D a základní analy ické koncep y
s uk u alis ického myšlení
Richa d Mülle
Ús a p o českou li e a u u Akademie ěd České epubliky
BINARITA
Bina i a, éž bina ismus, biná nos (z la . bini, „d ojí, po d ou“) značí p incip čle-
nění zkoumané oblas i na základě elemen á ního opozičního z ahu disjunkce, ne-
sluči elnos i (buď/anebo). Ve s uk u alis ické e zi biná ní analýzy se kon inuum
pozo o aného ozkládá podle uni e zálních z aho ých os us a ujících logické opo-
zice (kon adikce); p ky zkoumaného pole se ozpadají na d a dále již ne ozloži-
elné „s a y“ dané pří omnos í, nebo nepří omnos í u či ého ozlišujícího (dis ink-
i ního) ysu. Tak se induk i ně dospí á k in en áři základních biná ních opozic,
k e é oří pa adigma ickou ma ici dané oblas i a s uk u ují ji jako elacionální
sys ém nebo síť. Pos up o šem může mí s ůj ap io ní aspek , když již předem y-
chází z elemen á ní biná ní logické s uk u y jako obecné zákoni os i, s uk u ního
p incipu, k e ý mnohos daných je o ých ealizací podkládá. V kon ex u modelo ání
umělých jazyků, esp. y áření ans o mačních p og amů, lze bina i u chápa o -
něž jako p incip e e zibilní de/kompozice kódu za pomocí d ou základních signálů
nebo jedno ek ( o malizo aných např. jako + a — nebo 0 a 1), jenž umožňuje další
kombina o ní popisy a ope ace sys ému.
Biná ní me oda se upla ňuje jak mode ní ling is ice (např. komponen o á s uk-
u ní analýza lexikální séman ice a d.) a sémiologii, ak eo ii in o mací, gene ice
a obecně kompu ačních me odách exak ních i humani ních ěd. To od áží její přinej-
menším d ojí pů od: s uk u ní ling is iku adici Fe dinanda de Saussu a a aplikaci
biná ního kódu au oma ických ýpoče ních p ocesech (pojem „bi u“, z angl. bina y
digi , zde odpo ídá poč u k oků biná ním s omu; biná ní kód podobě d ojko é
sous a y z o mulo al již Go ied Wilhelm Leibniz). Bina ismem se pak někdy ozna-
čuje silný epis emologický pos ulá (nalézáme jej u s uk u alis ů Romana Jakobsona
nebo Clauda Lé i-S ausse), podle něhož jsou biná ní z ahy biologicky zakódo ány
e způsobu, jakým se lidská mysl chápe sku ečnos i ( ozlišo ání na základě biná ních
di e encí). V me odologickém smyslu je řeba odlišo a bina i u od p o nější me ody
dicho omizace, dělení je ů na pá y u čené s ým zájemně p o ikladným z ahem. Na
d uhé s aně dicho omické z ahy mohou biná ní analýze ungo a na nižší ú o ni
ak, že jsou jen a ian ami éže základní biná ní elace (pře ádění ě šího poč u opo-
zic na opozice zakládající — pos up, k e ý sledujeme např. Jakobsono ě ein e p e-
OPEN ACCESS
RIchARd MüLLER 147
aci T ubeckého onologického popisu p áci P elimina ies o Speech Analysis: The Dis-
inc i e Fea u es and Thei Co ela es, Jakobson — Fan — Halle 1969 [1951]).
Půdu p o li biná ního p incipu mode ní ling is ice přip a ilo s uk u ní
poje í Fe dinanda de Saussu a — přede ším jeho idea di e enčního založení jazyka,
o mujícího se současně s od žením se od myšlenko ých nebo ónických, esp. ma e-
iálních subs ancí, a z oho o di e enčního základu jazyka yplý ající me odologické
důsledky: elační poje í znaku, sys émo é poje í jazyka a d. P o s uk u ní me odu —
její biná ní a ian u — je zde zásadní o, že žádný p ek sys ému na jakékoli ú o ni
(např. akus ické, mo ologické nebo séman ické) nemá předu čenou hodno u a jeho
ýznam zniká ýlučně na základě z ahu k dalším p kům.
Ze Saussu o a poje í, z ozlišení mezi langue a pa ole — a z něho yplý ající mož-
nos i sys ema izace akřka nekonečného množs í ónických a iací hlásek při o-
zených jazyků — ychází Nikolaj Se geje ič T ubeckoj, když popisuje onologickou
ú o eň jazyka. P incip bina i y se při us a ení onologie s á á zásadním, neboť na
ú o ni unkční pla nos i akus ických a iací zjišťuje T ubeckoj jejich eduko a el-
nos na opozičním základě; ak o obje ené jedno ky — onémy — nejsou ničím ji-
ným než s azky či p ůsečíky (podle Johna Lyonse) dis ink i ních ysů, k e é jsou
o ganizo ány na osách biná ních p o ikladů (pří omnos /nepří omnos ). T ubeckoj
ak obje uje „a omickou“ ú o eň jazyka; dis ink i ní ysy jsou jakousi podmínkou
ungo ání řeči a komunikace (jak dokládá např. komu ační es , kdy změnou jediné
jedno ky se mění ýznam celého soubo u).
P incipem ozkladu po cho ých, empi ických enoménů na elemen á ní opoziční
(případně ek i alen ní a ko elační) z ahy je inspi o áno Jakobsono o s uk u ní po-
je í nejen onologie, nýb ž i ling is iky, poe iky a nakonec jeho myšlení obecně. Bi-
ná ní opozice nejsou p o Jakobsona pouhou heu is ickou pomůckou, nýb ž e lek ují
„in as uk u ní“ po ahu jazyka samo ného a jsou — což je s ejně důleži é — společ-
ným jmeno a elem eške ých myšlenko ých p ocesů. Ten o názo se p omí á do Ja-
kobsono a hledání onologických uni e zálií (in en áře dis ink i ních ysů pla ných
p o eške é při ozené jazyky, k i izo aného např. Pe e em Lade ogedem nebo Je em
Mielkem), mo ologických nebo poe ologických ozbo ů. Jakobson později (1973, aj.)
oz íjel ezi, podle níž jsou jazyko ý a gene ický kód budo ány analogicky. S uk u ní
pa alelnos ěch o kódů spočí á přede ším duální po aze jejich zá odečných p ků,
složení z disk é ních, biná ně o ganizo aných komponen ů. Jakobson ekons uuje
na základě izomo ie gene ického a e bálního kódu a aké p incipu d ojí a ikulace
onologickou, mo ologickou, syn ak ickou a lexikální o inu gene ického sys ému:
např. onémy odpo ídají nukleo idům, s a ebním kamenům nukleo ých kyselin, ko-
don — sek ence ří nukleo idů molekule DNA nebo mRNA — odpo ídá slo u a gen
ě ě. Jakkoli se en o epis emologický pos ulá se kal s k i ikou, pa alel mezi ling is-
ikou a genomickými ědami yužila i sama molekulá ní biologie (předs a a přenosu
buněčné in o mace, nukleo ých „písmen“, „synonymie“ kodonů ad.) a a o analogie
zakládá něk e é přís upy biosémio ice a bioin o ma ice (s o . Sebeok 1976).
P incipy s uk u ní ling is iky ( ěmi jsou podle T ubeckého ne ědomá po aha in-
as uk u y jazyko ých je ů; odk ý ání z ahů namís o p ků, na nichž se y o p ky
ealizují; sys émo os ; obecná zákoni os ) ozezná á jako jedno ze s ých ýchodisek
ancouzský e nolog Claude Lé i-S auss, a o p os řednic ím Jakobsona, s nímž se
poznal osobně New Yo ku oce 1942. V článku „S uk u ní analýza ling is ice
148 SVĚT LITERATURY 51
a an opologii“ nazý á Lé i-S auss obje onologie „ e olucí“ a soudí, že „[ ]onolo-
gie nemůže e z ahu ke společenským ědám neh á u éž ob ozující úlohu, jakou
seh ála například jade ná yzika e z ahu ke šem exak ním ědám“ (Lé i-S auss
2006 [1945], s. 40). V základu jeho me ody s ane předpoklad (inspi o aný o šem i myš-
lením Émila Du kheima a Ma cela Mausse), že elké množs í zdánli ě he e ogenních
empi ických da lze pos upnými k oky pře és na hloubko é s uk u ní schéma, pře-
loži elné do sous a y biná ních z ahů. Mezi je o ou s ánkou daných e nologických
je ů ( o emismus, alianční p a idla, i uály, masky, příp a a jídel, geog a ické a spo-
lečenské uspořádání domo odých esnic, my ické na a i y) a jejich logickou s uk-
u ou exis uje s ejný z ah jako mezi zp á ou a kódem, k e ý u o zp á u umožňuje
zkons uo a . Musejí při om exis o a ans o mační p a idla, k e á umožňují pře-
és zp á u z jednoho sys ému do d uhého a zá o eň ozk ý pod šemi p oměnami
(pojem ans o mační g upy) ne ědomý (neu ědomo aný) s uk u ní in a ian . Ve
s ých p acích od s udia příbuzenských s uk u (Les s uc u es élémen ai es de la pa-
en é, 1949), přes analýzu o emismu (Le To emisme aujou d’hui, 1962, čes. 2001) a logiky
myšlení pří odních ná odů (La pensée sau age, 1962, čes. 1996) až po s udium my olo-
gie na i ních ame ických společnos í (My hologiques I–IV, 1964–1971, čes. 2006–2009)
pos upuje Lé i-S auss opako aně ak, že se snaží pos upnými k oky pře és složi é
je y na komplexní s uk u ní schéma a a a zase na elemen á ní z aho ou s uk u u.
Příkladem může bý (p o s ou cílenou zjednodušenos ) aná Lé i-S ausso a ana-
lýza oidipo ského mý u. Lé i-S auss zde u čuje č yři my émy, kons i uen y mý u,
k e é jsou jako ě y ořeny na základě elemen á ního subjek -p ediká o ého z ahu.
Přeuspořádáním p ků ze syn agma ické osy (jejich na a i ní ex o é sek ence: 1, 3,
2, 4, 2, 4, 3, 4, 1, 2) na osu pa adigma ickou (jejich séman ická pa alelizace) odk ý á
hloubko ou s uk u u mý u e o mě p os o o ého schéma u. Mezi danými my émy
při om odhaluje pa alelní elaci, spočí ající ezi (A1, A2) a jejím popření (B1, B2);
A1:nadhodnocené odinné z ahy (Kadmos hledá s oji ses u Eu opu, unesenou
Diem; Oidipus se ožení s Iokas ou, s ou ma kou; na zdo y zákazu An igona pocho-
á á s ého b a a Polyneika) x B1: znehodnocenné odinné z ahy (Spa ťané se zá-
jemně yhladí; Oidipus zabije s ého o ce Laia; E eokles zabije s ého b a a Polyneika);
A2: hubení nes ů (Kadmos zabije d aka; Oidipus zahubí S ingu) x B2: po íže s chůzí
(Labdakos značí „kulha ý“, Laios „kři ý“, Oidipus „o eklá noha“). Mý us zde podle
Lé i-S ausse posky uje logický nás oj, jak pojmou přek očení nebo překlenu í
nesluči elných opozic: příbuzenské z ahy nadhodnocené x znehodnocené; popření
au och onnos i člo ěka x alos lidské au och onnos i. Společnou las nos í opo-
zičních z ahů je p á ě o, že jsou kon adik o ní, a las ní úlohou mý u jako logické
s uk u y mediace p o ikladů je jejich pa alelizace: „Cílem mý u […] je posky nou
logický model sloužící k yřešení u či ého ozpo u“ (Lé i-S auss 2006 [1955], s. 203).
Lé i-S ausso o dílo se s alo dominan ní inspi ací i ikonou celého ancouzského
s uk u alismu. Přes o, nebo spíše p á ě p o o se ne yhnulo k i ice jak empi ic-
kém e nologickém ohledu, ak z hledisek me odologických (Edmund Ronald Leach,
Cli o d Gee z, Dan Spe be ad.; iz éž Dosse 1991, 1992). Uni e zální po aha bi-
ná ních in as uk u a synch onní limi y an opologické analýzy začaly bý s ále
íce nímány jako e nocen ická p ojekce analyzujícího. P o Lé i-S ausse je šak ě-
decké myšlení na u či é ú o ni ni e ně spja o s myšlením my ologickým, což je snad
jen jiné yjádření izomo ie, k e ou měl na mysli Jakobson. Analy ická dekompozice
RIchARd MüLLER 149
mý ů je de ac o my omo ní (nabý á logické o my mý u); p o o může Lé i-S auss
po ažo a F eudo y komen áře k oidipo skému komplexu za nedílnou součás oidi-
po ského mý u.
Biná nos kladou do s ých me odologických základů e ě ší či menší míře nej-
ůznější sémio icko-s uk u alis ické přís upy, např. Hjelmsle o a gloséma ika, Ba -
heso a sémiologie, Chomského gene a i ní g ama ika nebo Lo mano a sémio ika
kul u y. Také z . na a i ních g ama ikách, inspi o aných k omě něk e ých již
zmíněných koncepcí éž pos upy unkčně-mo ologického ozbo u kouzelných po-
hádek u Vladimi a P oppa, zaujímá bina i a důleži ou pozici. Tak je omu mj. p áci
G ammai e du Décamé on (G ama ika Dekame onu, 1969) Tz e ana Todo o a nebo
B emondo ě Logique du éci (Logika yp á ění, 1973). Nelze šak ne idě , že se
zde biná ní ( esp. dicho omní, případně dyadický) p incip komplikuje za edením
osy syn ak ické (z hlediska g ama iky yp á ění), esp. syn agma ické (z hlediska
sys ému na a i i y), což je z láš ě zře elné při hledání logické o my minimální na-
a i ní sek ence, minimálního kons i uen u na a i u, k e ý má g ama ickém smy-
slu odpo ída ě ě. Exis ují ak koncepce monadické, dyadické a iadické, každém
případě šak nehomologické se základními biná ními osami p os o o ého schéma u.
Nejucelenější aplikací biná ní me ody na a ologii je zřejmě poje í ka ego iální
séman ické o my e s uk u ální séman ice Algi dase Juliena G eimase (Séman ique
s uc u ale, S uk u ální séman ika, 1966, Du sens, O smyslu, 1970). G eimas, k e ý
ychází z názo u, že zá odečnou oblas í na a i i y je ýznam, p acuje důsledně
s analogií mezi onologickou a séman ickou ú o ní řeči: sém je dis ink i ním ysem
ýznamu, onému odpo ídá sémém, lexém je hie a chickým sys émem sémémů. Po-
dobně pos upuje při de ino ání ak an ů (jako řídy disk é ních sémémů) a p incip
ozkládání enoménů na minimální biná ní opozice upla ňuje i při analýze unkcí
(přičemž použí á i Sou iauo u eo ii d ama ických unkcí a Tesniè o u zá islos ní
g ama iku). Umbe o Eco k me odologické po aze (nejen G eimaso a) séman ického
sys ému Teo ii sémio iky (2009 [1976]) poznamená á, že limi podobných přís upů
spočí á nemožnos i popisu šeobecně pla né s uk u y séman ických polí, k e á
u áří kul u ní idění s ě a, jelikož y o sys émy jsou plu ali ní a neus ále se ans-
o mují. Eco sám p o i omu p acuje s pojmem encyklopedií a obecně s p agma ickou
dimenzí semiózy. Jeho k i ika poukazuje na slabinu bina i y p oje ující se e ch íli,
kdy si činí ná ok na uni e zální pla nos .
Důleži ý momen me odologické k i ice bina izujícího myšlení humani ních
ědách (jak na ú o ni objek ů, ak me ajazyka) předs a uje dekons ukce Jacquesa
De idy, a o p o o, že jeho pojmy yuží á a zá o eň oz íjí do adikálních důsledků.
Z přísně elacionálního poje í jazyko ého sys ému u Fe dina da de Saussu a („jazyk
nemá ani ideje ani hlásky, k e é exis o aly před sys émem jazyka, ale jen koncep u-
ální a ónické ozdíly, k e é z oho o sys ému yplynuly“, de Saussu e, ci . in De ida
1993 [1972], s. 155) y ozuje De ida mj. ideu di é ance. Ta — jakož o p incip h y di-
e encí — předs a uje samu možnos koncep uali y a exis ence řeči, možnos , k e á
nedisponuje žádnou pozi i ní časop os o o ou cha ak e is ikou a k e á řeč umož-
ňuje p á ě é o nepos iži elné a nes opo a elné „nega i i ě“. De ida důsledně na-
ušuje p á ě onen zakládající p incip biná ní opozice a jeho p os o o ému založení
dá á zásadně p oblema izující časo ý ozmě , zpí ající se hypos azi. Naopak časo-
ém aspek u (řeči i jejího popisu) dekons uuje De ida me a yzický p imá pří om-
150 SVĚT LITERATURY 51
nos i předs a ou s opy s opy, chápáním pří omnos i sp á ného smyslu jako něčeho
us a o aného s opami absence. Mysle di é ance zá o eň znamená mysle ymazání,
z ušení ne eduko a elné di e ence, z ážení společné, ješ ě nedi e enco ané půdy, na
níž ěci či je y nemají ješ ě s é základní příznaky a jména.
Souběžně s ím ukazuje, že použí ání opozičních d ojic se západním iloso ickém
myšlení, jehož kon inui u nachází řadě Pla on, A is o eles, Jean-Jacques Rousseau,
Geo g W. F. Hegel, Edmund Husse l (ale éž Fe dinand de Saussu e), podřizuje logice,
níž jeden člen opozice je chápán jako sekundá ní nebo nega i ní a d uhý jako pozi i ní,
p imá ní: ak je omu i s dicho omiemi písmo/hlas, ělo/duše, nějšek/ ni řek, společ-
nos /pří oda, označující/označo ané ( ak už ling is ice: příznako os na séman ické,
mo ologické, syn ak ické, onologické a d. ú o ni). De ido ou s a egií je y o opozice
pře á i a zápě í, což je ješ ě pods a nější, ozkolísa samu jejich exis enci, esp. s a-
ickou bina i u. V pasáži, k e á ús í dekons ukci pos ulá ů a pos upů Lé i-S ausso a
e nologického s uk u alismu, os a ně De ida píše: „nemá smyslu o řása me a yzikou,
aniž bychom použí ali me a yzických pojmů; nemáme k dispozici žádnou řeč — žád-
nou syn axi a žádný slo ník –, jež by byla cizí ěm o dějinám [me a yziky]; nemůžeme
p onés jedinou des uk i ní ýpo ěď, k e á by se již nemusela připodobni o mě,
logice a implici ním pos ulá ům p á ě oho, co ch ěla popí a “ (1993 [1967], s. 180).
LITERATURA:
C. B emond, Logique du éci , Pa is 1973; J. De ida, „Di e änce“, B a isla a 1993 [1972], s. 146–176; J. De-
ida, „S uk u a, znak a h a disku su ěd o člo ěku“, in J. D.: Tex y k dekons ukci: P áce z le 1967–1972,
B a isla a 1993 [1967], s. 177–195; U. Eco, Teo ie sémio iky, P aha 2009 [1976]; A. J. G eimas, Séman ique
s uc u ale, Pa is 1966; A. J. G eimas — J. Cou és, Semio ics and Language: An Analy ical Dic iona y, Blo-
oming on 1982 [1979]; R. Jakobson, Main T ends in he Science o Language, London 1973; R. Jakobson —
C.G.M. Fan — M. Halle, P elimina ies o Speech Analysis: The Dis inc i e Fea u es and hei Co ela es,
Camb idge, MA, 1969 [1951]; M. Kano ský, Š uk ú a mý o : Š uk u álna an opológia Clauda Lé i-S au-
ssa, P aha 2001; C. Lé i-S auss, „S uk u ní analýza ling is ice a an opologii“, in C. L.-S.: S uk u-
ální an opologie, P aha 2006 [1945]; C. Lé i-S auss: „S uk u a mý ů“, in C. L.-S.: S uk u ální an o-
pologie, P aha 2006 [1955]; C. Lé i-S auss, S uk u ální an opologie, P aha 2006 [1958]; C. Lé i-S auss,
S uk u ální an opologie — d ě, P aha 2007 [1973]; P. Michalo ič — P. Miná : Ú od do š uk u alizmu
a pos š uk u alizmu, B a isla a 1997; P. Michalo ič — V. Zuska: Znaky, ob azy a s íny slo . Ú od do (jedné)
ilozo ie a sémiologie ob azů, P aha 2009; W. Nö h, Handbook o Semio ics, Blooming on — Indianapolis
1995 [1985]; T. Sebeok, Con ibu ions o he Doc ine o Signs, Lanham, MD, 1976; T. Todo o , G ammai e du
Décamé on, The Hague — Pa is, 1969.
OPOZICE
P o ikladný z ah d ou, případně íce en i u či ého celos ně poja ého pole e lexe.
Vz ah opozice je nepochybně uni e zálním ope á o em myšlení, sahajícím k duali-
smu an ickém myšlení (Hjelmsle 1939, Ben enis e 1966 [1946]) a k počá kům eo e-
ického u ažo ání a (západní) iloso ie ůbec (s o . éž De ida 1993 [1967]). Koncep
opozice jako p incip logické s uk u y nacházíme zřejmě pop é u A is o ela (O y-
jadřo ání, P ní analy iky).

Ve s uk u álních p oudech li e á ní ědy mají p o ikladné elace z láš ní důsaž-
nos , spja ou s yuži ím a adap ací modelů s uk u ální ling is iky a s udia znako-
ých sys émů. V é o linii se me odologická p imá nos opozičních z ahů — us a o-
aných ždy u ni ř jis ého sys ému — od ozuje z di e enčního p incipu (di é ence)
poje í jazyka u Fe dinanda de Saussu a (Cou se de linguis ique géné ale, Ku s obecné
ling is iky, 1916, čes. 1989). Za základ jazyko ých enoménů se chápou z ahy mezi
p ky ámci celos ní elační sí ě, nikoli esence ěch o p ků ani jejich z ah k mi-
mosys émo é „ eali ě“. Hledání undamen álních opozičních z ahů h aje klíčo ou
úlohu při dalším ozp aco á ání s uk u ních p incipů mode ní ling is iky a sémio-
logie, např. popisu onologické jazyko é o iny, jak jej o mulo ali Nikolaj S. T u-
beckoj nebo Roman Jakobson, nebo glosema ice Luise Hjelmsle a (p ecizace syn-
agma ické a pa adigma ické osy jazyka, subs ančních a o málních s ánek znaků
a poje í opozic jako čis ě koncep uální o my). Na opozičních z azích založil s ou
psychologickou ges al o ou eo ii ýznamu Cha les K. Ogden p áci Opposi ion: A Lin-
guis ic and Psychological Analysis (Opozice: Ling is ická a psychologická analýza, 1932).
S ano ení p incipů onologické analýzy mělo ámci s uk u álních přís upů zá-
sadní me odologický li . P o odk y í sys émo ého z ahu, u čujícího exis enci bez-
poč u ónických ealizací hlásky u či ého jazyka, je řeba nají 1) společný s o ná ací
základ a 2) jeden nebo íce ozlišujících, j. dis ink i ních ysů. Tak o jsou odhalo ány
onémy jako s azky ako ých ysů a základní opozice se ýsují jako zp u ne idi elné
z ahy zájemné p o ikladnos i („kon adikce“, z ahy ypu buď/anebo), us a ující
analogicky o mo ané d ojice na éže o ině pa adigma u. (P o syn agma ické d ou-
členné z ahy ypu jak– ak se ob ykle yh azuje pojem „kon as u“.) Pří omný p ek
syn agma ickém ře ězci je de ino aný s ým nepří omným p o ikladem, za ímco
nesluči elné p ky na myšlené, pa adigma ické o ině y ářejí po enciální ek i-
alenční řady (s o . pos upy dis ibuční analýzy a komu ačního es u p o hledání
a ian ů a in a ian ů; při om o šem glosema ika klade dů az na sys ema ičnos ja-
zyka jako z aho é sí ě, za ímco P ažská škola ychází z komunikačního hlediska).
Zásady onologického ozbo u, a obecněji obje (in a)s uk u ní logiky opozic
našly nečekaně zásadní upla nění e ědách o člo ěku od č yřicá ých le 20. s ole í,
kdy začala bý pos ulo ána sys ema ická analogie mezi p odukcí u či é kul u y a p o-
dukcí řeči. Tak omu bylo p ní řadě e li né koncepci s uk u ální e nologie
Clauda Lé i-S ausse, k e á na azo ala nejen na sociologické přís upy např. Émila
Du kheima, nýb ž éž na p incipy s uk u ální ling is ické analýzy. Pe cepční s o -
ná ací základ, s nímž p aco ala P ažská škola, byl šak nah azen základem koncep-
uálním a zájem o subs i uční a kombinační p a idla byl y lačen aspek em ka ego-
izace na ú o ni hloubko é, pa adigma ické semiona a i ní s uk u y. Dominan ní
myšlenka ancouzského s uk u alismu s ano o ala, že ani kul u ní pa ole není
náhodnou k eací a kombinací p omlu , nýb ž ealizací ne ědomého, neu ědomo a-
ného nebo hloubko ého sys ému z ahů, poja ého synch onně.
Ačkoli Fe dinand de Saussu e nez o ožňo al di e enční z ahy s biná ními opo-
zicemi, ozsáhlých oblas ech sémio ického myšlení — např. ling is ice a poe ice
Romana Jakobsona, an opologické analýze (C. Lé i-S auss), e s uk u ální sé-
man ice (Algi das Julien G eimas) i sémio ice kul u ních sys émů (Ju ij Lo man) —
připadá p á ě biná ním opozicím nejpods a nější úloha. Tak Jakobson (např. in Jakob-
son — Halle 1956, Jakobson — Waugh 1979) pos uluje p o i T ubeckému menší poče
152 SVĚT LITERATURY 51
minimálních dis ink i ních ysů ( esp. biná ních opozic), k e é podle něj zakládají
onologii eške ých při ozených jazyků s ě a. Mlu čí podle Jakobsona in e p e ují
ícečlenné opozice ždy jako olbu mezi d ěma možnos mi a ypologicky p imá ní
jsou opozice p i a i ní ( j. biná ní a dané pří omnos í/nepří omnos í příznako ého
ysu; na mo ologické ú o ni např. singulá /plu ál). Dí ě os ojující si jazyk ozezná á
(uni e zální) dis ink i ní ysy e ždy s ejném pořadí (pos upujíc od jednoduchých
ke komplexním). Jakobson dokonce pos uluje izomo ii mezi e bálním kódem a kó-
dem gene ickým (nukleo id jako analogon onému a d.). Biná ní opozice yuží á mj.
i p o pos ižení p incipů ýs a by básnické (umělecké) s uk u y (pojem pa alelismu,
např. Jakobson 1960, s o . éž Waugh 1985 [1980], Mülle — Šidák 2014).
Za p o ní úkol analýzy na a i u po ažuje pak A. J. G eimas ozpoznání ele-
men á ních séman icky ka ego izo aných s uk u , k e é chápe jako základ po-
pisu eške é signi ikace řeči. Rozezná á d a ypy biná ních opozic — kon adikci
(con adic ion, pří omnos /nepří omnos ysu, neexis uje mezis upeň: noc/ne-noc)
a kon á nos (con a ié é, noc/den, exis ují mezis upně). Na jejich základě buduje
z . sémio ický č e ec (jeho předob az nacházíme A is o elo ě logickém č e ci),
j. model „logické a ikulace jakékoli séman ické ka ego ie“ (G eimas — Cou és 1982
[1979], s. 308), k e ý šak má s uk u ní po ahu, j. popisuje s uk u u sebe egulu-
jícího se sys ému zá islos ních z ahů, de inujícího ýznamy jako poziční hodno y.
Přes li nos bina ismu na mnohé p oudy s uk u alis ického a sémio ického myš-
lení byla o ázka jeho uni e zali y od počá ku spo ná. Tak už Nikolaj T ubeckoj ozlišil
z hlediska s uk u ní p o ázanos i opozic opozice jednodimenziální (když daný s o -
ná ací základ — mís o a ikulace, způsob a ikulace — umožňuje ozlišení jedné opo-
ziční d ojice, např. /p/ — /b/: [+ e né], [– kon inuální], [± znělé]) a ícedimenzionální
(jedním ysem na om éž s o ná acím základu lze ozliši íce opoziční členů, např.
/p/ — / / — /k/: [– znělé], [– kon inuální], [opozice a ikulačního mís a]). Z hlediska
ypů z ahů se edle p i a i ních opozic ozlišují o něž opozice g aduální (opoziční
p ky se liší jediném dis ink i ním ysu, jenž má ůzné s upně, např. o e řenos :
/a/ — /e/ — /i/) a ek ipolen ní (p ky odlišuje íce las nos í nebo las nos neu či-
elná z hlediska příznako os i, např. / / — /g/, / / — /ť/). Z hlediska poč u členů jsou
opozice biná ní, e ná ní nebo n-á ní, z hlediska sys émo os i je izolo aná opozice
ako á, k e á nemá sys ému analogii (/ / — /l/). Ty éž elace se upla ňují na dalších
ú o ních jazyka. Tak na mo ologické ú o ni je e ná ní opozicí sys ém časů češ ině;
na lexikální ú o ni je d ojice /dá / — /přijmou / opozicí ek ipolen ní a d. (s o .Da-
nesi 2009). „On ologickou“ p imá nos biná ních p i a i ních opozic ( ozlišených ne/
příznako os í), již p osazo al Jakobson, odmí á záhy éž ling is a And é Ma ine .
Te ná ní a ícečlenné (n-á ní) opozice se upla ňují ůzných oz edeních p in-
cipu sys émo é opoziční s uk u y li e á ní eo ii, např. syn axi z . na a i ních
g ama ik (Tz e an Todo o ) i dalších jeho aplikacích. Např. při sémio ické dekom-
pozici „jazyka“ módy díle Sys ème de la Mode (Sys ém módy, 1967) zjišťuje Roland Ba -
hes, že základech oho, co po ažuje za synch onní es imen á ní kód, leží ámci
zkoumaných módních časopisů (Elle, Vogue, Ja din des Modes a L’Écho de la Mode le
1959 a 1960) minimální č yřčlenné a pě ičlenné opoziční s uk u y (např. ěsné/pad-
noucí/ olné/ oze lá é). Výše zmíněné s uk u ně-sémio ické přís upy a aplikace
(mj. C. Lé i-S auss, A. J. G eimas, R. Ba hes, T. Todo o , později moske sko- a uská
škola) se nicméně shodují něk e ými esenciálními ysy e s é analy ické me odě. Její
RIchARd MüLLER 153
p ní k oky spočí ají odk y í ko elujících opozičních z ahů, k e é jsou chápany
jako podpo cho á s a daného enoménu — nikoli již pouze z uko ého kon inua,
mo ologie, lexika nebo celos ního sys ému jazyka, nýb ž dalších ex enzích a mo-
delech: společnos i, mý u, módy, na a i ní syn axe, na a i ní séman iky, ale i celých
kul u ních sys émů a subsys émů. Z ěch o ko elací je následujících k ocích y-
abs aho ána s uk u ní opoziční o ma. Ten o induk i ní pos up může již obsaho a
ap io ní, „deduk i ní“ aspek , o iž poje í opoziční o my jako základní kogni i ní,
esp. epis emologické s uk u y.
Od é o analy ické me ody je řeba odliši syn e ickou biná ní me odu, k e á po-
s upuje od de inice elemen á ních p ků a jejich opozic (0/1), z nichž lze kombina-
o icky zkons uo a šechny přípus né jednoduché znaky sys ému, k pos upnému,
zpě ně ko igo anému o mulo ání p ocedu , k e é mohou eo e icky ygene o a
eške é pla né „ ě y“ daného jazyka. V ěch o liniích, a již mimo s uk u alis ický
ámec, pos upuje i Chomského ans o mační a gene a i ní g ama ika. Na oblibu
bina izačních modelů ( če ně jejich yuži í p os řednic ím eo ie in o mací mos-
ke sko- a uské škole nebo biosémio ice) ak k omě Jakobsono y osobnos i zčás i
nepochybně působila i adice analy ické iloso ie a logiky (a obecně předs a a opě-
o ného sblížení a sjednocení humani ních a pří odních ěd, s o . Vídeňský k ou-
žek), zčás i o něž impo o ání analy ických a modelujících pos upů z oblas í kom-
pu ačních ědeckých me od, eo ie in o mací a aplikací d ojko ého (biná ního) kódu.
Nejednoznačné či „ne undamen ální“ pos a ení mají z ahy opozic dynamických
a diach onních s uk u alis ických poje ích. Tak Jan Mukařo ský e s ém s uk u-
álně- unkčním poje í es e iky a li e á ní ědy mlu í o p o ikladech jako o „an ino-
miích“, enzích mezi p ky, ozpo ech, k e é šak způsobují neus álé přeskupo ání
a pohyb jak ámci s uk u , ak mezi nimi — če ně přek ačo ání h anic mezi umě-
leckými a neuměleckými s uk u ami ( iz např. „Es e ická unkce, no ma, hodno a
jako sociální ak y“, 1936, nebo „Pojem celku eo ii umění“, 1945). Podobný „neklid“
klade do základu s ého poje í psychologická koncepce Jeana Piage a (Le S uc u alisme,
S uk u alismus, 1968), podle něhož mají s uk u y pozná ání s ejně ak celos ní jako
au o egulační a ans o mační po ahu. V é o spoji os i lze poukáza i na Lo mano o
poje í semios é y ámci a usko-moske ské školy. Semios é a je (analogicky k pojmu
„bios é y“ podle Vladimi a I. Ve nadského) celos ním sys émem, še zasahujícím uni-
e zem znako é in e p e ace a in o mačního přenosu. To o uni e zum je podmíněno
biná ním ozčleněním, a šak zá o eň se yznačuje opologickou asyme ií, když má
s é cen um, pe i e ie a přede ším s é h anice. Pojem h anice zde ozkolísá á ucele-
nos (neměnnos ) sys ému, jenž disponuje inhe en ním elemen em, unkcí nes abili y.
Z láš ní oz inu í, a jis ém smyslu přek očení di e enčního a opozičního p in-
cipu řeči a o ganizace znaků předs a uje dekons ukce, zejména „pojem“ di é ance
u Jacquesa De idy, jež, zjednodušeně řečeno, zpochybňuje legi imi u pe ného s ano-
ení zakládajících, sys émo ých z ahů opozic jejich ne-dialek ickým „zk a o áním“.
Podobně e s é eo ii č ení p acuje Paul de Man s pojmem apo ie, bez ýchodného
s a u, „ne-ces y“, kdy se ex a č enář s ním oci ají si uacích, nichž ozhodnou se
mezi buď/anebo je s ejně ak nemožné jako ne yhnu elné.
Oba ex y znikly ámci g an o ého p ojek u 13–29985S GA ČR „Slo ník li e á ně ědného s uk u a-
lismu“, řešeného na Ús a u p o českou li e a u u AV ČR (Oddělení eo ie).
LITERATURA
R. Ba hes, Sys ème de la Mode, Pa is 1967; É. Ben enis e, „S uc u e des ela ions de pe sonne dans
le e be“, in É. B.: P oblèmes de linguis ique géné ale, Pa is 1966 [1946], s. 225–236; M. Danesi, „Opposi-
ion heo y and he in e connec edness o language, cul u e, and cogni ion“, Sign Sys ems S udies 2009,
37, č. 1–2, s. 11–41; J. De ida, „S uk u a, znak a h a disku su ěd o člo ěku“, in J. D., Tex y k dekon-
s ukci, B a isla a 1993 [1967], s. 177–195; J. De ida, La Voix e le Phénomène, Pa is 1967; A. J. G eimas —
J. Cou és, Semio ics and Language: An Analy ical Dic iona y, Blooming on 1982 [1979]; L. Hjelmsle ,
„No e su les opposi ions supp imables“, T a aux du Ce cle Linguis ique de P ague 8, 1939, s. 51–57; R. Ja-
kobson — M. Halle, Fundamen als o Language, The Hague 1956; R. Jakobson — L. Waugh, The Sound
Shape o Language, Blooming on 1979; C. Lé i-S auss, S uk u ální an opologie, P aha 2006 [1958];
J.M. Lo man, Uni e se o he Mind: A Semio ic Theo y o Cul u e, Blooming on 1990; P. de Man, Allego ies
o Reading, New Ha en — London 1979; A. Me inge , Aspec s o Seman ic Opposi ion in English, Ox o d
1994; J. Mukařo ský, S udie I, B no 2007; R. Mülle — P. Šidák, „Jakobson’s Ruse: A i ice in he Con-
ex o Func ional Aes he ics and he Theo y o Sign“, in: T. Kubíček — A. Lass (eds.): Roman O. Jakob-
son — Wo k in P og ess, Olomouc 2014, s. 155–169; Ch. K. Ogden, Opposi ion: A Linguis ic and Psychologi-
cal Analysis, London 1932; J. Piage , Š uk u alizmus, B a isla a 1971 [1968]; T. Todo o , G ammai e du
Décamé on, The Hague — Pa is 1969; N. S. T ube zkoy, G undzüge de Phonologie, T a aux du Ce cle
Linguis ique de P ague 7, 1939.
TWO ELEMENTARY ANALYTICAL CONEPTS OF STRUCTURALIST THOUGHT
Bo h ex s p esen a sys ema ic su ey o wo elemen a y analy ical ca ego ies o S uc u alis
hough — bina i y and opposi ion, especially in hei semiona a ological implica ions. In “Bina i y”,
one s uc u alis e sion o bina y analysis is desc ibed as a decomposi ion “o he con inuum o
he obse ed wo ld along uni e sal ela ional axes cons i u ing logical opposi ions (con adic ions).
An in en o y o elemen a y bina y opposi ions is es ablished, which o m a pa adigma ic ma ix o
he obse ed a ea and s uc u e is as a ela ional sys em o ne wo k”. Wi hin his me hod an ap io i
aspec can be some imes dis inguished when an elemen a y bina y logical s uc u e is assumed as
a uni e sal p inciple unde lying he mul iplici y o obse able phenomena. Acco ding o ano he ,
ye di e en concep ion, used in he con ex o a i icial linguis ic simula ions and compu ing,
bina i y is unde s ood as a p inciple o e e sible de/composi ion o code based on wo elemen a y
signals o elemen s ( o malized, o ins ance, as +/- o 0/1), which makes u he combina o ial
desc ip ions and ope a ions o he sys em possible. The genesis o bina y me hod, beginning wi h
G. W. Leibniz’s bina y code on one hand and Fe dinand de Saussu e’s s uc u al linguis ics on he
o he , is ollowed, including T ube zkoy’s and Jakobson’s phonology, Claude Lé i-S auss’s e hnology,
G eimas’s s uc u al seman ics and ending wi h he undamen al c i ique o bina ism o mula ed by
Jacques De ida h ough his no ion o di é ance and his desc ip ions o empo aliza ion o s uc u e.
In “Opposi ion”, T ube zkoy’s non-bina y opposi ions (g adual, equipollen , isola ed, e na y,
n-a y opposi ions) wi hin phonology, G eimas’s semio ic squa e ( wo ypes o bina y opposi ions:
con adic ion, con a ie y o Mukařo ský’s no ions o dynamic an inomies wi hin unc ional-
s uc u alis aes he ics a e u he aken in o accoun .
KLÍČOVÁ SLOVA:
Bina i a:
bina i a — s uk u alismus — onologie — s uk u ální séman ika — di é ance
bina i y — s uc u alism — phonology — s uc u al seman ics — di é ance