Iš A. Dambrausko kalbos ir terminologijos veiklos

DĚJINY TERMINOLOGIE Stasys KEINYS Litevský jazykový institut Z JAZYKOVÉ A TERMINOLOGICKÉ ČINNOSTI A. DAMBRAUSKASE Litevským vzdělancům narozeným v polovině a druhé polovině 19. století připadl svatý úkol zažehnout a/nebo rozvíjet národní obrozenecké hnutí, které během třetiny století zásadně změnilo postavení Litvy. Spolu s tímto hnutím začaly a stále se rozvíjely práce na tvorbě, kultivaci a výuce jednoho společného, vzorového jazyka všech Litevců; díky nim mohl tento jazyk v prvních desetiletích 20. století poprvé ve své historii obsáhnout všechny oblasti života země i činnosti jejích obyvatel. Bylo to období sjednocování litevského národa a jeho rychlého dozrávání k novému samostatnému životu. Zároveň to byla doba nebývalého rozkvětu litevštiny, rozšiřování její úlohy a utváření dnešního spisovného jazyka. Největším zakladatelem dnešního spisovného jazyka, jeho pěstitelem a učitelem byl bezpochyby Jonas Jablonskis (1860–1930). Vedle něj však pracoval početný zástup pracovníků z různých oblastí vědy, techniky, kultury a náboženství: někteří s ním souhlasili a neustále ho podporovali, jiní se s ním vášnivě přeli, ale přesto přihlíželi k jeho názorům. Tito lidé, kteří se často radili jeden s druhým a někdy se na delší či kratší dobu scházeli i společně, položili základy dnešního odborného a uměleckého jazyka, obnovili jazyk náboženský a vytvářeli a rozvíjeli terminologii pro státní život, hospodářství, střední, vysoké a přírodní vědy i další obory. Při pohledu zpět na onu dobu nelze mlčet o mimořádně činorodém vrstevníkovi J. Jablonského, profesoru a prelátovi Aleksandru Dambrauskasovi, který zoral pole v rozmanitých oborech, mnoho psal, redigoval a učil druhé a v našich kulturních dějinách je známější a nejčastěji uváděn pod jménem Adomas Jakštas, ačkoli se podepisoval také jako Druskius a dalšími pseudonymy. 32 A. Dambrauskas a J. Jablonskis byli nejen vrstevníci, ale i stejně staří – oba se narodili téhož roku 1860, jen A. Dambrauskas byl o tři měsíce starší (narodil se 8. září, J. Jablonskis pak 30. prosince). Oba se stali významnými muži vědy a kultury v době národního obrození i zákazu a obnovení tisku a oba byli za svou práci carskou vládou pronásledováni, ba i trestáni. Jejich cesty se, zejména na poli jazyka, často křížily a na těchto styčných místech nejednou sršely jiskry. J. Jablonského jazyková řešení se A. Dambrauskovi zpravidla nelíbila. Jen ve dvousvazkovém díle „Naše nová literatura“ byl J. Jablonskis (Rygiškių Jonas) nalezen přímo více než padesátkrát a nejméně zhruba stejně tolikrát byl označen obecným, místy posměšně užívaným pojmenováním „filologové“. A. Dambrauskovi se nelíbila J. Jablonského pravopisná podoba, mnohé jeho zaváděné termíny mu připadaly nevhodné a stále mu vadila gramatika i jiné suvalkijské, žemaitské či dokonce dusetské jazykové rysy (sám A. Dambrauskas pocházel z obce Pagiriai ve střední Litvě, v dnešním okrese Kėdainiai, tedy z okraje východní aukštaitské oblasti). Je třeba říci, že J. Jablonskis, kterého A. Dambrauskas po několik desetiletí napadal, si zachoval důstojnost – kvůli několika odborným neshodám svému kritikovi odpověděl obšírněji pouze jednou a několikrát mu krátce něco objasnil. Sám A. Dambrauskas se i po sto nebo téměř sto letech od oněch dob jeví jako zaujatý, bez bratrské lásky k J. Jablonskému a v mnoha případech jako nespravedlivý hnidopich; tím spíše, že se stávalo, že někde J. Jablonského jazykové řešení haněl nebo dokonce zesměšňoval, jinde je však používal i sám. Činnost A. Dambrauskase byla velmi rozvětvená. Autoři hesla o něm v „Litevské encyklopedii“, Pr. Dovydaitis a Vacl. Biržiška, o tom napsali: „D., ačkoli měl sklon stát se kabinetním vědcem-specialistou [= odborníkem-vědcem. – St. K.], nemohl se uzavřít do jediné práce, ale chtě nechtě se musel stát encyklopedistou. Byl církevním činitelem i teologem-teoretikem, matematikem i filosofem, básníkem a satirikem, politikem a publicistou, jazykovědcem, historikem a literárním kritikem a konečně patrně prvním litevským esperantistou. Působil v těchto oborech více než 50 let a všude vytvořil svébytné dílo, zanechal litevskému veřejnému životu všude něco vlastního, jakštovského…“ 33 tisk1. Nepochybně je to pravda. A. Dambrauskas byl velmi plodným spolupracovníkem litevského tisku už od dob „Aušry“ a navíc sám založil a redigoval nejedno periodikum. Za svého života vydal více než padesát svých knih a knížek. Největší část jeho písemné pozůstalosti byla napsána a zveřejněna litevsky, jsou však mezi ní i publikace v polštině, latině, francouzštině, ruštině a esperantu. Aniž bychom si lámali hlavu nad tím, zda je či není vhodné nazývat ho jazykovědcem (sám sebe označil za amatérského filologa2), A. Dambrauskas vstoupil do dějin litevské jazykovědy. Lze říci, že se po celou dobu své činnosti a tvorby živě zajímal o otázky spisovné litevštiny, pečoval o její rozvoj a sám se přímo podílel na jejím utváření a rozvíjení. Když připravoval učebnice logiky, geometrie a trigonometrie a psal práce z filozofie, teologie, matematiky a dalších oborů, byl jedním z tvůrců současného odborného jazyka a terminologie těchto oborů. Na počátku 20. století spolu s J. Laukaićem, J. Jablonskiu, K. Būgou a dalšími kněžími a jazykovědci probíral otázky obnovy jazyka a terminologie náboženských obřadů, modliteb a církve vůbec3 a sám připravoval modlitební knihy a zpěvníky. Později byl členem Terminologické komise, zřízené na počátku třetího desetiletí pro potřeby státu a vědy, která působila při ministerstvu školství; v polovině čtvrtého desetiletí se zajímal o obecné otázky filozofické terminologie, jimiž se zabývala terminologická sekce Litevské jazykové společnosti4. A. Dambrauskas živě reagoval na litevské knihy a další publikace téměř ze všech oborů, ať už šlo o krásnou literaturu, umění, vědeckou literaturu či publicistiku; o mnoha z nich napsal delší či kratší články, recenze nebo alespoň anotace, a důležité je zde to, 1 Pr. D. ir Vc. B-ka. Dambrauskas (Aleksandras) // Lietuviškoji enciklopedija. Kaunas, [1937]. T. 5. Sk. 1399. 2 Jakštas A. Mūsų naujoji literatūra (1904–1923). T. 2: Mūsų naujoji prozos literatūra (1904–1923). Kaunas, 1923. P. 39. 3 Piročkinas A. J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas: 1904–1930. Vilnius, 1978. P. 62. 4 Šalkauskis St. Raštai. Vilnius, 1991. T. 2. P. 127. 34 že téměř nikdy nezapomněl, ne-li obšírněji, alespoň několika slovy se vyjádřit k jejich jazyku. Kdo četl obě knihy A. Jakšto „Naše nová literatura“ – „Naše nová poezie (1904–1923)“ a „Naše nová próza (1904–1923)“, vydané roku 1923 v Kaunasu, mohl se o tom přesvědčit na vlastní oči. Z poznámek o jazyce různých publikací je zřejmé, že A. Dambrauskasovi záleželo na litevskosti a obecné srozumitelnosti psaného jazyka. Opakovaně upozorňoval autory – spisovatele, vědce i publicisty –, že je třeba vyhýbat se cizím prvkům. Vytkl to i básním v Maironisových „Jarních hlasech“ – velmi jim škodí syntaktické polonismy (sv. 1, s. 34)⁵. Nelíbilo se mu užívání místních výrazů, které nejčastěji nazýval provincialismy, a proto také nejednoho spisovatele pokáral. O hře L. Giry „Beauštanti aušrelė“ (Vilnius, 1913) A. Dambrauskas téhož roku 1913 v časopise „Draugija“ napsal: „<…> jazyk je přeplněn všelijakými místními provincialismy: loc, butau, niaugi, porinti, uogela, širdela, kumula, ledokas a další. Místo mano, tavo, savo se užívá ma, ta, sa. Z těchto tří zkrácených tvarů používají litevští Kaunaňané jen sa, ale i to se říká pouze při volání na psa (sa, sa, sa), nikoli na lidi. Vnášet podobné provincialismy do psaného jazyka znamená jej přímo kazit. Už jsme proti tomu protestovali a budeme protestovat i nadále“ (sv. 1, s. 140). Své poznámky ke sbírce básní téhož autora „Cestami vlasti“ shrnul těmito slovy: „L. Giru považujeme nejen za Vilňana a Dzúka, ale také za pěvce celé Litvy, a máme tedy právo požadovat, aby zpíval nikoli po vilňansku, ale čistě litevsky“ (sv. 1, s. 139). Putinovi radil, aby se vyvaroval „neblahého zkracování sloves minulého času suvalkijským způsobem“ (skambė, spindė; skambėjo, spindėjo) – jde prý o „odporné prznění jazyka“; ani v Žemaitsku, ani v Aukštaitsku tak nikdo nezkracuje (sv. 1, s. 209), zatímco V. Krėvė „sice není baron, ale má opravdu baronskou fantazii – zpitvořit naši gramatiku a časování“, neboť užívá nikoli obecné litevské tvary bū- 5 Vedle citátů, parafrázovaných tvrzení a příkladů se uvádí svazek a stránka „Naší nové literatury“. V citátech nebylo nic měněno (opravy větších chyb jsou uvedeny v hranatých závorkách). 35 čiau, būtumei, būtumet a další podobné věci, jakož i dzúkské tvary būtų, būtai, būtut (sv. 1, s. 385). Jako shrnutí toho všeho lze snad chápat jeho vášnivé poznámky k jazyku „Šarūna“ a „Pověstí o starých lidech z kraje Dainava“. V posledně jmenovaném článku se píše: „Milovat svůj kraj, své nářečí – to je třeba, ale není třeba dělat z nich bůžky a nutit ostatní, aby je uctívali“ a hned se pokračuje: „Nářečí V. Krėvėho je skutečnost, ale i spisovná litevština je jiná skutečnost. První si cenit a druhou znevažovat by znamenalo zavádět do naší literatury škodlivý separatismus a nerozumný provincialismus. Nářečí mají plné právo vládnout, ale pouze v oblasti folkloru, nikoli krásné literatury“ (sv. 2, s. 56). Dnes, stejně jako tehdy, by mnozí dopřáli spisovatelům, tvůrcům uměleckého jazyka (u odborného jazyka je to něco jiného) větší volnost, i když vědí, že A. Dambrauskas měl na mysli především užívání zvukových a gramatických variant slov a jejich spojení. Nejednou odsuzoval „kantyčkový verš“ a „narušování přízvuku“. Když recenzoval knihu „Dětská hvězdička“ (Vilnius, 1909), kterou učitel P. Bendoris sestavil pro druhou a třetí třídu základní školy, a citoval z ní dvě veršované ukázky (např.: Veselý kobylka celý den si hrála, / a jarní písničku zpívala), A. Dambrauskas správně napsal, že „dítě se z těch veršů chtě nechtě bude muset naučit buď prznit svůj jazyk, nebo porušovat zákonitosti poezie“ (sv. 2, s. 479). Tyto myšlenky jsou velmi důležité i dnes. Jako aktivní pracovník v tisku měl A. Dambrauskas nemálo starostí s pravopisem. Pravopis publikací z konce 19. a počátku 20. století byl různorodý a neshodovali se na něm ani jazykovědci, ani redaktoři různých publikací. A. Dambrauskas si vytvořil vlastní pravopisné zásady (vyložil je v knížce „Otázka naší abecedy“, vydané roku 1914); o těchto otázkách uvažoval již mnohem dříve (například v článku „Máme už dobrý pravopis?“, otištěném roku 1900 v časopise „Tėvynės sargas“) a zabýval se jimi i později. Zvlášť nebyl spokojen s pravopisem J. Jablonskio a při každé příležitosti jej tu či onde kritizoval. Zřejmě ho dráždilo prosazování pravopisu, který považoval za nepřijatelný, ale jako disciplinovaný člověk se jím přesto v zásadě řídil. Ostatně některé pravopisné návrhy A. Dambrauskase se mohly velmi hodit reformátorům pravopisu po Jablonskisovi, zejména jeho zásada, že každému hláskovému zvuku má odpovídat jeden samostatný znak, 36 a při té příležitosti bylo, zdá se, J. Jablonskému dokonce bez pevnějšího podkladu připsáno „pravopisný konzervatismus a nerozhodnost“6. V obou svazcích „Naší nové literatury“ je mnoho poznámek k termínům použitým v recenzovaných publikacích. Zvláště mnoho jich je ve druhém svazku nazvaném „Naše nová próza“, do něhož jsou zařazeny recenze a anotace prózy v širším smyslu (nejen krásné literatury, ale i vědeckých, náboženských, učebních a státních publikací, periodik aj.) vydané během prvních dvou desetiletí XX. století po obnovení tisku. Probírají se zde otázky litevskosti a mezinárodnosti termínů, jejich ustálenosti, jednotnosti a variantnosti, zdrojů přejatých termínů a jejich přizpůsobování litevštině. A. Dambrauskas bezvýhradně vystupoval proti jazykovým a terminologickým cizostem tehdejší doby, které se nejčastěji označují jako barbarismy. Roku 1907 v časopise „Draugija“ při recenzi dvousvazkového díla „Meditace aneb duchovní rozjímání“, přeloženého z polštiny, o němž se recenzent domníval, že bude přijat v seminářích jako příručka k meditacím a stane se „duchovním průvodcem většiny litevských kněží“, pochválil jazyk jako pěkný a správný (bylo uvedeno, že překlad opravil „náš dobře známý mladý filolog K. Būga“) a zmínil, že namísto většiny polonismů jsou užita litevská slova, např.: yščius / yščius (dnes iščios), malonė, mirtis, nikoli však živatas, loska, smertis aj., zároveň však uvádí, že polonismy asaba, apiera, griekas, pasikłonioti, Traice aj. zůstaly, a dodává: „Zřejmě opravující nepovažoval za svou věc opravovat teologické termíny. Popravdě řečeno, pro laika je tato věc také nezvládnutelná. Zde se bezpodmínečně musí zapojit sami kněží“ (sv. 2, s. 212). Recenze končí poznámkou, že pro nové vydání „by stálo za to opatřit i litevštější teologickou terminologii“ (tamtéž). Na počátku XX. století se revidoval jazyk náboženských publikací, opravovaly se liturgické knihy, katechismy, modlitby, písně a další texty. Docházelo k neshodám i k odporu vůči opravám těchto ustálených textů. Při představování „Prvního náboženství“ vydaného roku 1916 pro Žemaitskou diecézi— 6 Salys A. A†A. A. Dambrauskas-Jakštas (1860–1938) // Gimtoji kalba. 1938. Sąs. 2 (52). P. 18. Tas pats: Salys A. Raštai. Roma, 1985. T. 3. P. 126. 37 mokslių“ (str. „Nauji tikybos vadovėliai“. – „Ateitis“, 1917, Nr. 2), dėl naujos poterų redakcijos A. Dambrauskas rašė: „Tiesa, vienam kitam kritikui, rasit, nepatiks naujai ištaisytoji ir čia pirmoj vietoj padėtieji poteriai. Kai kas, nesugebėdamas surasti, kuo nauji terminai bei posakiai pakeisti, gal pagailestaus, kodėl nesilaikyta senovės teksto. Tiems čia primenam, kad poteriuose yra du dalyku: 1) glūdinti juose Dievo apreišktoji mintis ir 2) tą Dievo mintį žmogiškais žodžiais išreiškiančioji forma. Dievo mintis palikta nepaliesta ir naujuose poteriuose; jei čia kas pakeista, tai vienas kitas žodis bei sakinio sustatymas, t. y. jų išorinė forma. Ši gi, kaip ir visa, kas yr žmogiška, nėra nekintama. Kas tuo abejo­tų, tepasiklausia istorijos: iš ten sužinos, jog poterių tekstas XVI ir XVII amžiais buvo kitoks, negu XVIII ir XIX. Tai yra faktas, gal kam ir nemalonus, bet nieko čia nepadarysi. Kintant šiaipjau gyvai žmonių kalbai, negali nekisti ir poterių tekstas, gyva kalba kalbamasi. Ne mūsų galioje tas kitimas sustabdyti. Kas šiandien nauja, ryt bus visai paprasta, poryt jau sena. Kritikai pamurmėję nusiramins, o jaunuomenė naują tekstą su padėka priims. Dievas gi, kursai ne niekino senų poterių, lygiai mielai klausys ir naujųjų, nes jam rūpi mintis ir meilė, o ne raidė bei žodžiai. Tai žinom iš jo paties pamokymo apie tai, kad „raidė užmuša, dvasia gaivina” (t. 2, p. 241–242). Teisingai ir labai įtikinamai pasakyta. Také v mnoha dalších případech A. Dambrauskas prohlásil, že je třeba užívat litevské termíny. Při recenzi „Přednášek z biologie a bakteriologie“ (Brooklyn, 1912) vytýká autorovi A. Garmovi, že „zřejmě slepě následoval ruské zdroje“, což podle něj dokazují nevhodné termíny ličinkos, probirkos aj. (sv. 2, s. 432), a v recenzi učebnice „Zdraví aneb přímá a krátká cesta ke zdraví. Základní poznatky z anatomie, fyziologie a hygieny“, kterou A. L. Graičiūnas připravil pro základní školy a veřejnost a která vyšla roku 1911 v Chicagu, píše: „Názvy parazitů jsou ponechány všechny v latině. Autor zřejmě neuměl pojmenovat je litevsky. V učebnici určené školám by to nemělo být.“ (sv. 2, s. 429). Stejný názor zastával i o deset let později, když pojednával o knížce S. Garbačiauskase „Fotbal“ (Kaunas, 1921), která podle recenzenta „bude kvůli množství cizích slov“ 38 obtížná k pochopení. Například kdo porozumí větám jako „Střední útočník musí být dobrý hráč“ nebo „Halvbeci – běžci se musí připojovat jednou k útočníkům, podruhé k bekům“ (16). Podle našeho názoru bylo třeba všechny ty beky, inseity, golkipery a rohy bezpodmínečně zdomácnit, protože jako anglická slova se nehodí Litevcům stejně jako ani jiným národům“ (sv. 2, s. 572). Později, jak dnes všichni vědí, byly fotbalové termíny úspěšně přizpůsobeny litevštině a zůstal pouze samotný název hry anglického původu. A. Dambrauskas se svým tehdejším upozorněním k tomuto úsilí nejspíš také přispěl. Obecně A. Dambrauskas navrhoval nahradit značné množství různých přejatých termínů litevskými nebo někdy jinými, běžnějšími výpůjčkami, případně podporoval náhrady navrhované jinými; například (všechny zde uvedené příklady pocházejí z druhého svazku „Naší nové literatury“): útok = nápor (s. 544), distance = vzdálenost, odstup, dálka (s. 544), kalich = číše (s. 138), čočka = čočka (s. 338), nerv = šlacha (s. 339 aj.; dnes se píše šlacha), objekt = věc, regiment = pluk, sous = omáčka (s. 141; a to už roku 1910!), litina = litina (s. 338), kroquis = náčrt (s. 178) aj.; nevyhovoval mu také „zcela zbytečně“ ponechaný „z ruštiny přejatý francouzský“ výraz marš v příručce „Pěchotní pořadové povely a termíny“ (Kaunas, 1919), a proto navrhoval povely běžet, běž; vykročit, vykroč (s. 543; mimochodem, povely běžeckým krokem marš, pochodovým krokem marš užívají velmi neobvyklým způsobem slovesná adverbia, a proto jsou opravdu podivné a výjimečné). K tehdy vznikajícím předpisům a řádům litevské armády A. Dambrauskas předložil řadu zajímavých a výstižných poznámek a návrhů (viz sv. 2, s. 541–553), z nichž některé byly zohledněny v nových vydáních těchto dokumentů. A. Dambrauskas recenzoval téměř všechny litevské terminologické slovníčky vydané na konci druhého desetiletí. Zvláště mnoho výtek měl ke „Slovníčku aritmetických a algebraických termínů“ M. Šikšnise (Vilnius, 1919) a k jeho „Návrhu matematické terminologie“ („Lietuvos mokykla“, 1918, č. 11) a ke „Sbírce geometrických a trigonometrických termínů“ Z. Žemaitise (Kaunas, 1920). Uznával, že většina termínů v těchto slovníčcích je dobrá a vhodná, současně však recenzent důrazně dokazoval nevhodnost značné části zařazených termínů, počínaje podle něj nevydařenými názvy všech čtyř aritmetických operací (sčítání, odčítání, násobení, dělení). Zde, 39 stejně jako na nejednom jiném místě se zřetelně projevuje kritikovo povrchní, vnější chápání jazykových otázek, a navíc také vytrvalá, a možná dokonce slepá obhajoba toho, co sám vymyslel nebo přijal (jak už bylo uvedeno, i A. Dambrauskas napsal matematické učebnice a další práce). Zde je například vysvětlení, proč jsou názvy aritmetických operací nepřesné: „Sčítání už má svůj význam – sostav, odčítání bude spíše vyčet, a ne vyčitanie; dělení se rusky řekne dielež, násobení – pomnožka. Podstatná jména utvořená z infinitivů sloves označují výsledky děje; aritmetické operace jsou však skutečné úkony a procesy, takže je vilniští matematici pojmenovali mnohem lépe: skládáním, braním, násobením a dělením“ (sv. 2, s. 332). Ani možné ruské ekvivalenty litevských slov, ani tím méně tvrzení, bůhví o co opřené, že podstatná jména vytvořená z infinitivů nemohou označovat děj, nedokazují, že zavrhované termíny jsou nevhodné. V tomto i v některých dalších textech chce A. Dambrauskas velmi usilovně svázat litevské termíny s ruskými; navíc zde, na rozdíl od výše zmíněného případu, už zatvrzele hájí takzvané mezinárodní termíny a jejich litevštění pokládá za polský vliv. To je prý chyba, protože „Věda je mezinárodní záležitost, a proto mají i termíny zůstat mezinárodní. Termímy jako perpendicularis, paralėlis, katetas, hipotenuzė, diametras, perimetras, diagonale, mediana, bisektrisė, elipsė, parabolė, hiperbolė atd. vůbec nepotřebují žádné národní křtění. Pokud je znárodníme, ztížíme tím pouze budoucím litevským generacím používání cizojazyčné matematické literatury a cizincům čtení našich budoucích matematických děl“ (sv. 2, s. 335–336). Zdá se, že tento argument je věčný, byť naivní, a stále žije v hlavách dnešních propagátorů mezinárodních slov. Mimochodem, je zajímavé, že někteří fyzikové si i dnes, kdy se termín spindulys pevně vžil, stejně jako A. Dambrauskas myslí, že lepší je stipinas. O tomto termínu A. Dambrauskas napsal: „Radijus – spindulys je čistý polonismus (srov. pol. promien). Tak jako se ke krug’u hodí pouze jedno litevské [= zkr. – St. K.] ratas či ratilas, tak i radius’ui není vhodnější termín než stipinas“ (sv. 2, s. 348–349). Hodně pozornosti bylo věnováno také matematickým učebnicím – rozebráno jich bylo nejméně 15. I zde byla řada věcí vytčena některým z těchto učebnic, zejména termínům v dílech P. Ma- 40 šiotase a M. Šikšnise (mimochodem, spolu s J. Jablonskiem tvořili a upravovali matematické termíny učitelé matematiky P. Mašiotas, M. Šikšnys a Z. Žemaitis, kteří se během první světové války ocitli s gymnáziem ve Voroněži; A. Dambrauskas je proto nazýval voroněžskými). Nepochybně nebylo dobré, že se tehdy v učebnicích používaly dvojí termíny, takže lze souhlasit s návrhem A. Dambrauskase matematické termíny sjednotit (sv. 2, s. 416–417). Zdá se však, že se již sjednocovaly, pouze přednost dostala takzvaná voroněžská terminologie, kterou kritik dostatečně neoceňoval. Svědčí o tom osud termínů v „Teorii aritmetiky“ připravené A. Smetonou – roku 1918 vyšlo druhé, opravené vydání, v němž byly vilniuské termíny z prvního vydání nahrazeny voroněžskými, ale vilniuské byly uvedeny v závorkách (A. Dambrauskas ve své anotaci pochválil, že tyto termíny zůstaly zachovány, sv. 2, s. 407). Později však vilniuských termínů téměř ubylo – v „Předmluvě“ k šestému vydání psal sestavovatel učebnice A. Smetona: „I litevští učitelé ve Voroněži během oné těžké, ale pracovité doby okupace a vyhnanství pracovali na školních učebnicích, a to s vážnějšími a většími silami než my, kteří jsme zůstali ve Vilniusu. Učitelé vracející se z Ruska s sebou přinesli nemalé množství terminologie pro všechny vědní a vzdělávací obory. Při druhém vydání mé připravené teorie aritmetiky jí jazykovědec J. Jablonskis a matematik P. Mašiotas přizpůsobili termíny stanovené ve Voroněži a provedli také mnoho dalších oprav <...>. Toto šesté vydání je opraveno jen natolik, že většina prvních termínů, které byly ponechány v závorkách, je nyní vyškrtnuta“7. Celkově A. Dambrauskas patrně velmi, někdy snad až přespříliš, oceňoval výuku matematiky. Ani v tehdejších poměrech, ani dnes nelze přijmout jeho návrh, aby se děti na prvním stupni učily geometrii na úkor času určeného jazykovým předmětům – při rozboru knížky A. Busila „Mladý zeměměřič. Učebnice geometrie pro obecnou školu“, vydané roku 1920, napsal A. Dambrauskas: „Učebnici Busila rádi doporučujeme všem učitelům. Pokud by někde zavedení kurzu geometrie bránil nedostatek času 7 Teorie aritmetiky. 7. vyd. Kaunas – Vilnius, 1924. S. 3. 41 doporučili bychom zkrátit výuku gramatiky a pravopisu litevštiny a takto ušetřený čas věnovat geometrii. Vědomosti z geometrie budou totiž žákům v životě jistě užitečné, zatímco suchá a jalová teorie nejrůznějších nosovek a dlouhých samohlásek stejně nedosáhne [= nedosáhne. – St. K.] svého cíle na obecné škole. Není tedy třeba zbytečně trápit děti na obecných školách“ (sv. 2, s. 423). Nevznikly snad takové myšlenky z velkého odporu k dílu J. Jablonskise? Termíny, které hodnotil, A. Dambrauskas rád srovnával s ekvivalenty v jiných jazycích, a zjistil-li, že pojmenovávací základ litevského termínu je odlišný, často jej kritizoval. Například v „Krátkém návrhu zoologických termínů“ J. Elisonase, zveřejněném roku 1919 v časopise „Lietuvos mokykla“, hodnotí termín voratinklio indai „волосные сосуды“ jako „pochybné kvality“, protože neodpovídá ani latině, ani ruštině, ani jiným jazykům; za nejvhodnější považuje označovat волосный výrazem plaukiniu nebo kapiliaru (sv. 2, s. 339–340). K tomuto druhu případů je třeba přiřadit mimo jiné také příběh deguonies a vandenilio – v recenzi „Prvopočtů přírodovědy“ J. Barona (Tilžė, 1920) se píše: „<...> kyselinotvornou látku autor po jablonskovsku nazývá deguoniu, vodíkovou – vandeniu <...>. Pokud už Baronovi nevyhovují staré výrazy rūgštigamis a vandengamis, bylo by bývalo lepší ponechat vedle mezinárodních výrazů oksigeno a hidrogeno“ (sv. 2, s. 437–438; viz také recenzi „Učebnice chemie“ V. Ruokyse, Vilnius, 1920, s. 439–440). V takových případech vychází A. Dambrauskas při tvorbě termínů z jiných základů než J. Jablonskis, neboť J. Jablonskis se nejprve snažil zjistit, co daný termín označuje, a teprve potom hledal litevské vyjádření, přičemž vycházel především z jazyka lidí8, kdežto A. Dambrauskas měl sklon více se řídit jinými jazyky. Mimochodem, takový sklon je i dnes velmi typický pro odborníky z různých oborů. Proto terminologie nepostrádá kalky, ba ani doslovné překlady, což při vážném posouzení není dobré. A. Dambrauskas mnohokrát otevíral a rozebíral také otázku polidšťování výpůjček, především takzvaných mezinárodních slov. Rozhodně 8 Podrobněji viz Jazykověda. Vilnius, 1967. Sv. 18. S. 22–23. 42 zastával názor, že v těchto slovech je třeba užívat la, lo, lu – užívání lia, lio, liu (např.: iliuzija, ventilacija aj.) považoval za důsledek vlivu ruské výslovnosti (sv. 2, s. 341, 453 aj.), sinusas, kosinusas mu připomínaly „z módy vyšlého“ Jezusą Kristusą (sv. 2, s. 335) nebo šabas, kutosus (sv. 2, s. 411). A. Dambrauskas mnoho takových věcí opravoval a řada jeho oprav se ujala. Například nejednou rozhodně a hned odmítl sklon autorů či vydavatelů užívat přejatá slova podle výslovnosti jiných jazyků – francouzská egoizmė, klasikis, kulturelis (sv. 1, s. 274), ruská kamanda, kamendantas = komanda, komendantas (sv. 2, s. 546, 549), a dodával, že „Ruská výslovnost nemusí být normou našeho pravopisu“ (sv. 2, s. 550), nebo německé špora = spora (sv. 2, s. 433). V. Ruokimu na základě příkladů z řečtiny a dalších jazyků doporučil užívat chemija, nikoli chimija (sv. 2, s. 438, 452), vysmíval se odpůrcům f, ch, h a psal, že K. Jaunius, „když se ho ptali, jak se mají psát slova jako fizika, fiziologija, tip, gimn, ieroglif a podobně, odpovídal, že pokud bychom hleděli jen na filologii, měli bychom je psát: puzikė, puziologija, tupas, umnas, ieroglupas etc. Sám však dobře věděl, jak jsou všechny tyto formy podivné, a ještě více uznával za nevhodné takové formy jako pizikė, piziologija etc.; nabádal proto, aby byly nahrazeny zcela litevskými umělými termíny, například místo puzikės či pizikės užívat esybmokslį atd.“ (sv. 2, s. 568, viz také sv. 1, s. 379 aj.). Nejednou vystoupil proti deformování mezinárodních slov, např.: eroplanas = aeroplanas (sv. 2, s. 546), divizė = divizija (sv. 2, s. 547, 552) aj. Mimochodem, při této příležitosti je zajímavé zmínit, že A. Dambrauskas sám užíval některé (pravda, ne příliš četné) termíny v pravopisu původního jazyka, tedy zcela foneticky (a částečně i gramaticky) nelitevštěné, například francouzské chef d’oeuvre’as (sv. 2, s. 40), „edition [=édition. – St. K.] de luxe“ (sv. 2, s. 362), évadés „ti, kdo opustili kněžství, bývalí kněží“ (sv. 2, s. 231), ruské „otečestvoviedenije“ (sv. 2, s. 435), „otsiebiatina“ (sv. 2, s. 44) a německé „Durchsichtigkeit (sv. 2, s. 410: textu chybí to, čemu Němci říkají „Durchsichtigkeit“), „Kunststück’as“ (sv. 1, s. 323), „Lebenslauf“ (sv. 2, s. 260), „Lebensphilosophie“ (sv. 2, s. 745), „Liebesgeschichte“ (sv. 2, s. 72), „Sachregister’is“ (sv. 2, s. 248), „übermenschizmas“ (sv. 1, s. 255) a „uebermensch’as“. Téměř všechny tyto termíny jsou napsány v uvozovkách, takže je zřejmě třeba chápat jako 43 citáty, snad byly někdy použity také z nějakých stylistických důvodů. To bezpochyby dokládá použití ruského výrazu кукольная комедия: Při užití ruské terminologie by se toto dílo dalo nazvat „kukolnaja komedija“ – loutková komedie (sv. 2, s. 197). A ještě jedna zcela podivná výtka překladateli Molièrova „Lakomece“ (Marijampolė, 1920) A. Iešmantovi, že francouzské jídlo ragout přeložil jako „litevské ragú“ (sv. 2, s. 178). Škoda, že tato výtka nebyla rozvedena a není jasné, jak se podle A. Dambrauskase mělo toto ragout politevštit. Ve svých poznámkách k termínům užitým v různých publikacích A. Dambrauskas někdy podpořil některé terminologické požadavky: například vora ve významu „sloup“ je velmi vhodné pro svou stručnost, jenže v živém jazyce se údajně neslýchá (sv. 2, s. 544); parlamentininkas (rus. парламентёр) je prý termín „dlouhý, těžkopádný a dokonce přímo směšný, protože ‚parlamentioras‘ přece nemá s ‚parlamentem‘ nic společného“; zřejmě navrhoval slovo tarlys, které vytvořil podle příjmení Tarlos, neboť „jako člověk vyslaný dohazovat či zvát se nazývá piršlys, kvieslys, tak člověk vyslaný jednat bude tarlys či tarla“ (sv. 2, s. 547); rikiuotę navrhoval nahradit výrazem rike (sv. 2, s. 543, 549). Na druhé straně iskriestinio apskritimo spindulys ve významu „apotema“ [= „apotema“. – St. K.] je prý „nikoli termín, nýbrž spíše definice, jen neobratně vyjádřená“ (sv. 2, s. 346), zatímco vaškuota paukščių snapo odelė místo ruského výrazu восковица „je popisem, nikoli termínem. Pro termín by stačilo jediné slovo vaškuotinė“ (sv. 2, s. 340). Někdy však neměl jednotný názor. Například při recenzování učebnic aritmetiky jednou doporučuje „pro každý pojem užívat jeden název, nikoli dva nebo více, neboť to dětem ztěžuje učení“ (sv. 2, s. 416, viz také s. 405), jindy chválí uvádění dvojích termínů, protože žáci, zvláště učitelé, budou moci sami „porovnat, který termín je lepší“ (sv. 2, s. 407). Z téhož důvodu ocenil první číslo časopisu „Medicina“, které začalo vycházet roku 1920, a při té příležitosti znovu připomněl matematické termíny: „Ohledně termínů se slibuje, že se nebude soupeřit a jejich přetřídění se ponechá procesu přirozeného výběru. Velmi správný přístup. Škoda, že naši matematici se tohoto principu nedrží a své nevhodné voroněžské termíny tvrdošíjně chtějí navždy [= navěky. – St. K.] zavést“ (sv. 2, s. 699). A konečně třetí 44 v těchto svobodách při volbě termínu, které byly ponechány čtenáři, vidí zároveň kladné i záporné stránky (sv. 2, s. 338). Na některých místech se za kladnou vlastnost považuje živost termínů, jinde se jim vytýká neživost a umělost. Většině termínů z dříve zmíněného „Stručného projektu zoologické terminologie“ J. Elisonase podle něj nelze nic vytknout; většina pochází z živého jazyka a proto „by bylo užitečné, kdyby si tuto sbírku speciálních anatomických termínů přečetl každý milovník mateřského jazyka, zvláště literát“ (sv. 2, s. 340). Chválí je také za souladnost: „Jejich hlavní vlastností je přirozenost; při jejich čtení člověk nepociťuje žádnou umělost ani vykonstruovanost, a to ani tam, kde jsou nepochybně vykonstruované“ (sv. 2, s. 339). Dodává, že A. Dambrauskas chválil Vaižgantase za jeho znalost lidové terminologie. O „Pragiedruliai“ napsal: „Málokterý z našich spisovatelů zná život našich lidí tak dobře jako Vaižgantas. Není snad jediný kout života, který by mu byl neznámý. Jakmile začne mluvit o umění tkaní, hned je zřejmé, že je skutečným odborníkem, který zná veškerou tkalcovskou terminologii lépe než leckterý zestárlý tkadlec. Když potřeboval popsat zapřahání koně, vylíčil i zde všechno s největší přesností a vyjmenoval všechny části postroje jako skutečný znalec“ (sv. 2, s. 38). Dále dodává: „Jako amatérského filologa mě všechny ty názvy bylin, postrojů, vzorů na pásech a druhů tkanin zajímaly a byly mi drahé, ale jako prostý čtenář jsem se tu a tam cítil jimi jakoby zahlcen a zdržován; místo poezie jsem se ocital v oblasti filologie. I dobré věci mohou být protivné, vnucují-li se bez míry“ (sv. 2, s. 39). Tím se již dotýkáme užívání termínů či termínům podobných výrazů v krásné literatuře a otázky, nakolik je to účelné. * * * A. Dambrauskas sám tvořil litevské termíny a velmi živě diskutoval o termínech různých oborů, které vytvářeli či měnili jiní, i o jazykových otázkách obecně. To dokládá, že byl významným aktivistou v době formování současného spisovného jazyka. Svou činností výrazně přispěl k rozvoji a šíření spisovného jazyka. Jeho práci s jazykem, včetně terminologie, však velmi škodila nedostatečná pevnost jazykovědy a těchto oblastí— 45 chybějící základy jazykové práce, nedostatečné pochopení systému samotného jazyka. Proto je mnoho jeho jazykových oprav, poznámek a návrhů nedostatečně odůvodněných, nemálo z nich je zcela nepodložených, a především proto nebyla značná část z nich přijata, tím spíše, že sám byl často nedůsledný, ba dokonce protikladný. Autoritě A. Dambrauskase jako jazykového pracovníka rozhodně nepřidával téměř neustálý odpor vůči dílu J. Jablonského, části jeho návrhů a někdy dokonce jejich zlehčování či zesměšňování. Kritiku J. Jablonského nechyběla odvaha ani prudkost. Kdo by četl pouze A. Dambrauskase, mohl by nabýt dojmu, že J. Jablonskis byl jakýsi neúspěšný filolog, který jazyku způsobil více škody než užitku. Život však ukázal, že mnohé jazykové jevy J. Jablonského, které A. Dambrauskas kritizoval, se ve spisovném jazyce pevně ujaly, používají se dodnes a bezpochyby v něm ještě dlouho zůstanou. To ukazuje, že J. Jablonskis v oné již poměrně dávné době utváření dnešního spisovného jazyka, jako profesionální jazykovědec, nejlépe znal živý i psaný jazyk a nejlépe chápal systém a ducha našeho jazyka. A. Dambrauskas tyto předpoklady postrádal. Proto se také nepochybně mnohému v oblasti jazyka sám učil od J. Jablonského a mnohé se od něj naučil. Bylo by dobře, kdyby někdo v budoucnu důkladně prozkoumal jazykové názory A. Dambrauskase i jeho vlastní jazyk a při té příležitosti také zhodnotil, nakolik se držel toho, co doporučoval J. Jablonskis – pravopisu, gramatiky a slovní zásoby. Jako jedna z významných osobností konce XIX. a počátku XX. století si to rozhodně zaslouží. Na závěr je třeba ještě říci, že jazykovou činnost A. Dambrauskase přesně vystihl A. Salys v nekrologu, který krátce po jeho smrti uveřejnil v časopise „Gimtoji kalba“, když napsal: „Jako ve všem, tak i v otázkách jazyka byl A. Jakštas přísný, někdy až příliš prudký, ale vždy přímý“.9. 9 Salys A. Min. veik, tamtéž. 46 Jazyková a terminologická činnost A. Dambrauskase Shrnutí Tato studie se zabývá jazykovou a zejména terminologickou činností A. Dambrauskase (1860–1938), který byl spisovatelem, knězem, mužem náboženství a vědy, kulturním a tiskovým pracovníkem. Analýza vychází především ze souboru jeho článků a recenzí ve dvou svazcích „Mūsų naujoji literatūra (1904–1923)“, který vyšel v Kaunasu roku 1923 pod známým pseudonymem A. Jakštas. Téměř v každém článku této sbírky A. Dambrauskas hodnotil jazyk vědecké a náboženské literatury, učebnic i krásné literatury. Poměrně často rozebíral otázky jazykové a terminologické správnosti a jejich přijatelnosti. Některé jeho opravy a návrhy byly přijaty v moderním jazyce, značná část z nich se však neujala, protože nebyly dostatečně zdůvodněné a byly příliš subjektivní. Jeho dílo poškozoval neustálý spor s pracemi a návrhy jazykovědce J. Jablonskise (1860–1930), který v té době zastupoval hlavní směr utváření moderní spisovné litevštiny. Široká a rozmanitá činnost A. Dambrauskase opravňuje k tvrzení, že byl významnou osobností v době utváření moderní spisovné litevštiny a aktivním účastníkem tohoto procesu. Stasys KEINYS Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6 LT-2055, Vilnius Došlo 17. 11. 2000 47