Ba y Unswo h a his o ie, z níž se nic nepoučíme
Ladisla Nagy
(Jihočeská uni e zi a Českých Budějo icích)
Ba y Unswo h nepochybně pa ří k nej ýznamnějším předs a i elům his o ické
p ózy anglické li e a uře posledních d ou dekád. A p á ě om o období zažil his-
o ický omán enesanci — od někdejšího odmí ání padesá ých a šedesá ých le ech,
kdy ě šina spiso a elů pociťo ala nu nos yjadřo a se k ak uálním společenským
p oblémům a změnám b i ské společnos i, s al se nyní his o ický omán žán em
éměř p i ilego aným.1
POČÁTKY
I když je dnes Ba y Unswo h myslích č enářů pe ně zako en jako au o his o ic-
kých p óz, k omu o žán u hledal ces u pomalu a možná, jak už o bý á, k němu došel
ochu náhodou. Po s udiích na manches e ské uni e si ě, k e á dokončil oce 1951,
se s ejně jako mnozí b i š í au oři, například John Fowles, ydal do s ě a. Asi ok se
ži il jako uči el anglič iny e F ancii, šedesá ých le ech zamířil dál do S ředozemí,
konk é ně do Řecka a Tu ecka, kde yučo ala anglič inu na uni e zi ách A hénách
a Is anbulu. Zkušenos z poby u A hénách později zp aco al e d uhém ománu
Řeko é p o o mají slo o (The G eeks Ha e a Wo d Fo I , 1966). S jis ým zjednoduše-
ním lze říci, že p á ě poby e S ředozemí dodal Unswo ho i inspi aci a ma e iál
k jeho his o ickým ománům, k e é se elmi čas o do ýkají kolapsu elkých s á ních
celků: Osmanská říše ománech Pascaliho os o (Pascali’s Island, 1980), Vz ek supa
(The Rage o he Vul u e, 1982), sicilské k álo s í Roge a II. ománu Tanečnice (The
Ruby in He Na el, 2006).
Při om zpočá ku nic nenas ědčo alo, že se z Unswo he s ane specialis a na his-
o ické omány. Jeho p ní p ózy se nesou e s ylu, k e ý lze jen s ěží nějak zařadi .
Unswo h ozhodně nepřebí á poe iku „ ozhně aných mladých mužů“ a dalších au-
o ů padesá ých a počá ku šedesá ých le . Poe ika šedního dne mu je cizí, s ejně jako
p oblémy ehdejší Anglie. Téma a, k e á ho oslo ují, jsou nadčaso á, přede ším ho
láká exo ika. V om se ochu podobá Law enci Du ello i, s nímž ho pojí i ži o ní
zkušenos — oba s á ili značnou čás s ého ži o a e S ředomoří. Rozchod s dobo-
1 Viz např. Bya 2000, s. 9–35; B ad o d 2007, s. 81–100.
OPEN ACCESS
156 SVĚT LITERATURY 52
ou poe ikou je nejlépe pa ný aném ománu Sk ýš (The Hide) z oku 1970. Pokud
u ážíme, že značná čás b i ské ománo é p odukce od polo iny padesá ých do p ní
polo iny sedmdesá ých le řeší dilema popsané Da idem Lodgem knize Romanopisec
na křižo a ce, o iž zda psá expe imen álně a pok ačo a no á o ském díle Joyce
a dalších (například B. S. Johnson), anebo zda pok ačo a předmode nis ické adici
a psá íceméně adiční yp á ění, popřípadě společenský omán (sem lze zařadi
jak Rozhně ané mladé muže, ak například An honyho Powella s jeho ozsáhlou,
d anác is azko ou ságou Tanec na hudbu času). Ta o d uhá skupina šak ani zdaleka
není homogenní: za ímco příslušníci s a ší gene ace jako zmíněný Powell či E elyn
Waugh, případně Some se Maugham, pods a ě zas á ají řídní a hodno o ý sys ém
edwa diánské Anglie, no í au oři jako Amis či Waine přicházejí se s ejně p onika-
ými sociologickými sondami, o šem jejich zaměření je na ýsos k i ické. Na ozdíl
od s ých předchůdců si nemyslí, že en o řád je neměnný, konečný a dokonce snad
sp a edli ý. Jsou k němu nejen k i ič í, oni jím a jeho hodno ami zcela upřímně po-
h dají. Dokazují, že s é li e á ní předchůdce mohou po azi na jejich poli, že jsou s o
psá s hující p ózy, k e é č enáře oslo í a — p os řednic ím sa i y — i přes ědčí.
Expe imen ální p oud om o spo u o hodno y s ojí ochu mimo, a o zejména
p o s é eli ářské zaměření. O ehabili aci na a i ního expe imen u se pokusil John
Fowles e F ancouzo ě milence — a o kniha je dnes pokládána za jakýsi „milník“ ( e-
dle na a i ního expe imen u ehabili uje i dlouho opo ho aný his o ický omán),
nicméně jak sp á ně podo ýká Richa d B ad o d, „měla by bý za milník pokládána
zejména p o izolo anos up os řed bele ie, jež byla s ále přede ším konze a i ní,
a o jak s ou o mou, ak e e enčním ámcem“.
Ba yho Unswo he nepochybně zaujal John Fowles zejména ehabili ací his o ic-
kého žán u, a šak současná dilema a — ať už na a i is ická či sociálně-k i ická —
jako by od samého počá ku s ála na ok aji jeho zájmu. Sk ýš je sice zasazena do pří-
omnos i, a šak má oli pouhé kulisy, os a ně jako později u Unswo he olik á .
Řečeno jinými slo y a přesněji, omán by se klidně mohl odeh á a na konci 19. s ole í
(s ou poe ikou k dekaden ní li e a uře odkazuje), s ejně jako sedmdesá ých le ech
20. s ole í. Z no ějších na a i ních expe imen ů si Unswo h ypůjčuje echniku
d ou yp a ěčů a jejich p os řednic ím nám nabízí pohled na elice z láš ní, s ále
ý azně řídně ozdělený s ě . Simon, jeden z yp a ěčů, obý á se s ou ses ou chá -
ající šlech ické sídlo, jehož elkou chloubou bý al ozlehlý pa k. Ten je eď zane-
dbaný a působí elmi špa ně na ná š ě y, k e é dědička a maji elka pans í z e na
p a idelné dýchánky. S ejně nepa řičným dojmem šak působí její podi ínský b a ,
k e ý ádoby znešenou společnos u áží s ými ípky. P o o se maji elka pans í
odhodlá á k azan nímu k oku: najmou zah adníka a b a o i dá lhů u, aby si našel
jiné bydlení a dům opus il.
Se zah adníkem s upuje do h y d uhý yp a ěč, Josh, chlapec z p os ředí, k e é
nemůže bý odlišnější. Za ímco Simon a jeho ses a jsou zosobněním adice — již
jejich případě zosobňuje šlech ické sídlo — Josh je předs a i elem ěch, k eří žád-
nou adici nemají, pobudů, nomádů. Je o chlapec bez odiny a jako ako ý se pa-
ologicky upne na pří ele z předchozího zaměs nání na pouťo é a akci, zlo ěs ně
působícího Mo ime a. Josh není jen zda ný zah adník, ale éž elmi zda ný řezbář.
Jeho osobnos se ak yznačuje z láš ní ozpolcenos í — na jedné s aně nap os á
psychologická ne y o nanos a mís y až úchylná zá islos na s ém zo u Mo i-
LADISLAV NAGY 157
me o i; na s aně d uhé ob o ský ci a možná i jakási umělecká su e eni a. Ale Josh
zdaleka není om o osamocený, d uhý yp a ěč, Simon, je jeho pendan em. Sice
pocházejí z ůzného p os ředí, ledasčem si jsou šak podobní. I Simon pí jis ými
psychopa ologickými ysy a i on dokáže elmi umně sk ý a s é nadání: pod os u
pa ku y ořil důmyslný laby in , k e ý mu umožňuje nepozo o aně se přesou a
mezi ůznými body p os o u, z nichž se mu naský á pohled na okolní dění. Je o o-
chu pa adox: Simono a ses a Aud ey hledá zah adníka, při om nejlepším zah adní-
kem je její las ní b a , o šem jeho poje í dokonalé zah ady je elmi odlišné. Za ímco
Aud ey chce, aby zah ada ep ezen o ala a byla přehledná, Simon chce ako ou za-
h adu, k e á bude nap os o nepřehledná a k e á bude jen jeho. Jeho oyeu s í je
celku neškodné a zpočá ku se ani nezaměřuje na konk é ní objek y či ak y. Je p os ě
a jednoduše posedlý ouhou bý ne iděn a idě . Dosud se mu o úspěšně dařilo, nic-
méně příchod no ého zah adníka jeho s ě oh ožuje.
Tako é jsou ýchozí p emisy Unswo ho a ománu. Na nich ozeh á á pozo u-
hodnou h u, na jejímž konci se omán obloukem ací na s ůj počá ek. Přes d ama-
ické událos i, jichž jsme s ědky a jejichž líčení je nám pozo uhodně předkládáno
z pe spek i y d ou ne úplně no málních yp a ěčů, se změnilo jen elmi málo —
edy s ýjimkou oho, že ě šina pos a knihy z a ila s ou pů odní ne innos .
Abych se ale á il k omu, co bylo řečeno ýše. Ve Sk ýši Unswo ho i sku ečně
nejde o o řeši nějaké ak uální p oblémy; dokonce by se dalo říci, že omán se ode-
h á á jakémsi bezčasí. Pů od jedno li ých pos a sice h aje oli, nicméně pouze
do é mí y, že u čuje jejich pů odní pozici e hře. Na nic jiného li nemá a o nějaké
sociální změně, jež by se ománu odeh á ala, anebo snad na ni apelo ala, nemůže
bý ani řeč. Sk ýš je ak íc než cokoli jiného s ylis ickou medi ací o ouze (jakkoli
se a o p oje uje) a ne innos i. Dlužno doda , že Ba y Unswo h je již na počá ku
s é li e á ní d áhy značně pesimis ický. Knihou p olíná skepse ůči k ali ám lidské
po ahy a yznění ománu na ozuje silnou domněnku, že lidský úděl je pods a ě
agický, neboť se nese e znamení deziluze a nu né z á y ne innos i.
S ejné yznění lze čís i o něco pozdějším ománu Moonc anke ů da (Moon-
c anke ’s Gi ) z oku 1973. Oním „da em“ z i ulu je elice pe e zní dá ek, k e ý
jedna z hla ních pos a , uči el iloso ie Moonc anke , dá s ému silně ěřícímu s u-
den o i. Pe e zní p o o, že jde z á ňuje ukřižo ání, o šem pos a a Ježíše na kříži je
y a o aná z mle ého masa obaleného gázou. Maso se samozřejmě po ch ilce začne
kazi a obje í se něm če i. Mladý s uden je da em — anebo spíše p os ou sku eč-
nos í, že mu espek o aný uči el něco ako ého dal — silně o řesen, což je jedním
z hla ních ak o ů, k e ý u něj ede k pochybnos em o dosud pe né náboženské íře
a zh oucení někdejšího dě ského s ě a plného jis o . Těmi dalšími jsou kompliko aná
si uace odině a obje las ní sexuali y. My p o agonis u Fa nabyho po ká áme
o dese ile í později, kdy je s ále nucen se k omu o da u ace a pokouše se ozluš-
i jeho ýznam. To se mezi ím Moonc anke s al elmi známou eřejnou pe sonou,
pojal za milenku Mi andu, někdejší blízkou Fa nabyho pří elkyni z onoho osudo ého
lé a, kdy skončilo jeho dě s í. Moonc anke o o jednání mu e zpě ném pohledu při-
jde jako z áceně ypočí a é. Viděl d a mladé ne inné lidi a ozhodl se učini še, aby
je o ne innos přip a il. „Je slabá říkal si. Nechá se o li ni a yuží . Moonc anke
ní musel idě někoho, kdo je předu čený k omu s á se obě í. Na azi na d a ako é
lidi jako Mi anda a já! A ak mladé. V něco ako ého nemohl ani dou a . Je z láš ní, že
158 SVĚT LITERATURY 52
má las ní zkušenos z oho lé a se nesla e znamení os oucí síly a jis o y, po žádné
ako é slabos i ani s opa. Ale Moonc anke o iděl,“2 zpomíná Fa naby, když něm
zklíčí podezření, že do ěci se z láš ním da em byla zaple ena i Mi anda. Nakonec
přemýšlí, že p á ě Mi andiny p s y uhně ly pos a ičku K is a, p o ože p á ě její spo-
luúčas na celé ěci posky o ala Moonc anke o i z láš ní po ěšení.
Moonc anke podle Fa nabyho Mi andu zneužil, nejp e ím, že ji zaple l do
s ého plánu, později i sexuálně, když ji pojal za milenku. „Moonc anke , muž dlouhé,
houže na é pamě i, opečo á ané ouhy. Plných pě le d žel pamě i, že Mi anda je
poddajná, ucho á al zpomínku na o, jaký na ni udělal dojem,“3 u ažuje Fa naby,
když se s Mi andou a Moonc anke em se ká á Is anbulu. Moonc anke sem přijel
přednáše , ale namís o oho důsledku dlouhole é zá islos i na alkoholu kolabuje,
k čemuž přispěla i z á a Mi andy, na níž se s al íceméně zá islý. Fa naby mu slibuje,
že mu pomůže Mi andu nají , nicméně jeho hla ním mo i em je nají odpo ěď na
o ázku, p oč mu Moonc anke kdysi dal záhadný da a p oč, anebo zda byla součás í
oho o plánu Mi anda. Román končí o e řeně, p o ože Fa naby se jasné odpo ědi
nedočká. „Říkal, že o není zd a é p o chlapce ého ěku bý akhle…,“ říká mu Mi-
anda, na což on eaguje: „Zd a é? Kdo je zd a ý?“4
Moonc anke je e iden ně manipulá o , jenž je čas o sobecký a sleduje las ní zá-
jmy (což se nej íce p oje uje na jeho milos né a an ýře s Mi andou), na s aně d uhé
je o o šem cha isma ická, záhadná pos a a a ani Fa naby, byť mís y hoří ůči s ému
někdejšímu uči eli upřímnou nená is í, se nemůže spokoji s odpo ědí, že Moonc an-
ke mu ch ěl pouze ublíži . Jednal snad Moonc anke z nějaké yšší pohnu ky, k e á
Fa nabymu, ale i nám č enářům zůs ane sk y a? Vycí il snad, že jeho žák již nepa ří
do bezpečného s ě a dě s í a ch ěl, aby přechod do nejis é dospělos i byl co nej ych-
lejší? Konec zůs á á o e řený, Fa naby ani my č enáři se jasnou odpo ěď nedoz íme,
ale řeba p á ě ohle je součás í Unswo ho a sdělení. Os a ně s ejně o e řený je
i konec Sk ýše. O e řený, leč zdaleka ne op imis ický — zazní á zde jakási skepse, či
snad po ědomí o agickém údělu člo ěka, jímž je z a i někdejší ne innos a skonči
pochybnos ech a deziluzích. Unswo ho i h dino é — a nepla í o ůbec jen o jeho
p ních knihách — se nes á ají obě í náhod, nýb ž podléhají u či ému uni e zál-
nímu agickému zo ci.
Pokud má Ba y Unswo h e s ých nehis o ických p ózách k někomu z b i ských
au o ů d uhé polo iny 20. s ole í blízko, pak je o přede ším Law ence Du ell. Pojí ho
s ním nejen podobná ži o ní zkušenos le s á ených e S ředomoří, ale i od aži os
od soudobé b i ské li e á ní p odukce, obdi ke s ředomořské a o ien ální k ajině
(u obou se p oje uje zejména pozo uhodnými popisy účinků s ě la) a neposlední
řadě i ono z láš ní agicky-skep ické poje í lidských dějin a člo ěka. Za ímco Roz-
hně aní mladí muži mohli ješ ě ěři , že k i ikou společnos i se něco změní, Du ell
s Unswo hem jsou naladěni mnohem blíže La kino ě sla né básni To o nechť je e š.
U obou en skep ický pohled oří základ jejich poje í dějin člo ěka; oba nímají dě-
jiny jako scénu, na níž se ůzných kulisách odeh á á en ýž agický příběh: p o o
Du ello ě A ignonském k in e u z ácejí pos a y s ou iden i u a s á ají se jen íce
2 Unswo h 1973, s. 240.
3 Tam éž, s. 243.
4 Tam éž s. 271.
LADISLAV NAGY 159
či méně nahodilým shlukem a ibu ů a las nos í, k e é posléze žijí samos a ným
ži o em a přecházejí na další nosi ele jiných časo ých obdobích, p o o Unswo h
píše sko o s ejný příběh o z adě, cham i os i a zákeřnos i, lhos ejno zda se odeh á á
na o okářské lodi (Pos á ný hlad) nebo na aně s ředo ěké Sicílii (Tanečnice).
BARRY UNSWORTH A HISTORICKÝ ROMÁN
V kon ex u Unswo ho y o by a zhledem k ýše naznačenému hla nímu ema ic-
kému zájmu au o a bylo elmi šťas né ozhodnu í ob á i se k his o ickému ománu.
Tím ůbec p ním byl jeho případě Pascaliho os o oce 1980. S ojí za připomenu í,
že o bylo už době, kdy his o ický omán p ošel značnou enesancí. Od Fowleso y
F ancouzo y milenky uplynulo přes dese le , mezi ím yšly ýbo né Fa ello y his o-
ické omány Nepokoje, Obléhání K išnapu u a Singapu ské se ření. V émže oce jako
Pascaliho os o se obje ily monumen ální Dě i půlnoci Salmana Rushdieho, ýznačné
au o o ým poje ím dějin jako palimpses u. His o ický omán se dos á á do popředí
li e á ně k i ického zájmu. „Od sedmdesá ých le získal his o ický omán s a us, jenž
ješ ě pře yšuje en, k e ý měl 19. s ole í a jehož součás í je ans o mace za edených
kon encí. Fowleso a F ancouzo a milenka y ořila p ecedens p o elkou čás his o-
ické bele ie následujících dese ile ích.“5 B ad o d idí nás upu his o ického o-
mánu jakýsi p o iklad pos mode nis ických, expe imen álních endencí současné
p óze. „Vzkříšení his o ického ománu po oce 1970 předs a uje elice zajíma ý kodi-
cil k napě í mezi ealismem a pos mode nismem hla ním p oudu b i ské p ózy. Až
na několik ýjimek — hla ně Ack oyda — his o ická p óza zcela neapologe icky a ma-
nipula i ně yuží ala kon encí ealismu. Byly použí ány šechny s anda dní mecha-
nismy mimésis a au en ičnos i a namís o oho, abychom na s ánkách knih nachá-
zeli ikcionalizo ané e ze sebe samých a s ých s e níků, je nám nabízeno z ušení
sledo a minulos , jako kdyby nám ces o ání čase dalo možnos sledo a ji jejích
přes ědči ých de ailech. Ono lehce chlípné z ušení ědě oho olik o souk omých
ži o ech a myšlenkách olika lidí, k e é ždy bylo součás í a ak i i y klasických ea-
lis ických ex ů, bylo nyní ozšířeno ak, že jsme součás í s o nání — mo álního, e ic-
kého a kul u ního — mezi naší a jejich časo ou zónou.“6 No ý his o ický omán, říká e
s ém ýkladu Richa d B ad o d, našel elká in elek uální éma a zejména pos mo-
de ním odmí ání „ elkých příběhů“, za něž jsou dosazo ány příběhy „malé“, ma gina-
lizo ané, zapomenu é. Au oři no ého his o ického ománu se episují do dějin a jejich
díla ezonují s módními k i ickými a eo e ickými smě y mode ního myšlení. Podle
Lindy Hu cheono é, au o ky li ného spisu Poe ika pos mode nismu,7 his o iog a ická
me a ikce ací his o ii na její sp á né mís o, o iž do samého s dce omanopisco y
p áce. Hu cheono á no é his o ické omány í á, neboť podle ní zpochybňují předpo-
klady žán u samo ného, k e ý ychází z os íceneckého dědic í a his o ismu 19. s ole í.
Ba y Unswo h, ač od počá ku osmdesá ých le e ablo án jako au o přede ším
his o ických ománů, za jeden z nichž získal oce 1992 Booke o u cenu, jako by
5 B ad o d 2007, s. 82.
6 Tam éž, s. 99.
7 Hu cheon 1988.

160 SVĚT LITERATURY 52
s ál mimo en o hla ní p oud. I když č enářská obliba jeho děl má nepochybně co do
činění s lnou obno eného zájmu o his o ii, k i ická diskuse díla obchází. Jen namá -
kou: zmiňo aný Richa d B ad o d ho knize, jež si klade za cíl předs a i současný
b i ský omán, nezmiňuje ani jednou, s ejně ak o něm mlčí Ma iadele Bocca dio á
e specializo ané monog a ii Současný b i ský his o ický omán, ep ezen ace, ná od,
impé ium. Jsou o samozřejmě jen d a příklady, ale jsou ledasčem ýmlu né. Un-
swo h o iž jen ob ížně zapadá do nějakého eo e ického ámce, ať už jde o lyo a -
do ský konec „ elkého yp á ění“, či o his o ický e izionismus. Nikoli, jak bylo
řečeno ýše, his o ii použí á jako kulisu, na níž ozeh á á s á d ama a a jedno li é
his o ické epochy olí dle sdělení, o něž ománu usiluje. P o s ůj komen ář k souži í
ůzných nábožens í případně olí aně s ředo ěkou Sicílii, p o es p o i kon lik u
I áku zase zob azí na příkladě souboje o území někdejší Mezopo ámie po p ní
s ě o é álce. A p o ilus aci lidské hamižnos i a ouhy po s ále ě ším boha s í olí
období, kdy cholí obchod s o oky.
To samozřejmě neznamená, že by y o kulisy byly libo olně zaměni elné. Naopak
jsou pečli ě oleny se zře elem k au o o u sdělení; řečeno jinými slo y: jejich ýznam
je pouze d uho ný, neboť nejsou nic jiného než kulisy, k e é mají podpoři au o o o
sdělení, ať už je o moc umění sdělo a p a du (Kdo zabil Tomáše Wellse, Kamenná ma-
dona), lidská ouha po moci a boha s í (Pos á ný hlad, K ali a milos i, Tanečnice nebo
Země záz aků). Asi je řeba doda , že ani při líčení dobo ých eálií se Ba y Unswo h
nebál yuží s ou imaginaci: známa je episoda, kdy jakéhosi odbo níka na s ředo ěké
di adlo zaujal jeden de ail, he ecké ges o knize Kdo zabil Tomáše Wellse, a p o ože mu
en o de ail byl zcela neznámý a nemohl do dohleda dos upné li e a uře, ob á il se
na spiso a ele. Ten mu od ě il, že si o p os ě ymyslel.8 To samozřejmě nemění nic
na om, že s pomocí dobře olených ak ů dokáže sk ěle y áře iluzi his o ického
p os ředí i a mos é u ehdejší společnos i.
Jedním z ako ých ýbo ně z olených de ailů je eologický a gumen , že i y nej-
méně ýznamné událos i edou nakonec k ěm nejzá ažnějším,9 na němž s ojí o-
mán, anebo spíše no ela Kdo zabil Tomáše Wellse. Vše začíná ú ěkem mladého mnicha
z kláš e a, pok ačuje cizoložs ím, při němž je přis ižen, přichází o plášť, uchyluje
se do lesa, s ře á á se se skupinou po ulných he ců a zaujímá mís o jednoho z nich,
k e ý p á ě zemřel. Děj pak pok ačuje s malými pe ipe iemi až do okamžiku, kdy se
skupina he ců, ces ující ke s ému šlech ickému och ánci do Du hamu, dos ane do i-
nančních po íží — po zaplacení pohřbu zemřelého kolegy jim nezbý á na ces u. P á ě
ehdy šak dos ane edoucí soubo u sku ku pře a ný nápad, aby se namís o ob yk-
lých mo ali (jež jejich podání u amního publika neměly příliš úspěchu) pokusili
d ama icky z á ni aždu malého chlapce, jehož m ola byla k á ce před jejich pří-
chodem nalezena: „Lé a už u ažuji o om, že bychom mohli děla h y z příběhů, k e é
se odeh á ají našich ži o ech. Věřím, že akhle budou znika h y budoucnos i.“
Pů odní inscenace é o aždy s a í na obecně přijímaném podezření, že ažedkyní
je hluchoněmá dí ka a dů odem aždy inanční obnos, k e ý má chlapec při sobě.
8 Viz The Wall S ee Jou nal, 18. če na 2012. [online]. [ci . 20. 8. 2015]. h p://online.wsj.com/
news/a icles/SB10001424052702303734204577466801039528644.
9 Occamů a gumen Unswo h e lek uje slo y: „Toho dne mě hlad při edl k cizoložs í
a k ůli cizoložs í jsem přišel o s ůj plášť.“
LADISLAV NAGY 161
Nicméně posléze se celá kauza no ně zkomplikuje, neboť jak se he ci snaží las ními
silami dob a ak ů, s á ají se las ně de ek i y a přicházejí na ozpo y, ne ušené
sou islos i a nakonec docházejí k úplně jiné in e p e aci zločinu. V d uhé e zi h y
nakonec z aždy ob iní mís ního mnicha a po é, co je p ůběhu h y en o mnich
nalezen oběšen se spou anýma ukama, i šlech ice sídlícího h adě nad esnicí. Před
zlobou h adního pána je zach ání až in e ence ne snad zcela sp a edli ého, ale oz-
hodně p agma ického soudce, jenž s upuje na scénu jako deus ex machina.
To o je šak pouze jeden aspek knihy. Tím dalším je o ázka umění a jeho schop-
nos i zob azo a s a s ě a — zde Unswo h zcela zje ně na azuje na s ůj dří ější
omán Kamenná madona.10 Dokáže h a sku ečně pos ihnou , co se s alo Tomáši Well-
so i? A jakém smyslu je h a „p a di á“? Unswo ho a kniha je plná o ázek podob-
ného ypu, kdy se es e ické ohledy (insceno a působi é předs a ení) mísí s e ickými
(zachy i , jak o bylo, espek i e ukáza na iníka). K omu na íc přis upují pochyb-
nos i s ědomí u samo ného yp a ěče, k e ý si yčí á, že up chl z kláš e a. Nako-
nec ale inscenace h y pozměňuje i jeho, přiklání se k ži o u he ce a odmí á nabídku
soudce, že se za něj přimlu í u jeho ducho ních nadřízených.
Hla ní h dina se ak přiklání k umění, k e é má podle něho schopnos ypo ída
p a du. Inscenace h y ze sku ečného ži o a p o něj znamenala jis ou p oměnu. A ne-
jenom p o něho. Unswo h hezky ukazuje ozdíl, s jakým jsou d ě e ze s ejné h y
insceno ány. V é p ní ycházejí he ci z oho, co se doslechli, a jejich ýkon je p ů-
mě ný; d uhé e zi s a í na s ém „de ek i ním“ pá ání, jsou hnáni ouhou dob a
se p a dy a jejich he ecký ýkon je ješ ě lepší. P o agonis a říká: „V éhle hře neexis-
uje žádná obecná shoda. Tenhle příběh nám nedal Bůh, neodhalil nám jeho ýznam.
Takže las ně žádný ýznam nemá, je o jen sm . He ci jsou jako os a ní lidé, musí
p aco a s ýznamem, k e ý jim dal Bůh, nemohou si ymýšle ýznamy las ní,
neb o je kacířs í, zd oj šeho našeho ápení, dů od, p oč naši odiče byli yhnáni
z áje.“ Umění — ať už h a om o případě nebo skulp u a Kamenné madoně — ne-
může p omlou a o ýznamu nebo p a dě doslo ně, může jen naznačo a , yje o a
sk y é sou islos i. Vlas ně plní jakousi he me ickou oli: yje uje a zá o eň sk ý á,
je neus álém z ahu s di ákem/č enářem, bez jehož účas i není yje ení ýznamu
možné. Es e ika a e ika ak nejsou om o poje í odděleny, nýb ž jdou uku uce.
V Kamenné madoně a o z láš ní komunikace mezi uměleckým dílem a di ákem
přek ačuje s ale í. Děj ománu je zasazen do Bená ek, kam přijíždí ne inný anglický
es au á o (anglickému č enáři se jis ě yba í, jakým způsobem se zlo ěs nou au ou
měs a na kanálech p aco al Ian McEwan no ele Cizí pohos ins í) a začíná p aco a
na soše, k e á ho okamži ě okouzlí s ým z láš ním ajems ím. K němu díky au o o i
nakonec máme blíže my č enáři: doz ídáme se, že socha znikla kdysi e s ředo ěku
a že sochaři p o pos a u madony seděla p os i u ka, s níž měl pomě . Tu o p os i-
u ku později najdou m ou a z její aždy je ob iněn p á ě sochař. Ten e ězení
dos á á papí a pe o, aby sepsal s é doznání. V domnění, že o o doznání má bý do u-
čeno jeho pa ono i příslušníku bená ského pa icijského odu, píše upřímnou e zi
10 Ten se odeh á á na řech časo ých o inách: e s ředo ěku, os ícens í a současnos i,
přičemž pojí kem je socha kamenné madony, jež slouží zá o eň i jako odí ko k objasnění
de ek i ní záple ky. Řečeno zjednodušeně: umění, je-li mu nasloucháno pozo ně, dokáže
és k odhalení a p a dě.
162 SVĚT LITERATURY 52
událos í předcházejících dí čině sm i. Píše o s ých počá ečních ozpacích nad ím,
že mu modelem p o madonu sedí p á ě a o dí ka, k e á je jakož o modelka nap os o
dokonalá, neboť je z yklá p aco a se s ým ělem ak, jak si přejí její zákazníci. Ta o
p o ní pochybnos ho později začne z ušo a , inspi uje ho k p áci a ýsledkem
je k ásná skulp u a. K á ce před sm í na pop a iš i je sochař e ězení na š í en
šlech icem jménem Fo na ini. Ten se sochaři ysmí á, neboť o on byl příjemcem
onoho upřímného yznání, nikoli sochařů pa on. Nebohému sochaři yje uje, že
o on dí ku ze žá li os i zabil, že o on zosno al sochařo o ob inění a odsouzení a že
na do šení s é poms y zařídí, aby se socha madony na kos el nedos ala.
Jenže umělecké dílo už žije s ým ži o em a ý azně zasáhne do ži o a lidí úplně
jiných dobách — ždy s sebou nese cosi z nešťas ného a agického osudu s ého
ů ce i jeho modelu. To pla í o bená ském Casano o i 18. s ole í, sepisujícího s é
šokující pamě i, ak p o zmíněného anglického es au á o a Simona Raikese, jenž se
zamiluje do uh anči é Chia y, ženy mís ního sochaře Li so a a ženy, jež má blízko ke
zlo ěs ně působícímu gale is o i La ime o i. Následuje de ek i ní záple ka, k e ou
se nakonec podaří ozluš i Raikeso i p á ě díky p os řednic ím s ého „č ení“ ma-
dony — na íc edle záple ky nahlédne i do emné minulos i za ou o sochou.
Dalším silným mo i em Unswo ho y p ózy je lidská při ozenos . Nejsilněji za-
zní á dip ychu Pos á ný hlad a K ali a milos i, ale s jis ou modi ikací jej najdeme
u oho o au o a éměř šude. Pos a y ěch o knih jako by byly — neod ola elně, a-
álně, od samého počá ku s é pozemské pou i — uza řeny do zača o aného k uhu
z ady, ls i, úskoků a zákeřnos í. A čas o dokonce i y pos a y, k e é bychom snad byli
pokušení níma jako h diny, se záhy ukáží jako ana ici, p o adní jedinci, k eří ne-
mají sebemenší souci se s ými bližními a k eří jsou p o dosažení s ého cíle ocho ni
obě o a cokoli a kohokoli — o je případ admi ála Nelsona, jak jej Unswo h podá á
knize Jak jsme přišli o Nelsona (Losing Nelson).
Soukolí osudu je nemilos dné. T agédie, jak dí Geo ge S eine , je mode nímu
ěku zapo ězena: akže co zbý á? Jen deziluze? Anebo snad sa i a s nějakým slabým,
neu či ým náznakem, zách ě em naděje? I u Unswo h nabízí, o šem není snadné se
k ní dob a . Jinými slo y, není snadné nahlédnou , že o, co se je í jako řád, a co by snad
mělo obsaho a jis ou zá uku oho, že sp a edlnos i konečně bude učiněno zados , ů-
bec není samozřejmé, že o každou ako ou ěc je řeba bojo a . A pokud se už něco ako-
ého nahlédnou podaří, není ůbec snadné ne ezigno a . Ona jsou o iž ůzná soukolí
osudu: jsou ako á, k e á člo ěka semelou, než se s ačí ozkouka , o šem i ako á, k e á
si ocho ně ymýšlíme, abychom jimi omlu ili s á selhání. Ta h anice je elice enká,
Unswo h o í, a p á ě na ni s a í s é pos a y. Č eme jejich příběhy a musíme je soudi .
Tex si o o doslo a říká, ybízí nás k omu, o šem zá o eň nám jasně říká, že jakmile
soudíme y o pos a y, soudíme i sebe. A o není úplně ados né zjiš ění.
Nelicho i ý ob az lidské při ozenos i jako by u Unswo he k ys alizo al dlouho,
pa ně již od ománu Moonc anke ů da , ale zcela jis ě od Pos á ného hladu. P o zne-
šenos zde příliš mís a nezbý á, a pokud ji někdo p oje í, ob ykle jej mašiné ie osudu
nemilos dně semele. Hamižnos , ouha po moci, penězích, ženách, slá ě… o je hnací
mo o oněch dějin, k nimž se s ako ou de ó nos í ob acíme, hledáme nich inspi aci
p o současnos a ne idíme, že něco je špa ně od začá ku… anebo alespoň od u či ého
bodu. Quod ab ini io i iosum es , ac a empo is con alesce e no po es , jak říkali s aří
La iníci, neboli co je špa né počá ku, nesp a í se p ůběhu času. Zd áháme se é o
LADISLAV NAGY 163
moud os i ěři , odmí áme ji s ím, že je snad možné nap a i nějaké kři dy, o šem
dějiny nás zno u a zno u us ědčují z omylu. Nejde o iž o dějiny, ale o nás — Unswo h
e s ých ománech nadmí u přes ědči ě dokazuje, že p oblém ne k í — jak se domní-
ají naši ak moudří poli ologo é a lidé, k eří si udělali ži nos z oho, že komen ují
šechny a še — nějakém poli ickém uspořádání nebo snad nábožens í, ale že en
nej ě ší p oblém spočí á nás samých, lidech, k eří ani zdaleka nejsou od při oze-
nos i dobří, ale k eří naopak od při ozenos i mají sklon in iko a , podléha nej ůzněj-
ším s odům a yuží a ke s é ýhodě jakoukoli příleži os , byť o je na úko d uhých.
Asi nejlépe zachy il Unswo h u o ouhu po moci a penězích ománu Pos á ný
hlad. Ten je — zjednodušeně řečeno — příběhem z osko ání. D a p o agonis é o-
mánu, mladý kupec a olnomyšlenkářský lékař (mimochodem pos a a nap os o ne-
ě ohodná a anach onis ická, jako ys řižená z Rousseaua), y ážejí každý z jiných
mo i ů na ces u s o okářskou lodí — a oba d a jsou nakonec semle i mašiné ií, k e é
nedokážou zdo o a . Smu ný je zejména osud lékaře, k e ý ěří, že se mu podaří
z os obozených o oků y oři společnos , jež bude čis ší, sp a edli ější a p os á
z ahů, k e é ungují e společnos i o okářské. Jeho omyl jej šak nakonec s ojí ži-
o — jakmile se o iž skupina bý alých o oků us a í jako komuni a, záhy zde za-
čnou pano a z ahy úplně s ejné, jaké pano aly Anglii. Pos a y jsou nuceny čeli
silám, k e é jsou silnější než ony a k e é zdaleka nejsou s ázány s jednou konk é ní
společnos í, nýb ž jdou mnohem hlouběji do lidské při ozenos i. To má jeden pří-
jemný důsledek — och aňuje o au o a před jakýmkoli mo alizo áním. H dino é pří-
běhu o iž ne olí mezi d ěma sadami hodno , z nichž jedna je dob á a d uhá špa ná.
Volí, aniž by přesně ěděli co. Jsou čas o zmí áni, dělají k oky do my, zno u a zno u
na ážejí a jedinou nadějí je jim o, že do budoucna budou s é k oky oli obezře -
něji — pokud je edy emno a nepohl í.
Podobná d ojice jako Pos á ném hladu se obje uje i knize Tanečnice (The Ruby in
He Na el). Ona a ali a je zde ješ ě palči ější o o, že za ímco Pos á ný hlad byl si uo-
án do aného no o ěku, jehož hodno y sice s ále yzná áme, nicméně jehož něk e é
aspek y (p á ě o okářs í) jsou p o nás dnes nap os o nepřija elné, Tanečnice se ode-
h á á na Sicílii za lády no manských k álů, edy období, k e é bychom ak ádi
nímali jako áj na zemi, jako mí o ou a plodnou koexis enci hned několika kul u
a nábožens í. Přes o od p ní s ánky knihy se do mysli nucuje před ucha, že ba -
baři jsou za b anami — om o případě dokonce již u ni ř b an, p o ože za No many,
k eří na Sicílii ládnou a s ačili se „nakazi “ o ien ální zdělanos í a kul u ou, přichá-
zejí další, k eří nemají ambice kul u ní, nýb ž mocenské a k jejich usku ečnění ne-
áhají yuží kul u ních ozdílů. Thu s an, jinak čes ný a upřímný hoch, p o ázený
auma em ze z á y jinošských ideálů, se dos á á do soukolí, jemuž e s é nai i ě
nedokáže uniknou , ošálen se dopouš í z ady, ale pak p ochází ka a zí. Jeho uči el
Júsu ibn Mansú je mlýnskými kameny semle — na ozdíl od lékaře Pa ise z Po-
s á ného hladu šak neočeká al, že by mu mohl uniknou . Ví, že s ě je ako ý, jaký
je, a že žádné znešené řeči o nábožens í nebo kul uře z něj neudělají mís o lepší.
S é dílo Ba y Unswo h za šil symbolicky pok ačo áním Pos á ného hladu. Kniha
K ali a milos i (The Quali y o Me cy) yšla oce 2011, edy ok před au o o ou sm í.
Odeh á á se na d ou mís ech, Londýně a ho nické esničce nedaleko spiso a elo a
odného Du hamu, a sleduje osudy ěch, k eří přežili Pos á ný hlad: na jedné s aně je
o E asmus Kemp, syn někdejšího maji ele o okářské lodi, k e ý se po z á ě pla idla