Klára SOUKUPOVÁ, Vyprávět sám sebe. Teorie autobiografie, Praha 2021

Klára SOUKUPOVÁ, Vyprávět sám sebe. Teorie autobiografie, Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021, 268 s., ISBN 978-80-7671-043-6 Vposledních letech je ivnašich historiografických vodách patrný jistý nárůst zájmu oprameny osobní povahy. Přesto uněkterých kolegů ještě stále převažuje skepse nad jejich využitím, nebo přímo jejich vědomě chybná instrumentalizace. Nejen jim by recenzent doporučil nejnovější publikaci bohemistky Kláry Soukupové sprovokativním názvem Vyprávět sám sebe. Autorka pro váhající, kteří nevědí, jak přistupovat kproblémům historické fakticity či psychologizace autora ego-dokumentu, nabízí inspirativní pohled zoblasti literární vědy. Na dotyčný pramen (vužším pojetí Soukupové na dotyčnou autobiografii) lze totiž nahlížet také jako na literární dílo, jehož podoba je do značné míry ovlivňována tradičními vyprávěcími postupy žánru, rétorikou aužitými literárními figurami. Na základě nastíněných teoretických konceptů přistupuje Soukupová ve své práci kanalýze tří vybraných textů, na nichž demonstruje možnosti aomezení interpretace autobiografií. Ve všech třech případech jde oklasické příklady žánru. Konceptuální ametodologická část publikace je rozdělena na dvě nestejně dlouhé části, znichž jedna snázvem Teorie autobiografie nabízí mnohem více než jen suchopárný teoretický přehled jednoho konceptu. Část druhá je pod názvem Teorie pozicionality primárně zaměřena na literárněvědného čtenáře, nicméně pečlivým prostudováním dotyčných stránek může mnohý nezasvěcený recipient idost zásadně revidovat některé své kritické soudy, které mu vytanuly na mysli při četbě části předchozí. Jak bylo řečeno, autorka přistupuje kautobiografickému žánru zliterárněvědných pozic azaměřuje se převážně na literární parametry sledovaných textů. Zajímá ji lingvistická stránka, literarizace popisovaných životních etap autorů pamětí, kompoziční techniky, strategie vyprávění adalší. Historiky, kteří vtěchto chvílích začínají pochybovat, zda je publikace vůbec určena pro ně, anetroufají si pouštět se například do studia emblematických děl Haydena Whitea, by recenzent odkázal na Poetiku českého dějepisectví1 Milana Řepy. Autorka se následně vypořádává sproblematikou historické paměti. Bez ní by totiž vůbec nebylo možné žánr autobiografie (chcete-li ego-dokumenty jako takové) reflektovat. Soukupová při práci spamětí osciluje mezi kolektivistickým aprivátním pojetím. Což je úhel pohledu, který zejména při recepci ego-dokumentů mnozí historikové opomíjejí avsouladu spaměťovým konjunkturalismem se „halbwachsovsky doktrinálně“ soustředí prakticky výhradně na společenské rámce paměti. Tak či onak je vobou pojetích klíčové vnímat paměť jako dynamickou entitu, která podléhá ne ustálé (re)konstrukci, selekci, manipulaci aspolečenským tlakům. Další pasáže pojednávají orozdílu mezi fikční afaktuální oblastí literatury, performativitě či zmiňované teorii pozicionality. Zhlediska literárněvědného čtenáře nezbytná pasáž odefinici autobiografie pak patří ktěm méně využitelným pro recipienta přistupujícího ke knize zmimooborových pozic. Prvním zrozebíraných textů jsou paměti Hedy Margoliové-Kovályové snázvem Na vlastní kůži. Přes nespornou emocionální sílu aliterární kvalitu jde onejméně 1 Milan ŘEPA, Poetika českého dějepisectví, Brno 2006. 102 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 inspirativní ze tří textů (ve smyslu nastíněné koncepce). Ovšem itak by bylo chybou se těmto pasážím vyhnout. Zaujmou části ospecifické sémantice prostoru či omodelování arozvržení jednotlivých postav pamětí. Moje šílené století Ivana Klímy lze považovat za reflexi „ideologického omylu“ ajakýsi „cestopis kvystřízlivění“, neboť se řadí knemalému množství autobiografických textů, vnichž se autoři vyrovnávají se svým členstvím vkomunistické straně. Soukupová vybírá pasáže, které demonstrují rozdíl mezi autorovým „píšícím já“ a„minulým já“, čímž navazuje na metodologickou podkapitolu opozicionalitě avpraxi tak demonstruje užitečnost reflexe této metody. Dále jsou patrné jisté explikační odbočky (například oroli fotografických příloh vautobiografiích, ovýznamu kompozice textu), které jsou sice velmi dobré ajako samostatné analytické studie obstojí, nicméně si nelze nepovšimnout, že takové pasáže pocházejí původně zjiných, kratších autorčiných textů. Kjejí cti je třeba podotknout, že tyto skutečnosti explicitně avyčerpávajícím způsobem uvádí na konci publikace. Posledním zanalyzovaných textů jsou „dezinfekční“ paměti Václava Černého. Jak Soukupová správně podotýká, není možné onich psát, aniž bychom vzali vpotaz rozsáhlou diskusi, jež se kolem nich rozpoutala. Soukupová se proto rozhodla zaměřit na autorskou sebeprezentaciasoustředí se na pasáže, vnichž Černý nechává promlouvat sám sebe, kde hodnotí aobžalovává. Tři zvolené autobiografie pojednávají sice ostejném období, ale jejich narativní podání je odlišné. Mají totiž rozdílné funkce. Iintencionalita díla se pak dle Soukupové odlišuje různými užitými výrazovými prostředky anarativními rámci. Zatímco autobiografii Ivana Klímy můžeme klasifikovat jako obhajobu, Václav Černý ve svých Pamětech stojí na opačné straně „soudní síně“— neobhajuje sebe, ale naopak obžalovává společnost. Heda Margoliová-Kovályová se pak ve svém doznání dožaduje soucitu asympatie druhých; jde ojakousi sentimentálně-tragickou love story. Soukupová na základě textové analýzy sleduje, jak jednotliví autoři narativ svého vlastního životního příběhu konstruují, jaké motivy akcentují, jaké pozice volí pro sebe coby vypravěče, jaké pozice pro sebe coby postavu vyprávění ajaké pozice pro postavy ostatní. To vše jsou inspirativní postupy anástroje, jež by recenzent vřele doporučil nejen těm, kteří se schutí pouštějí do ego-dokumentů, aby přistihli autora při lži či manipulaci, ale též těm, kteří se zuřivě snaží nalézt vtěchto textech realitu apovažují teze ojejím obraze za přespříliš teoretické koncepty. Na úplný závěr bych si dovolil zopakovat citát Stephena Owena, který autorka použila vúvodu své publikace: „Jakmile čteme memoáry, snadno zapomínáme, že nečteme vpaměti samotné, ale její transformovanou psanou podobu.“ Vojtěch Kessler