Pohádka
And é Jolles
I.
Uži í slo a pohádka jako označení p o li e á ní o mu je pozo uhodně omezené. Vý-
azy jako po ěs , hádanka či příslo í nalezneme řadě ge mánských jazyků, slo o po-
hádka (Mä chen)  om o ýznamu šak exis uje pouze němčině. Inizozemš ina, jež
se jinak pojmeno á ání li e á ních o em sněmčinou ámco ě shoduje, zde uží á
jiný náze , sp ookje. F ancouzš ina uží á ozlišení mezi po ídkou, con e, acon e des
ées, anglič ina má ai y- ale.
Slo o pohádka nabylo ýznamu pojmeno ání u či é li e á ní o my las ně ep e
po é, co b a ři G immo é naz ali s ou sbí ku Pohádky (Kinde - und Hausmä chen).
Při om o šem použili slo o, k e é se již dlouho uží alo, a o ip o ako á yp á ění,
jež sami sbí ali. Již 18.s ole í se ho oří opohádkách o ílách, pohádkách oča odějích
as ašidlech, opohádkách apo ídkách p o dě i adospělé, opo ěs ech, pohádkách aanek-
do ách. Musäus ydá á Lido é pohádky Němců (Volksmä chen de Deu schen), Wieland,
Goe he, Tieck aNo alis sice o o slo o použí ají pokaždé sodlišným zaba ením,
a šak pods a ě s ejným způsobem. Apřes o ep e b a ři G immo é e s é sbí ce
sh nuli še, co předcházelo, pod jeden společný pojem. Jejich sbí ka se s ala zákla-
dem p o šechny pozdější sbí ky 19.s ole í as ejně ak las ní ýzkum pohádek je
ipřes odlišná ědecká ýchodiska s ále oz íjen způsobem, jaký b a ři G immo é
naznačili.
Třebaže se dos á áme do nebezpečí, že se dopus íme k uho é de inice, můžeme
akřka p ohlási , že pohádka je yp á ění nebo příběh ako ého d uhu, jaké b a ři
G immo é sh omáždili e s ých Pohádkách. Pohádky b a ří G immů se po ydání
nejen Německu, ale po šech k ajích s aly měří kem p o posuzo ání podobných
sbí ek. Od é doby bý á z ykem po ažo a li e á ní ú a za pohádku, pokud se—
ob azně řečeno— íce či méně shoduje s ím, co je obsaženo Pohádkách b a ří G im -
mů. P o o dří e, nežli se pokusíme ode inici pojmu pohádky, budeme obecně ho oři
ožán u b a ří G immů.
Pohádka edy již neodkazuje na základní ýznam s a oho noněmeckého mâ i
agó ského mê s, „známý“, „sla ný“, ani na o, že pods a né jméno „Mä chen“ je pejo-
a i ní zd obnělinou od „Mä e“ e ýznamu yp á ění, zp á a, ús ní podání, azna-
mená edy k á ké yp á ění nebo aké pouze ozšiřo ání ámy, jejímž případě není
OPEN
ACCESS
ANDRÉ JOLLES 335
jis é, zda se zakládá na p a dě. Zabý áme se zde o mou, k e á se  ůzných jazycích
jmenuje značně odlišně, ale jejíž pods a u podle šeobecného mínění yjadřuje sbí ka
b a ří G immů.
Pohádky b a ří G immů yšly oku 1812. Úzce sou isí— aniž by ji imi o aly—
sjinou sbí kou, jež yšla oněkolik le dří e, sA nimo ým aB en ano ým Chlapco ým
kouzelným ohem (Des Knaben Wunde ho n), jenž na azuje na podně y zpředchozího
s ole í, znichž ěžila oman ika ajež poukazo aly na „hlad ažízeň po ži o ní síle
a ni řní k áse domácího ná odního ducha“, k e é dalece přesáhly Německo, unás
je šak ep ezen uje, ba z ělesňuje He de . Tak jako A nim aB en ano sbí ali ly iku
ahudbu žijící lido ém p os ředí, pus ili se Jacob aWilhelm G immo é do zazname-
ná ání ozmani ých o em lido ých yp á ění.
Přes o šak— anyní musíme obě ů čí dua ozděli — pano al mezi Jacobem
G immem na jedné s aně aAchimem on A nim na s aně d uhé ý azný ozpo e
způsobu, jakým p incipiálně u ažo ali o om, co zaznamená ali, obásnic í. Ten o
ozpo je na olik ýznamný ip o naši analýzu o em azásady naší de inice o em, že
je nu né, abychom mu ěno ali pozo nos . V om o spo u, ak uálním  oman ice, se
sous ředíme na z ah řeči abásnic í, kjehož de ino ání musel dospě každý spo
ako ého d uhu, jaký ypukl mezi A nimem aG immem. P á ě pohádka si yžaduje
předběžný ýzkum, k e ý po ede ke s ěžejní deba ě ořeči abásnic í, jež je za še-
ním, a šak současně ipočá kem šech jednoduchých o em.
II.
Ve zájemné ko espondenci A nima aJacoba G imma (Achim on A nim und Jacob und
Wilhelm G imm, ed. Reinhold S eig, 1904) se kolem oku 1811 čas od času ozý á názo-
o ý s ře , k e ý musíme s učně předs a i a němž se jedná opojmy při ozená poe-
zie aumělá poezie. P o iklad ěch o pojmů, u o „nejmilejší opozici“ Jacoba G imma,
A nim nepociťuje. „Jsem přes ědčen,“ píše A nim (s.110), „že pochopíš, že jak poe-
zii, ak his o ii aži o ě ůbec zcela abez ýjimky odmí ám šechny p o iklady,
jež soblibou y áří současná ilozo ie, ne idím edy žádný ozdíl ani mezi lido ou
poezií amis y pě ci […].“ Jacob G imm odpo ědi oponuje: „Poezie je o, co přechází
přímo zmysli do slo , us a ičně edy yská, poháněna při ozeným pudem a o-
zenou schopnos í jej yjádři . Lido á poezie ychází zmysli kolek i u, o, co nazý-
ám umělou poezií, zmysli jedno li ce. P o o no á poezie zná s é básníky, s a á ne,
žádném případě není y ořena jedním, d ěma nebo řemi básníky, nýb ž souč em
celku. Jak jsem už řekl, zůs á á nejasné, k e ak se skládá a zniká, ale není o onic a-
juplnější, nežli že se odní oky slé ají jedné řece, aby dále ekly pospolu. Nedo edu
si předs a i , že bychom znali Homé a nebo au o a Nibelungů“ (s.116).
Podo ýkám na ok aj, že Jacob G imm zah nuje pod lido ou či pří odní poezii
i o my, jež označujeme za umělé o my. Na om zde šak nesejde, p o nás je důleži é
s ano isko obou zúčas něných, jež se od oho o p o ikladu od íjí.
Zjejich s ano isek se p ůběhu ko espondenčního spo u zře elně y inulo ně-
kolik p o ikladných pojmů. P o Jacoba G imma je umělá poezie „ y ářená“, pří odní
poezie ychází „sama ze sebe“ (s.118), „no é básnic í“ se „nap os o liší od s a ého bás-
nic í“. P o o se na „s a ém básnic í“, ak, jak se zacho alo, nesmí měni ani čá ka,
OPEN
ACCESS
336 SLOVO A SMYSL 33
ani písmenko, p o o mu škodí jakékoli přep aco ání, ať už je pořízeno za jakýmkoli
účelem, p o o nap os o pos ádají smysl překlady, ale iúp a y do současného jazyka!
Nemáme před sebou opa ného ilologa, k e ý by do posledního písmene lpěl na s ém
ex u, nýb ž zaníceného mysli ele, jenž se zd áhá mísi nesluči elné.
A nim je jiného názo u. Osobně se cí í poněkud do čen, neboť í, jak se Chlapco ě
kouzelném ohu měnilo nemálo čá ek aže přibylo mnohé, co žádném případě nepa-
ří do „s a é poezie“. Ale ion si je jis s ou ěcí: lido é básnic í, jak oněm u ažuje
G imm, neexis uje, exis uje pouze básník: „Čím méně oho lid p ožil, ím má podob-
nější ysy anázo y. Každý básník, jenž chce dojí uznání, je lido ý básník […]“ (s.134).
Jména ů ců upadnou do zapomnění, y a í se. Samozřejmým úkolem básníka je
ycháze zlidu anebo se s ým dílem lidu přiblíži : „Po ažo al bych za Boží požeh-
nání, kdyby se mi poš ěs ilo ymysle ako ou píseň, jíž by se lid ujal, o šak zůs á á
na jeho ůli, sám jsem se s ým ži o ním dílem spokojen, řebaže jenom několik lidí
mých p acích našlo něco, co cí ili, co hledali, ale nedokázali yjádři […]“ (s.135).
S ím G imm nesouhlasí aob a em odpo ídá: „Pokud ěříš ak jako já, že nábožen-
s í zešlo zbožského zje ení, že o něž řeč má záz ačný pů od anení lidským yná-
lezem, pak musíš ěři ací i , že s a á poezie ijejí o my, p apočá ky ýmů aali e ace,
pocházejí zjednoho celku, bez ohledu na básnické školy nebo o bu jedno li ých
básníků“ (s.139).
Připomínám, že F ied ich Seile e s ém pojednání opříslo ích Deu sche Sp ich-
wö e kunde (Německá pa emiologie, 1922) ho oří o„ oman izujícím přís upu“, podle
nějž mají mí lido á píseň, pohádka a d. „ ajuplný pů od hlubinách duše lidu“. Ta o
ko espondence ukazuje, že za oman izující— pakliže jej p osazuje p o o ypický o-
man ik A nim— by mohl bý označen ijiný přís up, jenž básníka pokládá za ů čí
sílu. Umělá poezie apři ozená poezie a še, co znich yplý á, jsou oman icky zaba -
ená pojmeno ání p o zásadní p o iklad, jímž se zde zabý áme.
Naos řená pe a ch íli odpočí ala. A nim  oce 1811 na š í il se s ou mladou man-
želkou Be inou b a y G immy Kasselu. Zde si p ohlédl no ou sbí ku pohádek—
abyl nadšen. Psal oní B en ano i, lačil na co nej ychlejší u eřejnění, posléze Be -
líně pře zal jednání s yda a elem. Když Wilhelm G imm po A nimo ě sm i ěno al
Pohádky Be ině, napsal: „To on nás […] podní il k ydání. […] Znašich sbí ek se mu
nej íce líbily p á ě pohádky…“
Leč ozpo y nebyly zažehnány. P á ě na základě Pohádek oku 1812 opě ypuká
spo os a é ano é básnic í. Jacoba G imma ěší, že se A nimo i jejich Pohádky líbily
íce nežli B en ano y adap ace pohádek: „Velice mě ěší, že se Ti Clemenso o přep a-
co ání nepozdá á, sám jen li uji jeho ynaložené píle aducha. Všechno ch ěl předěla
aok ášli , a ak naše p os é, ě ně seb ané yp á ění jeho sbí ku e šech ohledech
překoná á“ (s.219). Nyní se ale nechal s és kú oku: „Moje úc a kepice, k e ou podle
mě nemohl člo ěk sám ymysle , den ode dne os e, až bych se snad mohl s á za-
uja ým auž nic jiného neobdi o a . P á ě ní je obsažena čis á, yzí ne innos , k e á
při om ychází zcela sama ze sebe. Vy, no í básníci, za nic na s ě ě nedokáže e y oři
no ou ba u, jenom p os ě smíchá e s á ající, ani bys e ji nedo edli čis é podobě
nanés na plá no“ [s.219–220].
To si A nim nenechal líbi . Jacobu G immo i odpo ědi y ýká, že no é básníky
nezná. Ne že by je neče l, ale nepochopil je. Po é hájí Clemense B en ana, řebaže si
je dobře ědom jeho chyb. B en ano y pohádky nejsou „něčím, co by žilo mezi dě mi
OPEN
ACCESS
ANDRÉ JOLLES 337
amohlo by se beze šeho o nou dá dě em, nýb ž se jedná oknihu, jež dospělých
podní í ob azo o nos , k e ou nu ném případě p okazuje každá ma ka— sjis ou
ýjimkou ěch op a du zdělaných—, když yužije nějaké okolnos i, níž dě i na-
lezly pů ab, a delším yp á ění jim zní y oří alou zába u“ (s.223). Význam
pohádky podle A nima spočí á p á ě  om o podnícení ob azo o nos i. Kdyby nás
nepodní ila, neukázala nám, jak musíme yp á ě , z a ila by s a á pohádka s ou
hodno u apů ab. A nim os ře zdů azňuje: „Fixo ané pohádky by důsledku znamenaly
sm celého pohádko ého s ě a“ ( am éž). Hodno a s a ého k í udíž  om, že podně-
cuje no é adále je oz íjí— „poezie není ani mladá, ani s a á anemá ůbec žádné
dějiny, můžeme ak nanej ýš ho oři ou či ých následcích po cho ých sou islos í“
(s.225). No ý básník ak neus álém bezčasí ozp aco á á o, očem básnil s a ý.
Tep e zde je jasně de ino áno A nimo o s ano isko, na jehož základě aké ses a il
Chlapců kouzelný oh. Obsaženo je zde no é, jež je pods a né, jež má šemi p os ředky
podněco a , bý dále zdokonalo áno, a o i o mou adice, o něž spomocí s a ého,
lido ého. S a é nesbí áme jen p o o, že je s a é, ale p á ě za ím o účelem.
Je zcela pochopi elné, že se nyní G imm cí il do čen. S ými slo y sh nuje A -
nimo y názo y ap ohlašuje: „Dějiny poezie edy neexis ují. Rozdíl mezi pří odní
aumělou poezií je ksmíchu […]. Tím mi be eš o, co je mi nejmilejší […]. Veške á má
p áce, jak o cí ím, spočí á  om, že se snažím ukáza , k e ak eliká, epická poezie
žila apano ala nad s ě em, jak na ni lidé pomalu zapomínali a yplý ali ji, o šem ne
úplně, nýb ž bych ch ěl pochopi , jakým způsobem ji s ále konzumují“ (s.234). Anyní
šes i ods a cích následuje G immo o básnické k édo, jež snejhlubší ážnos í začíná
slo y „ ěřím“ ajehož p ní ě a zní: „Tak, jako je z acen áj, uza řela se izah ada
s a é poezie, řebaže každý ješ ě nosí malý áj e s ém s dci…“ (s.235).
Opakuji: en o spo je o ožný snaším pojmoslo ným ápáním. O ázka, jež před
íce než s ole ím zaměs ná ala oba oman iky, A nima aJacoba G imma, je i sou-
časnos i nanej ýš důleži á, jedná se oo ázku z ahu básnic í ařeči. Pomocí é o ana-
lýzy o em se pokouším no ě uchopi oba p o ipóly, na základě mo ologické analýzy
de ino a pojmy, jež se ehdy nazý aly při ozená poezie aumělá poezie ajež p o nás
z ělesňují jednoduché o my aumělé o my, apřiblíži se ak křešení našeho p oblému.
Ve zájemné ko espondenci se nyní obje í pozo uhodné kons a o ání, jež nás
při ede zpě kpohádce. A nim odpo ídá— se á á us ého pojmu básníka, do-
konce do jis é mí y přechází do p o iú oku. To, co b a ři G immo é p o edli e s é
sbí ce, je básnická p áce: „Učence uspokojí jen o, co může his o icky doloži . A šak
sku ečný básníků posluchač, jeho ne zdělaný současník, po ozumí ýlučně é o
ak ualizaci šeobecného. Nechci Tě udi i ani za mou i s ým zením, přes o se
mu šak neub áním: už Vám ne ěřím, ikdyž Vy omu ěří e, že jsou Vaše Pohádky
zapsané ak, jak se k ám dos aly, zdo šem předse ze ím člo ěku í ězí o-
ři ý pud oz íje , k e ý nap os o nelze po lači . Bůh oří ačlo ěk, jeho ě ný ob az,
pok ačuje jeho díle. Ni se nikdy nepře hne, ale zákoni ě se neus ále mění d uh
příze…“ (s.248).
A ím se A nim e il do če ného, neboť Jacob G imm byl příliš ážný ilolog
aupřímný člo ěk, aby neuznal, že na om bude něco p a dy, řebaže nakonec nepře-
hodno il ani s ůj názo , ani s é ni řní přes ědčení. Odpo ídá následo ně (aje o
poslední ci á , k e ý bych ch ěl z é o ko espondence u és ): „Dos ali jsme se ko ázce
ě nos i podání. Ma ema icky dokonalá ě nos je nap os o yloučena anenalezneš
OPEN
ACCESS
338 SLOVO A SMYSL 33
ji ani nejp a di ějších, nejze ubnějších dějinách. To šak ne adí, neboť ě nos je
něco p a di ého, žádné zdání, o nímáme oba, ap o o sku ečně opozici kní s ojí
ne ě nos podání. Nedokážeš yp á ě zcela přiměřeně, ak jako nedo edeš oloupa
ajíčko, aniž by na skořápce nezůs alo ochu přichyceného bílku. To je důsledek
eške ého lidského konání, a , jenž je ždy jiný. Op a do é ě nos i bych podle o-
ho o podobens í dosáhl, kdybych nepoškodil žlou ek. Jes liže zpochybňuješ ě nos
naší knížky pohádek, nemůžeš zpochybni u o posledně jmeno anou ě nos , neboť
přesně a ní je. Co se ýče oné nedosaži elné ě nos i, ikdyby někdo jiný— anebo
my sami— yp á ěl zno u azno u, do značné mí y jinými slo y, přes o by si nepo-
čínal onic méně ě ně, k ěci by se ůbec nic nepřidalo ani se ní nepřek ou ilo“
(s.255).
Připomínáme azdů azňujeme, že Jacob G imm pohádce ozpoznal „ ěc“, jež
může úplnos i zůs a sama sebou, ikdyž ji jiní lidé yp á ějí jinými slo y. Dří e než
z é o „ ěci“ yabs ahujeme jednoduchou o mu pohádky au číme duše ní ak i i u,1
jež je jejím základem, po ozhlédneme se po západoe opské kul uře, kde jinde se lze
ješ ě se ka s„žán em b a ří G immů“.
III.
Souh nný ýklad dějin pohádky západní li e a uře jsem se pokusil poda na jiném
mís ě, zde, kde nám běží o o mu, se můžeme spokoji se s učným ý ahem. Za ímco
uos a ních jednoduchých o em za ím nelze ho oři odějinách, případě pohádky
máme kdispozici dos a ek údajů, abychom mohli sledo a přinejmenším čás je-
jích dějin. Hlubší základ ěch o dějin ale spočí á sepě í jednoduché o my pohádky
sumělou o mou. Což nás pozno u při ádí, en ok á zjiného smě u, knaší opozici
řeč— básnic í, jednoduchá o ma— umělá o ma.
Od 14.s ole í se E opě obje uje o ma k á ké po ídky, již adičně označujeme
za umělou o mu no ely. Kolébkou é o o my se zdá bý Toskánsko, každopádně je
p o dějiny no ely ozhodující způsob, jakým se pop é p oje uje Boccaccio ě Deka-
me onu. P o o ji nazý áme oskánskou no elou. Je psána příslušném e nakulá ním
jazyce asohledem na nemnoho la inských příkladů můžeme sklidným s ědomím
p ohlási , že la ina byla e nakulá ním jazykem humanis ů.
Okamži ě se ydělují d a ypy no ely. Obje uje se buď podobě sbí ky no el, nebo
jako samos a ná no ela. Sbí ka no el ě šinou přebí á o mu elkého předchůdce,
Dekame onu: jedno li é po ídky spojuje ámec, jenž mimo jiné in o muje, kdo y-
p á í, kde apři jaké příleži os i. Není řeba zdů azňo a , že a o o ma ámco ého
yp á ění je s a ší než oskánská no ela.
ZToskánska se po é no ela jak podobě ámco ého, ak samos a ného yp á ění
šířila do šech západoe opských li e a u , p odělá ala u či é modi ikace, u a am
splý ala sjinými umělými o mami, neus ále ji šak bylo možné zře elně ozpozna .
1 [Ladisla Fu e a překládá Jollesů e mín „Geis esbeschä igung“ (doslo a: „ducho -
ní činnos “) jako „duše ní ak i i a“, což je adek á ní ýznamu Jolleso a pojmu. „Ducho -
ní činnos “ má aké češ ině kono ace, jolleso skému „Geis esbeschä igung“ zdálené.
Pozn.J.V.]
OPEN
ACCESS

ANDRÉ JOLLES 339
Aniž bych zabíhal do pod obnos í, obecné o ině bych podo kl, že se oskánská no-
ela snaží yp á ě příhodu či událos naléha ého ýznamu způsobem, jenž na ozuje
dojem eálného dění, asice ak, že událos sama se zdá bý důleži ější nežli pos a y,
jež ji p oží ají.
Vzápla ě oskánských no el obje íme již 16.s ole í něco jiného. Je řeba zdů az-
ni , že o o jiné s ou celko ou o mou úzce na azuje na nejs a ší příklad oskánské
no ely, na Boccacciů Dekame on. Gio anni F ancesco S apa ola  oce 1550 Bená -
kách u eřejnil ámco é yp á ění— Líbezné noci (Piace oli no i)—, jež se co do uži í
ámce pe ně d ží s é předlohy. Izde ys upují dámy apáno é, k e é s edly doh o-
mady z láš ní okolnos i ak eří si doslo a k á í čas yp á ěním příběhů. Rozdíl op o i
oskánskému ámco ému yp á ění spočí á  om, že čás po ídek nejsou no ely
p á ě yloženém smyslu, nýb ž yp á ění, jaká známe ze sbí ky b a ří G immů,
yp á ění, jež žádném případě nena ozují dojem eálného dění. Nalezneme zde
o iž řadu lá ek, na něž opě na azíme buď Pohádkách b a ří G immů, nebo jiných
sbí kách zmladší doby: Kocou a bo ách, Vděčná z ířá ka, K ále zlodějů a d.
Ten o příklad zůs al osamocen, no ela dále k áčela s ou ces ou. Na počá ku
17.s ole í se ale his o ie opako ala. Vle ech 1634/36 byla zpozůs alos i Giamba is y
Basileho ydána ámco á po ídka neapolském nářečí Lo cun o de li cun i (Pohádka
pohádek), později známá pod náz em Pen ame on. Au o se izde pe ně d ží předlohy
Dekame onu. Jediný ozdíl je  om, že ani ámec nena ozuje dojem eálného děje, ný-
b ž ion náleží žán u b a ří G immů, aže k omu o žán u zá o eň musí bý přiřazeny
eške é dílčí po ídky. Zdá se, jako by au o , jenž  ámco ém yp á ění pa oduje
Boccaccia, a šak současně se snaží zaznamena co nej íce lido ého ý azi a apopsa
lido é ná yky, zámě ně kladl en o d uh yp á ění p o i zas a alé oskánské no ele.
A ak si můžeme dílech olklo is ů 19.s ole í přečís , že Basile byl p ní sbě a el
pohádek. Dlužno doda , že o něž uněj lze naléz yp á ění jako Popelka, Sedme o
k ka ců či Šípko á Růženka, jež známe zPohádek b a ří G immů.
Podle b a ří G immů, jak dí e ře ím s azku s ých Pohádek, se „sku ečné sbí ky
pohádek“ obje ují e F ancii na sklonku 17.s ole í díle Cha lese Pe aul a. Přesko-
číme edy La on aina, jenž  ománu Olásce Amo a aPsýché (Les Amou s de Psyché e de
Cupidon) o něž oděl do no é podoby něco s a obylého, co je s o na elné s yp á ě-
ními Pohádkách b a ří G immů, apřejdeme kPe aul o ým Pohádkám ma ky Husy
(Con es de ma mè e l’Oie). Dří e než yšla a o sbí ka pohádek p óze, napsal Pe aul
le ech 1691 a1694 ři yp á ění e e ších: G iseldu (G iselidis), Oslí kůži (Peau d’âne)
aSměšná přání (Les ois souhai s idicules). Vnějško ou o mou a o e šo aná yp á-
ění úzce na azují na p oslulé La on aino y Škádli é po ídky (Con es e nou elles en
e s). Za ímco ale y o Po ídky byly z elké čás i přebásněnými no elami oskánské
adice, nalézáme nyní Oslí kůži opě žán spja ý sb a y G immy. Posléze  oce 1697
yšly Pohádky ma ky Husy spod i ulem His oi es ou Con es du emps passé a ec des Mo a-
li és (Příběhy čili yp á ění zdá ných dob snaučeními). Knížka las ně již není ámco ým
yp á ěním, ale cosi ze s a ého ámce zde ješ ě p os í á: Pe aul uží á s ylizace, jako
by příběhy yp á ěla s a á chů a jeho syno i aon sám je opě slýchal od něj. Každo-
pádně Pohádky ma ky Husy pa ří do souseds í Pohádek b a ří G immů. Os a ně izde
nalezneme příběhy jako Če ená ka kulka, Šípko á Růženka či Paní Zima.
Záhy po ydání Pe aul o ých Pohádek se e F ancii ipo celé E opě spodobnými
yp á ěními oz hl py el. Můžeme sčis ým s ědomím p ohlási , že na počá ku
OPEN
ACCESS
340 SLOVO A SMYSL 33
18.s ole í en o žán o ládal li e a u u. Na jedné s aně nah adil elké yp á ění
17.s ole í— omán, na s aně d uhé eške é pozůs a ky oskánské no ely. Poče
ěch o yp á ění se odhaduje ěžko. Do é o si uace díky p nímu Gallando u pře-
kladu Tisíce ajedné noci zle 1704 až 1708 s oupilo io ien ální yp á ění, a ak je celé
písemnic í 18.s ole í p os oupeno pohádkami oho o d uhu. S ačí jen nahlédnou
do Wielando ých děl, abychom si udělali ob ázek, jak ýznamně amnohos anně
en o žán působil.
Ap á ě Wieland nám řadě yjádření, jež od něj máme k omu o žán u kdispo-
zici, dá á jasnou předs a u ozpůsobu, jak se jej 18.s ole í chápalo. Pohádka— ion
použí á o o slo o— je umělá o ma, asice umělá o ma, níž se p opojují d a při o-
zeně lidské sklony: íhnu í kzáz ačnu aláska kp a dě apři ozenos i, k e é mohou
bý uspokojo ány současně. Poně adž jak íhnu í kzáz ačnu, ak iláska kp a dě jsou
člo ěku odnepamě i ozeny, exis ují šude pohádky, p as a é pohádky. O šem  é o
umělé o mě zá isí še na om, aby se obě y o endence dos aly do o no áhy; po-
kud nenas ane, z ácí pohádka s ůj pů ab ahodno u— azajiš ění é o o no áhy je
o ázkou kusu, záleži os í umělce. Wieland se yjadřuje os ře: „Vý o y oho o d uhu
musí bý kusné, jinak nejsou kničemu. Babské klepy yp á ěné lacha ým ónem
se mohou předá a ús ním podání, a šak isknou je není řeba“ [Dschinnis an ode
ause lesene Feen- und Geis e mä chen. E s e Band, 1786, s.15].
Mohli bychom pok ačo a až do období oman iky. Nemusím zdů azňo a , že
p o No alise en o žán znamená něco jiného, yššího nežli p o Wielanda. Jakkoli
je šak jejich pohled nap os o odlišný abásnic í abásník nabý á uNo alise zcela
odlišný, hlubší ozmě , zůs á á ip o něho pohádka umělou o mou a„p a ý ů ce
pohádek je ěš cem pohlížejícím do budoucnos i“ [We ke, ed. Ge ha d Schulz, 1981
[1798–1799], s.455].
IV.
Po om o k á kém přehledu nabyla na naléha os i o ázka: Je pohádka jednoduchou
o mou?
Na jedné s aně máme o mu, oníž jsme p ohlásili, že se snaží yp á ě příhodu
či událos naléha ého ýznamu způsobem, jenž na ozuje dojem eálného dění, asice
ak, že událos sama se zdá bý důleži ější nežli pos a y, jež ji p oží ají.
Pozo ujeme, jak se ůči ní p ůběhu li e á ního ý oje zpočá ku nesměle, a šak
s ále zna elněji s a í do opozice jiná o ma. Ta o d uhá o ma sice nejdří e po cho ě
na azuje na p ní, přes o od počá ku ykazuje odlišnou endenci. Máme-li se předně
yjádři zápo ně, zap é již neusiluje o o, aby podala zp á u oudálos i naléha ého
ýznamu, neboť celý děj je y ářen přeskako áním od událos i kudálos i au či ým
způsobem se uza í á ep e na konci. Azad uhé se již nesnaží en o příběh z á ni
ak, aby y olala dojem eálného děje, nýb ž us a ičně p acuje se záz ačnem.
P ní o mu nazý áme no elou ařadíme ji kumělým o mám, d uhou nazý áme
pohádkou a díme, že se jedná ojednoduchou o mu. Anebo abychom ješ ě jednou
použili e minologii Jacoba G imma: op ní o mě p ohlašujeme, že náleží kumělé
poezii, jež je „ y ářena“, případě d uhém se jedná opři ozenou poezii, jež se oří
„sama ze sebe“.
OPEN
ACCESS
ANDRÉ JOLLES 341
Je jasné, že en o ozdíl nelze y odi ze způsobu, jak se s ěmi o o mami od
16.s ole í zacházelo západoe opských li e á něhis o ických sou islos ech. Jak
no ela, ak pohádka má s é au o y. Sno elou jsou spja a jména jako Boccaccio,
Sacche i, Bandello, spohádkou S apa ola, Basile, Pe aul , Madame d’Aulnoy či
Wieland.
S ejně ak nemůžeme di , že pohádky p okaza elně kolo aly lido ém podání
a ep e zús ní lido é slo esnos i přešly do li e a u y, kdež o no ely jsou dílem an-
azie jejich yda a elů. Abychom zůs ali uBoccaccia, íme, že přinejmenším de a-
desá zjeho s a no el již bylo zp aco áno jiných li e á ních dílech, nad o íme, že
ě šinu znich si nepřeče l indických, a abských či la inských p amenech, nýb ž že
se kněmu dos aly zús ního podání, že je poznal jako posluchač.
Nesouhlasíme šak sWielandem, že se obou případech jedná oumělé li e á ní
o my, že no ela yjadřuje pouze jeden lidský sklon kpři ozenos i ap a dě, za ímco
pohádce se náleži ém pomě u mísí d a lidské sklony: kpři ozenému ap a di-
ému azá o eň kzáz ačnému. Hodláme-li obháji naše zení, že máme před sebou
zásadní ozdíl o em, musíme mís o oho bý schopni en o ozdíl od odi z o my
samé, nezá isle na soudobé li e á ní si uaci.
Po ozhlédneme-li se po ozličných no elách, obje í se před námi nekonečná ůz-
no odos událos í šemožného d uhu. To, co je jim společné, je způsob z á nění. Dále
idíme, k e ak další událos i, jes liže odpo ídají podmínkám aje nich pří omna jis á
naléha os , mohou bý neus ále z á ňo ány ím o způsobem, a ím se s á no elami.
Boccaccio příběhy audálos i oho o d uhu přebí al zli e á ního podání, íme šak,
že je z o na ak možné si počína s obodně anaši o mu no ely z áhnou na libo-
olnou čás s ě a aže ždy, když ak učiníme, bude a o čás z á něna jako no ela.
Ješ ě dále: íme, že naše s oboda je ak značná, že spomocí ob azo o nos i můžeme
y oři li e á ní ú a , k e ý bude u o čás s ě a, ikdyž se od ní oddělí,  é o o mě
samos a ně ep ezen o a .
Po ozhlédneme-li se po ozličných pohádkách, ozeznáme izde množs í ůzno-
odých událos í, unichž se aké zdá, že je jim společný u či ý způsob z á nění. Poku-
síme-li se šak u o o mu s ejným způsobem z áhnou ke s ě u, okamži ě zjis íme,
že je o nemožné. Ne p o o, že pohádkách musí bý událos i záz ačné, za ímco e
s ě ě nejsou, nýb ž p o o, že událos i, jak je nalezneme pohádce, jsou mysli elné
pouze pohádce. S učně řečeno: můžeme bez okolků z áhnou s ě na pohádku,
ale ne pohádku na s ě .
Zaměříme-li se na účinek no ely, idíme, jak oři ým způsobem niká do s ě a,
o muje čás oho o s ě a, áže ji ksobě ak, že a o čás s ě a je  é o o mě de ini-
i ně anez uši elně ep ezen o ána.
Ho oříme-li oúčinku pohádky, idíme, že p é řadě u áří sama sebe, přip a-
ena pojmou do sebe  é o podobě s ě .
Můžeme sh nou následo ně: jak no ela, ak pohádka je o mou. Fo ma i ní zá-
koni os no ely je šak ako á, že můžeme jejím p os řednic ím zá azně u áře
šechny záple ky, ado ané, sku ečné nebo ymyšlené, pokud je nich pří omen
společný ys naléha os i. Fo ma i ní zákoni os pohádky je op o i omu ako á, že
kdykoli ji kon on ujeme se s ě em, s ě se p omění podle p incipu las ního apříslu-
šejícího jen é o o mě.
OPEN
ACCESS
342 SLOVO A SMYSL 33
V.
To, co zde díme opohádce ano ele, šak můžeme ze šeobecni : jedná se o ozdíl
mezi jednoduchou o mou aumělou o mou ůbec. P á ě en o ozdíl měl na mysli
Jacob G imm. Tam, kde se našem poje í o ma z ahuje ke s ě u, oři ým způso-
bem do něj niká, zá azně u áří jeho čás , jež je o ganizo ána na základě jednoho
společného ysu, ho oří o y áření. Tam, kde naopak nechá áme s ě s oupi do
o my, jež se řídí podle p incipu las ního apříslušejícího jen é o o mě, níž se s ě
p oměňuje na základě é o o my, dí, že se a o o ma oří sama ze sebe. Ve shodě
sním uzná áme zásadní ozdíl mezi jedno li ými o ma i ními zákoni os mi, na oz-
díl od něj šak nepřipouš íme, že by jedna o ma měla náleže minulos i, d uhá pří-
omnos i. Kdyby o o pla ilo, pak bychom jednu mohli pozo o a , d uhou šak pouze
sbí a . K omu o důsledku dospěl aké G imm. Podle našeho mínění jsou obě o my
nez a ně a šes anně účinné apa ří kp ořadým úkolům li e á ní ědy p ozkou-
ma jak jejich ozdíly, ak podobnos i.
Pokud budeme ješ ě ch íli ho oři oliniích, nichž se no ela apohádka pohy-
bují, zjišťujeme následující: no ele, jež zp aco á á čás s ě a, záleží na om, pře oři
 om o zá azném zp aco ání še us áleným, z láš ním ajedinečným způsobem. Naopak
pohádce, jež se o e řeně s a í p o i s ě u apojímá s ě do sebe, si s ě i pře ans o -
mo ané podobě zacho á á s ou p oměnli os , šeobecnos a o, co nazý ám neus álos í.
Opě můžeme doda , že a o ě a pla í nejen p o no elu apohádku, ale iobecně
p o umělou o mu ajednoduchou o mu. Lze éž připomenou , co jsme řekli o z ahu
kazuis iky aumělé o my.
Zaměříme-li se p ní řadě na řeč, můžeme p ohlási , že řeč umělé o mě se
snaží bý na olik us álená, z láš ní ajedinečná, až si ji nakonec dokážeme předs a-
i jedině jako řeč jedno li ce, jenž je díky nespo nému nadání schopen dosáhnou
de ini i ního zp aco ání nej yšší zá aznos i jen zde ajen ím o způsobem, a omu o
spojení nad o p opůjčí us álenou, z láš ní ajedinečnou osobi os . Jinými slo y, umělá
o ma je nakonec ealizo a elná pouze p os řednic ím básníka, přičemž básníkem
samozřejmě nemíníme ů čí, ale konající sílu.
P o i omu jednoduché o mě zůs á á řeč p oměnli á, šeobecná aneus álá. Ří-
ká áme, že pohádku, po ěs či legendu můžeme zno u yp á ě „ las ními slo y“. Že
h anice ěch o „ las ních slo “ jsou leckdy značně úzké, jsme iděli případě čení,
příslo í a aké uhádanky. Ip o legendu, po ěs apohádku šak pla í, že kdybychom
změnili či ypus ili o, co jsme naz ali řečo ým ges em, o ma by ždy z a ila s ou
pla nos . Nicméně e yp á ění las ními slo y se sk ý á něco p a di ého, o šem
nikoli ehdy, pokud slo a, nichž se jednoduchá o ma ealizuje, jsou slo a jedno -
li ce, pokud zpozice bezp os řední konající síly smě uje o mu kjedinečné ealizaci
jedno li ec, k e ý jí náda kem p opůjčuje s ou osobi os , nýb ž ehdy, když je zde
konající silou řeč, níž se o ma ždy může ealizo a . Jak uumělé, ak iujednodu-
ché o my můžeme ho oři o„ las ních slo ech“, případě umělé o my šak máme
na mysli las ní slo a básníka, jimiž je o ma jedinečně ade ini i ně usku ečněna,
ujednoduché o my pak las ní slo a o my samé, nichž se může usku ečňo a ždy
zno u ýmž způsobem.
Co jsme zde demons o ali na řeči, lze ozšíři na še, co je společné oběma o -
mám, na pos a y, dějiš ě, událos i. Nehodláme zabíha do pod obnos í, pos ačí, když
OPEN
ACCESS