Kardinál Ditrichštejn a jeho vztahy k římské kurii ve světle dopisů tří papežských nunciů (1621–1634)

Kardinál Ditrichštejn ajeho vztahy křímské kurii ve světle dopisů tří papežských nunciů (1621–1634) Zdeňka Horáčková CARDINAL DIETRICHSTEIN AND HIS RELATIONS WITH THE ROMAN CURIA IN LIGHT OF THE LETTERS OF THREE PAPAL NUNCIOS (1621–1634) This text addresses the issue of the communication and relations of three papal nuncios, who were sent to the imperial court in Vienna between 1621 and 1634, with the cardinal and bishop of Olomouc, Franz von Dietrichstein. The work is based on extant Italian letters sent by the nuncios to the cardinal in Moravia and outlines the areas of their mutual cooperation. It also assesses Dietrichstein’s attitude towards the papal curia in the given time period, taking into account the issue of the cardinal’s multiple loyalties. KEYWORDS: Franz von Dietrichstein; 17th century; nuncios; papal curia; multiple loyalties; re-Catholicisation Kardinál aolomoucký biskup František Ditrichštejn byl jedním znejdůležitějších aktérů pobělohorského dění unás. Velkého významu jeho osobnosti dodává fakt, že od roku 1621 stál jako gubernátor včele Moravy. Zpozice vysokého církevního hodnostáře avlivného politika působil na Moravě během bouřlivé doby, kdy se české země staly jedním zbojišť tehdy probíhající třicetileté války. Život ikariéra Františka zDitrichštejna byly tímto evropským konfliktem značně ovlivněny. Porážka stavovského povstání anásledně císařem svěřená funkce místodržícího pro něj znamenaly mimořádnou příležitost významně se podílet na procesu rekatolizace austavování pobělohorského pořádku, kterou kardinál Ditrichštejn využil beze zbytku.1 Tato studie si klade za cíl poodhalit některé zaspektů Ditrichštejnova vztahu kpapežské kurii, ato zejména ve vymezeném časovém období let 1621–1634. Zkoumá tedy dobu, kdy kardinál Ditrichštejn disponoval největším vlivem akdy se kromě role duchovního pastýře ve větší míře ujímal irole vrcholného politika adiplomata. Byl vtěchto letech jedním znejvýraznějších aristokratů včeských zemích, avšak vrámci rozvíjení vlastních ambic astrategií se musel nevyhnutelně přizpůsobovat vnějším okolnostem. „Navenek“ ho totiž vázala trojí loajalita. Jako služebníka církve kpapeži, jako vysokého zemského šlechtice kcísaři ajako španělského klienta ke katolickému králi. To, jakým způsobem se měnily vztahy těchto tří mocenských hráčů na pozadí válečných konfliktů stanovených let, poznamenávalo iživot kardinála Ditrichštejna 1 Základní literatura kDitrichštejnovi: Pavel BALCÁREK, Kardinál František Ditrichštejn (1570–1636), České Budějovice 2007; Tomáš PARMA, František kardinál Dietrichstein ajeho vztahy křímské kurii. Prostředky ametody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011; popřípadě Tomáš ČERNUŠÁK akol., Papežství ačeské země vtisíciletých dějinách, Praha 2017. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 81 amohlo vrhat buď světlo nebo stín na jeho osobní možnosti. Problematika vícenásobné loajality je proto hlavním metodologickým východiskem této práce.2 Největší pozornost bude věnována Ditrichštejnovu vztahu ke Svatému stolci, jak oněm svědčí soubory korespondence tří apoštolských nunciů, kteří skardinálem ve zmíněném období komunikovali od císařského dvora. Mezi lety 1621–1634 jimi byli Carlo Caraffa,3 Giovanni Battista Pallotto aCiriaco Rocci.4 Zde je nutné poznamenat, že ačkoliv vytyčené rozmezí let 1621–1634 spadá do doby vlády jediného císaře, Ferdinanda II., papežský stolec během roku 1623 zaznamenal poněkud radikální změnu. Řehoře XV. vystřídal Urban VIII., který svou profrancouzskou politikou arozhodným prosazováním mocenských strategií vlastního rodu Barberini výrazně narušil spolupráci papežského stolce sHabsburky.5 Zhoršení vzájemných vztahů se na evropské scéně odrazilo ive společném postupu při prosazování protireformačního projektu, který se zbrzdil azkomplikoval.6 Nepříznivá atmosféra ovlivnila ikardinála Ditrichštejna, věrného služebníka Habsburků, který se snově nastalou situací musel nějakým způsobem vyrovnat. Cílem příspěvku je vysledovat, jak oDitrichštejnově pozici vypovídají dopisy papežských nunciů zvýše uvedených let. DITRICHŠTEJN VE VÍRU TROJÍ LOAJALITY František zDitrichštejna byl jako kardinál avrcholný představitel církve na Moravě přímo napojen na papežskou kurii. Nebyl to však pouze vztah sŘímem, který Ditrich štejnovu aktivitu, jež zanechala na Moravě vpobělohorském období hluboké 2 Ditrichštejnovu roli jako klienta papeže ašpanělského krále rozebírají Rubén GONZÁLEZ CUERVA, La forma de lo informal. Los agentes del cardenal Dietrichstein, in: Guillermo Nieva Ocampo— Rubén González Cuerva— Andrea M.Navarro (edd.), Monarquía, Corte y Reinos. El sistema político del Antiguo Régimen (s. XIV al XVIII), Tucumán 2016, s.253–276; Pavel MAREK, Politický vliv Španělska apapežského státu na císařském dvoře Ferdinanda II., Časopis Matice moravské 126, 2007, č.2, s.285–318. Problematikou se obecněji zabývá iRubén GONZÁLEZ CUERVA, Vienna, the Spanish Ambassador and the Nuncio: The 3rd Marquis of Aytona and the Fading Catholic Alliance (1624–1629), Theatrum Historiae 23, 2018, s.113–132. 3 Pavel BALCÁREK, Corrispondenza di Carlo Caraffa, il nunzio „per Germaniam“ dell’anno 1628, in: Kateřina Bobková-Valentová akol. (edd.), Roma— Praga, Praha— Řím. Omaggio aZdeňka Hledíková, Praha 2009, s.345–359. 4 Nunciatury, které byly do dnešního dne editovány apublikovány: Rotraud BECKER (ed.), Nuntiaturberichte aus Deutschland. Nuntiaturen des Giovanni Battista Pallotto und des Ciriaco Rocci (1630–1631), Tübingen 2009; Hans KIEWNING (ed.), Nuntiaturberichte aus Deutschland. Nuntiatur des Pallotto. 1628–1630. I. 1628, Berlin 1895; II. 1629, Berlin 1897; Joseph Godehard MÜLLER (ed.), Carlo Caraffa vescovo d’Aversa, Relatione dello stato dell’Imperio edella Germania fatta dopo il ritorno della sua nuntiatura appresso l’imperatore 1628, Vídeň 1859. 5 Opontifikátu Urbana VIII. zejména Irene FOSI— Alexander KOLLER (edd.), Papato eimpero nel pontificato di Urbano VIII. (1623–1644), Città del Vaticano 2013. 6 Problém důkladně mapuje Alessandro CATALANO, Zápas osvědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch zHarrachu (1598–1667) aprotireformace vČechách, Praha 2008. OPEN ACCESS 82 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 stopy, mohl ovlivňovat. Skardinálovým působením je spojena problematika vícenásobné loajality, jíž byl kromě papeže vázán kcísaři arovněž ke španělskému králi. Ve velké míře se zde opírám opráce historiků, kteří se tohoto tématu dotýkají ve svém bádání ošpanělské apapežské politice na císařském dvoře vprvní polovině 17.století. Řadí se mezi ně například Tomáš Černušák, Pavel Marek nebo ze zahraničních historiků Rubén González Cuerva.7 Tito badatelé ve svých pracích rozvíjejí problematiku frakcí, které působily na císařském dvoře, asledují, jaký vliv měly různé zájmové skupiny na císařskou politiku. Vpřípadě Ditrichštejna je tato otázka oněco komplikovanější. Trojí loajalita Ditrichštejnovo působení ve velké míře ovlivňovala amohla pro něj být stejně výhodná jako omezující. Tyto protichůdné možnosti se během jeho života proměňovaly vsouvislosti svývojem evropských událostí azměnami politických strategií tří zmíněných mocenských činitelů. VE SLUŽBÁCH CÍSAŘE Když se kardinál vbřeznu roku 1621 vrátil zVídně, kde setrvával poté, co pro něj pobyt včeských zemích přestal být zdůvodu stavovské vzpoury bezpečný, začal ztitulu zemského gubernátora se stabilizací poměrů. Doprovázela ji jasná ambice utužit katolictví avydobýt znastalé situace pro katolíky co nejvíce výhod. Místodržitelská funkce, kterou byl pověřen císařem Ferdinandem II., značně multiplikovala Ditrichštejnův vliv na pobělohorské dění. Kardinálovu nově nabytou moc navíc podtrhoval majetek, který se mu podařilo úspěšně rozmnožit, ato zejména díky konfiskacím, jež proběhly po potlačení povstání.8 VDitrichštejnově postavení tak oproti předbělohorským poměrům proběhl velký obrat klepšímu, jelikož se nadále nemusel vymezovat proti tlaku nekatolických moravských politiků, snimiž měl zejména vpočátcích své kariéry jako mladý, ambiciózní aŘímem vychovaný muž mnohé střety.9 7 Tomáš Černušák se ve svých pracích hojně věnoval nunciovi Antoniu Caetanimu, který pobýval na dvoře Rudolfa II. mezi lety 1607–1610. Jeho zásluhou jsou také publikovány edice Caetaniho nunciatur: Tomáš ČERNUŠÁK (ed.), Epistulae et acta Antonii Caetani 1607–1611. Partes IV–V, Praha 2013–2017. Souhrn lze najít v: TÝŽ, Papežská politika včeských zemích za nunciatury Antonia Caetaniho (1607–1609), Folia Historica Bohemica 25, 2010, č.1, s.7–22. Také samostatně vydaná studie: TÝŽ, Všední život papežských nunciů urudolfínského dvora, Praha 2017. Ke španělským vyslancům na císařském dvoře ajejich klientelním strategiím viz Pavel MAREK, La embajada española en la corte imperial (1558–1641). Figuras de los embajadores y estrategias clientelares, Praha 2013. Dále Rubén GONZÁLEZ CUERVA— Pavel MAREK, Vienna/Prague. The Dynastic Network between the Imperial and the Spanish Courts (1556–1619), in: Rubén González Cuerva— Alexander Koller (edd.), AEurope of Courts, aEurope of Factions, Political Groups at Early Modern Centres of Power (1550–1700), Leiden— Boston 2017, s.130–155. 8 Ke konfiskacím na Moravě Tomáš KNOZ, Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty, Brno 2006. 9 Viz P.BALCÁREK, Kardinál, s.47–52, kde popisuje, jak náročné pro Ditrichštejna bylo vydobýt si své místo mezi moravskými pány při tzv.svatojánském soudu roku 1600 ajak osamocený zpočátku byl ve svých snahách rezolutně prosazovat katolictví. Prvním léOPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 83 Císařský patent, kterým Ferdinand II. učinil zDitrichštejna zemského gubernátora, dal jasně na srozuměnou, že se kardinálovy pravomoci při nastolování nového pořádku na Moravě značně rozšířily.10 Stal se tak určující osobností při řešení nejen církevních, ale ipolitických otázek. Díky zjevné císařově důvěře mohl vprvní polovině dvacátých let zcela upozadit moravské stavy asoustředit ve svých rukou veškerou exekutivu. Kardinálova moc navíc včasovém horizontu, během kterého zastával úřad místodržícího, prostupovala ido soudní azákonodárné oblasti.11 Veškerý posun věcí při správě Moravy ipři uskutečňování všech rekatolizačních zásahů šel proto zdůvodu Ditrichštejnovy silné mocenské pozice poměrně hladce. Usnadňovaly je také dva další faktory. Jedním bylo rychlé afrekventované poštovní spojení mezi Vídní aMikulovem, které umožňovalo informační výměnu, vzájemnou konzultaci adoručení normativních instrukcí gubernátorovi.12 Avšak nejdůležitější vnější okolností, která Ditrichštejnovi ulehčovala snahy upevnit katolictví, byla funkčnost vzájemné spolupráce mezi císařem apapežskou kurií.13 Partnerství hrálo roli iběhem války, při níž se vtomto období podařilo katolické straně přemoci ve střední Evropě většinu nepřátelských sil.14 Pro komunikaci spapežem mohl Ferdinand II.pověřit právě Ditrichštejna, který jako diplomatická spojka psal papeži Urbanu VIII. opomoc ve válce krátce po jeho usednutí na svatopetrský stolec vroce 1623.15 Hladká spolupráce netrvala příliš dlouho, jelikož už vpolovině dvacátých let 17.století se partnerské sepětí vídeňského ařímského dvora začalo prolamovat. Dokud však byly vztahy vdobré kondici, podařilo se včeských zemích dosáhnout četných úspěchů. Všechny kroky směřovaly kvytvoření nového vnitrostátního uspořádání, které stálo na požadavku plošného vyznávání katolické víry, jež bylo nadále vnímáno jako výraz loajality vůči panovníkovi.16 Úspěchů dosahoval imoravský místodržící Ditrichštejn, protože mu vletech bezprostředně po bitvě na Bílé hoře téměř nic nestálo vcestě. Anejednalo se pouze tům kardinála na Moravě se také věnuje Rudolf ZUBER, Mladá léta kardinála Ditrichštejna, Praha 1946. Badatelům jsou kdispozici také vydané edice Ditrichštejnovy korespondence, např.František HRUBÝ (ed.), Moravské korespondence aakta zlet 1620–1636. I–II, Brno 1934–1937. 10 Jiří MIKULEC akol., Církev aspolečnost raného novověku vČechách ana Moravě, Praha 2013, s.355. 11 Tamtéž. 12 Tomáš KNOZ, Pobělohorské konfiskace na Moravě jako komunikace na ose císař— zemský gubernátor, Časopis Matice moravské 113, 1994, č.1, s.101–114, zde s.102. Ordinární císařská pošta mezi Mikulovem aVídní byla zřízena už vroce 1618, jak píše P.BALCÁREK, Kardinál, s.106. 13 A.CATALANO, Zápas osvědomí, s.69. 14 Robert John Weston EVANS, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003, s.85. Jediným, koho se na počátku dvacátých let nepodařilo úplně zastrašit, byl sedmihradský kníže Gábor Bethlen, snímž však vlednu 1622 uzavřel mír (byť neměl dlouhého trvání) vMikulově právě Ditrichštejn. Ktomu P.BALCÁREK, Kardinál, s.130–131. 15 NA Praha, Sbírka přepisů zitalských avatikánských archivů, kart. 174, inv. č.749, fol.104–109. 16 P.BALCÁREK, Kardinál, s.130–131. OPEN ACCESS 84 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 opozitivní výsledky na poli rekatolizace, jakými bylo například vytlačení nekatolíků změstských rad nebo vydání patentů namířených proti nekatolickým sektám.17 Ditrichštejn se vtomto čase, který mu byl tak příznivě nakloněn, rovněž zasazoval ozlepšení postavení duchovenského stavu, zejména při jeho působení na moravském zemském sněmu.18 Jeho úsilí dosáhlo vrcholu při sestavování Obnoveného zřízení zemského, vněmž se díky kardinálovi podařilo ukotvit prvenství duchovního stavu při moravských zemských sněmech, čímž si olomoucký biskup definitivně pojistil vlastní pozici. To, že se Ditrichštejnovi tento právní zvrat povedlo prosadit, svědčí omíře ivýznamu jeho vlivu.19 Gubernátorem byl Ditrichštejn až do prosince 1624, poté ho císař jmenoval zemským hejtmanem. Tento titul, který vjeho rukou zanechával velkou míru politické moci, byl Ditrichštejnovi znovu potvrzen vnásledujících letech azůstal mu pak až do konce života.20 Vroce 1624 byl také povýšen do stavu říšských knížat. Zároveň byl císařovým tajným radou, zčehož mu byl přislíben měsíční plat.21 Vše svědčí otom, že mezi ním aFerdinandem II. existoval dobrý vztah. Kardinál zněj mohl těžit apostupně se tak přibližovat kdosažení svého vytouženého úřadu, jímž byla funkce protektora Germánie. Osobnosti, které dosáhly tohoto lukrativního postu, byly pověřeny vyřizováním atlumočením církevních problémů říše přímo vŘímě.22 Díky tomuto úřadu by se Ditrichštejn dostal vcírkevně-politické sféře na jeden znejvyšších postů, jelikož by mu bylo umožněno reprezentovat osobu císaře na papežském dvoře, kde by rovněž mohl dlouhodobě sídlit. Je známo, že tento úřad Ditrichštejn získal, ale až během posledních dvou let svého života. Do té doby byl protektorem dědičných habsburských zemí (1604–1634), což nebyla tak výnosná pozice, nicméně určitý vliv Ditrichštejnovi přesto poskytovala.23 KLIENTEM ŠPANĚLSKÉHO KRÁLE František zDitrichštejna byl především klientem španělského krále. Ktéto roli ho předurčoval jeho španělský původ, pokrevní spřízněnost svýznamnými španělskými rody ivlastnictví rozlehlých panství na Pyrenejském poloostrově, která připadala Ditrichštejnům od dob Adama, Františkova otce.24 Jelikož se kardinál 17 Tamtéž, s.131–137. 18 J.MIKULEC akol., Církev aspolečnost, s.355. 19 František MATĚJEK, Morava za třicetileté války, Praha 1992, s.61–62. 20 J.MIKULEC akol., Církev aspolečnost, s.356. 21 Tamtéž. Ditrichštejn měl za výkon této funkce každý měsíc pobírat 1000 zlatých. 22 P.BALCÁREK, Kardinál, s.104. 23 Tamtéž, s.190. 24 P.MAREK, Politický vliv Španělska, s.308. Adamovi zDitrichštejna se věnuje Friedrich EDELMAYER, Honor y Dinero: Adam de Dietrichstein al Servizio de la Casa de Austria, Studia Historica. Historia Moderna 10–11, 1992–1993, s.89–116. Včeském prostředí vznikla diplomová práce Stanislav LUSKA, Španělská korespondence Adama zDitrichštejna, diplomová práce, Historický ústav FF MU, Brno 2014. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 85 narodil vMadridu, formovalo ho během dětství právě Španělsko. Po dobu dospívání na něj navíc působil kosmopolitní Řím. Ztohoto důvodu neměl Ditrichštejn ani poté, co se definitivně usadil na Moravě, kzemím Koruny české ajejich tradicím nijak hluboký vztah.25 Výrazněji pociťoval spíše přináležitost vlastního rodu ke Španělsku, což je pochopitelné zněkolika důvodů. Jeho matkou byla rodilá Španělka Margarita de Cardona, šlechtična ze starobylého katalánského rodu, ajeho otec Adam zDitrichštejna se ve službách Habsburků ušpanělského dvora těšil významnému postavení. IFrantiškovi sourozenci byli na Španělské království napojeni. To se přímo týkalo jeho sester, které ve Španělsku na rozdíl od Adamových synů zůstaly aběhem služby umadridského dvora se všechny provdaly za španělské šlechtice.26 Kpodpoře španělského krále ajeho politiky, okterou se díky svému postavení aúzkému kontaktu scísařským dvorem mohl Ditrichštejn zasazovat, ho jako spoustu jiných motivoval příslib odměny, kterou Filip III. apo něm iFilip IV. za takové služby poskytovali. Španělsko si od 16.století vrámci pojištění svých mocenských zájmů vEvropě poctivě budovalo svou vlastní síť spolupracovníků apřívrženců, za jejichž loajalitu španělská koruna ochotně utrácela množství svých zdrojů.27 Ať už Ditrichštejnové sklidili benefit ve formě peněžní, nebo vpodobě nových statků, šlo jednoznačně oslušný zisk, jelikož na nich katoličtí králové svojí štědrostí nešetřili. Kardinál Ditrichštejn požíval nemalých výhod této klientelistické vazby asvou oddanost španělským Habsburkům spolu svůlí podporovat mocenské zájmy hlavní větve rodu nikterak neskrýval.28 Byl proto okolními císařovými dvořany ve své době označován za Španěla aze stejného důvodu je imoderní historiografií, jež studuje zájmové skupiny utehdejšího císařského dvora, Ditrichštejnovi přisuzována příslušnost ktzv.španělské frakci. Ovaliditě apravém významu tohoto termínu, který se vhistorických pracích často objevuje, je vedena polemika. Nejnovější práce zabývající se problematikou španělského politického vlivu ve Vídni tento pojem vymezují jako označení pro skupinu osob, jež se názorově stavěla za ideu panhabsburského dynastického projektu vedeného španělským králem. Druhým dechem však dodávají, že síť stoupenců této nadnárodní vize byla zároveň vnitřně značně nesourodá. Příslušníky zmíněné skupiny, která ve střední Evropě kooperovala se španělskými vyslanci, navzájem spojovalo snad jenom katolické vyznání apráce ve službách rakouského domu.29 25 P.MAREK, La embajada, s.120–121. 26 R.GONZÁLEZ CUERVA, La forma de lo informal. 27 Tomáš ČERNUŠÁK, The Relationship Network of Nuncios and Forms of Reward for its Members at the Imperial Court of Rudolf II (1572–1612), Theatrum historiae 23, 2018, s.55–74. Ktématu zejména Pavel MAREK, La embajada, s.143–183. 28 Tamtéž, s.120–121. Přináší doklad otom, že se František vdopisech Filipu III. sám označoval za králova vazala. 29 R.GONZÁLEZ CUERVA— P.MAREK, Vienna/Prague, s.133. Pochyby ohledně existence španělské strany jsou popsány také ve studii Pavel MAREK, Španělská strana na císařském dvoře? Kproblematice jednoho pojmu zpolitických dějin, Český časopis historický 113, 2015, č.4, s.965–990. OPEN ACCESS 86 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 Ve společenském postavení nebo dílčích politických názorech se mohly osobnosti výrazně lišit.30 Ditrichštejn se španělskými vyslanci spolupracoval hned od počátku svého působení na Moravě, už vdobě císaře Rudolfa II., kdy vztahy mezi oběma větvemi habsburského rodu nebyly nejlepší.31 Vztahy se španělskými příbuznými se ostatně ve větší či menší míře komplikovaly nejenom vobdobí Rudolfovy vlády, ale ivčasech jeho následovníků.32 Vnámi sledovaném období, tedy na počátku dvacátých let 17.století, Španělé ve střední Evropě podporovali císařův protireformační kurz. Kardinála Ditrichštejna vtéto době nalezneme ve výkonu vrcholných funkcí, jakými byly posty moravského místodržícího acísařova tajného rady. Zejména naposled zmíněný úřad skýtal Ditrichštejnovi dostatek prostoru pro propagaci španělských zájmů. Iztohoto důvodu se jeho jméno opakovaně objevovalo na seznamech služebníků, okteré se vrámci říše mohlo Španělsko opřít, ať už tyto zmínky najdeme vkorespondenci španělských vyslanců ucísařského dvora nebo těch, kteří pobývali vŘímě.33 Mezi stoupence španělské monarchie, se kterými Ditrichštejn komunikoval, patřili například členové lobkovického apernštejnského domu, jakými byli nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel zLobkovic ajeho manželka Polyxena.34 Vedle těchto osobností však spolupracoval zejména sokruhem okolo císařova favorita, hraběte Jana Oldřicha zEggenbergu. Vlivu tohoto muže se ucísařského dvora těžko kdo mohl vyrovnat aDitrichštejnovy možnosti působit na císaře byly oproti hraběti spíše menší. Vcentru Španělského království byli však oba muži považováni za stejně hodnotné klienty amilostí se Ditrichštejnovi dostávalo dokonce ve větší míře.35 Španělská koruna Ditrichštejnovi kromě jednorázových odměn (vrůzných formách) vyplácela pravidelnou rentu. Od roku 1620 šlo očástku 500 escudos za měsíc, což zní činilo jednu zvůbec nejštědřejších rent, které vté době putovaly ze Španělska do rukou císařských dvořanů.36 Ditrichštejnovo významné postavení se neodvozovalo pouze zčlenství vcísařově tajné radě azmístodržitelského úřadu na Moravě. Velkou hodnotu měl také fakt, že byl kardinálem, přičemž se ztohoto postu rovněž nepokrytě prezentoval jako stoupenec Španělska avkardinálském kolegiu tedy jednoznačně patřil ke španělské frakci.37 Proto se vrozhodujících momentech volby papeže spoléhalo na to, že Ditrichštejnův hlas podpoří Španělskem protežovaného kandidáta. Zde je však pro úplnost nutné dodat, že své privilegium aktivní účasti na volbě papeže Ditrichštejn vreálu využil pouze jednou, ato při dvojím konkláve roku 1605, při kterém zachoval naprostou věr30 TÝŽ, Politický vliv Španělska, s.301. 31 TÝŽ, Die Rolle der spanischen Klienten aus den Reihen des böhmischen und mährischen Adels bei der Lösung des Bruderzwistes, in: Václav Bůžek (ed.), Ein Bruderzwist im Hause Habsburg (1608–1611), Opera historica 14, České Budějovice 2010, s.179–209. 32 TÝŽ, Politický vliv Španělska, s.288. 33 R.GONZÁLEZ CUERVA, La forma de lo informal, s.261–262. 34 P.MAREK, Politický vliv Španělska, s.309–310. 35 Tamtéž. 36 TÝŽ, La embajada, s.164. 37 TÝŽ, Politický vliv Španělska, s.309. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 87 nost španělskému králi ihabsburskému císaři. Vpřípadě dalších dvou voleb hlavního církevního představitele, které za Ditrichštejnova života proběhly, se pro vysokou náročnost cesty konkláve nezúčastnil.38 VZTAH KPAPEŽI Ditrichštejn patřil kněkolika málo osobnostem, vázaným vletech před Bílou horou ipo ní loajalitou ke španělskému králi ikpapeži zároveň. Papežská kurie měla samozřejmě také zájem vytvořit si ucísařského dvora síť věrných služebníků azpravodajců. Nedisponovala však takovými finančními možnostmi, aby mohla ve snahách naklonit si císařské dvořany konkurovat Španělům.39 Ditrichštejn, byť štědře zásoben milostmi od katolického krále idůvěrou císaře, se jako vysoký církevní hodnostář musel ohlížet ina zájmy papežské kurie. Vdobě, kdy šly papežské išpanělské záměry ruku vruce, se tato vícenásobná loajalita nejevila jako problém. Na počátku námi sledovaného období, konkrétně mezi lety 1621 až 1623, byl papežem Řehoř XV., který se zpozice hlavy církve obratně snažil šířit katolické vyznání, zejména ve střední Evropě, čímž zájmům katolického krále nijak neodporoval. Zemřel nicméně příliš brzy, aby se středoevropské poměry ipřes tak mimořádnou spolupráci papežského stolce sHabsburky stačily upevnit ve prospěch katolíků.40 Jasný zlom však přišel vdobě pontifikátu nového papeže Urbana VIII., který se od svého předchůdce nelišil pouze vdélce výkonu své funkce, již zastával dlouhých jednadvacet let, ale zejména směřováním vlastní politiky. Většinu času se UrbanVIII.snažil spíše znásobit prestiž papežského stolce avlastního rodu Barberini, než aby podnikal systémové kroky vrámci protireformačního projektu, jak se očekávalo. Dokonce během tehdy probíhající třicetileté války zastavil proud papežských subsidií na podporu císařských vojenských operací. Postupem času se na mezinárodně-politickém poli vyprofiloval jako přítel Francie, což se naplno projevilo během sporu omantovské dědictví, při kterém jeho aktivita směřovala přímo proti habsburským zájmům.41 Vztahy papežské kurie scísařem išpanělským králem se tak jeho zásluhou 38 T.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.159–173. Autor na těchto stranách popisuje detaily Ditrichštejnovy přítomnosti na konkláve adůvody jeho neúčasti. Popřípadě celá kapitola okardinálově účasti na konkláve roku 1605 vP.BALCÁREK, Kardinál, s.90–96; nebo studie Tomáš PARMA, „In habitu itinerario quasi laicali“. Účast kardinála Dietrichštejna na dvojím konkláve roku 1605 podle jednoho vatikánského pramene, Časopis Matice moravské 124, 2005, č.1, s.203–226. 39 P.MAREK, Politický vliv Španělska, s.313; dále Tomáš ČERNUŠÁK— Pavel MAREK, Vztahové sítě španělských apapežských diplomatů ucísařského dvora na pozadí krize zlet 1608–1609, Český časopis historický 115, 2017, č.4, s.1075–1097. 40 T.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.166. 41 T.ČERNUŠÁK akol., Papežství, s.248. Ovztahu mezi Urbanem VIII. aFerdinandem II. pojednává italská monografie I.FOSI— A.KOLLER (edd.), Papato eimpero. Hned vúvodu autoři popisují tři směry, jimiž papež mířil proti císařským zájmům. Byly jimi obrana církevní jurisdikce aautority církve vcísařových zemích, přátelský přístup kFrancii plnící OPEN ACCESS 88 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 od konce dvacátých let 17.století značně ochladily. Během zjevného rozkolu ve směřování těchto mocenských činitelů se ivlivné osobnosti na císařském dvoře nutně musely názorově vyhranit, přičemž většina znich se pod vlivem finanční motivace od této chvíle rozhodla přiklonit ke španělské straně.42 Jak ochotné byly tyto osobnosti zřad císařových dvořanů, včetně Ditrichštejna, napomáhat papežským zájmům, se projevovalo mimo jiné na míře jejich spolupráce spapežskými nuncii. Nuncius byl mužem vybraným přímo papežskou stolicí, byť bylo nutné, aby ho ve funkci diplomatického zástupce potvrdil icísař. Jelikož se ucísařského dvora zvýše zmíněných důvodů netěšil takové podpoře jako španělský vyslanec, byla jeho pozice odost komplikovanější. Postupný odsun nunciů zcísařovy blízkosti aminimalizace jejich vlivu se přímo projevovaly vpřípadech apoštolských vyslanců, kteří následovali po Carlu Caraffovi. Diplomatické mise Giovanniho Battisty Pallotta iCiriaca Rocciho byly sporem Říma aVídně poznamenány tím tvrději, čím více se vzájemná odluka těchto mocenských center prohlubovala.43 Aby legáti vůbec mohli vykonávat práci, již jim barberiniovská kurie předepsala, bylo pro ně nutné spojit se sjezuity azejména scísařským zpovědníkem Lamormainem.44 Stejný vývoj lze sledovat ipři hodnocení vztahů jednotlivých nunciů, kteří se na císařském dvoře vystřídali vprůběhu let 1621–1634, skardinálem Ditrichštejnem. Ještě během Caraffovy nunciatury, kdy zejména na počátku pobělohorského období obě větve habsburského rodu rozvíjely protireformaci vsoučinnosti spapežskou kurií, byl vztah nuncia sDitrichštejnem alespoň na této úrovni prospěšný. Dokud se kurie zvedení boje ošíření katolicismu víceméně nestáhla, šlo ohlavní oblast, kde Ditrichštejn sapoštolským legátem vzájemně spolupracovali. Caraffa, vyslán do střední Evropy súkolem, aby se zasazoval onavrácení českých zemí do lůna katolické církve, si spolupráci skardinálem vněkolika písemnostech chválil. Pokud však nahlédneme do instrukce, kterou kjeho diplomatické misi nunciovi sepsal kardinál Ludovisi, vpasáži, kde je mu doporučováno, ským má ucísařského dvora navázat výhodné styky, kardinál jmenovitě uveden není.45 Ipřesto se nunciovi se svým prokatolickým zápalem, jímž radikálně minimalizoval zastoupení nekatolických vyznání na Moravě, stal důležitým spolupracovníkem. Ve svém autorském díle Commentaria de Germania Sacra Restaurata, které vzniklo po Caraffově návratu do Itálie, Ditrichantihabsburskou úlohu, apřesměrování toku papežských peněz od podpory katolické ligy kpodpoře Urbanova nepotismu. Kmantovské válce Romolo QUAZZA, La guerra per la successione di Mantova edel Monferrato 1628–1631, Mantova 1926; David PARROTT, The Mantuan Succession: ASovereignty Dispute in Early Modern Europe, English Historical Review 112, 1997, s.20–65. 42 P.MAREK, Politický vliv Španělska, s.313. 43 Tamtéž, s.299. 44 Rocci byl ktéto kooperaci přímo instruován zŘíma. Viz Robert BIRELEY, The Jesuits and the Thirty Years War. Kings, Courts, and Confessors, Cambridge 2003, s.123. Byla vydána iedice Lamormainovy korespondence: Beda DUDÍK, Correspondenz Kaisers Ferdinand II. und seiner erlauchten Familie mit P.Martinus Becanus und P.Wilhelm Lamormaini, kaiserlichen Beichtvätern S.J., Archiv für österreichische Geschichte 54, 1876. 45 NA Praha, Sbírka přepisů zitalských avatikánských archivů, kart. 122, inv. č.690, fol.1–43. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 95 til na kněze. Pallotto nezapomněl, čí rukou byl vykonán obřad jeho přijetí do řad kléru, ana tento „dluh“ vůči Ditrichštejnovi se několikrát odvolává ivpozdější komunikaci.80 Dá se říct, že jejich spolupráce měla příjemnější začátek iprůběh než ta snunciem Caraffou. Ještě když byl Pallotto ve Vídni mimořádným apoštolským legátem, psal Ditrichštejn kardinálovi Barberinimu, že je odhodlaný ve službě papeži spolupracovat obzvlášť právě sPallottou, přičemž Caraffovo jméno už ktomuto prohlášení nepřipojil.81 Listopadový dopis je Pallottovou odpovědí na kardinálův požadavek ve věci sv.Cyrila aMetoděje, který velmi pravděpodobně souvisel sDitrichštejnovou snahou získat ostatky těchto dvou svatých mužů. Opřenesení ostatků zŘíma do Olomouce se pokoušel vobdobí ještě před Bílou horou, pravděpodobně už od roku 1617. Kurie mu však vtomto úsilí nebyla ochotna vyjít vstříc, zejména zdůvodu obavy oosud vzácných ostatků vzemi, kde vté době stále sídlili heretikové, akde se navíc střídavě válčilo. Kardinál své pokusy nevzdával anejspíše vtéto věci zkontaktoval inového nuncia Pallotta, který vdopise z19.listopadu 1628 vyjadřuje naději, že bude spřispěním „vřelého rozpoložení Našeho Pána“82 akardinála Barberiniho záležitost vyřízena kjeho spokojenosti. Byť mohla tato Pallottova slova působit slibně, Ditrichštejn se translace svatých ostatků ve skutečnosti nikdy nedomohl, ačkoliv se oni ještě během třicátých let vytrvale snažil.83 Tématem, které se objevuje ve dvou následujících dopisech Pallotta Ditrichštejnovi, je mincovna Urbana VIII. Vdopise z29.listopadu 162884 nuncius papežovým jménem děkuje Ditrichštejnovi za péči, kterou věnoval záležitosti týkající se „mistrů mincovního stroje“ pro papežem požadovanou mincovnu.85 Uvedenými „maestri“ mohli být míněni muži této profese, pracující vkardinálových mincovnách na Moravě, které fungovaly už od roku 1608, kdy kardinál získal od císaře Rudolfa II. právo 80 Pallotto svůj vděk za vysvěcení na kněze zmiňuje vdopise z16.prosince 1628, kdy Ditrichštejna zpravuje, že byl ve Vídni konsekrován na biskupa. MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 16.prosince 1628, fol.7rv. Znovu pak vdopise z2.ledna 1630, kdy mu oznamuje, že obdržel kardinálský klobouk. Zároveň Ditrichštejna zve na obřad, který se uté příležitosti ve Vídni bude konat. Tamtéž, fol.24rv. 81 NA Praha, Sbírka přepisů zitalských avatikánských archivů, kart. 174, inv. č.749, fol.44. „Non restaró peró mai d’adoperarmi con tutte le forze per corrispondere aquelli con ogni prontezza come ho procurato di fare nel particolare di Monsignor Pallotto.“ (Ditrichštejn Barberinimu, 14.7.1628) 82 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 19.listopadu 1628, fol.3r. Tamtéž, kart. 430, inv. č.1905/136, Caraffa Ditrichštejnovi, 30.dubna 1622, fol.5r. 83 Otranslaci ostatků sv.Cyrila aMetoděje T.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.372–375. 84 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 29.listopadu 1628, fol.5rv. 85 Kvýrobě stříbrných mincí vřímské mincovně během pontifikátu Urbana VIII. Petr VOREL, La storia della piastra d’argento di Urbano VIII. L’attivita della zecca romana sul finire del pontificato di Urbano VIII. eil catalogo dettagliato delle piastre d’argento pontificie degli anni 1634–1644, Roma— Praha 2013. OPEN ACCESS 96 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 razit mince. Odtud pocházející mince byly po technické stránce velmi kvalitní.86 Dle dopisu lze soudit, že tito mistři měli být vysláni do Říma zřejmě proto, aby participovali na činnosti papežské mincovny. Pallotto však zároveň souhlasí skardinálem, že bude výhodnější, aby byla jejich dovednost nejdříve předvedena ve Vídni, kčemuž se vrací ivdopise z16.prosince téhož roku.87 Otom, jaká byla míra pomoci kardinála Ditrichštejna ve věci římské papežské mincovny, nejsou vdopisech žádné další zmínky. Jak již bylo zmíněno, značnou komplikací vpapežsko-habsburských vztazích se stala válka odědictví mantovské.88 Tento konflikt byl žhavým tématem hned od jeho počátku vroce 1628, kdy se papežská išpanělská frakce na vídeňském dvoře snažily ovlivnit Ferdinanda II. ve svůj prospěch. Zatímco španělský vyslanec Aytona, kníže Eggenberg ahrabě Collalto byli pro císařovu vojenskou intervenci, nuncius Pallotto spolu sjezuitou Lamormainem se snažili prosadit, aby se císař do války nezapojoval.89 Stímto spletencem vztahů ataktik se nějakým způsobem musel vkritických letech vypořádat iDitrichštejn. Pallotto mu 17.ledna 1629, zhruba půl roku před Ferdinandovým souhlasem svysláním vojsk do Mantovy, píše osvém strachu, že záležitosti Itálie, ba icelého křesťanstva směřují kvelkému rozvratu. Zároveň vdopise vyjadřuje naději, že až se kardinál dostaví do Vídně (avizuje návrat knížete Eggenberga ke dvoru), zasadí se oto, aby se situace dále nezhoršovala. Je tedy evidentní, že se Pallotto snažil mít Ditrichštejna na své straně— straně papežské kurie. Zřejmě doufal, že bude kardinál jeho oporou při jednání právě sEggenbergem, nebo ise španělským vyslancem Aytonou, se kterým byl Ditrichštejn příbuzensky spjat. Aytona však ve Vídni neměl zájem rozvíjet skardinálem příliš osobní vztahy aani vjejich písemné komunikaci se od nikoho znich důvěrná sdělení ohledně vysoké politiky neobjevují.90 Je tedy pravděpodobné, že ivtéto chvíli se Ditrichštejn snažil vyvážit svou loajalitu ke všem stranám tak, aby nepřišel opřízeň ani jedné zautorit, apřitom zůstal ve své pozici veskrze nestranným.91 Několik dopisů znásledujícího roku 1629 svědčí otom, že se kardinál Ditrichštejn prostřednictvím nuncia Pallotta snažil řešit také určité úřední záležitosti, jejichž vyřízení bylo potřeba obdržet zŘíma. Vdopise z13.září 162992 je zmíněno jméno „Prainer“, přičemž se lze domnívat, že jde očlena olomoucké kapituly Filipa Fridricha Breunera.93 Pro tohoto muže se kardinál už od roku 1628 snažil vyřídit jmenování 86 Omoravském mincovnictví za Ditrichštejna píše Jiří SEJBAL, Dějiny peněz na Moravě, Brno 1979, s.68–75. 87 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 16.prosince 1628, fol.7rv. 88 Kmantovské válce R.QUAZZA, La guerra; D.PARROTT, The Mantuan Succession. 89 Robert BIRELEY, Ferdinand II, Counter-Reformation Emperor, 1578–1637, New York 2014, s.192. 90 R.GONZÁLEZ CUERVA, Vienna, s.123. 91 Ditrichštejnovu nedostatečnou názorovou vyhraněnost okomentoval upříležitosti řezenského říšského sněmu vévoda zGuastally slovy, že se kardinál „… prohlašuje za Španěla, ale jeho odhodlání aschopnosti nejsou spolehlivé“. Tamtéž. 92 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 13.září 1629, fol.15r. 93 Medailonek otéto osobnosti vT.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.272–273. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 97 světícím biskupem, jelikož sufragány stouto funkcí ve své diecézi nutně potřeboval. Mohli totiž převzít část agendy olomouckého biskupa na svá bedra, atím Ditrichštejnovi vmnoha záležitostech ulehčit práci. Aby bylo jmenování dosaženo, musela nicméně Ditrichštejnova žádost projít složitým byrokratickým procesem, oněmž svědčí iPallottova slova vdalších dopisech ze září ataké zlistopadu 1629.94 Figurovali vněm kromě nuncia, jenž hrál roli prostředníka, aDitrichštejnova římského agenta Olivieriho kardinál-nepot Barberini acelá Svatá kongregace. Ozávěru této kauzy, která se ke kardinálově nevoli nepříjemně protahovala, Pallotto už vdalších svých dopisech nepíše. Breuner byl každopádně jmenován světícím biskupem až vzáří následujícího roku 1630.95 Předmětem korespondence byly také jurisdikční záležitosti. Soudní pravomoci byly sférou, kde teoreticky mohlo mezi nunciem abiskupem dojít ke střetu, poněvadž vedle instancí podléhajících Ditrichštejnově dohledu existoval také tribunál nunciatury ve Vídni, kněmuž bylo možné se odvolat.96 Omírné kolizi ve věci soudních kompetencí svědčí Pallottou vlastnoručně psaný dopis z30.července 1630, jenž se týká problematického faráře zfarnosti Hrádek uZnojma, který měl být souzen.97 Zmíněná farnost však přináležela ke komendě rytířského řádu sídlící vnedalekém Mailbergu, což znamenalo, jak sám Pallotto vdopise uvádí, že byla vyjmuta zordinární jurisdikce. Ordinárního soudu se také farář odmítl zúčastnit, načež byl přesměrován knunciovu tribunálu. Poněvadž si byl této kolize kardinál Ditrichštejn zřejmě vědom, zaslal Pallottovi memoriál, na který nuncius vtomto dopise odpovídá. Obhajuje se tím, že jako apoštolský nuncius musel dostát svým povinnostem, přičemž rozhodně nechtěl kardinála nijak poškodit. Vzávěru svého dopisu Pallotto Ditrichštejna ujišťuje otom, že nehodlá narušovat jeho ordinární jurisdikci, ba naopak mu bude vždy projevovat náležitou úctu. Poslední Pallottův dopis pochází zŘíma. Ditrichštejna vněm seznamuje stím, že se spřispěním papežovy dobré vůle stal legátem ve Ferraře, přičemž se také zavazuje být kardinálovi ipo změně funkce nadále kslužbám.98 94 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 16.září 1629, fol.17rv, a29.listopadu 1629, fol.21r. 95 Ke světícím biskupům olomoucké diecéze aprocesu jejich jmenování T.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.328–329. 96 A.CATALANO, Zápas osvědomí, s.176. Catalano zde popisuje, že nejasný předěl mezi běžnými amimořádnými kompetencemi způsoboval neshody mezi biskupy ařeholními řády, což mohlo vést ktomu, že se řeholníci při řešení podobného sporu odvolali knunciovu vídeňskému tribunálu. Italská studie na toto téma: Elena BRAMBILLA, Giuristi, teologi egiustizia ecclesiastica dall ’500 alla fine del ’700, in: Maria Luisa Beltri— Alessandro Pastore (edd.), Avvocati, medici, ingegneri. Alle origini delle professioni moderne (secoli XVI–XIX), Milano 1997, s.179–183. 97 MZA vBrně, RAD, kart. 439, inv. č.1908/6, Pallotto Ditrichštejnovi, 30.července 1630, fol.35rv. 98 Tamtéž, Pallotto Ditrichštejnovi, 21.června 1631, fol.39r. OPEN ACCESS 98 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 ROCCIHO DOPISY Dopisy, které Ditrichštejnovi adresoval papežský nuncius Ciriaco Rocci,99 se vbrněnském Rodinném archivu Ditrichštejnů nacházejí pouze čtyři. Ztohoto důvodu je následující shrnutí obsahu nunciovy korespondence velmi stručné. Pouze jeden ztěchto čtyř uvedených dopisů byl navíc odeslán vdobě, kdy Rocci vykonával funkci nuncia ucísařského dvora. Nuncius spolu sním zaslal dne 28.ledna 1631 do Mikulova přiložený dopis kardinála-nepota Barberiniho, který se dnes však vMoravském zemském archivu nenachází, avdruhé polovině dopisu jen ve stručnosti Ditrichštejnovi oznamuje, že byl papežem pověřen legací.100 Legátem alatere měl Rocci být při svatbě českého auherského krále Ferdinanda se španělskou infantkou Marií Annou, která se pak konala vbřeznu 1631 ve Vídni. Zbylé dopisy byly Roccim odeslány vletech před jeho nástupem do funkce nuncia aovztahu kDitrichštejnovi rovněž nijak zvlášť nevypovídají. Vnejstarším znich, který pochází už zroku 1616, Rocci podává Ditrichštejnovi zprávu oúmrtí kardinála Arrigoneho. Vpřípadě dvou posledních dopisů jde pouze opřání kVánocům azdvořilostní nabídku být Ditrichštejnovi kslužbám. Vsouvislosti stakto skrovným počtem dopisů se lze domnívat, že je další korespondence uchována vjiném archivu, což potvrzuje iTomáš Parma na stránkách své publikace oDitrichštejnovi, kde je nepřímo zmíněna existence dalších Rocciho dopisů ve vídeňském archivu nunciatur.101 * * * Kardinál František zDitrichštejna je dozajista jednou znejvýraznějších osobností pobělohorského období. Pro badatele je obzvlášť zajímavý jako muž, který po potlačení stavovského povstání představoval vůdčí osobnost církevní ipolitické sféry na Moravě. Ztéto pozice měl naprosto zásadní vliv na formování nového společenského apolitického řádu azejména jeho rekatolizační úsilí Moravu trvale poznamenalo. Tento příspěvek se opřel odosud neinterpretovaný pramen, jímž jsou soubory korespondence tří papežských nunciů ucísařského dvora— Carla Caraffy, Giovanniho B.Pallotta aCiriaca Rocciho. Pokud bychom měli na tomto místě spolupráci nunciů akardinála Ditrichštejna mezi lety 1621 a1634 shrnout, můžeme konstatovat, že písemné prameny jsou dokladem určité míry zdrženlivosti vjejich vzájemném vztahu. Pro hojnou abezproblémovou kooperaci mezi těmito legáty aDitrichštejnem nebylo vtomto časovém období ani příliš dobré klima. Velkou překážkou se ukázalo být napětí, které papežská kurie vyvolávala dvouúrovňovým rozdělením moci mezi bis99 Oosobnosti Ciriaca Rocciho: Silvano GIORDANO, Rocci Ciriaco, in: Dizionario Biografico degli Italiani LXXXVIII, Roma 2017, dostupné na: http://www.treccani.it/ [náhled 18.4.2021]. 100 MZA vBrně, RAD, kart. 441, inv. č.1908/94, Rocci Ditrichštejnovi, 28.ledna 1631, fol.7r. 101 T.PARMA, František kardinál Dietrichstein, s.360. OPEN ACCESS ZDEňKa HORÁčKOvÁ 99 kupy aapoštolskými legáty.102 Součinnost Ditrichštejna se třemi zmiňovanými nuncii byla navíc během dvacátých ana počátku třicátých let 17.století ovlivněna zlomem, jenž vpapežské politice vůči Habsburkům představoval pontifikát Urbana VIII. Diplomatům, kteří byli ve Vídni zpřítomněním papeže, jenž se svými kroky jasně stavěl do anticísařské aantišpanělské pozice, Ditrichštejn nemohl být příliš otevřeně nakloněn. Kvůli těmto vnějším faktorům bylo proto nunciům pro užší apřátelskou spolupráci skardinálem Ditrichštejnem dopřáno jen málo prostoru. Určité odtažitosti si lze povšimnout právě při zkoumání jejich písemné komunikace akonkrétně dopisů, jež nunciové zaslali Ditrichštejnovi na Moravu akteré daly základ tomuto příspěvku. Zper těchto nunciů se vRodinném archivu Ditrichštejnů vBrně dochoval celkem nízký počet písemností, což svědčí otom, že kardinál nejspíše nebyl na císařském dvoře pro vyslance stěžejní oporou ani jejich páteřním spolupracovníkem. Pochopitelně se mohli kromě písemné komunikace stýkat adiskutovat spolu osobně, jelikož se Ditrichštejn často vydával zMikulova kcísařskému dvoru do Vídně, jak také dokazují zmínky vedicích nunciatur.103 Avšak ani ztěchto zmínek okardinálovi vdopisech nunciů do Říma nevyplývá, že spolu udvora vhojné míře konzultovali zásadní církevně-politické problémy. Zrovna tak vdopisech nunciů adresovaných přímo Ditrichštejnovi nenalezneme mnoho informací většího politického významu. Pokud se vnich objevují doklady kooperace mezi kardinálem anunciem, jsou jimi ve větší míře zmínky ozáležitostech mikropolitického charakteru. Můžeme také zaznamenat, že jejich komunikace byla svázána značnou formálností, přes níž jen zřídka prosakují informace osobní povahy. Svědectvím je vtéto věci ifakt, že valná většina dopisů není psána rukou nuncia, nýbrž písařem. Celkově se korespondence zpohledu obsahu jeví jako poněkud strohá. Nelze popřít, že se vdopisech vyskytují časté vstřícné obraty apokusy nunciů jimi Ditrichštejna ujistit osvé náklonnosti vůči jeho osobě. Je však velice pravděpodobné, že jsou tyto písemné pasáže pouze součástí dobové kurtoazie astrategie disimulace, jež se během komunikace vraném novověku používala velmi často.104 RÉSUMÉ: This study is focused on the written communication of three papal nuncios, who were sent to the imperial court in Vienna between 1621 and 1634, with the cardinal and bishop of Olomouc, Franz von Dietrichstein. The work is based on extant Italian letters sent by the nuncios to the cardinal in Moravia. The study is part of aresearch trend of recent years focusing on the issue of multiple loyalties, which is also the study’s methodological foundation. Its aim is to show how Dietrichstein’s ties to the three centres of power— Vienna, Madrid and Rome— were reflected in his work as achurch, court and provincial dignitary with functions inextricably linked to the top-level politics 102 A.CATALANO, Zápas osvědomí, s.177. 103 R.BECKER (ed.), Nuntiaturberichte aus Deutschland; H.KIEWNING (ed.), Nuntiaturberichte aus Deutschland. 104 Dissimulatio ajeho role vraně novověké společnosti je rozebráno například vMiriam ELIAV FELDON— Tamar HERZIG (edd.), Dissimulation and Deceit in Early Modern Europe, London 2015. OPEN ACCESS 100 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 of the time. As aservant of the emperor and, primarily, aSpanish client, he was very closely bound to the service of the Habsburg dynasty. In his position as cardinal and bishop, these ties placed him in aprecarious position, especially during the pontificate of Urban VIII, who was known as astaunch supporter of France. The political strategies of the three aforementioned powers, which had been in open conflict since the end of the 1620s, greatly influenced Dietrichstein’s attitude towards the pope’s diplomatic representatives in Vienna. As evidenced by the nuncios’ correspondence, there was only limited room for developing mutual cooperation with the cardinal in the political atmosphere of the time. Bc. Zdeňka Horáčková, studentka druhého ročníku magisterského oboru Kulturní dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Věnuje se dějinám šlechty apanovnického dvora vprvní polovině 17.století ačesko-italským vztahům ([email protected]). OPEN ACCESS