Invaze do veřejného prostoru Hrdinky severokorejské prózy počátku padesátých let

Invaze do veřejného prostoru Hrdinky severokorejské prózy počátku padesátých let Miriam Löwensteinová — Matěj Valošek Univerzita Karlova miriam.lowensteino[email protected] Matěj Valošek Univerzita Karlova matej.valo[email protected] THE INVASION IN THE PUBLIC SPACE HEROINES OF THE NORTH KOREAN PROSE OF THE EARLY 1950S Since its official foundation in 1948 till the second half of 1950s, the DPRK literature comingled the domestic socialist (“proletarian”) and the Soviet models. Therefore, the stories of the new, required characters significantly recoded maternity, thematizing the extreme devotion to the country and the party-spirit. The result is the women’s presence out of the classic family space, their entering into the public spheres and the confirmation of their capacity in the extreme era of the Korean war (1950–1953) and the subsequent period of the building of industry and the collectivisation. However, the growing cult of personality of Kim Ilsŏng (1912–1994) and his family soon returned these characters to the lesser roles, in which they exist only in relationship with the highly mythologized Great Leader. KLÍČOVÁ SLOVA: Severní Korea— literatura 1950–1955— ženské postavy— funkcionářka— ošetřovatelka— partyzánka— Kim Ilsŏng North Korea— literature of 1950–1955— women characters— party-official— nurse— guerrilla fighter— Kim Ilsŏng DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2022.1.6 Severokorejské literární texty první poloviny padesátých let přinášejí relativně pestrou škálu situací alidských typů, odvozených ze směsi domácí, časově předcházející, proletářské literatury1 asovětské prózy třicátých ačtyřicátých let, která byla dočas1 Tzv.proletářská literatura (korejsky pchǔro munhak), také známá pod esperantským názvem KAPF— Korea Artista Proleta Federatio, se vokupované Koreji prosazovala zejména vdesetiletí od roku 1925, byla ovlivněna podobně orientovanou japonskou proletářskou literaturou ahlásila se mimo jiné kruským asovětským vzorům. Jedná se oumělecky neOPEN ACCESS MIRIAM LöwENSTEINOVá — MATĚJ VALOšEK 87 ným ideovým iformálním vzorem. Vtéto době také vznikla modelová novela prominentního prozaika Han Sŏrji (1900–1976) Sŭngjangi (Vlci; 1951),2 ustanovující maximy nové literatury. Literatura počátků KLDR bývá většinou3 zjednodušeně chápána jako odnož socialistického realismu, vysoce ideologická anepůvodní. Toto spojení, jakkoliv lákavé při povrchních znalostech kontextu (osvobození země Rudou armádou, rozdělení avznik dvou systémově protikladných celků, občanská válka asouběžná ipozdější výstavba základů nového státu), je při pohledu zblízka podstatně barvitější. KLDR byla vté době ještě ideově nestabilní, svelkým vlivem etnického akulturního nacionalismu, celou škálou levicových hnutí, spětatřicetiletou zkušeností japonské nadvlády azkušenostmi jednotlivých prominentních intelektuálů-emigrantů. Vmnoha směrech byla stále poplatná konfuciánským idejím aschématům, na nichž bylo možné stavět omnoho snadněji než na implementovaných heslech, neboť byly do společnosti vrostlé aspolečností zažité. Literatura čerpala ze starších žánrů, využívala biografického rámce4 asvého povinně didaktického poslání.5 Zřetelnější odraz stranických direktiv nebo konkrétního Kim Ilsŏngova (1912–1994) vlivu izobrazení je pozdější ajeho počátky lze víceméně klást až do souvislosti sformulací čučche6 asprvními debatami zéry čchŏllima,7 které se ovšem datují až šedesátými příliš výrazný poměrně schematický proud, který se zaměřoval na nižší sociální skupiny obyvatel, zvláště rolníky, ale nepřinášel žádná nová, tzv.revoluční východiska. Proponenti proletářské literatury většinou odešli po osvobození na sever avýrazně se podíleli na formulaci literatury vKLDR. 2 Próza je vzorová ivmíře později významného etnocentrismu aotevřeného rasismu. Zde ji reflektujeme omezeně jako modelovou pro definování nepřítele, zobrazení prostého lidu, respektive ženské postavy. Podrobněji viz např.Myers 1994. Novela Vlci byla modelová ipro další oblasti: vroce 1956 byla dramatizována, upravena do lidového sešitkového vydání silustracemi azfilmována. Film provázely další publikace asešitky. Viz například Han Sŏrja 1956; Sǔngnjangi 1957; Rju Kihong— Sŏ Manil 1956. 3 Pokud vůbec: studií oseverokorejské literatuře je minimum atýkají se buď časově následujících období, nebo konkrétních děl, jako tomu je uVlků (viz výše). 4 Většina korejské středověké prózy, zvláště tzv.zábavné (kodä sosŏl), se odvíjela od biografií, ať oficiálních, buddhistických, nebo lidových. Nejde jen ostrukturu, ale iovysoce typizované postavy, jimž je přisouzeno omezené množství zkoušek, vnichž se prokáže jejich výjimečnost. 5 Mezi požadavky na „správnou“ literaturu (korejsky mun) patřila od počátků didaktičnost, což znamenalo idlouhá staletí odmítání literatury pro zábavu (to platilo pro tvorbu ičetbu). Zřejmým důsledkem toho je didaktičnost většiny zábavné prózy. 6 Čučche je vágní pojem, založený na ideji soběstačnosti voblasti zahraniční politiky, hospodářství aobrany. Jeho systemizace se připisuje Kim Ilsŏngovi aje datována rokem 1956. Principy soběstačnosti reagují na postavení KLDR mezi ČLR aSSSR asnahu zachovat si přízeň obou. Vliterárních dílech se spolu stímto pojmem objevuje velmi výrazný motiv, typický pro dalších desetiletí, ato implementace postavy Velkého vůdce. Ten vstoupí do děje, vyřeší problém asvým proslovem vysvětlí způsob, jak se mají aplikovat stranické direktivy. 7 Hnutí čchŏllima (1957–1975), zobrazované legendárním mytickým koněm, který uletí tisíc (korejských) mil za den, se vliteratuře zaměřovalo primárně na témata výstavby, jde ovšem iodíla spřevažující ideologickou (výchovnou) složkou. OPEN ACCESS 88 SVĚT LITERATURY 65 lety.8 Široké, dosud vágně formulované potřebě mladého státu odpovídalo ispektrum zobrazených témat, která vní zůstávala ještě vosmdesátých letech 20.století— tehdy vpořadí důležitosti iproduktivnosti: občanská válka, výstavba (zatím pojednaná bez tzv.vnitřního nepřítele, bez třídního boje), národněosvobozenecký boj zdoby japonské okupace aživot vjižní části Koreje.9 Takto je popisovaly ioficiální dějiny literatury, ať už zpozdních padesátých let, či následující doby.10 Vzhledem kuvedenému lze považovat severokorejskou kulturu první poloviny padesátých let za předemancipační, což implikuje velkou pestrost kombinací výše uvedených ingrediencí ajejich nestálý poměr. Nelze ji jednoduše shrnout do schémat nebo definic, není vní ani možné odhadnout budoucí produktivitu postav atémat. Tato nevyzpytatelnost má však latentní potenciál, například vnabídce postav, znichž jsme se rozhodli popsat výraznější tendence ve výstavbě ženských typů. Materiál pro případové studie jsme omezili primárně na publikace, které ztehdejší KLDR mířily do spřáteleného zahraničí, což znamenalo— jak předpokládáme— jistý předvýběr akceptovatelných asrozumitelných postav. Příznačné je pro ně už ipotlačené autorství.11 Sbírky vznikly vdobě korejské války akrátce po ní, což jim zajišťovalo vřelé přijetí, na Koreu hleděla převážná část světa spozitivními emocemi. Téma války je vnich sice všudypřítomné, důraz se však klade více na modelování vzorů. Aty reflektují spíše pole možností anehotové preskripce, neboť později byly vzorové postavy dále redukovány do jednodušších, srozumitelnějších avýhradně domácích typů svýrazným napojením na osobu Kim Ilsŏnga.12 8 Všedesátých letech probíhala debata opotřebě realismu vliterárních dílech, jejíž součástí byla ikritika socialistického realismu, ale idiskuse spisovatelů nad nemožností implementovat ideologii čučche do literárních děl, což konkrétně znamenalo dát hrdinům prostor nebýt dokonalý. Diskusi rozpoutala povídka Pjŏn Hǔigǔna Känari (Zlatice), vníž hrdinka ještě deset let od korejské války vykazuje známky psychické újmy (mrtvý syn), adokonce se odmítne přestěhovat do nového bytu (odmítá péči strany). Literární kritika dílo odsoudila jako nevhodné pro éru čchŏllima; ta se měla soustředit na budování společnosti, ane na minulé aosobní záležitosti. 9 Vrománech umístěných do Jižní Koreje bývá líčen ubohý život bratrů asester vprostoru, kterému vládnou tzv.loutky amerického imperialismu, popřípadě ISǔngmanova klika. 10 Nejpodrobněji (avzhledem kdobě nejautentičtěji) vAn Hamgwangových Dějinách korejské literatury (Čosŏn munhaksa [1900–]) zroku 1956 (An Hamgwang 1956). Autor zde ještě „přihlašuje“ korejskou literaturu ksocialistickému realismu. Jun Sepchjŏng, další vlivný literární kritik poválečné doby, se ve své studii (Jun Sepchjŏng 1958) drží naznačeného dělení astále vyzdvihuje úlohu marxismu-leninismu adělnické třídy pro tvorbu nové literatury, nicméně zdůrazňuje vlastenectví jako předpoklad pro každou činnost. Anonymní dějiny literatury znásledujícího roku už žádné cizí vlivy nezmiňují, jsou prokládané citáty Kim Ilsŏnga ajejich klíčovými slovy jsou hrdinství, vlastenectví aboj; Čosŏn munhak tchongsa (ha) 1959. 11 Kolektivní literatura vzniká až vsedmdesátých letech skodifikací Kim Ilsŏngova postavení azaložením tzv.Literární platformy 15.dubna (den vůdcových narozenin, korejsky 4.15. mundan). 12 Příkladem budiž kniha opartyzánkách, vníž jsou soustředěny monotematické příběhy sbiografickými aspiracemi. Viz Ppalččisanǔi njŏdäwŏndǔl 1960. OPEN ACCESS MIRIAM LöwENSTEINOVá — MATĚJ VALOšEK 89 FUNKCE ŽENSKÉ POSTAVY VKOREJSKÉ LITERATUŘE Schematičnost ženských postav vkorejské literatuře je způsobena několika faktory, vzásadě nejprve religiózním apozději zjednodušeně předepsaným konfuciánským viděním ženy jako dcery, manželky amatky. 20.století schéma nijak zásadně nezměnilo. Přesto rozšířilo biografickou strukturu očást následující po sňatku ataké ji omezilo na klíčovou současnost, na „tady ateď“. Nezrušilo typologii, ale podstatně rozvinulo škálu prepozic, reagujících na variabilnější realitu. Jeden zproudů moderní literatury reaguje na evropský ajaponský naturalismus, pročež nejčastějšími postavami jsou žena-prostitutka ažena-oběť. Druhý proud— levicová literatura— zobrazuje ženu ve všech třech klasických funkcích, nicméně dějovou linii provází nesmírné, nesnesitelné astupňující se utrpení.13 Poválečná severokorejská literatura navazuje na levicové („proletářské“) hnutí dvacátých atřicátých let už jen tím, že většina jeho čelních představitelů na sever velmi brzy po osvobození odešla.14 Vněkolika dekádách poválečné tvorby byl asi nejvýraznější postavou výše jmenovaný Han Sŏrja, teoretik, ideolog aprozaik, který jako první začal sepickými portréty Kim Ilsŏnga ajehož díla se stala vzorem pro několik dalších generací ipřesto, že všedesátých letech upadl vnemilost. Vkaždém případě byly jeho styl ipostavy, včetně ženských, kopírovány amodifikovány pro potřeby nových situací. Znich vyniká matka znovely Vlci, již autor tvořil během korejské války akterá se vrací do relativně uzavřené doby— do doby japonské okupace. Mladá žena je zde nejen vzorem matky, ale imanželky avobou svých funkcích je ideální adůsledně tragická. Omanžela ji připraví Japonci (jako aktivní revolucionář umírá ve vězení), osyna americký misionář ajeho rodina (chlapce nejprve zbije misionářův syn, aaby rodiče zahladili stopy po bití, rozhodnou se ho očkovat smrtelným virem). Matka je téměř do konce pasivní, uvědomění si zvrhlosti počínání misionářů zní však učiní aktivní osobu iKorejku aona vezme do rukou zbraň, aby se svrahy dítěte anepřítelem celé Koreje vypořádala. Paradoxně není její vzpoura poskvrněna krví, což je vsouladu skladnými postavami staré literatury, které se zlu nevzpírají anemstí se. Han Sŏrjova matka naplňuje ideál starý inový, spojuje vsobě základní funkce obou aprezentuje žádoucí vlastnosti, knimž patří kromě tradicí kodifikovaných také její dětská naivita, považovaná coby atribut lidu za výrazný klad nové společnosti. Najdeme ji téměř uvšech podstatných děl vpoválečné KLDR atakto vylíčený lid se stal nepominutelnou součástí propagandy.15 Vsouladu sklasickou představou olidu jako dětech jsou Kim Ilsŏng aKorejská strana práce stylizováni do rodičovských rolí; zodpovědnost na sebe vzali kvůli prostému lidu (nevědomému, dětsky naivnímu, čistému, zároveň však lidu, který dobře rozpozná dobré ašpatné), který je zapotřebí „pást“, okterý je třeba pečovat akterý je nutné poučovat. Mnoho rysů Han Sŏrjovy 13 Jedinou výjimkou (ovšem jen naznačenou aepizodickou) je Rosa vnovele Čo Mjŏnghǔiho (1894–1938) Naktonggang (Řeka Naktonggang; 1928), jež jako vzdělaná aemancipovaná žena tvoří funkční pár shrdinou-bojovníkem za svobodu Koreje iubohých rolníků avzávěru symbolicky přebírá jeho role. Ale iona se nechává vést mužem aje pouze jeho odrazem. 14 Ve dvou vlnách čistek (1953 a1956) byla také většina znich popravena. 15 Myers 2013, s.72–92. OPEN ACCESS 90 SVĚT LITERATURY 65 manželky amatky zVlků je zachyceno vprózách vseverní Koreji od založení republiky přes občanskou válku až po tehdejší současnost orientovanou směrem do budoucnosti. Podobná je hlavní hrdinka pozdější revoluční opery16 Kkot pchanǔn čchŏnjŏ (Květinářka; zfilmováno 1972), jejíž libreto se přisuzuje Kim Ilsŏngovi, ale ilegendární Kim Čŏngsuk (1917–1949), Kim Ilsŏngova manželka, jak ji vidíme vnejrůznějších partyzánských legendách zposvátného pohoří Päktusan. Stejně můžeme tyto rysy postav ve větší či menší míře vysledovat vpovídkách, které jsme vybrali pro případové studie. Vnich se ovšem ženy vzhledem knovým podmínkám pokoušejí nejen onové naplnění tradičních rolí, ale také bojují (doslova) za svou emancipaci. SEVERNÍ KOREA NA VÝVOZ Vprvní polovině padesátých let 20.století se vsouvislosti sobčanskou válkou, severokorejskou orientací na východní blok, ale iscelosvětovým zájmem oKoreu objevilo relativně velké množství nejrůznějších publikací reagujících na tamní témata vrůzném stupni fikčnosti. Potenciální poptávku doplňovala KLDR samotná prostřednictvím ministerstva kultury apropagandy, některé publikace byly vydány vKoreji přímo vruštině aznich se potom vybrané celky nebo části překládaly do dalších jazyků, mimo jiné do češtiny. Nedá se mluvit ojednolitém monotematickém proudu, každá publikace měla poskytnout světu kousek mozaiky ztzv.nové Koreje, jež byla dočasně vcentru pozornosti velké části levicového světa. Ovýběru původně korejských titulů ajejich úvodů, respektive doslovů dodaných kpřekladům neexistuje dostatek věrohodných svědectví, lze se tudíž domnívat, že se nejednalo okoncepční ediční politiku, spíše onáhodné počiny, čemuž nasvědčuje irůzná skladba uvedeného vjednotlivých publikacích.17 Hrdinové bojující Koreje18 aPoběda (Vítězství)19 jsou sborníky povídek, na které jsme se zaměřili primárně sohledem na postavu „nové ženy“ vseverokorejské literatuře.20 Vtextech je totiž ukazována ve vývoji od neukotvené, trpící anevědomé až knejuvědomělejší vdaném prostředí, tedy kroli místní nebo všeobecně platné autority. Celý 16 Revoluční opera je původní severokorejský žánr populární všedesátých asedmdesátých letech: jedná se ohudebně-dramatické představení, údajně na náměty Kim Ilsŏnga, většinou zdoby japonské anexe. Tato vysoce výpravná díla byla později zfilmována, aby je mohl vidět vyšší počet obyvatel, abývají idnes vysílána vtelevizi. 17 Na počátku se na nich velkou měrou podílel Alois Pultr (1906–1992), zakladatel pražské koreanistiky, který dostával zKLDR materiály pro překlady zkorejštiny od Han Hǔngsua (1909–?), jenž působil za války vPraze. Tituly většinou vybíralo nakladatelství Naše vojsko, ale iMír, Osvěta, Orbis, SNDK, Svoboda, Tatran či nakladatelství spojená svydavatelstvím novin jako Rudé právo, Mladá fronta nebo Rovnost. 18 Hrdinové bojující Koreje 1952. 19 Poběda 1955. 20 Ke dvěma jmenovaným sbírkám připojujeme kontext řady dalších poválečných severokorejských děl, která jsou včeských knihovnách kdispozici. Nelze podrobně reagovat na všechna také proto, že ne všude jsou ženské postavy rozpracovány sambicemi poukázat na žádoucí funkce „nové ženy“, která se zdá být podobná svým lidově-demokratickým sestrám. OPEN ACCESS MIRIAM LöwENSTEINOVá — MATĚJ VALOšEK 91 proces je představen vsérii situací, znichž žena nakonec vyjde jako hotová auznávaná, ať už okolím (pracoviště, rodina), nebo vyššími celky, jakými jsou strana avlast. Její role se neomezují na tradičně preferovanou trojici dcera, manželka amatka— je schopna je vykonávat21 asouběžně zastat povolání či poslání, které nemusí být nutně ženské nebo ženám příslušející. Příběhy jsou obohaceny ovnější dimenzi22 ažena ve svých rolích vychází zobvyklého rodinného prostoru. Výsledně bývá mnohdy nadřazena mužskému okolí do té míry, že ji lze považovat za samostatnou kategorii bez ohledu na genderovou dichotomii. Tento typ je vzhledem ke své účelovosti krátkodobý, oto však zajímavější. Ženská postava vstupuje nejen do klasických vztahů, které představuje domov (ať ve funkci dcery, nebo manželky), ale ido pracovních vširokém smyslu výkonu povolání. Zároveň se ozřejmuje její vztah ke straně ake konkrétním úkolům dějinného významu. Ztěchto vztahů, reprezentovaných téměř vždy oddělenými prostory, vyvstávají větší či menší překážky, úkoly azkoušky, vnichž se její počáteční klady (původ asociální status) dotvoří do ideálu. Jak už bylo naznačeno, postava během svého vývoje obsazuje prostory, donedávna vyhrazené mužům (práce vprůmyslu, politické avedoucí funkce, bojiště), čímž rozšiřuje své možnosti. Neznamená to však, že by muži své výsostné prostory vyklidili, jen jsou nakonec ochotni nebo nuceni je sdílet.23 Vítězství (Sǔngni; 1955, rusky Poběda; 1955) bylo vydáno jako sborník tří mladých autorů, podle krátké upoutávky údajně „vyrostlých vdobě národně-osvobozenecké války“24, abylo věnováno výstavbě země zničené občanskou válkou. Dvě ze tří próz jsou zaměřeny na ženské postavy: Pjŏn Hǔigǔnova25 „Cesta kvelkému štěstí“ (Pitnanǔn čŏnmang) aJu Hangnimova26 „Odborová předačka“ (Čingmäng pandžang). Představují ženy na pracovišti, novou manželku afunkcionářku. NOVá MANŽELKA Povídka „Cesta kvelkému štěstí“ představuje ženu ještě ne zcela ukotvenou ve svých funkcích: je vdaná, nicméně bezdětná, se silnou vazbou na muže, který stále pobývá kdesi na frontě. Pracuje jako svářečka vmužském kolektivu aje jím (spolu sněkolika dalšími ženami) považovaná za neschopnou vykonávat takto důležitou profesi. Nedůvěra je ovšem pro hrdinku výzvou ajejí ambicí se stane přijetí mezi svářeče. Těžší než naučit se profesi je skloubit práci srolí manželky. Manžel má totiž představu, že rozhodovat za oba má on. „Takže pro tebe je práce vtovárně důležitější než já?“27 zeptá se ve chvíli uražené ješitnosti. Oba si však uvědomí, že nepatří jen sobě, ale vyššímu celku, aže tvoří jen tu nejmenší jednotku nezbytně funkčního soukolí. 21 Popis ženy se do té doby soustředil pouze na jednu roli, buď je vzorovou dcerou, nebo manželkou, nebo matkou. 22 „Vnější“ myšleno vopozici kúlohám, které ženu omezovaly na stálé místo adům. 23 Povídky neřadíme podle roku vydání, ale podle míry ženské proměny ve vzestupné řadě. 24 Poběda 1955, s.2. 25 Pjŏn Hǔigǔn byl známý autor poválečné Severní Koreje, objevuje se ještě vnásledujícím desetiletí. Přesnější životopisná data však nejsou dostupná vobvyklém rozsahu. 26 Vpřípadě Ju Hangnima nejsou přesnější životopisné údaje kdispozici. 27 Poběda 1955, s.28. OPEN ACCESS 92 SVĚT LITERATURY 65 FUNKCIONáŘKA Žena zpovídky „Odborová předačka“ vstupuje do děje jako komplexní avysoce uvědomělá, potřebuje jen ve svém statusu potvrdit, což jí má přinést role odborového předáka velmi nefunkčního cechu. Jakožto ženu ji lze podceňovat, navíc je to vdova, vychovávající tři dcery aživící slepou matku. Úkol souvisí sjejím členstvím ve straně, což indikuje vyšší výchozí status než vpředchozí povídce. Pracovní kolektiv plní plán jen na třicet procent avůbec nechápe, že je to reakční postoj. Náprava by nebyla těžká nebýt toho, že je hrdinka žena anadřízená, proto je její příchod vnímán nepřátelsky. Žena si je jistá, že jedná správně, na jejím přesvědčení asebevědomí se žádné příkoří nepodepíše. Závěrečná scéna se člení do dvou prostorů na soukromější (mezi ženami vnovém domě, který si postavily svépomocí) akolektivnější, pracovní (do provozu je uvedena první pec, symbol funkčního kolektivu abudoucí prosperity země). Všechny zúčastněné jednotky jsou zasazeny na své místo anastavené správným směrem. Sbírka Hrdinové bojující Koreje vyšla vroce 1952 ještě vdobě probíhajícího korejského konfliktu. Jádro knihy tvoří patnáct anonymních povídek srozsahem do pěti stran. Na ženskou vzorovou hrdinku se soustřeďují dvě: „Hrdinka Korejské lidově demokratické republiky, partyzánka Ťo Ok-chi (Čo Okhǔi)“ a„Hrdinka Korejské lidově demokratické republiky, ošetřovatelka Li Sun-im (ISunim)“.28 Stěžejní sekvence jejich příběhů jsou zasazeny do občanské války, oproti předchozím povídkám ze souboru Poběda jsou tudíž podstatně patetičtější. OšETŘOVATELKA ISunim pochází zchudé rolnické rodiny, jedné zmnoha, které odešly hledat štěstí do Mandžuska.29 Jádro jejího hrdinského příběhu však spočívá ve scéně nebývalé odvahy aoběti tváří vtvář mechanizovanému aodlidštěnému nebezpečí na pozadí korejské války. Letadla Američanů bombardují nemocnici anemůže být pochyb otom, že zcela záměrně; nemocniční areál je totiž označen vlajkou Červeného kříže. Sunim ani na okamžik nezaváhá. Se slovy: „Jsem členkou Korejské strany práce amusím být odvážná avytrvalá,“30 se vrhne do ohně. Zkouška hrdinství vrcholí vokamžiku, kdy si šátek, chránící ji před kouřem, uváže kolem prsou tam, kde uchovává svou stranickou legitimaci. Příslušnost ke straně je zde tedy povýšena nad zachování vlastního života. Apokud ji vojáci předtím nazývali „matkou raněných“, nyní je její status potvrzen skonečnou platností. 28 Obě hrdinky budeme uvádět podle dnešních transkripčních pravidel, verze Li Sun-im aŤo Ok-chi jsou výsledkem dobového ruského přepisu aneodpovídají korejské výslovnosti. 29 Vystěhovalectví do Mandžuska probíhalo od šedesátých let 19.století, většinou se jednalo jen oodchod „za řeku“, tedy do oblasti Kando (čínsky Jiandao). Jedná se očastý literární motiv. 30 Hrdinové bojující Koreje 1952, s.59. OPEN ACCESS MIRIAM LöwENSTEINOVá — MATĚJ VALOšEK 93 PARTYzáNKA Čo Okhǔi je stejně jako Sunim vázána kpůdě. Pro Okhǔi se půda stává dočasně symbolem svobody anezávislosti; její otec-sedlák musel totiž strpět četná příkoří místních statkářů. Zdcery se Čo Okhǔi stává manželkou amatkou vdělnické rodině, kde ji čeká pokračování zkoušek. Se Sověty do korejského prostoru vroce 1945 přichází svoboda, vlastnictví půdy pro ty, kdo na ní pracují, arovnost. Pocit vděku azávazku působí jako bezprostřední katalyzátor dalšího dění, služba vlasti Okhǔi splývá se službou straně aarmádě. Proto hrdinka spočátkem války vstoupí do partyzánského oddílu. Vklíčové situaci se vrhá jako první na nepřítele se slovy: „Soudruzi, budeme snepřítelem bojovat do posledního granátu! Za vlast, za národ— vpřed!!“31 Jihokorejští32 vojáci Okhǔi vyslýchají anakonec ji pro výstrahu ostatním veřejně popraví. Ještě než však stiskne popravčí četa spoušť, hrdinka vykřikne: „Umírám, ale jsem šťastna, že můj život přišel okupantům tak draho… Těm psům se nikdy nepodaří vypořádat se stisíci členy Strany práce aDemokratického svazu žen… Ať žije Kim Ir-sen. Ať žije Korejská lidově demokratická republika! Ať žije Korejská strana práce…“33 HRDINSKÉ BIOGRAFIE NOVÉ DOBY: MATEŘSTVÍ, UVĚDOMĚLOST, STRANICKOST, ČLENSTVÍ Vybrané povídky používají osvědčenou biografickou strukturu, ikdyž se ne ve všech případech jedná oplný, vyvážený životopis sledující postavu od narození po smrt. Většinou zpětně nebo vkrátkých ohlédnutích podávají informace odané mladé ženě, vstupující do děje spodstatnou formativní minulostí ve stadiu, kdy je ještě možné zdůraznit její nehotovost anedokonalost. Minulost se projevuje sekvencemi, náležejícími portrétu ženy zlidu, tj.ženy-oběti (chudoba vrodném domě, nevzdělanost, ztráta blízkých, smýkání osudem ihistorickými okolnostmi), které jsou předpokladem pro jakýkoliv vzestupný vývoj. Vstup do hlavní části děje se neodehrává vjejích šestnácti letech, tedy věku vklasických novelách vhodném pro sňatek, ale ozhruba desetiletí později, proto ve výběru chybějí naivní panenské dívky. Ženy jsou poznamenány sumou zkušeností, které jim dodávají potřebnou výbavu pro další vývoj ijejich budoucí činy. Potud by ovšem šlo oprostou linii kopírující povídky dvacátých atřicátých let, ať naturalistických, či levicových autorů. Symptomatické bývá nejprve rodinné zázemí: chudá, perzekvovaná, nevzdělaná rodina čelící vnějším těžkostem (Japonci, bohatí, občanská válka), následuje manželství smužem podle vlastního výběru. Důraz je ovšem kladen na současný stav, který postavě buď přinášejí objektivní situace, vnichž se projeví autvrzuje její charakter avýjimečnost sohledem na omezené okolí, nebo se vyskytne přímo mezní situace, na niž reaguje obětí aza niž je odměněna. Zkoušky vedou kpostupnému vzestupu, během něhož se žena dostane do stadia, kdy její kvality výrazně čnějí nad okolí akdy se zní stává model, ne-li přímo 31 Hrdinové bojující Koreje 1952, s.69. 32 Jihokorejec je zde nepřítel, nikoliv bratr pod americkým („lisynmanovským“) jhem: vnásledných obdobích je nepřítelem výhradně Američan, respektive „americký imperialista“. 33 Hrdinové bojující Koreje 1952, s.70. OPEN ACCESS 94 SVĚT LITERATURY 65 božstvo nového typu. Vzestupná linie nemusí vést ke statusu „bohyně“, nicméně je dostatečná pro to, aby stvořila parametry žádoucího ženského chování. Výstavba těchto nových biografií je prostá, explicitní inávodná pro každou složku obyvatelstva asplňuje klasický účel životopisu jako obrazu (vzoru) chování vzákladních situacích. Ženy by se ovšem vzorem nestaly, kdyby neexistovaly (nebo nebyly uměle vytvořeny) obtížné nebo extrémní situace, přinášející nejen dosud neznámé podmínky, ale iuvědomění si neexistence precedentní modelové reakce na většinu znich. Vtomto smyslu jsou ženy vpovídkách potenciálními prvovzory, knimž je nutné— jak už bylo řečeno— zdůvodů obecné srozumitelnosti dospět řadou kroků. Většina vychází zdříve zavedených, ale inově přejatých literárních stereotypů. Na výši konečného statusu hrdinky, tedy ijejí možné modelovosti má významný vliv vztah kvlasti (přirozený, ale výrazně přeznačený), občanská uvědomělost (ať pracovní, či ve vztahu knepříteli) astranická příslušnost, respektive legitimace (pro ženu zcela nový prvek, neboť předválečná doba ženy nespojovala spolitikou ani reálně, natož literárně). Až pak lze vybudovat nové či nově strukturované příběhy adát prioritu novým typům, které se nakonec ustálily až všedesátých letech 20.století, apředesíláme, že spíše ideologicky než literárně. MATEŘSTVÍ JAKO PŘEDPOKLAD Než se budeme věnovat výrazným dobovým motivům, vraťme se ktématu mateřství, jehož obsah se vpovídkách naplňuje vpodstatně širším kontextu, než je láska kjednomu konkrétnímu, nejlépe vlastnímu34 dítěti, které je třeba ochránit, nakrmit, uzdravit či pohřbít. Klasické mateřství je představeno značně disproporčně. Vpříběhu svářečky je dočasně potlačené okolnostmi aodsouzené jako přežitek, pokud by se mělo stát jedinou náplní ženina života. Vzhledem ksoustředění na plnohodnotný vstup do pracovního procesu je hrdinka neřeší aje zmíněno pouze jedinkrát, vsouvislosti se ženou, které se nechce pracovat. Mateřství tradičního typu je přítomno pouze vpříběhu funkcionářky, přestože itady se jedná omateřství vkontextu revoluce aválky. Mateřství vzniká svazkem smužem-revolucionářem aje podtrženo tragédií jeho smrti. Žena následně adoptuje dva válečné sirotky, čímž prokazuje svůj mimořádný potenciál, nikoliv výjimečnou mateřskost. Příběh lze ovšem chápat dvojím způsobem: jako rozšířené mateřství hlavní postavy, přecházející zvlastní, ootce ochuzené aoadoptované děti zvětšené35 rodiny na rodiny všech zúčastněných neuvědomělých žen, jehož vrcholem je vytvoření společného domova, ale ijako rozšířenou funkci odborářky. Matkou je ibudoucí partyzánka: ta se dokonce snaží najít štěstí vtradiční struktuře manželství, po smrti muže (opět vdova) přenáší svou péči na syna. Naplnění vmateřství nenachází atěžiště příběhu se přesouvá mimo tradiční sociální struktury, vnichž se realizuje ne jako matka. Pro hrdinské mateřství, do té doby vliteratuře neznámé, je modelový příběh ošetřovatelky. Příznačné je zdůraznění povinností žen-ošetřovatelek být matkou těm, 34 Láska kcizímu dítěti nebývá vKoreji běžná, adopce je dodnes poměrně zřídkavá avtomto kontextu je třeba iadopcím vpovídkách rozumět jako činu vrcholné, nesobecké lidskosti. 35 Poměrně běžná situace vkorejských prózách, zejména lidových: pokud je žena primárně matkou, pak jde ovdovu, většinou se synem. OPEN ACCESS