Je to Pavlov? Či snad Canguilhem? Ke genealogii československé socialistické defektologie

Je to Pavlov? Či snad Canguilhem? Ke genealogii československé socialistické defektologie Jan Randák IS IT PAVLOV? OR IS IT CANGUILHEM? ON THE GENEALOGY OF CZECHOSLOVAK SOCIALIST DEFECTOLOGY This study examines the sources Miloš Sovák’s socialist defectology drew on. Sovák’s concept of defectology, published in 1953, was based on the doctrine of I.P.Pavlov, but at the same time resembled the teachings of the French physician and philosopher Georges Canguilhem on the “normal” and the “pathological”. The paper argues that at the roots of Sovák’s theory, politically relevant to the Czecho slovak revolutionary utopia of the 1950s, and thus accommodating the values and demands of the Czechoslovak communist dictatorship, lies the holistic and anti-mechanistic professional interest in and thinking about the individual/organism relationship and its totality, characteristic of the first years and decades of the 20th century. KEYWORDS: Czechoslovakia; Ivan Petrovich Pavlov; Miloš Sovák; Georges Canguilhem; defectology; vitalism; holism; Kurt Goldstein; circulation of knowledge Vroce 1955 informovaly Lékařské listy oživotním jubileu významného lékaře apedagoga Miloše Sováka,1 čelného představitele československé defektologie, tedy nauky o„defektním člověku aopříslušných opatřeních zaměřených kvytvoření vhodných podmínek pro výchovné působení asociální ipracovní zapojení“.2 Voznámení určeném tuzemské lékařské obci kromě jiného stálo, že jubilantova práce vychází zhluboké znalosti učení fyziologa, psychologa alékaře Ivana Petroviče Pavlova, nicméně zároveň ústí vpůvodní koncepci zmíněného oboru. Dobová defektologie se proto snadno jeví jako originální produkt sovětizace domácí vědy, tedy sovětizace nyní chápané jakožto přejímání vědění ze Sovětského svazu ajeho tuzemská reprodukce.3 1 Miloš Sovák (1905–1989) byl mezinárodně uznávaný český lékař, univerzitní pedagog azakladatel československé logopedie. Zajímal se oproblematiku tvorby hlasu, řečové asluchové vady. Výrazně přispěl kvýzkumu leváctví coby (nejen) pedagogického problému. Vprůběhu druhé poloviny 20.století se postupně stal klíčovou, ba zakladatelskou autoritou československé defektologie, potažmo speciální pedagogiky. Více informací viz www.znamy-lekar.cz/celebrity-mediciny/milos-sovak [náhled 8.4.2023]. OSovákově životě rovněž jeho vzpomínky Miloš SOVÁK, In margine, Brno 1984. 2 TÝŽ, Defektologie obecná. Určeno pro posluchače Vysoké školy pedagogické vPraze. 3 část, Praha 1954, s.5. 3 Ksovětizaci ve smyslu přejímání institucionálních vzorů ze Sovětského svazu včetně plánování vědy vpadesátých letech 20.století například Doubravka OLŠÁKOVÁ, Československá věda avýzkum acentrální model plánování vletech 1946–1960, Dějiny věd atechniky 45, Jan RandÁK 41 Čtení Sovákovy teorie, inspirované dekonstruktivně zaměřenou genealogickou analýzou Michela Foucaulta zpochybňující zavedené pravdy,4 však posouzení jejího původu komplikuje. Relativizuje totiž samozřejmost bezvýhradné socialistické povahy nové teorie. Zároveň se její obsah otevírá tázání inspirovanému konceptem, respektive analytickým nástrojem cirkulace, potažmo reprodukce (expertního) vědění, jak jej vminulosti prezentovali mimo jiné švýcarský historik Philipp Sarasin či švédští odborníci zLundského centra pro dějiny vědy.5 Vnásledujících odstavcích načrtnu okolnosti aprostředky přejímání Pavlovova učení, konkrétně vpřípadě československé pedagogiky apsychologie na počátku padesátých let minulého století. Potvrdí se tak, že defektologie, kterou sPavlovem Sovák svázal, na první pohled skutečně splnila politický „požadavek doby“. Zároveň však předesílám, že studie není primárně věnována recepci I.P.Pavlova vrámci středovýchodní Evropy, respektive sovětského bloku, stejně jako nepojednává oPavlovově vlivu na rozličné vědecké oblasti, jakkoli zajímavým tématem pavlovovská recepce napříč hranicemi jistě je.6 Následně představím Sovákovu koncepci, proklamativně rozvíjející pavlovovské přesvědčení ojednotě organismu sjeho prostředím, apředevším redefinující normalitu defektních lidí: (ne)normálními je vSovákově pojetí nečiní smyslové či orgánové postižení, nýbrž (ne)produktivní zapojení do společnosti včetně klíčového pracovního procesu. Důrazem na klíčovou roli aktivního zapojení jedince do společenských vztahů přitom Sovák vdůsledku vplétá defektní lidi do sítí vládnutí/governmentality poúnorového československého státu (atedy naplňování jeho potřeb),7 přičemž 2012, č.3, s.167–181. Zde rovněž odkazy na další odbornou literaturu věnující se institucionálnímu vývoji československé (především neuniverzitní) vědy po nástupu komunistické diktatury vroce 1948. 4 Michel FOUCAULT, Diskurs, Autor, Genealogie. Tři studie, Praha 1994, s.75n. Vpřípadě této studie konkrétně Marcus JOHNSON, Genealogy, Nietzsche, and the Historical Analysis of Concepts, viz www.academia.edu/7770695/Genealogy_Nietzsche_and_the_Historical_Analysis_of_Concepts [náhled 3.2.2023]. 5 Philipp SARASIN, Was ist Wissensgeschichte?, Internationales Archiv für Sozialgeschichte der deutschen Literatur 36, 2011, č.1, s.159–172; zlundské produkce např.Johan ÖSTLING— Erling SANDMO— David Larsson HEIDENBLAD— Anna Nilsson HAMMAR— Kari H.NORBERG (edd.), Circulation of Knowledge. Explorations in the History of Knowledge, Lund 2018; Johan ÖSTLING, Circulation, Arenas, and the Quest for Public Knowledge. Historiographical Currents and Analytical Frameworks, History and Theory 59, 2020, č.4, s.111–126. 6 Děkuji jednomu zanonymních recenzentů této studie za nastínění dalších možných otázek anaznačení směru navazujícího výzkumu právě vsouvislosti srecepcí I.P.Pavlova vmezinárodním kontextu (sovětského bloku) ivoblasti jiných věd. 7 „Indeed, the power of the modern state to produce an ever-expanding and increasingly totalizing web of social control is inextricably intertwined with, and dependent upon, its capacity to generate an increasing specification of individuality in this way. As John Rajchman explains it, the ‚great complex idea of normality‘ has become the means through which to identify subjects and to make them identify themselves in order to make them governable.“ Shelley TREMAIN, Foucault, Governmentality, and Critical Disability Theory. An Introduction, in: táž (ed.), Foucault and the Government of Disability, Ann Arbor 2015, 42 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 mimochodem potvrzuje názor, že postižení není nadčasovou entitou, nýbrž historicky specifickým efektem vědění/moci, jak konkrétně předestírá Shelley Tremain.8 Nakonec ukážu— ato je primárním cílem textu—, že téma cirkulace vědění se vpřípadě konstituce sovákovské defektologie nevyčerpává pouze přenosem znalostí ze Sovětského svazu, ale má mnohem pestřejší povahu. Především vprvní polovině textu vnových souvislostech rozvíjím informace amyšlenky původně prezentované ve studii Work as aForm of Emancipation. The Emergence of Czechoslovak Defectology napsané společně sMarkem Fapšem.9 Zhlediska hlavního sdělení statě nicméně leží těžiště tohoto textu voddílech věnovaných zdrojům, původu ainspiracím Sovákova vědeckého názoru, tolik blízkého dnes již klasickému pojetí normálního apatologického francouzského lékaře afilozofa Georgese Canguilhema. Aniž by ovšem Sovák Canguilhemovo dílo prokazatelně znal.10 Aprávě svědomím jejich názorové shody aposléze na základě ohledání vědeckých podnětů, jež spojuji sformulací Sovákovy defektologické nauky, vtéto studii ukazuji, že vkořenech jeho politicky relevantní defektologické teorie, vycházející vstříc hodnotám apožadavkům poúnorové revoluční utopie padesátých let,11 je holistický odborný zájem prvních desetiletí 20.století oorganismus ajeho prostředí. SOVĚTIZACE ČESKÉ VĚDY APAVLOVOVO UČENÍ Vědecké teorie jsou situované12— vedle diskurzivního zakotvení jsou rovněž spjaty spolitickými či (každodenními) institucionálními okolnostmi apodmínkami vzniku, zveřejnění či reprodukce. Sovákova defektologie nebyla výjimkou. Sjistou foucauls.1–24, zde s.6. Koncept governmentality využitý na příkladu výchovné péče oděti ze zvláštních škol viz Jan RANDÁK, Children as Children? Special School Pupils in the Early Years of the Czechoslovak Communist Dictatorship, in: Frank Henschel— Jan Randák— Martina Winkler— Gabriela Dudeková Kováčová (edd.), Variations and Transformations of Childhood in the Bohemian Lands and Slovakia, Göttingen 2022, s.105–128. 8 Shelley TREMAIN, On the Government of Disability, Social Theory and Practice 27, 2001, č.4, s.617–636, zde s.617. 9 Marek FAPŠO— Jan RANDÁK, Work as aForm of Emancipation. The Emergence of Czechoslovak Defectology, in: Kateřina Kolářová— Martina Winkler (edd.), Re/imaginations of Disability in State Socialism: Visions, Promises, Frustrations, Frankfurt— New York 2021, s.63–90. 10 Za konzultace ohledně díla Georgese Canguilhema děkuji Ondřeji Švecovi. 11 „The term government, he [Foucault, pozn.aut.] remarked in 1982, should be understood in its sixteenth-century sense to refer to any form of activity that aims to shape, guide, or affect the conduct of some person or persons; furthermore, he proposed that the term be defined, in general, to mean ‚the conduct of conduct‘. As an activity, government can concern one’s relation to oneself, interpersonal relations that involve some form of control or guidance, and relations within social institutions and communities, as well as relations concerned with the exercise of political sovereignty.“ S.TREMAIN, Foucault, s.8. 12 Ve specifickém kontextu například klasický text Donna HARAWAY, Situated Knowledges. The Science Question in Feminism and the Privilege of Partial Perspective, Feminist Studies 14, 1988, č.3, s.575–599. Jan RandÁK 43 tovskou inspirací je proto možné se ptát: Jak se stalo, že se na tomto místě objevila právě tato, ane nějaká jiná výpověď?13 Tedy jednoduše: Proč vpřípadě Sováka zrovna Pavlov?14 Ivan Petrovič Pavlov se stal proslulým vědcem již vdobě carského režimu. Skutečnost, že mu byla vroce 1904 udělena Nobelova cena za fyziologii amedicínu, však neznamenala, že by véře Sovětského svazu bylo jeho učení přijímáno bez výhrad ajako provždy platné anepřekonatelné. Když však vroce 1936 tento věhlasný odborník umírá, odchází ze života jako politicky ctěná vědecká ikona (včetně samotného Stalina), jako tvůrce teorie podmíněných reflexů avůbec autor výzkumu vztahu vnějších podnětů arozvoje vnitřního světa zvířat, jenž se na sklonku života postavil za Sovětský svaz.15 Za svého nástupce Ivan Petrovič určil dávného asistenta aodborného souputníka, arménského fyziologa Leona Abgaroviče Orbeliho. Jeden znejprominentnějších sovětských vědců však chtěl vystoupit ze stínu bývalého učitele ablízkého kolegy, přičemž podle Simona Ingse nezůstalo ušetřeno ani několik Pavlovových „méně bystrých kolegů“. Ti byli údajně dotčeni Orbeliho přístupem kfyziologii, „vneposlední řadě proto, že je nutil přemýšlet“. Orbeli totiž od spolupracovníků neočekával, že „budou otrocky provádět výzkumy“ původně koncipované samotným Pavlovem. Požadoval naopak, aby fyziologie překročila Pavlova a„rozvíjela se novými směry“.16 Orbeli se mnohým stal trnem voku. Přisadil si isám Stalin, jenž se na jeho adresu vyjádřil více než návodně: „Tím, že se neprávem označil za Pavlovova nejvýznamnějšího žáka, udělal Orbeli vše pro to, aby hanebně Pavlova umlčel výhradami anejednoznačnostmi. Svými zbabělými maskovanými útoky na Pavlova (ho zamýšlel) svrhnout ztrůnu aočernit… Čím dříve bude Orbeli odhalen ačím pádněji bude zlikvidován jeho monopol, tím lépe.“17 Na Stalinova slova došlo na přelomu června ačervence roku 1950. Konkrétně mezi 28.červnem a4.červencem se konalo vmoskevském Domě vědců za přítomnosti více než tisícovky přítomných, pod taktovkou Jurije Ždanova (syna ideologa Andreje Ždanova) apod bedlivým dohledem tisku, velkolepě pojaté společné zasedání Akademie věd SSSR aAkademie lékařských věd SSSR. Na něm byl ostentativně posouzen význam Pavlovova díla představujícího „novou epochu ve vývoji tvůrčí přírodovědy“.18 13 Michel FOUCAULT, Archeologie vědění, Praha 2002, s.45. 14 M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm, s.70n. 15 Na jedné zrecepcí vmoskevském Kremlu zhruba rok před smrtí Pavlov prohlásil, že celý jeho život „sestával zexperimentů. Inaše vláda experimentuje, jenom na nesrovnatelně vyšší úrovni. Vášnivě si přeji žít, abych spatřil vítězné završení tohoto historického sociálního experimentu.“ Citováno podle Simon INGS, Stalin avědci. Příběh triumfu atragédie 1905–1953, Praha 2020, s.280. 16 Tamtéž, s.282. 17 Tamtéž, s.283. 18 Pro rozvoj idejí I.P.Pavlova. Usnesení vědeckého zasedání Akademie věd SSSR aAkademie lékařských věd SSSR, věnované problémům fysiologického učení akademika I.P.Pavlova, Zdravotnická revue 25, 1950, č.8, s.213–216, zde s.213. 44 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 Jakožto vlastně primární záměr akce byla na konferenci provedena ostrá kritika Orbeliho ijeho kolegů.19 Ičeští čtenáři si mohli přečíst konkrétně otom, kterak bylo vprůběhu zasedání „zcela jasně prokázáno, že akademik L.A.Orbeli askupina jeho nejbližších žáků […] šli nesprávnou cestou, mátli badatele auškodili rozvoji učení I.P.Pavlova“. Dále, že „svobodná diskuse na tomto zasedání odhalila veškerou mylnost“ Orbeliho stanoviska, jenž údajně „vřadě případů zaměnil názory I.P.Pavlova svými mylnými výroky“, respektive „ve skutečnosti překroutil řadu“ Pavlovových nejdůležitějších tezí azásad.20 Orbeli ikritizovaní kolegové byli odvoláni ze svých pozic. Kromě ryze politického pozadí, stojícího za konáním konference, je třeba vidět souvislost mezi Pavlovovým ostentativním oceněním avzestupem antigenetického učení Trofima Lysenka.21 Ostatně ito bylo politicky motivováno, respektive odehrávalo se pod Stalinovým osobním dohledem.22 Aniž by bylo nutné zabíhat do podrobností, stačí zmínit, že euroamerická genetická studia, založená mimo jiné na poznatcích Gregora Mendela (1822–1884), byla vSovětském svazu odsouzena jako nevědecká, protože sugerují člověku představu, že jeho vlastnosti jsou imanentně vloženy do jeho těla aje složité, ba snad inemožné některé znich měnit bezprostředním vlivem okolí.23 Tedy jak si zdruhé strany železné opony všiml vtomto textu již zmíněný francouzský lékař afilozof Georges Canguilhem: „mendelovská teorie dědičnosti“ dokládající „spontánní povahu mutací“ tenduje „komezení lidské azejména sovětské snahy oúplné ovládnutí přírody amožností úmyslné změny živých tvorů“. Fakt, „že působení prostředí je uznáno jako určující,“ má totiž vprvé řadě význam politický asociální— schvaluje „neomezené působení člověka na sebe samého skrze prostředí. Opravňuje naději na experimentální obnovu lidské přirozenosti, atak se vprvní řadě jeví jako pokroková. Teorie apraxe jsou neodlučitelné, jak se sluší pro marxisticko- -leninskou dialektiku.“ Současně však vzniká představa, podle níž je mendelovská genetika „zatížena všemi hříchy rasismu aotrokářství“, přičemž Mendel „je pojat jako vůdčí postava zpátečnické, kapitalistické azkrátka idealistické biologie“.24 19 Podle Jurije Ždanova sovětští fyziologové nerozvíjeli správně Pavlovův odkaz, Orbeli navíc ve svých rukách soustředil příliš institucionální moci. Vjednom dopise Stalinovi přímo napsal, že „je nutné zlikvidovat Orbeliho monopol na Pavlovovo učení apodrobit kritice jeho omyly“. S.INGS, Stalin avědci, s.282–283. 20 Pro rozvoj idejí, s.214. 21 Loren R.GRAHAM, Science in Russia and the Soviet Union. AShort History, Cambridge 1994, s.121–136; Torsten RÜTING, Pavlov und der Neue Mensch. Diskurse über Disziplinierung in Sowjetrussland, München 2002, s.264n. 22 S.INGS, Stalin avědci, s.256n. 23 Výmluvně mimo jiné: „Vpodstatě jde ozamítavý postoj západních biologů kdědičnosti získaných vlastností, krozhodujícímu vlivu prostředí na vývojový proces atím ikmožnostem, které věda poskytuje člověku, aby mohl měnit, přetvořovat přírodu podle svých potřeb. […] Formální západnická genetika [vycházející zMendela, pozn.aut.] ideologicky podporuje kapitalismus, neboť nepřímo zdůvodňuje třídní rozvrstvení společnosti.“ Milan HAŠEK, Mendelismus-morganismus ve vztahu ksocialistické vědě, Praha 1951, anotace na přebalu díla. 24 Georges CANGUILHEM, Poznávání života, Praha 2017, s.167–168. Jan RandÁK 45 Odmítnutí mendelovské genetiky spolu svyzdvižením Pavlova jakožto součást politicky motivovaného myšlenkového, ale nakonec ipersonálního pohybu vrámci sovětské vědy představovalo expertní legitimizaci stalinských vizí aplánů na intenzivní přetváření společnosti ipřírody.25 Šlo oproces klíčový ipro české odborné prostředí. TRANSFER Vedle jednotlivých knih, brožur, osvětových přednášek či novin avolnočasových časopisů byla prostředkem přenosu apopularizace pavlovovské nauky do československého prostředí rovněž odborná periodika. Jak připomněl Marek Fapšo, jedním zklíčových médií transferu sovětských znalostí přímo voblasti vzdělávání avýchovy, oněž se vtomto textu vsouvislosti sdefektologií jedná, byl centrální odborný list Pedagogika vycházející od roku 1951. Na základě jeho obsahu Fapšo soudí, že československé „sovětizace“, nyní ve smyslu reprodukce sovětských znalostí, oscilovaly mezi přejímáním informací ze Sovětského svazu apedagogickými výzkumy.26 Spolu spůvodními články domácích tvůrců byly vkaždém čísle kpřečtení výtahy vybraných statí sovětských tvůrců zčasopisu Sovětská pedagogika. Dané přehledy plnily přinejmenším dvojí roli. Jejich prostřednictvím se domácí čtenáři dozvídali odění ve vzorovém sovětském prostředí, tedy taktéž ozmíněné pavlovovské konferenci včetně „odhalení“ Orbeliho pochybení.27 Zároveň byli čeští pedagogové prostřednictvím těchto výtahů inspirováni kpraktickému následování sovětských kolegů. Že se tento cíl dařil, ukazuje jistý výzkum analyzující na vzorku několika desítek dětí odlišnosti vjejich vyšší nervové činnosti. Jak Fapšo dodává, přejímání sovětských vzorců očividně nelze redukovat na pouhou slovní stafáž.28 Jako první otevřel ryze pavlovovské téma hned vprvním čísle Pedagogiky Josef Linhart. Tento psycholog působící na pražské Pedagogické fakultě shrnul výsledky moskevské pavlovovské konference apředstavil základní argumenty ve prospěch Pavlovovy nauky, přičemž vyzdvihl význam učení ovyšší nervové činnosti pro psychologii apedagogiku. Čtenářům konkrétně sdělil, že „budovat skutečně vědeckou psychologii“ bez Pavlovova učení není možné. „Pavlovovo učení je proto nutno si osvojit jako jednu zvelikých vědeckých vymožeností.“ Jenže nestačí jeho díla pouze studovat, „nýbrž je nutno dále jeho učení rozvíjet aprohlubovat. Ato je možno jen aktivní experimentální prací.“29 Je přitom podstatné, kčemu Linhart publikum nakonec 25 M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm, s.76; vpřípadě dobové produkce mimo jiné Trofim Denisovič LYSENKO— Vladimir Nikolajevič SUKAČEV, J.V.Stalin amičurinská agrobiologie, Praha 1951, s.35. 26 M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm, s.76. 27 Ze sovětské pedagogiky, Pedagogika 1, 1951, č.1, s.115–118, zde s.116. 28 M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm, s.76. Odaném výzkumu viz Josef LINHART— Jaroslav JANDA— Věra LINHARTOVÁ, Pavlovovo učení otypech vyšší nervové činnosti shlediska pedagogických potřeb, Pedagogika 4, 1954, č.9, s.700–707. 29 Josef LINHART, Pavlovovo učení akurs obecné psychologie na pedagogických gymnasiích, Pedagogika 1, 1951, č.1, s.85–93, zde s.92. 46 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 vyzval: „Ani vSovětském svazu aani unás není dosud Pavlovovo učení vcelé šíři zhodnoceno pro psychologii aduševní vývoj člověka. Avšak toto zhodnocení adalší rozvíjení Pavlovova učení je přední anejvětší úkol, před který je naše psychologie postavena.“30 Úkolu se zhostil iMiloš Sovák, jenž odva roky později vystoupil snovým pojetím defektologie. Mimochodem: že debata avýsledky moskevského pavlovovského zasedání představují výzvu pro československé zdravotnictví alékařské disciplíny, deklarovala nejen specificky oborová Zdravotnická revue,31 tedy věstník ministerstva zdravotnictví, ale ipoliticky nanejvýš relevantní ústřední tiskový orgán československé komunistické strany. Rudé právo jako by prorocky předznamenalo iSovákovo vystoupení: „Slavné úspěchy sovětské vědy umožňují našim pracovníkům, aby ioni pomocí těchto výsledků pokročili dále vpřed, oprostili se od zbytků reakční vědy akblahu našeho lidu tvůrčím způsobem rozvíjeli vědeckou práci na základech materialistického učení.“32 ZROZENÍ DEFEKTOLOGICKÉ TEORIE Vprůběhu padesátých let se včeském prostředí zaštítilo několik odborných děl Pavlovovým přesvědčením, že nic nezůstává neměnné aže vždy může být dosaženo změny klepšímu, tedy pokud nastanou příslušné podmínky.33 Optimistickým míněním se vyzbrojil ilékař avyučující na pražské Pedagogické fakultě Miloš Sovák, když vroce 1953 hned nadvakrát publikoval teoretické základy nové defektologie, nauky zaměřené na jedince stělesným, duševním ismyslovým postižením.34 Ta měla vnových politických podmínkách nahradit předcházející meziválečnou nápravnou pedagogiku apedopatologii.35 Za nejdůležitější složku aktérova životního prostředí pokládal Sovák společenské vztahy, do nichž se člověk zapojuje výchovou avzděláním avnichž se udržuje pracovním výkonem. Odefektním jedinci proto hovoří nikoli kvůli jeho orgánovému postižení, nýbrž vpřípadě, kdy je limitována aktérova samostatnost vrámci klíčo30 Tamtéž, s.93. 31 Pro rozvoj idejí, s.1. 32 Diskuse oproblémech fysiologického učení I.P.Pavlova, Rudé právo 30–31, 22.7.1950, č.172, s.4. 33 Mimo jiné Vladimír TARDY, Význam učení I.P.Pavlova pro pedagogiku, Pedagogika 2, 1952, č.9–10, s.595–602. 34 Miloš SOVÁK, Pojetí defektologie podle učení I.P.Pavlova, Pedagogika 3, 1953, č.4, s.239–243. Stejný text: TÝŽ, Onové pojetí defektologie, in: František Ludvík (ed.), Mládež vyžadující zvláštní péče, Praha 1953, s.5–15. Klíčové myšlenky Sovák zopakoval orok později ve vysokoškolských skriptech: TÝŽ, Defektologie obecná, s.5n. Na stránkách časopisu Historie— Otázky— Problémy ktomuto tématu již dříve Jan RANDÁK, Defektní apřece socialističtí? Onormalitě žáků zvláštních škol vpočátcích československé komunistické diktatury, Historie— Otázky— Problémy 17, 2018, č.2, s.44–59. 35 Marie ČERNÁ akol., Česká psychopedie. Speciální pedagogika osob smentálním postižením, Praha 2015, s.23n. Jan RandÁK 47 vých sociálních vztahů, tedy samostatnost vůči jeho prostředí. Defektním činí člověka omezení jeho poměru ke kolektivu, výchově, vzdělání či práci, anikoli tělesná vada, orgánový nedostatek, chybění, případně druhotná ztráta. Výlučně orgánové postižení explicitně spojované se starší orgánovou patologií německého lékaře apřesvědčeného mechanisty Rudolfa Virchowa Sovák odmítá.36 Své přesvědčení Sovák ilustroval na příkladu řečových vad. Když orok později čtenářům časopisu Pedagogika vysvětloval sociální význam logopedie, označil řeč za nejvýznamnější pojítko lidského společenství. Je-li ovšem „omezena možnost vzájemného dorozumívání, je oslabena isociální zdatnost jedince“, jenž je tímto „vyřazen zjistých povolání“. Poruchami „dorozumívacího styku“ jsou omezeny vztahy individua ke kolektivu, „postižený člověk se stává defektním“.37 Ato tedy vůči okolnímu prostředí. Ve svém pilotním defektologickém vystoupení vroce 1953 zmiňoval Sovák imladíka, jenž se po ztrátě pravé ruky naučil konat obvyklé činnosti levou končetinou. Mládenec se prý necítil ve vztahu kpráci ani okolí nijak omezen.38 Jeho případ Sovákovi potvrdil, že osudovost handicapu je překonatelná rehabilitací areedukací, ato prostřednictvím rozvoje jedincových pracovních kompetencí. Sovák proto odmítl považovat defekt za definitivní ztrátu39— defektivita může být možná poruchou dlouhodobou, není však nutně trvalá.40 Astejně tak je podle něj neodůvodněné pokládat defektní osoby za druhořadé či méněcenné.41 Klíčové sdělení Sovákovy nauky znělo jasně: produktivním zapojením do (socialistického) kolektivu, potažmo prostředí, překonává člověk shandicapem vůči společnosti „normálních“ svou „jinakost“. Defektivitu člověka takto bezesporu potvrdil jako situovanou, respektive společensky podmíněnou.42 Sovákova teorie se proto skutečně zdá být československým projevem stalinské utopie— Sovákovo vprincipu progresivní učení umožňující nahlížet na spoluobčany sjinakostí jako na „normální“ se zdá být možné právě na pozadí utopického myšlení stalinské éry, jež na sebe bralo vědeckou tvář symbolizovanou právě ipavlovovským názorem.43 Jenže moment cirkulace vědění se vpřípadě konstituce Sovákovy nauky nevyčerpává pouze poúnorovým transferem ze Sovětského svazu. Jistě (anyní opakuji již sdělené), Sovákova koncepce se explicitně hlásí kpavlovovskému přesvědčení ojednotě organismu sjeho prostředím avdůsledku redefinuje normalitu defektních lidí— tedy že (ne)normálními, defektními je nečiní smyslové či orgánové postižení, nýbrž (ne)zapojení do společnosti včetně pracovního procesu. Tudíž jejich vztah vtomto případě ksocialistickému milieu. 36 M.SOVÁK, Pojetí defektologie, s.240. OVirchowovi coby přesvědčeném mechanistovi viz G.CANGUILHEM, Poznávání života, s.106. 37 Miloš SOVÁK, Logopedie vČSR, Pedagogika 4, 1954, č.1, s.57–65, zde s.60. 38 TÝŽ, Pojetí defektologie, s.239; TÝŽ, Defektologie obecná, s.6. 39 TÝŽ, Pojetí defektologie, s.239. 40 Detailněji opovaze sovákovské defektologie opět M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm. 41 M.SOVÁK, Pojetí defektologie, s.242. 42 Tamtéž, s.240; TÝŽ, Defektologie obecná, s.13. 43 M.FAPŠO— J.RANDÁK, Work as aForm, s.76–77. 48 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 Ovýznamu prostředí pro identifikaci (ne)jinakosti a(ne)odlišnosti jedince byl však Sovák přesvědčen mnohem dříve. Totiž vroce 1943 se coby logoped detailněji rozepsal onepříznivém vlivu prostředí na dětskou koktavost, přičemž artikuloval postřehy přinejmenším povědomé. Jak na stránkách oborového časopisu Úchylná mládež napsal, „po stránce zdravotní isociální je koktavost ve svých důsledcích chorobou nikoli bezvýznamnou.“ Není-li podle Sováka včas vyléčena, „omezuje člověka vjeho sociálním postavení“ abrání mu vnáležitém využití jeho schopností. Na vznik ivývoj koktavosti má přitom vjeho podání „veliký vliv prostředí, vněmž dítě žije“. Na mysli měl vtomto případě především prostředí rodinné aškolní.44 Vpřípadě druhého jmenovaného Sovák konkrétně potvrdil, „že zvláště spolužáci […] stíhají koktavého výsměchem aponižováním.“ Tedy— ato je podstatné— vytvářejí koktavému dítěti prostředí nevlídné, jež jej vyloženě upozorňuje na jeho jinakost, respektive které jej sjeho odlišností svazuje ajejím prostřednictvím identifikuje. Takže „koktavý, který je nucen uvědomovat si svou vadu, začíná ponenáhlu nabývat pocitu podřazenosti améněcennosti vůči zdravým spolužákům.“ Ztěchto pocitů vyplývají další duševní reakce dítěte. „Může to být útěk do samotářství abolestínství,“ nebo se koktavé dítě naopak snaží „překompensovat své pocity méněcennosti snahou, aby své spolužáky nějak snížil“. Posléze se proto mohou uněj vyvíjet „různé povahové kazy, škodolibost, zaujatost, potměšilost“, jak tomu prý „leckdy bývá ulidí tělesně vadných“.45 Obdobně Sovák argumentoval ivjiném textu taktéž zroku 1943, třebaže nikoli explicitně. Vpříspěvku opotřebě avýsledcích vyšetřování sluchu na pomocných školách zmínil, že dítě snepoznanou sluchovou poruchou může být ve školním zařízení mylně považováno za neposlušné atvrdohlavé, „trpí výsměchem spolužáků pro domnělou nechápavost azatvrzuje se vůči nim.“46 Péče jeho okolí o(dětský) sluch má proto význam nejen kulturní, ale ispolečenský, sociální.47 Očtyři roky dříve, vroce 1939, navíc veřejnosti adresoval sdělení opotřebě prevence avčasného léčení ušních chorob, aby se nedoslýchavým dostalo jak přiměřeného vychování, tak posléze ináležitého uplatnění vživotě. Tedy domyšleno do důsledků, aby bylo onedoslýchavé dítě náležitě postaráno za účelem učinit zněj platného člena společnosti.48 Vroce 1937 se na stránkách Praktického lékaře rozepsal o— jeho slovy— reedukační sluchové péči, jež videálním případě vytrhává lidi sušními vadami zjim hrozící sociální izolace, přičemž vady sluchu, unichž „již veškeré léčebné prostředky selhávají“, mají přesto „zůstati inadále předmětem lékařské péče“. Totiž „klinicky stacionární nedoslýchavost je stav“, jejž „postižení těžce nesou, poněvadž jsou jím vy44 Miloš SOVÁK, Onepříznivém vlivu prostředí na koktavost udětí, Úchylná mládež. Časopis pro výzkum avýchovu mládeže slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné azmrzačelé 19, 1943, č.5, s.209–213, zde s.209. Nutno ovšem dodat, že zatímco vcitovaném textu zroku 1943 píše vpřípadě koktavosti ochorobě, vrámci poúnorové defektologie padesátých let vsouvislosti sdefekty nemoc nezmiňuje. 45 Tamtéž, s.210. 46 TÝŽ, Vyšetřování sluchu na pomocných školách, Úchylná mládež 19, 1943, č.1, s.1–9, zde s.3. 47 TÝŽ, Nárys povšechné organisace péče ovady výslovnosti uškolní mládeže, Úchylná mládež 19, 1943, č.2, s.49–54, zde s.49. 48 TÝŽ, Péče onedoslýchavé dítě, Zdraví lidu 17, 1939, č.2, s.23–27, zde s.27. Jan RandÁK 55 Sovák’s theory, which went agreat deal towards meeting the demands of the revolutionary utopia of the 1950s, is the holistic professional interest in the organism and its environment, characteristic of the first decades of the 20th century. Sovák encountered this interest in the interwar period as astudent and later as apublishing expert. The transfer of politically relevant Soviet impulses created an opportunity for the rearticulation of earlier knowledge, which drew on foreign, including Western European, influences. The circulation of knowledge during the Cold War needs to be examined not just within the individual power-political blocs, but also across the Iron Curtain and geopolitical camps: although Sovák and Canguilhem each worked in adifferent part of aEurope that ended up divided, they both spoke from within the same discursive field. Doc. PhDr. Jan Randák, Ph.D., působí na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Věnuje se českým moderním asoudobým dějinám ve středoevropském kontextu— například politice dějin apaměti poúnorového Československa či dějinám českého trampingu. Vposledních letech se soustředí na dějiny dětství amládeže po nástupu komunistické diktatury, konkrétně na výchovnou roli zvláštního školství ažáky zvláštních škol ([email protected]).