OPEN
ACCESS
Jak jsme přeží ali
(Několik zpomínek na spolup áci
s Mi osla em Če enkou)
Milan Janko ič
Už ěch nepřá elských sedmdesá ých a osmdesá ých le ech, kdy jsme byli oba (s řa-
dou dalších) po poli ických p o ě kách z Ús a u p o českou li e a u u p opuš ěni,
jsem s Mi osla em Če enkou sdílel několik příleži os ných ak i i , k e é nám byly
popřány. Tak jsme oce 1976 oba přispěli s ými články do časopisu LiLi (s pod i ulem
Zei sch i ü Li e a u wissenscha und Linguis ik) pod společným náz em Zwei Bei-
äge zum Gegens and de Indi iduals ilis ik in de Li e a u .1 O d a oky později (1978)
yšly e sbo níku Teks — Język — Poe yka, edigo aném M. R. Mayenowou, naše d a
příspě ky, zaměřené opě ke společnému éma u (Dynamika ýznamo ého sjedno-
cení díla a spoji os ex u).2 Dnes už ne ím, kdo nám zp os ředko al kon ak s LiLi,
kon ak s Polskem byl jednoznačně Mi ko ou záleži os í. Do ře ice by bylo možné
jmeno a meziná odní sbo ník připsaný pamá ce Felixe Vodičky, do něhož jsme při-
spěli o něž oba, byť každý se s ým las ním éma em (Mi ek sbo ník na íc spolu e-
digo al).3 Če enko o „přeží ání“ bylo samozřejmě pods a ně yda nější. Pod ypůj-
čenými jmény u nás, pod las ním jménem zah aničí se ěch o le ech ozjížděly
jeho e sologické a ex ologické ak i i y, zachycené doda ečně e Výbě o é bibliog a-
1 Če enka, Mi osla — Janko ič, Milan: Zwei Bei äge zum Gegens and de Indi idual-
s ilis ik in de Li e a u . Zei sch i ü Li e a u wissenscha und Linguis ik 6, 1976, seš. 22,
s. 88–116; M. Če enka je au o em p ní čás i, naz ané Au bau des Wo kuns we ks. Spo-
lečně byly oba ex y o iš ěny jako D a příspě ky k předmě u indi iduální s ylis iky li e a u-
ře (Česká li e a u a 38, 1990, s. 212–234), Če enků po é samos a ně in ýž: S yl a ýznam
(S udie o básnících). P aha, Českoslo enský spiso a el 1991, s. 246–262.
2 Če enka, Mi osla — Janko ič, Milan: Es e ická unkce, ýznamo é sjednocení a spo-
ji os ex u. In: Ma ia Rena a Mayenowa (ed.): Teks język poe yka. Ossolineum, W ocław
1978, s. 241–254; M. Če enka je au o em p ní čás i, naz ané Dynamika ýznamo ého sjed-
nocení díla a spoji os ex u (de ini i ní e ze oho o ex u byla po é o iš ěna časopise Es e-
ika (27, 1990, s. 54–60).
3 Če enka, Mi osla : Na a ion and Desc ip ion om S andpoin o Func ional Sen ence
Pe spec i e. In ýž — Pe e S eine — Ronald V oon (eds.): The S uc u e o he Li e a y P o-
cess. John Benjamins Publishing Company, Ams e dam — Philadelphia 1982, s. 15–44; Jan-
ko ič, Milan: Die Inhal s unk ion de küns le ischen Fo m als o enes P oblem. Tam éž,
s. 244–283 (česky jako Obsaho á unkce umělecké o my jako o e řený p oblém. In ýž:
Nesamozřejmos smyslu. 1991).
192 SLOVO A SMYSL 25
OPEN
ACCESS
ii knize S yl a ýznam.4 Výsledky mého přeží ání byly sk omnější, ale něco něm
přece jen zklíčilo: alý zájem o dílo Bohumila H abala.
V oce 1982 jsem přispěl do s ojopisného sbo níku k Mi ko ým padesá inám5
s a í Tři a iace H abalo y Příliš hlučné samo y (39 s an). A o byl začá ek naší de-
ba y, k e á, jak se ukázalo, byla cenná p o oba. Mi ek odpo ěděl na moje podně y
su e énní e sologickou s udií H abal e šem, k e ou publiko al nejp e oce 1989
e s ojopisném sbo níku H abaliana (k 75. na ozeninám Bohumila H abala) a k e ou
ydal zápě í, už za s obodných pomě ů, knižně (1990).6
Konečnou podobu Mi ko y s a i předcházelo upřesňující hledání. Vypo ídají
o něm da o ané poznámky Če enko ě Záznamníku. Už 23. 12. 1988 něm č eme:
„Zí a se pus ím ážněji do oho H abala“ (Záznamník. A lan is, B no 2008, s. 193).
A zanedlouho, záznamu z 1. 1. 1989 si Mi ek ujasňuje zásadní o ázku, p a děpodobné
pořadí ří a iací Hlučné samo y: „Mohu p okáza , že p ozaická e ze psaná obecnou
češ inou (B) Příliš hlučné samo y ozpo u s Milano ým názo em předcházela e zi
e šo anou (A). Nejde jen o její ěsnou blízkos e zi ýsledné (C), o by ješ ě ždy šlo
předpokláda s emma
B
A
C
němž o šem B je pouhou slepou uličkou, ale o zcela echnický doklad: e e zi B jsou
ukou do s ojopisu epsány a ian y, jež jsou A hladkou součás í hladkého s ojo-
pisu. H abal sám komen áři z . 1980 nespo ně píše jen o B a C, exis enci A p os ě
zamlčuje: není o p o o, že A je mnohem s a ší? Neb ání au o pod ědomě mohu nos
přínosu z . 1976 k úh nu s ého díla? O šem eálie u edené už A ( yhnaní p o esoři)
znemožňují posunu í oho o ex u před ok 1971 nebo 1972. A a C, a zejména C, spolu s in-
eg ací a y mičnos í p ohlubují me a yzickou dimenzi Samo y. — Pohled na e š jako
ins umen o by, zd oj p og esi i y ex u áhnoucí píšícího dál a dál, je ím zpochyb-
něn. Ve š je u už čini elem z s ení ýsledného ýznamu p os řednic ím ope ace
na ex u už jednou u ořeném. V in encích H abalo a komen áře je o pos a ení poe ič-
nos i edle a p o i ema izo ané „oškli os i“ a nízkos i, po bok mo i u pohledu k h ěz-
dám, Kan a a d. To o íhnu í zhů u má e šo anos A společné s přísně spiso nou,
ba knižní češ inou C, jež p o au o a (i sku ečně) byla om o ohledu pods a ně úspěš-
nější — ep e ona byla základem é úplně no é dimenze, o k e é H.[ abal] píše ko-
men áři. Mj. je o asi dáno i ím, že e šo anos A je nedůsledná. […]“ ( am éž, s. 194–195).
Leccos se ješ ě před dopsáním ýsledné e ze Če enko y s a i H abal e šem y-
říbilo. Č eme o om Záznamníku hned na další s aně, záznamu z 8. — 9. 1. 1989:
4 Výbě o á bibliog a ie Mi osla a Če enky 1956–1990 (Li e á ní ěda a k i ika). In: Mi o-
sla Če enka: S yl a ýznam (S udie o básnících). Českoslo enský spiso a el, P aha 1991,
s. 265–274.
5 Xenia Mi osla Če enka quinquagena io a solidabus, amicis, discipulis obla a. P aha 1982.
6 Če enka, Mi osla : H abal e šem. In: Milan Janko ič — Jose Zum (eds.): H abaliana.
Samizda , P aha 1989, s. 3–25, zno u in ýž: S yl a ýznam (S udie o básnících). Českoslo en-
ský spiso a el, P aha 1991, s. 192–213.
MILAN JANKOVIČ 193
OPEN
ACCESS
„[…] Pokud jde o Příliš hlučnou samo u, Milan přípisku B (o ynechání cikánů
kopáčů) idí doklad pořadí ABC; přípisek je pozdní, ale ýznam slo a ynecha , zdá
se, implikuje AB jednoznačně. Mohl bych snad něco namí a , ale p oč? H.[ abal] mi
po dil, že B je opuš ěná linie, expe imen psaný po pamě i. Vz ah AC je ozho-
dující. — P al jsem se ho aky na y ne e šo ané pasáže A. Tempo, jakým se lačil
ma e iál, no é a no é nápady mi neumožnily dbá o o mu: honem jsem zapiso al,
e šo anos jsem nechal na později [říká zřejmě H abal; …]“ ( am éž, s. 196). Če -
enko u pochybnos , j. do s ojopisu B ukou epsaná slo a, jež jsou A hladkou
součás í s ojopisu, lze ys ě li celku jednoduše: H abal si při p očí ání a iace B
poznamenal zapomenu á slo a (z již ho o é a iace A), k e á ch ěl do a iace B ješ ě
loži . Va iaci B jako „slepou uličku“, a edy éž ozhodující z ah mezi a iacemi
AC po dil Mi osla o i sám au o . P o h abalo ské bádání mělo o o ujasnění ne-
přehlédnu elný ex ologický ýznam. Podepřelo klíčo é pos a ení poslední a iace,
ale zdů odňo alo éž po řebu knižního ydání šech ří zacho aných e zí. — Když
se lis opadu 1989 začala scháze pod edením Václa a Kadlece edakční ada Seb a-
ných spisů Bohumila H abala, byli jsme ní opě oba. A ážná p áce nad ex y (nejen
é Hlučné samo y) mohla začí .
Če enko a s ať H abal e šem má několike ý ýznam. Je přede ším p ním kom-
pe en ním pokusem o zachycení H abalo a psaní e šem celku, řebaže jde o s udii
ědomě ýbě o ou, o níž její au o mlu í jako o „o ien ační sondě“. Základní p oměny
H abalo a e še blízkého nejp e h a ému poe ismu (Z acená ulička, 1948), ys a u-
jícího se šak záhy i in imních sone ech nepoe ické sku ečnos i (Ba o isky, 1950)
a nalézajícího sobě nej íce odpo ídající území ozlehlých poemách apollinai o -
ského ypu (Bambino di P aga, K ásná Poldi, obě 1950), jsou zde pos iženy se su e énní
znalos í a e sologickou jis o ou. Ta se p oje uje co ch íli přesně zahlédnu ých oz-
lišeních, ať už při om jde o imp o izační áz H abalo a olného e še, o jeho „h a-
os , ležé nos , bezs a os nou eleganci“ období blízkém poe ismu (S yl a ýznam,
s. 196), nebo o „d áždi ě při ažli ou kombinaci dile an ismu s a ino anos í“ H aba-
lo ých sone ech ( am éž, s. 200). Ješ ě i mezi oběma u edenými poemami pos ihl Če -
enka pods a ný ozdíl, k e ý může uniknou běžnému č enáři, ne šak zas ěcenému
znalci: „Kompozice K ásné Poldi se od oho [ j. od kompozice poemy Bambino di P aga]
p onika ě odlišuje. Od záži ku nějšího s ě a a od zpomínek se pozo nos přesunula
k holé p ezen aci d sných sku ečnos í o sobě, nep ocezených řečí subjek u, kon on-
o aných s ideologéma y, jež nemají subjek u přímého nosi ele. Ly ický subjek
přes á á bý s o níkem skladby, a a se z apollinai o ského pásma mění pos a an -
ga dní koláž. ‚To ální ealismus‘, s é ázná osobní e ze uměleckého pos oje Skupiny
42, překoná á adici poe is ickou a su ealis ickou“ ( am éž, s. 203).
Ješ ě jeden p oblémo ý ok uh ( Če enko ě s a i šíře nepojednaný) je řeba při-
pomenou : H abalo o přepiso ání e šů do p ózy. Pá ý s azek H abalo ých Seb a-
ných spisů (Ka ká na) obsahuje ři au o em ses a ené ýbě y do p ózy přepsaných
e šů: E udy (1968), Ob ázky bez ámu (1936–1946) a E udy, k e é zbyly (1944–1951). Těch
případů je olik, že ozhodně nemohou znamena jen náhodnou epizodu. V mnoha
konk é ních podobách se nich odeh á á napě í a spo mezi e šem a ě ou, jako
by se ěch expe imen ujících přepisech acela s ále áž o ázka: co může e š a co
může ě a? A jako by už zde předznamená ala a o ázka ýznamo á d ama a bu-
doucích a iacích Hlučné samo y.
194 SLOVO A SMYSL 25
OPEN
ACCESS
Pokud jde o básnický přínos Příliš hlučné samo y, sh nuje Če enko a s udie
šechny pods a né ýsledky předchozího, edy éž mého las ního bádání. Klade je
šak na no ý, by elnější e sologický a ex ologický základ, což se samozřejmě ýká
hla ně é p ní, e šo ané e ze, ale má o s ůj dopad na pochopení zájemného
z ahu šech a iací. Če enka odmí á lineá ní řazení e zí (A–>B–>C), při němž
by každá e ze ycházela z é předchozí. Poukazuje na značnou samos a nos p o-
s řední e ze, yznačující se „hus ší mo i ickou sí í při zob azení nějšího s ě a“
( am éž, s. 207), a op o i omu na daleko ěsnější z ah mezi e zí A a C, při němž C
„se s ylis ickými změnami sleduje e zi nejs a ší, aniž by se na B ohlížela“ ( am éž,
s. 208). Tu o ko ek u u je zřejmě řeba přijmou , dospěli jsme k ní os a ně už před-
chozí ú aze a po dil nám ji sám H abal: a iace B jako „opuš ěná linie“, bez níž
by o šem byla souh a a p o ih a šech ří zacho aných a iací značně ochuzena.
Sám pojem „ a iace“ upřesňuje Če enka ak o: „Za p é je o ako á e ze díla,
k e á nez ácí zcela smysl znikem e ze no é, není ou o no ou e zí spo řebo ána
a pohlcena, ale má endenci se a a y oři s ní yšší komplexní celis os “ ( am-
éž, s. 206). Upřesňující je i d uhé ymezení oho o H abalem uží aného e mínu:
„Za d uhé je a iací no á e ze yznačující se in eg álním a sys ema ickým přep a-
co áním ex u jedné jeho ymezené s ě“ ( am éž, s. 207). V é o sou islos i při-
pomíná Če enka opě poe iku Skupiny 42, konk é ně a iační echniku Jiřího Koláře
e sbí ce Limb a jiné básně.
Snad ješ ě zá ažnější je Če enko o domyšlení příznako os i použi ých pos u-
pech jedno li ých a iací. Na p ní pohled by měla znamena olba p ózy namís o
e še a olba spiso né češ iny namís o češ iny obecné e a iaci C z á u jakékoli
příznako os i ůbec, olbu jakéhosi neu álního s a u. Výsledné působení je šak
jiné: „Koexis ence s mocnou a in enzi ně působící s ou ‚nízkých‘, banálních a od-
pudi ých mo i ů (z nichž je u kána celá ik i ní sku ečnos Samo y a sk ze niž jen
p os í ají, umís ěny jen do ni a mlu čího, ‚ ysoké’ umělecké a ilozo ické eminis-
cence) přehazuje znamínka mezi příznako os í obecné češ iny a neu ali ou spiso -
nos i“ ( am éž, s. 209). Haňťo o yp á ění e a iaci B zůs á á na ú o ni hospodské
his o ky, jak o pojmeno al H abal. Tep e e a iaci C je omu jinak: „Spiso ná češ-
ina C ko iguje en o s a a nas oluje zno u ozes up mezi s ylem a éma em. Haňťa
jako by se uži ím spiso ného jazyka posou al k yšším s ě ům, ke k e ým zhlíží.
Ale H abal mlu í o i onii, o jes o dis anci od pos a y. V hlasu yp a ěče spiso nos
p obouzí ješ ě hlas jiný, od yp a ěče odpou aný, zob azené eali ě příčinně neza-
ko ený. […] Ten o hlas je nosi elem i onického z ahu k yp a ěči, ‚z aňuje’ ho a zá-
o eň e č enáři y olá á doje í“ ( am éž). Tep e po o náním obou a iací mohla
bý ak os ře nas ícena ýznamo á k ali a ýsledné a iace, její i onické z s ení.
„Z aňující synk e ismus“ ak o na ozeného „p olnu í znešenos i a hnusu“ ( am-
éž, s. 210) namís o přímoča ého kon as u nebyl šak podle Če enky nalezen e ý-
chozí e šo ané a iaci A. P o i šední eali ě příběhu a obecné češ ině jazyce s ojí
u osaměle olný e š jako nosi el ly izace. Je o e š „k ajně p ozaizo aný, s edu-
ko anými ysy z uko é s ylizace; in onační příznaky jsou induko ány signály g a-
ickými a od olá ají se na li e á ní adici, jejímž ámci je ex s nes ejně dlouhými
řádky ždy speci icky in onačně yznačen“ ( am éž). Na íc, jak už bylo ýše řečeno,
e šo anos a iace A je nedůsledná. Vzpomínám si, jak jsem sám při příp a ě ex u
ří a iací Příliš hlučné samo y p o knižní ydání ámci H abalo ých Seb aných spisů
MILAN JANKOVIČ 195
OPEN
ACCESS
zápasil s adek á ním přepisem au o o ých nedůslednos í případech, kdy zmizí
i a poslední, g a ická opo a e še a na konci řádků se obje í ozdělo ací znaménko.
Pomohl Mi ků ná h: p ozaický a e šo ý záznam se p os ě na u či ých mís ech
s řídají.
Zůs ala nedořešená o ázka: čeho bylo las ně z ušením e še ( e a iaci C) dosa-
ženo? Na om o mís ě mi Če enka předá á slo o a do olá á se mojí iden i ikace p o-
zaických pos upů y mizace de ini i ní e zi.7 Předs a ují ji pa alelizace a in onační
podobnos olně přiřazo aných ě ných úseků. Ta o á ná síla se p osadila na olik
důsledně, že s hla na s ou s anu i další, p óze ob ykle přehlížené pos upy (klau-
zulo é nebo ana o ické opako ání slo , nadby ečné h omadění synonym, eu onické
a ali e ační k ali y ak ualizo ané y mickým členěním apod.) a p opůjčila jim plnější
smysl. S ěmi o pos upy jsme se samozřejmě mohli se ka i e e šo ané e zi, ale am
nepředs a o aly nic nečekaného, pa řily k ýba ě e šo ého p oje u. Tep e p óze,
jak o pod hl Če enka, „jsou p os ě ázem příznako é a daleko in enzi něji konají,
než e s ém ma eřském kon ex u“ (S yl a ýznam, s. 212).
V zá ě u s é s udie H abal e šem použil Mi ek e mín: p og esi ní ex o ý impulz.
Označuje jím je , kdy jeden úsek ex u „ olá po připojení d uhého, podobně in ono-
aného, en si při olá á další…“ ( am éž). Pů odně je ako ý impulz Če enko ě
ýkladu spojo án s ene gií e šo é ek i alence, a edy se zřejmou pla nos í p o p ní
a iaci. Vzápě í šak Mi ek domýšlí jeho možnou aplikaci na způsob H abalo a psaní
ůbec: „Ve š se s á á hnací silou při zniku H abalo a ‚p ů očného‘, ‚ eku ého‘ ex u
oněch hodinách, kdy z psacího s oje každých dese minu ypadá á no á s ánka
a ex a jeho pů odce splý ají jediný nezad ži elný p oud oři í ene gie“ ( am éž).
Če enko a s ať H abal e šem pa ří k ěm nemnohým ex ům, jež k omě no ých
pozna ků posou ají h anice a smysl našeho hloubání nad uměleckou li e a u ou.
7 Janko ič, Milan: Čas Příliš hlučné samo y. In ýž: Ces y za smyslem li e á ního díla. Ka oli-
num, P aha 2005, s. 227–254, z l. s. 235–253.