East Baltic “father-in-law” and “mother-in-law”

Acta Linguistica Lithuanica 2026, sv. 94, s. 1–7 Odkaz na obsah / Turinio nuoroda ISSN 2669-218X (online / elektroninis) VÝCHODOBALTICKÉ „TCHÁN“ A „TCHYNĚ“ Východobaltické „uošvis“ a „uošvė“ VÁCLAV BLAŽEK Masarykova univerzita E-mail: [email protected] ORCID ID: https://orcid.org/0000-0002-6797-7188 Oblasti výzkumu: baltská a indoevropská etymologie a onomastika. https://doi.org/10.35321/all94-02 ANOTACE Tato studie zkoumá baltskou terminologii příbuzenství se zaměřením na výrazy související s „tchány“. Jeden z nich není průhledný ani z hlediska vnitřní struktury, ani etymologie: litevské m. uošvis „tchán, manželův otec“, f. uošvė „tchyně, manželova matka“ a lotyšské m. uōsis, f. uōse totéž. Nová etymologie pracuje s východob­altskou inovací, která předpokládá původní determinativní kompozitum rozšířené sufixem *-iio- / *-iia-. První složku by představoval indoevropský termín příbuzenství *h₂euh₂o- „dědeček z matčiny strany“, který v baltštině pokračuje ve svém derivátu „matčin bratr“. Pro druhou složku existují dvě alternativní možnosti: 1) protobaltské *su̯eśru- ← *mother-in-law* + –ā; 2) protobaltské *śeiu̯ā „manželka“. KLÍČOVÁ SLOVA: indoevropský, baltský, terminologie příbuzenství, determinativní kompozitum. ANOTACE Tento článek analyzuje baltská označení příbuzenských vztahů a věnuje hlavní pozornost termínům souvisejícím s „uošviais“. Jeden z nich není průhledný ani z hlediska vnitřní formy, ani etymologie: litevské substantivum mužského rodu uošvis „manželův otec“, substantivum ženského rodu uošvė „manželova matka“ a lotyšská substantiva mužského rodu uōsis, ženského rodu uōse „tamtéž“. Nová etymologie vychází z východob­altské inovace a předpokládá, že původní determinativní útvar byl rozšířen sufixem *-iio- / *-iia-. První složku má představovat indoevropský termín příbuzenství *h₂euh₂o- „dědeček z matčiny strany“, užívaný v baltštině jako derivát „matčin bratr“. Pro vysvětlení druhé složky se předpokládají dvě alternativní možnosti: 1) protobaltské *su̯eśru- *uošvė* + –ā; 2) protobaltské *śeiu̯ā „manželka“. KLÍČOVÁ SLOVA: indoevropský, baltský, terminologie příbuzenství, determinativní útvar. 1. Baltská terminologie označující „tchány“ je poměrně bohatá. Shrňme ji. 1.1. Litevské šẽšuras m. „manželův otec, tchán; manželčin otec, tchán“, ve staré litevštině také „švagr“, vše z protolitevského *šẽšuras < protobaltského *su̯ẽšura- < PIE *su̯eḱur-o- „manželův otec“; srov. védské śváśura- (*svaśura-), avestánské xᵛasura-, perské xusur; arménské skesor (f.); řecké ἑκυρός; albánské vjehërr; starolatinské socerus (*suokuro-), latinské socer, -erī; starohornoněmecké swehur (*swehura-); církevněslovanské svekъrъ „manželův otec“. Ženský protějšek se objevuje ve védském śváśrū-, perském xusrū; latinském socrus, -ūs, velšském chwegr; gótském swaihro, starohornoněmeckém swigar; Copyright © 2026 Václav Blažek. Vydal Ústav litevského jazyka. Tento článek v režimu Open Access je šířen podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užívání, distribuci a rozmnožování v jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Išleido Lietuvių kalbos institutas. Šis straipsnis yra atviros prieigos, platinamas pagal „Creative Commons“ priskyrimo licencijos sąlygas, leidžiančias neribotai naudoti, platinti ir atkurti turinį bet kokioje laikmenoje, nurodant autorių ir šaltinį. Obdrženo: / Gauta: 2026-05-04. Přijato: / Priimta: 2026-05-11. 1 Staroslověnské svekry, -ъve „manželova matka, tchyně“ < PIE *s̑ueḱru-h₂ < *sueḱur-h₂ (Schneider NIL 672–675; ALEW 1024; Smoczyński 2018: 520; EWAhd VIII 1564–1566). 1.2. V baltštině neexistuje zjevný ženský protějšek litevského šešuras „tchán“, ale Simas Karaliūnas (1999: 86–88) se pokusil dokázat, že takový lexém skutečně existoval, když jej identifikoval v litevském švašva „dcera; sestra“ a odvodil je z *švešva < *svešva < protobaltského *s̑u̯ešru̯ā = *s̑uešru̯+ā¹ a předpokládal sémantický posun. Ztráta -ris je snad srovnatelná s jeho ztrátou v lotyšském āpsis, āpsīs „jezevec“ oproti litevskému opšrys totéž < *āps-r-ijō– (viz Klingenschmitt 2008: 426). 1.3. Ženský rod byl nahrazen neologismem anýta „manželova matka, tchyně“, který byl odvozen od indoevropského termínu příbuzenství *h₂enH– „babička“ > staropruské ane „Altmūt“ [Elbląžský slovník], tj. „babička“ (Mažiulis 2013: 57; Smoczyński 2018: 28 zde spatřuje germanismus – viz dále); starohornoněmecké ano „dědeček“, ana „babička“; latinské anus, -ūs „stará žena; čarodějnice“;?messapické ana „paní“?; řecké ἀννίς· μητρὸς ἢ πατρὸς μήτηρ [Hesychius], tj. „otcova matka“, vedle thessalského ἄνω „babička“; arménské hani totéž; chetitské ḫanna- „babička“, lýkijské χnna totéž; pravděpodobně také avestánské niiākā- totéž a praslovanské *vъnоkъ „vnuk“ < *h₂n-h₂en-ko- (Pokorny 1959: 36–37; Kloekhorst 2008: 285; de Vaan 2008: 45; ALEW 41–42). 1.4. V lotyštině jsou tyto termíny příbuzenství odvozeny postupně od výrazů „otec“ a „matka“: tēvuocis „tchán; strýc“ oproti tēvs „otec“ (ME IV 177–178) a mātica „tchyně“ oproti māte „matka“ (ME II 587–589). 1.5. V lotyštině existují alternativní označení, která jsou opisná: vīra / sievas tēvs / māte „manželův / manželčin otec / matka“ (Buck 1949: 124, §§ 2.61+62). 1.6. Staropruské tistis „sweir“ (= Schwiegervater), tj. „tchán“ [Elbląžský slovník 184], odrážející protoformu *tīstis, bylo přejato ze slovanského prostředí – srov. staroslověnské tъstь „tchán“ (Mažiulis 2013: 915; Komárková, ESJS XVII 1011–1012). 1.7. Kromě těchto termínů, které jsou průhledné z hlediska vnitřní struktury nebo etymologie, existuje ještě jedno označení „tchánů“ omezené na východní Balt, které se zdá být izolované nejen v rámci baltštiny, ale vůbec i v indoevropské terminologii příbuzenství. Konkrétně jde o litevské m. uošvis, uošvỹs, -io „tchán, manželův otec“, pl. uošviai „tcháni“, f. uošvė „tchyně, manželova matka“, odpovídající lotyšskému m. uōsis, pl. uōši a f. uōse, pl. uōses, kde množná čísla znamenají „rodiče zetě“ a „rodiče snachy“. Srov. také kuršské uo̯ašvi, uoašve z Nehrungu (Kurseniki) „tcháni“ (ME IV 421–422; ALEW 1154; Smoczyński 2018: 585–586). 2. Existující etymologie litevského uošvis / uošvė a lotyšského uōsis / uōse 2.1. Josef Zubatý (1891: 249–250) se pokusil spojit baltské formy se sanskrtským aśinā-, které Monier Williams (MW 157) překládá jako „zestárlý (dosáhnuvší stáří)“, zatímco Stephanie W. Jamison a Joel P. Breton (2013: 126) je překládají jako „pokročilý (věkem)“.² Snad jde o derivát slovesa aś- „jíst, spotřebovávat“ (MW 112, 157); srov. germánské *alda- „starý“, aldī- „věk“ oproti latinskému altus „vysoký“, ad-ultus „dospělý, dospěvší“, pokud jsou tyto ¹ Á-kmen se objevuje také v jihoslovanštině: bulharské svekărva, makedonské svekrva, srbochorvatské svēkrva, slovinské svēkrva; kromě toho také staročeské svekrva „manželova matka“ (Vykypěl, ESJS XV 905). ² RV 1.27.13. nāmo mahādbʰyo nāmo arbʰakēbʰyo nāmo yūvabʰyo nāma āśinēbʰyaḥ „Úcta velikým a úcta malým; úcta mladým a úcta těm pokročilým (věkem).“ 2 formy jsou odvozeny od slovesa typu latinského alō, –ere „živit“, vedle např. řeckého ἄναλτος „nenasytný“ atd. (de Vaan 2008: 35; Kroonen 2013: 20). 2.2. Charles Bally (1903: 325), následován Frederikem Mullerem (1926: 524), Giacomem Devotem (1934/1935: 58–64) a dalšími, spekuloval o spojitosti litevského uóšvis a lotyšského uōsis s latinským uxor „manželka“ [Naevius+]; rekonstruoval přitom původní kořen *ōuk-. Srov. také Alois Walde a Johann Hofmann (1954: 850). 2.3. Jarl Charpentier (1909: 242, pozn. 3) se pokusil spojit litevské uóšvis s arménským owstr „syn“. Oswalt Szemerényi (1977: 19) však již ukázal, že arménské owstr „syn“ vzniklo z *unstr a dále z *ūn(u)–str, přičemž rozšíření bylo přidáno podle sémantického protějšku dоуstr „dcera“. 2.4. André Vaillant (1958: 116) usoudil, že protobaltské femininum *ōšvī̆ < *ōkū̆ bylo původní formou, a odvodil je od významu „rychlý, svižný“, doloženého např. ve védském āśú-, řeckém ὠκύς, latinském (komp.) ōcior. Jeho pokus vysvětlit sémantickou motivaci na základě řetězce „rychlý“ → „pilný, pracovitý“ → „tchyně“ zůstává poněkud nepřesvědčivý. 2.5. Bojan Čop (1974: 97–98) srovnával východob­altský termín příbuzenství s ugrofinským *ewkʷes „stará žena; babička“ > starofinským euhko, finským eukko „alte Frau, Greisin, Frau; Mutter, Großmutter (väterlicherseits, mütterlicherseits)“; mansijským So. ēkʷa, KU ēkʷa, P jēk, TJ jükä „žena“, staromaďarským ik(e), ük „babička“, ükanya „prababička“, ükapa „pradědeček“ (UEW I 76). B. Čop v tomto srovnání spatřoval společné dědictví z indo­uralského prajazyka. 2.6. O. Szemerényi (1977: 66) odvodil východob­altský termín příbuzenství z protobaltského *ōsvijas < *ō-sweios a interpretoval jej jako „ten, který se připojuje k vlastním příslušníkům rodu“, utvořený částicí *ō „blízko, k“, zatímco druhý člen by měl odpovídat starohornoněmeckému swīo „švagr“. V baltštině existuje nejpřesnější protějšek ve staropruském swais „suus“, zatímco litevský kognát je poněkud odlišný: savẽs, sevẽs gen. „sui“ (Pokorny 1959: 882). Konečně, pomineme-li další okolnosti, toto řešení nevysvětluje litevské –š–. 2.7. Gerd Klingenschmitt (2008: 410) předložil pravděpodobně nejpodivnější řešení, když rekonstruoval předbaltský výchozí bod *oh₁–pḱū–iio– s původní sémantikou „k příslušníkovi (otci) nevěsty, která přináší drobný dobytek (kozy a ovce) (jako věno nebo kupní cenu)“. 3. Nová etymologie Žádný z těchto etymologických pokusů není natolik přesvědčivý, aby jej bylo možné bez výhrad přijmout. Proto je oprávněné hledat novou etymologii. Následující řešení je založeno čistě na baltském materiálu. Vychází se z předpokladu, že analyzované termíny příbuzenství představují determinativní kompozitum s přízvučnou složkou na prvním místě, přičemž kompozitum je rozšířeno sufixem *–iio–/*–iīā– (Larsson 2002: 204–227); je tedy nutné určit obě složky. 3.1. První člen lze odvodit z protobaltského *au– s ohledem na skutečnost, že tento diftong má ve východní baltštině dva reflexy. Vedle standardního pokračování au se může měnit v uo, srov. litevské ú́ogis a uõgis „výhonek rostliny, klíček, růst“, odvozené od slovesa áugti „růst“ (Smoczyński 2018: 1564). Pokud tomu tak bylo, nejlepším kandidátem pro etymologickou identifikaci protobaltského *au– je jeden z nejlépe doložených indoevropských představitelů terminologie příbuzenství, jehož sémantické rozšíření je třeba doložit. Baltské jazyky: litevské avýnas „strýc, matčin bratr“ (tamtéž: 79: odvozeno z nedoloženého *auas nebo *auis, rozšířeného sufixem *–īna–), staropruské awis „Oeme“ [Elbląžský slovník 177], tj. „matčin bratr“ (*auas nebo *auias). 3 Předslovanské *au̯io- > praslovanské *ujь „matčin bratr“ > staroslověnské ui, gen. uja „strýc“, bulharské (v)ujčo, makedonské vujko, vujčo, srbochorvatské üjac, slovinské újec, dial.ȗj; slovenské ujec, kol. ujo, staročeské ujec, horní a dolnolužické wuj, polabské vauią / voiį, kašubské uj, staropolské (w)uj, polské wuj; staroruské (v)ui, běloruské dial. a ukrajinské dial. vuj (Vykypěl, ESJS XVII 1019). Pragermánské *awan- „dědeček“ > staroseverské afi totéž, ái „pradědeček“ a *awōn- > gótské awo „babička“, dále západogermánské *awə-x̑aima- > staroanglické ēam „strýc (matčin bratr)“, středoanglické ēm / eim / yem „strýc, synovec“, starofríské ēm „matčin bratr, strýc“; středodolnoněmecké ōm / oem / ohm / öme / öhe(i)m, öhem „Oheim, strýc, matčin bratr, synovec, bratranec, sestřenec“, středo­dolnonizozemské oom / ome / oome / ohēm „matčin bratr, bratranec, příbuzný (dědeček, švagr)“; starohornoněmecké ôheim „matčin bratr, avunculus“, středohornoněmecké oeheim „matčin bratr, Oheim, synovec, příbuzný“, německé Oheim „strýc“ (Schuhmann, EWAhd VI 1147–1150). Keltské *au̯ā- > galština αουα „vnučka“ (stéla z Cavaillonu; viz Delamarre 2018: 60: femininum k nedoloženému *auos); goidelské *au̯io- > ogamové irské gen. sg. avi, staroirské áue, úa, ó „vnuk, potomek“, vedle vrddhi-formace *āu̯iio v středovelšském (od 12. stol.) ȳwyr „vnuk, vnouče“ (GPC); britonské *au̯on-tīr/tro- „matčin bratr“ > středovelšské (od 14. stol.) ewythyr, velšské ewythr, starokornské euitor, kornské ew̯nter, (středo)bretonské eontr; keltské *altr-au̯on- > středo­irské altra „pěstounský otec“, starokornské altrov̯ „nevlastní otec“, středo­bretonské autrou̯ „pán“ atd.; goidelské *au̯on-er- > středo­irské amnair „matčin bratr, strýc z matčiny strany, avunculus“ (Schuhmann, EWAhd VI 1149). Italické *au̯o- > latinské avus „dědeček“, s deriváty avia „babička“, avunculus „matčin bratr“ (demin. *au̯on-kelo-) [Plautus+], avītus „náležející dědečkovi, rodový“ [Cicero+] (Szemerényi 1977: 53; de Vaan 2008: 66). Arménské haw „dědeček, předek“, řidčeji „strýc“ (Olsen 1999 185: *h₂euh₂o-; Martirosyan 2009: 399–400). Anatolské jazyky: chetitské huhha- „dědeček“ < *h₂uh₂ó-; klínopisné luvijské hūhai totéž, hieroglyfické luvijské huha i totéž, lýkijské χugai totéž < *h₂ēuh₂o- (Kloekhorst 2008: 352–353). Tocharština B gen. sg. āwi, implikující nom. sg. āwe* „dědeček“ (Adams 2013: 61: *h₂euh₂o-). Prvotní význam indoevropského termínu příbuzenství *h₂euh₂o- byl pravděpodobně „dědeček z matčiny strany“. Jeho derivát *h₂euh₂io- mohl pravděpodobně označovat „matčina bratra“ i „vnuka“. 3.2. Pro druhý člen hypotetického kompozita existují dva kandidáti. 3.2.1. Jednu možnost představuje litevské slovo švašva „dcera; sestra“, pokud je lze odvodit z *švešva < *svešva < protobaltského *suéšruā a pokud původním významem bylo femininum k litevskému šešuras „tchán“ (srov. § 1.2, podle Karaliūnase 1999: 86–88). Pro hypotetické determinativní kompozitum lze navrhnout následující maximální rekonstrukci: *āu-sue̯sru̯iā *„tchyně náležející k domu dědečka z matčiny strany“. Lze očekávat, že toto komplexní kompozitum bylo zjednodušeno na *āu-sue̯sūi̯ā regresivní asimilací na *āusue̯sūi̯ā a haplologií na *āusūi̯ā, což vedlo ke skutečným formám: litevské uošvė, lotyšské uošė „tchyně, manželova matka“. Mužský protějšek by byl utvořen analogicky. 3.2.2. Alternativním kandidátem pro druhou složku by mohl být předchůdce lotyšského sie̯va „manželka“ (ME III 861; Karulis 1992: 179), odrážející baltskou protoformu *se̯iu̯ā s ohledem na vnější kognáty: germánské *xīwan- > gótské heiwa-frau̯ja „pán domu“, staroseverské pl. hȳ-býli „usedlost“, staroanglické adj. hīw-cund „domácí“, středohornoněmecké adj. hie̯ „člen domácnosti“; *xīwan- > starohornoněmecké hī(w)o „manžel“, vedle hī(w)a „manželka, uxor“, starosaské hīwa totéž; *xīwōnō > staroseverské pl. hjún, hjón „manželský pár, domácnost“, staroanglické pl. hīwan totéž, starosaské hī(w)un „manželský pár“, starý 4 vysoká němčina hūn, hī(w)ōn totéž atd. (Pokorny 1959: 540; EWAhd IV 1077–1082; Kroonen 2013: 227). Italické *keiui- > starolatinské ceivis [Zákony XII desek], latinské cīvis „občan“ [Plautus+], zatímco oské ceus totéž bylo pokládáno za latinskou výpůjčku (de Vaan 2008: 116). Indoárijské jazyky: védské adj. śéva- „milý, drahocenný“ a śévya- „milý (jako přítel)“, snad spojené s śivá- „příznivý, blahodárný, milostivý, nakloněný, laskavý, dobrotivý, přátelský, milý“ (EWAI II 654–655, 640). S ohledem na baltské *šei̯uā jako druhý člen hypotetického determinativního baltského kompozita *áu̯-šei̯ui̯ā „manželka náležející k domu dědečka z matčiny strany“ je nutné vysvětlit proces jeho zkrácení. Prvním krokem by byla monoftongizace diftongu *ei̯ > litevské a lotyšské ie → i. Má analogii v litevských číslovkách typu vienúolika „11“, dvýlika „12“, trýlika „13“, keturiolika „14“, penkiolika „15“. Zde druhá složka představuje nom.-ak. pl. lieká, utvořené z nom. sg. v litevském liẽkas „lichý, netvořící pár; zbývající, nadbytečný, neužitečný“, lotyšském liẽks „nepravdivý, falešný; další, náhradní (o kole, koni); bez páru, lichý; přesahující“ (Stang 1966: 188, 280; Smoczyński 2018: 696), vše od slovesa doloženého v litevském liẽku, lìkti „zůstat; opustit“, lotyšském lìeku, lìkt „nechat“ (viz Kümmel, LIV 2001 [1998]: 406–408: *leikᵘ-). V lotyštině je tato tendence doložena v některých nářečích: vin oproti viẽn „jen“ a viñpacmit oproti viẽņpadsmit „11“ nebo lils oproti liẽls „velký“ (Endzelin 1922: 98; ME II 470). Druhý krok by spočíval v synkopě nepřízvučného i, podobně jako u nářečních variant vienuól’ka, dvýl’ka nebo dvýlka, trýl’ka nebo trýlka (Smoczyński 2018: 704). Tentýž proces lze identifikovat ve vývoji spisovné litevštiny: kẽlnes f. pl. „kalhoty“, synkopovaná forma starolitevského kẽlinės, představující derivát se sufixem -in z kẽlis „koleno“ (tamtéž: 1566–1567). Podobně starolitevské vẽlinas „ďábel“ oproti pozdějšímu vél̃nas, dnes vél̃nias (tamtéž: 1629). 4. Závěr Výsledkem této studie je nová etymologie izolovaného východob­altského termínu příbuzenství zastoupeného litevským m. úošvis „tchán, manželův otec“, f. úošvė „tchyně, manželova matka“ a lotyšským m. uošis, f. uoše totéž. Nové řešení předpokládá východob­altskou inovaci, kterou by mělo být determinativní kompozitum skládající se ze dvou složek plus příslušného sufixu *-iio-/*-iā: (i) *áu-su̯sri̯ā *„tchyně náležející k domu dědečka z matčiny strany“ nebo (ii) *áu̯-šei̯ui̯ā „manželka náležející k domu dědečka z matčiny strany“. REFERENCES ALEW 2015: Alt­l­itau­tisches etymologisches Wörterbuch [Old Lithuanian Etymological Dictionary] 1: A–M, 2: N–Ž, 3: Verzeichnisse und Indices, unter der Leitung von W. Hock und der Mitarbeit von E. J. Buk­evičiūtė, Ch. Schiller, bearb. von R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill, D. S. Wodko, Hamburg: Verlag Baar. Bally Charles 1903: Contribution à la théorie du z voyelle [Contribution to the Theory of the Vowel z]. – Mémoires de la Société de Linguistique de Paris 12, 314–330. Buck Carl D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages: a contribution to the history of ideas, Chicago, London: University of Chicago Press. Charpentier Jarl 1909: Kleine Beiträge zur armenischen Wortkunde [Short Contributions to Armenian Vocabulary]. – Indogermanische Forschungen 25, 241–256. Čop Bojan 1974: Indouralica VIII. – Acta Linguistica Academiae Scientiarum Hungaricae 24, 87–116. 5 Delamarre Xavier 2018: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental [Dictionnaire de la langue gauloise. A linguistic approach to the Vieux-Celtique continental], 3e éd., Paris: Éditions Errance. Devoto Giacomo 1934–1935: Lietuvių uošvis, latv. uōsis [Lithuanian uošvis, Latvian uōsis]. – Studi Baltici 4, 58–64. EWAhd IV: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen [Etymological Dictionary of Old High German] 4: gâba – hylare, hrsg. von A. L. Lloyd, R. Lühr, Mitarbeit von G. Schuhmann, M. Kozianka, K. R. Purdy, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009. EWAhd VI: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen [Etymological Dictionary of Old High German] 6: māda – pūzza, hrsgg. von R. Lühr, erarb. von H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, L. Sturm, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2017. EWAhd VIII: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen [Etymological Dictionary of Old High German] 8: skebidīg – swummōd, hrsgg. von R. Lühr, erarb. von D. S. Wodtko (Arbeitsstellenleitung), H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2024. ESJS XV: Etymologický slovník jazyka staroslověnského [Etymological Dictionary of the Old Church Slavonic Language] 15, ed. by E. Havlová, A. Erhart, I. Janyšková, Praha, Brno: Academia; Tribun EU, 2010. ESJS XVII: Etymologický slovník jazyka staroslověnského [Etymological Dictionary of the Old Church Slavonic Language] 17, ed. by E. Havlová, A. Erhart, I. Janyšková, Praha, Brno: Academia; Tribun EU, 2016. EWAI II: Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen [Etymological Dictionary of Old Indo-Aryan] 2, Ivon M. Mayrhofer, Heidelberg: Carl Winter, 1995. GPC: Geiriadur Prifysgol Cymru. A Dictionary of the Welsh Language, Centre for Advanced Welsh & Celtic Studies. Internet Access: http://welsh-dictionary.ac.uk/gpc/gpc.html Jamison Stephanie W., Brereton Joel P., transl., 2014: The Rigveda. The Earliest Religious Poetry of India, Oxford: University Press. Karaliūnas Simas 1999: Dviejų retų žodžių etimologijos [Etymologies of Two Rare Words]. – Baltistica 34(1), 81–88. Karulis Konstantīns 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca [Latvian Etymology Dictionary] 2, Riga: Avots. Klingenschmitt Gerd 2008: Lit. uōvis [Lithuanian uōvis ‘father-in-law’]. – Baltistica 43(3), 405–430. Kloekhorst Alwin 2008: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill. Kroonen Guus 2013: Etymological Dictionary of Proto-Germanic, Leiden, Boston: Brill. Larsson Jenny H. 2002: Nominal Compounds in the Baltic Languages. – Transactions of the Philological Society 100(2), 203–231. LIV 2001 [1988]: Lexikon der indogermanischen Verben: Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen [Lexicon of the Indo-European Verbs: Roots and Their Primary Stem Formations], unter Leitung von H. Rix, bearb. von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, 2., verbesserte Aufl., Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert. 6 Martirosyan Hrach 2010: Etymological Dictionary of the Armenian Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill. Mažiulis Vytautas 2013: Prūsų kalbos etimologijos žodynas [Etymological Dictionary of Old Prussian], 2-asis patais. ir papild. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. ME II: Latviešu valodas vārdnīca. Lettisch-deutsches Wörterbuch [Latvian Language Dictionary. Latvian-German Dictionary] 2, K. Mühlenbach, ed. J. Endzelīns, Rīga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond, 1925–1927. ME III: Latviešu valodas vārdnīca. Lettisch-deutsches Wörterbuch [Latvian Language Dictionary] 3, K. Mühlenbach, ed. J. Endzelīns, Rīga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond, 1927–1929. ME IV: Latviešu valodas vārdnīca. Lettisch-deutsches Wörterbuch [Latvian Language Dictionary] 4, K. Mühlenbach, ed. J. Endzelīns, Rīga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond, 1929–1932. Muller Frederik 1925: Altitalisches Wörterbuch [Old Italian Dictionary], Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. MW: A Sanskrit-English Dictionary, M. Monier-Williams, Delhi: Motilal Banarsidass, 1899. NIL: Nomina im Indogermanischen Lexikon [Nouns in the Indo-European Lexicon], von D. S. Wodtko, B. Irslinger, C. Schneider, Heidelberg: Carl Winter, 2008. Olsen Birgit A. 1999: The Noun in Biblical Armenian Origin and Word-Formation – with special emphasis on the Indo-European heritage, Berlin, New York: de Gruyter Mouton. Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch [Indo-European Etymological Dictionary], Bern, München: Francke. Smoczyński Wojciech 2018: Lithuanian Etymological Dictionary, ed. by A. Holvoet, S. Young with the assist. of W. Browne, Berlin: Peter Lang. Stang Christian S. 1966: Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen [Comparative Grammar of the Baltic Languages], Oslo, Bergen, Tromsø: Universitetsforlaget. Szemerényi Oswalt J. 1977: Studies in the Kinship Terminology of the Indo-European Languages: With Special Reference to Indian, Iranian, Greek, and Latin, Téhéran, Liège Leiden: Bibliothèque Pahlavi: Brill. UEW I: Uralisches etymologisches Wörterbuch [Uralic Etymological Dictionary] 1: tör(e)dék, von K. Rédei, C. Sándor, I. Erdélyi, E. Vértes, Budapest: Akadémiai Kiadó, 1986. de Vaan Michiel 2008: Etymological Dictionary of Latin and the Other Italic Languages, Leiden, Boston: Brill. Vaillant André 1958: Grammaire comparée des langues slaves 2: Morphologie, 2e Partie: Flexion pronominale [Comparative Grammar of the Slavic Languages 2: Morphology, 2ⁿᵈ Part: Inflection Pronominale], Lyon: IAC. Walde Alois, Hofmann Johann B. 1954: Lateinisches etymologisches Wörterbuch [Latin Etymological Dictionary] 2: M–Z, Heidelberg: Carl Winter. Zubatý Josef 1891: Zum baltischen ŭ [To the Baltic ŭ]. – Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen 18, 241–266. 7