Ohlédnutí za Růženou Vackovou
Abstract
195
Full text
Ohlédnutí za Růženou Vackovou Nikola Bečanová Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky [email protected] Růžena Vacková (1901–1982) byla významnou intelektuálkou uplatňující se vširokém spektru oborů aosobností, která svou veřejnou angažovaností mravně působila ve společenské iakademické sféře. Tento důraz na mravnost měl primárně původ vjejím rodinném prostředí. Její otec, spoluzakladatel Československého červeného kříže ačlen okruhu pátečníků, amatka, angažující se vženském emancipačním hnutí, byli jejími velkými podněcovateli nejen kcharakterové pevnosti, ale iktvůrčí činnosti adosažení vysokoškolského vzdělání. Později tak na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala studium klasické archeologie, kunsthistorie, filozofie aestetiky apo dokončení habilitační práce Římské historické reliéfy (1930) byla přijata jako soukromá docentka klasické archeologie. Vroce 1947 byla jako teprve druhá žena jmenována řádnou profesorkou, ato zpětně splatností od roku 1941. Ačkoli jejím hlavním akademickým oborem, jejž rovněž přednášela, byla archeologie, výrazně působila ivostatních odvětvích. Významnou prací na poli teatrologie je monografie Výtvarný projev vdramatickém umění (1948), jejíž části vznikaly již od roku 1942 (dříve je nebylo možné publikovat) akterá je syntézou jejího uvažování odivadle. Samostatným dílem zrcadlícím morální apel je soubor studií Sokrates, vychovatel národa (1948) ajako poslední dokončila práci voboru estetiky Věda oslohu, která vyšla až roku 1993 aje vní patrný vliv avzpomínky na profesora Vojtěcha Birnbauma. Právě studium pod Birnbaumovým vedením ustavilo metodologický základ, ze kterého později Vacková čerpala apokusila se ho dovést do „nejzazších spirituálních důsledků“ (Preiss 1977, s.77). Birnbaumova zkušenost zvídeňské univerzity přinesla do českého prostředí změnu dosavadního vědeckého bádání, kterou následovala řada pokračovatelů, vedle Vackové například František Kovárna či Otakar Zich. Novému směru dominoval důraz na analytickou formální metodu využívající exaktně definované pojmy, která měla umožnit objektivní poznání, jež by vedlo ksyntéze nových závěrů, azároveň neopomíjela ani „metafyzickou složku vědecké práce“ (Hlobil 1977, s.66). Po vzoru vídeňské školy šlo Birnbaumovi především osledování vývojové linie umění, bez politických souvislostí avýkladu. Birnbaum tak na pražské univerzitě prosazoval pohled na kunsthistorii, který byl vrozporu sdosavadním pojetím kulturněhistorické metody dějin umění zastávané Karlem Chytilem, a to mezi oběma historiky umění vyvolávalo trvalý konflikt. Také Vacková pokládala vědeckou důslednost OPEN ACCESS
196 SLOVO A SMYSL 34 za základ moderního myšlení, což se stalo akcentovaným tématem jejích kritik arecenzí. Současně podle slov Ivo Hlobila nejdále rozvedla onen metafyzický předpoklad vědeckého bádání, jelikož „[s]tudium umění pro R.Vackovou znamenalo nejen cestu kpoznání obecných uměleckých zákonitostí, jak ktomu dospěl V.Birnbaum, nýbrž icestu kpoznání Boha“ (tamtéž). Dílo vjejím pojetí odráží způsob lidské reflexe skutečnosti, která je zároveň sférou Boha, společnosti, člověka apřírody (Vacková 1993, s.9). Podstatným hlediskem hodnocení uměleckého díla se iuVackové stal vývojový aspekt. Vývoj, nikoli závislost měl formovat českou kulturní tradici, která podle ní byla soustavně oslabována cizími vlivy. Podobné teze vúvodním slově kprvnímu číslu revue Tak formuloval R.I.Malý (1937) azdůraznil inutnost orientovat se na klasickou latinskou vzdělanost. Její nedostatečný ohlas včeském prostředí připomínala Vacková jak vsouvislosti skulturním rozvojem, tak spedagogickou činností. Odtud vychází apriorní odmítnutí vlivu německého amarxistického, společné celému autorskému kolektivu kolem revue. Vacková formulovala rovněž požadavek na ustálení hodnoticích kritérií dramatu na vědeckém základě, aby kritika mohla přispívat kjeho rozvoji. Vojtěcha Birnbauma vnímala také jako velký morální vzor, jak ve svých textech často zdůrazňovala. Ojejich osobním vztahu pak píše ivdopisech zvězení (Vacková 1994). Silný morální imperativ se stal primárním postojem Růženy Vackové. Během nacistické okupace se připojila kilegálnímu odboji avroce 1945 se poprvé ocitla vpankrácké věznici snejvyšším trestem. Otři měsíce později se díky Pražskému povstání dostala spolu sdalšími představiteli české inteligence na svobodu apřimkla se ke katolictví, zvláště kokruhu kolem Josefa Zvěřiny, které korespondovalo sjejí představou ouspořádání světa. Katolicismus tak po smrti obou rodičů azavraždění jejího bratra ašvagra nacisty vytvářel pro Vackovou novou morální autoritu. Pevný charakter Růženy Vackové se odráží ivjejích reakcích na pozdější dějinné události. Po únorovém převratu se jako jediná profesorka připojila ke studentským protestům aotevřeně projevila nesouhlas svyhazovy jak studentů, tak svých kolegů. To ji připravilo omísto profesorky apozději vyústilo vdalší odsouzení ke dvaadvacetiletému vězení ve vykonstruovaném procesu Mádr aspol. (Kosatík 2011). Věznění jí ovšem nebránilo hájit svá stanoviska či zásady adále naplňovat své představy omravním charakteru člověka. Ve vězení vedla přednášky aspolu sdalšími intelektuálkami vzdělávala ostatní vězenkyně, dokonce odmítla podat žádost oamnestii, dokud nebyli propuštěni všichni kněží. Proto opustila věznici jako jedna zposledních, po celých patnácti letech. Ipo svém propuštění pokračovala vpedagogické činnosti, nikoli však oficiálně, ale vrámci bytových přednášek asetkání. Podílela se na činnosti katolického disentu abyla signatářkou Charty 77. Ipřesto, že se tento výjimečný životní příběh již několikrát stal látkou jak pro popularizační, tak historické knihy, myšlení Růženy Vackové dosud mnoho prací věnováno nebylo. Přitom byla autorkou nejen publikačně, ale ispolečensky aveřejně velmi produktivní asvé myšlenky anázory publikovala vmnoha různých časopisech. Výjimku tvoří práce Josefa Vojvodíka aMarie Langerové Patos včeském umění, poezii aumělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20.století (2014), vycházející mimo jiné zVackové práce odivadle Výtvarný projev vdramatickém umění. Vedle filozoficko-historického pohledu na fenomén patosu ve výtvarném umění, který dále rozpracovává koncepci Růženy Vackové aPavla Kropáčka, se vní jako OPEN ACCESS
NIKOLA BEČANOVÁ 197 projev latinského pojmu passio— vášně autrpení— pojímá iosud obou autorů. Propojuje se tak estetické hledisko sživotním stanoviskem apraxí. Kpřiblížení politických východisek Růženy Vackové přispěla Adéla Gjuričová (2005). Zjejího podnětu vznikla snaha ovytvoření bibliografie Růženy Vackové, za výrazného přispění Polany Bregantové. Tato práce však bohužel nebyla dokončena aexistuje pouze vneúplné, nezveřejněné podobě. Pro komplexní zhodnocení textů Růženy Vackové ajejího postoje ksoudobému společenskému akulturnímu dění je však bibliografie jejích textů nezbytná.1 Vackové bohaté žánrové aoborové zaměření reflektuje pestré spektrum časopisů, do kterých ať už pravidelně, sporadicky či mimořádně, vreakci na určité aktuální události, přispívala svými texty. Mezi jejími publikačními platformami se zprvu objevují periodika archeologická. Nejčastěji však své práce otiskovala vpravicově orientovaném Národním středu, ato jak divadelní kritiky, tak recenze vědeckých publikací ačasopisů, například Vědy aživota, Literárních novin či Kvartu, jenž pro ni představoval ideální model apolitického periodika, vedeného čistě vědeckými otázkami. Vroce 1942 spolu sJosefem Hutterem (ten ji do kulturní rubriky Národního středu přivedl) adalšími znovin kvůli sílící propagandě odešla aredakční okruh se zcela proměnil. Repertoárem Městských divadel pražských se pravidelně zabývala vČeskoslovenském divadle aodborné teatrologické statě publikovala vDivadle. Ke konci třicátých let se její texty začaly objevovat vŽenské radě, kam psala ijejí matka, ave stejném období přispívala na rozmanitější témata do revue Tak— politicko-kulturního čtrnáctideníku, kolem nějž se soustřeďovali především katoličtí autoři. Zde nejzřetelněji vystupovala proti levicovému umění. Po prvním propuštění zvězení intenzivněji přispívala do různých novin ačasopisů katolických. Zpracovaná bibliografie Růženy Vackové umožňuje přístup kmnohým tématům, ato nejen na poli umění, ačkoli to se jeví jako hlavní oblast jejího zájmu. Je možné uvažovat vširoké perspektivě předválečné aválečné kultury azpůsobu, jakým se kní Vacková staví. Velkou oblast zájmu pro ni představovala avantgarda asní spojená politizace umění, proti níž se soustavně vymezovala. Obecně formulované úkoly apožadavky kladené na kulturu jsou rovněž častým námětem, ve kterém se projevuje apel na mravnost aživot vpravdě. Lze uvažovat otom, jakým způsobem Vacková vstupuje do veřejného diskurzu oliteratuře, jaké jsou estetické aetické imperativy, na nichž staví svou vyhrocenou argumentaci, ajak vstupuje do polemik. Kritika avantgardního umění vycházela uRůženy Vackové zněkolika perspektiv. Jednak zpohledu vývojového, jak jej formuloval Vojtěch Birnbaum, ato kvůli jeho vytržení ztradice, tedy pouhé módnosti či nahodilé implementaci cizích žánrů avlivů, nebo pro závislostní kontinuitu, která kulturní dění neobohacuje. Dále zpozice estetických, slohových zásad. Zde jí nevyhovovala umělost apovrchnost stejně jako nedosažení kvality žádané slohem. Největším problémem však bylo neobjektivní politické hodnoticí kritérium, které podle Vackové zamezovalo přirozenému kulturnímu růstu. Její přístup kumění nepřipouštěl čistě politicky motivované hodnocení ipřesto, že sama promlouvala zpravicové pozice. Na stránkách časopisu Tak několikrát zaútočila na pochybný výběr kandidátů nominovaných vrůzných uměleckých 1 Bibliografie Růženy Vackové byla dokončena jako diplomová práce (Bečanová 2020) aje přístupná vDigitálním repozitáři Univerzity Karlovy. OPEN ACCESS
198 SLOVO A SMYSL 34 anketách nebo při udělování cen. Zároveň ale zdůrazňovala, že stejnými výtkami by mířila do vlastních řad, pokud by byl výběr veden jinými než estetickými měřítky. Tento postoj dotváří důležitý, druhý améně populární pohled na avantgardní umění vkontextu vývoje dějin české literatury. Vacková uvádí metodologické důvody pro zpochybnění kvalit levicového uměleckého proudu aněkolikrát zdůrazňuje obecné zásady akritéria, které by vedly kobjektivním soudům, podle ní nezbytným pro zdravý vývoj české literatury. Příkladem je její soustavná kritika produkce Osvobozeného divadla jakožto fraškovité abezmyšlenkovité. Vacková zde uplatňuje další ze svých kritérií— slohovost. Nedělá tudíž rozdíl mezi uměním vysokým anízkým, ale zdůrazňuje slohové naplnění daného žánru či směru. „Osvobozené“ proto nekritizuje zosobní nechuti kavantgardě, ale kvůli nedosažení slohové podstaty tohoto směru adostatečné estetické kvality. To potvrzuje její zcela opačný pohled na tvorbu E.F.Buriana. Ten podle Vackové vede dynamické divadlo, které aktualizuje důležitá národní témata srespektem kjazyku. Přestože ani Buriana nešetří kritických poznámek, zdá-li se jí, že se příliš podbízí vkusu svých přátel zlevicových kruhů, je pro ni umělcem slohově uvědomělým aceněným. Vacková důsledně odděluje pojmy idea aideologie, přičemž vOsvobozeném divadle spatřuje realizaci pouze druhého znich. Veškeré působení apublikační činnost Růženy Vackové měly vést kjednomu cíli— rozvoji české národní kultury. Nacionální stanovisko zastával iautorský okruh několika pravicových periodik, do nichž přispívala. Výrazně nacionální ráz měla většina článků vTaku, Vacková varovala nejprve před vlivem německým, později ruským. Dalším takto orientovaným časopisem byla Modrá revue. Obě periodika byla obviňována zextrémních názorů sympatizujících sdiktaturou, což zcela jistě neplatilo otextech Vackové. Ačkoli kritizovala dosavadní podobu československé demokracie, nikdy se nepřikláněla kjakémukoli omezení svobody. Ve svém článku kfilozofickému kongresu vModré revui píše: „Unás se prostě usadilo, především jako pohodlná politická praxe, mínění, že náš nacionalismus nutně musí být buď fašistický, nebo hitlerovský, aže každý nacionalista sní ovůdci podobném italskému nebo německému. Je to zajímavé, že novináři předhazují takový konkretizovaný sen ovůdci všem nacionalistům, ačkoli právě prostí lidé unás uvědomují si neobyčejně dobře (aproto jsou nakonec neovládnutelní politickými stranami), že vpovaze nacionalistických vládních praxí je prostě obsažena neopakovatelnost vládních metod ipředstav různých urůzných národů. […] Avšak určitě ipojem vůdce, diktátora, není znakem nacionalismu, je akcesorní. […] Český nacionalismus pak předpokládá přímo demokracii, ato demokracii ortodoxní“ (Vacková 1934, s.210). Hlavní problém tak pro Vackovou představuje fakt, že levice neuplatňuje metodu demokracie, čímž termín vyprázdnila natolik, že nezbývá než se vymezit zdruhého břehu. Vacková vystupuje zmnoha pozic— pravicového politického spektra, katolické morálky, vlastenecké orientace nebo konzervativního demokratického řádu. Všechna tato hlediska se uní mísí atvoří jádro argumentace apřístup kdobovým politickým akulturním problémům. Všechny tyto jednotlivé zásady ale popírá ve prospěch objektivity avzniká tak další ambivalentní pnutí mezi jejím vlastním názorovým zanícením adůslednou snahou oprostit se od subjektivních vlivů, které by mohly zkreslit skutečnou podstatu problému. Skrze tyto snahy se pokouší dojít kuniverzálním měOPEN ACCESS
NIKOLA BEČANOVÁ 199 řítkům, která by takový přístup umožňovala. Mezi ně patří vedle morálky směřování kpravdě. Společné úsilí kpoznání pravdy může podle Vackové překonat politické rozdíly ve prospěch rozvoje vědeckého poznání akultury, které je nutné pěstovat zejména vdobě potlačování české vzdělanosti. Tento úkol směruje především kmladší generaci, dosud nezapletené do politických rozporů: „[…] nač má vláčet ssebou mladá generace falešné anepřesné závěry aanimozity generací starších, které, oh, obratnější nežli materialistickou dialektikou dovedly ze svých subjektivních stavů ivkultuře vytvořit překážky zbytečné, které se honosně nazývaly ideovými ikteré vyplývaly ztakové asi osobně filozofické jistoty, jako ji představuje vůbec, až na jednu myslím výminku, česká filozofie“ (Vacková 1935, s.7). Odmítnutí politicky motivovaných soudů ahodnocení avantgardního umění obsahuje iVackové příspěvek vrevue Tak zroku 1937 snázvem Příští umělečtí klasikové podle užitkové filozofie. Vtomto textu se autorka pouští do polemiky sEmilem Fillou, jenž byl vyzván ksestavení kandidátky vanketě obudoucího největšího klasika vNárodních listech. Vacková je doslova pobouřena Fillovým výběrem nominovaných anešetří jak samotného Fillu, tak ani (vtomto případě nevinné) kandidáty. Sarkastickým tónem referuje ointelektuálních nedostatcích levicových kruhů acelé vyznění hyperbolizuje formulováním požadavku na vznik kultury nového směru, kčemuž avantgardní podniky nijak nepřispívají. Argumentaci vyhrocuje především výtkami mířenými na konkrétní umělce tvořící pod záštitou avantgardy. Ačkoli se jí uněkterých kandidátů daří nalézt alespoň minimální porozumění pro motivaci, která Fillu vedla kjejich jmenování, všechna jména dnes ceněných umělců pro takto důležitou roli včeské kultuře jednoznačně zavrhuje. Další rovinou textu je již několikrát zmiňovaný odpor vůči popírání estetické kvality na úkor polického zájmu. Vacková tento problém pojmenovává zcela explicitně aklade na něj největší důraz, jelikož je vpřímém rozporu sjejím přesvědčením. Ačkoli je tento střet pochopitelný zhlediska politického určení obou stran, opět se jedná spíše okritiku morálky azaujatých sudidel než opolitickou rivalitu. Upozaďování politické příslušnosti všech účastníků asnaha vyzdvihnout neproduktivnost takového dělení na poli kultury jsou pro Vackovou typickými rysy. Čas ukázal, že Vacková neměla pravdu, odsuzovala-li takto přísně Fillův výběr budoucích klasiků. Jména jako Josef Hora, Vladislav Vančura, Jaroslav Ježek či Jindřich Štyrský mají bezesporu své místo vdnešním kánonu české literatury avýtvarného umění. To ale není vzhledem khlavní myšlence textu to nejpodstatnější. Vackové jde především oto, jak jsou takové kategorizace přínosné ajak přispívají kvývoji kultury. Obdobné soupisy jmen rozličných autorů by mohly vypadat různě, třeba by imohly vyhovovat autorčině představě, ta je ale považuje nejen za neobjektivní atěžko předvídatelné, ale navíc iza úplně zbytečné pro umění jako takové. Všechny takové soudy jsou časově omezené, povrchní apostrádají dostatečný časový odstup pro zhodnocení svého předmětu. Proto odsuzuje pochybný výběr jmen, která Filla uvedl, ale především také vznik ankety samotné. Vpodobném tónu se odvíjí ivmnohém paralelní polemika ohledně udělování státních cen, která se objevila téhož roku vTaku (Vacková 1937a, s.70–71). Polemika probíhala mimo tento časopis rovněž vPanoramě nebo vNárodních listech. Vtomto případě se do nesnadné pozice dostal Bohumil Mathesius, který měl obdobný úkol jako Emil Filla, tedy vybrat kandidáty na udělení státní ceny. Tento seznam se opět OPEN ACCESS
200 SLOVO A SMYSL 34 skládá výhradně zlevicových autorů aVacková na něj reaguje podobným způsobem ase stejnou razancí. Napadá absenci objektivních kritérií, vedoucí ke kvalitativně nesourodé anevypovídající kandidátce. Nepopírá, že lze vtěchto kruzích nalézt kvalitní autory (jmenuje například Šaldu, kterého klevicovým kruhům řadí jako jejich přítele), ale upozorňuje, že pokud jako jediný klíč zvolíme politickou příslušnost, pak umění nikdy nemůže dosáhnout vysoké úrovně apravdivosti. Politický názor Vackové je opět upozaďován ve prospěch transcendentních hodnot. Na závěr bych chtěla zdůraznit, že ačkoli je tento text Růženy Vackové pro její způsob psaní typický svou přímostí, nekompromisností ajednoznačným pojmenováním problémů, je zároveň nezvykle ostře namířen proti konkrétním aktérům umělecké obce. Častěji se ve svých studiích vyjadřuje na obecnější úrovni akútokům na konkrétní jména se neuchyluje. Na druhou stranu se Vacková nebojí přímé konfrontace ado sporů apolemik vstupuje bez servítků. Jako příklad může sloužit nešťastný omyl, kdy přišla odpověď na článek uveřejněný vTaku, který kritizoval časopis Rozvoj. Oponent si špatně vyložil význam iniciál V.R. asvou odpověď adresoval Václavu Renčovi. Vacková ihned reagovala asvůj příspěvek zakončila slovy: „[…] amožná, že to zase napíše značka zde ijinde již dávno zřejmá, atudíž nijak se nehalící, totiž Vacková Růžena“ (Vacková 1937c, s.180). Opačným způsobem koncipuje své recenze akritiky, kde sice stále svědeckou přesností ajasnou metodou analyzuje složky díla, drsnými slovy mířenými na přední umělce české scény ovšem nešetří. Je to však rys, který si podle Vackové žádá jak samotný žánr, tak kulturní rozvoj. Připomenutí by jistě zasloužily itexty další, ať už zoblasti divadla či literatury, nebo knižní publikace, kterých Vacková vydala několik. Ve všech bychom však nalezli stejný stabilní hodnoticí aparát vycházející primárně zakademického vzdělání ateoretického rámce, ale především zpředstavy pravdivosti amorálních hodnot. To Vackové umožňovalo opakovaně vstupovat do kulturního dění, reagovat na nejrůznější události azachovat si přitom srozumitelný jazyk aargumentaci. Ačkoli je zřejmé, že disponovala bohatým teoretickým rámcem pro uchopování těchto problémů, její sdělení zůstala jasně čitelná avedla kpřesným formulacím naléhavých požadavků doby. LITERATURA Bečanová, Nikola: Anotovaná bibliografie díla Růženy Vackové zlet 1929–1948. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury a komparatistiky, Praha 2020. Gjuričová, Adéla: Uvědomělé kichotiády. Politické myšlení Růženy Vackové. Soudobé dějiny 18, 2005, s.285–308. Hlobil, Ivo: Poznámky kosobnímu anázorovému vztahu Vojtěcha Birnbauma aRůženy Vackové. Zprávy Klubu Za starou Prahu, 1997, č.1, s.64–67. Kosatík, Pavel: Vězení jako osud. In týž: Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora. Mladá fronta, Praha 2011, s.233–238. Malý, Rudolf Ina: Tak!. Tak 1, 1937, č.1, 1.1., s.1–3. Preiss, Pavel: Doctissima aBirnbaumova škola. Zprávy Klubu Za starou Prahu, 1997, č.1, s.76–79. Vacková, Růžena: Věda oslohu. Aula, Praha 1993. Vacková, Růžena: Kfilosofickému kongresu. Modrá revue 3, 1934, č.1, 15.12., s.210. OPEN ACCESS
NIKOLA BEČANOVÁ 201 Vacková, Růžena: Listy pro umění akritiku. Národní střed 17, 1935, č.41, 17.2., s.7. Vacková, Růžena: Přejímáme výzvu. Tak 1, 1937a, č.3, 5.2., s.70–71. Vacková, Růžena: Příští umělečtí klasikové podle užitkové filozofie. Tak 1, 1937b, č.4, 19.2., s.89–90. Vacková, Růžena: Židovský časopis „Rozvoj“. Tak 1, 1937c, č.9, 4.5., s.180. Vacková, Růžena: Výtvarný projev vdramatickém umění. Tomsa, Praha 1948. Vacková, Růžena: Ticho sozvěnami. Dopisy zvězení zlet 1952–1967. Česká křesťanská akademie, Praha 1994. Vojvodík, Josef— Langerová, Marie: Patos včeském umění, poezii aumělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20.století. Argo, Praha 2014. OPEN ACCESS