėt-. Srov. lit. Sietas, Sieta – jezera v trakajském okrese. Možná souvisí se staropr. Seyte – řeka, Seith – vesnice ~ lot. siets „hloubka, vír, propast“, „hluboké místo v řece“ (Gerullis 1922: 154), sietus „hloubka“ (*sie-tūs-) (Smoczyński 2019: 1512). Srov. (Toporov, Trubačev 1962: 238; Vanagas 1981: 298). Balt. *Šėt-inas or *Šėt-inā bylo Slovany vnímáno jako adjektivum s -вн- (slov. *ь = balt. *i krátké) a náležitě morfologizováno. *Šar-au̯ā or *Šer-au̯ā Шарова [ˈШарова] – jezero (vesnice Nizy v Kremenčukském okrese Poltavské oblasti) (Hromko 2017: 253). Fonetika hydronyma umožňuje dvojí rekonstrukci zachovaného baltského slova. 1. Balt. *Šar-au̯ā – derivát se suf. -au̯- od kmene *šar jako apofonická varianta *šer- (Smoczyński 2019: 1751) „šedý (barva štětin)“ ← „štětina“ (srov. následující). Zachování kořenové samohlásky a (namísto o < balt. *a) po sykavé souhlásce ve slovanské výslovnosti je zcela přirozené. 2. Balt. *Šer-au̯ā „šedý pramen, zřídlo“. Pokud jde o části kompozita, srov. lit. Šẽr-upis, Šẽrýnas ~ šerỹs „štětina“, „šedý, barvy prachového peří“, šerytė (bot.) „psárka“ a Ovā < *Āu-a ~ lot. avuots „pramen, zřídlo“ (Krahe 1964: 43; Vanagas 1981: 235, 328–329). Vokalismus o ve druhé slabice namísto očekávaného *ā > a nemá fonetickou, nýbrž morfologickou povahu: hydronymum bylo identifikováno se slovanskými adjektivy na -ov-. *Šueta-balinor *Šueta-ualinē Съвтовалное – jezero (u vesnice Rižki v bývalém Něţinském pluku) (GS 1901: 73). Srov. lit. Švẽtė, lot. Svēte ~ lit. nu-švẽsti, nu-švēto „začít zářit, rozsvítit se, vzplanout“, švìsti „svítat“, švỹtėti „zářit, svítit“ (Vanagas 1981: 338). S ohledem na 10 inovativní apofonii (proto-balt. *šu̯eit-) švit- > švet- (podle: Smoczyński 2019: 1832) zde můžeme předpokládat pozdní balt. (proto-lit.?) *šu̯eta-balā, *šu̯eta-balas „světlý rybník“, kde druhá část je baltské slovo jako lit. balà, lot. bala, balas, staropr. balas „bažina“, „vlhká nížina“, „kaluž“, „vlhká bažinatá půda“, „rybník“ atd. (Toporov 1975: 184; Smoczyński 2019: 110–111) se slovanskou sufixální expanzí -ьn- (adjektivní sufix). Na druhé straně je stejně možný plný lexém balt. *šu̯eta-balin-, srov. pokud jde o druhou část lot. balina „kaluž“ (MEV: https://meo.tezaurs.lv/_/search/bali%C5%86a) a litevský název řeky Balìnis (Smoczyński 2019: 111). Také druhou složku -balnis lze snadno vysvětlit jako balt. *u̯alinē, srov. lit. Valìnė ~ Valà, Vál-upis (Vanagas 1981: 361). *Uš-nā (?) *Юсна (Юсенка, 1786 – jezero, které se vlévá do Desny v Černigovské vicegerencii; Šafonskij 1851: 212) = balt. *Uš-nā (?), srov. lit. Ušnà – hydronymum ~ aušti „ochladnout, vystydnout“. Ve slovanské řeči byl výsledek substantiva interpretován jako adjektivum na -ьn-. *uar-apē Ворона – jezero v povodí řeky Desny (pozemky patřící Maksakovskému klášteru), území bývalého Kijevského pluku (Lazarevskij 1866: 208) = balt. *uar-apē „voda s jezem“ (?), srov. lit. vãras „tyče k ohrazení“ ~ starorus. вope „plot, ohrada“ (Smoczyński 2019: 2032), staropr. ape „řeka“ = *apē (Mažiulis 1988: 86). Evropská hydronymie různých oblastí uchovává staré vodní názvy-kompozita s PIE kmeny *u̯er-/*u̯or-/*u̯r- „voda“, „řeka“, „déšť“ a *ā̆p- „voda“, „řeka“ (Krahe 1964: 38–40, 42–43), bez spolehlivých úplných lexikálních ekvivalentů v indoevropské apelativní slovní zásobě. Tato skutečnost nás vede k tomu, abychom balt. *uar-apē (PIE *u̯or-ap- „dešťový tok“ → „rybník“, „kaluž“?) považovali za prvek „staré indoevropské“ hydronymie. *u̯ers-akis Вересоч – řeka, přítok Ostěru, levý přítok Desny, levý přítok Dněpru; města Вересоч a Kladkovka v Kulikovském okrese Černigovské oblasti; Вересочь, 1765–1769, Вересочь (SHU 1979: 98) ~ lit. Vers-akà – hydronymum, které bylo dříve srovnáváno s vodním názvem Vìrsia, a také s vir̃sti „padat, převrhnout se“, „bránit“, „řítit se“, „rychle proudit, vytékat, tryskat, lít se“ atd. (Vanagas 1981: 374). Tedy *u̯ers-akis „tok z bažiny/jezera“ nebo „tok s vírem“? Již u Toporova, Trubačeva 1962: 179: „Nejasné. Možná z balt. *Versakis.“ Druhá část je zde totožná s lit. akìs „ledová díra“, „bažina, močál“, „vír“, „malé jezero“ (LKŽe: https://ekalba.lt/lietuviu-kalbos-zodynas/akis?paieska=akis&i=238484c2-c471-48d8-a6d9-a0194dff975f). *u̯ilk-utā or *u̯ilk-ūtis Велъкуча – řeka, vesnice Guta-Studeneckaja ve Ščorském okrese Černigovské oblasti; Велъкуча, XIX (SHU 1979: 96) < *Вьлкуч-/*Вьлкут- = balt. *u̯ilk-ut-/*u̯ilk-uč-. Srov. lit. kmen vilkuč- (jako součást hydronyma Vilkùčpjaunis), odvozený od vilk- (vìlkas „dravé lesní zvíře podobné psu“) se suf. -ut-. Srov. také litevská hydronyma se stejným kmenem Vilkūtė, Vilkūtis (Vanagas 1981: 384). Možným plným lexikálním ekvivalentem dněperského Велъкуча je vodní název Волкота v povodí Západní Dviny, který je rovněž vysvětlován odkazem na lit. Vilkūtis atd. (Vasilyev 2021: 152). *Žard-enā Жардєня: «Д. Костыревъ, лугъ р. Сейма и рч. Жардєня» (Lazarevskij 1893: 301) = *Žard-enā s multifunkčním formantem (viz o něm: Ambrazas 2000: 43). Srov. lit. Žardėnas, lot. Zārdena, lit. Žard-upis, Žardà, lot. Žārdi ~ lit. žardìs „plot, ohrada pro domácí dobytek“, lot. zārds „zemědělské zařízení k sušení sena“ (Vanagas 1981: 398; Derksen 2015: 513). 11 * Žižmā Сузма – [vyschlá] řeka, která protékala severní částí vesnice Okťabrskoje v Koropském okrese Černigovské oblasti (OA). Je-li zápis správný, můžeme zde předpokládat balt. *Žižmā za podmínky, že psaná podoba je výsledkem dvoufázové změny v řetězci „sykavá–sykavá“ → „sykavá–pískavá“ (*Жизма) → „pískavá–pískavá“ (*Зизма or Сузма) ve slovanské řeči. Nejbližší paralely k dněperskému hydronymu se nacházejí ve východob altské onomastice, srov. lit. Žižmā, lot. Zizma – názvy řek, lot. Zizmas – bažina, pravděpodobně etymologicky související s lit. žižė „nepříjemný, stále rozhněvaný člověk“ (Vanagas 1981: 405). Pokud jde o systém pojmenování vod, srov. typologicky podobné lit. Pikt-upis ~ pīktas, rus. Лютка ~ лютый = piktas (Vanagas 1981: 402), ukr. Лю́туша (SHU 1979: 333). 4.2. Povodí Pripjati *Deg̃ē Дежа – řeka, přítok Styr(u), pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru (SHU 1979: 166) = balt. *Deg̃ē (< *degiā) ~ lit. Deg̃ē – název řeky a louky, Dēg-upis – řeka, dēgis „vypálené místo“ (Vanagas 1970: 60; 1981: 83; Derksen 2015: 118; Smoczyński 2019: 285). *Gur-ap– Гран – řeka, pravý přítok Vilije, pravý přítok Sluče, pravý přítok Horyně, pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru (SHU 1979: 153). Pokud pochází ze staršího *Грань, může jít o zachování balt. *gur-ap-, srov. *gur-up v lit. Gur-upelis – řeka ~ gūras „kopec“, „výběžek hory“, „vrchol hory“ (Vanagas 1981: 127–128). *Kem-ūlis Кемúль – řeka, pravý přítok Zolnie, levý přítok Ubortu, pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru (SHU 1979: 245) = *Kem-ūlis, srov. (s krátkým vokalismem v sufixu) kuron. Kemule, 1355–1362, odvozené balt. sufixem -ul od kmene kem- (Kiparsky 1939: 381: „to může být pouze lit. nebo staropr., protože v lot. by se očekávalo *cem-“). Etymon je potvrzen onomastickým materiálem u Toporova (1980: 312). *Tarp-iā Торóпля – bažina (Торýпла) (Volyň; SMU 2004: 99) = balt. *Tarp-iā, srov. lit. Tárpija – název řeky ~ tárpas „prostor mezi něčím“, „díra, trhlina, propast“ (Vanagas 1970: 146: Tárp-ija; Vanagas 1981: 340). Derivát s formantem -ijā od *tarpas. Mezi deriváty s tímto sufixem jsou lexémy s toponymickými významy, srov. lit. plýnija „rovina“, „hladký povrch“, ármenija „zorané pole“ (Ambrazas 2000: 39). Ačkoli geografická apelativa s -ijā jsou dnes zaznamenána především v žemaitském nářečí (Ambrazas 2000: 51), hydronyma s formantem -ijā jsou přesto v baltských jazycích rozšířena (Vanagas 1970: 145–148). Ve odborné literatuře můžeme najít závěr o inovativnosti slov s -ijo/-ijā v baltských jazycích (Ambrazas 2000: 40); přítomnost -iiiv substrátové baltské toponymii dněperské oblasti však ukazuje na starší období aktivace tohoto derivačního modelu. Název byl ve slovanské výslovnosti foneticky změněn, zejména baltská skupinová hlásková sekvence TarT (= praslov. TorT) byla změněna na ToroT a jotace labiály (pj) vedla k l-epentheticum (pľ). Baltský formant je přesným etymologickým ekvivalentem slovanského -bj- (< PIE -ii-), proto se během slavizace výsledek baltských slov s -ii měnil podle zákonů historické fonetiky slovanských jazyků, srov. ukr. боро́в’я a боро́вля „borový les“ < *borov-bja (OA). 12 *ueiš-a-dau- Búcodoва (Высодова) – řeka, levý přítok Svinobychky, pravý přítok Smilky, levý přítok Sluchu, pravý přítok Goryně, pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru (SHU 1979: 104) = *ueiš-a-dau- „tekoucí dava“? Srov.: litevské hydronymum Viešà ~ vieš- „téci, proudit“, etymologicky související se staroislandským veisa „bažina“ (Vanagas 1981: 379), a také litevský kmen dov jako část hydronyma Dóvinė. Podle A. Vanagase „jde možná o velmi archaické místní jméno, jehož kořen dov souvisí se sanskrtským dhāvatē ‚běží, teče‘, <…> starosaským dou ‚rosa‘“ (ibid.: 89). *uida-lakis Відолочу, -і – řeka, levý přítok Sluchu, pravý přítok Goryně, pravý přítok Pripjati, pravý přítok Dněpru (Відолоч, Відолочив, Відолочь, Witolьcz) (SHU 1979: 101). Kompozitum *uida-lakis s první částí etymologicky související s litevskými Vid-ùpė, Vid-ùpis – řeky ~ litev. vidùs „střední část“ (Vanagas 1981: 376). Druhá část představuje tentýž kořen jako v litevském lakmenà „kaluž“, „hluboký bahnitý rybník“, (s e-vokalismem) lekmėnė „bahniště“, „močál“, lotyš. lekmenis „bažinatá louka“ < balt. *lak-/*lek- ~ starohornoněm. lah(h)a „kaluž“, staroslov. локы, –ове „prohlubeň pro zadržování vody“ (Vanagas 1981: 376). Nelze vyloučit, že tentýž etymon je zastoupen ve skupině baltských hydronym, jejichž kmen byl dříve označován jako nejasný (Vanagas 1981: 178), srov. lotyš. Laka, Lith. Lakajā aj. – názvy řek. 4.3. Povodí Pselu *Ab-auā Обова, 1973 – strž, pravý přítok Pselu (OA) = *Ab-auā – derivát od *ab- „řeka“, „potok“ (o tomto etymonu viz: Vanagas 1981: 35). Srov. jeho přesný ekvivalent v lotyš. Abava (Endzelin 1934: 127: „ashort!“). *Up-[a]-leiā Воплея, 1973 – vodní objekt v povodí Pselu (Sumský okres v Sumské oblasti) (OA) = *up-[a]-leiā „zákrut řeky“ (?), srov. lotyš. upleja „říční údolí“ (Mülenbachs 1929–1932: 301) z upe „řeka“, „potok“ & leja „údolí“, „nížina“ (Mülenbachs 1925/1927: 447). O sémantickém vývoji „zakřivený“ → „nerovný povrch země“, „údolí“ v lotyšských reflexech PIE *lei- „ohýbat, zakřivovat“ viz: (Karulis 1992: 512). Počáteční B v psané podobě je slovanská protetická hláska před *ъ z balt. krátkého *u-, tj. současné Воплея pokračuje starší *Vъpleja. *uerd-en- Вéрдин – řeka, pravý přítok Gruně, pravý přítok Pselu, levý přítok Dněpru (Poltavská oblast), Вердинь, 1782 (SHU 1979: 98) ~ litev. Verdėnė, Verdėnis, verdėnė, verdėnis „pramen, zřídlo“ (Vanagas 1981: 362, 372). *uiria-uaduuā Виревідова – řeka, levý přítok Dněpru (pod ústím řeky Pselu), Выревивова, XVI–XVII (SHU 1979: 103). Lze zde předpokládat geografické termíny jako rus. виревóд, вирговóд, avšak podoba hydronyma naznačuje přítomnost formantu, který chybí ve slovanských derivátech od *voda. V tomto názvu spatřujeme zkomolené starobaltské *uīr-ia-uad-uuā, srov. litev. vỹris „bublající, vroucí voda“, „vír“ < protolitev. *uīr-ia-s (Smočyński 2019: 2116) a Vaduvà, Vāduva, Vaduvà – potamonyma ~ vādē „suché řečiště, které se po silných deštích stává řekou“ (Vanagas 1981: 357: Vadà; Smočyński 2019: 1999). Srov. litevská hydronyma s -ùvā: Kürtuva, Kurtuvà ~ Kurt-upis; Latuvā ~ Lāt-ežeris; Reguvà < Raguvà ~ Rāg-upis (Vanagas 1981: 175, 182, 275) aj. 13 4.4. Povodí Teterevu *[A]uslā Вýсла, -сел (mn.) – pramen (Kyjevská oblast). Srov. trať a strž Вусла (ibid.) (SMU 2004: 235) = balt. *[A]uslā, srov. litev. Uslāja < *Usl-ēja, kde je kořen usl možná apofonickou variantou ausl v litev. Aūslas – názvu jezera – a lotyš. aūsleja „ryba z čeledi kaprovitých“ (Vanagas 1981: 355). Jde o výsledek reinterpretace singulárové podoby baltského názvu jako plurálu ve slovanském užití. Počáteční B je slovanská protetická hláska, která se často objevuje před y [u]. *[A]ušē Уша – řeka (Radomyšlský okres Kyjevské oblasti; SNMKG 2005: 91), Уша, -i – pramen (Žytomyrská oblast; SMU 2004: 185) = *[A]ušē, srov. litev. Ušņa, Ušāintē – názvy řek s kmenem ušn, který vykazuje rozšíření kořene uš- ~ litev. aūšti „ochladnout, zchladit se“ (Vanagas 1981: 354). *Ēn-āuā Енава, 1975 – strž, levý přítok Teterevu (OA) = balt. *Ēn-āuā „studený pramen“, srov. lotyš. Enava (s ē-) (k ēna „stín?“) (Endzelin 1934: 128). Pokus spojit tento název s lotyš. ēna je pravděpodobný s ohledem na nominační princip ve skupině typologicky podobných litevských hydronym: Šešuvà, Šeš-upė, Šeševėlė aj. ~ šešėlis „stín“ s archaičtější sémantikou šeš- „chladný“ (Vanagas 1981: 329). Pokud jde o druhou část, srov. *āuā „pramen, zřídlo“ (viz výše). *Gērūē Жерева – řeka, přítok Teterevu (SNMKG 2005: 98) = *Gērūē (< *gēru-iā) ~ Lith. Gērvė, Gērv-upis – řeky ~ gėrvė „Grus grus, jeřáb“ (Vanagas 1981: 114; Smoczyński 2006: 190). *Krūmas Крум (Крымъ) – řeka, levé rameno Dněpru (SHU 1979: 288) = balt. *Krūmas ~ Lith. krūmas „keř, křovina“, „mladý les s tenkými stromy“, lotyš. krūms „keř“, staroprusk. *krūms (o starobylosti apelativ viz: Derksen 2015: 260; Smoczyński 2019: 805). Je možné, že starší název *Крымъ потокъ je polokalkem baltského toponyma téhož typu jako litevské hydronymum Krūmo upėlis (Vanagas 1981: 168). Viz také: Toporov 1984: 207–208. V oblasti hydronymie mohlo být *krūmas použito jako název rozvětvení, rozcestí nebo místa, kde se řeka dělí do ramen. K typologii hydronym srov. názvy přítoků řeky Lukavky v povodí Donu: Куст, Большой Куст, Двойновый Куст (Otin 2011: 146) ~ куст „keř“. *Mūka Мъка – řeka (Radomyšlský okres v Kyjevské gubernii; SNMKG 2005: 96) = balt. *Mū́ka (*Mū́kē? < *mūk-iā) ~ litev. Mū́kė, mukùs „bažinatý, močálovitý“, lotyš. muka „mazlavý močál“ (Vanagas 1970: 61; 1981: 221). Formální podobnost tohoto názvu se slovanskými deriváty od *mǫknǫti, *mykati „tahat“, „trhat“, „posouvat“, „vléci“ je náhodná vzhledem k obtížnosti jejich použití v oblasti hydronymie. *Pečiul- Пчу́ля – jezero na území bývalého Kyjevského pluku: «озеромъ, прозываемымъ Пчулею» (Lazarevskij 1866: 326, 327) < *Печуля? = *Pečiul- ~ litev. Pečiul-upis < Pečiulis (Vanagas 1981: 252). *Rad-ut iā or *Rad-utis Радýма – helonymum (Kyjevská oblast; SMU 2004: 285) = *Rad-utiā or *Rad-utis (?), které lze z formálního hlediska zahrnout do skupiny východobaltických hydronym s etymologicky nejasným kmenem rad-, srov. litev. Radūtė, Radūtis, Radeikis, lotyš. Rad-grāvis aj., viz: (Vanagas 1981: 270). Slovanská flexe -a přispěla ke gramatické adaptaci baltského názvu. Nelze vyloučit shodu baltského 14 lexému a slovanského derivátu od kořene *rad-/*ord- „veselý“, „radovat se“ v jednom toponymu (toponyma s tímto kořenem jsou rozšířena ve slovanské oblasti). *ųel-ī-ual- Вулива́ло – řeka, levý přítok Dněpru (Веливела, Веливала, Вуливело, Вуливала, Валивала) (SHU 1979: 124) = *ųel-ī-ual- „mrtvá Vala“, tj. kompozitum z *ųel- ~ litev. velẽ „duše mrtvého“, Vel-upys – řeka & *ual- ~ litev. Valų upelis, Valà – hydronyma. Co se týče struktury, kompozitum srov. litev. Nar-ý-balė (Vanagas 1981: 223, 361, 370). 5. DISKUSE Lze vyčlenit skupinu výhradních úplných lexikálních paralel spojujících baltský hydronymický substrát dněperské oblasti s litevskou hydronymií. Následující příklady poskytují obecnou představu o tomto jevu. 5.1. Starobaltské a litevské protějšky: *[A]uslā: Lith. Uslà; *Dargalis: Lith. Dárgėlė; *Degė: Lith. Degė; *Dul-upē: Lith. *Dul-upis, Dul-upȳs; *Eisrauă: Lith. Ēisrava; *Gērūė: Lith. Gērvė; *Gur-ap-: Lith. Gur-upelis; *Ir-upē: Lith. Ir-upė; *Kibir-: Lith. kibiras; *Lataųă: Lith. Latāva; *Palangă: Lith. Palangā; *Pečiul-: Lith. Pečiūlis; *Rad-utīa or *Rad-utis: Lith. Radūtė, Radūtis; *Tarp-īa: Lith. Tárpija; *Ušnà: Lith. Ušnà; *ųerd-en-: Lith. Verdėnė, Verdėnis; *ųers-akis: Lith. Vers-aką; *ųilk-utią or *ųilk-utis: Lith. Vilkūtė, Vilkūtis. Tato skupina lexémů snad patřila ke starobaltským dialektům, podmíněně určeným jako protolitevské. Tímto jazykem hovořil baltský etnický předek současných Litevců nebo etnikum, které jim bylo jazykově velmi blízké. Toto zjištění je v souladu s hypotézou Anatolije P. Nepokupného o zachování lexémů v dněperské hydronymii, které jsou přisuzovány „reliktu baltského dialektu východolitevského nebo v širším smyslu aukštaitského typu“ (Nepokupnyi 1981: 76). Jeho předpoklad potvrzuje nedávná studie samostatných litevsko-východoslovanských paralel (Popova, Kopus, Morhun 2024). 5.2. Starobaltské a lotyšské protějšky: *Abaud̄: Latv. Abava; *Aldin-: Latv. Āldiņi; *Ēn-āuā: Latv. Enāva; *Mag-upē: Latv. Maǧ-upē; *Ranā?: Latv. Rāņa-apluoks; *Up-[a]-leiā: Latv. upleja. 5.3. Starobaltské a litevsko-lotyšské protějšky: *Mānas: Lith. Món-a-balė, Latv. Mān-upīte; *Mūkā: Lith. Mūkė, Latv. muka; *Ras-apē: Lith. Rās-upis, Latv. Rasupi; *Žard-enā: Lith. Žardėnas, Latv. Zārdena; *Krūmas: Lith. krūmas, Latv. krūms. Hydrografické termíny jako součást rekonstruovaných baltských lexémů mají blízké etymologické paralely ve staré indoevropské toponymii Balkánu (v Thrákii, Dácii) a Středomoří, srov. *Al-arnā: thráck. *Αλααι-βρια (= *Alaja; Duridanov 1969: 14) & Ἄρνη, Καλα-αρνα a Arnon, Arne aj. – názvy řek (severní Sýrie/Levant; Woudhuizen 2020: 53); *Alda-žig-: thráck. Alda-, dáck. alda; *Ald-in-: thráck. Ἄλδανες (Duridanov 1969: 15); *Pal-angā: thráck. Palae, dáck. Παλα- (Duridanov 1969: 53); *Aba-aud̄: Abana – potamonymum v Anatolii aj. (Woudhuizen 2020: 46–47: *h₂eb(h)-/*h₂ep- „voda“). Takové paralely jsou starobylými společnými inovacemi protobaltských dialektů a skupiny starých indoevropských jazyků, jejichž rodilí mluvčí osídlili Balkán. Tyto lexikální jednotky vznikly v období před příchodem mluvčích protobaltštiny do jejich dněperského areálu. 6. ZÁVĚR 6.1. Etymologie navržené v této studii nám s vysokou pravděpodobností umožňují hovořit o příslušnosti celé řady dněperských hydronym k lexiku reliktních baltských dialektů, jimiž hovořilo obyvatelstvo v povodí řek Desny, Pripjati, Pselu a Teterevu. Dostatečným základem pro tento závěr je řada fonetických a morfologických rysů, které jako celek charakterizují původní baltské lexikum a repertoár 15 morfémů. V tomto ohledu jsou velmi výmluvná toponyma-kompozita s baltskými lexémy pro řeku, potok jako druhou částí, srov. *Dul-upē, *Ir-upē, *Mag-upē, *Gur-ap-, *Ras-apē, *uar-apē. Totéž platí pro názvy s jinými hydrografickými termíny jako prvními nebo druhými komponenty, srov. *Al-arnā, *Šueta-balinor *Šueta-ualinē, *u̯ers-akis, *ueis-a-dau aj. Kromě čistě strukturálních rysů se tato kompozita liší od slovanských hydronym modelem pojmenování, srov. „Tekoucí arna“, „Světlá tůň“, „Potok z bažiny/jezera“ nebo „Tok s vírem“, „Tekoucí davā“ aj. Pokud jde o sufixální deriváty, pak se v případech formální podobnosti mezi baltskými a slovanskými formanty baltský původ zeměpisného názvu určuje podle originality kořenového morfému, který náleží právě k baltskému repertoáru kořenů, srov. *Ab-au̯ā, *Eisr-au̯ā, *Lat-au̯ā, *Šar-au̯ā or *Šer-au̯ā, *Sēt-inas or *Sēt-inā, *Žard-enā, *Kem-ulis. 6.2. Etymologický rozbor hydronymie v uvedených oblastech poskytuje základ pro rekonstrukci padesáti reliktních baltských lexémů různých struktur. Podrobnosti jejich morfologie jsou víceméně objasněny při oddělení slovanského derivačního rozšíření jako prostředku jejich adaptace v cizojazyčném prostředí. 6.3. Adaptace baltské hydronymie ve starých nářečích dněperských Slovanů probíhala ve dvou podmíněných etapách. Soudě podle výsledků fonetické asimilace baltismů Slovany se první shoduje s obdobím některých důležitých procesů, s přestavbou fonetické struktury slovanského slova a také se změnami konsonantismu a vokalismu. Druhá se vztahuje k době, kdy byly všechny tyto procesy dokončeny; baltská toponymie proto byla slavizována s minimálními změnami, s výjimkou případů transformace anlautu (afereze, prothéza) a lidově-etymologické reinterpretace struktury. 6.4. Většina rekonstruovaných baltských lexémů má strukturně-etymologické ekvivalenty pouze v litevské slovní zásobě, zatímco v lotyšském a staropruském jazyce chybějí. Přesto existují všechny důvody předpokládat, že přidání nových staropruských a lotyšských nálezů může ovlivnit původní závěr o specifičnosti výše uvedených lexikálních paralel. REFERENCES Ambrazas Saulius 2000: Daiktavardžių darybos raida 2: Lietuvių kalbos vardažodiniai vediniai [The Development of Noun Formation 2: Noun Derivatives of the Lithuanian Language], Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Anikin Aleksandr Je. 2005: Opyt slovarja leksičeskich baltizmov v russkom jazyke [Experience of the Dictionary of Lexical Balticisms in the Russian language], Novosibirsk: Nauka. Blažienė Grasilda 2023: Prūsiškų tikrinių žodžių tyrimų lauko ypatumai: įvardijimo principai, lemti laiko ir vietos, kalbos ir istorijos [Peculiarities of the Research Field of Old Prussian Proper Names: Principles of Naming Determined by Time, Place, Language and History]. – Baltistica 58(1), 81–104. DDH 1993: Dilova dokumentacija Hetmanščyny XVIII st. [Business Documentation of the Hetmanate of the 18th Century], Kyiv: Naukova dumka. Derksen Rick 2015: Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill. Duridanov Ivan 1969: Thrakisch-Dakische Studien 1: Die Thrakischund Dakisch-Baltischen Sprachbeziehungen [Thracian-Dacian Studies 1: The Thracian and Dacian-Baltic language relations], Sofia: Verlag der Bulgarischen Akademie der Wissenschaften. Endzelin Janis 1934: Die lettländischen Gewässernamen [The Latvian Water Names]. – Zeitschrift für slavische Philologie 11, 112–150. 16 Endzelīns Jānis 1971: Comparative Phonology and Morphology of the Baltic Languages, transl. by W. R. Schmalstieg, B. Jēgers, Hague, Paris: Mouton & Co. ESSJ XXIII: Etimologičeskij slovar slavjanskich jazykov. Praslavjanskij leksičeskij fond [Etymological Dictionary of Slavic Languages. Proto-Slavic Lexical Fund] 23: *narodnъjь – *navijakъ, pod red. O. N. Trubačóva, Moskva: Nauka, 1996. Fraenkel Ernst 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch [Lithuanian etymological dictionary] 1: A – priekiuoti, Heidelberg: Carl Winter; Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. GS 1901: Generalnoje sledstvie o majetnostiach Nežinskogo polka 1729–1730 g. [The General Audit about Estates of Nezhin Regiment 1729–1730], Černigov: Tipografija Gub. Zemstva. Hromko Tetjana V. 2017: Materialy do slovnyka hovirok ukrajinsʹkoji movy [Materials for the Dictionary of Idioms of the Ukrainian Language]. – Naukovi zapysky, vyp. 160, Kropyvnyckyj: RVV CDPU im. V. Vynnyčenka, 239–253. Gerullis Georg 1922: Die altpreußischen Ortsnamen [The Old Prussian Place Names], Berlin, Leipzig: Walter de Gruyter & Co. Iliadi Alexander I. 2025: Varia Onomastica: Sarmato-Alanica (Danapria, Bohus). – Acta Linguistica Lithuanica 92, [1–28]. DOI: https://doi.org/10.35321/al1192-05. Jakob Anthony M. 2024: A History of East Baltic Through Language Contact, Leiden, Boston: Brill. Jaškin Ivan Ja. 2005: Slovnik belaruskich miastsovych geagrafičnych terminaw: Tapagrafija. Gidralogija [A Dictionary of Belarusian Local Geographical Terms: Topography. Hydrology], Minsk: Belarus kaja navuka. Karulis Konstantīns 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca [Latvian Etymology Dictionary] 1: A–O, Rīga: Avots. Kazlova Raisa M. 2000: Belaruskaja i slavianskaja gidranimija. Praslavjanski fond [Belarusian and Slavonic Hydronymy. Proto-Slavonic Stratum], Gomel: GGU. Kiparsky Valentin 1939: Die Kurenfrage [The Question of the Curonians], Helsinki: Suomalaisen tiedeakatemian. Krahe Hans 1964: Unsere Ältesten Flussnamen [Our Oldest River Names], Wiesbaden: Otto Harrassowitz. KRU 1957: Katalogh ričok Ukrajiny [Catalogue of Rivers of Ukraine], Kyiv: Akademija nauk URSR. Lazarevskij Alexandr M. 1866: Obozrenije Rumiancevskoj opisi Malorossii 1: Polk Černigovskij [Overview of Rumyancev’s Description of Malorossiya 1: Chernigov Regiment], Černigov: Gubernskaja tipografija. Lazarevskij Alexandr M. 1888: Opisanije staroj Malorossii: Materialy dl ia istorii zaselenija, zemlevladenija i upravlenija 1: Polk Starodubskij [Description of Old Novorossia: Materials for the History of Settlement, Land Ownership, and Administration 1: Starodub Regiment], Kiev: Tipografija K. N. Milevskogo. Lazarevskij Alexandr M. 1893: Opisanije staroj Malorossii: Materialy dl ia istorii zaselenija, zemlevladenija i upravlenija 2: Polk Nežinskij [Description of Old Novorossia: Materials for the History of Settlement, Land Ownership, and Administration 2: Nežin Regiment], Kiev: Tipografija K. N. Milevskogo. 17 LIV 2001 [1998]: Lexikon der Indogermanischen Verben: Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen [Lexicon of Indo-European Verbs: Roots and Their Primary Stem Formations], unter Leitung von H. Rix, bearb. von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, 2., verbesserte Aufl., Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert. LKŽė: Lietuvių kalbos žodynas [Dictionary of the Lithuanian Language] (1–20, 1941–2002), el. variantas, redaktorių kolegija: G. Naktinėnė (vyr. redaktorė), J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė; programuotojai: E. Ožeraitis, V. Zinkevičius, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, atnaujinta versija, 2018. Internet Access: https://ekalba.lt. Mažiulis Vytautas 1988: Prūsų kalbos etimologijos žodynas [Prussian Etymology Dictionary] 1: A–H, Vilnius: Mokslas. MEV: Latviešu valodas vārdnīca [Latvian Language Dictionary] 1–4, rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, Rīga: Izglītības ministrija, Kultūras fonds. Internet Access: https://mev.tezaurs.lv/_/anotacija. Miakotin Venedikt A. 1896: Generalnoje sledstvije o majetnostiach Pereyaslavskogo polka (1729–1731 g.) [The General Audit about Estates of Pereyaslav Regiment (1729–1730)], Charkov: Tipografija Gubernskogo Pravlenija. Mūlenbachs Kārlis 1925/1927: Latviešu valodas vārdnīca [Latvian Language dictionary] 2, rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, Rīgā: Kultūras fonds. Mūlenbachs Kārlis 1929/1932: Latviešu valodas vārdnīca [Latvian Language Dictionary] 4, rediģējis, papildinājis, nobeidzis J. Endzelīns, Rīgā: Kultūras fonds. Napol’skikh Vladimir 2016: Emmanarichs arctoi gentes (Jordanēs Getica, 116): Versuch einer Interpretation. – Ancient Civilizations from Scythia to Siberia 22(1), 26–54. Nepokupnyj Anatolij P. 1981: Baltijsko-ukrajinski vzajimosviazky i paraleli [Baltic-Ukrainian Interrelations and Parallels]. – Hidronimija Ukrajiny v jiji mižmovnych i miždialektnych zvjazkach, Kyjiv: Naukova dumka, 65–84. OA: Onomastičesij archiv Instituta ukrainskogo jazyka NAN Ukrainy [Onomastic Archive of the Institute of Ukrainian Language of the National Academy of Sciences of Ukraine], Kyiv. Otin Evgenij S. 2011: Gidronimija Dona 1: Verchnij i Srednij Don [Hydronymy of the Don River 1: The Upper and Middle Don], Doneck: Jugo-Vostok. Popova Oleksandra V., Kopus Olga A., Morhun Oleksandra O. 2024: Lithuanian–Ukrainian Language Parallels: Etymological Relationship and Typological Similarity. – Acta Linguistica Lithuanica 91, 147–176. DOI: https://doi.org/10.35321/all91-06. SHU 1979: Slovnyk hidronimiv Ukrajiny [Dictionary of Hydronyms of Ukraine], Kyjiv: Naukova dumka. Smoczyński Wojciech 2006: Laringaly teorija ir lietuvių kalba [Laryngeal Theory and the Lithuanian Language], Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Smoczyński Wojciech 2019: Słownik etymologiczny języka litewskiego [Etymological Dictionary of the Lithuanian Language], współpraca redakcyjna M. Oslon, wydanie drugie, poprawione i znacznie rozszerzone, na prawach rękopisu. Internet Access: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf. SMU 2004: Slovnyk mikrohidronimiv Ukrajiny [Dictionary of Microhydronyms of Ukraine], Kyiv: Oberegy. 18 SNMKG 2005: Skazanija o naselionnych mestnostiach Kievskoj gubernii [Tales about Inhabited Areas of the Kiev Province], L. I. Pohilevič, Bila Tserkva: Olexandr Pšonkivskyj. Stryžak Oleksij S. 1963: Nazvy ričok Poltavščyny [Names of the Rivers of Poltavščyna], Kyjiv: AN URSR. Šafonskij Afanasij 1851: Černigovskogo namestničestva topografičeskoje opisanie [The Topographical Description of Chernigov Vicegerency], Kiev: Universeteckaja tipografija. Toporov Vladimir N., Trubačev Oleg N. 1962: Lingvističeskij analiz gidronimov Verchnego Podneprovija [Linguistic Analysis of Hydronyms of the Upper Dnieper Region], Moskva: Izdatelstvo AN SSSR. Toporov Vladimir N. 1975: Prusskij jazyk: Slovar: A–D [Prussian Language: Dictionary: A–D], Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N. 1979: Prusskij jazyk: Slovar: E–H [Prussian Language: Dictionary: E–H], Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N. 1980: Prusskij jazyk: Slovar: I–K [Prussian Language: Dictionary: I–K], Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N. 1984: Prusskij jazyk: Slovar: K–L [Prussian Language: Dictionary: K–L], Moskva: Nauka. Toporov Vladimir N. 1990: Prusskij jazyk: Slovar: L [Prussian Language: Dictionary: L], Moskva: Nauka. Vanagas Aleksandras 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba [Formation of Hydronyms in the Lithuanian SSR], Vilnius: Mintis. Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas [Etymological Dictionary of Lithuanian Hydronyms], Vilnius: Mokslas. Vasilyev Valery L. 2021: Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes. – Acta Linguistica Lithuanica 85, 141–159. Vitkūnas Manvydas, Zabiela Gintautas 2017: Baltų piliakalniai: nežinomas paveldas [Baltic Hillforts: An Unknown Heritage], Vilnius: Lietuvos archeologijos draugija. Woudhuizen Fred C. 2020: The Old Indo-European Layer in the Mediterranean as Represented by Hydronyms, Toponyms, and Ethnics. – The Journal of Indo-European Studies 48(1/2), 41–60. Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1: Įvadas. Istorinė fonetika. Daiktavardžių linksniavimas [Historical grammar of the Lithuanian language 1: Introduction. Historical phonetics. Declension of nouns], Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Zigmas 1987: Lietuvių kalbos istorija 2: Iki pirmųjų raštų [History of the Lithuanian Language 2: Until the First Writings], Vilnius: Mokslas. Železniak Iryna M. 1987: Ros i etnolingvističny procesy Seredniodnadniprianskoho Pravoberežžja [The River Ros’ and Ethnolinguistic Processes of the Middle Dnieper Right-Bank Region], Kyjiv: Naukova dumka. 19