Obraz Karla Klostermanna v české (literární) historiografii

Obraz Karla Klostermanna včeské (literární) historiografii Michal hořejší Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [email protected] RÉSUMÉ Reflection of Karel Klostermann in Czech (literary) historiography The article deals with the problem of representation of an author Karel Klostermann (1848–1923) and his novels in Czech literary-historical handbooks, editorial prefaces, and encyclopedias. The article exposes the way in which Czech literary historiography works with the myth of Karel Klostermann as adocumentarist of the ‘old Bohemian Forest’ (Šumava in Czech). An analysis of the above three distinct text types reveals that Klostermannʼs central topic— an unprecedented windstorm that had terminated the ‘original Bohemian Forest’— is mostly seen not as amotive but as the fact (as well as in the recent discourse on Bohemian Forest National Park). However, the concepts of ‘monumental and naturally stable forest’ or ‘sudden epochal break’ were paradoxically known only from the novels of Karel Klostermann, who worked with them inconsistently. The article shows that Czech literary historiography does not deal with Klostermann’s fiction critically but rather replicates common stereotypes and dominant narrative about the past of the Bohemian Forest. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Šumava; Karel Klostermann; literární historiografie; narativ; stereotyp; diskurz / Bohemian Forest; Karel Klostermann; literary historiography; narrative; stereotype; discourse. Během svého výzkumu zaměřeného na kritickou analýzu mediálního diskurzu oNárodním parku Šumava soustavně narážím na motiv „staré“, „minulé“ nebo „původní“ Šumavy. Srov.např.: „Kdo zná historické pohlednice ze staré Šumavy,1 tak vidí pasoucí se krávy na úpatí Luzného“ (Schubert 2004) nebo: „Takový les byl ipůvodní Šumavou před její kolonizací, zejména zdruhé poloviny 18. století. Uvědomme si, co to dnes vlastně vNPŠ chráníme“ (Eybert 2007). Jedná se omotiv, který odpovídá sdílenému stereotypu2 přirozené kvality tradičního aneměnného (srov.Halbwachs 2009, s.185 an.) atvoří též základnu pro univerzální topos (Wodaková— Reisigl 2009, s.110) či komunikační strategii spočívající vhodnocení dějů dneška 1 Podtržením zvýraznil M. H., tak idále. 2 Pojem stereotyp zde užívám neutrálně, ve významu „opakující se tvrzení či schéma“. OPEN ACCESS MIchAL hOřEJšÍ 61 prizmatem dějů historických.3 Sama představa „minulé Šumavy“ je však problematická— nejen proto, že Šumava je prostorem vymezovaným velmi nejednoznačně, což umožňuje například úspěšně tvrdit, že její území bylo historicky hustě osídleno, stejně jako to, že se jedná ooblast odnepaměti přírodní (srov.Hořejší 2016a), ale také proto, že koncept minulosti jakožto kvalitativně homogenního kontinua, které předcházelo našemu „teď“, není zpodstaty ničím samozřejmým. Je přitom příznačné, že vpřípadě Šumavy se tato strategie téměř vůbec neopírá oprameny, nýbrž jen osdílené povědomí: Srov.např.: „Národní park Šumava je typickou chráněnou oblastí ve střední Evropě, kde se již nezachovaly původní lesy jako vUSA nebo Kanadě— pouze asi třináct procent jeho území ovlivnila lidská činnost jen velmi málo. Zdejší převážně smrkové monokultury vznikly péčí lesníků vminulých staletích. Po velkých větrných kalamitách kolem roku 1870 bylo území parku zalesněno výhradně smrkem, který se hospodářsky využíval“ (Rippelová— Jirsa 2007). Příčinou tohoto jevu je kromě samotné povahy žánru (srov.Fairclough 2003, s.65 an.) adiskurzu zejména skutečný nedostatek relevantních apřitom známých textů, oněž by se dala tvrzení ohistorickém vývoji (přírodního prostředí) regionu přesvědčivě opřít. Jediným pramenem, na nějž mediální texty oNárodním parku Šumava odkazují, tak zůstává dílo spisovatele Karla Klostermanna, které přináší ucelený obraz vývoje „Šumavy“ od sklonku šedesátých let 19. století až do počátku století dvacátého. Děje se tak nejen navzdory tomu, že Klostermann ve svých románech apovídkách zobrazuje pouze nerozsáhlou příhraniční oblast západní Šumavy, autorovy texty také vykazují na úrovni popisu prostředí výrazné nesrovnalosti podřízené logice jeho fikčního světa. Klostermannovu beletrii proto za spolehlivý pramen považovat nelze (viz Hořejší 2015a, 2015b, 2015c, 2016b). Ve svých úvahách opůvodu apříčinách Klostermannovy silné pozice vdiskurzu oŠumavě jsem dospěl knásledující otázce: Může se na povaze této pozice, která se prokazatelně opírá ofalešnou interpretaci uměleckých textů, podílet (česká) literární historiografie? Abych na svou otázku uspokojivě odpověděl, rozhodl jsem se popsat, jakým způsobem se vztahem Klostermannovy beletrie kjejí předloze nakládají ty výstupy literárněvědného rámce, jež potenciálně zasahují široké čtenářské spektrum. Pro tento popis jsem vybral následující okruhy: a) všeobecné literárněhistorické příručky, b) předmluvy adoslovy ke Klostermannovým šumavským textům. Jako referenční materiál pak c) všeobecné encyklopedie. Záměrně jsem nepracoval se studiemi publikovanými vodborných časopisech, považuji totiž jejich žánr vmnohých ohledech za nezávislý na dominantním diskurzu, který ze své povahy nemohou formovat ani odrážet.4 Soupis analyzovaných textů je uveden vTabulce 1. 3 Kargumentaci minulostí vdiskurzu oNárodním parku Šumava viz též Hořejší 2015d, s.60. 4 Předpokládám, že vztah obou textových okruhů (veřejného aliterárněvědného-popularizačního) je přirozeně reciproční, atedy že literárněhistorické příručky čtenáře nejen formují, ale také do jisté míry naplňují jeho očekávání. OPEN ACCESS 62 SLOVO A SMYSL 27 Titul autor rok vydání Literárněvědné příručky Přehledné dějiny české literatury Arne Novák— J. V. Novák 1913 Slovník soudobých českých spisovatelů Jaroslav Kunc 1945 Dějiny české literatury kolektiv 1961 Český román sklonku 19. století Jaroslava Janáčková 1967 Čeští spisovatelé 19. století kolektiv 1971 Čeští spisovatelé deseti století Radko Šťastný 1974 Průvodce po dějinách české literatury kolektiv 1978 Čeští spisovatelé 19. apočátku 20. století kolektiv 1982 Literární toulky po Čechách Vladimír Kovářík 1984 Přehledné dějiny literatury kolektiv 1992 Lexikon české literatury kolektiv 1993 Česká literatura 19. století. Od Máchy kBřezinovi Jaroslava Janáčková 1994 Panorama české literatury kolektiv 1994 Slovník českých spisovatelů kolektiv 2000 Dějiny české literatury Hana Voisine-Jechová 2001 Česká literatura od počátku kdnešku kolektiv 2004 Příruční slovník české literatury Otakar Chaloupka 2005 Předmluvy / doslovy5 Črty ze Šumavy Marie Stunová 1923 Klostermann mládeži F. J. Čečetka 1923 Ze Šumavy aPošumaví Max Regal 1936 Vánice ajiné povídky Vítězslav Tichý 1955 Ze světa lesních samot Vítězslav Tichý 1955 Vráji šumavském Vítězslav Tichý 1956 Vráji šumavském Vítězslav Tichý 1958 Ze světa lesních samot Miroslav Šváb 1969 Vráji šumavském Karel Krejčí 1972 Robinson na Otavě ajiné příběhy ze Šumavy Vladimír Kovářík 1973 Ze světa lesních samot Marie Řepková 1975 Vráji šumavském Vítězslav Rzounek 1977 Ze světa lesních samot Václav Vaněk 1999 Ze světa lesních samot Václav Sklenář 2003 Vráji šumavském Václav Sklenář 2004 Encyklopedie Ottův slovník naučný kolektiv 1899 Masarykův slovník naučný kolektiv 1927 Ottův slovník naučný nové doby kolektiv 1934 Příruční slovník naučný kolektiv 1963 Malý encyklopedický slovník kolektiv 1972 Ilustrovaný encyklopedický slovník kolektiv 1980 Malá československá encyklopedie kolektiv 1985 OPEN ACCESS MIchAL hOřEJšÍ 63 Titul autor rok vydání Velký slovník naučný kolektiv 1999 Všeobecná encyklopedie kolektiv 1999 Universum— všeobecná encyklopedie kolektiv 2000 Wikipedia uživatelé 20166 tabulka 1,analyzovaný materiál56 Ve zkoumaném materiálu jsem sledoval zejména a) postoj autora ke vztahu světa Klostermannových próz krealitě Šumavy konce 19. století ab) řazení Klostermanna kliterárnímu směru. 1. OBRAZ KARLA KLOSTERMANNA AJEHO DÍLA VLITERÁRNĚHISTORICKÝCH PŘÍRUČKÁCH Prvním okruhem textů, které mohou vytvářet nebo odrážet sdílenou představu opozici Karla Klostermanna ajeho díla ve vztahu kzobrazované skutečnosti, jsou obecné literárněhistorické příručky, které již svým uspořádáním, stylem apojetím počítají sběžným neerudovaným čtenářem. Arne Novák aJan Václav Novák, kteří vPřehledných dějinách české literatury (1913, s.511–512) zmiňují Klostermanna vkapitole Realistické povídkářství ze života venkovského lidu, hodnotí autorovo dílo jako „dekorativní“ a„nepostihující rázu lidového“ (tamtéž, s.512). Klostermanna podle nich ktomuto „nahrazování scházející etnické rázovitosti konvenční romaneskní zajímavostí“ vedla „ztráta na původnosti“ (tamtéž, s.498), kterou vdobě spisovatelovy tvorby vykazovala již velká část Pošumaví.7 Klostermann tedy vperspektivě Přehledných dějin žádným skutečným realistou není, neboť mu chybí autentická předloha apřetrvává uněj zastaralá technika drobnokresby. Příručka však také zmiňuje, že Klostermannova „líčení života sklářů, dřevařů…“ stojí na pozadí „jmenovitě osudného roku 1870, lýkožroutové to katastrofy“ (tamtéž, s.512). Pro Arne Nováka aJ. V. Nováka je tedy zjevně klíčovým kritériem „realistické povídky“ původnost ajedinečnost jejího dějiště, stejně jako uměřenost zobrazovací metody. Navzdory tomu, že příručka Klostermanna vroli etnologa (národopisce) hodnotí jako neuspokojivého (nerealistického), specifické líčení přírodních dějů, na něž ve většině Klostermannových šumavských děl narážím, přijímají autoři jako objektivní. Zacházejí zároveň skategorií původnosti askonceptem živelní katastrofy. Poválečný Slovník soudobých českých spisovatelů (1945, s.371–375) považuje Klostermannovo dílo za „zosobnění celého kraje, památník lidu apřírody ihistorického akulturního průvodce“. Spisovatel se „díval na lidi aviděl je takové, jací jsou“ a„vzeleném šeru tajuplných koutů Šumavy viděl jak postavičky zbájí apohádek, tak zápas 5 Dále včlánku předmluvy idoslovy souhrnně označuji pouze jako „předmluvy“. 6 Viz <cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Klostermann> [3. 1. 2017; poslední editace stránky 6. 11. 2016]. 7 Zde pravděpodobně ve významu „Šumava“. OPEN ACCESS 64 SLOVO A SMYSL 27 skutečných lidí shmotnou ačasto surovou přírodou oskývu denního chleba vstaletých lesích“ (tamtéž, s.371). Vcharakteristice románu Ze světa lesních samot pak slovník uvádí, že „zde poprvé vylíčil autor onu proslulou živelní katastrofu, osmihodinovou vichřici vříjnu 1870, která zničila do základů trojí polesí ajíž vzápětí šla záplava zhoubného kůrovce“; „nedlouhé pětiletí po působení ‚broučků‘ vpralese zkořenů vyvrátilo starý život skromných lidí“ (tamtéž, s.372). Slovník soudobých českých spisovatelů ve shodě se starší příručkou A. aJ. V. Novákových zachází skoncepty živelní katastrofy, krásné přírody (staletých lesů) adějinného zlomu. Dějiny české literatury (1961) charakterizují Klostermanna jako „autora knih ošumavské přírodě aoživotě drobných obyvatel tamějších zapadlých vesnic“ ajeho román Vráji šumavském jako „líčení důsledků velké přírodní katastrofy pro život horských obyvatel“ (s.419). Klostermann je zde hodnocen jako autor stendencí „uměle zaplétat děj“ ase sklonem k„nevěrohodné motivaci“. Vichřice je vdějinách podávána jako literární motiv, nikoli jako událost proběhnuvší mimo fikční svět, alze proto tvrdit, že Klostermanna za autora dokumentu explicitně nepovažují. Samu vichřici způsobující rozsáhlé polomy však příručka hodnotí jako katastrofu. Podobně jako Dějiny české literatury se ke vztahu autora kreálné předloze nevyjadřuje také příručka Čeští spisovatelé deseti století zpoloviny sedmdesátých let, která jen zdůrazňuje „konvenčně pojaté milostné historie“ (1974, s.108), kolem nichž Klostermann soustřeďuje svá „líčení života sklářů, dřevařů apytláků“ (tamtéž). Hrabákův Průvodce po dějinách české literatury zroku 1978 se svým tvrzením od předchozích příruček odlišuje. Uvádí totiž, že spisovatel líčí šumavskou přírodu „takřka ještě nedotčenou civilizací“ (s.324). Průvodce zřetelně naplňuje koncept, který je vostatních příručkách přítomen jen nenápadně— pojímání Šumavy jakožto kvalitativně ivývojově homogenního území. Hrabák však, atím se od většiny ostatních žánrově spřízněných textů odklání, zachází s„Klostermannovou Šumavou“ jako súzemím, které nebylo zasaženo „přírodní katastrofou“ akteré zároveň neprošlo žádným dějinným zlomem. Jinak se ke Klostermannově próze staví příručka Čeští spisovatelé 19. apočátku 20. století zroku 1982, která Klostermanna líčí jako spisovatele, vjehož románu Ze světa lesních samot je „vrcholným projevem moci přírodních sil“ „zhoubná vichřice (která r. 1870 skutečně zničila rozsáhlé plochy šumavského polesí)“ (s.134), po níž „zničil v70. letech obrovské lesní rozlohy kůrovec“ (tamtéž, s.135). Příručka nepovažuje Klostermannovo dílo za přímo dokumentární, zdůrazňuje jen reálný základ jeho klíčových motivů— velké vichřice akůrovcové gradace, jež hodnotí jako živelní katastrofu. Přehledné dějiny české literatury zroku 1992 ve svém velice krátkém odstavci hodnotí Karla Klostermanna jako spisovatele, jenž „zachytil život šumavských dřevorubců, sklářů, vorařů apytláků“ (s.210). Nezaměřují se sice vůbec na relevanci Klostermannových přírodních popisů, ty, jež se věnují místnímu „životu“, však považují za projev „zachycení“, atedy akt výsostně dokumentační. Reprezentativní Lexikon české literatury (1985–2008) uvádí, že Klostermann „na základě vlastních prožitků […] zachytil nejen vnější podobu kraje, ale též velký úsek jeho historie aproces jeho vývoje od 60. let 19. století“ (1993, s.729). Téměř shodně spříručkou Čeští spisovatelé 19. apočátku 20. století zroku 1982 formuluje lexikon „krutou vichřici, která 1870 zničila obrovské plochy šumavského polesí“ jako „vrcholný projev drtivé moci přírodních sil“ (tamtéž). Podobně uvádí ito, že „po vichřici zniOPEN ACCESS MIchAL hOřEJšÍ 65 čil v70. letech další lesní rozlohy kůrovec“ (tamtéž). Marie Řepková, autorka hesla vlexikonu, pravděpodobně celé pasáže ze starší publikace převzala apouze mírně upravila. Stať zknihy Čeští spisovatelé 19. apočátku 20. století (1982) je pak jen adaptací textu zpříručky Čeští spisovatelé 19. století zroku 1971. „Vnější podobu kraje“, tedy nejspíš přírodu, stejně jako „proces jeho vývoje“ podle Řepkové autor „zachytil“. Klostermann je vlexikonu nazírán jako autor dokumentu, přírodní děje, které popisuje, jsou zde hodnoceny jako živelní katastrofa. Opatrně se ke vztahu Klostermannova díla kjeho předobrazu staví Jaroslava Janáčková ve své České literatuře 19. století zroku 1994. Janáčková považuje Klostermanna za „znalce Šumavy“ (s.116), který „podřizoval umělecké funkce účelům zábavně výchovným“ (tamtéž). Upozorňuje zároveň na spisovatelovu strategii užívání vypravěče hovořícího vprvní osobě, který prohlašuje, že „postupuje podle skutečnosti“ (tamtéž, s.117; srov.zde kapitolu 2), jíž autor čtenáře přesvědčuje oautenticitě své výpovědi. Podle Janáčkové se však jedná právě jen ostrategii, která je plně podřízena způsobu výstavby fikčního světa. Eventuální víru vdokumentární platnost Klostermannovy beletrie lze proto podle Janáčkové považovat za projev nepatřičného podlehnutí umělecké hře. Panorama české literatury, které vyšlo vtémže roce, hovoří vsouvislosti sKlostermannovým dílem vedle „důvěrné znalosti“ také otom, že se spisovatel věnoval „světu šumavských lesů, jejich drsné krásy aživelních pohrom“ (s.157), čímž zcela vsouladu světšinou ostatních příruček zachází sautorovým motivem („pohromou“— živelní katastrofou) jako snezpochybnitelnou součástí historické skutečnosti. Novější Slovník českých spisovatelů zroku 2000 považuje Karla Klostermanna za „autora próz líčících osudy Šumavy ajejích obyvatel“ (s.334), jehož román Ze světa lesních samot „poprvé představil českému čtenáři život lesníků, dřevorubců apytláků vzápase sšumavskou přírodou“, jejíž „nelítostná síla je vyjádřena závěrečným apokalyptickým obrazem vichřice zroku 1870, jež navždy proměnila tvářnost šumavského světa itradiční způsob života jeho obyvatel“. Vztah Klostermannova díla kjeho předloze traktuje heslo vtomto slovníku podobně jako heslo vLexikonu české literatury. Karel Klostermann je tvůrcem díla, jímž zdokumentoval přírodní ispolečenské proměny celého regionu. Slovník pracuje skonceptem živelní katastrofy iskonceptem dějinného zlomu. Druhé vydání příručky Česká literatura od počátku kdnešku zroku 2004, jež řadí Karla Klostermanna do oddílu Novoromantikové kolem Ruchu, Lumíru, Květů (s.293), opakuje text J. Janáčkové publikovaný již vroce 1994 vknize Česká literatura 19. století (viz výše). Pro doplnění uvádím též zahraniční Dějiny české literatury Hany Voisine-Jechové, které byly vydány včeském překladu roku 2005, amohly tak vstoupit do místního kontextu. Dějiny vkrátké kapitole konstatují „sentimentální děje“ Klostermannových románů, vnichž autor „zdůrazňoval spíše barvitý apřiléhavý popis krajiny než psychologickou analýzu postav nebo dějovou zápletku“ (s.325). Voisine-Jechová se vůbec nezmiňuje ovichřici anijak se nezabývá vztahem popisu prostředí apředlohy. Na základě prostudovaných příruček nelze sice tvrdit, že česká literární historie konceptualizuje Karla Klostermanna jako spisovatele, jehož próza je postavena na věrném otisku zobrazovaných prostorů, postav či dějů bezvýjimečně, takováto konceptualizace je vnich však zcela běžná. Projevuje se především přijímáním/budováním obrazu zničující vichřice (Přehledné dějiny české literatury 1913, s.512, Dějiny české literatury 1961, s.419, Řepková 1993, s.729 ad.) včetně konceptu živelní katastrofy (Panorama OPEN ACCESS 66 SLOVO A SMYSL 27 české literatury 1994, s.157, Řepková 1993, s.729 ad.), přirozené věkovitosti šumavských lesů— krásné Šumavy (Slovník soudobých českých spisovatelů 2000, s.371) avzácně také představy Šumavy jakožto homogenního území (zřetelně Hrabák 1978, s.324). 2. OBRAZ KARLA KLOSTERMANNA AJEHO DÍLA VPŘEDMLUVÁCH KEDICÍM Předmluvy ke Klostermannovým dílům jsou ve svém souhrnu skupinou textů, jež vykazují nestejnou kvalitu. Jsou mezi nimi stati literárních vědců, ale také úvahy nadšených laiků nebo jen editorů příslušné knihy. Navzdory tomu, že se jedná otexty sahající svým stylem od odbornosti až po publicistiku, jejich žánr považuji za jednotný, ato zejména proto, že ukomunikačních situací, do nichž tyto texty nejčastěji vstupují, předpokládám shodný charakter— míním interakci mezi zaujatým čtenářem apoučeným vykladačem kontextu díla. Předmluvy proto hodnotím jako texty, které vrámci diskurzu oKarlu Klostermannovi, podobně jako literárněhistorické příručky, plní normativní úlohu azároveň odrážejí stereotyp. Obecně lze tvrdit, že se předmluvy vztahem Klostermannova fikčního světa aobjektivní skutečnosti zabývají důsledněji, než je tomu uliterárněhistorických příruček. Autoři předmluv například hojně pracují skategorií pravdy askutečnosti, ale také přímo spojmem dokumentu či realismu. „Myšlenku přeložiti ji [knihu Böhmerwaldskizzen] do českého jazyka chovala jsem už několik let, považujíc ji za knihu vysoce zajímavou adůležitou proto, že je vlastně počátkem avýchodiskem všech jeho spisů oŠumavě. Klostermann mohl se právem pokládati nad jiné povolaným rozepisovati se oŠumavě ajejím lidu, poněvadž tam trávíval každoročně jako student část svých prázdnin, znal Šumavu ajejí krásy přírodní, ijejí lid ajeho život přítomný iminulý“, píše Marie Stunová vpředmluvě kprvnímu vydání Črt ze Šumavy (1923, s.8). Překladatelka zde pracuje skonceptem, který uchopuje Klostermanna jako spisovatele-svědka, atento koncept nevztahuje jen kprůvodcovským Črtám, ale kcelému Klostermannovu šumavskému dílu, tedy kprůvodci ibeletrii. Přesně vtomto duchu spisovatele hodnotí také například Vítězslav Tichý vpředmluvách kRáji šumavskému, vnichž například uvádí, že „[u]kázat českým čtenářům Šumavu, jaká skutečně byla, to zůstalo vyhrazeno teprve Klostermannovi“ (1956, s.10) nebo zcela explicitně, že „Klostermannovy prózy mají vedle hodnoty umělecké ivelkou cenu dokumentární“ (1958, s.293).8 8 Kromě mimoliterární potřeby asamotné povahy Klostermannova díla lze za jednu zdalších příčin tohoto mísení skutečného aliterárního světa považovat též vlastní spisovatelova prohlášení, jimiž se kpoměru své tvorby kjejí předloze vyjádřil akterá jsou vsamotných předmluvách místy citována, například známé: „Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, aco ve svých románech apovídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal avjakýsi celek upravil; je-li vtom realismus, tož jsem realistou“ (Klostermann 2012, s.28), nebo „nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, ajá jsem si ani jednu zpostav nevymyslil, snimiž moji čtenáři vmých skromných knihách se seznámili…“ (Klostermann 2007, s.128) amnohé další zmínky, jež OPEN ACCESS MIchAL hOřEJšÍ 67 Za sdílený aspekt téměř všech analyzovaných předmluv lze považovat přesvědčení oautenticitě Klostermannových popisů vichřice zroku 1870 azněho vyplývající konceptualizaci „Klostermannovy doby“ jakožto předělu mezi „původní“ a„dnešní“ Šumavou. „Je vlastně ve svých Črtách průvodcem po něčem, co už neexistuje. Neustále připomíná osudný rok 1870, ve kterém zhoubná vichřice během několika hodin srovnala se zemí to, co vyrůstalo po staletí“, tvrdí Bohumil Nohejl vpředmluvě ke svému překladu Črt ze Šumavy (1986, s.8); „Když bylo Klostermannovi dvaadvacet let, zažil událost, která zcela změnila tvář klasické Šumavy. Vroce 1870 se přihnala náhle strašlivá vichřice. Vněkolika hodinách vyvrátila tisíce mohutných lesních stromů“, píše Vladimír Kovářík (1973, s.194); „Zobrazený život vzapadlém koutě Šumavy měl před svou potopou, zničující vichřicí vříjnu 1870, své zvláštní normy“, konstatuje Miloslav Šváb (1969, s.221). Podobně Klostermannův popis vichřice vnímá také Václav Vaněk: „Klostermann dokonce stanovuje této události přesné datum. Je jím 26. říjen 1870, kdy bouře sklátila značné rozlohy šumavských lesů anásledná kůrovcová kalamita zkázu dokonala“ (1999, s.266). Zkontextu uvedených předmluv částečně vybočuje přístup M. Řepkové, která sice tvrdí, že spisovatel „zachytil historii Šumavy vrozpětí minulého století“ (1975, s.8), nepovažuje však reálnou vichřici za klíčový zlom. Vichřice podle Řepkové pouze „r. 1870 zničila rozsáhlé plochy šumavského polesí“ (tamtéž). Podobné je podání Václava Sklenáře, který uvádí, že po „zhoubné vichřici 26. října 1870 […] popadalo značné množství stromů“ (2004, s.4), ave shodě sŘepkovou se tedy nehlásí kdominantní představě rozhodujícího zlomu. Jiného druhu je odchylka přístupu Františka Josefa Čečetky, podle něhož „Klostermannova Šumava je zcela jiná nežli dnešní. Je to ještě divoký prales avněm žije daleko od světa dobrý arázovitý lid“ (1923, s.6). Čečetka pracuje skonceptem „Klostermannovy“ Šumavy jakožto ekvivalentu Šumavy „staré“ aomotivu vichřice se vůbec nezmiňuje. Spisovatel uněj tedy není oním svědkem historického zlomu ale prostě jen svědkem stavu, který jakési nespecifikované proměně předcházel— podobné stanovisko zastává vPrůvodci po dějinách české literatury též Josef Hrabák (1978, s.324, viz výše). se objevují přímo vKlostermannově beletrii. Jedná se třeba ozakončení povídky Vánoce pod sněhem: „Amladý lékař, který takto prožil první své vánoce po dosažení doktorské hodnosti, byl můj vlastní otec. Nezazlíš, drahý čtenáři, že tento příběh jsem ti vypravoval na jeho památku“ (Klostermann 1971, s.288) nebo onahrazování vlastních jmen iniciálami: „dojel do B., kamž před polednem nemohl se dostati“ (Klostermann 1937, s.57), užívání neúplných letopočtů: „Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů aslatin“ (Klostermann 1999, s.7) ačetné další postupy: „ale věren jsa historické pravdě, mlčením toho opominouti nemohu“ (tamtéž, s.58) nebo: „Vidím ho před sebou, přes sáh vysokého“ (tamtéž, s.8). Vpředmluvách jsem dokonce narazil na případy bezvýhradného přijímání těchto Klostermannových prohlášení: „Zdůrazňuje-li Klostermann skutečnou reálnost svých příběhů, upozorňuje- -li čtenáře výslovně na to, že děj toho či onoho románu nebo povídky se skutečně udál aže ony osoby skutečně žily, nic nám nebrání, abychom tomu nevěřili. Přitom si však musíme být vědomi toho, co si Klostermann sám teoreticky dobře neuvědomoval, že právě toto není podmínkou realistické tvorby, že pouhé obkreslování skutečnosti není ještě realismus“ (Tichý 1956, s.21). Objevil jsem ovšem také jejich problematizaci: „Především je to staletý, osvědčený postup literární techniky, jehož účelem je dosáhnout učtenářů větší věrohodnosti příběhů“ (Šváb 1969, s.222, srov. Janáčková 1985, s.179). OPEN ACCESS 68 SLOVO A SMYSL 27 Klostermannovy knihy jsou vpřevážné většině svých předmluv podávány nikoli přímo jako věrné dokumenty své doby vjejí komplexnosti, jak se čtenářům snaží sugerovat sám jejich autor (viz poznámku 8), ale jako umělecké texty, jež vznikly ve zvláštní době rozpadu „staré Šumavy“, který zachycují. Za fakt jsou považováni ne tolik aktéři románů, jejich pohnutky či konkrétní konání, nýbrž přírodní prostředí ajeho eventuální vliv na sociální aekonomické uspořádání regionu. Ofatálních následcích „zhoubné“ říjnové vichřice zroku 1870— stejně jako ověkovitosti aomonumentalitě „původních“ lesů— se zkrátka téměř nepochybuje. Vpředmluvách, jež často zdůrazňují Klostermannovu osobní znalost prostředí (Stunová 1923, s.8, Kovářík 1973, s.194 ad.), dochází, podobně jako vliterárněhistorických příručkách, knaplňování konceptů živelní katastrofy, homogenní Šumavy nebo třeba krásné přírody (věkovitých lesů apod.). 3. OBRAZ KARLA KLOSTERMANNA AJEHO DÍLA VNAUČNÝCH SLOVNÍCÍCH Encyklopedie považuji nejen za jeden ztradičních zdrojů vědění. Koncentrovaná povaha encyklopedického hesla spolu spředpokladem všeobecného čtenáře požaduje po naučném slovníku, aby zachytil zejména neutrální informace odaném jevu. Naučný slovník je normotvorný, normu však také odráží— tento jev je pak nejpružnější ve Wikipedii, již tvoří sami uživatelé. Nejstarší heslo věnované spisovateli jsem nalezl vOttově slovníku naučném (1899, s.407–408), který uvádí, že Klostermann byl „spošumavskými horaly, jejich zvyky aobyčeji, jejich způsobem života iživotním nazíráním dokonale obeznámen“ ajeho „nádherné poezii […] napomohla iděsivá živelní katastrofa, jíž byla Šumava vříjnu r. 1870 zastižena, anásledující nato zlatonosná ‚doba broučků‘, zvrátivší dosavadní život šumavského obyvatelstva dokonale“ (tamtéž, s.407). Ottův slovník zdůrazňuje spisovatelovu přímou zkušenost apracuje skonceptem živelní katastrofy— přesně tak, jak ji vykreslila ve svých obecných popisech Klostermannova beletrie (srov.Hořejší 2015c, 2016b). Podle Masarykova slovníku naučného, jenž je druhou nejstarší českou encyklopedií, která heslo „Karel Klostermann“ zpracovává, jsou Klostermannovy texty „líbivé aromantické, živé arušné, lehké, téměř konvenční“ (1934, s.1026). Popisu přírodního prostředí se slovník nevěnuje. Novější naučné slovníky uvádějí téměř totožná avelice krátká hesla, která hodnotí Karla Klostermanna převážně pouze jako „autora realistických povídek či próz“. Činí tak např.Malý encyklopedický slovník (1972, s.524). Ilustrovaný encyklopedický slovník (1980, s.143) stejně jako Malá československá encyklopedie (1985, s.410) považuje spisovatele též za „autora románů opřírodě alidu“. Podle novějšího Velkého slovníku naučného (1999, s.708) pak Klostermann také „zachytil drsnou přírodu“. Nejaktuálnější, ikdyž žánrově problematická, wikipedie na stránce „Karel Klostermann“ uvádí, že spisovatel „Velikou pozornost […] věnoval proměnám, kterými Šumava ajejí obyvatele prošli, ať už šlo orozpad tradiční rodiny, příchod podnikatelského živlu spojeného na jedné straně svelkým majetkem, na druhé skrizí tradičních řemesel, nebo oničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870“. OPEN ACCESS