Dohlížet, léčit, trestat. Několik postřehů k působení apoštolských nunciů v zemích Koruny české
Abstract
105
Full text
Dohlížet, léčit, trestat. Několik postřehů kpůsobení apoštolských nunciů vzemích Koruny české Pavel Banďouch SJ TO SUPERVISE, TO CURE, TO PUNISH. AFEW OBSERVATIONS ON THE WORK OF APOSTOLIC NUNCIOS IN THE LANDS OF THE CROWN OF BOHEMIA The article focuses on one aspect of the work of apostolic nuncios to the emperor in the late 16th and early 17th century in the lands of the Crown of Bohemia. Based on the analysis of selected documents of ecclesiastical provenance, including correspondence between the nuncios and the Curia, it highlights the importance of legal terminology and turns of phrase in the discourse under study. KEYWORDS: nuncios; ecclesiastical history; the lands of the Crown of Bohemia; the Catholic Reformation; ecclesiastical law; provincial law; the papacy Tento článek do značné míry vychází zdosavadního stavu mé dizertace oapoštolských nunciích ucísaře vprvních letech vlády Rudolfa II.1 Jeho cílem je napomoci pochopení paradigmatu, podle kterého jednala římská kurie se soudobou společností zemí Koruny české. Nunciové, jakožto vyslanci azástupci papeže, hráli vpraktickém uplatňování této vize zásadní roli. Byli totiž mezičlánkem mezi dvěma zástupci představujícími do značné míry idealizovaný univerzalismus západního křesťanstva, tedy mezi papežem acísařem. Vize kurie apředstavy místních politicky činných obyvatel se ale často poměrně významně lišily, stejně jako představy papeže acísaře. Významnými body rozepře byly zejména otázky související stolerancí jiných konfesí auplatňováním církevního azemského práva vůči nim.2 Na základě analýzy používaného diskurzu církevních představitelů, vrámci tohoto textu především státních sekretářů Svatého stolce, se ukazuje ambivalence mezi sebepojetím církve jakožto „soudkyně“ azároveň „lékařky“. Zdá se, že vzemích Koruny české ve sledovaném období převažovala spíše role soudcovská, ato nikoli náhodně, ale programově. Tato oblast totiž byla obydlena vdrtivé většině křesťany, což na základě dobového uvažování církevních představitelů významně ovlivnilo způsob, jakým se kní vkuriální politice přistupovalo. Specifikum pak spočívalo vtom, že se jednalo ozemě se sice malou, ale zpolitického hlediska velmi významnou katolickou menšinou (co se týče stavovské obce, vládnoucího panovníka icírkevní správy). Zároveň šlo ozemě vnímané kurií jako místo, skrze které začala do Germanie (země Koruny 1 Její název zní Apoštolští nunciové vPraze vpočátečním období vlády Rudolfa II. ajejich význam pro společnost zemí Koruny české (1578–1594). 2 Vrámci tohoto článku používám termíny „církevní právo“ a„kanonické právo“ jako synonyma. OPEN ACCESS
106 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 české byly vždy chápány jako součást této oblasti) pronikat nekatolická učení, popisovaná často pomocí analogie snakažlivými nemocemi. Při zpracování článku jsem vycházel především zprvních listů Svaté kongregace pro šíření víry (Sacra congregatio de propaganda fide, 1622) adekretů tridentského koncilu (1545–1563). Následně jsem se snažil porovnat, jakým způsobem odrážely požadavky kladené kurií na apoštolské nuncie tuto ambivalenci. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že se jedná pouze ovybraný aspekt působení nunciů. Celková aktivita nunciů byla mnohem pestřejší. Právní konotace ale zastávají vtomto ohledu významnou roli. DVĚ TVÁŘE CÍRKVE: SOUDNÍ AAPOŠTOLSKÝ ÚŘAD „Nejvyšší úřad papeže zahrnuje vše, co může náležet ke spáse duší, ale žádná věc není důležitější než péče ovšeobecnou víru. Kní přináleží dvě nezbytné aktivity: první je její zachování uvěřících, byť třeba istím, aby byli tresty přinuceni pevně se jí držet, druhá je její hlásání ašíření mezi nevěřícími. Proto se drží ve svaté církvi dvojí způsob postupování: první je soudní, kněmuž je založen úřad svaté inkvizice, druhý je morální, nebo spíše apoštolský, kvůli němuž jsou neustále vysíláni dělníci mezi národy, které toho mají největší potřebu. Aproto byly vytvořeny rozličné semináře akoleje za účelem výuky těch, kteří mají být posláni, aběhem svého putování mají podporovat nové konvertity. Apřestože pontifikové vždy dbali snejvyšší péčí ooba tyto úkony, jak se sluší, nikdy se však vŘímě nezaložilo stálé vedení pro druhý znich, kněmuž by vše to, co je vtomto ohledu konáno vkřesťanstvu, mohlo odkazovat, tak jako se učinilo pro první.“3 Tento text je úvodem vůbec prvního listu Svaté kongregace pro šíření víry. Nechci nyní věnovat pozornost založení této Kongregace ani historickému vývoji, který mu předcházel.4 Chtěl bych se zaměřit spíše na to, co toto sebepojetí vyjadřuje azčeho vychází. 3 „Abbraccia il sommo ufficio del papa tutto quello, che alla salute dell’anime può appartenere, ma niuna cosa maggiormente, che la cura della fede catolica. Et essendo intorno aessa due opere necessarie, l’una di conservarla ne’ fedeli, costringendoli etiandio con pene aritenerla fermamente, l’altra di spargerla epropagarla negl’ infideli, perciò due maniere di procedere sono ancora state tenute nella chiesa santa: l’una giudiciale, onde l’officio della santa inquisizione si trova instituito, l’altra morale opiuttosto apostolica, onde le missioni degli operarii fra ipopoli che più n’hanno bisogno s’indrizzano del continuo. Equindi si son fatti vari seminari ecollegi per ammaestrare coloro, che si hanno da mandare, eper andar sostenendo li nuovi convertiti. Ecome che li pontefici habbiano sempre alla sovrana cura di ambedue quest’ opere atteso, come conveniva, non si è però giamai potuto stabilire in Roma un perpetuo governo per la seconda di esse, al quale tutto cio, che si opera nella christianità, si habbia da riferire, come si è fatto per la prima.“ Cit.podle Hynek KOLLMANN (ed.), Acta sacrae congregationis de propaganda fide res gestas Bohemicas illus trantia I. 1622–1623. 1, Praha 1923, s.1–2. 4 Vtomto ohledu odkazuji na: Giovanni PIZZORUSSO, Governare le missioni, conoscere il mondo nel XVII secolo. La congregazione pontificia de propaganda fide, Viterbo 2018. OPEN ACCESS
PaVEL BanďOUCH SJ 107 Hlavním bodem je spojení role soudkyně (ženský rod odkazuje kcírkvi) aapoštolky. Tato kombinace přísnosti apráva smírností ahlásáním není jedinou kombinací tohoto typu, která se vcírkevních dokumentech nachází. Vdokumentech tridentského koncilu, tedy vtextech, které mají vrámci soudobé katolické církve mimořádnou autoritu, nalezneme podobný příměr, ato vpojednání osvátosti smíření. Tato svátost opět ukazuje církev vpozici soudkyně, ale zároveň je zde, podobně jako vpředchozím případě, přítomen pozitivnější element: lékařství. Ve II. hlavě 14.zasedání (listopad 1551) se konstatuje rozdíl mezi křtem apokáním jakožto svátostmi, neboť „je jistě známo, že udělovatel křtu nemá být soudcem, protože církev nesoudí nikoho, kdo do ní nevstoupil branou křtu […]. Jinak je tomu ovšem svěřícími, které Kristus křestní koupelí jednou provždy učinil údy svého těla; protože chtěl, aby, když se poté poskvrní nějakým zločinem, nebyli již obmyti opakováním křtu, což vkatolické církvi není zžádného důvodu dovoleno, nýbrž aby se jako viníci postavili před tento tribunál, amohli tak být rozsudkem kněží osvobozeni ne jednou, nýbrž vždy, kdykoli se kněmu se spáchanými hříchy kajícně utečou.“5 Kněží mají při ukládání zadostiučinění přihlížet ktomu, že „neslouží jen kochraně nového života ajako lék na nemoci, nýbrž také kpotrestání apokárání minulých hříchů“.6 Opotřebě vyznat usvátosti smíření všechny hříchy, na něž si byl kajícník schopen vzpomenout, se mluví vanalogii slékařstvím, což nepříliš, ale přeci jen zmírňuje celkový převažující obraz soudu: „Avšak ti, kteří něco jiného avědomě některé [hříchy] zatajují, nepředkládají božské dobrotě prostřednictvím kněze kodpuštění nic. Jestliže se totiž nemocný stydí odkrýt před lékařem svou ránu, lékařská věda nemůže uzdravit to, co jí zůstane skryto.“7 Vpřípadě křtu, který může být vnímán jako misijní svátost par excellence, tedy není na místě soud, který naopak má své místo usvátosti smíření.8 Misijní působení se tudíž od pastorace pokřtěných liší podobně jako jedna svátost od druhé, ačkoli mají 5 „[…] constat certe, baptismi ministrum iudicem essem non oportere, cum ecclesia in neminem iudicium exerceat, qui non prius in ipsam per baptismi ianuam fuerit ingressus. […] Secus est de domesticis fidei, quos Christus Dominus lavacro baptismi sui corporis membra semel effecit; nam hos, se si postea crimine aliquo contaminaverint, non iam repetito baptismo ablui, cum id in ecclesia catholica nulla ratione liceat, sed ante hoc tribunal, tumquam reos sisti voluit, ut per sacerdotum sententiam non semel, sed quoties ab admissis peccatis ad ipsum poenitentes confugerint, possent liberari.“ Cit.podle Ignác Antonín HRDINA, Dokumenty tridentského koncilu, Praha 2015, s.104. 6 „[…] non sit [satisfactio] tantum ad novae vitae custodiam, et infirmitatis medicamentum, sed etiam ad praeteritorum peccatorum vindictam, et castigationem.“ Tamtéž, s.113. 7 „Qui vero secus faciunt, et scienter aliqua [peccata] retinent, nihil divinae bonitati per sacerdotem remittendum proponunt. Si enim erubescat aegrotus, vulnus medico detegere, quod ignorat, medicina non curat.“ Tamtéž, s.108. 8 Je pravdou, že křest je nejen záležitostí misií vúzkém slova smyslu, ale je obecně iniciační svátostí pro všechny křesťany. Označit křest jako misijní svátost ale odpovídá islovům evangelia podle sv.Matouše, kde zmrtvýchvstalý Ježíš posílá (mittere, odtud missio, misie) apoštoly, aby si získali za učedníky všechny národy, křtili je aučili je zachovávat vše, co jim přikázal (Mt 28).
108 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 zjevnou vnitřní souvislost. Popis předepsané církevní praxe na základě dekretů tedy vzásadě odpovídá rozlišení, které nalézáme vdříve citovaném listu. Toto pojetí mělo pochopitelně reálný aznačný dopad na přístup kpopulaci oblastí, které byly téměř úplně christianizované. Výjimku vtomto ohledu tvořilo zejména židovské obyvatelstvo. Funkce vychovatelská (dohlížecí/soudní) začala významně anevyhnutelně převažovat nad rolí apoštolskou. Ostatně ičeský termín biskup vychází zřeckého episkopos, což je vlastně ten, který dohlíží na určitou diecézi. Podotýkám, že se jedná pouze ojeden zaspektů biskupského úřadu, kterým nemá být negován širší rozměr jeho funkce. Jakkoli jsou však biskupové vnímáni vkatolické tradici jako nástupci apoštolů, vpraxi byla jejich funkce do značné míry odlišná oproti tomu, co vidíme jako náplň působení apoštolů vNovém zákoně. To bylo způsobeno historickým vývojem avpodstatě úplnou změnou pozice křesťanství vrámci právního apolitického systému. Křesťanská víra se totiž vřadě zemí stala neodmyslitelnou součástí zřízení jednotlivých panství, především vřímském impériu apolitických útvarech, které na něj navazovaly. Prohřešek proti víře byl tedy vnímán jako přestupek proti veřejnému pořádku, respektive proti jeho do určité míry ekvivalentnímu bonum commune. Anaopak.9 Ne vždy se ale jednalo osynonymum. Vrátíme-li se kzemím Koruny české, tak vdobě nepokojů spojených sudálostmi po smrti Jana Husa (ke sledování delšího vývoje vtomto územním celku na tomto místě pochopitelně není prostor), tedy vdobě zásadní pro ustanovování modu vivendi mezi stranou pod obojí apod jednou, bylo sice vnímáno úzké sepětí mezi Božím zákonem aobecným dobrem, ale nešlo ojedno atotéž.10 Zdá se, že tato okolnost byla zásadní odlišností oproti kuriálnímu úhlu pohledu. Už dříve se objevovaly skupiny výrazněji narušující doktrinální acírkevněprávní jednotu západního křesťanstva, jako třeba kataři vjižní Francii nebo valdenští, kteří se zLyonu rozptýlili po celé Evropě. První skupinou, která se ale etablovala dlouhodobě— ponechávám stranou otázku schizmatu svýchodní církví— byli právě husité, respektive strana pod obojí.11 9 Vtomto ohledu je signifikantní poslední kapitola dějin Eusebia zCesareje, která vysvětluje vítězství Konstantina nad Liciniem na základě Konstantinovy zbožnosti. Konstantin— jako vzor pro křesťanské panovníky— se vtomto pojetí stará iozachování ortodoxie aortopraxe aexplicitně dává najevo svůj vztah kBohu: „Proto Konstantinovi ajeho synům plným právem patří mocná říše anetřeba jim ji závidět. Vymazali bezbožnost dřívějších vládců aplně si vědomi dober, která jim Bůh prokazoval, viditelným způsobem dávali najevo svou lásku ke ctnostem akBohu izbožnost avděčnost božské bytosti.“ Eusebius PAMPHILI, Církevní dějiny, Praha 1988, s.189. 10 Petr ČORNEJ, Vzbúřenie, búře, búřka ahusitská revoluce, in: Pavlína Rychterová— Pavel Soukup (edd.), Heresis seminaria. Pojmy akoncepty vbádání ohusitství, Praha 2013, s.111–137, zde s.124–127. 11 Otázka, nakolik byli pod obojí „uvnitř“ nebo „vně“ katolické církve, byla zkoumána velmi podrobně v: Pavel SOUKUP, Kauza reformace. Husitství vkonkurenci reformních projektů, in: tamtéž, s.171–217. Autorovo stanovisko se dá shrnout krátkou citací: „Na různých místech latinské Evropy došlo vrámci jistého delšího, ale ne bezbřehého časového úseku kpodobným přeměnám vcírkvi aspolečnosti, které nebyly slučitelné sdosavadní, tradiční představou otom, jak se má církev organizovat ajak má fungovat. Reformace se tak jeví jako OPEN ACCESS
PaVEL BanďOUCH SJ 109 Existence strany pod obojí ato, že kní příslušela velká část stavovské obce (nehledě na většinové poddané obyvatelstvo), byla pro římskou kurii akatolické vladaře problémem, který se nicméně oním „soudním“ přístupem dlouho nedařilo „vyřešit“. Dle dobových svědectví je poměrně zjevné, že přístup církevních představitelů byl podobnější soudnímu procesu než snaze odohodu na základě disputace.12 Papežové akurie se snažili svou autoritu, která byla definována vpodstatě právní terminologií, uplatňovat především skrze legáty anuncie, tedy vyslance, kteří měli jiné pravomoci než místní biskupové. Vpřípadě Čech, kde arcibiskupský úřad zůstal po dlouhá desetiletí neobsazený, byla role nunciů snad ještě markantnější. Celou záležitost je důležité vnímat iskrze dobové diskuze otom, jaké postavení vlastně mají mít jednotlivé státy asnimi spojené církve vůči univerzálním celkům, kterými bylo císařství apapežství. Jak upozornil například James Muldoon, názory zdůrazňující suverenitu vrámci specifického státního útvaru se konfrontovaly aspolužily istradičním univerzálnějším pojmem imperium avzápadním křesťanstvu existujícím přesvědčením oroli císařů apapežů vřízení křesťanstva.13 Pozornost, kterou kurie věnovala situaci vzemích Koruny české, se zvýšila především od roku 1578, kdy začali nunciové pravidelněji pobývat vPraze, adefinitivně od roku 1583, kdy Rudolf II. přenesl do tohoto souměstí svou rezidenci.14 Strategií kurie idomácího kléru bylo trvat na platných zemských zákonech, které umožňovaly existenci strany pod obojí astrany pod jednou. Dřívější snahy ze strany kurie směřovaly ke zneplatnění dvojvěří, vyjádřeného především kompaktáty, jako změna, která přinesla alternativu křímské církvi, ato vpodobě veřejně fungující církevní struktury, jež soporou ve světské moci vytvořily podmínky pro faktickou konfesionalizaci. Husitství jako jeden zreformních proudů takovou situaci nastolilo“ (s.215). 12 Vzásadě můžeme vtomto duchu analogicky zmínit ito, jak Husův proces hodnotí ve své vynikající publikaci Jiří Kejř. Hus akoncilní otcové totiž měli zásadně odlišnou představu orovině, na které se setkali. Srov.Jiří KEJŘ, Husův proces, Praha 2000, s.200–212. Podobnou logiku nalezneme iuHájkem zmíněné poznámky legáta Carvajala směrem kRokycanovi, byť je třeba mít na vědomí beletristický styl autora kroniky: „Milý synu, nejsem poslán sem na hádání, ale knápravě.“ Václav HÁJEK ZLIBOČAN, Kronika česká, ed. Jan Linka, Praha 2013, s.981. Stručný, ale informačně bohatý popis Carvajalova života lze nalézt vAntonín KALOUS, Plenitudo potestatis in partibus? Papežští legáti anunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450–1526), Brno 2010, s.179–182. 13 James MULDOON, Empire and Order. The Concept of Empire, 800–1800, New York 1999, s.6. 14 Instrukce pro Orazia Malaspinu (?–1582) zroku 1578 se situace vzemích Koruny české týkají ještě relativně okrajově, vpodstatě je větší zmínka pouze opotřebě obsadit olomoucké biskupství. Nalezneme vnich ale analogickou argumentační strategii vůči panovníkovi. Ačkoli se jedná oúsek týkající se protestantských kazatelů ve Vídni, je zmíněna potřeba přesvědčit Rudolfa II., aby kpodobným opatřením sáhl ve všech zemích, kde je zeměpánem, zvláště když podle pisatele instrukce jde oideu, kterou už Rudolf uskutečnit chtěl. Potlačení nekatolíků mu přinese nejenom zásluhy uBoha, ale zajistí mu ipolitickou stabilitu území, vjehož rámci se podaří toto opatření uplatnit. Podobná reakce také pomůže posílit autoritu císaře vůči vlastním poddaným. Alexander KOLLER (ed.), Nuntiaturen des Orazio Malaspina und des Ottavio Santacroce. Interim des Cesare dell’Arena (1578–1581), Berlin— Boston 2012, s.2.
110 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 zemským zákonem. Nyní se dvojvěří stalo hlavním argumentem, který měl omezit rozšíření těch skupin, které se vrámci věřících pod obojí „schovávaly“, jak to vnímali konzervativnější utrakvisté astrana pod jednou. Přesto však vinterní komunikaci nepřestává být dvojvěří pouze dočasně tolerovanou výjimkou. Vyznívá vlastně až ironicky, že právě strana pod obojí dosáhla toho, že císař Maxmilián II. vroce 1567 prohlásil kompaktáta za neplatná, nicméně „však na ten zpuosob anejinak, aby vtomto království žádná jiná víra neboližto religie mimo stranu pod jednú apod obojí zpuosobou přijímajících, tak jakž od starodávna vtomto království se zachovávalo, pod žádným vymyšleným obyčejem přijímána atrpěna nebyla.“15 Poměrně volnou platformu pro existující křesťanské skupiny pak představovala pouze ústně schválená Česká konfese zroku 1575. Pro nástin toho, jaký byl diskurz nunciů anakolik odpovídá mé hypotéze, že významnou úlohu vtomto kontextu sehrával jurisdikční/soudní model působení, jsem se rozhodl zvolit několik úryvků zkorespondence mezi papežstvím (vrámci kuriálního systému byly záležitosti nunciů delegovány státnímu sekretáři) anuncii, kteří působili vnašich zemích. Úvodní text vždy vychází zŘíma, eventuální reakce, které celou záležitost rozvíjí, pak už iod nunciů samotných. Než přistoupíme ksamotné korespondenci, je důležité zmínit ještě dva body. Zaprvé se nelze domnívat, že nunciové se zabývali výhradně záležitostmi zemí Koruny české. Tito vyslanci byli vlastně zástupci papeže ucísaře ařešili záležitosti týkající se všech zemí, kde panoval akde mohl uplatnit svůj vliv. Mimo to ale existovali vladaři (spíše než místa), unichž byl ustanoven jiný papežský zástupce, který se věnoval specifickým problémům dané oblasti. Vkontextu Svaté říše římské šlo třeba oKolín nad Rýnem. Druhým bodem je fakt, že vpodstatě všichni nunciové ve sledovaném období měli právní vzdělání.16 Zdá se tedy, že znalost práva byla pro jednání svrcholnými představiteli světské moci vnímána jako důležitější než teologické kompetence. To je poměrně logické, neboť nunciové byli na místě svého působení vystaveni potřebě orientovat se vprávní terminologii ivřešení různých typů kauz. Neznamená to ale, že by jejich úloha byla omezena pouze na právní záležitosti. První úryvek pochází zpísemné konverzace mezi Germanikem Malaspinou (cca 1547–1603) astátním sekretářem Tolomeem Galliem (1527–1607), konkrétně se jedná ozprávu státního sekretáře z29.prosince roku 1584. Dává vní vědět, že Malaspina má vyjádřit Rudolfovi II. papežovu radost ztoho, že císař dal revidovat husitský kalendář podle doporučení Malaspinova předchůdce Bonomiho.17 Je zajímavé, že lokální katoličtí pánové aarcibiskup byli spíše proti, protože nechtěli prohlubovat spory shusity, 15 Cit.podle Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu III. 1558–1573, Praha 1884, s.342. 16 Ze tří nunciů výrazněji zmíněných v tomto článku studoval Germanico Malaspina práva vPerugii, Cesare Speciano vBologni avPavii aCarlo Caraffa vŘímě. 17 Bonomi (či Bonhomini) je spjat také sprogramem obnovy katolické církve vČechách vypracovaným ve spolupráci spředními českými aristokraty. Srov.Karel STLOUKAL, Počátky nunciatury vPraze. Bonhomini vČechách vl. 1581–1584, Český časopis historický 34, 1928, č.1, 2, s.1–24, 237–279. Bonomiho význam aněkteré aspekty jeho působení upřesnil Tomáš ČERNUŠÁK, Nunciatura ucísařského dvora vprvních letech vlády Rudolfa II. ačeské země, Český časopis historický 111, 2013, č.4, s.728–741. OPEN ACCESS
PaVEL BanďOUCH SJ 111 neboť považovali za potřebné spojit se snimi proti „pikhartům“ (pod tímto termínem je třeba si představit skupiny navazující na táboritskou interpretaci učení Jana Husa, Jednotu bratrskou adalší radikálnější skupiny). Měli výhrady ivůči dalším bodům zmíněným státním sekretářem. Vytištěné exempláře předchozího vydání kalendáře měly být zabaveny amělo se zamezit dalšímu tisku. Gallio chválí Jiřího Popela zLobkovic aViléma zRožmberka. Lobkovic se zdál být ochotný finančně přispět na tři katolické farnosti vpražském souměstí azajistit určitý zásah proti „pikartům“. Vybraní katolíci měli být určeni kcenzuře knih aknihkupectví akreformě univerzity.18 Vmnoha dalších zprávách je také zmiňováno dosazení katolických zemských úředníků jakožto prostředku, bez něhož bude možné jen těžko nějak zlepšit stav katolického náboženství. Zástupci katolické církve pocházející zdomácího prostředí ale viděli mnohem větší potřebu vzachování míru se stranou pod obojí (tj.staroutrakvisty, pokud bychom měli užít terminologii Ferdinanda Hrejsy) aměli mnohem větší trpělivost aochotu kvyjednávání.19 Dalším textem zMalaspinovy korespondence, který zmíním vkontextu první listiny, je jeho povzdech potvrzující praktickou nemožnost aplikace církevního práva: vžádném jiném království prý není této záležitosti věnována tak malá pozornost anikde nemají církevní představitelé tak svázané ruce.20 Kuriální představu Malaspina později vyjádřil ive svém kvatrilogu, jehož hlavním smyslem je tvrzení, že „stát politický nemůže trvati bez státu duchovního“.21 Vtěchto textech se odráží touha kurie po dosazení takových úředníků, profesorů aduchovních, kteří budou ochotni akceptovat nařízení církve. Ta se však dostává do určitého napětí skatolickou menšinou vzemi, která do jisté míry preferovala větší velkorysost vůči straně pod obojí. Mnohdy těžko dosažená vzájemná tolerance, prakticky nezbytná pro každodenní fungování společnosti, byla něčím, co stavové abiskup příliš nechtěli neuváženě ohrozit. Nuncius oproti tomu vznášel zjejich pohledu až přehnané požadavky. Roli vtom mohlo hrát ale nejen přesvědčení, nýbrž itaktika. Vznesení spíše vysokých požadavků mohlo vytvořit nátlak, pod kterým se dal vyjednat lepší kompromis. Malaspinovo zoufání nad nedodržováním církevního práva ale jasně ukazuje důležitost, jakou mu kurie přikládala, protože šlo vlastně opraktické vyjádření autority katolické církve, která vkališnickém prostředí byla uznávána 18 Robert REICHENBERGER (ed.), Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken, II. Abteilung, Die Nuntiatur am Kaiserhofe, I.Hälfte, Germanico Malaspina und Fillipo Sega (Giovanni Andrea Caligari in Graz), Paderborn 1905, s. 15 (č. 13); opozici strany pod jednou pojednává Malaspina vlistě z22.ledna 1585, kde také ukazuje, že panovník některé zpožadavků ani nemůže provést (s. 29–31, č. 21). 19 Srov.tamtéž, s.38. 20 „Ma credo bene che V.S.Illma [Gallio] sapia che non si ritruova in tutta la christianità regno, dove sia tenuto manco conto che in questo, de la iurisditione ecclesiastica, et dove siano più ligate le mani aministri apostolici ne la esecutione di quello che pur tocca al servitio di Dio et de la santa reformatione.“ Tamtéž, s.44. List je z5.února 1585. Povzdech se nicméně možná týká obecněji říše jako takové. 21 Cit.podle Karel STLOUKAL, Papežská politika acísařský dvůr pražský na předělu XVI. aXVII. věku, Praha 1925, s. III.
112 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2022 jinak, než jak by si Řím přál.22 Je ale třeba podotknout, že itakový Filip II., kterého by bylo jen těžko možné označit za odpůrce katolické církve, měl velké výhrady vůči uplatňování církevního práva, nebylo-li vsouladu sjeho zájmy. Podobný trend lze sledovat vpodstatě ve všech „katolických“ oblastech.23 Zároveň ztoho ale také vyplývá vědomí, že bez světské moci, kterou pro nuncia logicky představuje především Rudolf II., není vpodstatě možné toto právo aplikovat. Určitá nezávislost církve na světské moci je proto jen relativní, právě pro složitost hledání hranic toho, kde se nachází meze mezi jurisdikcí církevní asvětské autority. Druhý úryvek pochází hned zprvní instrukce (někdy bývá také používán pojem hlavní instrukce) pro Cesara Speciana (1539–1607), která mu byla zaslána jménem Klementa VIII. (1592–1605). Zdá se zní zjevné, že bonum commune azachování ortodoxie (měli-li bychom užít dříve použité terminologie, pak zákona Božího) jsou pro kurii neodmyslitelně spjaté. Fakt, že tomu tak vzemi, vníž bude Speciano působit jako nuncius, není, je dán krizovou situací aza jiných okolností by bylo nezbytné se mu vyhnout. Rozpory mezi kalvinisty aluterány mají být důvodem pro zvýšení autority katolické církve, což má být jeden zargumentů podaných císaři iskrze jeho katolické rádce.24 Mimo jmenování arcibiskupa je tedy třeba omezit šíření herezí, které se množí, ačkoli podle zákonů země nemá být tolerována jiná než husitská. Strana pod 22 Stručně řečeno utrakvisté „spojovali rozhodné odmítání papežské správní asoudní pravomoci suznáním římské role vkněžství, které prokazovali ordinací svého kněžstva biskupy obcujícími sřímskou stolicí.“ Zdeněk V.DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu aLutherovi, Praha 2012, s.411. 23 Praktickým dokladem je podřízení inkvizičních tribunálů lokálním biskupům ajiným duchovním či světským autoritám, ačkoli bula Licet ab initio zakládající Sant’Uffizio jmenovala de iure pro tuto činnost centrálně řízenou kongregaci: „[členy kongregace, pozn.PB] nostros et apostolicae Sedis in omnibus et singulis reipublicae christianae civitatibus, oppidis, terris et locis, tam citra quam ultra montes, ubilibet etiam in Italia consistentibus ac in Romana Curia, super negotio fidei, commissarios et inquisitores generales et generalissimos, auctoritate apostolica, tenore praesentium constituimus et deputamus.“ Hen rico DALMAZZO— Sebastiano Franco DALMAZZO (edd.), Bullarum diplomatum et privilegiorum sanctorum romanorum pontificum, Taurinensis Editio, VI, Augustae Taurinorum 1860, s.344. 24 „V.S.Rev.ma [tj.Cesare Speciano, pozn.PB] ha da premere sempre molto su questo [aby byl Rudolf II. vochraně katolické víry příkladem pro své poddané, pozn.PB], prevedendo che non sia ingannata S.M.tà Ces.ada ministri et heretici nella rappresentatione de’ rispetti politici et della publica quiete, ove né anco è giusta causa di temere che in certi pericoli di gran sollevatione non si proibisce il procedere con prudenti risguardi, poiché la calamità de presenti tempi fa in certo modo necessario quel che doveria essere abhorito. Aquesto fine gioverà l’andar riempendo l’animo di S.M.tà Ces.ad’altri pensieri et risoluti in una pia et magnanima fortezza et animando insieme iconsiglieri più catholici et più sinceri, mostrando loro che in questi tempi la morte del Duca di Sassonia et quella del Casimiro con le rivolutioni suscitate nei stati loro et continui contrasti tra Calvinisti et Lutherani potranno dar campo d’essercitare sicuramente l’auttorità in favore della religione catholica.“ Alena PAZDEROVÁ (ed.), Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592–1628. I.Epistulae et acta Caesaris Speciani 1592–1598, Praha 2016, s.3. OPEN ACCESS
PaVEL BanďOUCH SJ 113 obojí, která je považována za degenerující, je tedy chápána jako hereze, přestože tolerovaná. Odstranění husitství by mělo znamenat otevření cesty pro „uzdravení“ celého království.25 Ačkoli se dá jen těžko předpokládat, že by to mělo být učiněno pouze skrze donucovací prostředky azměny vlegislativě, itoto poselství vlastně interpretuji tak, že pro kurii bylo zásadní především uvést platnou legislativu do té podoby, že bude možné zasáhnout proti straně pod obojí zpozice světské moci. Podobný pohled na věc lze nalézt ivčásti téže instrukce týkající se říšských záležitostí, kde se varuje před udělováním koncesí nekatolíkům. Důležitost práva vyplývá iztoho, kolik místa je ve fakultách pro Speciana (tj.vpravomocech udělených mu Římem) věnováno jurisdikčním záležitostem, což ale platí pro všechny fakulty nunciů, se kterými jsem se setkal.26 Třetí série úryvků pochází zinstrukcí pro nuncia Carla Caraffu (též Carafu, 1584–1644).27 Jedná se oosobnost, jejíž písemnosti obsahují řadu údajů nesmírně cenných pro pochopení období následujícího bělohorskou bitvu. Nelze proto než ocenit skutečnost, že se připravuje edice tohoto korpusu, který vzhledem knezvykle dlouhému osmiletému působení Caraffy ucísařského dvora představuje opravdovou výzvu.28 Instrukce začíná interpretací vzniku arozšíření nekatolických názorů vGermanii. Poněkud více než vpředchozích úryvcích je zde používán jazyk lékařství: názory Viklefa, Husa aJeronýma Pražského nebyly ještě tak „nakažlivou nemocí“, ale protože se nepřistoupilo kadekvátní „léčbě“, následně přišel Luther ajeho působením se nakazilo celé „tělo“. Navíc na toto území posléze proniklo iKalvínovo učení, které přivedlo Germanii do takového „zdravotního“ stavu, že se vlastně považuje za štěstí, když se někoho podaří udržet jen vtomto špatném stavu, aniž by upadl do toho nejhoršího, kterým je ateismus.29 Rozmach nekatolických názorů přikládá instrukce politické nestabilitě, konkrétně sporu mezi Rudolfem II. ajeho bratrem Matyášem. Dokladem zvrácenosti těchto názorů, pokračuje text, je, že chtěly nejen vymýtit habsburský rod aspolečně sním ikatolickou církev, ale iovládnout (respektive ireálně ovládly) Svatou říší římskou anásledně dobýt Řím, aby si vybily svůj „německý“ hněv na nejušlechtilejší části světa („Equindi occupata la maestà dell’ Imperio si arrogavano di volere rinovare l’antiche pretentioni sopra l’Italia eRoma, evenire ad isfogare le tedesca rabbia nel sacco, enelle ruine della più nobil parte del mondo.“). Tomu ale 25 Tamtéž, s.6–7. 26 Srov.například fakulty pro Bartolomea Portiu, otištěné vdevátém svazku třetího oddílu Nuntiaturberichte aus Deutschland na s.444–453, nebo vdesátém svazku téhož dílu na s.7–16 pro Orazia Malaspinu. 27 Její hlavní body podal Alessandro CATALANO, Zápas osvědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch zHar rachu (1598–1667) aprotireformace vČechách, Praha 2008, s.75–77. Vycházet budu zverze otištěné v: Dieter ALBRECHT, Die deutsche Politik Papst Gregors XV: die Einwirkung der päpstlichen Diplomatie auf die Politik der Häuser Habsburg und Wittelsbach, 1621–1623, München 1956, s.105–133. 28 Více oplánu této edice aoosobě Caraffy: Tomáš ČERNUŠÁK— Tomáš PARMA, Nunciatura Carla Caraffy ajejí ediční zpracování, in: Jaroslav Pánek akol., Český historický ústav vŘímě. Stav aperspektivy ediční činnosti, Praha— Roma 2018, s.95–107. 29 D.ALBRECHT, Die deutsche Politik Papst Gregors XV, s.107.