Sto dvacet let od narození Óndry Łysohorského

Sto dvacet let od narození Óndry Łysohorského ON THE 120TH ANNIVERSARY OF ÓNDRA ŁYSOHORSKY grażyna Balowska Letos uplyne 120 let od narození regionálního lašského básníka aaktivisty Óndry Łysohorského (vlastním jménem Ervín Goj), který spatřil světlo světa 6.června r.1905. ve Frýdku. Narodil se jako deváté dítě do dělnické rodiny horníka Josefa Goje atkadleny Aloisie roz. Palikové. Prvním jazykem, rodinnou mluvou, Ervína Goje bylo místní lašské nářečí. Básník si od dětství pamatoval truchlivé slezské písně, které zpívala jeho matka při různých každodenních činnostech, ačasto onich později mluvil při autorských setkáních arozhovorech. Vrodině Gojových se ale mluvilo iněmecky ačesky. Dá se říci, že jazyková situace vrodině byla odrazem multietnického, mnohojazyčného amultikulturního charakteru jeho tehdejšího rodného Frýdku. Ervín, stejně jako další členové rodiny Gojových, mluvil se svými sousedy jazykem, kterým ho oslovovali, tedy buď německy, polsky, nebo lašsky, protože mezi známé jeho rodiny patřili: učitelka němčiny Lehnertová, Němec Ripka— majitel železářství, Polák Gładysz— pekař, Polák Staś— hutník, lašský truhlář Skotnica, lašský perníkář Hesek (Karel Bogar, Několik poznámek kživotní filozofii Óndry Łysohorského, 1992; srov.Grażyna Balowska, Laski mikrojęzyk literacki wkontekście społecznym ikulturowym, 2013). Jako dítě navštěvoval nejprve německou obecnou školu apak německé gymnázium. Krátce byl také studentem českého gymnázia vMístku, kde byl učiteli ostrakizován především pro špatnou znalost češtiny. Vdůsledku toho ho rodiče přeložili na německé gymnázium. Vroce 1924 složil maturitu také na německém gymnáziu vOstravě anásledně promoval na německé univerzitě vPraze azískal doktorát. Budoucí básník si tuto životní cestu zvolil hlavně kvůli své matce. Dlužno dodat, že jazyková otázka byla vrodině Gojových stále živá, abyla dokonce ipříčinou konfliktů. Matka se totiž domnívala, že společenský vývoj, který pro své děti chtěla, byl vté době možný pouze prostřednictvím německého jazyka, atak se při sčítání lidu vroce 1920 rozhodla spolu se svým synem adcerami pro němčinu jako národní jazyk, zatímco otec pro češtinu. Navzdory vzdělání vněmčině budoucí básník více než dva roky po ukončení studia nenašel uplatnění. Poté nějakou dobu studoval slavistiku na Karlově univerzitě vPraze apak strávil několik měsíců na stipendiu na univerzitě vŘímě ana Sorbonně. Vroce 1930 odešel na Slovensko azačal zde působit jako učitel na střední škole vKremnici apoté na německém gymnáziu vBratislavě. Vletech 1935–1936 krátce působil na německém dívčím gymnáziu vOstravě, pak se vrátil na Slovensko, na gymnázium vTrnavě (1936–1937) apoté znovu do Bratislavy (1938–1939). Bylo to bouřlivé historické období, těsně před vypuknutím druhé světové války, aproto Ervín Goj kvůli svým antifašistickým postojům byl včervenci 1939 propuštěn zpráce. Atak se rozhodl emigrovat. Chtěl jet do Anglie pomocí britského velvyslanectví ve Varšavě. Bohužel mu ale útok nacistického Německa na Polsko vzáří 1939 zabránil vodchodu. Jako občan Československa zdržující se vPolsku dostal rozkaz přiOPEN ACCESS 60 NOVÁ ČEŠTINA DOMA A VE SVĚTĚ 1/2025 pojit se kčeskoslovenské vojenské jednotce pod velením Ludvíka Svobody, se kterou se dostal do SSSR abyl zde internován. Díky znalosti několika jazyků byl přeložen do Moskvy, kde začal působit na vyšší pedagogické škole. Jako učitel cizích jazyků (hlavně němčiny ačeštiny) po celou válku působil vSSSR (Moskva, Taškent). Po skončení války se vroce 1946 vrátil na Slovensko. Kvůli dřívějším konfliktům spředstaviteli československé komunistické emigrace zobdobí pobytu vSSSR (zejména se Zdeňkem Nejedlým) však čelil ostrakizaci. Nakonec byl přijat jako učitel německého jazyka avedl gymnaziální kursy němčiny pro učitelky mateřských škol. Poválečný život pro něj byl těžký hlavně kvůli nepříznivému přístupu vlády kbásníkovi samotnému ajeho idejím. Tato situace způsobila nervové zhroucení aléčbu, po které již do zaměstnání nenastoupil. Věnoval se výhradně literatuře, ato ive výrazně omezené míře. Ervín Goj zemřel vBratislavě 19.prosince 1989 ve věku 84 let. Byl jedinečnou osobností, formovanou multikulturalismem amultietnicitou regionu, jehož dětství amládí prošlo vobdobí velké hospodářské krize 30.let ajehož dospělost vletech 2. světové války aobdobí poválečném. Jak po letech vzpomínal vrozhovoru pro tisk, přes vzdělání, kterého se mu vněmčině dostalo, se neztotožňoval sněmeckou kulturou, ale neztotožňoval se ani spolskou ani českou kulturou, které se vjeho rodné zemi prolínaly, nepociťoval ani příslušnost kžádné ztěchto tří národnostních skupin (Trpím za plamen svých zpěvů, Mladý svět 1968). Jako vzdělaný, citlivý atalentovaný člověk se cítil odcizen, apřiklonil se ke své rodné mluvě, tedy klašskému nářečí, ato nářečí hornoostravickému. Na tomto základě se pokusil sjednotit rysy lašských nářečí avytvořil laščinu— svůj vlastní jazyk, který podle něj byl samostatným, nářečně různorodým systémem, odlišným od sousedních jazyků: češtiny, slovenštiny apolštiny. Pro Ervína Goje se tento jazyk stal faktorem etnického sebeurčení, neboť básník vtéto souvislosti hlásal teorii onárodnostní svébytnosti mluvčích lašských nářečí, které nazýval Lachové. Pro zdůraznění silného spojení srodnou zemí ajejími obyvateli ajako protest proti převládajícím nespravedlivým společenským strukturám přijal umělecký pseudonym Óndra Łysohorsky, čímž na jedné straně odkazoval na Ondraše— slezského lidového hrdinu, obránce místního lidu, který v18.století vedl ozbrojené povstání beskydských sedláků proti německým baronům, na druhé straně ktoponymu Łysa Góra, označujícím kopec, na jehož úpatí Ervín Goj prožil dětství. Óndra Łysohorsky debutoval poměrně pozdě, vroce 1934, tedy ve věku téměř 30let, svazkem lašských básní Spiwajuco piaść. Hned orok později vyšel další svazek Hłos hrudy (1935) apoté také Wybrane wérše (1936). Jednalo se především oangažované, revoluční básně, navazující na tradice proletářské poezie, ale také obásně jemné, intimní. Díla kladně hodnotili František X.Šalda aJosef Hora, kteří vnich spatřovali podobnosti spoezií Petra Bezruče. Ozývaly se však isilné opoziční hlasy vsouvislosti sjazykovou podobou děl abásníkem hlásaným pojetím lašského národa. Především byly zdůrazněny nacionalistické aseparatistické tendence jeho poezie (Zdeněk Vavřík, Vojtěch Martínek). Přesto Óndra Łysohorsky usiloval orozvoj své myšlenky aregionální kultury avytvořil skupinu Lašsko perspektywa, sdružující regionální umělce aspisovatele. Vypuknutí druhé světové války však jejich činnost přerušilo. Óndra Łysohorsky zůstal věrný svému jazyku iběhem druhé světové války avbásnické tvorbě vlaštině pokračoval vexilu vSSSR. Významnou roli vté době sehrály především překlady do ruštiny, zejména jeho antifašistických děl, nejčastěji podle OPEN ACCESS grAżYNA BALOwSKA 61 filologických překladů Niny Sokolové, vpodání mj.Borise Pasternaka, Mariny Cvetajevé aAnny Achmatové. Básně Óndry Łysohorského se vpoválečném období těšily velké oblibě, zejména vEvropě. VČeské republice vyšel výběr Aj lašske řéky płynu do mořa (1958), po němž následoval ičeský překlad Jediný pohár (1964; Erich Sojka, Josef Rumel). Byly také přeloženy, mimo jiné do slovenštiny (Štefánia Pártošová, Ľubomír Feldek), angličtiny (Ewald Osers), němčiny (Rudolf Fuchs) afrancouzštiny (Pierr Garnier). VČesku dílo Óndry Łysohorského propagoval na přelomu století Jiří Marvan, který jeho kompletní dílo editoval spolu sPavlem Ganem apublikoval snázvem Lašsko poezyja (1988), pak iBard swojeho ludu / Euro-lašsky poeta Óndra Łysohorsky (2009). Koncept lašského jazyka Óndry Łysohorského dnes představuje jedinečný jazykový akulturní fenomén ajeho život ačinnost jsou mimořádně zajímavým fenoménem také zhlediska identity aspolečensko-historického hlediska. OPEN ACCESS