Rituál, vzpomínka a druhý život v dějinách

Editorial Rituál, vzpomínka adruhý život vdějinách Vojtěch Kessler Rituály avzpomínkové praktiky představují klíčové způsoby, jak společnosti (ijednotlivci) formují svou identitu, komunikují hodnoty nebo se vyrovnávají sdějinnými zvraty. Zároveň však dějiny těchto aktů nekončí jejich okamžitým provedením. „Druhý život“ událostí, postav či tradic, jejich reinterpretace aznovuobjevování, ukazuje na to, jak minulost dále žije ve vzpomínkách, kulturních vzorcích či politických narativech. Pro mnohé laiky, ale bohužel iprofesionální historiky je premisa, že paměť není jen uchováváním minulosti, ale ijejím neustálým přepisováním, stále dráždivá amnohdy těžce přijatelná. Totéž lze říci odalších fenoménech zmíněných vnázvu tématu, tj.rituálu a„druhém životě“. Rituál tak analogicky není pouze formálním opakováním, ale je bezesporu také aktuálním prostředkem utváření významu. A„druhý život“ dějin pak není statickým pozůstatkem, nýbrž aktivní ačasto konfliktní přítomností minulosti vsoučasné kultuře. Tematické číslo Historie— Otázky— Problémy 1/2025 se snaží uchopit právě tyto jevy— pohyblivou povahu vzpomínky, proměnlivou funkci rituálu amnohovrstevnatý „život po životě“ historických událostí, osobností či kulturních forem. Jednotlivé příspěvky se zaměřují na výše zmíněné fenomény zrůzných perspektiv: od analýzy konkrétních rituálů apaměťových praktik až po reflexi, jak historické narativy asymboly získávají nový význam vodlišných historických, politických asociálních kontextech. Jak ukázali například Paul Connerton nebo Aleida Assmannová, rituály apaměťové praktiky představují kulturní technologie, jejichž prostřednictvím se formuje kolektivní identita ahistorické vědomí. Tyto praktiky mají zároveň stabilizační itransformativní funkci— reprodukují ustálené významy, ale zároveň umožňují jejich reinterpretaci. Paměť tak není něčím, co se uchovává vpasivní podobě, ale aktivním mechanismem sociální orientace. Paměť je živá: neustále aktualizovaná, vyjednávaná aněkdy inásilně vynucovaná. Rituály nejsou pouhou repetitivní rutinou, ale dynamickým rámcem, vněmž se minulost zpřítomňuje avpisuje do těla společnosti. Právě tuto dynamiku ilustrují texty zařazené do tohoto čísla— ukazují, že paměť není především objekt, ale proces, jehož logika podléhá kulturním ipolitickým proměnám. PAMĚŤ, POLITIKA AVEŘEJNÝ PROSTOR VE VĚKU DIGITÁLNÍ RADIKALIZACE Několik příspěvků tohoto čísla se soustředí na otázku, jak se mění paměťové praktiky ve věku digitálních médií aobčanského aktivismu. Příspěvek Ivana Kafky zkoumá diskurzivní konstrukci Milady Horákové vjejích vlastních textech zlet 1945–1948. Namísto známého obrazu „svědomí národa“ amučednice nastoluje obraz političky OPEN ACCESS 6 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2025 hluboce zakořeněné vdiskurzech své doby— včetně prvků, které jsou vpozdějším paměťovém kánonu marginalizovány. Horáková zde není jen ikonou, ale aktérkou skonkrétními strategiemi, argumenty adobovým horizontem očekávání. Dle Kafky by tak bylo vhodnější nahlížet na Horákovou jako na pragmatickou političku, která aktivně vstupovala do dobových diskurzů, spíše než jako na nositelku abstraktních ideálů amorální ikonu, jak ji začala vnímat česká společnost po roce 1989. Zvláštní pozornost si také zaslouží autorova analýza toho, jakým způsobem byly některé aspekty Milady Horákové paměťově „vyretušovány“, zejména její levicově-demokratická orientace či vztah kotázce národnostních menšin. Text tak nejen přispívá kbio - grafickému výzkumu, ale také ukazuje, jak se historické osobnosti proměňují ve funkci paměťových symbolů. Text Štěpána Rybáka analyzuje, jak ruská agrese proti Ukrajině proměnila českou liberální paměť okupace zroku 1968. Na základě konceptů „radikální války“ a„afektivní minulosti“ ukazuje, že se paměť stává nástrojem přítomného boje, vněmž se obrazy minulosti apřítomnosti slévají do jednoho emocionálně nabitého rámce. Autor přitom tematizuje iproměnu samotné „ekologie paměti“— tedy prostředí, ve kterém se paměť tvoří, koluje ainstitucionalizuje. Tato perspektiva má zásadní význam nejen pro porozumění současné české společnosti, ale ipro obecné uvažování oroli historika vpodmínkách tzv.„prezentismu“, kdy je minulost podrobována bezprostředním nárokům aktuálních diskurzů. Příspěvek Filipa Lišky obrací pozornost kfenoménu historických „eventů“ jako formě občanského aktivismu aveřejného připomínání. Na základě rozhovorů sjejich tvůrci ukazuje, jak se historická paměť dnes nejen inscenuje, ale iprodukuje vduchu marketingové estetiky amediální přítomnosti. „Eventy“ se zde stávají nástrojem aktivního občanského vyjádření, ale zároveň iformou kulturní produkce, která podléhá dynamice popkultury. Vtomto světle se paměť jeví jako hybridní fenomén— oscilující mezi pietou abrandingem. DRUHÉ ŽIVOTY VE FILMU AVÝUCE ANEB MEDIACE MINULOSTI Kritickému pohledu na mediální reprezentace minulosti se věnují itexty Vojtěcha Kuny aZdislavy Šimkové. Vojtěch Kuna na příkladu postavy Viléma Slavaty zChlumu aKošumberka zkoumá, jak film vytváří „druhý život“ historické osobnosti skrze rétorické figury aestetické strategie. Nejde jen opřesnost, ale oto, jaké narativní aideologické funkce historické postavy ve filmu plní. Film se tak stává nástrojem kulturního překladu, který významně ovlivňuje, jak je minulost vnímána širší veřejností. Zdislava Šimková se zaměřuje na využívání populárního pořadu Slavné dny ve školní výuce. Ukazuje, že audiovizuální ztvárnění dějin mají silný formativní účinek na historické vědomí, ale zároveň vyvolávají otázky ohledně kritického myšlení, zdrojování abadatelského přístupu. Její empirická sonda mezi učiteli dějepisu potvrzuje, že ityto zdánlivě nenápadné formáty spoluurčují paměťovou krajinu mladé generace. OPEN ACCESS VOJTěCH KESSLER 7 HLEDÁNÍ DUŠE JAKO PAMĚŤOVÉ GESTO AJEJÍ PETRIFIKACE VKAMENI Jiný typ paměťového zkoumání nabízí text Marie Michlové, který se věnuje debatám onesmrtelnosti duše vBritánii první poloviny 19.století. Vkulturním kontextu, vněmž se střetávají věda, náboženství aumění, se pojem duše stává zrcadlem pro proměny kolektivních hodnot, představ otranscendenci aontologické nejistoty. Tento přístup ukazuje, že paměť nemusí být jen reflexí konkrétních událostí, ale ihlubších kulturních konstant akrizí smyslu. Text zaujme imetodologicky— propojuje dějiny mentalit, kulturní antropologii adiskurzivní analýzu. Ve výkladu Marie Michlové se paměť neukazuje jen jako výsledek institucionalizovaného výběru, ale jako kulturní prožitek napětí mezi tradicí ainovací. Velkou výzvou by bylo rozšíření záběru na komparativní analýzu sjinými geografickými oblastmi. Jak autorka správně podotýká, bylo by také podnětné věnovat větší pozornost postojům nižších společenských vrstev, jejichž osobní pramenné materiály jsou často fragmentární aobtížně dostupné. Pokročilejší digitalizace archivních fondů spolu svyužitím metod umělé inteligence může vbudoucnu nabídnout nové možnosti, jak tuto výzkumnou mezeru překlenout. Téma (ne)smrtelnosti duše tak představuje cenný výchozí bod pro hlubší porozumění širším intelektuálním akulturním proměnám, knimž vBritánii první poloviny 19.století docházelo. Posledním příspěvkem čísla je studie Evy Jarošové. Autorka se zabývá světskými figurálními náhrobky zejména vPraze vletech 1500–1650 jako jedinečnými památkami na pomezí umění, rituálu avizuální komunikace. Prostřednictvím detailní ikonografické analýzy ukazuje, jak raně novověká sepulkrální kultura formovala obraz zesnulých mužů, žen idětí ajak tyto památky zprostředkovávaly „druhý život“ skrze kolektivní paměť areprezentaci ctností irodové legitimity. Práce podtrhuje význam náhrobků jako médií trvalé přítomnosti avizuálního zpřítomnění nepřítomného, která překračovala eschatologický rámec avstupovala do kulturního prostoru každodenního vnímání. ODPOVĚDNOST HISTORIKA? Texty vtomto čísle spojuje vědomí, že minulost není neutrální. Je vyprávěna, inscenována, interpretována— ačasto také instrumentalizována. Úlohou historika pak není jen rekonstrukce, ale ireflexe. Nejen popis, ale také kritické zkoumání způsobů, jakými minulost žije vpřítomnosti. Rituál, vzpomínka adruhý život vdějinách nejsou pouze výzkumné kategorie. Jsou výzvou. Vybízejí nás ktomu, abychom nevnímali dějiny jako mrtvé záznamy, ale jako živé, často sporné aneklidné procesy. Doufáme, že příspěvky vtomto čísle ktakovému pohledu přispějí— aže přispějí také kúvaze otom, jakou roli vtomto procesu hraje historik jako aktivní tvůrce kulturní paměti. OPEN ACCESS