160
ACC JOURNAL 2015, Volume 21, Issue 3 DOI: 10.15240/ ul/004/2015-3-016
K FILOZOFICKÉ DIMENZI JAZYKOVÉ KOMPETENCE
Ma in Lachou
Me opoli ní uni e zi a P aha, Ka ed a cizích jazyků,
Dubečská 900/10, 100 31 P aha 10, Česká epublika
e-mail: [email p o ec ed]
Uni e zi a Jana E angelis y Pu kyně, Filozo ická akul a, Ka ed a ge manis iky,
Pas eu o a 13, 400 96 Ús í nad Labem, Česká epublika
e-mail: [email p o ec ed]
Abs ak
Jako ling is é a uči elé cizího jazyka jsme dnes a denně kon on o ání s pojmem i samo nou
pods a ou komunika i ní kompe ence, jak s ou, ak přede ším s kompe encí našich s ěřenců,
a o ze šech možných úhlů pohledu, zejména pak z hlediska apliko ané ling is iky.
Dimenze, k e á šak námi zůs á á poněkud opomíjena, nicméně jde s jazykem
a s komunika i ní kompe encí uku uce, je dimenze ilozo ická. Cílem oho o článku je
nas íni č enáři alespoň e zk a ce, jak na komunika i ní kompe enci, espek i e na od ní
neodděli elný jazyk, nahlíželi něk eří ilozo o é dob dří e i nedá no minulých.
Ú od
Na odí-li se dí ě, dos á á se do p o něj zcela neznámého s ě a. Zpočá ku jej ani nik e ak
z lášť ne nímá, jeho nejzákladnějšími po řebami jsou po řeba jídla a pi í, spánku a blízkos
ma ky. Ve z ahu k okolí komunikuje pouze ůznými d uhy křiku, k e ými dá á naje o s é
po řeby. V dalším s ádiu ý oje začíná dí ě b ouka , posléze ž a la a okolo desá ého měsíce
již začne yslo o a p ní slo a. Pos upně si os ojuje čím dál ím íce jednoslabičných slo .
Ve s áří asi jednoho oku umí dí ě přibližně dese slo a pokouší se y áře jednoslo né ě y.
Ses a o a d ouslo né ě y je schopno až koncem d uhého oku ěku. D oule é dí ě může
o láda už asi 300 slo , říle é asi 1000 a pě ile é asi 2000. P o období mezi d uhým a pá ým
okem ěku je šak ypické přede ším pos upné z ládání slo ních a ů a ě né skladby
daného jazyka.
V období od d ou do pě i le ěku se dí ě začne aké pos upně zařazo a do společenského
ži o a, y áří si základní předs a y o ži o ě a o s ě ě, jímž je obklopeno, a začíná si
u ědomo a o něž samo sebe. To předs a uje elmi složi ý p oces, k e ý je las ní pouze
člo ěku. O složi os i sebepozná ání s ědčí i en ak , že dí ě není schopno dlouhou dobu
použí a zájmena „já“ a čas o chybuje i e sp á ném použi í posesi ních zájmen „moje“
a „ oje“. To o chybo ání je o šem celkem pochopi elné; odiče dí ě e a i jeho ši oké okolí
o sobě mlu í p ní osobě jedno ného čísla, nazý ají se jako „já“, ale jak ys ě li ani ne
d oule ému Ma ějo i, že on je aky „já“, ždyť přece čas o e spojení se s ou osobou slýchal,
že je „ y“ nebo jednoduše „Ma ěj“. P o o není di u, že o sobě pak mlu í e ře í osobě čísla
jedno ného, edy „On jde“, případně „Kluk jde“, esp. „Ma ěj jde“, namís o sp á ného „Já
jdu“.
1 K yb aným ilozo ickým poje ím jazyka
Přes o šak začíná dí ě zh uba období mezi d uhým a ře ím okem ži o a označo a sebe
sama jako „Já“. Přes ane říka např. „Ma ěj chce…“ a namís o oho s příslušnou dikcí oznámí
s ě u kolem sebe: „Já chci!“. Oné p ní osobě dodal pa řičnou důleži os ancouzský iloso
161
René Desca es [4], když e s é k subjek u ob ácené iloso ii učinil z „já myslím“ (ego
cogi o) základ absolu ního poznání. „Ego cogi o, e go sum“ – „myslím, edy jsem“ – mém
myšlení je obsažena sebejis o a mého Já. Z celko é pochybnos i (ego dubi o) plyne pouze
jediná ýchozí jis o a a ou je, že jsem e s é pochybnos i za učen Já, jakož o pochybující.
Desca o o učení šak záhy u o naznačenou pe sonální linii opouš í a ím, že u čuje o, co
myslí jako es cogi ans (myslící ěc), se na ací zpě do iloso ie neosobního.
Na pe sonální dimenzi naznačenou Desca o ým ego cogi o na ázal Edmund Husse l [14, s .
52n], k e ý z eduko al o o myslící “já“ pomocí enomenologické me ody nazý ané epoché
na absolu ně anscenden ní ego, a ím se ys a il ob inění ze solipsismu. Pouze o o (a jen
o o) anscenden ní ego a o, co je něm zah nu o, lze o iž klás jako jsoucí. V p ůběhu
enomenologické edukce Husse l kons a uje, že jiná „Já“ nejsou pouhými předs a ami e
mně. Jiný je sám zd ojem smyslu. P o i námi ce solipsismu s a í zkušenos cizího a dochází
k zá ě u, že jiný je modi ikací mého já; o, co je cizí je mysli elné jedině jako analogon
las ního.
Z ýše u edeného edy yplý á, jak úzce jsou jazyk a pos upné nabý ání jazyko é
kompe ence spja y s myšlením a pozná áním nějšího s ě a a chápáním sebe sama. Ta o
sku ečnos předs a uje bezespo u jeden z klíčo ých předmě ů zájmu ilozo ie. Z oho o
dů odu mají ú ahy o jazyce, o jeho pů odu a pods a ě e ilozo ii boha ou adici a nějakým
způsobem se s ní musel ypořáda každý ilozo ický smě . Vzpomeňme například Pla óna,
jeho žáka A is o ela, nebo později Bacona, Desca a, ale i Komenského s jeho myšlenkou
y oření jednoduchého šes ě o ého umělého jazyka, či Locka a další.
Možnos myšlení je edy uložena e schopnos i jazyko ého yjádření, k e é je zá islé p á ě
na míře jazyko é kompe ence. Jazyk o iž musíme chápa jako o mo anou s uk u u
označo ání a myšlení je způsob exis ence jazyko ých znaků. Ben enis e é o sou islos i
p a í: „Ať jsou ýkony myšlení jakkoli abs ak ní či naopak speci ické, ždy nacházejí ý az
jazyce.“ [3, s . 29n] Při om obsah myšlenky je „sám o sobě ob ížně de ino a elný, en o
obsah obd ží o mu, je-li yslo en, a jinak nikdy. Obd ží o mu z jazyka a jazyce“ [3, s .
29n]. Jazyk dá á „ o mu obsahu myšlenky“, obsah musí p ojí jazykem a y a o a se
něm. Ling is ická o ma edy není pouhou kondicí ans e u, nýb ž i kondicí ealizace
myšlenky. Myšlenku uchopujeme již uzpůsobenou jazyko ými o mami.
P os řednic ím jazyka a pos upným nabý áním jazyko é kompe ence pozná áme s ě kolem
sebe. Ten ze šeho nejlépe pozná áme ma eřském jazyce, neboť p á ě něm jsme o iž z .
„doma“ a díky němu se nám s ě s á á s ozumi elným. Německý ilozo 20. s ole í a
ýznamný předs a i el he meneu iky H. G. Gadame [6, s . 25] é o sou islos i napsal:
„Řeč není jedním z p os ředků, jimiž si ědomí zp os ředko á á s ě . Není o
edle znaku a nás oje – k e é jis ě aké pa ří k by os nému u čení člo ěka –
nějaký ře í ins umen . Řeč ůbec není ins umen ani nás oj. Neboť k pods a ě
nás oje pa ří, že o ládáme jeho použi í - a o znamená, že jej be eme do uky a
zase odkládáme, když nám posloužil. To není o éž, jako když be eme do ús slo a
řeči, k e á jsou po uce, a když jsme je použili, nechá áme je upadnou zpá ky do
šeobecné slo ní zásoby, jíž ládneme. Tako á analogie je alešná, p o ože se
nikdy neoci áme jako ědomí ůči s ě u ak, že bychom jakémsi s a u, němž
ješ ě nemáme řeč, sahali po nás oji do ozumění. Naopak jsme každém ědění o
sobě samých a každém ědění o s ě ě ždycky už obklopeni řečí, k e á je naše
las ní. Vy ůs áme, učíme se yzna e s ě ě, učíme se zná lidi a nakonec sebe
samé ím, jak se učíme mlu i . Uči se mlu i neznamená bý u áděn do uží ání už
ho o ého nás oje označo ání nám dů ě ně známého s ě a, nýb ž znamená
získá a dů ě nou známos s ě a samého i oho, jak se s ním se ká áme.“
162
Za ímco se ilozo ie pokouší o popis a poznání nějšího s ě a, je šeobecně známo, že se
ling is ika zabý á již užším popisem a objasněním jazyko ých enoménů, přičemž na jazyk
nahlíží jako na komplexní sys ém, k e ý sobě spojuje jedno li é g ama ické p ky daného
jazyka. Těmi o základními p ky jazyka jsou později míněny jedno li é onémy, mo émy,
slo a, ale i ě ší jedno ky, jako je ě a nebo ex . Ling is ika při om zkoumá jazyk jako
p os ředek komunikace s přihlédnu ím k základním p a idlům použi í jazyka.
Ve ý oji eo ie jazyko é kompe ence h aje jazyko ědě zásadní oli ozlišení mezi jazykem
a řečí. Ten o ozdíl mezi kompe encí/langue (jazykem) a pe o mancí/pa ole (řečí,
p omlu ou) šak není obje em ling is iky 20. s ole í, i když je p ens í explici ním použi í
e mínu „kompe ence“ přičí áno ame ickému ling is o i Noamu Chomskému [15, s . 120].
Implici ní ne ědomé ozlišo ání mezi jazykem a řečí (p omlu ou) můžeme o iž pozo o a již
samo né pods a ě něk e ých jazyků. Mnohé jazyky přece již e s é slo ní zásobě ozlišují
in ui i ně mezi oběma složkami. S o nejme například jazyk a řeč češ ině, Sp ache a Rede
němčině, language a speech anglič ině. Obdobně je omu mnoha dalších jazycích. Na íc
ědomé ozlišo ání mezi oběma o inami můžeme pak pozo o a již i an ice, kdy od sebe
byly oddělo ány g ama ika od é o iky, jako omu bylo například A is o elo ě O ganonu.
Ješ ě de ailnější doklady o ozlišo ání nalézáme později např. i e opském kul u ně-
jazyko ém p os ředí u německých ilozo ů. Na om o mís ě nelze nezmíni přede ším p áce
Hegelo y [2003), k e ý jako jeden z p ních zře elně di e encuje mezi pojmem „Rede“
a „Sp ache“. Hegel [7, s . 271] při om zdů azňuje, že jazyk nepředs a uje samos a ný
enomén, nýb ž že oří základ sys ému p omlu y.
„§ 459 – Die Anschauung, als unmi elba zunächs ein Gegebenes und
Räumliches, e häl , inso e n sie zu einem Zeichen geb auch wi d, die wesen liche
Bes immung, nu als au gehobene zu sein. Die In elligenz is diese ih e
Nega i i ä ; so is die wah ha e e Ges al de Anschauung, die ein Zeichen is ,
ein Dasein in de Zei , – ein Ve schwinden des Daseins, indem es is , und nach
seine wei e en äuße lichen, psychischen Bes imm hei ein on de In elligenz aus
ih e (an h opologischen) eigenen Na ü lichkei he o gehendes Gese z sein, –
de Ton, die e üll e Äuße ung de sich kundgebenden Inne lichkei . De ü die
bes imm en Vo s ellungen sich wei e a ikulie ende Ton, die Rede, und ih
Sys em, die Sp ache, gib den Emp indungen, Anschauungen, Vo s ellungen ein
zwei es, höhe es als ih unmi elba es Dasein, übe haup eine Exis enz, die im
Reiche des Vo s ellens gil . Die Sp ache komm hie nu nach de eigen ümlichen
Bes imm hei als das P oduk de In elligenz, ih e Vo s ellungen in einem
äuße lichen Elemen e zu mani es ie en, in Be ach . Wenn on de Sp ache au
konk e e Weise gehandel we den soll e, so wä e ü das Ma e ial (das
Lexikalische) de selben de an h opologische, nähe de psychisch-
physiologische (§ 401) S andpunk zu ückzu u en, ü die Fo m (die G amma ik)
de des Ve s andes zu an izipie en. Fü das elemen a ische Ma e ial de Sp ache
ha sich eine sei s die Vo s ellung bloße Zu älligkei e lo en, ande e sei s das
P inzip de Nachahmung au seinen ge ingen Um ang, önende Gegens ände,
besch änk .“
1
1
Náhled, na samém počá ku danos a p os o , dos á á, pokud se použí á jako znak, zásadní u čení bý pouze
uložený. In eligence je a o jeho nega i i a; udíž je p a di ější/sku ečnější o mou náhledu, k e ý je znakem,
exis ence čase nebo z á a exis ence, – ím, že je o a podle s é další nější, psychické u čenos i danos í
ycházející z in eligenci las ní (an opologické) při ozenos i – z uk, dokonané yjádření nějšně se
p oje ující ni e nos i. Z uk, řeč (pa ole) a její sys ém (langue), k e é se p o u či é předs a y dále a ikulují,
dá ají poci ům, názo ům, předs a ám d uhou exis enci, yšší než je a bezp os řední, o iž exis enci, k e á pla í
říši předs a . Jazyk zde podle s é z láš ní u čenos i přichází ú ahu pouze jako ýsledek po řeby
163
Podobnou di e enciaci nacházíme i u Wilhelma on Humbold a, z jehož názo ů na pods a u
jazyka če paly celé gene ace jak ling is ů, ak i ilozo ů. Humbold s ohledem na jazyko ou
kompe enci ozlišuje mezi činnos í a mezi p oduk em. Jazyk není podle Humbold a
p oduk em, edy „e gonem“, nýb ž činnos í, zn. „ene geiou“. Humbold e s ých Spisech
k ilozo ii jazyka [13, s . 418] píše:
„Die Sp ache, in ih em wi klichen Wesen au ge ass , is e was bes ändig und in
jedem Augenblicke Vo übe gehendes. Selbs ih e E hal ung du ch die Sch i is
imme nu eine un olls ändige, mumiena ige Au bewah ung, die es doch e s
wiede beda , dass man dabei den lebendigen Vo ag zu e sinnlichen such . Sie
selbs is kein We k (E gon), sonde n eine Thä igkei (Ene geia).“
2
Te mín ene geia o šem pře zal Humbold z A is o elo a učení „Me a yzika“ [1], „O duši“
[2], k e ý ene geiu chápe jako sku ečnos , usku ečnění, jemuž šak předchází možnos
(dynamis), edy jis á po ence. S jejich pomocí ys ě luje pohyb jako přechod ěci z možnos i
do sku ečnos i.
„Duše jes příčinou a počá kem ži ého ěla. Poně adž o má několike ý ýznam, je
řeba poznamena i, že duše je s ejně příčinou oněch řech ozlišených d uzích.
Neboť duše je předně pů odem pohybu, za d uhé účelem a za ře í je aké příčinou
jako pods a a oduše nělých ěl. Že edy jako pods a a je příčino, je zje no. Neboť
u šeho jes pods a a příčinou by í, by ím ži ých by os í pak je ži o a příčinou
jeho jes duše.“ [2, s . 59]
„Z možnos i se s á á sku ečnos , k e ou se šak může s á i jen působením
sku ečnos i samé: člo ěk plodí člo ěka, zdělanec u áří zdělance. Možnos se
edy sama sebou nemůže u és e sku ečnos , nýb ž musí ni bý i u edena ím, co
již e sku ečnos i jes . Mohu nos jen činnos í může bý pře edena činnos .“
[2, s . 183]
Pojem ene geia (řec. ενέργεια) je u A is o ela ěsně spja s jeho dalším pojmem en elechia
(řec. εντελεχεια)
3
, díky níž se s á á možnos sku ečnos í. A is o eles e s é Me a yzice [1, s .
240] p a í: „Slo o „sku ečnos “ (ene geia), jež znamená činnos směřující k do šení neboli
usku ečnění (en elecheia)
4
, bylo od pohybů, p o něž bylo přede ším u ořeno, přeneseno i na
in eligence mani es o a s é předs a y o mou na enek se p oje ujícího p ku. Pokud by se jednalo o jazyk
konk é ně použi ý, měli bychom se u jeho ma e iálu (lexikální složka) opí a o hledisko an opologické,
přesněji psychicko- yziologické, p o jeho o mu (g ama ika) pak an icipo a hledisko ozumo é. P o při ozený
ma e iál jazyka jednak přes ala exis o a předs a a pouhé nahodilos i, jednak se omezil p incip napodobo ání
na minimum, j. na předmě y ydá ající nějaký z uk. – Překlad: au o .
2
Jazyk je e s é pods a ě něco neus ále a každém okamžiku pomíji ého. I jeho zachycení a zacho ání písmem
je ždy jen neúplné ucho ání podobné mumi ikaci, akže je ždy řeba si zpří omni ži ý přednes. Jazyk není
dílo (e gon) nýb ž činnos (ene geia). – Překlad: au o .
3
Slo o „sku ečnos “ (ene geia): znamená nejp e působení, činnos a přeneseném ýznamu sku ečnos [e gon,
j. sku ek, s o . 1, IX, s . 8], jež se ne z ahuje již ak k působení, činnos i, nýb ž k by í. Označení „činnos “ se
uží á podle A is o ela nejp e o pohybu – neboť en smyslo ým nímáním nejspíše pos řehujeme – a po om i
o jiném, např. o činnos i myšlení. S ejný ýznam jako ene geia mí á slo o en elecheia, což znamená pů odně
do šení, dokonalos . Vz ahuje se k by í a po om k působení, k činnos i, pokud po ence má cíl působení nebo
činnos i a účelu a cíli ( elos). Do šení, usku ečnění se dosahuje činnos í, jež ěc do šeném, dokonalém
s a u, jenž je účelem, ud žuje. Tak A is o eles De Anima II 1 de inuje duši jako en elechii; o bohu [1, XII]
uží á jednak ý azu ene geia [1, XII, s . 6n. ], jednak en elecheia [1, XII, s . 8], jež o má na mysli jeho
činnos , a aby naznačil, že je o sku ečně jsoucno nehmo né, p os é eške é po enciali y. [1, s . 472]
4
en elechie (z řeč iny en, , elos, účel, cíl, echein, mí ) doslo a mí cíl sobě samém, přeneseně bý ni e ně
účelo ě zaměřen. En elechie je základní pojem a is o elismu, kde ychází z přes ědčení, že še íhne
k dokonání, dokonalos i, naplnění s ého a u jako ke s ému cíli. Subs ance ak není op o i běžným názo ům
něčím s a ickým, nýb ž je základem řady činnos í, směřujících k cíli. U člo ěka je en elechie ěla duše.
164
os a ní.“ S pojmem en elechie p aco al později i Go ied Wilhelm Leibniz [16, s . 38] při
cha ak e is ice monád.
Byli bychom šak na omylu, kdybychom se domní ali, že lze umís i o ní ko mezi
Humbold o ou s a i ikací ene geia (činnos ) - e gon (p oduk ) a nám dobře známým
Saussu o ým poje ím pa ole a langue. Humbold o iž pod pojmem ene geia ozumí nejen
samo nou p omlu u, nýb ž i o, co sobě u Saussu a [22, s . 9n] zah nuje aké langue
(jazyk).
Humbold se e s ých p acích snaží ys ě li pů od jazyka, nikoli šak analýzou jazyko ou,
nýb ž spíše me a yzickými ú ahami. Domní al se, že jazyk je ozená lidská las nos ,
nedílná součás lidského ducha, že znikl současně s člo ěkem jako ýplod jeho mozku.
Jeho nejdůleži ější názo y ýkající se ilozo ie jazyka lze s učně sh nou asi následo ně:
1. Jazyk je ěčně opakující se p áce ducha; slouží k yjadřo ání myšlenek pomocí
a ikulo aných z uků.
2. Jazyko á činnos je pos iži elná ozumem jen e s ém ýsledku; ím je ho o ý
p oduk neboli, podle Humbold a, e gon; pods a ou jazyko é činnos i je podle něho
šak ene geia, zn. oři á síla, k e á je ozumem a smysly nepos iži elná.
3. Exis uje nější z uko á jazyko á o ma (äuße e Sp ach o m) a ni řní jazyko á
o ma (inne e Sp ach o m), níž se od áží oři á síla jazyka.
4. T oři ým subjek em je ná od, k e ý p os řednic ím jazyka yjadřuje s ého ná odního
ducha, s ou speci ickou psychiku, kul u ní a s ě onázo o ou o ien aci; s udiem jazyka
p o o můžeme pozná a cha ak e is ické las nos i příslušného ná oda, jeho psychiku.
5. V každém jazyce je obsažena u či á speci ická ize, pe spek i a či ob az s ě a
(Wel ansich ), p o ože pouze p os řednic ím jazyka chápeme s ě , jeho objek y,
las nos i a z ahy.
6. Z láš nos jazyka spočí á om, že spojuje myšlenko ý s ě se z ukem (z uko ou
podobou jazyka) a zp os ředko á á z ah mezi člo ěkem a nějšími předmě y.
7. V jazyce neexis uje nic jedno li ého, každý z jeho p ků se p oje uje jen jako čás
nějakého celku, o ganismu ( dnešní e minologii bychom řekli „sys ému“).
Ješ ě di e enco aněji k p oblema ice jazyka a jazyko é kompe ence přis upuje Geo g on de
Gabelen z [5], jenž ozlišuje mezi Rede, Einzelsp ache a Sp ach e mögen. Gabelen z [5, s .
3] u o s ou di e zi ikaci objasňuje následo ně:
„Zunächs gil die Sp ache als E scheinung, als jeweiliges Ausd ucksmi el ü
den jeweiligen Gedanken, d.h. als Rede. Zwei ens gil die Sp ache als eine
einhei liche Gesam hei solche Ausd ucksmi el ü jeden beliebigen Gedanken.
In diesem Sinne eden wi on de Sp ache eines Volkes, eine Be u sklasse, eines
Sch i s elle s usw. Sp ache in diesem Sinne is nich sowohl die Gesam hei alle
Reden des Volkes, de Classe ode des Einzelnen, - als ielmeh die Gesam hei
de jenigen Fähigkei en und Neigungen, welche die Fo m, de jenigen sachlichen
Vo s ellungen, welche den S o de Rede bes immen. Endlich, d i ens, nenn man
die Sp ache, ebenso, wie das Rech und die Religion, ein Gemeingu de
V mode ní ilozo ii oži il pojem en elechie i alismus, zejména H. D iesch, p o nějž je en elechie čis ý p incip,
u ářející na pozadí čis ě hmo ných sil ži ý o ganismus. [11, s . 105]

165
Menschen. Gemein is dami das Sp ach e mögen, d.h. die allen Völke n
innewohnende Gabe des Gedankenausd uckes du ch Sp ache.“
5
Te minus „Rede“ edy Gabelen z chápe jako p os ředek p o yjádření ak uální myšlenky
jedince, za ímco „Sp ach e mögen“ p o něho předs a uje obecně pla nou schopnos člo ěka
do ozumí a se pomocí jazyka. Gabelen zů pojem Einzelsp ache pak můžeme in e p e o a
jako společné dědic í daného ná oda.
Jak pa no, přibližuje se Gabelen zo a s a i ikace edy nej íce ze šech u edených
s a i ikaci Saussu o ě (Tab. 1).
Tab. 1: Gabelen zo a s a i ikace kompa aci se Saussu o ou
Geo g on de Gabelen z
Fe dinand de Saussu e
Rede
pa ole
Einzelsp ache
langue
Sp ach e mögen
langage
Zd oj: Vlas ní
Základní kámen p o současnou eo ii jazyko é kompe ence šak položil na počá ku 20. s ole í
e s ém díle „Ku z obecné ling is iky“ [17, s . 9n] [o ig. „Cou se de Linguis ique Géné ale“,
1916) žene ský odák Fe dinand de Saussu e, jenž je au o em dicho omie langue (jazyk)
a pa ole (p omlu a, mlu a), popisující jazyk jak z hlediska sys émo ého (langue), ak
i z hlediska komunikačního (pa ole). Jazyko ou, po ažmo komunika i ní kompe enci dále
oz íjeli i další ědci jako je například jen namá kou Chomsky, Wi gens ein, Hymes, an Ek,
Bachman, Canale a Swaino á a mnozí jiní. Zde se šak již pohybujeme dimenzi
ling is ické, k e á není předmě em oho o příspě ku, a jíž se můžeme ěno a něk e ém
z příspě ků dalších.
Zá ě
Vz ahem mezi jazykem a myšlením, jazykem a logikou, p o ázanos í jazyka s chápáním
okolního s ě a, z ahu slo a a ýznamu apod. se zabý al snad každý ilozo ický smě . Je o
pochopi elné, neboť jazyk jako p os ředek mezilidské komunikace, p os ředek ýměny
názo ů, o mo ání myšlenek jedince, edy jako p os ředek zkoumání s ě a má jazyk p o
ilozo ii zásadní ýznam. Podí áme-li se do minulos i, můžeme něk e á z ěch o éma ,
zejména pak p oblema iku pů odu jazyka, spa řo a již e s a o ěku. V é o sou islos i jsme
našem článku zmínili A is o ela, pa ří sem šak i další elcí ilozo o é s a o ěkého Řecka,
jako byl Sok a es, Pla on, z Římanů pak mj. Ti us Luc e ius Ca us, k e ý z o mulo al s ůj
ma e ialis ický náhled na pů od jazyka, jenž pře al až do s ředo ěku. A ak bychom mohli
dějinami pok ačo a dále. Rozsah s ano ený p o en o příspě ek uku uce s obsáhlos í
p oblema iky ilozo ie jazyka nás šak přiměly jen ke k á kému a značně p ůřezo ému
uchopení dané p oblema iky. Z oho o dů odu jsme se zde zaměřili na předs a i ele
acionalis ické ilozo ie spočí ající sebejis o ě myslícího indi idua, René Desca esa, k e ý
s ými názo y o li nil další příspě ku zmiňo ané au o y zabý ající se z ahem ilozo ie
a jazyka jako byli předs a i el enomenologie Husse l se s ým pojmem anscenden ního ega
nebo Chomsky se s ým chápáním kompe ence. Nas ínili jsme zde i pohledy německých
5
Přede ším je jazyk je , konk é ní p os ředek yjádření konk é ní myšlenky, j. jazyko ý p oje , řeč. Za d uhé
je jazyk souh n šech p os ředků yjádření jakékoli libo olné myšlenky. V om o smyslu pak mlu íme o
jazyku ná oda, jazyku příslušníků nějakého po olání, nějakého spiso a ele a d. Jazyk om o smyslu není jen
souh nem šech jazyko ých p oje ů ná oda, řídy nebo jedno li ce, nýb ž spíše souh nem ěch schopnos í a
p e e encí, k e é u čují o mu jazyko ého p oje u, a ěch ěcných předs a , k e é u čují jeho obsah. A konečně
za ře í je jazyk s ejně jako p á o a nábožens í společným las nic ím lidí. Míněna je u schopnos mlu i , j.
šem ná odům las ní schopnos yjadřo a myšlenky pomocí řeči. – Překlad: au o .
166
ilozo ů, konk é ně pohled na ěc Humbold ů , Hegelů nebo he meneu ický pohled
Gadame ů . Cílem oho o článku bylo posky nou č enáři poněkud jiný pohled na jazyko ou,
esp. komunikační kompe enci, než jaký je p o něj ob yklý, edy en ok á pohled nikoli
ling is ický nebo ling odidak ický, nýb ž pohled ilozo ický. Samozřejmě jsme si ědomi
oho, že zde daná p oblema ika nebyla a ani nemohla bý pojednána yče pá ajícím
způsobem.
Li e a u a
[1] ARISTOTELES: Me a yzika. P aha: Rezek, 2008.
[2] ARISTOTELES: O duši. P aha: Rezek, 1996.
[3] BENVENISTE, E.: Ka ego ie myšlení. In: Rezek, P. (ed.): Logos apo an ikos. P aha,
2000, s. 29-43.
[4] DESCARTES, R.: Ú ahy o p ní ilozo ii. P aha, S oboda, 1970.
[5] GABELENTZ, G.: Die Sp achwissenscha . Ih e Au gaben, Me hoden und bishe igen
E gebnisse. Tübingen, Na , 1972.
[6] GADAMER, H-G.: Člo ěk a řeč. P aha: Oikoymenh, 1999.
[7] HEGEL, G. W. F.: We ke. Band 10. Red.: Moldenhaue , E. a K. M. Michel (H sg.).
5. Au lage. F ank u a. M.: Suh kamp. 2003.
[8] HELBIG, G. e al.: Deu sch als F emdsp ache – Ein in e na ionales Handbuch. Be lin,
de G uy e , 2001.
[9] HELBIG, G. e al.: Zwei sp achene we b als Le nak i i ä II: Le ns a egien –
Kommunika ionss a egien – Le n echniken. In: Deu sch als F emdsp ache. Be lin:
E ich Schmid Ve lag.
[10] HELBIG, G.: Vý oj jazyko ědy po oce 1970. P aha, Academia, 1991.
[11] HORYNA, B. e al.: Filoso ický slo ník. Olomouc, Naklada els í Olomouc, 1998.
[12] HUMBOLDT, W.: Ankündigung eine Sch i übe die baskische Sp ache und Na ion,
nebs Angabe des Gesich spunk es und Inhal de selben (1812). In: ARENS, H.:
Sp achwissenscha . De Gang unse e En wicklung on de An ike bis zu Gegenwa .
Bd. 1, F eibu g/München: Albe , 1969, s. 172.
[13] HUMBOLDT, W.: Sch i en zu Sp achphilosophie. We ke in ün Bänden, Bd. III.
Be lin, Rü en & Loening, 1963.
[14] HUSSERL, E.: Logische Un e suchungen. Zwei e Band. E s e Teil, The Hague, 1984.
[15] CHOMSKY, N.: Syn ak ické s uk u y. P aha, Academia, 1996.
[16] LEIBNIZ, G. W.: Monadologie a jiné p áce. S oboda, P aha, 1982.
[17] De SAUSSURE, F.: Ku s obecné ling is iky. P aha, Academia, 1996.
PhD . Ma in Lachou , Ph.D.
167
ABOUT PHILOSOPHICAL DIMENSION OF LANGUAGE COMPETENCE
As linguis s and eache s we a e con on ed wi h he exp ession o communica i e
compe ence and i s own essence on a daily basis. No only a e we con on ed wi h ou own
communica i e compe ence, bu also wi h ou s uden s’ communica i e compe ence om
a ious poin s o iew, especially ha o applied linguis ics. This philosophical dimension,
which we neglec sligh ly, goes hand in hand wi h language and communica i e compe ence.
The aim o his a icle is o b ie ly ou line how pas and cu en philosophe s unde s ood and
unde s and communica i e compe ence and he insepa able language.
ZUR PHILOSOPHISCHEN DIMENSION DER SPRACHKOMPETENZ
Als Linguis en und F emdsp achenleh e sind wi äglich mi dem Beg i und pe sönlichen
Cha ak e de kommunika i en Kompe enz kon on ie , und zwa aus den e schiedens en
Blickwinkeln, o allem abe aus Sich de angewand en Linguis ik. Dabei handel es sich
nich nu um unse e eigene Kompe enz, sonde n o allem um die Kompe enz unse e
Schüle . Eine Dimension s ell die philosophische Be ach ung da , die on uns jedoch in
gewissem Maße e nachlässig wi d, jedoch mi de Sp ache und in de heu igen Zei mi de
gep äg en kommunika i en Kompe enz eng zusammenhäng . Das Ziel dieses Bei ags is es,
dem Lese ku z da zus ellen, wie sowohl die Sp achkompe enz als auch die kommunika i e
Kompe enz und die on ihnen nich ennba e Sp ache on einigen ausgewähl en Philosophen
in e schiedenen Zei epochen au ge ass wu de.
WYMIAR FILOZOFICZNY KOMPETENCJI JĘZYKOWEJ
Jako lingwiści i nauczyciele języka obcego jes eśmy nieus annie kon on owani z pojęciem
i is o ą kompe encji komunikacyjnej, za ówno własnej, jak i p zede wszys kim naszych
wychowanków. Aspek en jes analizowany z wielu punk ów widzenia, najba dziej jednak
p zez p yzma lingwis yki s osowanej. Wciąż jednak nieco pomijany jes wymia
ilozo iczny, k ó y jes ściśle związany za ówno z językiem, jak i z kompe encją
komunikacyjną. Celem niniejszego op acowania jes k ó kie p zeds awienie pos zegania
kompe encji komunikacyjnej i ściśle z nią związanego języka p zez niek ó ych ilozo ów
w ba dziej i mniej odległej p zeszłości.