Italské aktivity na poli česko-italských meziválečných vzájemných vztahů

Italské aktivity na poli česko-italských meziválečných vzájemných vztahů* Eva Skříčková Filozofická fakulta Univerzity Palackého vOlomouci, Katedra romanistiky eva.skricko[email protected] SYNOPSIS Italian Activities in the Field of Czech-Italian Interwar Relations The reviews, editorials, and short summaries that appear in archived Czech periodicals provide an abundant source of documentation on the propagation of Italian culture, as well as the Italian reception of Czech literature and culture, shedding light on anumber of important figures and institutions that played arole in Czech-Italian cultural exchange. This study examines the mutual cultural relations that took place at the level of various institutions, including the organisation of numerous lectures and conferences, at which notable guests were invited to speak on (and promote) Italian culture and language. At its peak, this cultural exchange also included the founding of alibrary of Italian literary works and publication of various periodicals, as well as the participation of both Czech and Italian academics and intellectuals residing in Prague in the promotion of Italian culture. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Historie; Itálie; Československo; kultura; vztahy; vydání; překlady; propagace; literatura; divadlo; osobnosti / History; Italy; Czechoslovakia; culture; relations; publishing; translations; promotion; literature; theatre; cultural figures. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.2.4 Vztahy Itálie aČeskoslovenska vmeziválečných letech lze vymezit několika důležitými daty: Vroce 1918 vznikl vItálii oddíl československých legií. Následujícího roku došlo kmisi italského vojska na československém území. Vroce 1923 byl vPraze založen Italský kulturní institut, současně byl vŘímě otevřen Československý historický ústav. Roku 1924 došlo kpodpisu československo-italské smlouvy, jejíž platnost vypršela vroce 1929. Roku 1938 byla dojednána Mnichovská dohoda, při níž svou negativní roli sehrála italská účast vosobě Mussoliniho akterá otevřela cestu kobsazení zbytku československého státu německým vojskem vroce 1939. * Při vzniku studie byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie— https://clb.ucl.cas.cz/ (kód ORJ: 90136). OPEN ACCESS EVA SKŘÍČKOVá 87 „Promarněnou příležitostí“ nazval svůj článek omeziválečných politických vztazích mezi Itálií aČeskoslovenskem italský politický historik Francesco Caccamo, ato ztoho důvodu, že „na konci první světové války Italské království anová Československá republika představovaly ve střední Evropě dva velmi významné subjekty, na jejichž schopnosti vytvořit určitou formu spolupráce závisela do značné míry hospodářská apolitická stabilita regionu“ (Caccamo 2012, s.77). Tyto dvě země mohly podle Caccama ekonomickou apolitickou diplomacií podpořit nově vzniklé státy vtéto oblasti, především Rakouskou republiku, atím zabránit nárůstu německé hegemonie sjejími fatálními důsledky. Předpoklady této spolupráce byly více než slibné. Již během první světové války navázala Československá národní rada plodnou spolupráci sItálií ana samém konci války, roku 1918, konstituovala na jejím území ioddíl československé legie, který se záhy zapojil také do závěrečných rozhodujících bojů. Spolupráce pokračovala ipo válce, zejména vpodobě vyslání vojenské mise o23 000 vojáků na území nového československého státu, jejímž velením byl pověřen generál Luigi Piccione. Tyto jednotky se spolu sčeskými legionáři podílely především na pacifikaci Maďary obydlených částí Slovenska. Italové také logisticky podpořili návrat asi 80 000 českých aslovenských válečných zajatců do nové vlasti. Zatímco nový československý ministr vojenství Milan Rastislav Štefánik preferoval vojenskou spolupráci sItálií, kníž ho poutaly iosobní vazby, ministr zahraničí mladého státu Edvard Beneš byl výrazně orientován na Francii ajejí politické představitele. Vdůsledku toho druhý jmenovaný také prosadil dohodu ovyslání francouzské vojenské mise do Československa, jež se realizovala počínaje únorem 1919 (Helan 2012, s.225). Tento politický akt pak vedl koslabení postavení Italů na území Československa apo tragické smrti M.R.Štefánika měl za následek iúplnou marginalizaci italského kontingentu, který začal být (patrně ne bez příčiny) podezříván ze zjevných sympatií kMaďarům. Situace ve vzájemných československo-italských vztazích se nakrátko vylepšila snástupem nové italské vlády. Ačkoliv ji vedl umírněný, ale váhavý premiér Giovanni Giolitti, jejím členem byl schopný aČechům tradičně nakloněný ministr zahraničí hrabě Carlo Sforza. Ten akceptoval ičeskoslovenský výklad Malé dohody (československo-jugoslávsko-rumunské, vzniklé roku 1920) vtom smyslu, že je zaměřena primárně proti jakémukoli porušení Trianonské smlouvy (tedy především proti případné restauraci Habsburků), nikoli proti zájmům Itálie (tamtéž, s.235). Malá dohoda inspirovala dokonce následnou dohodu italsko-jugoslávskou, jež byla dojednána vRapallu akterá rovněž obsahovala pasáž ospolečném postupu vpřípadě pokusu ozmíněnou restauraci. Snástupem Benita Mussoliniho vroce 1922 se vItálii de facto etablovala fašistická diktatura. Sám diktátor ale předchozí orientaci zahraniční italské politiky ve středoevropských záležitostech příliš neměnil. Přispíval ktomu ivcelku umírněný státní tajemník italského ministerstva zahraničí Salvatore Contarini. Duceho oportunismus tak na jedné straně vedl vroce 1924 kpodpisu československo-italské smlouvy osrdečné spolupráci, na straně druhé ovšem posiloval jeho vliv vRakousku aMaďarsku. Tehdejší československý velvyslanec vItálii Vlastimil Kybal (Hrdlička 2012, s.27–136),1 původním povoláním historik, do určité míry podlehl Duceho 1 Citované paměti jsou dostupné ve dvou jazykových mutacích: vpozdější anglické (Czechoslovakia and Italy, New York 1955) avpůvodní italské verzi (La Cecoslovachia el’Italia, Roma 1925). OPEN ACCESS 88 SLOVO A SMYSL 40 proklamované slabosti pro český národ. Ve svých pamětech vzpomíná mimo jiné na to, jak byl při prvním setkání sMussolinim až zaskočen jeho projevy přízně vůči československým otázkám azájmům. Duce tehdy připomněl svou podporu vytváření československých legií asvůj spis oJanu Husovi (Giovanni Huss il Veridico, Řím 1913),2 vněmž Mussolini jako mladý, socialisticky orientovaný novinář předvedl, navzdory poněkud nedůslednému zacházení sprameny aletopočty, poměrně solidní orientaci vproblematice, ačkoliv hlavním cílem uveřejnění spisu byla už tehdy sebeprezentace azřetelná protikatolická tendence. Spolu skoloniálními ambicemi ve Středomoří (Řecko, Jadran) avAfrice (Habeš) vyústily nakonec globální zájmy samotného fašismu (námluvy na ose Berlín–Řím) vúplný zánik československo-italského politického dialogu. Tento obrat se zintenzivnil po tzv.locarnské konferenci, konané roku 1925, na níž Československo aItálie prezentovaly zcela odlišné vize uspořádání střední ajihovýchodní Evropy (Houska 2011, s.19). Zatímco Praha se stavěla za realizaci ideje kolektivní bezpečnosti, jež se měla zakládat na smluvní provázanosti států ve střední Evropě, Itálie si sama sebe představovala jako politického hegemona této oblasti ajakéhosi „arbitra“ míru. Jak ošidná byla tato Mussoliniho „arbitráž“, se naplno ukázalo při jeho účasti na Mnichovské dohodě. Včasovém intervalu mezi Locarnem aMnichovem (respektive německou okupací) byly vzájemné vztahy narušeny dalšími událostmi. Ktěm patřily aféra zroku 1925, vníž se Tito Zaniboni súdajnou finanční podporou zČeskoslovenska neúspěšně pokusil oatentát3 na Mussoliniho, dále neobnovení československo-italské smlouvy termínované do roku 1929, ale také vroce 1932 zveřejněný tzv.Tardieův plán (iniciovaný Edvardem Benešem) týkající se hospodářských apolitických preferencí mezi Československem, Jugoslávií, Rumunskem, Rakouskem aMaďarskem či účast Československa na sankcích proti Itálii, které vyhlásila Společnost národů vroce 1935. Takzvaný anšlus Rakouska pak roku 1938 zcela rozmetal naděje na mírové uspořádání střední Evropy. Tyto disharmonické tóny ve vzájemných politických vztazích obou zemí však naštěstí neměly podstatnější vliv na jejich kulturní avědecké kontakty. Zcela specifickou oblast politických akulturních styků sitalským územím představuje vztah Československa apapežství. Diplomatické styky mezi Vatikánem aČeskoslovenskem byly navázány vroce 1919, prvním vyslancem při Apoštolském stolci se stal profesor historie na Univerzitě Karlově Kamil Krofta. Jeho poslání nebylo vůbec jednoduché, protože musel jednak probojovávat nové uspořádání diecézí na Slovensku, jednak papežské kurii vysvětlovat přístup české společnosti knáboženství akatolické církvi. Vzájemné vztahy pak procházely složitými peripetiemi, vroce 1925 byly diplomatické styky dokonce načas přerušeny aobnoveny byly až vroce 1927, po několikerých ujištěních ze strany československých oficiálních kruhů, že katolické církvi bude vrámci mladého státu zajištěn samostatný rozvoj avztahy nebudou narušovány provokativním chováním českých politiků (čímž se mínila především jejich okázalá účast na Husových slavnostech). Vroce 1928 přijatý Modus vivendi, specifická 2 Otéto epizodě vMussoliniho mladistvých aktivitách, ojeho vztazích kčeským reáliím aspolitiky před první světovou válkou aběhem ní iopřekladu spisu Jan Hus podrobně pojednává Pavel Helan ve své objevné monografii Duce akacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho ajeho kniha Jan Hus, muž pravdy (Helan 2006). 3 Atentát nebyl realizován. OPEN ACCESS EVA SKŘÍČKOVá 89 smlouva Československa sVatikánem, anásledující oslavy svatováclavského milénia vroce 1929 upevnily postavení katolické církve vČeskoslovensku azlepšily vztahy sApoštolským stolcem (Kukánová 2012, s.343–372; Šmíd 2012, s.93–107). Vroce 1923 byl vPraze založen Italský kulturní institut ([nepodepsáno] 1922, s.11); [nepodepsáno] 1921, s.6),4 jenž si dle článku 3 svých stanov kladl za cíl „šířit aprohlubovat znalost italské kultury vČeskoslovensku aorganizovat vzájemné vztahy intelek - tuální aumělecké mezi Itálií aČeskoslovenskem všemi prostředky hodícími se pro tento účel“. Vznik ústavu umožnilo financování ze strany československé iitalské vlády (peněžním darem jej osobně podpořil dokonce československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk) arovněž úsilí českých aitalských akademiků aintelektuálů žijících vPraze. Mezi těmito italskými iniciátory projektu byl zvlášť aktivní Giani Stuparich,5 první lektor italského jazyka aliteratury na Univerzitě Karlově vPraze vletech 1921–1922. Ke slavnostnímu otevření institutu došlo 2.března 1923 za přítomnosti Antonia Chiaramonteho Bordonara, italského velvyslance vPraze, aEdvarda Beneše, československého ministra zahraničí. Včeštině pronesl slavnostní řeč profesor Václav Tille, vitalštině pak viceprezident institutu Bindo Chiurlo, profesor italské literatury na pražské univerzitě ([nepodepsáno] 1923, s.3). Na počátku své činnosti byl Italský kulturní institut spravován významnými osobnostmi zoblasti kultury apolitiky obou zemí. Vprůběhu let opakovaně změnil své působiště: od svého prvního sídla, jímž byl dům č.26 vJečné ulici vPraze 2, až po současnou budovu na Malé Straně, která je shistorií italské komunity včeských zemích spojena už od dob renesance. Vprvních dvou letech činnosti ústav reprezentovala hlavně knihovna, která využívala přidělených prostředků adarů od politických osobností na nákup knih vitalštině. Od roku 1926 se jejím ředitelem stal Bindo Chiurlo (K. 1927, s.8),6 který se spolu sOscarem Zaccariou, rovněž vyučujícím Univerzity Karlovy, věnoval technickému iadministrativnímu provozu knihovny. Kromě jiných osobností ovlivnil chod institutu významný italský slavista Ettore Lo Gatto (Rosendorfský 1939–1940, s.215–216),7 který na jeho půdě vdobě svého pražského pobytu (1936–1940) rozvíjel aorganizoval přednáškovou činnost. Založení Italského kulturního institutu nebylo ovlivněno fašistickou propagandou, jelikož vznikl předtím, než Mussolini nastoupil kmoci, ajeho vznik byl pravděpodobně inspirován francouzskými kulturními institucemi, mezi něž patřil 4 Více kdějinám italského kulturního institutu viz Italský kulturní institut Praha. Dějiny. Italská kongregace vPraze. Staletá historie. Istituto Italiano di Praga <https://iicpraga.esteri.it/iic_praga/cs/istituto/chi_siamo/storia> [8.7.2019]. 5 Více informací viz Klípová 2008. 6 Od roku 1928 začala vycházet Rivista italiana di Praga pod vedením právě Chiurla aJana B.Nováka, ředitele Archivu země České aČeskoslovenského historického institutu. 7 „Nelze si věru naříkat zvlašské strany na nedostatek zájmu očesko-italské kulturní styky ajejich vzájemné prolínání: po rozsáhlé práci A.Cronia Čechy vdějinách italské kultury, Praha, Česká akademie věd aumění, 1936, se nám dostává do rukou synteticky zaměřené zpracování téže látky zpera neúnavně pilného slavisty Ettora Lo Gatta, který je činný nyní jako profesor na pražské univerzitě, svazek snázvem Civiltà italiana nel mondo, in Boe mia, Moravia eSlovacchia“ (Rosendorfský 1939–1940, s.215–216). OPEN ACCESS 90 SLOVO A SMYSL 40 např. Institut Ernest Denis (neboli Institut Français de Prague), který byl založen vroce 1920 (Cosentino 1997, s.222). Vzory vpolitice šíření kulturního dědictví Italové nalezli uFrancouzů ivpřípadě publikační činnosti. Vprůběhu dvacátých let vycházela dvě periodika. Prvním znich byl časopis Bollettino dell’Istituto di Cultura Italiana di Praga (Zpravodaj Italského kulturního institutu),8 jenž se svým složením avytyčeným cílem podobal čtvrtletníku Revue Française de Prague, který vydával od roku 1922 institut Alliance Française en Tchécoslovaquie. Druhé periodikum, dvojjazyčné Rivista italiana di Praga (Italský časopis vPraze), vycházelo až od roku 1928, ač byl tento projekt představen svelkými plány již vroce 1926 (Cosentino 1997, s.225–226). Hlavními iniciátory tohoto časopisu byli zmíněný Bindo Chiurlo aJan Bedřich Novák, ředitel Archivu země České. Ti hlásali především politickou nezávislost tohoto periodika atoužili pozvednout jej na vyšší stupeň pomocí vědečtějšího rázu článků arecenzí. Časopis bohužel nevycházel dlouho askutečnost, že vroce 1929 bylo publikováno už jen jedno číslo, by mohla být důkazem sílícího tlaku ze strany fašistické propagandy (tamtéž, s.235). Fašistická ideologie se vtehdejším Československu netěšila pražádné oblibě, atak jednou zmožností bylo zkusit prosadit tento druh propagandy alespoň prostřednictvím živých kulturních vztahů (Santoro 2005, s.236). Vletech 1932–1935 se stal ředitelem zmíněného institutu italský spisovatel afašistický funkcionář Giovanni Battista Angioletti (1886–1961),9 díky jehož osobnosti aaktivnímu přístupu se Italský kulturní institut stal významným aoblíbeným centrem kulturních aktivit nejen vhlavním městě. Toto období lze považovat za zlatou éru institutu, jelikož se zde konaly výstavy, přednášky asemináře. Přednášky na fašistická témata organizovali Giovanni Gentile aBruno Biagi. Angioletti však rovněž pěstoval vztahy svýznamnými italskými spisovateli včetně Giuseppeho Ungarettiho aLuigiho Pirandella. Vinstitutu se konala pravidelná výuka italského jazyka aitalské literatury, kurzy čítaly celkem 403 žáků. Otevřeny byly ipobočky vČeských Budějovicích, Mladé Boleslavi aHradci Králové, které spolupracovaly se společností Dante Alighieri vPlzni, Liberci aBrně. Nová pobočka Italského kulturního institutu byla založena ivMoravské Ostravě, vblízkosti hranic sPolskem, kde existovala řada zahraničních kulturních spolků. Vletech 1935–1937 byl ale Angioletti přemístěn jako lektor na univerzitu vDijonu. Nejen tato personální změna negativně ovlivnila rozkvět institutu: italská vláda se rovněž rozhodla snížit jeho rozpočet aodsunout propagaci fašismu vČeskoslovensku na druhou kolej (tamtéž, s.237). Od roku 1935 vedl institut novinář adivadelní dramaturg Mario Ferrigni, přičemž kurzy italského jazyka aitalské literatury zaznamenaly poloviční počet žáků akulturní akce se omezily na oslavy svátku Natale di Roma (tamtéž, s.238). 8 Časopis nabízel přehled důležitých událostí, recenze knih ačasopisů, popularizační avědecké články, zprávy, ale ikurzy literatury aitalštiny, které kromě Univerzity Karlovy aItalského kulturního institutu zaštiťovala společnost Dante Alighieri, aktivní vrůzných městech po Československu. 9 Vrozhovoru zroku 1981 vzpomíná švýcarský advokát Pino Bernasconi na období, kdy se přátelil sAngiolettim, který tehdy vLuganu propagoval fašismus atěšil se velké oblibě, ahlavně na to, že mu Angioletti vždycky opakoval skutečnost, že během pražských přednášek na fašistické téma seděl vždy vprvní řadě tehdejší prezident „il grande Benes“ (Valsangiacomo 2015, s.64). OPEN ACCESS EVA SKŘÍČKOVá 91 Vsouvislosti sitalskými bohemisty ase zakládáním dalších spolků ana ně navazující publikační činností nacházíme očesko-italských kulturních vztazích významné zmínky vperiodikách zjednotlivých meziválečných let. Zpráva zroku 1921 vLidových novinách pojednává ozaložení nové italské revue pro slavistiku (izde po vzoru francouzské Revue des études slaves), jejíž hlavní italští propagátoři Umberto Zanotti Bianco, Bindo Chiurlo, Ettore Lo Gatto aGiani Stuparich se hned vjejím prvním čísle chtějí věnovat české literatuře (Zanotti-Bianco 1921, s.9). Tito slavisté toužili informovat italský národ oslovanské literatuře, proto založili římský ústav Istituto per l’Europa Orientale, jenž se měl soustavně zabývat výhradně slovanskými literárními počiny. Vrámci své činnosti začala tato organizace vydávat právě výše zmíněnou revue, jejíž název zněl L’Europa Orientale. Ve druhém čísle přinesl hlavní redaktor aslavista zabývající se českou literaturou Ettore Lo Gatto Fischerův přehled českého dramatu aGiani Stuparich poskytl krátký souhrn Vrchlického překladů zitalštiny (Kopal 1921–1922, s.191).10 Prvním, kdo se na padovské univerzitě věnoval české literatuře, byl profesor Emilio Teza. Známá je jeho korespondence sJaroslavem Vrchlickým (Seidl 1988). Další padovský profesor, Giovanni Maver, se podrobně zabýval životem adílem českého romantického básníka Karla Hynka Máchy. Včervnovém čísle L’Europa Orientale zroku 1925 uveřejnil část výsledků své práce, založených na jeho letním badatelském pobytu vPraze ([nepodepsáno] 1925, s.308). Prosincové vydání pak přineslo třináctistránkovou studii snázvem Sulle origini della moderna letteratura ceca zpera Bartoše Vlčka, českého básníka, prozaika apřekladatele zitalštiny (Vlček 1925a, s.7). Také první číslo italského časopisu INostri Quaderni zroku 1925 bylo skoro celé zasvěceno české literatuře. Obsahovalo Vlčkův článek obásnické tvorbě českých autorů Stanislava Kostky Neumanna, Miroslava Rutteho, Fráni Šrámka aMiloše Jirka. Dále vněm byla publikována práce italského jazykovědce aslavisty Wolfganga Giu stiho (1901–1979) oJanu Nerudovi, Jiřím Wolkerovi aočeské lidové poezii stejně jako Giu stiho překlady jedné Nerudovy atří Wolkerových básní iněkolika Masarykových úvah (Vlček 1925b, s.7). Vroce 1926 začala pod vedením profesora Ettoreho Lo Gatta, tajemníka Istituto per l’Europa Orientale, vycházet revue Rivista di letterature slave, která přinášela informace oitalských slavistech ibohemistech akolem níž se soustředil tehdejší italský zájem očeskou literaturu, azvláště seriózní referentská činnost. První číslo tohoto periodika, na němž mimo jiných spolupracovali Dr. Giusti, A.Cronia aprof. Maver, obsahovalo ukázku zLo Gattovy studie oZeyerovi, dále Giustiho články Vrchlický aCarducci aItalské ohlasy uJana Nerudy abásně Vrchlického aZeyera vpřekladu Josefa Macha. Připomenuty byly rovněž Maverova knižní studie oMáchovi, vydaná vroce 10 Již dříve zmiňovaný Gianni Stuparich psal očeském národu jako jeden zprvních. Zabýval se obzvláště Janem Husem aFrantiškem Palackým, ale idalšími osobnostmi. Už zpráva zroku 1913 sděluje českým čtenářům, že se vitalském časopisu La Cultura objevil informativní článek Gianniho Stuparicha snázvem Gli Czechi (Bohemica. Zvon 13, 1913, č.33, s.460). Později, vroce 1915, vyšla tiskem publikace téhož autora La nazione czeca (F.Battiato, Catania 1915), která nabídla přehled kulturního, hospodářského apolitického života českých zemí od počátků národního obrození. OPEN ACCESS 92 SLOVO A SMYSL 40 1925 vŘímě, Čapkova Věc Makropulos přeložená Taulerem Zulbertim nebo překlad Babičky sKašparovými ilustracemi (Mach 1926, s.9; M. 1927, s.6). Ve druhém ročníku (1927) byly otištěny Lo Gattův překlad dvou Povídek malostranských, studie Wolfganga Giustiho očeskoslovenských poválečných kulturních snahách, ale irozbor arecenze Haškova Švejka. Arturo Cronia recenzoval studii J.H.Máchala Boje onové směry včeské literatuře aobjevila se zde iGiustiho studie opoetismu (Giusti 1928, s.70–71). Vzáří 1927 pak revue uveřejnila povídku Urotačky Karla Matěje Čapka-Choda vpřekladu redaktora časopisu Ettoreho Lo Gatta (Babler 1928, s.9). Vprvním čísle třetího ročníku, tedy roku 1928, vtomto periodiku vyšly Giustiho překlady ukázek ze sbírky J.S.Machara Zde by měly kvést růže abásní Petra Bezruče Ostrava aKdo na moje místo iLo Gattův překlad povídky Fráni Šrámka Naše věrné milování (Novák 1928, s.7). Studii Arneho Nováka oKarlu Matěji Čapku-Chodovi pak přineslo druhé číslo stejného ročníku (Babler 1928, s.9). Podle informací Václava Jiřiny, překladatele zitalštiny, zroku 1926 přeložil Wolfgango Giusti do italštiny knihu povídek Boženy Němcové avýbor novel Karla Matěje Čapka-Choda (Novák 1926, s.9). Obsáhlou zprávu nazvanou Italské silhouety československého básníka Julia Skarland ta, vníž ocenil kulturní aliterární činnost tohoto autora, přinesl milánský list Giornale dell’Arte. Skarlandtovy básně zvýše uvedené sbírky přeložil pro toto periodikum prof. Umberto Urbani (S.O. 1928, s.6). Roku 1929 byly vturínském nakladatelství Slavia vydány Čapkovy Trapné povídky pod názvem Racconti tormentosi. První autorizovaný překlad zčeštiny, který vyšel vřadě Il Genio Slavo, pořídil Wolfgango Giusti, jehož úvodní slovo obsahuje studii osoučasné světové literatuře, vjejímž rámci hodnotí Čapkovo dílo (Mágr 1929, s.6). Do roku 1930 byly naplánovány překlady Nerudových Povídek malostranských pod názvem Iracconti di Malá Strana aOlbrachtova Žaláře nejtemnějšího (La prigione più tetra). Překladová iesejistická pozornost italských bohemistů, která velmi často podléhala restrikcím fašistické cenzury, se po celou dobu trvání první československé republiky zaměřovala především na české spisovatele 19.století. Italským čtenářům tak byly do roku 1938 nabídnuty knižní překlady děl zejména sedmi českých autorů: Boženy Němcové, Karla Čapka, Ivana Olbrachta, Jana Nerudy, Julia Zeyera, Karla Hynka Máchy aKarla Matěje Čapka-Choda (Massimi 1999–2000, s.62–77). Vdobě, oníž hovoříme, existoval obzvlášť na Moravě rovněž proud katolického dantismu. Kpříležitosti šestistého výročí úmrtí Danta Alighieriho vyšel vroce 1921 sborník snázvem Dante aČeši (srov.Špička 2010). Tuto obsáhlou práci, jež byla podpořena ministerstvem apokusila se odo té doby nejpodrobnější recepci díla tohoto klasika (V. 1921, s.7), vydala Družina literární aumělecká vOlomouci pod vedením katolického kněze apřekladatele zitalštiny Karla Dostála-Lutinova. Otom, že se slavilo Dantovo výročí, svědčí další zprávy znovin. Jednak se vpražském Rudolfinu konala na Dantovu počest výstava italského umění Mostra d’arte italiana, na níž zahajovací řeč pronesl italský futurista F.T.Marinetti, který se zúčastnil rovněž futuristických představení ve Švandově divadle ([nepodepsáno] 1921, s.2).11 Dále se na Žofíně 11 Dochoval se plakát zpředstavení Synthetické divadlo Marinetti aFiala Ferenc (Futurista) konaného 13.prosince 1921 ve Švandově divadle. Viz Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha, fond Lešehradeum, č. inv. 34/59, č. přír. 69/2005. Srov.: „Koncem roku OPEN ACCESS EVA SKŘÍČKOVá 93 slavilo Dantovo výročí přednáškou Václava Tilleho arecitací básní vpodání dcery Jaroslava Vrchlického Evy.12 Vroce 1922 byla vydána rozšířená verze knihy La nazione czeca, kterou vroce 1915 publikoval Giani Stuparich. Vnovém vydání stitulem La nazione cèca upravil stávající text akněmu připojil druhou část, věnovanou válečným událostem avzniku Československa.13 Roku 1926 vyšla vŘímě publikace snázvem La Cecoslovacchia. Tento rozsáhlý sborník oČeskoslovensku, který zahrnoval příspěvky různých československých spisovatelů, byl vydán vitalštině aobsahoval pět set stran kulturních ahospodářských článků aúvah, po nichž následovaly profily čtyř osobností pro onu dobu historicky významných: Jana Husa, Františka Palackého, Jana Amose Komenského aTomáše Garrigua Masaryka ([nepodepsáno] 1926, s.6; [nepodepsáno] 1925–1926, s.236). Od roku 1929 až do roku 1940 působil moravský filolog Josef Bukáček (1897–1970), zakladatel československé italianistiky, jako lektor českého jazyka aliteratury na univerzitách vTerstu avPadově. Tento vté době aktivní propagátor kultury mezi oběma národy se ve svých terstských přednáškách věnoval tématu kulturních vztahů. Zorganizoval také přednášku italského slavisty apřekladatele Umberta Urbaniho o Zeyerově románu Jan Maria Plojhar (Bukáček 1930, s.7). VItálii rovněž uveřejnil svoje články: vpublikacích terstské univerzity vydal syntetickou studii Le relazioni culturali Ceco-Italiane dalle origini all’epoca presente, zveřejnil též cyklus studií Alcuni motivi di guerra italiani nella letteratura cecoslovacca (Novák 1933a, s.9). Za jeho propagátorskou abadatelskou činnost voblasti československo-italských styků mu bylo článkem vřímské revui L’Italia che scrive vyjádřeno uznání (Novák 1933b, s.9). Jako recenzent se Bukáček zabýval mimo jiné ipublikací Cecoslovacchia d’oggi, která vyšla jako devátý svazek sbírky L’Europa contemporanea vroce 1929. Vprvní ze svých dvou recenzí této nové knihy oČeskoslovensku vyzdvihl předešlé práce italských slavistů La nazione ceca aLa Cecoslovacchia, které vydal Istituto per lʼEuropa Orientale. Ocenil, že jejich autoři popsali naše dějiny snáklonností, věnovali se významným osobnostem avyzdvihli význam legionářů. Vpřípadě nové publikace Bukáček autora kritizoval, jelikož ten se pustil do psaní studie bez znalosti češtiny. Italský novinář Giuseppe Bruguier totiž využíval německé zdroje, které mluvily vneprospěch našeho národa. Československý národ se pod Bruguierovými povrchními popisy jevil značně zkresleně aautor vmnoha případech (například ohledně vzdělanosti) přisuzoval zásluhy rakouské monarchii. Bukáček vtéto recenzi zmínil také diplomata, spisovatele apřekladatele zitalštiny Julia Skarlandta, který informoval 1921 se ve ŠD uskutečnilo několik futuristických pořadů za účasti F.T.Marinettiho ačeského vyznavače tohoto hnutí, F.Futuristy, který tehdy ve ŠD pohostinsky hrál“ (Šormová, Eva: Švandovo divadlo. Česká divadelní encyklopedie <http://encyklopedie.idu.cz/index. php/Švandovo_divadlo [1.6.2020]). 12 Václav Tille (1867–1937) organizoval přednášky ivdalších letech, kupříkladu „cyklus přednášek nazvaných Vybrané kapitoly zitalské literatury […,] budou zahájeny 9.2. v18 hodin vústavě italské kultury“ (Přednášky prof. dra V.Tille, zpráva. Právo lidu 33, 1924, č.34, s.11); srov.Literatura avěda. Národní listy 61, 1921, č.343, s.4. 13 OStuparichových knihách věnovaných českému aposléze československému národu viz Špička 2016; Špička, nepublikováno (rukopis kapitoly, který mi laskavě poskytl autor). OPEN ACCESS 94 SLOVO A SMYSL 40 očeských záležitostech vTerstu. Dalším kurátorem československo-italských vztahů té doby byl terstský profesor Umberto Urbani, který se věnoval překladu románu Jan Maria Plojhar Julia Zeyera (Bukáček 1930, s.61–62). Rovněž ve druhé recenzi se Bukáček vyjádřil pozitivně ke dvěma starším knihám týkajícím se Československa akriticky knové italské publikaci. Snelibostí kvitoval všeobecné nadšení nad tím, že vzahraničí vyšly knihy onašem národě, přičemž jejich kvalitou se nikdo nezabýval. Připomněl, že Bruguier, pro publikum znalé československé problematiky autor zcela neznámý, neuměl česky avCecoslovacchia dʼoggi popsal český národ čerpaje zněmeckých pramenů. VBruguierově práci tedy bylo patrné, že se ztotožňuje sněmeckými amaďarskými názory, což se projevilo ivjeho kulturních znalostech. Dle Bukáčka se některé Bruguierovy výroky podobaly Piccolominiho stylu14 (Bruguier se totiž oČeších vyjádřil, že je to národ sedláků, které až Rakousko pozvedlo, jinak se jedná o„národ pilný avnímavý, jsou přílišní nacionalisté, nekritičtí adomýšliví“). Některé informace však byly podle Bukáčka pravdivé (např.že „holdujeme obžerství apití“). Za mnohem horší pak Bukáček považoval Angiolettiho reportáž Cecoslovacchia paese nuovo, otištěnou vrevue LʼItalia Letteraria. Konečně Pedrazziho knihu Praga ajeho pražské dojmy hodnotil jako „ne vždy hluboké, zato však barvité apřístupné tak nejširšímu obecenstvu. Ovšem iPedrazziho láska knašemu národu ahlavnímu městu se postupně vyvíjela“ (Bukáček 1933, s.331–334). Divadelní dění vItálii pravidelně sledoval divadelní kritik, dramatik apřekladatel zitalštiny Jakub Rydvan, který čtenáře vČeskoslovensku informoval otom, že milánský ilustrovaný měsíčník Comoedia publikoval vroce 1924 fotografie zpražských inscenací her Jaroslava Hilberta Kolumbus aJaroslava Vrchlického Láska asmrt aNámluvy Pelopovy. Zmíněné periodikum rovněž otisklo vůbec první italský překlad české divadelní hry (jednalo se odrama bratří Čapků Ze života hmyzu, které přeložil pražský dopisovatel italských novin Ugo Dadone) ave svém lednovém čísle zroku 1925 zveřejnilo Vlčkův článek oJaroslavu Hilbertovi ajeho Druhém břehu (Rydvan 1923–1924, s.427; Vlček 1925, s.7). Vroce 1926 rezonovaly nejvíce zprávy opobytu Luigiho Pirandella vPraze (Kovárna 1926, s.3; Raisová 1927, s.17–18). VČeskoslovensku se psalo ojeho inovativní dramatice anovelách, ojeho kočovné divadelní společnosti, fašismu aitalské literatuře iozřízení stálých divadel (Kovárna 1926, s.2). Za autorovy přítomnosti bylo uvedeno představení tragédie Jindřich IV. ([nepodepsáno] 1926, s.4). Opřesném pořadí her Pirandellovy skupiny vPraze informovalo České slovo ([nepodepsáno] 1926, s.4). Vroce 1928, konkrétně 24.října, bylo vneapolském Teatro Fiorentino poprvé uvedeno Čapkovo drama R.U.R. (S.R.1928, s.7; Rv. 1928, s.7). Kroku 1933 se váže zmínka ovItálii připravované inscenaci Čapkovy hry Ze života hmyzu, zníž ovšem muselo být vyškrtnuto třetí dějství, vněmž se odehrává válka mravenců (Dohalský 1933, s.9). Kroku 1927 se vztahuje novinová zpráva otom, že lektorátem československého jazyka na univerzitě vNeapoli bude do roku 1928 pověřen Zdeněk Kristen, tajemník Československého historického ústavu vŘímě. Lektorát byl přičleněn ke stolici slovanských jazyků aliteratur, kterou spravoval Ettore Lo Gatto ([nepodepsáno] 1927, s.5). Vroce 1928 se na Univerzitě Karlově vPraze konala přednáška historika umění P.Misciatelliho ostředověké Sieně, uspořádaná italským Istituto di cultura italia na 14 Odkazuje na Historii českou (Historia Bohemica) Enea Silvia Piccolominiho. OPEN ACCESS EVA SKŘÍČKOVá 101 LITERATURA Caccamo, Francesco: Promarněná příležitost ve střední Evropě. Itálie aČeskoslovensko mezi dvěma světovými válkami. In: Jitka Rauchová— Bohumil Jiroušek (eds.): Věda, kultura apolitika včeskoslovensko-italských vztazích 1918–1951. Jihočeské muzeum vČeských Budějovicích, České Budějovice 2012, s.77–91. Cosentino, Annalisa: L’Attività editoriale dell’Istituto di Cultura Italiana di Praga. In: Ada Gigli Marchetti— Luisa Finocchi (eds.): Stampa epiccola editoria tra le due guerre. Franco Angeli, Milano 1997, s.219–235. Helan, Pavel: Duce akacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho ajeho kniha Jan Hus, muž pravdy. L.Marek, Brno 2006. Helan, Pavel: Československo-italské vztahy od první světové války do začátku dvacátých let. In: Jitka Rauchová— Bohumil Jiroušek (eds.): Věda, kultura apolitika včeskoslovenskoitalských vztazích 1918–1951. Jihočeské muzeum vČeských Budějovicích, České Budějovice 2012, s.25–38. Houska, Ondřej: Praha proti Římu. Československo-italské vztahy vletech 1922–1929. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011, s.19. Hrdlička, Jaroslav: Benito Mussolini aitalský fašismus vpamětech prof. Vlastimila Kybala. In: Jitka Rauchová— Bohumil Jiroušek (eds.): Věda, kultura apolitika včeskoslovenskoitalských vztazích 1918–1951. Jihočeské muzeum vČeských Budějovicích, České Budějovice 2012, s.127–136. Jacobi, Walter: Golem metla Čechů. Rozklad českého nacionalismu. Orbis, Praha 1942. Klípová, Barbora: Giani Stuparich, svědek amoralista. Život mezi Terstem, Prahou aFlorencií. ČLOVĚK— Časopis pro humanitní aspolečenské vědy, 2008, č. e12, s.1–36 <https://docplayer.cz/71235018-Gianistuparich-svedek-a-moralista-zivot-meziterstem-prahou-a-florencii-barbora-klipova. html> [8.7.2019]. Kukánová, Zlatuše: Řím jako intelektuální centrum výchovy katolických bohoslovců. In: Jitka Rauchová— Bohumil Jiroušek (eds.): Věda, kultura apolitika včeskoslovenskoitalských vztazích 1918–1951. Jihočeské muzeum vČeských Budějovicích, České Budějovice 2012, s.343–372. Massimi, Dario: Česká literární kultura vItálii. Rivista dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga— Časopis Italského kulturního institutu vPraze V, 1999, č.2— 2000, č.1, s.62–77. Křesálková, Jitka: Dagli appunti sulla fortuna di Marinetti in Boemia. Il confronto letterario 12, 1995, č.23, s.231–246. Pelán, Jiří: Marinettiho Ohnivý buben podruhé. Literární noviny 5, 1994, č.46, s.10. Santoro, Stefano: L’Italia el’Europa orientale. Diplomazia culturale epropaganda 1918–1943. Franco Angeli, Milano 2005. Šmíd, Marek: Římské mise Kamila Krofty ve dvacátých letech 20.století. In: Jitka Rauchová— Bohumil Jiroušek (eds.): Věda, kultura apolitika včeskoslovensko-italských vztazích 1918–1951. Jihočeské muzeum vČeských Budějovicích, České Budějovice 2012, s.93–107. Špička, Jiří: Dantovo dílo vČeském prostředí. iLiteratura.cz, 12.1.2010 <http://www. iliteratura.cz/Clanek/25677/dantovo-dilo-vceskem-prostredi> [3.5.2020]. Špička, Jiří: Giani Stuparich ela guerra dei Cecoslovacchi. In: Silvana Cirillo (ed.): La Grande Guerra nella letteratura enelle arti. Bulzoni, Roma 2016, s.201–226. Špička, Jiří: Giani Stuparich ajeho dvě knihy očeském národě. Adaptace textu ve víru historie (nepublikováno, rukopisná studie). Tomášek, Pavel: Ugo Dadone. Zpravodaj Společnosti přátel Itálie 12, 2007, č.2, s.4 <https://www.prateleitalie.eu/file/921/SPI02-07.pdf> [30.6.2019]. Valsangiacomo, Nelly: Dietro al microfono. Intellettuali italiani alla Radio svizzera (1930–1980). Edizioni Casagrande, Bellinzona 2015. OPEN ACCESS 102 SLOVO A SMYSL 40 INTERNETOVÉ ZDROJE Central intelligence agency. Library. Dadone, Ugo. Central intelligence agency <https://www. cia.gov> [30.6.2019]. Italský kulturní institut Praha. Dějiny. Italská kongregace vPraze. Staletá historie. Istituto Italiano di Praga <https://iicpraga.esteri.it/ iic_praga/cs/istituto/chi_siamo/storia> [8.7.2019]. Lóže národ. Ugo Dadone (1886–1963). Lóže Národ, 2.7.2019 <https://www.lnarod.cz/ 2019/07/tajemny-muz-v-pozadi-ugodadone/> [30.7.2019]. Šormová, Eva: Švandovo divadlo. Česká divadelní encyklopedie <http://encyklopedie. idu.cz/index.php/Švandovo_divadlo> [1.6.2020]. OPEN ACCESS