„Neposlouchám, co mi říká, zato slyším, co nepovídá.“ Vyprávěcí postupy a kompozice próz Anny Blažíčkové

„Neposlouchám, co mi říká, zato slyším, co nepovídá.“ Vyprávěcí postupy akompozice próz Anny Blažíčkové Magdaléna Smějsíková [email protected] SYNOPSIS ‘Ido not listen to what she tells me, though Ihear what she does not say.’ Narrative Techniques and Composition in Anna Blažíčková’s Prose Works This study analyzes narrative techniques, self-reflexive features and elements of composition in three published novels for adults by Anna Blažíčková: Woodbine, Now Something from Life, and Waiting in the Crowd. Picking up on the use of real names and events in Woodbine and Now Something from Life, reviews tend to emphasize the autobiographical dimension of these works. This study aims to present anew perspective, focusing on Anna Blažíčková’s work as awhole, thus revealing the full repertoire of elements and practices featured in the texts, as well as the self-contained world of her prose in which the sentient subject is inscribed. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Anna Blažíčková; Čekání vzástupu; Psí víno; Teď něco ze života; vypravěč; kompozice / Anna Blažíčková; Waiting in the Crowd; Woodbine; Now Something from Life; narrator; composition. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2019.1.10 Prozaická tvorba Anny Blažíčkové neurčená dětským čtenářům, které se autorka věnovala již od šedesátých let, nebyla publikována ve sledu, vjakém vznikala, ake čtenářům se až na několik výjimek dostávala se značným zpožděním— jen Teď něco ze života vyšlo brzy po dopsání, vroce 2012. Psí víno bylo dokončeno vroce 1983, publikace se nicméně dočkalo až roku 19921 ateprve vroce 2014 bylo publikováno Čekání vzástupu, soubor obsahující deset povídek představujících první autorčiny prozaické texty pro dospělé čtenáře: Bratr Theodor, Kuřecí peří, Krejčí, Klékaři, Babička se vrátila, Čekání vzástupu, Úraz, Slepá okna, Momentka, Hory amoře.2 1 Druhého, přehlédnutého vydání pak následně vroce 2010. 2 Povídky zařazené do tohoto souboru vznikaly již všedesátých letech ana začátku let sedmdesátých— nejdelší próza tohoto souboru, novela Čekání vzástupu, měla vyjít již vroce 1969, následně 1977 spolu sšesti povídkami anovelou Vchod dvorem, která dosud nebyla vydána; všechny povídky měly být publikovány také vroce 1996. Vroce 1999 vyšla povídOPEN ACCESS MAgDALÉNA SMěJSÍKOVá 175 Recenze, které se těmito texty zabývaly, se povětšinou soustředily na témata knih, jako je důležitost rodinných kořenů, odkazy kminulosti, stáří asmrt, mizení aztráta. Knovele Psí víno, která bývá charakterizována jako „vzpomínková próza“3 nebo „lyrizující sebereflexe“ (Svadbová— Šubrtová 2008), aTeď něco ze života, které je na záložce označeno jednoduše jako „próza“, se recenze nevztahovaly jako kliterárnímu dílu, ale jako kosobní zpovědi. Vjejich pojetí je to záznam „každodennosti poctivého literárního vědce“ (Šimák 2013, s.208), autobiografie, vzpomínky amemoáry, popřípadě „knihy Anny Blažíčkové stojí mezi žánry, ale podnětného na tom mnoho není“ (Petruželková 2013, s.230). Tato recepce textů Anny Blažíčkové má za důsledek několikeré poměřování— kromě domnělé znalosti autorčiny motivace: „Autorka nechce vyprávět, ale informovat otom, co ještě by nás mohlo oPřemyslu Blažíčkovi zajímat“ (Soukupová 2013, s.6), ahodnocení naplnění tohoto záměru: „do jisté míry se Anně Blažíčkové nicméně daří zachytit pel jednotlivých dekád“ (Petruželková 2013, s.230), vede zařazení do kategorie autobiografických textů ke srovnávání srealitou ana tomto základě je hodnocen pohled Blažíčkové: „Text je mimo to plný zkreslujících psychologických soudů“, což „činí autorčinu výpověď krajně nedůvěryhodnou“ (tamtéž). Anakonec recenzenti poměřují knihy také tím, jaké by na základě provedeného žánrového zařazení měly být anejsou, azmiňují možná úskalí žánru: „Vzpomínkovým prózám hrozí hned několikeré uklouznutí azcela se jim nevyhnula ani Anna Blažíčková. Tok jejího vyprávění má slabší místa— občas čtenář vrodinných příbězích marně hledá nějaký přesah, jinde se autorka ocitá na hranici bodrého figurkaření“ (Jirkalová 2010, s.9). Zrecenzí na Psí víno aTeď něco ze života tak vystupuje obraz textů jako vzpomínek avzpomínání autorky, která se pak vpřípadě Teď něco ze života pokouší zachytit život svého muže, známého literárního vědce. Otázka (ne)možnosti její naprosté identifikace svypravěčkou zůstává vtéto recepci stranou. Naším cílem je nabídnout jiný pohled na tvorbu Anny Blažíčkové, ukázat svébytnost světa jejích próz, jejich výstavby— opustíme tedy cestu sledování stop skutečnosti ajmen reálných osob, kterou ve svém doslovu kČekání vzástupu zpochybňuje už Věra Koubová: „Jmenovité uvádění osob se může jevit jako prostředek memoárový, apřece je kniha protkána sítí románových postupů, jež nás vtahují do něčeho důsažnějšího, než co dokážou zprostředkovat pouhé vzpomínky, něčeho ‚příkladného‘, symbolického“ (Koubová 2014, s.118). Takový přístup je navíc několikrát znejisťován nebo znemožňován samotným celkem próz, nelze totiž vést přímou čáru mezi „reálností“ postav Psího vína aTeď něco ze života a„fiktivností“ postav vČekání vzástupu; například základ prózy Babička se vrátila tvoří stejná epizoda, sníž se setkáváme ivPsím víně: — To není ona, řekla matka.— To je její sestra. Sestra? Která zjejích sester, měla jich několik. Přemýšlela jsem, ale nechala jsem toho, tak tedy prateta, vždyť by ji ale nikdo od babičky nerozeznal, jak stojí, jak si sedá, konečně zase po tak dlouhé době vidím ka Buď vůle tvá, která není součástí vydané knihy, aroku 2004 vRevolver Revue povídky Babička se vrátila aMomentka. 3 Jak je tomu na internetových stránkách nakladatelství Triáda avnepodepsaném hesle vknize. OPEN ACCESS 176 SLOVO A SMYSL 31 její pohyby, rozpoznávám je, připamatovávám si je na té černě oblečené ženské. […] Obejmula jsem ji, vždyť je to jedno, že to není babička, ale je to její postava, ruce, vlasy atvář. Otolik víc, než to nic, co po ní zbylo— objímám aspoň něco jejího, aspoň něco zní. Aspoň něco zní mi zůstalo, aspoň sen (PV, s.85).4 Jdu do kuchyně. Babička sedí na lavičce pod oknem. Ale už jsou tam dvě. Vedle ní skoro stejná stařena jako ona, ivtváři jsou si podobné, skoro knerozeznání, ita druhá má vobličeji zemitě červenou barvu, snad je to její přítelkyně odtamtud nebo sestra? […] Nikdy jsem prababičku neviděla, ačkoli ona mne ano, zemřela po mém narození. Dožila se vysokého věku. Je to ona? Povídají si spolu něco potichu, abych to nemohla slyšet. Jsou si velmi podobné, musím dávat pozor, která je která, teď si dokonce přesedly, šeptají si do ucha adívají se na mne (Č, s.31–32). Je tedy stejně tak legitimní říci, že se jedná osmyšlenou příhodu, již autorka použila vobou knihách, jako tvrdit, že je to vzpomínka na autorčinu babičku, atedy že ipostava babičky zBabička se vrátila má reálný předobraz anení čistě konstruktem daného textu. 1. VYPRAVĚČ Vnávaznosti na uvedený pohled acíl této práce uvšech textů Blažíčkové operujeme svypravěčem, každého bez rozdílu vnímáme jako textový konstrukt anezajímá nás zde jeho vztah kreálné autorce, ať se jedná opovídky, nebo díla recipovaná jako paměti nebo autobiografie; pro přehlednost pouze dělíme vypravěče na ichaer-formového. 1.1 Ich-FORMOVÝ VYPRAVěČ Vypravěč v1.osobě5 se vyskytuje vTeď něco ze života, Psím víně avČekání vzástupu vtextech Bratr Theodor, Kuřecí peří, Klékaři, Babička se vrátila aÚraz. Ve všech jmenovaných textech je vypravěčem žena,6 ty se mezi sebou ale liší, jejich rozdílnost je založena charakterem příběhu ijejich postavením vněm. VBratru Theodorovi, první povídce Čekání vzástupu, vystupuje vypravěčka jako pozorovatel, není na stejné úrovni jako postavy „bratrů Theodorů“. Celá próza je sekvencí různých obrazů, vypravěčka není přímou účastnicí dění vnich, stojí mimo něj— jakkoliv je na daném místě avsituaci přítomna: „Jsem tam, kde jsem chtěla být“, „Měním své místo ana okamžik mohu každému znich pohledět do tváře“, reflektuje skutečnost, že sem nepatří: „Jediná já sem nepatřím, ale smím tu být“ (Č, s.7, 4 Díla Anny Blažíčkové citujeme vjejich nejnovějších vydáních vnakladatelství Triáda uvedených vsoupisu literatury (Blažíčková 2010, 2012 a2014) avtextu knim odkazujeme následovně: PV (pro Psí víno), Ž (pro Teď něco ze života) aČ (pro Čekání vzástupu). 5 Pokud bychom zde uplatnili Stanzelovu typologii vyprávěcích situací (Stanzel 1988), jednalo by se ovyprávěcí situaci vprvní osobě. 6 Proto používáme vtéto práci ioznačení „vypravěčka“. OPEN ACCESS MAgDALÉNA SMěJSÍKOVá 177 8, 8). Vypravěčka vBratru Theodorovi disponuje nejen mocí nad způsobem zprostředkování událostí,7 jak je patrné například vsebeopravení „vzniklo nové společenství, které dříve nikdy neexistovalo— anebo lépe: neexistovalo?, vždyť to jsou skuteční, živí lidé“ (tamtéž, s.7), ale také mocí nad zobrazovanými událostmi— proto může čtenáře8 ujistit: „oni tu stojí, sedí, leží na čemsi, nabízejí si cigarety, ošetřují své osly nebo fordy, slyší prvně švédštinu, až se vrátí— nechám je samozřejmě zase vrátit se zpět— budou jiní“, nebo: „nechala jsem je se tady sejít“ (tamtéž, s.8), vypravěčka tedy poutá pozornost ksamotné utvořenosti textu. Celá povídka vykazuje prvky snu nebo neskutečnosti,9 což ji pojí isjinými dvěma povídkami souboru vich-formě Kuřecí peří aKlékaři, od kterých se odlišuje právě tím, že vypravěčka tematizuje svou kontrolu nad vyprávěným afakt, že je to ona, kdo rozhoduje, co se stane. Vypravěčky dalších dvou zmíněných povídek jsou aktérkami zobrazovaného dění, ani jedna znich ale nemá vliv na to, co se odehrává. Důraz je zde položen na jejich prožívání, okolnostmi audálostmi, jichž jsou součástí, jsou naopak pohlceny, jako vpovídce Klékaři: Průchod, nahoře kulatý jak dveře chrámu sv.Víta, byl neprodyšně uzavřen stěnou zjednolitého zrcadlového skla. Podívala jsem se stranou nalevo, do pravého úhlu, tam zBenediktinské vedl ještě jeden průchod. Itam jsem uviděla zrcadlovou stěnu, bez rámu, perfektně zasazenou do obílené zdi. Nikde škvírka, nikde skulinka, ani tady, ani tam. Ano, průchod se někdy zavírá, nevím, jestli jen vurčitou denní hodinu anebo roční dobu, ale vždyť na cestě tam jsem tudy ještě šla. Tedy snad jen polední přestávka, od dvanácti do půl jedné. Jenže stát tady půl hodiny, to nevydržím. […] Ale se zátarasem jsem se nemohla smířit, co si to jen vzpomněli, bylo by to tak snadné, stačilo by projít abýt doma (tamtéž, s.22). Někdy, jako například vpřípadě Kuřecího peří, jsou vypravěčky dokonce izaskočeny: „Do oken padá šero zulice, na dlouhých černých šňůrách svítí šest žárovek vkoulích zmléčného skla. Dveřmi za zády žáků vchází babička Vondrová, ato mě velice překvapuje, […] nemohu tedy pochopit, proč tu je“ (tamtéž, s.11). 7 Což je také jeden zrysů, jež uvádí Hodrová (1987) jako typické pro sebereflexivní prózy, viz dále. 8 Vypravěči próz AnnyBlažíčkové se přímo ke čtenáři neobrací nikdy, ohled na něj je ale na některých místech patrný, vypravěč např.přidává vysvětlení, která přináší informaci nebo shrnutí čtenáři: „Předtím se poranil na stavbě. Odpoledne avnepracovní dny tam hlídá, vlastně má tři řemesla“, „Jsem taky kantorka, bývalá“ (PV, s.18, 12). Jinde naopak vypravěčka jako by předpokládala, že je čtenář sosou jejího života seznámen anení tak např.poznámkou „už jsem učila vPraze“ (Ž, s.46) nijak překvapen anepotřebuje kní komentář, přestože se tato skutečnost do té doby vknize neobjevila. 9 Hned vúvodním odstavci čteme: „Jisté je jen, že vminulosti bylo mnoho těch, kteří splňovali oba předpoklady: být bratr, duchovní nebo pokrevní, to je jedno, ajmenovat se Theodor, menší počet jich, přesto však jistě pořád ještě hodně, žije— kdesi, nevím kde, neznám žádného znich, ale proto nejsou onic méně skuteční. Co není skutečnost— krychle zcihel akamene, rozměrů přízemního domku, hladké stěny nastříkané šedožlutou barvou. Po žebříku vystupuji nahoru na rovnou plochu“ (Č, s.7). OPEN ACCESS 178 SLOVO A SMYSL 31 Přestože vypravěčky vich-formě často vypovídají opocitech nebo myšlenkách ostatních, nelze je označit za vševědoucí. Nejpatrnější je to vpróze Teď něco ze života, kde vypravěčka běžně píše onázorech svého manžela, často zmiňuje, co měl nebo dělal „rád“: „Přemek mi rád vyprávěl“, „Přemek ho měl za nepochybnou autoritu, zároveň rád vykládal okomických situacích, do nichž se Mukařovský dostával právě proto, že za veličinu se bral ion sám“, „Co mě udivovalo, rád jedl, co jsem uvařila, stejně jako můj otec, přestože jsem uměla jen jednoduché věci“, „Mléko si vychutnat uměl, rád vzpomínal, že za války ho po škole čekal doma hrneček modrého odstředěného mléka, jeho amatčin denní příděl“, „Přemek rád plaval, dokud mu to hlava dovolovala“ (Ž, s.36, 41, 49, 50, 56).10 Tyto znalosti ale vychází ze společně stráveného života, jsou dány bystrým pozorováním ostatních aokolí ačastým opakováním situací nebo činností postav.11 Vysoká frekvence slov „myslím“, „asi“ nebo „snad“ právě vpopisech uvažování nebo prožívání jiných ukazuje, že se jedná ovypravěččino usuzování oněm, ne opřístup do mysli postav, které vystupují vjejím vyprávění. Pokud referuje například opromluvách postav, jimž přítomna nebyla, až na jednu výjimku12 uvede, jak se kní daná informace dostala: „Orokování uPřemkova pracovního stolu mohu říct jen, co jsem se dozvěděla od Přemka, sama jsem uněho nebyla“ (tamtéž, s.155). VTeď něco ze života nacházíme také časovou fokalizaci,13 kdy na mnoha místech nelze sjistotou říct, které zdojmů, náhledů anázorů patří vypravěčce ve chvíli vyprávění akteré jejímu minulému já, což však zde není podstatné; sama vypravěčka mezi těmito možnostmi často váhá: „Nevím, jestli to není fikce, dodatečný dojem, ale připadalo mi tehdy, že sdruhou Babičkou se hned tak setkat nemusím“ (tamtéž, s.17). Vzdálenost těchto dvou poloh se různě proměňuje, vypravěčka často až zpětně interpretuje nebo domyslí určitou situaci: „Teprve teď si uvědomuji“, porovnává své minulé apřítomné já, nebo je naopak dává do souladu: „Už tenkrát jsem věděla, avím to iteď“ (tamtéž, s.27, 168). Objevují se také vypravěččiny vstupy apohled zbudouc10 Zmalého rozestupu mezi stránkovými údaji citovaných úryvků je patrné, jak časté toto slovo vTeď něco ze života je. Ve spojení sPřemkem se vyskytuje více než 30×, vmenší míře ho nacházíme iudalších postav. 11 Vypravěčky postavy jim blízké přibližují nejčastěji prostřednictvím činností, které jsou buď zobrazeny jednou, ale ukazují na nespočet opakování podobných situací, na znalost blízkých adůvěrnost tohoto vztahu, nebo jsou rovnou zobecněny: „otec nikdy nebyl dobrý hospodář“ (Č, s.98), „Trpělivostí opravdu nevynikal“, „Skromnost mu nebyla vrozena“ (PV, s.19). 12 Výjimku tvoří promluva paní Dunděrové, které přítomna nebyla auníž se ani čtenář nedozví, kdo ji vypravěčce zprostředkoval: „Když se vkanceláři psaly smlouvy, které okaždém rozhodly— což zatím věděl jen pánbu— na příštích dvacet let, ujména Přemysl Blažíček Brett řekl: ‚Půl roku.‘ ‚Ato ne!‘ řekla jeho sekretářka, paní Dunděrová, matka dvou dětí, které pořád pomlouvala, ačkoli byly takřka vzorné. Přemkova amoje opisovačka na stroji. Pěkně rázná. Teď Brettovi: ‚To ne! On má nemocnou ženu.‘ ‚Tak do konce roku,‘ nedovolil si na ni Brett“ (Ž, s.75). 13 „Vyprávění může zaostřovat události skrze dobu, vníž se odehrávají, či dobu krátce poté nebo dlouho poté. Může se zaměřit na to, co původce fokalizace věděl nebo co si myslel vdobě události nebo jak věci viděl později, když měl kdispozici výhodu časového odstupu. […] Samozřejmě může tyto perspektivy také kombinovat aoscilovat mezi tím, co věděl nebo cítil tehdy, atím, co si uvědomuje nyní“ (Culler 2002, s.99). OPEN ACCESS MAgDALÉNA SMěJSÍKOVá 179 nosti, kdy už ví, co se stalo dál: „Což zatím věděl jen pánbu“ (tamtéž, s.75). Několikrát dokonce není ani schopna sama sobě, respektive svým činům vminulosti, porozumět: „snad jsem si myslela“ (tamtéž, s.94), což je spojeno také snespolehlivostí paměti, již vypravěčka opakovaně tematizuje. To na jiném místě vede ktomu, že je skrze zápisníkový záznam prezentován pohled minulého já, vypravěčka se tu přiznaně osvoji paměť neopírá: „Mám vzápisníku, na což se už moc nepamatuju“ (tamtéž, s.292). 1.2 ER-FORMOVÝ VYPRAVěČ Vypravěč ve 3.osobě14 vystupuje vpovídkách Krejčí, Čekání vzástupu, Slepá okna, Momentka aHory amoře. Tito vypravěči svou pozici nereflektují, netematizují, že to jsou oni, kdo vypráví. Nemožnost ovlivnit střídající se obrazy je zmíněna vtextu Krejčí: „Jiný obraz. Nemožné vrátit ten předešlý zpět, leda již jen jako iluzi. Je zrušen novým“ (Č, s.16). Tento mizející obraz je však dán pohledem ženy, která na krejčího hledí skrze okno aje vtomto textu fokalizátorem, skrze její pohled sledujeme krejčího práci vpovídce, její hodnocení se nachází ve slovech: „Směšná nerudnost krejčího, jeho koktání, klátivá chůze abrumlavé nadávky“ (tamtéž). Nejedná se tu tedy o„obraz“ ve smyslu prvku výstavby textu, ale skutečně oto, co žena vidí, tento střih mezi obrazy je dán špatnou viditelností aosvětleností obchodu krejčího. Vcentru poslední povídky souboru Hory amoře stojí také vnímání ženy, její pohled na moře— iona tu tedy funguje jako fokalizátor, stejně jako dívka vpovídce Slepá okna: Snad tady dohasínal aobnovoval se život moře, toho tvora, který podle svých zákonů kní stoupal plný sil aklesal vyčerpaný, neslyšitelným hlasem volal zpět své kraby, kradmo shraboval sbřehů své poklady. Nebyla mu časem onic blíž, ani když viděla, že je hravé, když si ho nabírala do čepice, ani když zněj měla strach, protože byla bouřka azemě nebyla vdohledu (tamtéž, s.113–114). Slova jako „kradmo“ nebo „hravé“ mohou být dána pohledem postavy, na rozdíl od Krejčího jsou pocity avjemy vtéto povídce vypravěčem ve 3.osobě přímo verbalizovány: „skoro se cítila uražena“, „Chtěla vidět skutečné, pravé“, „Byla zklamaná“ (tamtéž, s.112, 112, 113). Vpovídce Čekání vzástupu je fokalizátorů dokonce několik, mužů ižen, vjednotlivých oddílech se jejich pohled střídá aněkteří znich se vrací. Vtextu Momentka, který je vystavěn téměř jako filmový scénář, se vypravěč ve 3.osobě omezuje na nejnutnější sdělení, často vpodobě hraničící se scénickými poznámkami,15 doplňující pro Blažíčkovou netypicky vysoký počet přímých řečí,16 které 14 Podle Stanzelova dělení (Stanzel 1988) by se jednalo opersonální vyprávěcí situace, vpřípadě Momentky vzávislosti na tom, zda budeme dívku vnímat jako fokalizátora, buď oautorskou vyprávěcí situaci, nebo také personální. 15 Což ale neznamená, že je zde pohled omezen na optiku „oka kamery“, místy se totiž nevyhýbá charakteristice, která nese určité zabarvení ahodnocení: „tupě postává“, „nasadí nasládlý výraz“, „chladně si dívku prohlíží“ (Č, s.101, 101, 104). 16 Ty se vtextech zpravidla nevyskytují jako součást dialogu nebo rozhovoru, ale stojí většinou osamoceně, obsahují nespisovnou češtinu aslouží spíše kdokreslení postav: „Pro OPEN ACCESS 180 SLOVO A SMYSL 31 tvoří většinu textu. Čtenář se tu od vypravěče nedozvídá nic, co neví ani sama ženská protagonistka, která tu může být na některých místech vnímána jako fokalizátor— tak ještě předtím, než zjistí, že byt je vyzdoben portréty mrtvol, jsou vypravěčem tyto obrazy označeny jako „obrázky krásných žen“, „rozesmátých žen“ (tamtéž, s.105). Zároveň lze ale tuto skutečnost interpretovat tak, že vypravěč jen pozoruje a(např.ipro efekt při odhalení skutečného charakteru fotografií) se omezuje pouze na tento popis.17 1.3 (SEbE)REFLEXE ANARAtIVNÍ UzAVřENOSt Uvypravěčky povídky Bratr Theodor bylo zmíněno, že tematizuje svoji moc nad zobrazovaným děním amožnost ovlivňovat prezentované obrazy. Vpřípadě vypravěčky Teď něco ze života je tomu jinak, vliv na chování postav nebo průběh událostí zde chybí, zato vypravěčka reflektuje18 apoutá pozornost ksamotnému aktu vyprávění místo vyprávěného. Tak na jednu zodboček, které tvoří základní stavební prvek textů aještě budou zmíněny, přímo upozorní: „Jakou Přemkovu vlastnost jsem nesnášela vsouvislosti shudbou? Trochu jsem to zamluvila“, stejně tak jako: „Ale vrátím se kexpresu zroku 1955“, popřípadě: „Až klesu jsem se dostala od výčtu svých aPřemkových přátel, přidám knim ještě jednoho nepřítele, společného“ (Ž, s.18, 20, 222). Časté odbočování má za následek opakovaný záznam některých událostí,19 ito vypravěčka reflektuje: „Psala jsem už, že omyl osvém uzdravení jsem pochopila vBechyni první den prázdnin“, „Ošíři jeho rejstříku jsem se už zmiňovala“ (tamtéž, s.154, 163). Stejně tak komentuje uspořádání celé knihy: „Kdybych zachovávala chronologii aneprobírala věci na přeskáčku, ukázalo by se, jak se Přemkův program měnil“ (tamtéž, s.236). Jelikož ale zachovává chronologii pouze vhlavní linii vyprávění, ne vodbočkách, sdělí skutečnosti, které se nemohly kvůli struktuře knihy vyjevit samy, takto dodatečně apřímo. Ipřes množství odboček anávratů dává vypravěčka jejich reflektováním najevo, že se jedná ovyprávění, jež ona uspořádává astrukturuje: Po prosincové návštěvě (vroce 1997) Tesaře aMüllera unás následovala dost brzy druhá, 20.února 1998. STesařem opět přišel Ivan, přinesli různé materiály ačlánky. Pamatuji se na okamžik, kdy jsem— 5.března— dočetla Tesařovy Vlastence abojovníky, do kterých jsem se pustila 3.března. Zdálo se mi, že jsem se setkala sněčím pana Sedláčka. Dneska sme pekli“ (PV, s.53), „Di si umejt ruce“, „Já ti rozumim“ (Č, s.47, 63). Zachycení konkrétní probíhající promluvy tu není předmětem zájmu vypravěče, rozhovor postav je jím často jen částečně reprodukován, důležité je totiž vnímání těchto rozmluv jedincem. 17 Proti možnosti dívky jako fokalizátora stojí věty jako „Vypadá to, jako by věřila, že proti všemu očekávání se žena sebere aodejde“ (tamtéž, s.107). 18 Ricoeur píše, že obecně „vyprávět znamená ‚reflektovat‘ na líčené události“ (Ricoeur 2002, s.96), my zde však oreflexi hovoříme vužším slova smyslu, jak ho prezentuje Hodrová ve svém textu osebereflexivním románu (Hodrová 1987), jako o implicitních iexplicitních postupech, které poutají pozornost kutvořenosti nebo konstruovanosti díla. 19 Což bylo autorce, resp.redakci vněkterých recenzích vytýkáno. OPEN ACCESS MAgDALÉNA SMěJSÍKOVá 181 geniálním, co člověk sice má kdispozici při četbě skvostných knih třeba jen z„lidové“ knihovny na Petřinách, ale co jen zřídkakdy může spojovat skonkrétní osobou, jejíž tvář, hlas, reakce, projevy povahových rysů mohl alespoň letmo poznat. Zatím jsme u20.února aTesařovy druhé návštěvy (tamtéž, s.299). Občas vypravěčka (aspostupem knihy se tak děje čím dál tím častěji) obrací pozornost od minulosti avzpomínek nejen kaktu vyprávění, ale přímo kmomentu psaní, které jako by bylo právě probíhajícím procesem, prezentovaným spíše jako okamžitý záznam myšlenek (včetně zmiňovaného odbočování) než psaní, ukterého se lze vrátit apřepisovat: „Co to píšu, vstala jsem ačíslo 2/1964 si našla“, „Jako jediný ze všech dokázal nepodepsat potupný pakt za celý stát, koukat se radši— ateď bych měla utnout, protože chci napsat ‚do tváře smrti‘ než do tváře zklamaného národa; tak snad běžněji: Riskovat radši život než hanbu, to na nás ‚dole‘, jednodušší, naivnější, platí“ (tamtéž, s.252, 291). Tento okamžik psaní je také často přímo označen datem— vypravěčka nesděluje, kolikátého je, ale dané datum je vztaženo kudálostem, které se odehrály vminulosti: „Je to rok, co Přemek do Vojenské nemocnice odešel, 24.března, dnes přesně na den“ (tamtéž, s.255). Spřibližováním vyprávěných událostí kvypravěččině pozici včase se tyto datace objevují čím dál tím častěji, často otevírají celý úsek textu nebo odstavec. Ipřes zmiňování aktuálního okamžiku psaní se vypravěččina pozornost stále upíná kminulému— stejně jako vPsím víně je totiž těžištěm minulost azavršený příběh vní. VPsím víně tvoří tento celek uzavřený cyklus cesty20 srodiči do města azpět, vTeď něco ze života je to (blíže časově specifikovaný) příběh vypravěččina života smanželem. Jako má konkrétní zobrazovaná cesta vPsím víně svůj začátek akonec, tak ivTeď něco ze života jsou tyto pevné body vyprávění dané, jakkoliv některé vzpomínky sahají až do doby před tímto příběhem, nebo naopak po něm— vždy se ale kněmu nějak vztahují: Po Přemkově „kladení do hrobu“ jsem odešla ze hřbitova bez ponětí, že věci se už mají zásadně jinak, že svůj svět jsem ztratila. Během dní jsem pochopila, že bez Přemka nemůže nic fungovat, najednou jsem si nebyla jistá ani vlastními názory, dřív jsem je vyslovovala jemu do očí svehemencí abez zapochybování, jenže, jak jsem teď pochopila, ispodvědomým očekáváním, jestli je přijme, či opraví nebo vyvrátí, stále jsem jím byla vpostojích utvrzována nebo korigována, často ioceňována za věci, které pro jiného nemohly mít význam: tahle situace teď neměla pokračování (tamtéž, s.279). Martin Hybler píše opamětech: „Psaní pamětí vyplývá mimo jiné ze snahy nalézt definitivní verzi vlastního života, zacelit jej do nepochybné evidentní souvislosti. Je přitom vedlejší, jakými způsoby se to děje. […] Paměti jsou pak očividně motivovány 20 Cykličnost hraje vPsím víně roli nejen vběhu času, tak jak je zobrazen vypravěčkou, ale také ve výstavbě textu. Výchozí narativ obsahuje několik opakujících se výrazů apopisů, sám je ilustrován jako jeden cyklus, vycházející anavracející se do stejného bodu, astejně jako události vnovele má ion bod obratu, cesta tam se mění vcestu zpátky. Také jednotlivé lidské osudy obsahují princip uzavírajícího se kruhu, zároveň jsou ale vpleteny do cyklů většího celku, jehož jsou součástí. OPEN ACCESS 182 SLOVO A SMYSL 31 touto snahou spojit počátek akonec“ (Hybler 2015, s.47). Vpřípadě Teď něco ze života se nejedná ocelek vypravěččina života, ale ozmíněný celek prožitého manželství: „Ode mě se dovídal, co jsem během doby, kdy jsme spolu nebyli, prožila já, tak to bylo od začátku azůstalo do konce“ (Ž, s.39). Hned na první stránce prózy, situované do okamžiku, znějž se vypravěčka obrací do minulosti aprodukuje vyprávění, specifikuje, že jí „prochází teď hlavou, jaké byly časy, které nemají pokračování, protože nastaly časy jiné“ (tamtéž, s.7). Na následujících stránkách se objevuje „zpočátku“— tím je tedy jejich společný život — stejně jako „na konci, vnemocnici“ (tamtéž, s.8, 9), kde Přemek umírá, po čemž právě nastávají ony „časy jiné“. Stouto uzavřeností příběhu souvisí také vzpomínání— minulost je pro všechny texty Anny Blažíčkové důležitější než budoucnost,21 vTeď něco ze života se objevuje ireflexe atematizování procesu vzpomínání. Vypravěčka vprůběhu ozřejmuje, že ve svém textu čerpá ze zápisníků, které si vedla. Jakmile ale toto sdělí, obrací se knim azmiňuje je čím dál tím častěji: „Vzápisnících 1990, 1991, 1992 mám onaší rodině samé radostné zprávy, vporovnání spředchozími roky hotové bomby“, „18. 5.— podle mého záznamu vzápisníku— Müller volal, že do Tesařovy věci se zapojil Vašíček“ (tamtéž, s.252, 301). Naopak vjiných situacích podává pouze přibližný časový údaj nebo informaci: „Myslím, že to byla imatčina poslední cesta do Prahy“, „před pěti šesti lety“ (tamtéž, s.73, 207), apřímo tematizuje nespolehlivost vlastní paměti: „se nepamatuju, zato vím“, „už si neumím vzpomenout“ (tamtéž, s.141, 143). 1.4 POcIt VYLOUČENOStI Dalším zrysů, které pojí texty AnnyBlažíčkové ajímž se vyznačují její vypravěčky v1.osobě vrůzné míře, je jejich pocit vyloučenosti; přítomný je také vtextech ver- -formě— například vKrejčím onou pozicí za oknem nebo vMomentce přítomností dívky vcizím městě—, kde je tento atribut vlastní hlavním postavám aje spojen isurčitou osamoceností. Ta se vyskytuje ivPsím víně aTeď něco ze života, kde je podpořena vzpomínáním na již minulé auzavřené události, avmenší míře také vpovídce Babička se vrátila nebo vKuřecím peří. Toto outsiderství je často přímo vyjeveno právě vsituacích, kdy se vypravěčka nebo hlavní postavy sice nacházejí vnějaké skupině, ale nejsou její součástí— atuto skutečnost si uvědomují asvou vyloučenost reflektují. Tak ivpovídce Klékaři najdeme podobnou vypravěččinu vyčleněnost ze skupiny lidí jako vBratru Theodorovi, ať už se jedná oženy ulékařky, ke které zavítá omylem, nebo ohosty vhospodě ze závěru povídky. Vedle toho vypravěčka Kuřecího peří je vněkterých fázích součástí skupiny svých bývalých spolužáků. Přestože jsou to lidé, onichž 21 Nejčastěji se proto vTeď něco ze života aPsím víně objevují slovesa vpréteritu— vTeď něco ze života je minulý čas použit jako čas hlavního narativu života sPřemkem, vPsím víně se vtéto roli volně střídají minulý apřítomný čas, často vrámci jedné věty. Minulý čas slouží kzachycení jednotlivých vzpomínek oddělujících se od hlavní linie— vzhledem kvrstevnatosti obou textů nejsou neobvyklé ani části textu, kde se pomocí minulého času zachycují různě vzdálené události aúseky minulosti—, ale také kpopisu děje opakujícího se vminulosti, zvyků. Stejně tak slouží préteritum jako hlavní vyprávěcí čas akpopisu opakujících se situací ve většině povídek Čekání vzástupu. OPEN ACCESS MAgDALÉNA SMěJSÍKOVá 189 vnímání (zejména zrak abarvy) ajsou silně prostorově ukotveny,25 vPsím víně vystupuje do popředí cyklické plynutí avnímání času anávraty, vTeď něco ze života se výrazně přidává prvek vypravěččiny reflexe, stejně tak se objevují ve větším rozsahu úvahové pasáže. Tento pohyb apřesouvání těžiště pozornosti však nejsou neomezené, stále se dějí vrámci daného repertoáru, jednotlivé polohy vždy něco propojuje, jakkoliv se tato skutečnost vyjevuje až spohledem zvětšího odstupu na celou tvorbu Anny Blažíčkové. Skutečnostní hledisko se vtomto světle ukazuje jako značně limitující— tím nejdůležitějším rysem všech textů Anny Blažíčkové je totiž centrální postavení vnímajícího subjektu (vypravěče nebo fokalizátora), jeho prožívání, vzpomínání, pohled. Tak například upostav zvypravěčovy rodiny je nejpodstatnější právě jejich vztah svypravěčem, respektive fakt, že kněmu patří, stejně jako místa adomov— proto se mnohem častěji než vlastní jméno postavy objevuje označení „můj muž“, „sestra“, „matka“. Vypravěči tvoří bod, od něhož se odvíjí síť vazeb, stěžejní je to, co pro ně jednotlivé skutečnosti, události, situace avztahy znamenají. Zároveň je třeba říci, že tito vypravěči apostavy ipřes hloubku svého prožívání přijímají okolní události věcně, na žádném místě se nesetkáme svypjatými reakcemi, životu idetailům věnují bezpředsudečnou pozornost, nevysvětlují, ale registrují, všímají si. Tak jako vypravěčky Psího vína aTeď něco ze života vnímají okolní svět aprostředí ivypravěči afokalizátoři jednotlivých textů Čekání vzástupu, aztohoto pohledu tedy není podstatné, zda vtextu figurují jména reálných osob nebo reálné události, aostatně „žádná autobiografická próza není spisovatelovou výpovědí osobě vdoslovném smyslu, […] sebeupřímněji se tvářící autor mnohé nejen nevědomky, ale také vědomě pomíjí, přetváří, kombinuje, spojuje, rozpojuje, domýšlí avymýšlí“ (Blažíček 2014a, s.386–387). Bez zřetele kprvkům zautorčina reálného života nám celek próz AnnyBlažíčkové vyjevuje jinou podstatu— jednotliví vypravěči apostavy tu nejsou přítomni pro zdůraznění jejich výjimečnosti nebo jedinečnosti, jejich osudy nejsou jen osudy konkrétních lidí,26 ale ukazují vždy jednu zverzí, stejně jako zmíněné hypotetické situace jsou další variantou. Napříč jednotlivými prózami se tak zživotů postav kousek po kousku skládá obraz života vjeho mnohosti abohatství možností: Zpočátku ještě od sebe jasně rozeznáváme jednotlivé postavy sjejich individuálními osudy, které se tu proplétají, aniž by většinou vstupovaly do vzájemného vztahu. Brzy však začneme být na pochybách, kterou postavu právě sledujeme, až konečně pochopíme, že nejde opostavy ajejich individuální charaktery; že se tu vše slévá do jediného proudu, že tu vněkolika aspektech vyvstává jediný mnohovrstevnatý životní pocit dychtivé iteskné lásky kuplývajícímu životu spolu súzkostným ivyrovnaným pomyšlením na jeho konec (Blažíček 2014b). 25 Prostorovým určením se otevírá polovina textů tohoto souboru. 26 To umocňuje jednak přítomnost nepojmenovaných postav vČekání vzástupu („učitelka“, „dívka“, „mladík“) nebo globalizující označení jako „bratři Theodorové“, ale také nahraditelnost azaměnitelnost Rajky nebo pana Novotného vPsím víně— pro obsazení jejich role stačí splňovat pouze určitá kritéria. OPEN ACCESS 190 SLOVO A SMYSL 31 PRAMENY Blažíčková, Anna: Psí víno. 2.vyd. Triáda, Praha 2010. Blažíčková, Anna: Teď něco ze života. Triáda, Praha 2012. Blažíčková, Anna: Čekání vzástupu. Triáda, Praha 2014. LITERATURA Blažíček, Přemysl: Škvoreckého Zbabělci. In týž: Knihy oepice. Naši, Švejk, Zbabělci, ed. Michael Špirit. Triáda, Praha 2014a, s.377–450. Blažíček, Přemysl: [Text na zadní záložce knihy.] In: Anna Blažíčková: Čekání vzástupu. Triáda, Praha 2014b. Culler, Jonathan: Krátký úvod do literární teorie, přel. Jiří Bareš. Host, Brno 2002. Hodrová, Daniela: Sebereflexívní román. In: Milan Zeman akol.: Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů. Československý spisovatel, Praha 1987, s.156–177. Hybler, Martin: Paměť pamětí. In týž: Po paměti. Dauphin, Praha— Podlesí 2015, s.28–50. Jirkalová, Karolina: Tam, kde roste jen psí víno. Lidové noviny 23, 2010, č.222, 23.9., s.9. Koubová, Věra: Doslov. In: Anna Blažíčková: Teď něco ze života. Triáda, Praha 2012, s.445–450. Koubová, Věra: Na přeskáčku přes překážky. In: Anna Blažíčková: Čekání vzástupu. Triáda, Praha 2014, s.117–123. Petruželková, Adéla: Věci zajímavé inaprostý balast. Souvislosti 24, 2013, č.2, s.230–233 <http://souvislosti.cz/clanek.php?id=1500> [31.7.2018]. Petříček, Miroslav: Překvapení vpróze. Tvar 3, 1992, č.49, s.11. Pospíšil, Ivo: Anna Blažíčková: Teď něco ze života. Proudy 5, 2014, č.2 <http://www. phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/ recenze/2014/2/pospisil_blazickova_tedneco. php> [30.7.2018]. Ricoeur, Paul: Čas avyprávění II, přel. Miroslav Petříček jr. OIKOYMENH, Praha 2002, s.96–155. Soukupová, Klára: Přemek vkošili po Šaldovi. A2 9, 2013, č.20, s.6 <https:// www.advojka.cz/archiv/2013/20/premekv-kosili-po-saldovi>, citována rozšířená verze <http://www.academia.edu/4576751/ P%C5%99emek_v_ko%C5%A1ili_ po_%C5%A0aldovi_recenze_na_Anna_ Bla%C5%BE%C3%AD%C4%8Dkov%C3%A1_ Te%C4%8F_n%C4%9Bco_ze_%C5%BEivota> [31.7.2018]. Stanzel, Franz K.: Teorie vyprávění, přel. Jiří Stromšík. Odeon, Praha 1988. Svadbová, Blanka— Šubrtová, Milena: Anna Blažíčková. In: Slovník české literatury po roce 1945, 31.3.2008 <http://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=25&hl=anna+bla%C5%BE%C3%AD%C4%8Dkov%C3%A1+> [30.7.2018]. Šimák, Petr: Hradby vzpomínek: Psí víno Anny Blažíčkové. A2 6, 2010, č.25, s.9 <https:// www.advojka.cz/archiv/2010/25/hradbyvzpominek> [31.7.2018]. Šimák, Petr: Teď něco ze života Anny Blažíčkové. Bubínek Revolver Revue, 11.4.2013 <http://www.bubinekrevolveru.cz/ted-necoze-zivota-anny-blazickove> [31.7.2018]. OPEN ACCESS