Petr WOHLMUTH (ed.), Vojáci věčné války. Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin, Praha 2024

152 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2025 „ľudová“, silno politizovaná anapriek jej miestu vkomunistickom režime paradoxne sociálne menej rešpektovaná. Práve sledovanie postupných premien vytvárajú otom, ako sa menili nielen formálne inštitúcie, ale aj neformálne praktiky, ktoré definovali každodenné fungovanie armády. Práci sa metodologicky precízne azároveň prístupne podarilo vo svojom výklade premostiť medzery medzi inštitucionálnymi dejinami československej brannej moci ajej každodennou sociálnou realitou. Občasné zjednodušenia adrobné chyby zásadne neovplyvňujú jej silné miesta, snáď sa jej dá ešte vyčítať isté slabiny vredakcii českého prekladu, keď aj francúzštinu neovládajúcemu čitateľovi sa vnucuje pocit, že niektoré nuansy neprežili preklad českých aslovenských prameňov do francúzštiny aspäť. Čechoslováci ve válce však sú dielom, ktoré nielenže rozširuje naše chápanie vojenských transformácií vturbulentnom období 20.storočia, ale aj otvára nové perspektívy pre ďalší výskum adiskusiu okultúrnych dejinách armády. Michal Cáp Petr WOHLMUTH (ed.), Vojáci věčné války. Militární reenactment včeských zemích mezi historickou rekonstrukcí anevyřízenými účty dějin, Praha, Karolinum, 2024, 491 s., ISBN 978-80-246-5997-8 Čtenáře se zájmem odějiny ve veřejném prostoru mohla vposlední době zaujmout knižní novinka, jež se věnuje militárnímu reenactmentu. Autoři se inspirovali interdisciplinárními reenactment studies aaplikovali výzkumné přístupy rozvinuté vprogramových syntézách1 tohoto mladého oboru na české prostředí. Poměrně objemná kniha (491 stran) se vjednotlivých kapitolách zaměřila na klíčové trendy včeském militárním reenactmentu. Editor ahlavní autor práce, Petr Wohlmuth, se věnuje reenactmentu wehrmachtu azbraní SS, dále „indiánským válkám“ vseverní Americe vletech 1757–1763 atéž aktivitám zaměřeným na habsburskou armádu vpevnostním městě Terezín. Lenka Hadarová nahlíží téma zperspektivy genderové teorie azkoumá ženské aktérky reenactmentu husitských válek, třicetileté adruhé světové války. Přemysl Vacek se věnuje aktivitám reenactorů raného středověku. Jiří Hlaváček sleduje „mírový“ reenactment Československé lidové armády ašířeji zkoumá roli zbraní vtěchto praktikách. Hlavní zdroj pro výzkum soudobého českého reenactmentu představuje 87 rozhovorů sjeho aktéry aaktérkami. Autorský tým pořídil tyto rozhovory metodou orální historie vletech 2022 až 2024. Autoři produktivně pracují smetodologickými inspiracemi zreenactment studies. Využívají především koncepty autenticity, produkce historického významu, historické subjektivity, nostalgie či imerzivity aperformativity (potažmo hry). Tyto konceptuální perspektivy se funkčně propojují shlavními výzkumnými otázkami, které si kolektivní monografie klade: Co to znamená být dnes vojenským reenacto1 Vanessa AGNEW— Jonathan LAMB— Juliane TOMANN (edd.), The Routledge Handbook of Reenactment Studies, New York 2020; Vanessa AGNEW— Juliane TOMANN— Sabine STACH (edd.), Reenactment Case Studies. Global Perspectives on Experiential History, New York 2022. OPEN ACCESS KaMIL čInÁTL 153 rem? Jak reenactoři rozumějí sami sobě vdějinách aza koho se pokládají? Vjakém smyslu jsou jejich performance reprezentativní? Jaký historický význam svým působením produkují? Na jaké tradice navazují, jakým předsudkům naopak čelí?2 Užité koncepty jsou funkčně využity při interpretaci těchto problémů. Dílčí výzkumy zaměřené na konkrétní projevy reenactmentu zastřešuje Petr Wohlmuth vobecněji pojatých kapitolách, kde se snaží okomplexnější uchopení tématu. Prostřednictvím ideálních typů vymezuje čtyři základní praxe reenactmentu, které odlišuje především na základě různých způsobů, jak aktéři subjektivně vnímali produkci historického významu ajak praktikovali autenticitu.3 Jako první vymezuje konfirmační typ, který je založen na „potvrzování aopětovné artikulaci nějaké obhájené aprosazené interpretace dějin“.4 Tyto akce mají často veřejnou komemorační rovinu ajsou konsenzuálně přijímány (autor uvádí jako příklad reenactmenty československých legií či prusko-rakouské války 1866). Právě pro svou vazbu na oficiální politiku dějin zůstal tento typ na okraji badatelského zájmu autorského týmu. Vcentru pozornosti byl naopak restorativně reinterpretační typ, vjehož rámci se reenactoři (explicitně či implicitně) snaží onápravu historických křivd— doboví aktéři událostí jsou neprávem zapomenuti či zobrazeni zkresleně. Takové akce se zaměřují na obtížná aspolečensky kontroverzní témata, jako je příkladně reenactment estonských vojáků SS, kteří byli ve středních Čechách popraveni na konci války. Jako třetí typ Petr Wohlmuth vymezuje reenactment imaginativně herní, který primárně necílí na produkci historického významu, ale jde vněm spíše ozábavu, životní styl, přátelství avolnočasové aktivity. Aktéři často unikají před problémy současného světa do divoké přírody. Ke znovu zpřítomňované historii přistupují snostalgií akladou důraz na tělesný prožitek aautenticitu. Tomuto typu odpovídají neveřejné akce zaměřené na sedmiletou válku vseverní Americe, na nichž se podílejí čeští reenactoři skotského horalského pluku aindiánského kmene Abenaki. Ideální typizaci uzavírá spíše vzácný reenactment konfrontančně-emancipační. Vychází zjednoho zvýše vymezených typů, ale připojuje kněmu navíc ještě aktivistická témata, vnichž se odrážejí problémy současné společnosti. Vknize jej zastupují ženské skupiny, které do praxe reenactmentu vnášejí feministickou agendu. Obdobným způsobem Petr Wohlmuth vymezuje též ideální typy reenactorů. Narátoři výzkumu se dle něj pohybují na škále mezi dvěma póly, jež představují typy „badatele“ a„advokáta-stěžovatele“.5 Badatelé se orientují vhistoriografii daného období či tématu apokoušejí se pomocí reenactmentu dále obohatit naše poznání minulosti. Na druhém pólu jsou advokáti-stěžovatelé, kteří dle Wohlmutha dějiny prezentují ve vztahu knějaké ideologii či jako nostalgický únik před současným světem. Výzkum reenactmentu založený na pozorování arozhovorech saktéry přináší řadu dalších zajímavých zjištění, která čtenáři rozšíří představu otomto fenoménu. 2 Petr WOHLMUTH (ed.), Vojáci věčné války. Militární reenactment včeských zemích mezi historickou rekonstrukcí anevyřízenými účty dějin, Praha 2024, s.15, 41n. 3 Tamtéž, s.425–428. 4 Tamtéž, s.426. 5 Tamtéž. s.24. Kamil činátl OPEN ACCESS 154 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2025 Zaujmout mohou jak obecnější závěry, tak zcela detailní postřehy ilustrující praxi reenactmentu. Zajímavé je kupříkladu obecnější zjištění ovztahu mezi veřejným asoukromým formátem akcí. Většina narátorů preferuje soukromé akce bez publika, neboť zúčastněným zprostředkují autentičtější prožitek znovu zpřítomňované minulosti. Veřejné akce jsou spojeny soficiální politikou paměti, komercializací asdiváky, což subjektivní prožitek oslabuje. Narátoři se obdobných akcí často účastní zpragmatických důvodů, třeba aby získali prostředky na finančně náročný koníček. Zajímavé otázky generují idílčí postřehy. Jednou znich je role moderních technologií vreenactmentu. Jedněm umožňují, aby cíleně zaznamenali znovu zpřítomněný historický příběh apřispěli tak knápravě křivd (jako vpřípadě filmu Legion 1945 pořízeného reenactory estonských SS). Druzí naopak technologie vnímají jako jednoznačně rušivý prvek. Pořizování selfies adalších záznamů narušuje autenticitu prožitku.6 Zohledníme-li navíc možnosti dronových záznamů či konkurenci virtuální reality, ukazuje se, že technologie vnášejí do reenactmentu dynamické napětí arozpory. Kniha ovšem podněcuje iřadu kritických otázek. Několik znich se na závěr recenze pokusím rozvinout. Tázání příkladně vzbuzuje vazba na orální historii, jež je opakovaně zdůrazňována apodpořena ikapitolou ojejím „postpozitivistickém paradigmatu“.7 Můžeme ale rozhovory se současnými aktéry reenactmentu vymezit jako historické či historiografické? Nemají takové přístupy blíže ksociální či kulturní antropologii? Působí překvapivě, že součástí knihy je až programově pojatý text, vněmž Petr Wohlmuth shrnuje metodologické proměny orální historie, hlásí se kpřístupům Alessandra Portelliho aLuisy Passerini avymezuje se vůči vČesku hegemonní praxi oboru, již reprezentuje Třetí strana trojúhelníku Miroslava Vaňka aPavla Mückeho.8 Osobně vnímám jako daleko podstatnější metodologickou vazbu na reenactment studies, jež prostřednictvím výše dotčených konceptů prostupují rozhovory aurčují výzkumná tázání týmu. Pokud tým usiloval oprogramovou aplikaci orální historie vportelliovském stylu, měl si zvolit více historické téma, než jakým je současný reenactment, který de facto postrádá referenční historickou událost. Další otázky vzbuzuje naopak slabá vazba výzkumu na dějiny ve veřejném prostoru (public history) amemory studies, do jejichž konceptuálního rámce téma reenactmentu zapadá jako konkrétní paměťová praxe. Výraz „paměť“ se vpráci sice objevuje, ale chybí zde konceptualizace avazby na základní literaturu. Souvislost paměti areenactmentu lze přitom přesvědčivě doložit přímo vreferenční syntéze The Routledge Handbook of Reenactment Studies— vtiráži jsou mezi klíčovými slovy právě memory studies apublic history. Petr Wohlmuth hned vúvodu práce sice odkazuje na pojem „symbolických center“ Miloše Havelky,9 aniž by však objasnil jeho vztah ke globálně užívanému pojmu „míst paměti“ Pierra Nory, kněmuž se opakovaně vztahuje idotčená syntéza. Důkladnější ukotvení vtéto oblasti by práci prospělo, neboť 6 Tamtéž, s.298. 7 Tamtéž, s.50–84. 8 Miroslav VANĚK— Pavel MÜCKE, Třetí strana trojúhelníku. Teorie apraxe orální historie, Praha 2022 (třetí vydání, poprvé 2011). 9 Miloš HAVELKA, Dějiny asmysl. Obsahy, akcenty aposuny „české otázky“ 1895–1989, Praha 2001, s.14–18. OPEN ACCESS MICHaL PaJER 155 autorský tým by mohl velmi zajímavé závěry výzkumu zasadit do širšího kontextu debat osoudobé paměti. Další otázky vzbuzuje aplikace genderu ve dvou kapitolách Lenky Hadarové zaměřených na ženy vreenactmentu. Autorka se inspirovala pracemi orální historičky Lynn Abrams ajejím konceptem feminografie.10 Abrams zkoumá, jak se vpříbězích žen odrážejí genderové normy, zajímá ji schopnost narátorek reflektovat apřípadně kritizovat jejich vlastní životní rozhodnutí. Lenka Hadarová tyto inspirace produktivně aplikuje na rozhovory saktérkami reenactmentu. Při četbě však postupně vyvstává otázka, nakolik jsou zrovna praxe reenactmentu reprezentativní pro obdobně pojatý výzkum mocenských, politických či etických rozměrů genderu. Přece jen se jedná ovolnočasovou aktivitu— hru, která navíc (idle závěrů autorského týmu) často nabízí únik před problémy všední každodennosti. Zkoumané aktivity jsou navíc specificky genderované vazbou na militární témata. Neměl by se tedy obdobně ukotvený výzkum zaměřit spíše na sociální praxe, které formují genderové normy vživotě „mimo hru“, například zkoumat postavení historiček voborových institucích? Autorka nicméně nabízí celou řadu zajímavých postřehů, jež ilustrují performování subjektivních identit vrámci reenactmentu. Když však jednu zkapitol uzavírá tezí, že převlékání žen za muže dává vojenskému reenactmentu subverzivní potenciál narušovat tradiční patriarchální struktury agenderové normy, nevyznívá to pro mě příliš přesvědčivě.11 Vojáci věčné války nabízejí nejen pestrý vhled do dosud neprozkoumaných praktik českého reenactmentu, ale vzbuzují iotázky atak to má uinspirativních knih být. Mohl bych pokračovat výčtem dalších zajímavých postřehů, například oroli filmů jako je Poslední mohykán (1992, režie Michael Mann) nebo knih jako Nebeští jezdci (1964) Filipa Jánského při zrodu zájmu oreenactment, či otom, jak může experimentování sraně středověkými materiály anástroji přispět kprohloubení poznání tohoto období. To by ale recenzi neúměrně protáhlo. Raději doporučím, abyste si knihu sami přečetli. Jistě vní najdete nečekaná témata, která vás zaujmou, asnad iporozumíte tomu, proč se někteří znás převlékají za vojáky. Kamil Činátl Libor DENK— Barbora DIETRICHOVÁ— Vojtěch KESSLER (edd.), Šťastné aveselé. České Vánoce ve vzpomínkách pamětníků, Praha, Historický ústav AV ČR, 2024, 420s., ISBN 978-80-7286-431-7 Příhodně před Vánoci roku 2024 se na pultech knihkupectví objevila monografie snázvem Šťastné aveselé. České Vánoce ve vzpomínkách pamětníků zpera Libora Denka, Barbory Dietrichové aVojtěcha Kesslera. Za vydáním této knihy stojí Historický ústav AVČR, pro nějž je to již čtvrtý svazek ediční řady „Dějiny všedního dne“. Jak název 10 Lynn ABRAMS, Heroes of Their Own Life Stories. Narrating the Female Self in the Feminist Age, Cultural and Social History 16, 2019, č.2, s.205–224. 11 P.WOHLMUTH (ed.), Vojáci věčné války, s.188. Michal Pajer OPEN ACCESS