Fragmenty literárněsociologického diskurzu
Abstract
319
Full text
Fragmenty literárněsociologického diskurzu* Josef Šebek Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky [email protected] Literárněvědné texty vzniklé mimo některou zdominantních kulturně-jazykových oblastí nevstupují dnes vpřekladech do prostoru české literární vědy příliš často. Natož soustředí-li se na dílčí (sub)disciplínu. Kniha Za textem. Antologie polské sociologie literatury, uspořádaná Jiřím Trávníčkem, je tedy vtomto ohledu relativní výjimkou aúplné prvenství jí patří díky jejímu zaměření na literární sociologii. Ta se vposledních desetiletích ivčeské literární vědě zvolna prosazuje jako součást studia literární kultury, knižního trhu, čtenářství apod., často skrze užívání výrazných konceptů, jako je například literární pole. Antologie přináší celkem patnáct přeložených textů ve dvou oddílech, nadepsaných „Vteoretické reflexi“ a„Vinterpretační akci“. Jiří Trávníček ji vybavil krátkým, osobně laděným úvodem, amísto standardní doprovodné studie zvolil formu rozhovoru sbibliologem asociologem literatury Grzegorzem Niećem. Součástí knihy jsou stručné medailony autorů přeložených studií, znichž některá jména budou asi českým čtenářům známá (Maria Ossowská, Stefan Żółkiewski…), zatímco jiná— většina?— nikoli. Velmi přitom záleží na generační příslušnosti, protože kontakty české literární vědy spolským prostředím se po pádu státního socialismu znovu rozvíjely jen zvolna. Navíc se nikdy neodehrávaly primárně voblasti sociologizujícího uvažování oliteratuře, ale spíše vlinii strukturalistické teorie textu, versologie, později kognitivních přístupů apod. Texty vybrané do knihy přitom pokrývají skoro sto let polského bádání— roky 1933 až 2013. Za spolehlivý převod vděčí Marii Havránkové; dvě studie pak přeložil editor ajeden text je převzat zjiž existujícího překladu Svatavy Navrátilové. Jiří Trávníček ve zmíněném úvodu vymezuje čtyři hlavní cíle knihy: 1.Vznik „souboru textů vytyčeného těmito mezníky: čtení, čtenář, čtenářství, literární kultura, knižní trh, společenská role spisovatele, oběh literatury, literatura ajiná média, literární komunikace; vše zoblasti, jež se nazývá ‚vnější‘ okruh literatury“ (s.8). * Tato práce vznikla za podpory projektu „Kreativita aadaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy vpropojeném světě“, reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734, financovaného zEvropského fondu pro regionální rozvoj. / This work was supported by the European Regional Development Fund project “Creativity and Adaptability as Conditions of the Success of Europe in an Interrelated World” (reg. no.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734). OPEN ACCESS
320 SLOVO A SMYSL 33 2.Časový rozsah, tj.zahrnutí jak textů starších, tak současných. 3.Snaha „představit (polskou) sociologii literatury jako disciplínu jednak schopnou své teoretické reflexe, jednak schopnou se vydat do terénu, začasté empirického, avněm shromažďovat materiál aten pak interpretačně opracovávat“ (tamtéž). 4. „Snaha ojistou reprezentativnost“, tj.ozahrnutí velkých postav polské literární vědy, které se relevantním tématům věnovaly (s.9). Vúvodu ivzávěrečném rozhovoru (zejm. na s.263–264) ktomu explicitně přistupuje Trávníčkovo přesvědčení okvalitách polské literární vědy anutnosti ji českému prostředí zprostředkovávat. Mohli bychom se teď zeptat: Jak se tedy vytyčené— nepochybně smysluplné— cíle podařilo naplnit? Kodpovědím na tuto otázku se dostanu. Nejprve je však třeba se zastavit usamotné „sociologie literatury“, jejíž definice je snadná jen zdánlivě. Jedná se totiž vsoučasnosti opojem zastřešující velmi různorodé přístupy; zčásti je navíc jako označení používán isekundárně, vtažením určitého textu do jeho rámce (třeba právě vantologii, případně jeho citováním apod.), ajen vněkterých případech se kněmu hlásí samotní autoři, zejména ti, kteří tíhnou kaplikování metod sociologického výzkumu kultury na oblast literatury. Na jednom pólu tak máme texty ptající se, „Co se můžeme zliteratury dozvědět ospolečnosti“ (abych citoval vantologii zahrnuté zamyšlení Kingy Duninové); tento přístup je přitom disciplinárně poměrně rozostřený azahrnuje velké množství různorodých prací, které se „nahromadily“ vprůběhu posledního století (svýznamnými předchůdci ve století předcházejícím). Druhý pól, využívající zpravidla exaktnějších postupů sociálních věd, je úzce spojen srozvojem sociologie ve druhé polovině 20.století asjejími metodami, kvantitativními ikvalitativními. Obecně se myslím dá říct, že první pól tíhne ke spekulativnějšímu ainterpretativnějšímu pohledu, zatímco druhý kpřístupu empiričtějšímu, popisnějšímu asamotným textům vzdálenějšímu, ikdyž tomu tak nemusí být vždy. Velmi podstatné také je, zjakého jazykově-kulturního okruhu daný autor či autorka pochází. Poměrně ostře je sociologie literatury vsoučasnosti vyhraněná například ve frankofonním kontextu. Je to dáno nejen vlivem Pierra Bourdieua ajeho sociologie kultury ateorie sociálních polí, ale ipřítomností řady dalších výrazných osobností, jako jsou například Luc Boltanski nebo vsoučasnosti Bernard Lahire ajiní. Sodpovídajícím pojetím literární sociologie se setkáme vněkolika recentních úvodech do disciplíny, jako je Sociologie de la littérature Paula Dirxe (2000) či stejnojmenná novější knížka významné literární socioložky Gisèle Sapiro (La sociologie de la littérature, 2014). Vní se autorka nejprve stručně věnuje historii literární sociologie apoté uvádí hlavní aktuálně rozvíjené přístupy: Bourdieuovu teorii polí, poněkud okrajovější teorii literární instituce Jacquesa Duboise, teorii polysystému Itamara Even-Zohara, symbolický interakcionismus (Howard Becker ad.) ateorii sítí (Ronald Burt). Následující tři části knihy jsou zasvěceny sociologii literární produkce (pozice literatury vširším sociálním prostoru, „svět literatury“), sociologii děl (výběrově: literární reprezentace, literární školy, otázky národnosti aidentity, estetická singularita ze sociologického hlediska) asociologii recepce (instance zprostředkovávající literaturu asociologie četby). Příkladem anglosaského, spíše široce inkluzivního adisperzního pojetí sociologie literatury je přehledová studie Jamese F.Englishe, která vyšla jako úvod kčíslu časopisu New Literary History (č.2, 2010) věnovanému současné literární sociologii. Má OPEN ACCESS
JOSEF ŠEbEK 321 příznačný název: Everywere and Nowhere: The Sociology of Literature after ‘the Sociology of Literature’. Mezi relevantní současné přístupy— bez nároku na výhradnost iúplnost— English zahrnuje: 1.dějiny knihy anovou bibliografii (Roger Chartier, Robert Darnton, D.F.McKenzie, Peter Stallybrass), 2.studia nových médií (Jerome McGann, N.Katherine Hayles ad.), 3.studium „historie alogiky literárních hodnot autváření literárního kánonu“ (Pierre Bourdieu, John Guillory, Pascale Casanova…), 4.kritické institucionální dějiny studia literatury (Terry Eagleton, Gerald Graff, Alan Liu aj.), 5.studium čtenářů ačtení (opět Chartier, Janice Radway); následuje stručný výčet: 6.zkoumání vztahu literatury apráva (např.dějiny intelektuálního vlastnictví), 7.sociologický pohled na otázky literatury arasy, 8.sociologie globalizace a„světové literatury“, 9.sociologicky zaměřená adaptační studia. Přiblížíme-li se více polskému kontextu, je podobně inkluzivní přístup příznačný ipro recentní antologii Socjologia literatury, uspořádanou Grzegorzem Jankowiczem aMichałem Tabaczyńským (Krakov 2015). Explicitně tento její charakter zmiňují editoři vpředmluvě (s.10–14) avypovídá oněm především samo tematické uspořádání knihy, jdoucí od současné francouzské sociologie literárního pole, literární hry apod. (Gisèle Sapiro, Bernard Lahire ad.) přes témata kánonu, trhu aautorského práva (John Guillory, Martha C.Nussbaum…) po otázky společenské angažovanosti literatury, politiky asociologie akademických institucí (Terry Eagleton, Raymond Williams, Jacques Rancière adalší). (Kpráci Grzegorze Jankowicze ajeho týmu se ještě vrátím níže.) Každá antologie literární sociologie tak nevyhnutelně bude iurčitým institucionálním performativem, výměrem toho, co to literární sociologie vlastně je, mj.inakolik inkluzivně toto označení máme chápat. Vyplývá ztoho též, že Jiřímu Trávníčkovi lze těžko vytýkat, že ve svém stručném úvodu obšírně nedefinoval sociologii literatury jakožto svébytný obor. Vantologii Za textem se každopádně kombinují jak obě výše zmíněná základní hlediska (širší přístupy vs. ostřeji vymezené pojetí popisné asystémové), tak se vní objevuje iřada témat ametod popsaných Gisèle Sapiro a/nebo Jamesem F.Englishem (adalšími autory, kteří se sociologii literatury vposlední době snažili systematičtěji uchopit), případně reprezentovaných vantologii Socjologia literatury. Některé ze zahrnutých studií jsou pak samy pokusem určité vymezení předmětu ametod literární sociologie podat. Práce zařazené do antologie Za textem nyní spomocí několika základních hledisek utřídím asoučasně aspoň stručně charakterizuji, čím jsou zajímavé. Nevznikne tak dojem pouhé adice textů, který by vpřípadě této knihy nebyl adekvátní. 1. Nejprve se tradičně můžeme podívat, na kterou složku literární komunikace se texty zaměřují (jak činí například iGisèle Sapiro ve zmíněné publikaci): sociologii autorů, sociologii děl, nebo sociologii čtenářů ačtenářství? Dá se říci, že větší část studií můžeme celkem jednoznačně kněkterému ztěchto tří okruhů přiřadit. Sociologie autorů je tak vknize zastoupena ukázkou zknihy Oskara Stanisława Czarnika Mezi dvěma Srpny. Polská literární kultura vletech 1944–1980 (1993), zabývající se mj.sociálním původem avzděláním autorů daného období vkorelaci sjimi praktikovanými žánry azdroji jejich příjmů; adále textem Lucyny Stetkiewiczové, soustředící se na srovnání materiálních podmínek provozování spisovatelské činnosti vobdobí socialistické diktatury avobdobí demokratickém, ato na základě rozhovorů se samotnými autory. Sociologie literárního textu má vantologii nejčastěji podobu analýzy OPEN ACCESS
322 SLOVO A SMYSL 33 literární komunikace jako takové, světší či menší aspirací na systémovost, tj.zahrnuje částečně ioba zbývající členy trojice. Také těchto textů je vícero apatří mezi ně úryvek zklasické knihy Jana Stanisława Bystroně Literární veřejnost (1938), kapitola zpráce Marie Ossowské (přeložené už vroce 2012 Svatavou Navrátilovou vúplnosti do češtiny) Měšťanská morálka (1956) nebo studie Andrzeje Urbańského Komunikační situace kolem konspiračního textu (1939–1945) (1989). Ve čtyřech textech pak dominují výzkumy čtenářů ačtenářství: vpráci Janusze Lalewicze Pojetí veřejnosti aproblém společenských vazeb (1982), Antoniny Kłoskowské Běžná recepce afunkce literatury (1992), úryvku zknihy Stanisława Siekierského Čtení Poláků ve 20.století (2000) astudii Janusze Kosteckého Čtenářství jako předmět odborného zájmu (2011). Vněkterých studiích— zejména těch výrazněji teoreticky asystematicky zaměřených— se uvedená tři hlediska setkávají; vpřípadě výběru ukázek zknižních monografií pak také záleželo na tom, kam editor položil tematický akcent. 2. Přístupy zaměřené na teoretický a/nebo historický popis vs. přístupy interpretativní. Mezi ty první patří zejména Sociologie literatury ajejí okruhy Stefana Żółkiewského (1979) nebo úryvek zknihy Stanisława Ossowského; vjiném ohledu pak práce zaměřující se panoramaticky na určitý historický úsek, jako ty od Oskara Stanisława Czarnika či Stanisława Siekierského. Ke druhému typu by se zdánlivě mohly paušálně zařadit texty zdruhé části knihy, věnované— podle označení celého oddílu— „interpretační akci“. Zde je však nutné určité upřesnění. Vknize až na výjimky nenajdeme práce, které by se soustředily na interpretaci literárních textů; „interpretaci“ vtitulu druhého oddílu tak musíme chápat spíše jako interpretaci dat získaných sběrem materiálu nebo na základě průzkumů, anebo prostě jako empirickou práci vprotikladu kdeduktivnějšímu teoretickému postupu. Tomu, co osobně považuji za test asvého druhu završení sociologizujícího bádání voblasti literatury— tj.čtení literárních textů se sociologickým zřetelem, se příliš prostoru nedostává. Poutavá je vtomto ohledu již zmiňovaná část kapitoly zknihy Marie Ossowské, věnovaná interpretaci Defoeova Robinsona ve vztahu kdobové měšťanské aobchodnické třídě (kníž je vztažena titulní postava iautor). Ossowská se tu přibližuje některým variantám marxismu nebo kulturního materialismu. „Interpretativnost“ můžeme však pojímat také jako hlubší zamyšlení nad možnostmi sociologizujícího přístupu kliteratuře jako takového; takto je laděn důmyslný esej Kingy Duninové Co se můžeme zliteratury dozvědět ospolečnosti? (2004; překlad vyšel poprvé v časopisu Česká literatura, č.4, 2008), vněmž Duninová nejprve vkonstruktivistickém duchu rozkládá jak unifikovaný pojem společnosti, tak literatury, aposléze nastiňuje svou hermeneuticky inspirovanou „performativní“ teorii čtení. 3. Další pomyslnou osu tvoří přístupy založené spíše komunikačně, resp.sémioticky aty soustředěné více na materiální aspekty. Akcent na literární komunikaci je vantologii silný anapříklad zmiňovaný Urbańského text přináší ina malé ploše inspirativní model oběhu „konspiračních textů“ vprůběhu druhé světové války. Napříč zařazenými příspěvky je však výrazně přítomné také materiální hledisko dějin knihy, jejího oběhu apraxe její produkce ispotřeby, ato vširším mediálním rámci. Jak se shodují oba protagonisté závěrečného rozhovoru, dějiny knihy vplném spektru svých témat se včeském prostředí, na rozdíl od toho polského, zatím příliš nevyhranily, resp.neosamostatnily. (Ktomu bych ovšem doplnil, že to neplatí pro období starší literatury do doby národního obrození.) Aspekty materiality ale antologii pochopitelně OPEN ACCESS
JOSEF ŠEbEK 323 prostupují ina dalších rovinách: sociální rekrutování spisovatelů ajejich finanční poměry, knižní trh, situace literatury aknihy vrámci konkurenčních médií ad. 4. Poslední zřetel vsobě kombinuje časové atypologické hledisko. Jak vúvodu explicitně zmiňuje editor (jde očtvrtý zcílů antologie), kniha přináší ukázky zněkterých klasických systematických oborových textů „velkého záběru“ teoretického a/nebo historického, jako jsou práce Bystroně, Żółkiewského či Siekierského, avedle nich aktuální texty věnované dílčím tématům, jako je fanfikce (Olga Dawidowicz- -Chmykowská, 2009) nebo současný knižní trh (Vydavatelské oběhy Marcina Rychlewského, 2013). Znávaznosti aodkazování některých autorů např.na Żółkiewského je zřejmé, že zde existuje výrazná amnohdy ireflektovaná tradice. Nad některými zařazenými pracemi lze uvažovat oparalelách, které nacházíme uvelkých postav sociálněkontextově asociologicky laděného literárněvědného bádání. Tak nad kapitolkou zBystroňovy práce se díky suverenitě, sníž se autor votázkách dějin knihy, čtenářství ajejich materiálních rámců pohybuje po historické ose více jazykově-kulturních oblastí (britské, francouzské ad.), hned vybaví např.mnohem pozdější výzkumy Rogera Chartiera. Robinsonovský text Marie Ossowské připomene na jednu stranu genetický strukturalismus Luciena Goldmana (jehož hlavní práce právě vdobě vzniku autorčiny knihy začínaly vycházet), na druhou pak Raymonda Williamse. Antonina Kłoskowská se explicitně vyrovnává sBourdieuovým výzkumem kulturní spotřeby (představeným nejmonumentálněji vknize Distinction), jakkoli— alespoň vtextu zahrnutém do antologie— nechce přímo vyvozovat širší sociálněkritické závěry. Využití strukturovaných rozhovorů sautory uLucyny Stetkiewiczové zase upomene na rozsáhlé výzkumy materiálních podmínek současného provozování literatury, které provedl Bernard Lahire. Otázkou pak samozřejmě je důslednost promýšlení teoretických problémů ajasné stanovení metodologie, jakož ihlubší interpretace dat, které— zvláště jedná-li se orozsáhlejší výzkum— na základě antologizovaných částí textů nelze plně posoudit. Takovouto tendenci ke srovnávání a„párování“ svýznamnými autory světové literární sociologie editor jak vúvodu, tak vzávěrečném rozhovoru implicitně kritizuje stím, že originální impulzy je možné apotřebné hledat právě imimo dominantní regiony. Zmého pohledu je na nejzajímavějších textech vantologii Za textem patrný význam dialogu spodnětnými pracemi bez ohledu na region, znějž pocházejí. Vtomto kontextu je také možné upozornit na to, že „perifernější“ jazykově-kulturní okruhy většinou recipují vrcholné výkony vědy (umění, literatury…) velkých zemí, apozornosti může poněkud unikat fakt, že nezbytné střední anižší polohy se ani ve „zdrojových“ regionech nevyznačují nejvyšší mírou teoretické pronikavosti aprůbojnosti. Položit si otázku, co do antologie mělo být zahrnuto, anebylo, je pochopitelně ošidné při vědomí, že dané pole je vPolsku pokryto značným počtem badatelů. Vtomto ohledu je kompetentnost editora zjevná. Jeden příklad přesto uvedu: vzávěrečném rozhovoru sGrzegorzem Niećem je jakožto inspirativní připomenut výzkum krakovské skupiny badatelů (s.250). Jde právě ozmiňovaného Grzegorze Jankowicze ajeho spolupracovníky, kteří především na základě Bourdieua aněkterých dalších autorů zkoumali polské literární pole po roce 1989 (zejm. souhrnná kniha Polská literatura po roce 1989 ve světle teorie Pierra Bourdieua. Výzkumná zpráva, 2014). Jejich snahy ukazují, nakolik podnětné může být zdánlivě „přejmout“ zahraniční výzkum a„jen“ ho adaptovat: při svém bádání se museli potýkat sBourdieuovi neznámým OPEN ACCESS
324 SLOVO A SMYSL 33 transformačním prostředím postkomunistické země, spřechodem ktržnímu systému austalováním nových literárních institucí. Výsledky jsou překvapivé; současně nepřímo poukazují na slabiny Bourdieuovy teorie, mj.na to, jak obtížné je vrámci teorie literárního pole udržet vcentru badatelského zájmu literární text anesklouznout záhy kpopisu institucí aksociologii autorů (lahirovského střihu, která se vpřípadě Jankowicze ajeho týmu na tohoto francouzského sociologa iodvolává). Rozšíření časového záběru na socialistickou periodu by představovalo další výzvu Bourdieuově teorii, mj.pro představu sjednoceného literárního pole, roli politické či ekonomické autonomie aheteronomie atd. Apři ještě hlubším časovém ponoru by se aktualizovala otázka vícejazyčnosti, mnohonárodnosti atd. To vše je přitom relevantní ipro český kontext, byť vponěkud odlišném konkrétním provedení. Jankowicz společně sMichałem Tabaczyńským připravili také výše připomenutou antologii literární sociologie (2015), která je vedle starší dvojdílné antologie Andrzeje Mencwela (Vokruhu sociologie literatury, 1977), taktéž vtextu rozhovoru zmiňované, svébytným „performativem“ na téma literární sociologie. Jen na okraj zmíním „ponornou řeku“ antologie, jíž je politika, ato nejen tematizované etapy barvitého polského politického vývoje posledního století (přičemž je těžké zbavit se srovnávání sdomácí situací), ale také politika vsoučasném Polsku, které se dotýká izávěrečný rozhovor. Kniha je vtomto ohledu „ekumenická“ ana svých stránkách svádí dohromady autory ztak rozdílných táborů „kulturních válek“, jako jsou Andrzej Urbański aKinga Duninová. To ale pochopitelně nepatří ke stěžejním tématům antologie atextů vní obsažených. Jak vyplynulo zpředchozích stran, některé zařazené texty jsou relativně krátkými kapitolami rozsáhlých knih. Někdy proto může být obtížné se do vybrané části čtenářsky „vpravit“ aporozumět tomu, jakou badatelskou otázku si klade. Ukapitolek převzatých zucelených monografií je to do jisté míry pochopitelné (viz ale níže), ujednotlivých vybraných studií by tomu tak ovšem být pokud možno nemělo. Vybrat zrozsáhlého korpusu určité národní literární vědy literárněvědné eseje různorodého zaměření je určitě mnohem snazší úkol než antologizovat formátově heterogenní literárněsociologické texty. Problém výběru, délky avhodnosti objektivně existuje. Přesto jakožto čtenář antologie nepovažuji za šťastný postup, když se zrozsáhlého systematického anebo historického díla vybere několik stran, jako se to vantologii vícekrát děje. Tak např.utextu Stanisłava Ossowského, výrazné postavy polské literární vědy, vzniká při výběru čtyřapůlstránkové ukázky dojem vzásadě generického krátkého pojednání o„společenském rozměru“ estetické recepce literatury. Oto pozoruhodnější pak je, že se třinácti stránkám zknihy Jana Stanisława Bystroně nebo deseti prokráceným stranám zknihy Marie Ossowské daří čtenáře vtáhnout do výkladu, což je bezpochyby znakem kvality původních prací. Stručně řečeno: část antologizovaných textů osobě dává spíše jen vědět, že jsou, anedostanou už příležitost sdělit, co přinášejí. Obdobný problém se ovšem týká iněkterých delších ucelených kapitol, třeba té založené na rozhovorech se současnými autory na téma materiálních podmínek provozování literatury od Lucyny Stetkiewiczové (32 stran), zníž nevyplývá autorčina metodologie, strukturace zkoumané populace autorů atd., takže text vyznívá jako anekdotické srovnávání jejich literární existence za státního socialismu avpodmínkách kapitalismu. OPEN ACCESS
JOSEF ŠEbEK 325 Vtomto momentu je třeba se vyrovnat sdalším faktorem, který považuji za kontroverzní, apro četbu textů knihy klíčový: sedičním postupem krácení textů. Antologie Za textem je kniha na poměry Teoretické knihovny nakladatelství Host poměrně útlá (272 stran; částečně je to ale jen optický dojem, protože přínosná antologie polské literární vědy sedmdesátých až devadesátých let 20.století Od poetiky kdiskurzu, 2002, připravená týmž editorem atakřka dvojnásobně silná, má ve skutečnosti jen oněkolik desítek stran více). Nevím, jaká praktická okolnost mohla vést knutnosti masivně vypouštět věty, odstavce idelší pasáže. Oněkolik stran rozsáhlejší texty by snad knihu tolik neprodloužily, čtenáři by ale poskytly komfort úplného překladu, anikoli tápání, kolik že odstavců chybí (zda byl text „krácen“, nebo jen „mírně krácen“, otom informuje seznam zdrojů překladů vzávěru knihy; nůžkám se však vyhnulo málo znich, přičemž ty jsou zase povětšinou výňatkem zucelené knihy). Vedle nepříjemného znejistění čtenáře je podle mého názoru důsledkem také necitovatelnost, resp.nutnost opatřit si originál: co když se ve vypuštěné pasáži otématu říká něco podstatného, nebo dokonce protichůdného (věřme editorovi, že nikoli, nicméně čistě technicky taková důvěra postrádá legitimitu). Někdy texty ovýkladovou souvislost nepřicházejí; vněkterých případech je však výsledek skutečně torzovitý— tak například utextu Bogusława Sułkowského nebo Marcina Rychlewského. Vnich je narušena samotná možnost sledovat argumentaci: jen pro příklad, poslední čtyři strany Rychlewského textu tvoří votištěné české verzi jedenáct odstavců aminimálně šest odstavců bylo vypuštěno, jak nás otom zpravuje opakovaný výskyt znaku […] na samostatném řádku (označování několika způsobů vypouštění vknize je vysvětleno na s.243 a244). Samotného mě zaskočilo, nakolik negativně tyto postupy uplatněné při zprostředkování antologizovaných textů ovlivňují jejich recepci avhled, který se díky ní čtenáři (ne)otevírá. Téma se nedalo obejít apo úvaze jsem se rozhodl vtělit ho ido názvu této recenze. Celkový dojem zantologie tak kolísá mezi zájmem vzbuzeným příklady inspirativního myšlení, které včeském kontextu není příliš známé, a jistým rozladěním nad fragmentárností shromážděného materiálu. Antologie by měla přinést texty, které pokud možno obstojí samy osobě, dají se citovat, případně využít ve výuce. Taková je většina souborů vydaných vrámci Teoretické knihovny, mnohdy sorganizačním nebo přímo editorským přispěním Jiřího Trávníčka; vpřípadě knihy Za textem to platí jen do jisté míry. AD: Jiří Trávníček (ed.): Za textem. Antologie polské sociologie literatury, přel. Marie Havránková, Jiří Trávníček aSvatava Navrátilová. Host— Ústav pro českou literaturu AV ČR, Brno— Praha 2018. 272 s. OPEN ACCESS