1901 m. Petro Kriaušaičio „Lietuviškos kalbos gramatikos“ kalbos mokslo terminai

DĚJINY TERMINOLOGIE Stasys KEINYS Institut litevského jazyka JAZYKOVĚDNÉ TERMÍNY V „GRAMATICE LITEVSKÉHO JAZYKA“ PETRA KRIAUŠAITISE Z ROKU 1901 V prvních letech 20. století vyšlo podle litevské bibliografie 134 litevských knih1. Přesný rok vydání několika dalších knih a knížek, které vyšly koncem 19. a začátkem 20. století, není znám2, takže alespoň některé z nich lze přiřadit také k roku 1901. Podle názvů byla přibližně třetina knih vydaných toho roku věnována výhradně náboženským tématům a asi desetina popularizaci vědy. Z posledně jmenovaných stojí za zmínku „Geologie“ A. Gykise (přeložil St. Matulaitis), „Odkud se vzala naše domácí zvířata a pěstované rostliny“ a „Jak žijí rostliny“ V. Lunkevičiuse (obě přeložil a připravil J. Adomaitis-Šernas), „Jak je sestaveno lidské tělo“ St. Matulaičio, „Biologie, aneb věda o živých tvorech“ J. Nusbauma-Hilorovičia (přeložil J. Adomaitis-Šernas), „Rozhovory o nebi a zemi“ Pr. Mašiota, přeložené z cizích jazyků, a „Co je to obdělávaná půda? Jak vznikla, jaké má části a jak je poznat?“ a „Krátké povídání o nakažlivých nemocech a jak se před nimi chránit?“ A. Vileišise. Všechny tyto knihy, s výjimkou knížek A. Vileišise, vyšly v Americe (knižky A. Vileišise v Tilži). Kromě toho vyšel v Americe zkrácený překlad práce E. Roemera (Remera) „Nevolnictví v Litvě“, který pořídil A. Janulaitis. Úroda byla skromná. Vždyť však tehdy stále platil zákaz tisku a navíc teprve nedávno (v roce 1891) počet litevských knih vydávaných ročně vůbec překročil sto3. 1 Bibliografie Litevské SSR: Knihy v litevštině [1862–1904] 2 (2), Vilnius, 1988, 844. 2 Tamtéž, 469–478. 3 Tamtéž. Dále viz: Bibliografie Litevské SSR: Knihy v litevštině [1547–1861] 1, Vilnius, 1969, 550–574. 50 Každá z těch knih vydaných před sto lety může být svým způsobem významná a zajímavá jak pro naši kulturu a vědu, tak pro jazyk a terminologii. Tentokrát nás však zvláště zajímá jedna ze tří knih věnovaných jazykovědě, které vyšly v oněch letech (mimochodem jediná v litevštině) – „Lietuviškos kalbos gramatika. Rašytojams ir skaitytojams vadovėlis. Parašė Petras Kriaušaitis. Tilžėje 1901. Spauzdinta pas Otto v. Mauderode“ (to jsou všechna slova na její obálce a titulní straně)4. Úloha této knihy o 88 (+4) velkých stranách při utváření dnešního spisovného jazyka je totiž natolik významná, že bude vždy připomínána nejen v dějinách litevské jazykovědy či gramatik, ale i samotného jazyka. Svou kulturní hodnotou se vyrovná první gramatice litevského jazyka – „Grammatica Litvanica“ D. Kleina (Královec, 1653). Je tomu tak proto, že „Lietuviškos kalbos gramatika“ je první normativní litevskou gramatikou dnešního spisovného jazyka. V ní byl definitivně stanoven nářeční základ spisovného jazyka („jazykem této gramatiky bude ‚prosté suvalské nářečí‘, jen tam, kde bude třeba, bude doplněno a podepřeno i jinými nářečími“5), zdůrazněna mimořádně důležitá přednost mluveného jazyka lidí pro zachování osobitosti jazyka (zároveň bylo poznamenáno, že „vedle skutečně litevských slov a jevů [‚slovních spojení‘ – St. K.], užívaných mezi lidmi od nepaměti, je v naší mluvě také mnoho plevele. Tento plevel je třeba umět oddělit od zrna, neboť do gramatiky by se mělo použít pouze zrno z jazyka lidí“6), a byla vysvětlena kolísání v gramatice („Náš psaný jazyk ještě není tak propracován a jeho pravopis je tak nejednotný, že je prozatím velmi obtížné stanovit pro něj pevná pravidla. Je třeba mít stále na paměti, že také v gramatikách jiných národů, přestože jejich pravopis je mnohem více propracován- 4 V Tilži byly vytištěny také ony dvě další knihy – druhé vydání první části „Litauische Elementar-Grammatik“ J. Šykoppa (Schiekoppa) (jde o německé shrnutí gramatiky F. Kuršaitise) a druhá část doktorské disertace V. Gaigalaicia „Die Wolfenbütteler litauische Postillenhandschrift aus dem Jahre 1573“, obhájené na Filozofické fakultě Univerzity Alberta v Královci (slovotvorba, skloňování, ukázky textů, slovník). Kromě toho vyšly v onom roce dvě slabikářové učebnice. 5 K r i a u š a i t i s P. [Jablonskis J.]. Gramatika litevského jazyka, Tilžė, 1901, 2. 6 Tamtéž, 1. 51 nější, vykazují značná kolísání“7). Tato gramatika představovala nesmírně důležitý a významný krok při kodifikaci spisovného jazyka, který se tehdy rychle utvářel, rozvíjel a rostl, a také pravopisný vzor. Její rysy a úloha byly nejednou a nejedním badatelem zkoumány, případně alespoň přehledově popsány a zhodnoceny8. Velmi podrobně se jí věnoval nejvýznamnější badatel J. Jablonského A. Piročkinas ve své knize „Prie bendrinės kalbos ištakų“. Do dějin vstoupilo toto dílo J. Jablonského9 s přídavným jménem v názvu jazyka – na titulní straně knihy se náš jazyk nazývá litevský jazyk. Později to sám napravil – roku 1911 vyšla „Lietuvių kalbos sintaksė“ a v letech 1918 (1919) a 1922 se jeho nejvýznamnější gramatické dílo jmenuje „Lietuvių kalbos gramatika“ – a své rozhodnutí vysvětlil v roce 1912 v novinách „Viltis“: „Kaz. Jaunius a po něm P. Kriaušaitis kdysi psali litevské jazykovědné příručky, gramatiky litevského jazyka; později, když si jazyk lidí mnohem lépe osvojili, odvážili se oba psát také jazyka lidí a ‚gramatiky litevského jazyka‘; nyní K. Būga, P. Kriaušaitis, J. Šlapelis, Rygiškių Jonas … začali všichni psát ‚slovníky litevského jazyka, gramatiky a syntaxe‘. „Litevský slovník, litevská gramatika“ by byly pouze učebnice napsané v litevštině“10. Mimochodem, označení jazyka utvořené pomocí přídavného jména se užívá pouze v názvu pojednávané gramatiky. Již první větou předmluvy se od takového pojmenování jazyka upouští – „Litevská gramatika je věda o zákonech a vlastnostech 11litevského jazyka [zvýraznil jsem – St. K.]“. Dále se rovněž užívá výraz litevský jazyk 28, 69, 7612, ruský jazyk 28, 63, a také v množném čísle 7 Tamtéž, 2. 8 Z významnějších prací uveďme tyto: P a l i o n i s J. J. Jablonskis ir jo lietuvių kalbos vadovėliai. – In: J a b l o n s k i s J.Rinktiniai raštai 1, Vilnius, 1957, 17, 23–32; P i r o č k i n a s A.Prie bendrinės kalbos ištakų: J. Jablonskio gyvenimas ir darbai 1860–1904, Vilnius, 1977, 147–175; S a b a l i a u s k a s A.Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: Iki 1940 m., Vilnius, 1979, 193–195. Termíny, které J. Jablonskis užíval, prozkoumal A. Balčaitis v disertaci kandidáta filologických věd „Lietuvių kalbotyros terminų istorija“ (strojopis; Vilnius, 1961). 9 O úloze P. Avižonise při přípravě této gramatiky viz práce uvedené v předchozí poznámce a literaturu citovanou v nich. 10Jablonskio raštai 4, Kaunas, 1935, 91. 11 K r i a u š a i t i s P. Cit. dílo, 1. 12 Čísla uvedená vedle příkladů označují v celém tomto článku strany „Lietuviškos kalbos gramatika“ (Tilžė, 1901), z nichž jsou příklady převzaty. 52 Genitivem se tvoří názvy nářečí a jejich jazykových jevů, např.: aukštaičių tarmės 47, ryt iečių tarmės 64, žemaičių tarmės 36, žemaičių veiksmažodis 30 aj., srov. však také lietuviška gramatika 1, 69, slaviškos kalbos 65, žemaitiški sakiniai 61. Ať tak či onak, výraz lietuviška kalba se, zdá se, krčí pouze v názvu gramatiky jako skvrna na čistém listu. Z toho je patrné, že už tehdy chybělo jen velmi málo k tomu, aby i v názvu gramatiky zářila lietuvių, nikoli lietuviška kalba. Dále se tento článek zabývá terminologií „Lietuviškos kalbos gramatikos“. Kniha obsahuje celkem téměř 300 různých lingvistických termínů, nepočítáme-li jednotlivé drobné tvary považované za nomenklaturní názvy, pojmenování konkrétních částí slov, názvy jednotlivých jazyků a nářečí aj., např.: aukštesniojo laipsnio galūnė 20, dviskaitos naudininkas 18, pereito apsakomojo laiko veiksmažodis „būtojo kartinio laiko dalyvis“ 33, pirmoji būsimojo laiko ypata „pirmasis būsimojo laiko asmuo“ 33, pirmojo linksniavimo daiktavardis 10, trečiojo linksniavimo būdvardis 18, lietuvių kalba 1, rytinių aukštaičių tarmės 5, rusų kalba 28, saulėtekinių žemaičių tarmės 26, žemaičių tarmės 34 aj. Rok 1901, kdy vyšla „Lietuviškos kalbos gramatika“, byl stále dobou rychlého utváření současného spisovného jazyka. Mnohé tehdy ještě nebylo ustáleno, včetně terminologie. I sám J. Jablonskis, který se stále více zapojoval do jazykové práce, rychle dozrával jako jazykový normativista. Proto není třeba se divit, že přibližně polovina termínů z „Lietuviškos kalbos gramatikos“ se neujala; ostatně téměř všechny termíny, které se neujaly, se nedostaly ani do pozdějších gramatik samotného J. Jablonskise. Na první pohled upoutá obecně pro J. Jablonskise typicky litevský ráz používaných termínů. Objevuje se zde jen několik takzvaných mezinárodních termínů – forma 7, grafika 84, gramatika 1, infinit yvas 71 (jedinkrát vedle termínu nere iškiamasis sakymas, používaného všude jinde) a sintaksis 69 (sintaksio 75), tedy celkem asi 1,5%. Téměř se nevyskytují složené termíny obsahující přejatá slova (zaznamenán byl pouze žodžio formos 7). Litevský ráz terminologie je zásadním rysem J. Jablonskise a jeho školy a v jeho první gramatice je patrný už velmi zřetelně. Čtenáři se to asi bude zdát velice překvapivé, ale je skutečně pravda, že na samém konci 20. století jsem recenzoval slovník terminologie z jiného oboru 53 o téměř pěti stech termínech, v němž bylo sotva asi 1,5% nepřejatých termínů. Jaký protiklad v přístupu ke zdrojům terminologie a slovní zásoby vůbec! S užíváním mezinárodních termínů lze zřejmě spojovat poměrně časté uvádění latinského názvu v závorce vedle litevského termínu v gramatice. Latinské termíny jsou připojeny téměř ke třetině litevských termínů (nejčastěji pouze při prvním užití daného litevského termínu a jen výjimečně je některý takto uveden dvakrát či třikrát na velmi odlišných místech) – u názvů slovních druhů, významových zájmen a sloves, způsobů tvoření tvarů, mnoha tvarových kategorií (pádů, stupňů, způsobů, časů, rodů), větných členů a některých výrazů aj. Mnohé z těchto latinských termínů se i dnes v jazykovědě, zejména v pracích z dějin jazyka, užívají jako skutečné mezinárodní termíny, v litevštěné i nelitevštěné podobě. Např.: 1) fonetické termíny balsės (vocales) 3, pusbalsės (semivocales) 3, priebalsės (consonantes) 3, skiemuo (syllaba) 3 (latinské syllaba je výpůjčka z řeckého συλλαβή); 2) morfologické termíny daiktavardis (Nomen substantivum) 8, būdvardis (nomen adjectivum) 15, skaitvardis (nomen numerale) 20, įvardis (pronomen) 22, veiksmažodis (verbum) 27, prieveiksmis (adverbium) 55, prielinksnis (praepositio, postpositio) 58, sąjunga (coniunctio) 67, jausmažodis (Interiectio) 69; ypatiniai įvardžiai (pronomina personalia) 23, grįžtamasis įvardis (pr. reflexivum) 23, savinamieji¹³ įvardžiai (pr. possessiva) 24, rodomieji įvardžiai (pr. demonstrativa) 24, klausiamieji įvardžiai (pr. interrogativa) 26, apsakom ieji įvardžiai (pr. relativa) 26, nere iškiamieji įvardžiai (pr. indefinita) 27; veiksmas (actio) 27, stovis (status) „būsena“ 27, priežastiniai veiksmažodžiai (verba causativa) 53, priežastiniai neveikiamosios prasmės veiksmažodžiai (verba passivo-causativa) 53, priežastiniai veikiamosios prasmės žodžiai [veiksmažodžiai – St. K.] (verba activo-causativa) 54, t ankinamieji veiksmažodžiai (verba frequentati- ¹³ V gramatice je koncovkou nominativu množného čísla určitých tvarů mužského rodu -ieji, avšak tento pád se u mnoha termínů nevyskytuje. I v takových případech je však zde uveden s koncovkou obvyklou v dané gramatice. Pravopis termínů používaný v gramatice se rovněž nemění. 54 va) 54; skloňování (declinatio) 8, (sloves) časování 28; pády (casus)¹⁴ 8, stupně (gradus)¹⁴ 20, čísla nebo číslovky (numeri) 28, osoby (personae) 28, časy (tempora), rody (genera) 28, způsoby vyjadřování nebo výpovědi (modi) 28 (jinak se všude jinde podle potřeby užívá termín výpověď); nominativ (casus nominativus) 8, vokativ (c. vocativus) 8, genitiv (c. genitivus) 8, dativ (c. dativus) 9, akuzativ (c. accusativus) 9, instrumentál (c. instrumentalis) 9, nepravý lokál nebo druhý (c. locativus) 9; nekomparativ nebo první stupeň (gradus positivus) 20, vyšší stupeň nebo druhý stupeň (gradus comparativus) 20, nejvyšší stupeň nebo třetí stupeň (gradus superlativus) 20; oznamovací způsob (m[odus] indicativus) 28, rozkazovací způsob (m. imperativus) 29, přací způsob (m. optativus) 29, dovolovací způsob (m. permissivus) 29, podmiňovací nebo potenciální způsob (m. conditionalis, potentialis) 29, prosební způsob (m. orativus) 29, neurčitý způsob (m. infinitivus) 29, účelový způsob (supinum) 29; přítomný čas (t[empus] praesens) 30, minulý vypravovací čas (t. praeteritum narrativum, aoristus) „jednoduchý minulý čas“ 30, minulý prostý čas (t. praeteritum frequentativum) „minulý opakovaný čas“ 30, budoucí čas (t. futurum simplex) 30, minulý průběhově dokonavý čas (t. perfectum praesens, praesens resultativum) 31 (např.: jsem nesen, viděl jsi), minulý pokusný čas (t. praeteritum de conatu) 31 (např.: chystal jsem se jít), minulý předminulý čas (t. plusquamperfectum, praeteritum resultativum) 31 (např.: byl přikázal), budoucí dokonavý čas (t. futurum exactum, futurum resultativum) 32 (např.: budu ležet); spojovací sloveso (verbum copulativum) „pomocné sloveso“ 29, participia (participia) 19, 28, skloňovaná participia (participia declinabilia) 29, skloňovaná činná participia (participia activa declinabilia) 33, skloňovaná trpná participia (participia passiva declinabilia) 34, trpná participia (participia passiva) 80, trpné nutné participium (partici- 14 Tak je (litevský termín v množném čísle, latinský v jednotném čísle) uvedeno v gramatice. 55 pium passivum necessitatis, gerundivum) „participium nutnosti“ 34, nesklonná činná participia (participia activa absoluta) „transgresivy“ 34, současné sloveso (participium contemporale activum) „polopříčestí“ 33; činný rod (genus activum) 35, zvratný rod (genus reflexivum) 35, trpný rod (genus passivum) 35; nepřechodná slovesa (verba intransitiva) 80; 3) syntaktické termíny podmět (subjectum) 9, 72, přísudek (praedicatum) 72, 75, přívlastek (attributum) „přívlastek“ 75, doplněk (obiectum) „předmět“ 35, 71, přímý doplněk (p[r]oximum obiectum) „přímý předmět“ 9, 28 (se synonymem blízký doplněk), blízký doplněk (proximum obiectum) 75, okolnost (Umstand; circumstantia) „okolnost“ 79, nepřímá řeč (oratio obliqua) „nepřímá řeč“ 77, [jev] „nominativ s neurčitým způsobem“ (nominativus cum infinitivo) 72 a jev „dativ s neurčitým způsobem“ (dativus cum infinitivo) 71. Kromě uvedených termínů lze z příkladů vyrozumět, že přechodníky jsou označovány nejen jako nesklonná činná participia (participia activa absoluta) 34, ale také jako nesklonná slovesa (participia absoluta) 80, ačkoli toto poslední označení by se jinak hodilo pro přechodníky spolu s polopříčestími. V několika případech není uveden litevský termín, nýbrž pouze vysvětlení, za nímž následuje latinský termín, například: 1) „I z nepřechodných sloves se tvoří kauzativní slova, jenže vždy mají počáteční význam (v. inchoativo-causativa)“ (s. 54). 2) „K a u z a t i v n í s l o v e s a s t r p n ý m v ý z n a m e m (verba passivo-causativa) se tvoří z některých trpných slov (sverdėti, skeldėti) a různých činných sloves s přechodným významem (v. transitiva)“ (s. 53). V tomto případě litevský termín chybí pouze v uvedené větě; jinak se v gramatice užívá ekvivalent verba transitiva, přechodná slovesa (s. 28 a dále). 3) „Pokud okolnostní děj vyjádřený slovesem vykonává nikoli podmět věty, nýbrž nějaký jiný předmět výslovně uvedený ve větě, pak se předmět vykonávající děj okolnosti vyjádřený slovesem užívá v dativu; samotná slovesná okolnost může být u něj pouze nesklonným slovesem (dativus absolutus)“ (s. 80). Proč J. Jablonskis poměrně často připojoval vedle litevských latinské termí- 56 ny? Nelze zapomínat, že tehdy litevská gramatická terminologie ještě nebyla ustálená a nejednomu autorovi gramatiky se v jeho práci objevovalo mnoho vlastních termínů. Latinské termíny zde tedy zjevně nahrazují vysvětlení významů, jimž mnozí žáci, studenti i vzdělanci, kteří se ve škole učili latinsky, snadno rozuměli. Ačkoli se to po sto letech může dnes mnohým zdát podivné, tehdy byly latinské termíny klíčem k porozumění těm litevským (popravdě řečeno, této úlohy se zcela nezřekly ani dnes). J. Jablonskis byl navíc sám odborníkem na klasické jazyky a dlouhá léta vyučoval na gymnáziích latinu, takže pro něj byly latinské termíny zcela běžné. V několika případech jsou na konci gramatiky uvedeny ekvivalenty nikoli v latině, ale v němčině, například: 1) „Je-li vedlejší věta přípustková (Concessivsatz) nebo má-li význam přípustkové věty, má pak věta hlavní [„hlavní věta“ – St. K.], která následuje po ní, často spojku přesto, tik (tikt)“ (s. 68). 2) „Citově zabarvená slova, zejména zvukomalebná slova (Nachahmungswörter), se v hovorové řeči užívají velmi často“ (s. 69). 3) „U slovesa užívaného k vyjádření složeného přísudku se často vyskytují všechny ty spojovací výrazy a příslovce, jimiž uvádíme celé věty užívané namísto podmětu a doplňku (in Subjekt- und Objektsätzen)“ (s. 76). 4) A konečně u syntaktických příkladů výše zmíněný jediný případ, kdy je litevský termín „okolnost“ vysvětlen německým a latinským ekvivalentem – apystova (Umstand; circumstantia) 79. Důvody jejich zařazení do gramatiky jsou nepochybně stejné – vysvětluje se význam termínu či výrazu (ve třetí větě). Pozornost upoutá, že v „Litevské gramatice“ je synonymních termínů málo. Důsledně jsou uváděny pouze u názvů samostatných slovních druhů, například: podstatné jméno (daiktininkas) 8, přídavné jméno (būdininkas) 8, číslovka (skaitininkas, skaitlininkas) 20, zájmeno (vardavietė) 8, sloveso (veiksmininkas) 8, 19, 27, zatímco ostatní netvoří žádné zřetelnější skupiny, například: nejvyšší nebo třetí stupeň 20, vyšší nebo druhý stupeň 20, zvratné nebo reflexivní sloveso „zvratné sloveso“ 28, infinitiv nebo neurčitý způsob 71, nekomparativ nebo první stupeň 20, nepravé nebo příslovečné předložky „novotvarové předložky“ 59, nepravé nebo smíšené dvojhlásky 4, předložka a předslovce 58, 57 spojování neboli časování „osobování“ 28, způsoby vyjadřování neboli výpovědi „způsoby“ 28 (zde je hned vedle uveden i opačný termín), čísla neboli číslovky 28, 9 (jednotné číslo), podmiňovací neboli podmiňovací způsob „podmiňovací způsob“ 29, jednoduchá neboli nesložená přídavná jména „jednoduchá přídavná jména“ 15, nepravý místní pád neboli druhý „vnitřní místní pád pohybu“ 9 (na s. 61 je vedle druhého místního pádu v závorce uveden směřovací pád; lze pochybovat, zda jej lze považovat za další název tohoto pádu – příliš se liší od ostatních gramatických termínů tohoto druhu; nejspíš jde pouze o vysvětlení), pravý místní pád neboli první „vnitřní místní pád přítomnosti“ 9. Jinak se v gramatice z těchto spojených synonym používá vždy jen jedno, zpravidla to uvedené jako první (snad kromě výše zmíněných termínů infinitiv, způsob vyjadřování a nepravý místní pád; onen pravý místní pád se obvykle nazývá pouze místním pádem). Nejneustáleněji se označuje „přímý předmět“ – přímý člen 9, přímý neboli blízký člen 28, blízký člen 28, 75 a nakonec opět přímý člen 80. Mimochodem, proč jsou uvedeny tyto druhotné podoby základních termínů, by bylo třeba zvlášť prozkoumat. Zatím lze jen předpokládat, že jeden z těchto synonymních termínů mohl být J. Jablonskému znám z jiných pramenů (jako například zvratné sloveso od K. Jaunia), ale z toho či onoho důvodu mu nevyhovoval; jinak by patrně nemělo smysl, aby sám, byť jen občas, vytvářel pro tutéž věc dva termíny. Uvedená synonyma tedy měla pomoci čtenářům gramatiky zorientovat se v termínech, které používali nebo alespoň vídali. Je třeba dodat, že přímo v gramatice se vyskytuje několik nespojených synonymních termínů, např.: neznělé souhlásky 6 a neznělé souhlásky „neznělé souhlásky“ 84, zvučné souhlásky 6 a znělé souhlásky „znělé souhlásky“ 84, instrumentál 9¹⁵, 18 a instrumentál 34, 83, spojka 8, 67 a spojovací částice „spojka“ 29, jednoduché přídavné jméno 18 (na s. 15 jsou spojeny termíny jednoduchá a nesložená přídavná jména), celé přídavné jméno 16 a pravděpodobně prosté přídavné jméno 22. Za varianty spíše než synonyma je třeba považovat výrazy značka změkčení 4, značka změkčování 6 a značka změkčení 14 (ve všech třech 15 Na tomto místě je vytištěno instrumentál, ale nepochybně jde o tiskovou chybu, neboť dále se používá termín instrumentál. 58 v případech se míní písmeno i) členy. Zjevnými variantami jsou termíny, v nichž se jako přívlastek téhož určovaného slova používají prosté a určité tvary slov, např.: tvrdá souhláska16 10, 35 a tvrdá souhláska 35, ženský rod 8 a ženský rod 16, nepřechodná slovesa 28 a nepřechodná slovesa „intranzitivní slovesa“ 28, nepřímá řeč 77 a nepřímá řeč „nepřímá řeč“ 77, přechodná slovesa 28 a přechodná slovesa „tranzitivní slovesa“ 28, psaný jazyk 1 a psaný jazyk 23, psané litevské nářečí 60 a psané nářečí 4, přímá řeč 77 a přímá řeč „přímá řeč“ 79, změkčená souhláska 35 a změkčená souhláska 10, 35, jednoduché časy 30 a jednoduché časy 29, 35, mužský rod 8 a mužský rod 16 atd. V gramatických termínech se nejčastěji používají určité tvary přídavných jmen, číslovek a participií, takže alespoň v některých případech mohou být neurčité tvary prostými popisnými přívlastky, které nevyjadřují vyčleňující vlastnost. Zde je krátký úryvek z gramatiky, v němž se prosté a určité tvary užívají zcela stejně jako v běžném (neterminologickém) jazyce: „§ 76. Plnovýznamová slovesa jsou přechodná a nepřechodná.“ Přechodná slovesa označují děj, který přechází na nějakou jinou věc; tato věc, na kterou děj ve větě přechází, se nazývá přímým neboli blízkým předmětem (p[r]oximum obiectum). Blízký předmět se vyjadřuje pouze akuzativem (co?) nebo genitivem (čeho?). <...>.“ Nepřechodná slovesa nemají blízký předmět; mohou mít pouze vzdálenější předmět vyjádřený jinými pády nebo předmět s předložkou. <...>“ (s. 28). Za velmi zajímavou tendenci v užívání prostých a určitých tvarů je třeba považovat to, že v termínech je ze dvou po sobě řazených shodných přívlastků častěji prostým tvarem vyjádřen ten vzdálenější, zatímco ten sousedící s určovaným slovem má tvar určitý, např.: budoucí předminulý čas 32, trpný nutný slovesný tvar 34 (srov. však trpný minulý slovesný tvar „trpné příčestí minulé- 16 V „Lietuviškos kalbos gramatikoję“ se týmiž termíny samohláska, dvojhláska, souhláska, polosamohláska označují zvuky i písmena. 59 vis“ 34), předminulý čas 31, minulý perfekt 31, minulý zkušební čas 31, minulý prostý čas 30, minulý vyprávěcí čas 30 atd., ačkoli samostatně se užívají pouze termíny budoucí čas 30, přechodný čas 30, minulý čas 34 atd. Nejde o obecný jev, neboť existují i případy jiného užití, např.: skloňovaná trpná verbální substantiva 34, skloňovaná činná verbální substantiva 33, nesklonná činná verbální substantiva 34, dokonce trpné verbální substantivum minulého času 34 atd.; takové příklady, jelikož jsou složeninami termínů a označují jednotlivé tvary nebo jejich skupiny, by však bylo možné považovat také za názvy nomenklatury či jim blízká termínová spojení. Otázku vztahu jednoduchých a zájmenných tvarů by bylo třeba důkladněji a samostatně prozkoumat z různých pramenů – je přece opravdu zajímavé, zda se zde odráží nějaká někdejší tendence jazyka, anebo jde jen o náhodný jev (určitý systém však J. Jablonskis měl – názvy časů byly tvořeny jednotně). Poměr jednoslovných a víceslovných termínů v gramatice v zásadě odpovídá obecné tendenci naší terminologie – jednoslovný je téměř každý čtvrtý termín. Podobně dvě třetiny všech termínů jsou dvouslovné a ani desetinu netvoří delší termíny (častější jsou trojslovné a mnohem méně časté čtyřslovné). Z hlediska tvoření jsou jednoslovné termíny i složky víceslovných termínů rozmanité – uplatňuje se zde tvoření příponami (darinys „předmět“ 35, t arinys 72, sakinys 76; kiltininkas „genitiv“ 8, vardininkas 8; linksniavimas 8; ištartis 6, rašyba 6; přídavná jména būdvardinis, -ė, ypatinis, -ė „osobní“, išvardinis, -ė „zájmenný“ v termínech būdvardiniai prieveiksmiai 57, ypatiniai išvardžiai 23, išvardiniai veiksmažodžiai „pouze zvratná slovesa“ 28 atd.) a předpon (išvardis 8, priebalsė 3, prielinksnis 8, prieveiksmis 8; přídavná jména beypatis, -ė „neosobní“, bevardis, -ė v termínech beypatis sakinys 73, 80, beypatis veiksmažodis 72, bevardė gimtis 16 atd.) se tvoří také složeniny (būdvardis 8, daiktavardis 8, daugskaita 9, dvibalsė 5, dv is kaita 9, gars ažodis 69, jausmažodis 8, lie mengalys 37, 54, pusbalsės 3, skaitvardis 8, veiksma vardis 19, veiksmažodis 8, viens kaita 9, žodgalys (nebo žodgalis?) 37 a přídavná jména ve víceslovných termínech pusilgė balsė 61, savyveiksmis veiksmažodis „zvratné sloveso“ 28, tvirtapradis ilgumas 3, tvirtagalis ilgumas 3, vienskiemenis žodis 83). Složená podstatná jména tvoří asi pětinu jednoslovných termínů tohoto slovního druhu. 60 jednoslovných termínů tohoto slovního druhu, je jich zde podstatně více než předponových odvozenin. J. Jablonskis navíc v této gramatice zřejmě považoval předponové odvozeniny také za složená slova, srov.: „Při psaní složených slov většinou ukazujeme také původ těchto slov; ve slovech složených z předložek iš, už před souhláskami š a ž před s, š, ž vypadávají, při psaní takových slov však š a ž přesto ponecháváme. Příklady: pūssalė (Halbinsel), žvākgalis, išsūnkti (tar. išūnkti), iššēmti (tar. išēmti), išžirgas (tar. išžirgas = išsižerges), užžōkti, užžēngti, užsieniai (tar. ušōkti, užžēngti, ušieniai)“17 (s. 7). To by zřejmě nedovolovalo tvrdit (byť s jistými pochybnostmi), že se J. Jablonskis zde vyhýbal složeným slovům18. Určitá část gramatických termínů je převzata z jiných jazyků. Za skutečné kalky by však bylo možné označit, a to zřejmě s výhradami, jen několik málo termínů, např.: apystova „příslovečné určení“ 7, 9, lankstymas 8 (a lankstyti „skloňovat“ 25, nelankstomieji žodžiai 55), sąjunga „spojka“ 8, sąjungojimas 28 (a sąjungoti „časovat“ 29), vardavietė 8 (toto slovo se však užívá pouze jednou jako souběžný termín vedle išvardžio a je patrně tiskovou chybou) atd. Mnohem častější budou napodobeniny, tj. slova utvořená podle ekvivalentů v jiném jazyce nebo jiných jazycích (nikoli však slepě přeložená!), např.: įrankininkas 18 (a įnagininkas 83), linksniavimas „skloňovat“ 9 (tento termín má v gramatice dvojí význam – užívá se také ve významu „skloňování podle pádů“), pabaiga „koncovka“ 10 (termín galūnė se v gramatice užívá poměrně široce, nejspíše častěji ve významu „formát tvarotvorné funkce“), šauksmininkas 8, tarinys 72 atd. Je samozřejmě třeba zmínit také víceslovné termíny, jako grįžtamasis išvardis „zvratné zájmeno“ 23, grįžtamasis veiksmažodis 28, nepereinamieji veiksmažodžiai „nepřechodná slovesa“ 28, nere iškiamasis sakymas „infinitiv“ 29, pereinamieji veiksmažodžiai „přechodná slovesa“ 28, pereitas pasakojamasis laikas „minulý vyprávěcí čas“ 30, pridedamasis sakinys „vedlejší věta“ 67 atd. Při pohledu na soubor gramatických termínů se nezdálo, že by alespoň o... 17 Pravda, na jiném místě gramatiky se předponová slovesa nazývají složenými slovesy (s. 17), používá se zde také termín předpony. Kromě toho jsou na s. 24 za složená slova označena slova přiřazená k zájmenům viens-an tro, viens-antrām, kits-kito, kits-kitām, viens-kito, viens-kitām . 18 Srov. Piročkinas A. Prie bendrinės kalbos ištakų [...], 170. 61 o poněkud větším podílu termínů, které se dodnes neudržely, lze říci, že jsou prý „neohrabané, nejasné“, „často doslovné překlady z latiny“ nebo „jinak nevhodné po stránce funkční či sémantické“ a že „takových nepovedených termínů“ je prý mnoho19. Jak již bylo zmíněno, na samém počátku 20. století J. Jablonskis rychle dozrával jako jazykový normotvůrce a brzy se musel velmi intenzivně zapojit do tvorby litevské školské a další terminologie; ustálily se základy jeho pojmenovávání pojmů, které jsou uznávány dodnes, a proto není divu, že v nových vydáních „Litevské gramatiky“ z let 1918 (1919) a 1922 byla řada termínů změněna. Ostatně téměř všechny termíny z těchto gramatik se užívají dodnes a seznamují se s nimi všichni Litevci. Největší část dvouslovných termínů tvoří spojení shodného přívlastku s podstatným jménem. Přívlastek je nejčastěji vyjádřen přídavným jménem, méně často (téměř v třetině případů) příčestím a nejméně často číslovkou (jedna třináctina). Některá přídavná jména, příčestí a číslovky první a druhý jsou součástí více než jednoho termínu, např.: pravé dvojhlásky 4 a nepravé nebo smíšené dvojhlásky 4 (dále se v gramatice užívá druhá varianta), vlastní podstatné jméno „vlastní jméno“ 8 a nevlastní podstatné jméno „obecné podstatné jméno“ 8, pravé číslovky „základní číslovky“ 20, pravá slovesa „činná slovesa“ 28 a nepravá slovesa „stavová slovesa“ 28, pravé předložky „starobylé předložky“ 59 a nepravé nebo příslovečné předložky „novější předložky“ 59, pravá věta „hlavní věta“ 67, vnitřní lokál pravý nebo první „současný vnitřní lokál“ 9 a vnitřní lokál nepravý nebo druhý „směrový vnitřní lokál“ 9; dlouhé samohlásky 3, dlouhé slabiky 3; jednoduché nebo nezdvojené přídavné jméno „prosté (nezájmenné) přídavné jméno“ 15 (a jednoduché přídavné jméno 18), prosté časy „jednoduché časy“ 29 (a jednoduché časy 30); zvratné zájmeno „zvratné zájmeno“ 23, zvratné časování „zvratné osobování“ 35, zvratné sloveso 33, zvratné sloveso 33, zvratný rod (genus reflexivum) 35; sponové sloveso „pomocné sloveso“ 29, spojovací výraz „tamtéž“ 31, spojovací samohláska 35 19 Viz P a l i o n i s J. J. Jablonskis ir jo lietuvių kalbos vadovėliai [...], 28–29. 62 (rozumí se samohláska ė stojící před příponou infinitivního tvaru smíšených sloves -ti); vyšší stupeň neboli druhý stupeň 20 (dále se užívá první termín), druhá deklinace „druhá třída skloňování“ 10, druhý lokál „vnitřní lokál označující směr“ 9, 10, 61, druhá osoba „druhá osoba“ 29 atd. Jen zhruba u každého třináctého dvouslovného termínu je přívlastek neshodný, obvykle vyjádřený genitivem podstatného jména, např.: slovní druhy 8, přízvuková znaménka 3, větný člen „část věty“ 67, lidská řeč 1, slovní tvary 7 atd. Jiných termínů tohoto typu je mimořádně málo; termínem lze snad považovat například slovní spojení předložkový výraz „slovní spojení s předložkou“ 63. Dobré dvě třetiny všech jazykovědných termínů v „Lietuvišké kalbos gramatice“ pocházejí z oblasti morfologie. Při této příležitosti nelze přehlédnout, že i v samotné knize je nejvíce prostoru (tři čtvrtiny textu, tj. 62 stran z 84) věnováno morfologii a výkladu slovních druhů. Morfologické termíny se v pozdějších dílech J. Jablonského měnily více než zde užité termíny fonetické, syntaktické a obecně jazykovědné. Z ostatních termínů tvoří polovinu fonetické termíny, zatímco syntaktických a obecných jazykovědných je přibližně stejně (k posledně jmenovaným se zde řadí například termíny gramatika 1, jazyk 3, pravopis 6, psaná nářeční podoba 1, spisovný jazyk 1, cizí jazyky 1, 69, mluvený jazyk 1, nářečí 1, nářečíčko 1, lidská řeč 1, slovo 3 atd.). Tento článek se zabýval pouze některými otázkami týkajícími se termínů v „Lietuvišké kalbos gramatice“ Petra Kriaušaitise z roku 1901. Nejednu z nich by bylo třeba prozkoumat šířeji a důkladněji. Mnohé zajímavé otázky, včetně zdrojů termínů a vlivů, byly navíc tentokrát zcela ponechány stranou. A. Piročkinas na základě podrobnějšího srovnání termínů užívaných v „Lietuvišké kalbos gramatice“ a K. Jauniuse dospěl k závěru, že „K. Jauniuse bychom mohli nazvat duchovním otcem terminologie této gramatiky“ a že „termíny této gramatiky byly mezičlánkem spojujícím starou předjablonskovskou terminologii s terminologií gramatiky z roku 1919, a tedy i s termíny našeho současného jazyka“20. Pokud tomu tak je, patrně bychom mohli předpokládat, že o dvanáct let později, ve studii o roce 1911 vydané roku 1913 v časopise „Lietuvių tauta“ 20 Piročkinas A. Min. veik., 171, 172. 63 gramatiku K. Jauniuse se J. Jablonskis vášnivě rozloučil s terminologickou tradicí K. Jauniuse a předložil zásadní a nadčasový princip tvoření termínů: „nově utvářené termíny se mají tvořit stejně jako obyčejná slova, která tvoří lidé“21 (podle jeho názoru právě toto termínům gramatiky K. Jauniuse chybělo). Ale díval se J. Jablonskis tehdy skutečně tak negativně i na vlastní termíny z roku 1901? Tuto velmi důležitou otázku vývoje a zrání naší terminologie je nutno cíleně a důkladně prozkoumat. Prozatím si dovolujeme tvrdit, že „Lietuvišká kalbos gramatika“ Petra Kriaušaitise vydaná roku 1901 ani po sto letech nepůsobí zastarale (a tudíž zajímavá pouze pro historiky jazyka), ani není kvůli svým termínům nesrozumitelná (ačkoli značná část z nich byla během několika desetiletí počátku 20. století nahrazena; ostatně tuto skutečnost lze vyjádřit i jinak – velká část termínů v gramatice, zhruba polovina, se dodnes užívá i v současné jazykovědě). Šlo jen o stručnou gramatiku, zaměřenou především na morfologii, přesto bychom byli velmi rádi, kdyby se současná mládež absolvující střední školy a gymnázia naučila alespoň tolik, kolik je v ní o těchto otázkách napsáno. Jazykovědné termíny v „Lietuvišké kalbos gramatice“ Petrase Kriaušaitise (1901) Shrnutí Tento článek se zabývá výkladem termínů, zkoumá jejich synonyma a varianty, stejně jako jejich strukturu a odvozování, a analyzuje otázku osudu těchto termínů. Upozorňuje, že latinské ekvivalenty v závorkách jsou uvedeny u téměř jedné třetiny jazykovědných termínů a lze je pokládat za vysvětlení významu litevských termínů. Přibližně polovina termínů z této gramatiky se stále užívá jako litevské termíny z morfologie (tvoří největší část), fonetiky, syntaxe a obecné lingvistiky. Stasys KEINYS Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius E. paštas [email protected] Přijato 19. 9. 2001 21 Jablonskio raštai 3, Kaunas, 1934, 37. 64