„Cítím čím dál tím víc krásu modernosti“
Abstract
225
Full text
„Cítím čím dál tím víc krásu modernosti“ Roman Kanda Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha [email protected] Knižní vydání deníků, které si Karel Teige vedl od roku 1912 do roku 1925, tedy od svých dvanácti let až do doby po zveřejnění prvního manifestu opoetismu, je významným edičním počinem. První význam tohoto počinu je nabíledni: byl zpřístupněn jedinečný historický pramen. Prostřednictvím záznamů, pečlivě zpracovaných editory Janem Wiendlem aTerezou Sudzinovou, nahlížíme do procesu velmi rychlého zrání významné postavy naší meziválečné kultury, protagonisty avantgardních programových snah. Vuvedeném procesu zaznamenáváme mezníky, sjejichž pomocí lze periodizovat Teigeho raný ideově-ideologický vývoj (upozorňuje na ně Josef Vojvodík vúvodní studii). Prvním mezníkem je rok 1916, období hodnotových přesunů aintenzivního hledání dalších cest. Druhý periodizační mezník představuje rok 1919, kdy se zásadně proměňuje Teigeho světonázorové zakotvení. Zčlena římskokatolické církve se stává stoupenec radikální levice— ato jednak pod dojmem konce první světové války apádu rakousko-uherské monarchie ajednak pod vlivem četby děl marxistických klasiků (klíčovou roli přitom sehrál německojazyčný literárněkomunikační kontext: například Leninovu drtivou kritiku Karla Kautského četl Teige na stránkách časopisu Aktion, jak dokládá záznam z10.ledna 1919; také sLeninovým spisem Stát arevoluce se Teige seznámil vněmeckém překladu). Na význam deníků jako pramene poukázal už všedesátých letech Vratislav Effenberger. Mám tu na mysli jeho publikované texty, jimiž doprovodil všechny tři svazky výboru zTeigeho díla, ale ijeho strojopisné teigovské texty zpozůstalosti, doposud nevydané. Pro dnešní ibudoucí generace badatelů tedy udělali editoři deníků nesmírně mnoho. Rozsáhlý afunkční paratextový aparát navíc jistě poslouží širšímu okruhu zájemců odetailnější dobové souvislosti. Samostatné ocenění zasluhuje typografické řešení knihy ajejí obrazový doprovod, který vlastně doprovodem není. Tvoří totiž další plán knihy dokumentující mimo jiné iTeigeho tehdejší výtvarné snahy, znichž většina je na stránkách recenzované edice publikována vůbec poprvé. Vydání deníků má však ještě další význam, který na první pohled není tolik patrný, protože nás od textu vede kpohyblivému kontextu. Souvisí sposuny vteoretickém rámci literární vědy, sociologie literatury či teorie interpretace. Mluví se někdy o„biografickém obratu“ nebo „novém biografismu“. Jedná se nejspíš oreakci na barthesovsko-foucaultovské odsunutí empirického subjektu zanalyticko- -interpretačního zorného pole. Nejde však oprostý návrat kpsychologismu nebo OPEN ACCESS
226 SLOVO A SMYSL 42 společensko-ekonomickému determinismu. Aktuální přístupy, které zvýznamňují autorský subjekt, zohledňují mnohdy subtilní zprostředkující instance vliterární komunikaci— nejen textové či obecně diskurzivní, ale inediskurzivní, institucionální, gestické apod. (příkladem může být pojem postury švýcarského sociologa literatury Jérôma Meizoze). Dále se domnívám, že „obrat kautorovi“ (vyjádřeno zjednodušujícím sloganem) stojí rovněž vpozadí zvýšeného teoretického zájmu oautobiografii či autofikci. Tu je sociologické, literárněkomunikační hledisko postoupeno hledisku ontologickému: hranice mezi fikcí anefikcí se problematizuje (německý romanista Ottmar Ette, kterého Vojvodík cituje, hovoří opomezní „frikci“). Zkrátka, Teigeho deníky se nám dostávají do rukou vdobě velmi příhodné amohly by posloužit jako materiálové ohnisko podnětných otázek. Některé znich, zejména genologická problematika autobiografie aontologická problematika vztahu fikce anefikce, procházejí vzpomínanou Vojvodíkovou studií. Ústřední problém vyznačuje už sémantika jejího titulu, vněmž se objevuje polarita „vůle kpravdě“ a„vůle komylu“. Ustavování polarit je citlivá věc, neboť nutně zahrnuje otázku po hledisku, ze kterého jsou polarity rozvrhovány. Nedostatečná reflexe rozvrhujícího hlediska může snadno svádět kahistorickým soudům— azde tím spíše, že výrazy „pravda“ a„omyl“ jsou doslova opředeny hustou sítí morálních konotací. Vojvodík užívá pojem pravdy vsouvislosti se samotným aktem deníkového psaní. Uvádí přitom, že pravda deníku je pravdou relativní, pravdou daného okamžiku. Aniž bychom se pouštěli do filozofujících meditací, je zřejmé, že pro Vojvodíka je pojem pravdy spojen spojmem sebepoznání jakožto součásti vztahování se ksobě samému. Deník je „oblastí pravdy“ vtom smyslu, jak jej Vojvodík vymezuje: jako médium Teigeho sebeartikulace, sebereflexe asebehledání, „vněmž jde osebetvorbu vzděláváním vesteticko-uměleckém, morálním, racionálním ispolečenském smyslu“ (s.13). Stím ostatně koresponduje ipovaha Teigeho záznamů, které jsou soustředěny právě na proces sebepoznání asebetvorby avnichž prakticky chybí sentimentální tón. Ke znejasnění ovšem dochází ve chvíli, kdy Vojvodík pojednou píše odeníku jako ospecifické formě autobiografie. Žánrová perspektiva filozofický, morální ipsychologický pojem pravdy znejasňuje tím, že vysouvá do popředí vztah fikce anefikce, stylizace aautenticity. Nakonec zůstává ukonstatování, že deník je hybridní či pomezní žánr, vněmž se uvedené kvality vzájemně potýkají. Myslím, že pokud bychom chtěli vztah deníkového psaní apojmu pravdy udržet, řešením by mohlo být posunutí kategorie pravdy do existenciální roviny. Protikladem takto pojaté pravdy (která se vzpírá propozičnímu uchopení) nemůže být omyl, jakým je například „ideologické pomýlení“, protože itakový „omyl“ tvoří součást nefalzifikovatelné existenciální zkušenosti toho, kdo osvé existenci vydává deníkové svědectví. (Navíc, ato je víceméně banalita, individuální existenciální zkušenost vždy souvisí sširším zkušenostním horizontem, třeba generačním.) Ve způsobu, jakým Vojvodík spojmy pravdy aomylu operuje, se objevuje zřetelná asymetrie: zatímco pravda je relativní (je to pravda okamžiku), zdá se, že Teigeho omyly jako by byly absolutní nebo přímo osudové. Jak však vypadá „pravdivá pozice“, vůči níž se Teigeho ideologická inklinace jeví jako „omyl“? Není automatická charakterizace určitého ideologického stanoviska jako „omylu“ znakem ahistorického předsudku? Neleží nakonec uzákladů Vojvodíkova rozvrhujícího hlediska také jistá ideologická inklinace, jenomže nereflektovaná? OPEN ACCESS
ROMAN KANDA 227 Ina jiných úrovních pracuje Vojvodík spolaritami, mezi nimiž lze ostatně vytušit homologický vzorec. Podle Vojvodíka „umělec trvající na estetických auměleckých inovacích aodvážných experimentech bez ohledu na publikum riskuje, že jeho umění zůstane bez jakéhokoli vlivu na společenské apolitické dění. Vopačném případě, zapojí-li se do boje proti buržoazii, riskuje ztrátu umělecké autonomie“ (s.21). Je možné snést řadu příkladů, které platnost citované polarity zpochybní. Například už dadaismus prokázal, že experiment, šok nebo sémantická ruptura nestojí vprotikladu ke společenskému dopadu performance. Naopak, dadaistické provokace měly „epatovat buržuje“ uvyklého na dílo jemu srozumitelné aodpovídající jeho vkusu. Totéž můžeme říct ofunkcionalistickém purismu, který společensky působil svým útokem na buržoazní představu soukromého interiéru chráněného ornamentem či záhybem. Také ztráta umělecké autonomie nebyla pro avantgardisty hrozbou, nýbrž programovým úsilím— chápali ji jako součást buržoazního pojmu umění, jejž je třeba „likvidovat“. (Na ambivalentnost tohoto úsilí poukázal později Theodor W.Adorno. Avšak ani on nechápal uměleckou, respektive estetickou autonomii jako protipól společenského působení díla, nýbrž právě jako sociální kategorii. Díky ní může umění působit na společnost kriticky, tedy nikoli afirmativně jako produkty kulturního průmyslu, ale ani jako doslovná ostenze politicky angažované tvorby.) Je zřejmé, co má Vojvodík na mysli, mluví-li oTeigeho omylech. Je to příklon kradikální levici, idea socialistické revoluce, chápání dějin jako uskutečňování principu vývojové nutnosti aztotožnění nekapitalistické alternativy modernity se sovětskou realitou— či přesněji spředstavou osovětské realitě. Ve Vojvodíkově podání Teige ustupuje ze svých omylů teprve vprůběhu třicátých let, ato především vjejich druhé polovině, vdobě narůstajícího stalinského teroru. Nicméně khlubší revizi svých postulátů se podle Vojvodíka dopracovává až vletech čtyřicátých avposlední fázi své tvorby. Ne že by Teigeho intelektuální vývoj nebyl dynamizován sebekritikou apřehodnocováním— jenže itato sebekritika atoto přehodnocování představovaly součást vnitřně konfliktního příběhu avantgardy; neodvíjela se jako proces postupného přibližování kjakési vně zakotvené pravdě. Píše-li Vojvodík, že se Teige stal „obětí iluze urychlitelnosti dějin“ (s.16), vyznívá to, jako by šlo ojeho individuální morální selhání, ojeho osobní omyl. Nic není vzdálenějšího historické skutečnosti. Ani takový kritik marxismu, jakým byl Karl R.Popper, nebanalizuje ideu historické předurčenosti (stojící vzákladech „iluze urychlitelnosti dějin“) morálním odsudkem anezužuje ji pouze na Marxe ajeho následovníky. Hovoří suše ohistoricismu jako ometodě, jejímž prohřeškem je vědecká neproduktivnost, nicméně má hluboké kořeny vmoderní epistemologii. Pojmy omylu apravdy prostě nelze vnášet do kontextu „shora“, jako bychom předpokládali, že rozvrhující hledisko je hlediskem absolutním, nezávislým na historických podmínkách, vnichž se formují (inaše) poznávací přístupy ahodnotové soustavy. Vojvodíkův výklad přináší ještě jedno úskalí. Tím je nerespektování historických vrstev či vývojových etap modernity aztoho vyplývající sémantická konfúze. Týká se to třeba pojmu „pokrok“, který Vojvodík, zdá se, ztotožňuje sTeigeho pojetím modernity, potažmo stakovým pojetím modernity, které se opírá omarxistický výklad světa aideu revoluční přeměny společnosti. Přitom představa pokroku jako objektivního principu společenského vývoje byla v19.století vlastní ideologii liberalismu astala se výstavbovým prvkem tehdejšího vědeckého diskurzu. Kritizoval-li Charles Baudelaire OPEN ACCESS
228 SLOVO A SMYSL 42 pokrokářské chápání modernity, ironizoval tím především buržoazii jako společenskou třídu, která byla nositelkou pokroku. Proto mezi Teigeho fascinací Baudelairem abásníkovým odporem kpokroku ve skutečnosti neexistuje rozpor, který naznačuje Vojvodík. Baudelaire se vymezoval proti konkrétní historické formě této ideologie, vůči níž se vymezoval rovněž Teige (apřed ním Marx, adokonce iLenin, jakkoli oba byli bouřlivým rozvojem technické modernity současně fascinováni). Odvolává-li se tu Vojvodík na Koselleckovu metodu Begriffsgeschichte (viz s.20), pak musíme hned dodat, že jejím nutným předpokladem je pokud možno co nejpřesnější historické určení sémantického vývoje analyzovaného pojmu. Už proto, že sémantika prakticky všech klíčových pojmů modernity představuje složité, včase se proměňující spektrum. Podívejme se nyní na vlastní Teigeho deníkové záznamy. Mají rozmanitou strukturu a– můžeme-li to tak vyjádřit— měnící se obsahovou „hustotu“. První, zpravidla krátké ajednoduché postřehy se týkají četby cestopisné literatury adění vblízkém rodinném okolí. Avšak čtenářský iosobní horizont se vzápětí výrazně rozšiřuje, astím se též struktura záznamů stává leckdy členitější ajejich obsah hutnější. Centrálním zájmem mladého Karla Teigeho není literatura, nýbrž výtvarné umění. Cílem jeho tehdejší sebereflexe asebetvorby, abychom užili Vojvodíkových termínů, je budování postoje aktivního výtvarníka, který doslova jako houba nasává rozmanité kulturní podněty. Teigeho zrání provází stupňující se potřeba agresivního sebevymezování, která je často podpořena až nemilosrdným hodnocením konkurenčních výtvorů či kritikou kulturního dění vůbec. Jako by Teigeho poháněla jakási netrpělivá nespokojenost, naléhavá potřeba skutečně dobré tvorby. Tak Teige kritizuje německý Aktion, že zveřejňuje také slabší díla. Zároveň umí napsat prostou pochvalu: „Čtu Šrámka Léto arůzné jeho prózy, jež se mi velice líbí“ (záznam z13.srpna 1918, s.457). Jako klíčový se jeví záznam z2.července 1916, zonoho roku Teigeho sebehledání, na nějž upozorňuje Vojvodík. Teige tehdy píše článek „Umění amoderna“. Adodává: „Cítím čím dál tím víc krásu modernosti. Čtu Hamleta německého apřemýšlím ovšem vůbec. Mám plán, jak budeme postupovat, naše sdružení, kuměleckému vzdělání ‚našeho‘ obecenstva. Totiž soustavně cyklem přednášek, jak ve škole, tak soukromě, přičemž, pokud to lze, budeme ukazovat reprodukce moderních mistrů, apak eseje do Knihy všeho budem psát aKniha všeho bude do roka asi 12 hubených svazečků mít— které po popsání budou půjčovány“ (s.227). Snad nepůjde opříliš svévolnou projekci, uvedu-li, že vcitovaném záznamu vedle ještě osvětářského étosu otcovské generace nacházím synovskou touhu přejatá východiska radikalizovat (když ne úplně negovat) apokročit vjejich důsledcích dál. Třídní časopis Kniha všeho ipotřeba vzdělávat veřejnost vduchu modernity představují zárodky pozdějších integračních snah avantgardy avůle působit na společenského člověka nejen zhlediska formování jeho estetického vkusu, nýbrž především zhlediska celkové proměny jeho senzibility. Vmé projekci však ještě chybí podstatná transformace (jak by to nejspíš označil Robert Kalivoda), kníž avantgardní radikalismus teprve dospěje ana jejíž souvislosti jsme narazili už výše. Spočívá vzáměru „bezohledného“ rozbití umělecké autonomie avpožadovaném příklonu ke „světu“ ak„životu“. Vtomto transgresivním pohybu pak krystalizuje jádro toho, co Oleg Sus později nazve avantgardním antropologismem avčem stopy po někdejším osvětovém zápalu nalezneme už jen stěží. Byly překryty komplexnější, byť vnitřně rozpornou strukturou ambiciózního programu tvorby „nového světa“ a„nového člověka“. OPEN ACCESS
ROMAN KANDA 229 Kategorii „nového“ přitom musíme chápat ve významu avantgardní koncepce temporality. Vní je přítomnost sledem neustálených momentů, které nesou rysy epochálního přerodu ave kterých lze objevit příznaky budoucího. Naznačené chápání přítomnosti jako otevřeného přechodu do budoucnosti, jehož dynamika asměřování jsou rozpoznatelné, se projevuje vTeigeho psaní oSovětském svazu, jejž navštívil vroce 1925. (Deník ztéto cesty, apředtím zcest do Francie aItálie, tvoří cennou součást knižní edice.) Není pravda, že by Teigeho vidění sovětské skutečnosti bylo zamlženo nekritičností. Nepříznivě hodnotí moskevskou architekturu včetně Leninova mauzolea, aoMoskvě dokonce rezolutně prohlašuje: „Moskva není moderní velkoměsto. Přestože tu po bídné dlažbě pobíhají tramvaje, auťáky akrásné anglické autobusy, je to velká vesnice“ (záznam z18.října 1925, s.663). Revoluční Moskva je však už příznakem budoucího velkoměsta. Jinak řečeno, nedokonalosti nebo hlubší problémy přítomnosti jsou přechodné, atudíž relativní (irelativizovatelné), pokud zakládají příslib kladného vývoje krozvinutější asvobodnější budoucnosti. Zjištěné příznaky budoucího přitom mohou být velice konkrétní. Teige chválí sovětskou typografii, filmy, které dokumentují (třebaže vpropagandistickém zakřivení) technickou aekonomickou reorganizaci režimu, bohaté galerie výtvarného umění amoderní divadelní představení— všude tam vidí kráčet sovětskou kulturu aspolečnost „kupředu“. Naopak odmítá konzervativní kult Puškina, který neodpovídá jeho představě modernity. Bývalé hlavní město carské říše, tehdy už přejmenované na Leningrad, se mu celkově zdá melancholické amálo moderní. Není proto divu, že nejpříznivější obraz si odnáší zmodernizovaného leningradského přístavu. Nová technika oslovuje Teigeho víc než imperiální památky, vždyť právě ona je řečeným příznakem budoucího, kdežto paláce ukazují do minulosti. Je zajímavé, že nejotevřenější adorace sovětské skutečnosti se objevuje až vTeigeho záznamu po návratu do Československa. Cestu hodnotí jako nejradostnější akomunismus nazývá velkou láskou, která ho dosud nezklamala. Sovětský svaz je pro Teigeho zemí, „kde vyrůstá nový svět, klíčí nový život, kde je pravá vlast naše, pravá vlast revolucionářů, pravá vlast proletariátu“ (záznam z16.listopadu 1925, s.679). Jako by se tu projevila snaha zážitky celkem bezprostředně zachycené dodatečně pointovat, dát jim jednoznačné vyznění. Zarámovat svou singulární zkušenost univerzálním projektem revolucionizující modernizace světa. Vydané deníkové záznamy Karla Teigeho můžeme vnímat jako svědectví o„omylech“ jeho pisatele. Ale jak už bylo řečeno, takový přístup nás nepřiblíží pochopení doby, vníž byly psány, uvažování apovaze vidění toho, kdo píše, avneposlední řadě nás neušetří ani omylů vlastních. AD: Karel Teige: Deníky 1912–1925, eds. Jan Wiendl aTereza Sudzinová. Praha, Filip Tomáš— Akropolis ve spolupráci sFilozofickou fakultou Univerzity Karlovy aPamátníkem národního písemnictví 2022. 792 s. OPEN ACCESS